Potrestat chybující 11.část

Při Síle, jak já se nudím! To nejde ani slovy popsat. Obi-Wan tu není, někam odletěl, Rheia tu není, ta sice asi nikam neodletěla, protože princezna vydala zákaz opouštět planetu, ale ta zase není k nalezení, a Anjaia má nějaké neodkladné politické záležitosti. Je v trůnním sále a cosi tam s kýmsi - asi nějakým Senátorem nebo tak něco - probírá. Asi bych je neměla moc rušit, došlo mi.

A tak jsem putovala palácem. Byla to také otrava, ovšem do chvíle, dokud mne nenapadlo začít obcházet co nejnenápadněji bezpečnostní zařízení. Za okamžik se z toho stala zábavná, napínavá hra. Přeskakovala jsem salty magnetická pole, přelézala jsem zdi, vyhýbala se kamerám … začalo mne to prostě bavit.

Smutek z Ryanovy smrti ze mně už totiž opadl. Ne, že bych ho přestala oplakávat pokaždé, když mi ho něco připomene nebo když si na něj prostě vzpomenu, spíš naopak, až jsem si chvílemi připadala jako skutečný blázen, když mi z ničeho nic začaly tryskat z očí slzy, ale nastala u mně taková velice zvláštní otupělost, všechno mi je jedno, takže tuhle novou zábavu jsem docela přivítala.

Zastavila jsem se před trůnním sálem a zaváhala. Mám se kouknout, co se tam děje, nebo ne? Nakonec jsem ale přesvědčila tu bojácnější, opatrnější polovinu své duše, že už se mi přece nemůže nic stát, když už můj život nemá smysl, a přilepila jsem ucho na masivní, dřevěné dveře.

„Je mi líto, Vaše Výsosti, ale tohle v galaktickém Senátu asi neprosadíme," prohlásil právě jasný, mužský hlas, který se vzápětí odmlčel a odkašlal si. „Nezlobte se na mně, ale tohle se nám nepodaří."

Anjaia do čehosi zlostně udeřila. „Dali jsme jim za to přece už tolik kreditů! Kolik by za tu malou službičku ještě nechtěli?! Netušila jsem, že se nám ty úplatky tak nabourají do rozpočtu planety … a naše pokladna není bezedná …"

„Je třeba jen zaplatit všem, kteří mají v Senátu rozhodné slovo, kteří by potom mohli přesvědčit nejvyššího kancléře Palpatina," nabádal ji ten muž. Lapala jsem po dechu. To, co jsem teď slyšela, není nic jiného než podlý, špinavý trik, jasně patrná skvrna na štítu bezúhonnosti téhle nevinné princezny!

„Nikdy jsem toho starého suchara neměla ráda," podotkla Anjaia a vydala jakýsi pohrdavý zvuk. „Nechápu, jak se vůbec mohl dostat k moci nad celým Senátem. Zřejmě má mnohem více vlivných známých než Charline. To by se mělo brzy změnit."

Následovalo ticho. Zřejmě oba dva přemýšleli. Pootevřela jsem lehce dveře, jen z čisté zvědavosti, pro mně tak typické, mne zajímalo, co se děje uvnitř, jenže jsem zapomněla na to, že tyhle dveře vydají ostrý skřípot.

Po tom hlasitém zvuku jsem strnula v šoku na místě, ale vzápětí jsem si uvědomila, že bych se měla radši rychle ztratit, pokud nechci být Anjaiou a tím Senátorem přistižená. Kdo ví, co by mi potom udělali! Rychle jsem se tedy ukryla do nedalekého výklenku se sochou a modlila se, aby mne tu nenašli.

Ze dveří vyšel ten Senátor, nikdy jsem ho neviděla, byl to však typický muž středního věku, začínající pleš, pupík, padající přes lem kalhot, a přesto mu nechybělo potřebné charisma a šarm. V ruce držel blaster a vypadal odhodlán, v zájmu všech, toho vetřelce s klidem zastřelit, ať je to kdokoliv.

