Potrestat chybující 12.část

Stále mi není jasné, jak se Anakinovi nakonec podařilo vyvést nás z těch nepřehledných chodeb a velkých sálů, ale jisté je, že najednou jsme byli venku a já jsem tomu stále nemohla uvěřit. Je to zřejmě mnohem silnější Jedi, než jsem se domnívala, ale je to jenom dobře. Sama bych tam ještě teď někde bloudila.

A to chvílemi to vypadalo zase jako tehdy na Bridu, čili že se krutě pohádáme a já půjdu jednou cestou, přesvědčená o tom, že mám pravdu, on tou druhou, myslící si totéž. Že si navzájem vynadáme za to, že jsme se ztratili a nebudeme skoupí na ostrá slova, která by nás později mohla dosti mrzet. Že si dokonce navzájem ublížíme. Jsem totiž právě ten typ, co nemá k ráně daleko.

Ale přesto se nám pokaždé nakonec podařilo nějak se domluvit a zvolit ten nevhodnější kompromis tak, že jsme se oba v duchu ujišťovali, že přece jenom se jde podle něj a ne podle toho druhého, a vše tak mohlo probíhat mnohem klidněji, takže nám tolik nehrozilo, že nás objeví, jakmile po sobě začneme štěkat.

A to že jsme málem jednou odhaleni byli! Ale nebylo to ani mou, ani Anakinovou vinou. Prohlíželi jsme si, zcela uchváceni, obsah jednoho sálu, do něhož malými okny u stropu proudilo něco málo světla. Byly v něm obrovské sochy lidí, zřejmě nějakých panovníků, a různých posvátných zvířat, a povídali jsme si. Netušili jsme ani v nejmenším, že tudy za okamžik proběhne skupinka vojáků!

Takže zrovna, když jsem zkoumala zamračený výraz a rozčilená gesta jednoho vysokého muže z kamene a poměrně slušně jsem se u toho bavila, mne Anakin náhle uchopil v pase a odvlekl proti mé vůli za tu sochu.

„Co to děláš, Anakine?!" zlobila jsem se, protože jsem ještě analýzu té postavy nestihla dokončit. Vůbec jsem nepocítila blížící se nebezpečí, ani mne to nenapadlo. Ve své naivitě jsem se totiž domnívala, že všechny místnosti v tomhle podzemí, kromě té, v níž jsem našla Anakina, jsou zcela opuštěné. „Pusť mně! Co si to dovoluješ?!"

„Mlč, Andris, ano?" šeptl mi do ucha a překryl mi rukou ústa. Stále však setrvával svou rukou na mých bocích. Byla jsem vděčná tomu, že je zde taková tma, takže není vidět, jak moc se mé tváře červenají. „Zkus to, prosím tě, jen na malou chvíli mlčet," nabádal mne tlumeným hlasem.

Strhla jsem jeho dlaň a zasyčela: „Nevidím důvod, proč -"

V ten moment se velké dveře se skřípotem otevřely a já zaslechla dupot mnoha nohou. Zmlkla jsem tedy a zvědavě jsem spolu s Anakinem vykoukla zpoza našeho úkrytu. Sálem kráčelo asi dvacet mladých vojáků ve stejných uniformách a se zbraněmi v rukou. Kdybych tam ještě stála a prohlížela si to umělecké dílo, asi by bylo po mně. Byla jsem za to Anakinovi neskonale vděčná.

Jeden z nich se zarazil a zdvihl ruku do výše. Ostatní se na ten povel zmateně zastavili a vrhli na svého velitele překvapené pohledy. Ten jako by je nevnímal, rozhlížel se mezi sochami a pohledem po čemsi pátral. Nebo spíš po komsi! Bylo jasné, že hledá nás. Udělal několik kroků k té soše, za níž jsme se skrývali. Přitulila jsem se k Anakinovi a ten mne konejšivě sevřel v náručí.

