Potrestat chybující 13.část

Anjaiu jen tak neporazím. Každou chvíli mi jednu vrazí a já mám pocit, že kdyby byla přesnější a důslednější, už nemám žádný chrup. Útočit zvládá na jedničku, v bránění je o něco slabší. Hodlala jsem toho využít a snažila se jí rány vracet, ale všechno to mé snažení vychází tak nějak naprázdno a já nevím proč.

Podařilo se mi získat baster. Začaly jsme se o něj s princeznou přetahovat jako dvě malé děti o hračku. Anjaia je však silnější než já a tak se jí podařilo vyškubnout mi ho z ruky a já, překvapena náhlou ztrátou rovnováhy, spadla na zem. Zdvihla jsem se na lokty a váhala nad tím, co hodlá princezna dělat. Ta se ovšem k ničemu neměla, jen jako paralyzovaná sledovala souboj Obi-Wana, Anakina a Kietha. Ujištěna, že Jediové vedou, rozhodla jsem se s klidem jednat já.

Vyskočila jsem na nohy a udeřila ji do tváře. Když jsem se napřahovala, aby jí mohla uštědřit další ránu, zachytila mou ruku, zkroutila mi ji za záda a ke spánku mi přiložila hlaveň blasteru. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem ji naslepo nakopla a sotva se kousek vzdálila, byla jsem zase svobodná.

Několikrát na mně vystřelila. Jen díky tomu, že jsem se včas saltem vrhla k zemi, se mi podařilo se všem jejím střelám vyhnout. Sotva jsem se ladně - tedy … mělo to být ladně, jak to nakonec dopadlo se neodvažuji domýšlet - vyšvihla na nohy, zjistila jsem, že princezna vyrazila pryč z Anakinova pokoje a kamsi utíká.

S povzdechem jsem vyrazila za ní. Už začínám mít těch sprintů plné zuby! Pověsila jsem se jí ovšem na paty a rozhodla jsem se, že se nenechám setřást. Ale Anjaia měla lepší kondičku než já, takže chvíli co chvíli se mi ztratila. Snažila jsem se běžet vytrvalým tempem, ale ono se to jednodušeji říká než potom dělá. Za chvíli jsem se vysílila a musela se zastavit, abych se mohla vydýchat.

Dorazila jsem nakonec do trůnního sálu, kam Anjaia zapadla, když zdolala několik schodů a proběhla několika sály, zřejmě aby mne zmátla. Překvapeně jsem se zarazila, protože jsem ji nikde neviděla. Okamžik jsem brala v úvahu, že vběhla do sálu vedle, ale pak jsem ji zahlédla za trůnem. Když jsem na tom samém místě ovšem za pár vteřin stanula já, nebylo tam nic. Ani princezna, ani žádný tajný vchod, nic.

„Uvažuj, Andris," nabádala jsem sama sebe. „Jsi přece geniální, nebo ne?" Prsty jsem rychle přejížděla po trůnu a po kamenných deskách na podlaze. „Něco tady přece někde musí být …" mumlala jsem sama pro sebe. Nahmatala jsem ve švech desek s množstvím klikatých obrazců se symbolickými významy malou páčku a když jsem za ní neuvědoměle zabrala, propadla jsem se podlahou kamsi do temnoty.

Moc dlouho jsem však ke svému štěstí prostorem neletěla. Dopadla jsem po pár vteřinách na zadek na tvrdou zem místo na nohy a jakmile jsem vstala, zjistila jsem, že jsem se zle narazila. Sotva jsem schopná udělat pár kroků. Oukej, budu asi muset nechat princeznina stíhání. I když je to škoda, Anjaia je zrádkyně a nebezpečná osoba pro Coruscant a celou naší galaxii …

„Co jen mám dělat?" brblala jsem si nespokojeně a zvědavě nahlížela do temné chodby. Moc se mi do ní nechce, protože kdybych se i tentokrát ztratila, není tu žádný Anakin Skywalker, který by mne vyvedl ven.

Bum!

Vůbec jsem nevycítila její přítomnost těsně za sebou a její rána mi málem vyrazila dech. S otočkou mne hodlala zasáhnout nohou, ale já jsem včas ustoupila, protože jsem to už čekala. Udělala jsem si tak prostor pro další boj. Pokusila se mi podrazit nohy, ale ani na tohle jsem jí nenaletěla. Místo toho jsem se napřáhla a uhodila ji, až prudce vydechla, spadla na zem a chvíli musela přicházet k sobě.