Za ním kráčela Anjaia. Rozhlédla se kolem sebe a krátce se zahleděla i směrem, kde jsem byla schovaná právě já. Udělala k mému úkrytu jeden krok, pak se však zarazila, zavrtěla hlavou, mávla na Senátora a vrátila se do trůnního sálu. Hlasitě jsem si oddechla. Měla jsem zatraceně velké štěstí.

Jakmile jsem si byla jistá, že nečekají za přivřenými dveřmi, aby mne odhalili, ale naopak, diskutují dál, vylezla jsem konečně zpoza sochy, symbolu spravedlnosti, a protáhla ztuhlé nohy. Tohle se už nesmí nikdy opakovat, nabádala jsem sama sebe, i když mi bylo jasné, že příště se to určitě stane zase.

S povzdechem jsem pokračovala dál. Potkala jsem několik vojáků, z nichž asi tři na mně měli nějaké nechutné narážky a z toho jeden mi přímo dával nemravný návrh, setkala jsem se i s pár služebnými, které se bez ostychu se mnou dávaly do řeči, ale zaujala mne hlavně ta jedna, s dlouhým zlatým copem do půl pasu.

Tohle děvče si totiž obvazovalo nohu a stále jí to nešlo. Seděla stranou, kousek od pokojů služebnictva, a snažila se udržet obvaz na místě, kde by ho ona chtěla. Nevím, jak dlouho jsem její marný boj mlčky sledovala, nakonec jsem to však už nevydržela a nabídla jsem jí svou pomoc. Po určitém váhání ji přijala.

„Hosté princezny se nevybavují se služebnictvem," poznamenala dívka a usmála se. Zdála se mi velmi sympatická. Strhla si obinadlo z lýtka a já překvapeně zjistila, že na noze má množství šrámů a jakoby kousanců. Snažila jsem se na sobě nedat znát svůj údiv, ale zřejmě se mi to nepodařilo, protože dodala: „To se mi stalo na zahradě. To mám od kytek. Mají trny," vysvětlila mi.

Něco se mi na tom nezdálo, ale neměla jsem důvod jí nevěřit. Zafačovala jsem jí zručně nohu a pak jsme si dlouho povídaly o všem možném. Zjistila jsem, že to není obyčejná služebná, protože jen ona se smí starat o princezniny šaty. Nikdo jiný. Zmínila se také o tom, že je dcerou jednoho předního šlechtice Charline.

„Má to velké výhody," zasmála se dívka - Synette - a potřásla hlavou. „Dostanu se tam, kam jiné služebné mají vstup zakázán. Kam všichni obyčejní lidé nesmí. Mohu se účastnit různých zábav … jenže ty ne vždycky dopadnou tak, jak bych očekávala," dokončila smutně a krátce se zahleděla na svou nohu, nataženou před sebe.

Vycítila jsem náhle možnost se jí na to tajemné místo vyptat víc. Začínalo mne to neuvěřitelně zajímat. Určitě tam přišla k tomu svému záhadnému zranění, jak jinak. „A kde to je, Synette?" zeptala jsem se jí nedočkavě.

Vzhlédla: „Přece … v zahradách, kde jinde," mrkla na mně. U pasu jí cosi zaznělo. Sáhla po tom a chvíli cosi studovala na povrchu malé vysílačky. Nevypadala ani trochu jako ty, které mívají Anjaiiny služebné, díky nimž může od nich princezna kdykoliv cokoliv požadovat. Potom vstala, lehce usykla bolestí, jakmile došlápla na zraněnou končetinu, otočila se na mně a špitla: „Musím jít, je mi to moc líto. Ráda jsem se s vámi seznámila, Andris. Snad si ještě někdy takhle popovídáme."

„Snad," přikývla jsem a sledovala, jak spěchá chodbou jako by k východu. Ale trůnní sál se nachází na docela jiné straně! Takže nejde za Anjaiou. Kam tedy?! Vyrazila jsem za ní a tentokrát jsem hrála mnohem nebezpečnější hru, jejímž cílem bylo nenechat se přistihnout při pronásledování.