„Pane?" zeptal se ho jeden z nich popleteně. „Máme to tady prohledat …?" nabídl mu a v hlase mu zazněla zvláštní dychtivost připomínající dítě, které dostalo nějakou novou zajímavou hračku a chce si jí ihned vyzkoušet. Pak se otočil k mužstvu a křikl: „Rozestupte se a vyčkávejte!"

Muž se na něj otočil a pomalu zavrtěl hlavou. „Ne … to ne …" odvětil. Vypadal zamyšleně, když se znovu ohlédl k nám a udělal ještě několik kroků. Byl vzdálený jen na dva metry. Hleděl do tmy, v níž jsme my našli své útočiště, a přivřel oči. Už se nebylo kam dál stáhnout. Jestli o nás ví, je po nás. V ruce jsem stiskla jílec světelného meče. V nejhorším případě budeme nuceni se bránit. Myslím si, že bychom to zvládli. „Ne, to asi nebude nutné … jen jsem … chtěl jsem se jen ujistit, že …" koktal.

„Pane?" podivil se jeho podřízený.

Velitel se náhle zamračil, jako by se i jemu zdálo jeho chování podivné. „Jdeme," zavelel příkře. „Nemáme tu už co pohledávat. Rozkaz zněl jinak. Seřaďte se!" Pak už jen rychlými kroky přešli ti muži místnost a i ty druhé dveře za nimi hlučně zapadly. Naslouchali jsme, jak se vzdalují, a konečně jsme měli jistotu, že jsme už snad v bezpečí a žádné nebezpečí nám nehrozí - tedy, aspoň prozatím.

Vstala jsem. Setřásla jsem tak Anakinovu ruku ze svých boků. Nevěděla jsem, co si mám o tom myslet. „Co to mělo znamenat?" podivila jsem se spíš pro sebe než směrem k němu, on však cítil potřebu odpovědět, ačkoliv nevěděl, že reaguje na něco docela jiného. Já jsem měla na mysli to, jak se mně dotýkal.

„Hledají nás, jak jinak," povzdechl si. „Víme toho až příliš, já teda určitě. Vyslechl jsem tam leccos děsivého. Chystají se tu o obnovu Kolonie … v jejímž čele opět stane Kane … netušil jsem, že stále ještě žije … domníval jsem se, že ho San zabila … nikdy jsme té proradné žoldačce neměli věřit!"

A tak jsme se pustili nejen do hledání východu, ale zároveň i do dlouhé, zajímavé debaty. Každý jsme přišel s něčím zajímavým - já jsem se mu svěřila s tím, kdo byl ve skutečnosti můj výjimečný Mistr Ryan Deth a jak vlastně dopadnul, on mi popsal všechno to utrpení, které musel v Kiethově zajetí prožít. Upřímně jsem ho litovala, když mi popsal všechna mučení, kterými byl nucen projít, a v duchu jsem ho obdivovala, že to dokázal psychicky i fyzicky zvládnout.

„Datadisk se jim nesmí dostat do rukou, Andris," uzavřel to Anakin naléhavě a uchopil mne nečekaně za ruce. Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale držel mne pevně. Prudce jsem mu pohlédla do očí, on však vydržel a neuhnul. „Ty jsi ho našla, vím to, cítím to. Řekni mi, co jsi s ním udělala?!"

Pokud jsem předtím byla překvapená, tak teď už jsem byla v šoku. Nechápavě jsem na něj hleděla. „Máš pravdu, našla jsem ho, ale … jak to víš?! Pak jsem ho chtěla vrátit Joamovi Mottimu … tomu ho totiž kdosi ukradl, sám neví kdo, ale jestli chceš slyšet něco fakticky odporného, tak věz, že ho po něm požadovala i naše známá San d´Ark - a neváhala ho kvůli tomu i mučit!"