V té chvíli, kdy jsem se jí chystala zajistit, se překulila a nakopla mne nohou tak nečekaně silně, že jsem měla co dělat, abych se nerozplácla na zemi i já. Rozzuřeně jsem se na ni otočila, ale to už vstala a vystřelila po mně. Opět jsem se jen těsně uhnula. Kdybych to neudělala, asi bych byla na místě mrtvá.

Vztekle jsem jí udeřila pěstí. Sotva se vzpamatovala, uhodila mne tak silně, až se mi udělaly mžitky před očima a zapotácela jsem se. Před pádem na zem mne zachránila pouze zeď za mnou, do které jsem silně narazila. Zakašlala jsem a v ústech jsem cítila tu odpornou pachuť vlastní krve.

„Vy jedna …!" vykřikla jsem. Nedokázala jsem najít vhodná slova, kterými bych mohla princeznu otitulovat, protože ta sprostá se na to rozhodně nehodila. „Za tohle všechno budete velice tvrdě pykat, to si pamatujte!" ujistila jsem ji ve svém rozčilení a Sílou jí vyšklubla zbraň z ruky.

„Co si to dovoluješ, ty Padawane?!" sykla na mně Anjaia a ustoupila, když jsem na ni zamířila. „Já jsem princezna! Okamžitě mi ten blaster dej!" nařídila mi, a natáhla ke mně ruku, ale její výzvu jsem nehodlala vyslyšet. Pak se náhle k čemusi otočila, stiskla tam tlačítko a vykřikla do toho: „Tady A-J-A, kód 0-2-2, východ čtyři! Pošlete mi sem nějaké posily, a prosím, rychle!" Zděšeně jsem si uvědomila, co to dělá, ale to už se na mně otočila a s vítězoslavným výrazem mi oznámila: „Za chvíli tu budou všechny mé podzemní jednotky. Vzdej se teď, dokud je čas."

Zamračila jsem se a přemýšlela, jestli se nepokouší o lest. Nepřekvapilo by mne to, ale co když tu přece jenom někdo je? Vždyť s Anakinem jsme byli svědky toho, jak tím sálem proběhla celá skupinka vojáků. Asi bych se měla začít bát.

„To by jsi asi opravdu měla," souhlasila Anjaia a já tak ke svému zjistila, že princezna ovládá starobylé umění čtení myšlenek, kterým se kdysi vyznačovala jen úzká skupinka lidí žijících na měsících Gamorr. A ti později byli rozprášeni Republikou, která v nich vůči společnosti viděla jen nepřátele. Tak proto Anjaia tolik nenávidí Alianci a snažila se spolu s Kiethem o obnovení Kolonie! Najednou mi to do sebe všechno zapadá.

Vzhlédla jsem k ní a namířila jí přímo do obličeje blaster: „Okamžitě odvolejte ty jednotky, Vaše Výsosti!" křikla jsem na ní rozhodně. „Nechci vás zabít, ale udělám to, pokud mi nic jiného nezbude. Odvolejte je!"

Okamžik váhala, jako kdyby se snažila odhadnout, jak vážně svá slova míním. Začínala mi docházet trpělivost. Znovu jsem na ni zařvala, ať je odvolá, a když tak neučinila ani tentokrát, po tak důrazné žádosti, natáhla jsem se k ní na špičky a tvrdě ji udeřila do tváře rukojetí zbraně.

Ze rtů jí vytryskla krev. Stékala v tenkém proužku po její bradě a špinila jí roztrhané, ale přesto hezké šaty. „Nikdy nebudu poslouchat někoho, kdo je členem Republiky!" sdělila mi ostře a oči jí planuly krutým světlem.

„Jak myslíte," pokrčila jsem rameny. Stále mi nevěří. Budu jí muset přesvědčit o tom, že už toho škádlení mám dost. Jen lehce jsem sklonila hlaveň blasteru a postřelila jí do ramene. Jakmile princezna vykřikla a klesla na kolena, několikrát jsem jí udeřila a opaskem připoutala její útlá zápěstí k sobě. Snažila se mi vyškubnout, ale nepovolila jsem stisk a utáhla jí paže tak silně, až jsem viděla, jak se jí okraje koženého opasku zarývají do kůže. Za pár minut se jí tam utvoří pořádné modřiny.