Synette mi však najednou zmizela. Kousek před tajným východem ze sídla. Zastavila jsem se na chodbě a zmateně se rozhlížela okolo sebe. Kam se jen mohla podít? Ještě před chvílí tudy přece šla! Tady … ta stěna s tím obrazem … vypadá nějak divně. Že by nějaká skrytá dvířka? Začala jsem prsty projíždět rám abstraktního díla tak dlouho, než jsem o něco mírně vystouplého zavadila.

Cvak.

A dvířka, zhruba velikosti metr a půl, což mi naprosto vyhovovalo, se otevřela. Nejistě jsem se podívala dovnitř, ale tam byly jen schody a kamenné zdi. A přesto jsem tím byla uchvácena. Vše bylo osvětlené efektně rozestavěnými svítilnami. Byl tam neuvěřitelně velký prostor. Tajné sály. A jen Síla ví, co se v nich všech skrývá. Zatajil se mi dech.

„Sakra …" dostala jsem ze sebe. Tak nevím, mám se odvážit jít dovnitř, nebo ne? O risku se sice říká, že bývá zisk, jenže … nechce se mi dobrovolně strkat hlavu do oprátky. Ale zase mne zajímá, co tam dole je, takže … přemýšlela jsem tak dlouho, než se situace náhle vyřešila za mně.

Zaslechla jsem totiž blížící se kroky chodbou a pomocí Síly jsem věděla, že jde o čtyři Anjaiiny elitní vojáky. V panice jsem skočila dovnitř dvířky a pokusila se dvířka za sebou jen přivřít, jenže ty se nečekaně s tlumeným cvaknutím zaklaply. A z té strany, kde jsem nyní já, není nic, čím by se zase daly otevřít.

Takže je to jasné. Budu to muset tam dole prozkoumat. Ještě, že mám u sebe světelný meč. Málem jsem si ho s sebou na tuhle dobrodružnou výpravu nevzala. Jak pošetilé, když nevím, co mne tam může potkat! S napětím jsem vzala rukojeť meče do dlaně a zatím, co jsem sestupovala po schodech stále níž a níž, jsem si jím ve vzduchu pohazovala.

Tenhle sál je tak obrovský, že si v porovnání s ním připadám jako trpaslíček. Ten vysoký strop! A ty rozměry! Zajímalo by mně, kdo ho tu vlastně vybudoval - a za jakým účelem. A také, jestli o něm vůbec princezna ví. Třeba se jedná o nějaké spiknutí, které já odhalím! Ta představa mne tak pobavila, až jsem se jí začala skoro smát, ale včas mi došlo, že by to nebylo příliš opatrné.

Zastavila jsem se pod schody a oddychovala. Docela jsem se unavila, ale opravdu bych nechtěla jít do těch schodů pak nahoru. To by byla snad má smrt. Měli tu vybudovat jezdící schody, jenže co když to tu je ještě z dob, kdy takové vymoženosti jako výtahy ještě nebyly? Ušklíbla jsem se. Takový čas si snad ani nedokáži představit.

Prošla jsem místnost. Není tu zhola nic, až na ty schody - a velké dveře. Opřela jsem se do nich a zabrala. Ani se nehnuly. Znovu jsem se zapřela nohama a zatlačila do nich, ale opět bezvýsledně. No, domnívala jsem se, že má fyzická síla je o něco silnější! Poodstoupila jsem tedy a použila na ně Sílu vesmíru. Konečně nějaký úspěch. Dveře se pootevřely právě na takovou škvírku, abych se jí mohla protáhnout jenom já.

Dostala jsem se tak do dalšího sálu, tenhle už měl jinou barvu a připomínal spíš zbrojnici. Samé blastery, blasterové pušky, granáty, miny, bomby, laserová děla … jako by se tu někdo tajně chystal na válku. Procházela jsem se mezi řadami výzbroje a přejížděla po všech těch regálech rukama. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Odsud už však vedly ty východy dva. Musela jsem si vybrat. Nechala jsem se vést Sílou a zvolila jsem dveře napravo. A tak jsem procházela jednu místnost po druhé, a pokaždé v nich bylo něco jiného, třeba jídlo nebo drahocenné předměty. Nevycházela jsem z údivu. Proč si to tady někdo skladuje?!