Chápavě přikývnul a napětí mu zmizelo z tváře. „To je v pořádku. Teď už u něj nikdo hledat nebude. Udělal bych to samé. Jsi chytrá, Andris, to, co jsi udělala, bylo správné," s tím se ke mně sklonil a políbil mne na tvář. Cítila jsem, jak mne polévá krvavá červeň. Škoda, pochopil má slova zřejmě tak, že datadisk má u sebe Joam. No … nebudu ho vyvádět z omylu. Možná bude lepší, když si bude myslet, že je u něj. Pomocí Síly rozrazil dveře před námi a za nimi se objevila ta kamenná síň s dlouhými schody.

Okamžitě jsem to místo poznala. Nepodařilo se mi ovšem už potlačit zajásání a tak jsem s nadšením zvolala: „Tudy jsem se sem přece dostala! Dostali jsme se k cíli našeho putování! Našli jsme konec! Tam nahoře jsou tajná dvířka!"

„Až úplně nahoře?" ohrnul Anakin zklamaně spodní ret, když pohledem odhadl délku těch kamenných schodů. „To bude docela namáhavý výstup …" poznamenal. S tím mi nezbývalo nic jiného než souhlasit.

Zatímco se Anakin rozhlížel okolo sebe, začala jsem lézt nahoru. Nejprve mi to šlo docela dobře, ale za chvíli jsem se už slušně unavila. Ohlédla jsem se na Anakina. Setrvával dole a zřejmě přemýšlel. „Tak pojď," zavolala jsem na něj.

„Zbytečné namáhání," odvětil obratem, potom zacouval a usmál se na mně. „Dívej se pozorně. Jde to přece udělat mnohem jednodušeji, nemyslíš?" Rozeběhl se, těsně před začátkem schodů se odrazil a ke svému skoku použil Sílu, takže se dostal nahoru mnohem rychleji než já.

Pozorovala jsem ho a přemýšlela. Není to sice nijak špatný nápad, ovšem zdá se mi to jako přílišné plýtvání Sílou, které není nikdy nazbyt, takže i když bych si tak určitě ušetřila nohy, rozhodla jsem se vystoupat schody normálně.

Dvířka jsme si otevřeli světelnými meči. Vyřízli jsme do nich pravidelný obdélník, kterým se dalo v pohodě projít, jen Anakin se musel hodně sklonit, protože on je velice vysoký. A jakmile jsme se ocitli na svobodě, ztuhli jsme. Co se to tady dělo?! Před námi bylo totiž na zemi několik mrtvých vojáků.

„Při Síle!" vyhrkla jsem a ustoupila. „Při Síle …" opakovala jsem.

Anakin se k těm mrtvým tělům sklonil a okamžik je prozkoumával, některé z nich musel překulit na bok a na záda, aby mohl snáze zjistit příčinu jejich náhlého úmrtí. Překvapovala mne jeho chladnokrevnost. „Už se ani nedivím, že nikdo nechce být vojákem u princezny Anjaii," poznamenal polohlasem a zdvihl se. V ruce se mu mezitím objevil aktivovaný světelný meč. „Obi-Wan … můj pokoj. Jdeme tam. Rychle!"

„Proč právě do tvého pokoje?" nechápala jsem, ale Anakin už mi na to nehodlal odpovídat, ale naopak, rozeběhl se tím směrem. Vzdychla jsem a vyrazila za ním. Také jsem zapjala svůj meč. Jeho žlutá barva mne uklidňovala.

Nevím, jak dlouho jsme sprintovali chodbami a pokoji princeznina honosného sídla, ale za chvíli jsem začala být silně unavena. Zastavovala jsem se, abych se mohla snáze nalapat kyslíku, a pak jsem jen s obtížemi doháněla Anakina, který si držel jednu rychlost. A čím blíž jsme byli pokojům pro hosty, stále zrychloval a zrychloval.

Dorazili jsme tam a Anakin, sotva otevřel dveře a udělal dovnitř dva kroky, ztuhnul a já, která jsem právě doběhla, jsem do něj narazila, div jsem ho nesrazila k zemi. Pak jsem teprve zjistila, proč je tak překvapený. Uprostřed pokoje byla Anjaia a Kieth. Ti dva se vášnivě líbali a vypadalo to, že je nic jiného nezajímá, ani Obi-Wan, ležící jen kousek od nich bezvládně na zemi.