„Za tohle zaplatíš!" zaječela na mně půvabná, vznešená princezna a udeřila mne loktem do břicha. Málem jsem se pozvracela, jak se mi všechny vnitřnosti stáhly bolestí, ale tím pouze zvýšila můj hněv. Dokázala jsem však držet jazyk za zuby. „Za tohle zaplatíte jednou všichni Jediové! Republika bude rozprášena, ať se vám to líbí, nebo ne! Teď nebo později, přijde to! Nejsme sami, budeme pokračovat a …" spustila, ale kolenem jsem ji nakopla a tak radši poslušně zmlkla.

Byla jsem jí za to ticho, které na okamžik nastalo, jenom vděčná. Z toho všeho, co se dnes dělo, mne rozbolela hlava. Myslím, že až se vrátím na Coruscant, požádám Radu, aby mne vyslala někam hodně daleko na hodně dlouhou meditaci. Nadechla jsem se a co nejformálněji pronesla: „A vy tohle všechno vysvětlíte Galaktickému Soudu, ať se vám to líbí, nebo ne," parodovala jsem její slova vlastní slova. Neušlo jí, že se jí vysmívám, a snažila se mi rozzuřeně vyškubnout.

„S tím nepočítej, ty malá bestie," procedila princezna skrz zuby a já si s ironií uvědomila, že už vůbec jako princezna nevypadá, ba naopak, dala by se s klidem přirovnat ke kdejaké obyčejné služce; byla rozcuchaná, krásně kadeře už vůbec nevypadaly tak, jako předtím, byla také roztrhaná a na zbytcích jejích kdysi honosných šatů vévodila zaschlá krev a špína. A přesto jí stále zůstala ta hrdost i drsné světlo v očích. „To neudělám!"

„Obávám se, že nebudete mít na výběr," odpověděla jsem obratně. „A nyní mne odvedete k nějakému východu, do kterého se nemusí lézt po žebříku. Možná potom o vás řekneme, že jste při zatčení nekladla nijak velký odpor a dostanete nějaký snížený trest, třeba jen dvacet let vězení," ušklíbla jsem se.

Klečel jsem u Kietha. Musel jsem se přesvědčit, že je mrtvý. Zatím, co Anakin šel s Andris zajistit zajatou princeznu, kterou jsme předtím podrobili dlouhému a vyčerpávajícímu výslechu, já jsem sešel do zahrad a našel bezduché tělo jejího milence. Teď je už se Sílou. Doufám, že našel konečně klid a mír své prokleté duše.

Anakin mi také ve stručnosti vylíčil, co se dělo v podzemí paláce, kde byl vězněn. Popsal mi nechutné zdroje zábavy zhýralých poddaných Kietha a jistě i princezny. Ta si však dávala velký pozor, aby se před ním nikdy neukázala, a přece se určitě té zábavy účastnila, jak nám později při výslechu bez sebemenšího ostychu přiznala. Ona se za to ani trochu nestyděla. Ona na to byla hrdá.

Jsem znechucený. Všechno tady byla jenom past, pečlivě připravené a bravurně sehrané divadélko pro nepozorné diváky, protože ti bedlivější brzy přišli na to, že je tu něco zvláštního. Tak jako Anakin. Museli ho dostat ze scény, aby mohli pokračovat ve své hře, když ten vyslechl to, co nebylo určené pro jeho uši. Byl jsem slepý, ano, zaslepen půvabem princezny a dokonalostí jejího rádoby nevinného života, že jsem jí na všechno skočil i v tak jasných chvílích, kdy jinému zůstával rozum stát.

A povstání?! Žádné nikdy nebylo. Ti, kdož dnes a také při všech těch útocích vzbouřenců zemřeli, byli pouhé kořisti nechutného ‚lovu', kterým se Kieth a jeho věrní bavili. A určitě to byli také oni, kdo vedli atentáty na princeznu, které jim samozřejmě nikdy nevyšly. Vysvětluje to například ten incident v zahradách, kdy jsem zjistil, že ten, kdo se pokusil zabít Anjaiu, byl člen Daryanovy elitní jednotky.