Za chvíli jsem se však v těch sálech přestala orientovat a docházely mi síly. Cítila jsem se už opravdu tak strašně unavená, že jsem se prostě najednou posadila na zem a odpočívala. Po chvíli meditace, sloužící na dočerpání sil, jsem zaslechla něco jako lidské hlasy, nebo mi to tak alespoň připadalo.

Vyskočila jsem na nohy a okamžik byla opravdu zmatená. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám se k nim radostně přihnat, nebo je mám nejdřív jen tak pozorovat a později se teprve rozhodnout, zda jsou to přátelé či ne? Měla jsem nejdřív chuť udělat to první, co na tom, že to byl unáhlený nápad a mohla bych na něj draze doplatit. To by nedávalo smysl. Rozhodla jsem se být opatrná.

Otevřela jsem si dveře a vplížila jsem se do sálu, za kterým jsem slyšela ten povyk. Bylo tam asi tak padesát lidí a mimozemšťanů, v jejichž čele stál ten muž, s nímž tu už Obi-Wan jednou bojoval, a cosi vyvolával. S každou jeho další větou propukal dav v jásot. V duchu jsem si gratulovala, že jsem se rozhodla pro tuhle variantu, protože kdybych sem vtrhla a začala se s nimi nadšeně kamarádit, asi by mně za to zabili. Několika salty jsem se dostala za jakousi bednu a napínala uši, abych něco slyšela.

„Jen my obnovíme Kolonii!" zařval Kieth, tak ho myslím Obi-Wan jmenoval, a vychutnával si s přivřenýma očima, skoro v extázi, potěšenou odezvu svých oddaných lidí. „Dobudeme Senát!" pokračoval a já jsem cítila, že se mi nedostává dechu. „Konec útlaku té jejich směšné Republiky!" Počkal, až mu dav dá najevo své sympatie, a dodal: „A až získáme plány Death Star, zničíme Coruscant!"

Výbuch radosti byl jako exploze, náhlý a hlučný. Všichni se k tomu muži natahovali, aby se ho mohli alespoň dotknout, jásali, opakovali jeho slova a někteří dokonce vytáhli blastery, kterými začali střílet do vzduchu, asi na projevení úcty a souhlasu. Kieth se je snažil utišit, zřejmě měl na srdci ještě něco.

Jenže jakmile dav poslušně ztichnul, očekávajíc další slova svého pána, zazněl do toho ticha buřičský, ostrý hlas: „Jenže vy, šílenci, ty plány nikdy nezískáte!" Bylo mi hned jasné, kdo to je, poznala bych ten hlas kdykoliv - Anakin Skywalker. Takže jsem ho našla. Já jsem ho našla! Kdyby Obi-Wan věděl, jak mi byl celou dobu jeho Padawan blízko!

„Zmlkni," odsekl mu Kieth a otočil se k davu, který na něj s napětím, beze hlásku hleděl. A já zahlédla Anakina, uvězněného v kleci s elektromagnetickými mřížemi. „Nikdo se tě zatím na nic neptal, nebo snad ano? Ale neboj, taky dostaneš svůj prostor. Výslech ovšem přijde na řadu až později," ušklíbl se. „A kromě toho jsme už zjistili, u koho se ten datadisk nachází, takže …"

Anakin mu drze vskočil do řeči: „Snažíte se je přesvědčit?! Jsou to sice zfanatizovaní psychopati, jenže ani na tohle vám neskočí. Vymyslete si něco lepšího. Nemáte ani potuchy, kde nebo kdo by mohl u sebe ukrývat plány Death Star!"

Kieth na něj zle pohlédl. Kdyby mohl zabíjet pohledem, asi by Anakin padl okamžitě k zemi mrtev. Zřejmě proto, že se trefil. Usmála jsem se. Tohle se Anakinovi docela povedlo. Slušně toho Sitha vyvedl z míry. Teď neví, co má na to říct.