Oba dva se na nás náhle otočili a strnuli, stejně jako my dva. Hlavně ten Sith, jakmile spatřil Anakina, pootevřel ústa údivem a zmateně zavrtěl hlavou, jako by nedokázal uvěřit tomu, jak se mohl dostat z jeho zajetí. Anjaia přestala objímat Kietha, zaklonila se a hmátla tak po blasteru, ležícímu za ní, a střelila po Anakinovi. Naštěstí minula. Možná to ale také bylo tím, že se Anakin stihnul včas krýt.

Jakmile nám kolem uší prosvištěla její první střela, vzpamatovali jsme se z našeho velkého údivu, který se snad ani nedá popsat slovy, a padli oba jako na povel k zemi. Odkulili jsme se za skříně, za kterými jsme se skryli. Anjaia po nás nepřestávala pálit. „Obi-Wan …" vyhrkla jsem. „Je mrtvý?!"

„Určitě ne," odsekl mi Anakin, znovu zapnul svůj světelný meč, který se mu při tom, jak se vrhnul na zem, sám deaktivoval, a vyskočil zpoza našeho úkrytu. Nestihla jsem ho ani zachytit za rukáv tuniky, i když jsem se o to pokusila, byl neuvěřitelně rychlý, protože toužil zkřížit meč se svým trýznitelem. Chápala jsem to, ale zároveň jsem si uvědomovala, jak velké je to riziko.

Když ovšem jde bojovat Anakin, musím jít bojovat i já. Vyhlédla jsem ven. Anakin a Kieth spolu začali bojovat, meče se divoce míhaly ze strany na stranu, oba dva bojovali velice efektně, točili se kolem sebe, vyskakovali, snažili se zmást jeden druhého … a princezna Anjaia kolem nich nerozhodně přecházela a čekala na vhodnou pozici, ze které by mohla nejsnáze zastřelit Anakina.

Tak to ne. Známe pravidla fair play. Zamračila jsem se, zastrčila meč za opasek a saltem se před ní dostala. Než se princezna vzpamatovala, vykopla jsem jí zbraň z ruky a udeřila ji do obličeje pěstí. Co vím, tak jen tak někdo nemá takovou ránu jako já. Anjaia se zapotácela a šokovaně se dotkla svých rtů, na nichž se vytvořila kapka krve, jak si je při mém úderu nevědomky prokousla.

„Jedieská potvoro," zavrčela zlostně a napřímila se. Došlo mi tak, že je alespoň o dobrých patnáct centimetrů vyšší než jsem já, ale vzhledem k tomu, že jsem velice malé postavy, je skoro každý vyšší než já. Vzpomněla jsem si, že o ní Ryan tvrdil, že je neuvěřitelně falešná, že není tím, kým by být měla. Při Síle, vždyť on měl pravdu! Anjaia zaujala naučený bojový postoj. Tomu jsem se musela chtíc nechtíc usmát. To, že má nějaký výcvik, přece ještě neznamená, že bojovat umí.

Jenže velice jsem se zmýlila a princezna mi to okamžitě dokázala, když mi několika údery málem vyrazila všechny zuby a minimálně zlomila dvě nebo tři žebra, sotva mne nakopla kolenem, a potom, když jsem v bolesti a v křeči ustoupila stranou, snažila se popadnout dech a vyplivnout všechnu krev, která se mi mezitím hromadila v ústech, mi podrazila nohy a poslala mne tak k zemi.

Dopadla jsem na záda a uvědomila jsem si, že na tuhle princeznu budu muset zvolit docela jiný postup boje. Je silnější než já a má výškovou a váhovou výhodu. Jen těsně jsem se vyhnula její noze, která mne málem zasáhla do hlavy. Schoulila jsem se včas, takže mi její pevná bota prolétla kousek nad mými rozcuchanými vlasy. Ani jsem si nechtěla představit, co by se stalo, kdybych to nestihla. Asi by mne zabila.