Když už jsme u Daryana a Rheii Didienových, ti se opravdu kamsi ztratili. Nikde po nich není ani stopa. Možná udělali dobře. Kdo ví, jaká tajemství skrývali oni za svým loajálním zevnějškem. Až se vrátím na Coruscant, určitě se po nich budu pídit, abych alespoň dodatečně zjistil, co byli vlastně zač.

Obrátil jsem zrak ke Kiethovi. Už nebude stínem mé minulosti. Můj dávný přítel … Nevidomýma, jen lehce pootevřenýma očima hledí k oknu, jimž při našem souboji vypadnul, a stále vypadá, jako kdyby tomu, co se stalo, nechtěl uvěřit. Jako kdyby nehodlal v žádném případě uznat svou porážku, a přece díra zející v jeho hrudníku svědčí o opaku a o jeho prohře. Z ruky jsem mu něžně vyňal meč, který stále i po smrti pevně svíral, jako by se ho nehodlal nikdy vzdát.

Prohlédl jsem si ho. Byl krásný, pečlivě zkonstruován čistě za účelem boje, ale něco na něm bylo zvláštního. Co to může být …? Samozřejmě, poškodil se pádem. Z toho třetího patra to byla už opravdu slušná výška několika metrů. Meč už se nebude dát nikdy použít. Plechy po jeho obvodu jsou podivně pokroucené, regulátor čepele zcela chybí, asi byl utržen, ale zřejmě hlavní chyba bude v tom, že se mu narušila tvrdým dopadem struktura vnitřních krystalů. Kdyby se jej kdokoliv pokusil aktivovat, explodoval by mu v ruce jako malý granát. Radši to nebudu ani zkoušet, nepotřebuji přijít o prsty teď, když už je vlastně po boji. Ale kdo jiný by ho také mohl použít než on?

Vzdychnul jsem a přesto, že mou duši z neznámého důvodu naplňoval hluboký smutek z jeho smrti, byť to byl nebezpečný a krutý člověk, jenž měl na krku nemálo zločinů a vražd, jsem se dotknul zlehka jeho chladné tváře s tím groteskně překvapeným výrazem: „Síla s tebou, Kiethe … navždy, můj příteli."

V ruce jsem si pohodil jeho meč. Položím ho na jeho pohřební hranici. Nic jiného s ním také nemohu dělat. Neslušelo by se to, patří k němu. A přesto znám někoho, kdo by si navzdory všem těm klasickým tradicím a zvykům vůči mrtvým ten meč beze známek studu ponechal. San. San!

Sotva jsem si uvědomil, že jsem na ni docela zapomněl, bylo to pro mně jako bodnutí světelným mečem. Zalapal jsem po dechu, jak se mi úzkostí sevřel hrudník, a rychle odhadl čas, kdy jsem nebyl s ní, ale bojoval jsem tady s Kiethem. Při Síle, nechal jsem ji tam několik hodin trpět! Nechápu, jak je možné, že jsem si na ni nevzpomněl ani tehdy, když mi bývalé služebné Anjaii ošetřovaly ránu na rameni způsobenou právě jediným a přesným princezniným výstřelem. Musím pro ni …

Nechal jsem Kietha ležet v nedůstojné poloze pro mrtvého na zemi, vyskočil jsem bleskově na nohy a upaloval k hangáru. Snažil jsem se být co nejrychlejší, plně jsem se soustředil na svůj běh, ale zároveň jsem si s hořkostí uvědomoval, že stejně bude pozdě, protože jsem tohle měl udělat už dávno.

Proběhnul jsem jako šílený palácem a vrazil ramenem do Andris, která postávala váhavě před princezninou jídelnou - asi měla zase hlad. Zapotácela se a překvapena náhlou ztrátou rovnováhy spadla na zem. Slyšel jsem, jak s ironií podotýká, že bych se jí mohl v rámci slušnosti alespoň omluvit, ale na takovéhle věci jsem neměl myšlenky. Jen jsem na ni mávl a pokračoval v běhu.

Zahlédnul jsem také Anakina, jak laškoval se spoře oděnými služebnými, které jeho zranění na boku se smíchem obvazovaly a navzájem se pošťuchovaly, protože každá se chtěla zřejmě dotknout jeho do půl pasu nahého těla, ovšem ten, jakmile mne byť jen koutkem oka spatřil, přestal s dívkami žertovat, vyškubnul se jim, vyběhnul za mnou a zmateně zavolal: „Mistře Obi-Wane …? Co se děje?!"