„Už tě mám dost! Nebudu se s tebou hádat. Mí lidé věří mně a já je ujišťuji, že jsme jen na krůček od toho je získat!" vykřikl a všichni jako na povel spustili vřískot na jeho podporu. Kieth je pohybem ruky umlčel. „Všichni se teď přesuneme vedle, přichystal jsem tam menší oslavu našeho triumfu. Všechny vás zvu, tak pojďte. Potom mám na plánovanou naši oblíbenou zábavu - lov. Bude se vám to líbit. A ty, Anakine, se neboj. Až budeme mít dost zabíjení princezniných vojáků, vrátíme se sem a pobavíme se pohledem na to, jak umíráš, protože tě už nepotřebujeme! Jdeme!"

Zatajila jsem dech. To snad ne! To přece nemohu dopustit! Musím něco podniknout, něco udělat, nějak ho zachránit … rychle jsem uvažovala, ale ke své hrůze jsem si uvědomila, že necítím Sílu. Zvláštní. Ač se snažím sebevíc, nejde to.

Vyhlédla jsem zpoza bedny. Sál již byl skoro prázdný. Zbýval tu už jen Kieth. „Nedělej tu žádné hlouposti," nabádal ho a tlačítkem ho vyzdvihl i s klecí do výše. A pak masivní dveře hlučně zapadly i za tímhle posledním návštěvníkem a nastalo hrobové ticho.

Zaslechla jsem jen, jak si Anakin oddechl a pak se ozval podivný zvuk, jako kdyby Anakin chtěl za každou cenu své malé vězení rozhoupat. Pokaždé, když se přesunul doprava, snažil se dosáhnout na ten panel, jímž ho náš společný soupeř poslal tři metry nad zem.

„Anakine!" zavolala jsem na něj tlumeně a zamávala zpoza úkrytu. „Tady jsem, to jsem já, Andris, hej! Pomůžu ti, oukej?" oznámila jsem mu věcně a přesunula jsem se k co nejrychleji k panelu, ale těsně před ním jsem se zarazila a pochopila, proč ten milý Padawan celou dobu dělá varovné posuňky.

Kousek před jeho klecí totiž stál hlídač, neuvěřitelně ošklivý, zjizvený a starý, tak padesát let, s neoholenou bradou a jedním chybějícím okem. To druhé měl podlité krví a právě ho zlostně upíral na Anakina. „Už to nedělej," zavrčel na něj a potom čímsi ten panel zablokoval. „Nechtěj naštvat pana Kietha - a mně taky ne."

Anakin se k němu naklonil a mávl před ním rukou: „Pusť mně ven, jinak zemřeš, ty poskoku. To je přece férová nabídka, nemyslíš? Daruješ mi svobodu a já ti na oplátku daruji život. Spokojenost bude na obou stranách. Pusť mně ven."

Strážný se ušklíbl. „Tvá Síla nefunguje, rytíři Jedi. Zapomněl jsi už, že se pan Kieh proti tobě a tvému umění pojistil ysalamirem? Nemůžeš mně nijak přesvědčit … a také ani nijak zabít," posmíval se mu a pohodlně se posadil naproti němu na lavici.

„To se ještě uvidí," odsekl mu Anakin a začal na mne nenápadně dělat nějaká tajná znamení. Překvapeně jsem ho pozorovala a pokrčila rameny. Nechápu, co ode mně požaduje. Že by chtěl, abych zabila toho muže? Ne, to asi ne. Možná ví, jak bych ho mohla osvobodit. To má asi na mysli. Ale jak?!

Pak mne to napadlo. Bylo to jako blesk z čistého nebe. A zase jsem se mohla ujišťovat, jak jsem geniální. Nemohu mu pomoci Sílou, ale stále mám svůj světelný meč. Zabíjet zbytečně nehodlám, ale mohu ho použít na to, abych srazila jeho klec k zemi. Sice si při tom Anakin trochu natluče, ale to je podřadné.