Zamračila jsem se. Tahle pozice mi ovšem ani trochu nevyhovuje. Nejsem zvyklá, že jsem to právě já, kdo v boji obyčejně prohrává. Zachytila jsem její nohu ještě v letu a trhla s ní tak, aby ztratila rovnováhu a žuchla vedle mně. Jakmile se tak stalo, snažila jsem se dostat z jejího dosahu pryč a zároveň se vyškrábat na nohy. Byla však rychlejší, než jsem čekala, takže nejen, že jsem nezískala žádný čas navíc, ale za okamžik stála u mně a pokusila se mne zachytit. Málem bych se jí nevymanila, kdyby mne nenapadlo udeřit jí svou vlastní hlavou do obličeje.

Pustila mne, a jak ráda. Ruce s bolestným výkřikem vztáhla ke své pěkné tvářičce a ustoupila. Z jejího půvabného nosíku, toho pršáku posetého drobnými pihami, vytryskla proudem šarlatová krev. Snažila se zoufale zastavit krvácení. Nikdy bych neřekla, jak mne potěší zlomit někomu nos, ale teď jsem se cítila opravdu skvěle. Bylo to tak nečekané, až jsem se za to skoro zastyděla.

Jenže teď se princezna opravdu rozzuřila. Nikdy jsem ji neviděla tak rozezlenou. Nebylo to tím, jak se chovala, ale tím, co měla v očích. Rozmázla si snad nevědomě po obličeji krev a upřela na mně ty temné oči. Byly tak hluboké, že jsem měla skoro strach, že se v nich ztratím. A pak přišel ten pocit.

Intenzivní pocit, který ovládl celou mou mysl. Vykřikla jsem a klesla na kolena. Asi se zblázním! Má hlava asi už brzy exploduje! Nedokázala jsem odtrhnout pohled od jejího. Věděla jsem, že to je tím uměním, co právě ona ovládá, ale nemohla jsem proti tomu vůbec nic dělat. Musím vzdorovat … musím tomu vzdorovat …

Pracně jsem vstala a potácivě k ní udělala dva kroky. Já svou vůlí náš kontakt přerušit nemůžu, takže to bude muset udělat ona! Ucouvla, netušila, co se chystám udělat, ale já už se nepotřebovala více přiblížit. Vší silou jsem ji praštila. A ona mne konečně přestala paralyzovat svým pohledem.

Hodlala jsem ji udeřit tedy ještě jednou, ale zablokovala mou ruku ještě dřív, než mohla další rána dopadnout. Zlostně jsem se pokusila uhodit jí i levačkou, ale i tentokrát zarazila mou rukou. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem jí podkopla nohy. Když se zapotácela a snažila se udržet balanc, ušklíbla jsem se. Je zvláštní takhle vidět princeznu. To se k ní ani trošku nehodí. Vzápětí se jí však podařilo vyrovnat a plynule mne nakopla i s otočkou.

Dopadla jsem na podlahu a dlaněmi se o ní opřela. Zatraceně! Jasné je teď hlavně jedno - nedokáži jí porazit, je moc silná. Musím použít Sílu, ať už je to čestné či ne. Ale mám právo ji zabít? To rozhodně ne. Odhodila jsem ji stranou a poohlížela se rychle po nějaké zbrani. Kousek ode mně je židle. Váhám. Copak se hodí, abych rozbila židli o hlavu princezny planety Charline?

Probrala mne strašná bolest v mém pravém rameni a nutí mne přemýšlet, kde jsem k ní přišel. Kromě toho mi třeští hlava a zdá se mi, jako bych se vyspával po nějaké kocovině. Zírám tu už kdo ví, jakou dobu do stropu a nechápu, kde jsem a co tu dělám. Musím si vzpomenout, i když to není jenom tak. Napnul jsem sluch. Slyším zvuky jako by souboje na světelné meče. Co to má znamenat? Co se to jen dělo?