Ani tentokrát jsem se nezabýval odpovědí. Čas byl pro mně příliš důležitý … a pro San také, možná dokonce mnohem důležitější! Konečně je přede mnou hangár. Kdyby aspoň nebylo Anjaiino sídlo tak rozlehlé, zvládl bych to rozhodně rychleji! Přeskakoval jsem mrtvá těla vojáků a vtrhnul do Passattery.

„San …?" zašeptal jsem, když jsem vešel do kajuty její lodě. Stále ležela tak, jak jsem ji uložil, a vypadala, jako by pouze spala. Sklonil jsem se k ní. Nechtěl jsem ji nijak vyrušit. Je určitě hodně unavená a měla by se prospat. Ale byla tak půvabná … musel jsem jí dotknout. Jenže když jsem jí políbil na její krásné, ale ledově chladné rty, všimnul jsem si až nyní, že nedýchá. „Ne!" vydralo se mi z hrdla.

„Mistře …?" zaslechl jsem za sebou opatrný Anakinův hlas. Ohlédl jsem se přes rameno a cítil jsem se přistižený. Můj Padawan stál váhavě na prahu obytné místnosti a oblékal na sebe košili z prosté látky a velice volného střihu. Nebyl jsem schopný mu cokoliv odpovědět. Padnul jsem k Saninu lůžku na kolena a zavřískl:

„To ne!!!"

Věděl jsem, že ke mně popošel a přemýšlí nad tím, co má udělat, ale bylo mi to jedno. Dokázal jsem se pouze soustředit na to, že je mrtvá. Nedokáži se s tím faktem smířit. San … má San je mrtvá … před očima, ve kterých jsem cítil deroucí se slzy, se mi odehrávalo všechno to, co jsem s ní prožil.

Viděl jsem, jak jsem ji tehdy jako malé, protivné dítě poznal … jak jsme se škádlili … nenáviděli … jak se mi s pláčem svěřovala, co provedla v Radě a že už není Jedi … jak jsem ji po letech potkal na Bridu a nevěřil svým očím, protože se tolik změnila … jak po mém boku bojovala s Kanem … zachránila mi život … a pak už jsem ji našel jen na té nešťastné pašerácké základně.

Anakin konejšivě položil svou ruku na mé rameno. „To bude dobré, Obi-Wane …"

On to nechápe. Nemůže to ani v nejmenším chápat. „Jdi pryč," zavrčel jsem na něj. Připadalo mi nevhodné, aby viděl, jak dávám najevo svou slabost. Přece jenom jsem jeho Mistr a on je můj Padawan. I když se to rytíři Jedi nesluší, měl jsem co dělat, abych nezačal zoufalstvím brečet.

„Já vím, jak se cítíte," ujistil mne Anakin. Prudce jsem vstal na nohy a otočil se tak rychle, až Anakin, stojící docela těsně za mnou, byl nucen ustoupit o několik kroků nazad a udiveně zamrkal. Takovou reakci na svá slova evidentně nečekal. Mou upřímnou lítost nahradil naprosto nečekaně vztek a zcela ovládl mé smysly.

„Ne, nevíš," odsekl jsem mu. Učinil jsem k němu jeden krok. Už neměl kam ustoupit; zády narazil na zeď. Asi ho vyděsila má obrovská nenávist vůči tomu nespravedlivému světu kolem sebe, protože popleteně hmátnul ke svému boku po světelném meči, jako kdyby očekával, že ho napadnu. Zavrtěl jsem znechuceně hlavou. „Nevíš zatím vůbec nic. Jsi ještě nedotčený skutečným životem."

Chvíli rozmýšlel svou odpověď. Potom s důrazem odvětil: „Ale poznám ho. A brzy. Sdílím váš zármutek, Mistře, věřte mi. Jestli chcete, pomohu vám s hranicí …" nabídnul mi. Sotva to vyslovil, opět jsem ji naplno uvědomil nenávratnost toho, co se stalo. Potlačil jsem jen s námahou vzlyknutí a vděčně jsem přikývnul:

„Děkuji ti. Tvé nabídky si vážím. A Anakine … dnes jsi bojoval naprosto výtečně," vyslovil jsem s námahou a snažil jsem se, aby se mi během řeči nezatřásl hlas, ale moc se mi to nepodařilo. Cítil jsem na sobě jeho pátravý pohled. Vyznělo to v danou chvíli asi tak nějak zvláštně. „Myslím to vážně," dodal jsem polohlasem.