Počkat, poslední, co si pamatuji, je, že jsem vešel do pokoje pro hosty, který kdysi patřil Anakinovi, a spatřil Anjaiu a Kietha ve zvláštní pozici … chtěl jsem jí zachránit, jenže ona sama byla pánem nebo spíš paní situace … a co bylo dál? Vše je velice matné. Někdo z nich mne postřelil … ale kdo …? Kieth? Ten u sebe blaster určitě nemá. Tak že by princezna? To přece není možné … takže nás nakonec zradila i ona?! Už to tak bude. Vždycky jsem si říkal, že politikům se nedá nikdy věřit.

Donutil jsem své rozbolavělé tělo k tomu, abych se mohl posadit a nedbal toho, že se mi stále ještě silně točí hlava. Rozhlédl jsem se kolem sebe a podivil se znovu. Anakin zkřížil meč s Kiethem a vypadá to, že se ocitá ve vedení, i přesto, že jde o neuvěřitelně rychlý sled úderů a já jen vidím míhající se meče, o kousek dál se pere sama půvabná princezna Anjaia s Padawanem řádu Jedi Andris a řekl bych, že boj je velice vyrovnaný, protože obě mají zřejmě potřebný výcvik.

Měl bych se do toho také zapojit. Vstal jsem, i když mi to dalo mnoho práce, protáhl jsem ztuhlé končetiny a aktivoval svůj světelný meč. Na jeho hlasité zabzučení se ke mně obě dvojice překvapeně otočily a nesnažily se zakrýt své pocity. Andris hlasitě zajásala, takovou měla radost z toho, že jsem naživu, Anakin se široce usmál, princezna Anjaia se zachmuřila a Kieth … ten se stále tvářil tak nějak neutrálně.

„Neruším?" zeptal jsem se jich pomalu.

Všechno jako na povel ožilo. Andris, rozjařena mým ‚z mrtvých vstáním', sérií úderů donutila princeznu ustoupit, která se sotva stačila bránit a stejně jich schytala velkou část, Kieth zaútočil tvrdě na Anakina. Ten jenom těsně stihnul pozvednout meč na svou obranu. Zřejmě doufal, že se k němu připojím. Vím, jak byl vždy Kieth dobrý šermíř, a tak jsem se k němu bez váhání připojil.

Kieth vedl výpad z boku. Tento jeho výpad byl tak nečekaně rychlý, že jsem se sotva stihl natočit na tu správnou a potřebnou druhou stranu a sklonit ostří meče. Stále jsem se ještě cítil poněkud otupělý. Můj meč později použil k mému vlastnímu překvapení na zablokování čepele meče Anakina. Toho vzápětí odhodil pomocí Síly stranou. Odkutálel se a meč mu vypadnul z ruky. Všiml jsem si, že ho začal zoufale hledat.

Ucouvnul jsem a zamyslel jsem. Všechny výpady Kietha jsou velice zvláštní, i když se v nich příliš odráží výcvik rytíře Jedi … musím ho nechtíc přirovnat k bojům s Anakinem … a možná také proto, že jsou jeho údery tak nebezpečně promyšlené. Nic nedělá zbytečně. Musíme ho donutit udělat chybu. Sekl mi po nohou mečem a tak jsem nadskočil. Kousek pod mými botami zasvištěla jeho čepel.

Ale to už byl Anakin zpátky. Prudce se po něm ohnal mečem - a nejen, že tak vybral Kiethův nebezpečný výpad, ale zároveň zaútočil. Byla škoda, že minul, ale propálil mu alespoň rukáv tuniky. Kieth jeho výpad nakonec zablokoval a mně podkopl nohy, takže jsem málem spadl. Podařilo se mi vyrovnat rovnováhu těsně nad zemí. V ruce mi meč jen hrozivě popolétnul, ale podařilo se mi ho zachytit za ten správný konec. Málem jsem si jím však spálil dlaň.

Anakin jako vždy využil mé nepřítomnosti ke svým samostatným útokům. Jednou z něj bude velice silný rytíř Jedi, uvědomil jsem si, když jsem ho tak sledoval. Dává do svých tvrdých, krátkých a nebezpečných výpadů příliš emocí, to je jediná jeho slabina. Nesmí se tolik nechat ovládnout svými pocity. A proč tak činí? Je mi to jasné. Mstí se mu za to všechno, co jistě musel v jeho zajetí vytrpět.

Přidal jsem se k němu. Jakmile jsem stanul po jeho boku, neušlo mi, že si oddychnul - asi už mu začínaly docházet síly. To je celý on, žene se i do takových situací, které on samozřejmě nedokáže sám zvládnout, za chvíli se unaví, protože nasadí zbytečné tempo a potom je za okamžik bezradný. Polevil nátlak na Kietha a trochu se stáhnul dozadu, aby dočerpal ztracenou energii.

Všimnul si toho také Kieth. Začal na mne útočit tak divokými a prudkými výpady, až jsem začal překvapeně couvat, a to bylo právě to, o co našemu soupeři šlo. Nenapadlo mne, proč na mně vyvinul najednou takový tlak. Ve chvíli, kdy jsme se přiblížili Anakinovi, se k němu náhle Kieth otočil a udeřil na něj. Mně nakopnul velice silně, div mi nevyrazil dech, a já jsem spadnul opět na zem.

„Anakine, pozor!" varoval jsem jej, když jsem vstával, protože jsem cítil, že Kieth má pouze jeden jediný cíl - zabít ho. Pokusil jsem se ještě zasáhnout, ale to už můj Padawan udělal zřejmě nějakou podřadnou chybu, které ovšem jeho protivník okamžitě využil ve svůj prospěch a zaryl mu čepel meče do boku. Anakin ze sebe nevydal ani hlásku, jen pustil meč z ruky a sesul se k zemi.

„Odporný bastarde …!" vykřikl jsem zlostně už ve chvíli, kdy se Anakinův meč při dopadu na zem deaktivoval. Měl jsem co dělat, aby mé smysly neovládla nenávist, kterou jsem vůči svému bývalému příteli cítil.

Znovu jsme začali bojovat, tentokrát jsme však přitvrdili a zrychlili. Meče létaly divoce ze strany na stranu, musel jsem se sklánět a vyskakovat, abych Kiethově všetečné čepeli stále unikal, ale nebylo to jen tak. Najednou jsem byl ve svých myšlenkách zase ten mladičký rytíř Jedi, který se s Kiethem dlouho po tom incidentu na Dantooine neviděl a on se vrátil ze svých meditací napůl šílený.

„Musíš ho zastavit," řekl mi jeden Mistr Jedi. Přiletěl za mnou jenom proto, že Kieth v Radě rytířů Jedi napadl a zabil několik Mistrů a odmítal tu budovu opustit. „Nikoho jiného k sobě nepustí. Nikoho jiného tak dobře nezná. Obi-Wane … musíš to udělat. I když to byl tvůj přítel, to, co z něj dělalo Kietha, to už zaniklo spolu s jeho duší."

Přijal jsem to, už proto, že jsem ho tak dlouho neviděl a ta touha z té příležitosti se s ním zase setkat byla silnějí než jakékoliv mé jiné emoce. Neměl jsem v úmyslu ho zabít. Požádal jsem Qui-Gona, zda by mne pustil, a on souhlasil. Vyrazil jsem tam a místo očekávaného radostného přivítání jsme se pustili do souboje.

Právě jako dnes. Vím a chápu, že to už dávno není ten Kieth, kterého jsem znal. Můj věrný přítel, sympatický kluk, se kterým se dalo o všem možném mluvit, s velkým smyslem pro humor a dobrodružnou povahou. V Radě mi stanul tváří tvář bezcitný mladík s prázdnými pocity, ovládající temnou stranu Síly.