* * *

Schylovalo se už k večeru a na nebi zazářily první hvězdy, když zaplály na Charline dvě hranice a plameny se skoro jako by prosebně vztáhly k nebesům. U jedné jsem byl já, Anakin a Andris, u druhé stanula princezna Anjaia, která se konečně podřídila a se zaměřovacím majáčkem na noze a příslibem, že se nepokusí o útěk, si vynutila přítomnost na pohřbu svého temného milence, a několik Senátorů, které jsem měl již tu čest poznat na oslavě jejích narozenin a přežili ji.

Co se týče Saniny lodi, slavné a zatraceně rychlé Passattery 2, rozhodli jsme se ji po dlouhé diskusi s Anakinem věnovat Andris. Ještě o tom neví, ale pochybuji, že takovýhle velký dar odmítne. My dva bychom ji asi jen tak nepoužívali. Anakin třeba ano, ale já létání nesnáším. U Andris bude rozhodně v lepších rukou.

Odpoledne jsem pak ještě zkontaktoval Radu. Všechno jsem jim do posledního detailu chladně, bez emocí popsal, jako kdyby se mně to ani netýkalo. Až se vrátíme s Anakinem na Coruscant, jsme tam s napětím očekáváni. A kvůli princezně bude svoláno speciální zasedání Senátu. Konečně dostane to, co si zaslouží. Kromě toho, hned, co opustíme Charline, se sem dostaví jednotka rytířů Jedi, kteří prozkoumají palác a jeho podzemní sály, zajistí všechno nebezpečné a zatknou všechny povstalce proti Republice. Připomíná mi to skoro něco jako šťastný závěr. Tak proč jen já nejsem šťastný?!

„Nečekané, ano, to bylo vyvrcholení vaší mise," oznámil mi Yoda a poškrábal se zamyšleně na bradě. S tím mi nezbývalo nic jiného než mlčky souhlasit. „Více opatrněji, tak jste se měli s Anakinem chovat, od počátku všeho, ano. I když ani my jsme nebezpečí nepoznali dříve, to je pravda. Netušili jsme, že by dcera někoho tak inteligentního a vznešeného takových úskoků byla schopna …" pokračoval dál, ale já se už na něj nedokázal více soustředit. Mé myšlenky se upíraly jiným směrem.

K pohřbu San a Kietha, které se soumrakem stále děsivěji blížily. Poklonil jsem se tedy a vyhrkl: „Ještě se ozvu, Mistře Yodo. Nyní mne omluvte. Musím se účastnit jedné velice bolestné akce …"

„To se San d´Ark je nám samozřejmě líto," připojil se Mace Windu. Zdálo se mi to, nebo se jeho tvář zkroutila bolestí? Možná to bylo jen špatným přenosem. Atmosférické tlaky trochu ruší vlny vysílání. Ale přece jenom byla jeho Padawan … musí přece nějaký ten smutek cítit, nebo snad ne? „Byla by dobrý Jedi."

Kdyby se ovšem nedala k temné straně Síly, napadlo mne ještě krátce, ale to už jsem radši přerušil spojení - bylo to sice uprostřed další Yodovy věty, ale omlouval jsem své konání sobě tím, že se přece mohu vymluvit na to, že to bylo přenosem - a odebral se hlouběji do Anjaiiny okouzlující residence.

Tam mezitím vyrostly pohřební hranice, budící děsivý dojem a hlavně neodkladnost všemocné smrti. To není spravedlivé, opakoval jsem si stále v duchu. To není spravedlivé! San si ještě nezasloužila zemřít, byla příliš mladá, příliš nevinná. Kéž by šel čas vrátit o několik hodin nazpět!