Odrazil jsem jeho výpad a ustoupil nazad. Musím ho vyprovokovat. Tehdy stačilo pouze zmínit se o jeho Mistrovi, který předtím na Dantooine zahynul. Kieth se přestal ovládat a potom jej zasáhnout mečem a srazit z výškové budovy, patřící Radě rytířů Jedi, bylo jenom dílem okamžiku.

„Proč to jen děláš?!" zařval jsem na něj mezi údery a sklonil jsem se. Z této snížené polohy se mi bránilo už mnohem snáze. Doufal jsem, že se mi tak podaří odvrátit jeho pozornost od Anakina, ke kterému se stále otáčel a zřejmě ho toužil dorazit. Nesmím mu k tomu dát příležitost.

Vypadalo to, jako by mně snad ani nevnímal, ale jakmile se naše meče zkřížily a naše tváře přiblížily, odvětil: „Proč? Jak se můžete jen takhle ptát?! Copak vám už nedošlo, že vy, rytíři Jedi, dost překážíte v naší galaxii! Dokud tady budete, nikdy nebudeme svobodní a nikdy se nám nepodaří svrhnout Coruscant a obnovit již zašlou slávu Kolonie, i přesto, že do jejího čela postavíme samotného Kana!"

Zasmál jsem se tomu a odrazil ho, jen se zapotácel. „Ty hlupáku! Kane je mrtvý!" oznámil jsem mu příkře a nedbal jsem na to, jak podivně to zní. Zasloužil si poznat pravdu, ať už byla jakékoliv. Kieth zavřísknul a začal do mne bušit s novou energií.

„Tomu nevěřím!" procedil skrz zuby.

Zatímco jsem úmyslně ustupoval směrem k velkému oknu, bránil jsem se jeho rychlým výpadům. Jeden z nich mně zasáhnul do ramene a druhý do nohy, v těsném sledu za sebou. Měl jsem co dělat, abych bolestí nespadl na kolena. Přetočil jsem meč v ruce a pozvedl ho do vodorovné pozice před sebe.

Kieth se přese mně přehoupl elegantním saltem a zaútočil zezadu. Všechny mé pohyby byly náhle plynulejší než předtím, jak jsem se nechal vést čistě Sílou a ne svýma očima, které mne mohly leckdy klamat. Znovu jsem se přenesl na Coruscant do Rady, kdy jsem stál naproti Kiethovi.

A jako kdysi, ani nyní jsem se nenechal nachytat. Zablokoval jsem jeho výpad, sám učinil nový úder, udeřil do mečem do obličeje, potom ještě jednou, a jakmile ucouvl a zdvihl s bolestí ruce, probodl jsem ho mečem skrz naskrz, pomalu deaktivoval čepel svého meče a kopnutím jej, ztuhlého šokem, hodil na okno, které se pod jeho váhou roztříštilo. A on pak už jen padal a padal … a nakonec jsem jen zaslechnul tlumené žuchnutí, jak dopadl na zem do Anjaiiných zahrad.

Jen Síla ví, jak je možné, že tehdy ten pád přežil, když byl z mnohem větší výšky. Nikdy se už zřejmě nedozvím, o co se zachytil a kdo mu později pomohl, kde se celou dobu tajně skrýval a proč se objevil až pak tady.

Rychle jsem deaktivoval meč a otočil se k Anakinovi. Stále setrvával na zemi, ale už se mi zdálo, jako by se probíral. Právě teď zdvihnul ruku ke své tváři a bolestně vzdychnul. Sklonil jsem se u něj a pomohl mu se posadit. Omámeně potřásl hlavou a upřel na mne své kalné, nepřítomné oči: „Mistře …?"

Usmál jsem se. „Anakine … tak jak se cítíš? Jsi v pořádku?" zeptal jsem se ho a zatím co se můj pohmožděný Padawan snažil o nějakou kloudnou odpověď, rozhlédl jsem se kolem sebe. Andris tu nikde není a Anjaia také ne. Asi se někam v zápalu boje přesunuly. Snad to Andris zvládne a dá jí, zrádkyni, co proto! A ani na okamžik jsem si nevzpomněl na San, umírající ve své slavné lodi.