Stále si vyčítám a snad navždy budu vyčítat svá poslední lživá slova k ní. „Jsem tu s tebou. Jsem tu s tebou a neopustím tě, San. Slibuji." Měl jsem jí říct něco jiného. Nedokáži si teď rychle vybavit, co si pod tím matoucím pojmem ‚jiného' představuji, ale rozhodně by to bylo něco více … já nevím … optimistického … s nadějí … takhle jsem jí sice slíbil, že budu s ní, ale později jsem odešel a nechal ji tam zemřít … samotnou … nešťastnou … v bolestech …

Anakin mi podal do ruky louč. Váhavě jsem ji přijal. Byla to pro mne vlastně čest, ale dlouho jsem uvažoval nad tím, že budu muset toto privilegium odmítnout. Že to psychicky nezvládnu. Pozoruji plápolající pochodeň, kterou třímám v ruce. Očistný oheň! Zbaví San i Kietha všech zlých skutků, kterých se kdy dopustili. Natáhl jsem ruku, abych se ho dotkl. Bude ta bolest větší než ta uvnitř mně ze ztráty San? Musím to zkusit …

„Obi-Wane?" zaslechl jsem zvučný Andrisin hlas. Pohlédl jsem na ni. Stála kousek od Anakina a třásla se - spíš zimou než smutkem. „Jsi v pořádku? Pospěš si. Ať zbytečně neprodlužuješ tuhle tak traumatickou chvíli. Pospěš si, prosím …"

Přikývnul jsem. Traumatická chvíle. Opakoval jsem si to spojení slov. Připadalo mi docela směšné, ale neměl jsem chuť se tomu usmát. Na žádné vtípky nemám náladu. Pro mě to totiž opravdu traumatická chvíle je. S povzdechem jsem zabodnul pochodeň nejdříve do hranice Kietha, potom do Saniny. Obě okamžitě vzplály.

Princezna Anjaia plakala, opřená o rameno své plavovlasé služebné Faine, kterou při tom objímala kolem pasu. To mne opravdu překvapilo. Netušil jsem, že jí smrt Kietha tolik vzala. Když jí to Anakin během výslechu oznámil, přijala tuto informaci docela klidně, a jediné, co ji zajímalo, bylo to, jak se to stalo. Asi nám nevěřila. Až teď si uvědomila, že jsme jí řekli čistou pravdu a že je Kieth skutečně mrtvý.

Okamžik jsem uvažoval nad tím, že bych jí řekl několik soustrastných slov, ale radši jsem si to rozmyslela. Nemuselo by to dopadnout dobře. Vždyť jsem to já, kdo ho zabil. Obrátil jsem se k Sanině hranici. Ke svému údivu jsem si uvědomil, že mi už hodnou chvíli stékají po tvářích slzy. Otřel jsem si je do rukávu a zaklonil jsem hlavu, aby se mi slzy tolik netlačily do očí. Ani trochu to ovšem nepomohlo.

Plameny již olizovaly její tělo a lačně se plazily od jejích nohou k pažím, spalovaly její vlasy a kůži. Nevnímal jsem dávivý zápach spáleného masa, který vítr nestíhal odvát. Některý z Anjaiiných přátel padl vzápětí na kolena a začal zvracet. Jak nedůstojné pro Senátora! Ušklíbl jsem se tomu.

Anakin po mém boku se ošil. Možná mu na mysl přišla vzpomínka na pohřeb Qui-Gona Jinna, mého drahého Mistra. Znamenal dost pro nás oba. Bylo to před devíti lety. Tehdy nastal snad definitivní konec Obchodní federace a mír, který nastal pro obyvatele Naboo a Gungany. A Qui-Gon za něj draze zaplatil - svým životem. Sanina oběť patří Kolonii. To ona zabila Kana. A sama … sama jím byla zřejmě těžce postřelena.

Vztáhnul jsem ruku ke svému hrdlu. Najednou se mi nedostávalo dechu. Bylo mi strašně. Stále mi to připomínalo, jak moc jsem se vůči ní provinil. Nahmatal jsem však zlatý řetízek s malým přívěskem ve tvaru písmene S. Dárek od San. Zlostně jsem ho strhnul z krku a prohlížel si ho zblízka. „Nezapomeň na mne nikdy, Obi-Wane," řekla mi tehdy, když mi ho připnula na šíji.

„Nikdy nezapomenu," zašeptám a hodím ho do plamenů. Vzápětí toho lituji, byl to úžasný dar, památku na ní ovšem přece jenom mám - světelný meč, který měla u sebe, zavěšený na opasku. Od Anakina vím, že patřil Kanově Sithské učednici Anticii, ale zároveň mně utěšuje, že ho používala právě ona.

„Říkal jste něco?" podivila se tiše Andris. Když jsem zavrtěl hlavou, položila mi ruce kolem pasu - výš zřejmě vzhledem ke svému malému vzrůstu nedosáhla - a zabořila hlavu do tuniky. „Proč mne její smrt tak mrzí …? Vím, že byla jenom žoldák … ale zároveň si pamatuji, jaká byla … a i když jsme se zrovna nijak často zrovna nepohodly, měla jsem ji docela ráda … proč …?" zavzlykala.

Pokrčil jsem zamyšleně rameny. Nevím. Sám na to neznám odpověď, i když bych to také rád věděl. Jen jsem mlčky pohladil Andris po vlasech a otočil se zpátky k plamenům, které již zcela pohltily Sanino tělo. Oheň postupoval překvapivě rychle. Za chvíli bude po obřadu. A zůstane tu jen popel, který odvane vítr.

Pohlédl jsem do krátce sadu. Řekl bych, že jsem tam zahlédl pohyb. Vymanil jsem se z Andrisina sevření a vyrazil mezi stromy. Cítil jsem na sobě zmatené pohledy Andris a Anakina, ale ignoroval jsem je. Bylo to silnější než já. Pocítil jsem totiž cosi známého … co mne nutilo se jít přesvědčit, že … že to, co jsem zahlédl, nebyl pouhý přelud … a že jsem něco skutečně viděl … že jsem ji viděl.

Zastavil jsem se a pohledem zoufale pátral mezi kmeny stromů, na nichž zrálo a vonělo ovoce. Já hlupák jsem se nechal obalamutit záblesky měsíců. Hořce jsem se pousmál. Skoro bych kvůli tomu začal věřit, že měla San sestru, která snad mohla přežít … nebo to snad byla Sunshine, která zabila Kana? Potřásl jsem hlavou. Nad čím to uvažuji?! Ona nemá žádné dvojče. Byl to jen výplod mé fantazie a unavené mysli. Potřebuji velice dlouhou dobu věnovat odpočinku a meditacím.

Vrátil jsem se ke svému Padawanovi a Andris. Na jejich dotazy jsem neodpovídal. Sám bych byl na rozpacích, kdybych jim měl skutečně vysvětlit, proč jsem se před chvílí jako šílený rozeběhl do zahrady. Nepochopili by to.

Setrvali jsme potom u hranice tak dlouho, než z ní zbyly jen žhavé zářící uhlíky. Klesl jsem k tomu, co z ní zůstalo, na kolena do prachu a trávy, na které se již zaleskla ranní rosa a připomínala mi třpytivé démanty, nabral jsem i přes hlasité protesty obou Padawanů hrst horkého popela do dlaně a proséval jsem ho mezi prsty, nedbaje ostré pálivé bolesti, kterou mi způsoboval.

„Síla s tebou, San," zamumlal jsem. „Nikdy na tebe nezapomenu." Ohlédnul jsem se na ty dva, kteří na mně mlčky zírali a vyčkávali. „Letíme se na Coruscant. Teď hned. Anakine, jdi pro Passatteru, je v hangáru, Andris, ty pro princeznu. Máme před sebou ještě hodně práce, abychom dali vše do pořádku. Nesmíme se nechat ničím rozptylovat …"

Anakin se slabě pousmál a Andris na něj mrkla. V ten okamžik oba na všechno, co se tady stalo, ať už to bylo dobré či špatné, jako každí mladí lidé zapomněli a bez obav z minulosti vyrazili vstříc novým zážitkům, vstříc budoucnosti, i když od ní mohou očekávat cokoliv. Možná je to tak lepší.

Vzdychnul jsem a krátce se ještě zahleděl do princeznina hlubokého sadu. Vím, že tam je, a vím, že mně teď pozoruje. Chci věřit tomu, že má sestru, která přežila. Už kvůli ní … ono vůbec není lehké dostat se přes tři stupně porozumění - nejdřív je třeba poznat pravdu. A když už se tak stane, musí člověk pochopit onu danou lež. Pak už zbývá jen potrestat chybující. Řekl bych, že jsem se už dávno dostal přes ten poslední stupeň … už všichni dostatečně trpěli. I já.