Musím jednat rychle. V duchu jsem napočítala do tří, abych si dodala odvahy, pak jsem aktivovala světelný meč a vrhla ho po jeho kleci. Přesně tak, jak jsem očekávala, přeťal pevný, ocelový drát, na němž klec visela, a ta se teď zřítila k zemi. Kousla jsem se do rtu. Doufám, že to Anakin přežije … elektromagnetické mříže se nárazem na zem deaktivovaly a klec ztratila svůj tvar. Změnila se v hromadu odpadu, ale zase uvolnila zajatce v sobě. A ten se kutálel po zemi a pak zůstal bez hnutí ležet.

Hlídač se konečně vzpamatoval a hnal se k němu. Také jsem vyrazila. Sice nemám u sebe žádnou zbraň, ale musím ho zastavit dřív, než mu něco udělá, ne?! Ale ukázalo se, že Anakin už více mou pomoc nepotřebuje. Zřejmě byl tím pádem dolů pouze na chvíli omráčen. Náhle totiž vyskočil na nohy, udeřil strážce do obličeje a jedním jediným pohybem mu zlomil vaz.

Dorazila jsem k němu teď i já a padla mu kolem krku. Hrkala jsem ze sebe, jak ráda ho vidím, že způsobil Obi-Wanovi velké trápení a kdesi cosi. Vydržela bych ho tam objímat celou dobu, dokud se mi však Anakin s omluvným úsměvem nevymanil a neoznámil mi, že bychom se odsud měli dostat dřív, než se ti šílenci vrátí. S tím jsem samozřejmě souhlasila, co jiného.

Než jsme však společně vyrazili do dalších sálů, rozprostírajícími se touhle místností, sebrala jsem svůj světelný meč, válící se u jezírka, a Anakin si vzal svůj. Ležel na malém stolku vedle růžové, zářící koule.

„Co to je?" zajímala jsem se a obracela to v ruce. Uchvacovalo mne to. Zdálo se mi totiž, že se v tom něco hýbá, ale nechtělo se mi uvěřit, že by v tom něco živého přece jenom mohlo být. Jak by to v tom mohlo žít? „Vypadá to … velice zvláštně."

„Ysalamir," odpověděl Anakin stručně a z výšky to hodil vztekle na zem. Růžová koule se rozbila a v kouscích plastového obalu a v kapalině na bázi oleje do hypermotoru se u našich nohou kroutilo odporné, malé stvoření, které se rozvinulo a bylo ještě o něco delší.

„Při Síle!" vyjekla jsem a zděšeně uskočila, protože jsem měla pocit, že se mi ten nechutný tvor hodlá zakousnout do kotníku, ale Anakin to beze strachu vzal do ruky a hodil do nedalekého jezírka. Jeho hladina jako by začala vřít. Vypadalo to, jako by se v něm ukrývaly stovky dravých tvorečků, kteří si na tom ysalamirovi - nebo jak že to Anakin jmenoval - výborně pochutnávali.

Zírala jsem na to a z mého zamyšlení mne vytrhl až hlas Anakina: „Tak rychle, jdeme." Přikývla jsem a vyběhla jsem ze sálu. Jenže zapomněla jsem na to, jaké je cestování s Anakinem. Jakmile se dozvěděl, že si vlastně nepamatuji cestu zpět, rozesmál se a rozhodl se, že nás radši povede on.

Neměla jsem chuť se s ním hádat, alespoň ne teď, dokud mne stále ještě ovládala radost z našeho opětovného shledání. I když jsem ho tím překvapila, oznámila jsem mu, že tedy dám na něj a bok po boku jsme vyrazili hledat východ.

Všechna světla však náhle zhasla. Nastala děsivá temnota, tak intenzivní, že jsem neviděla ani na svou ruku vztaženou před obličej. To znamenalo jediné - zjistili, že je Anakin pryč. Nahmatala jsem jeho dlaň a pevně ji sevřela. „Veď nás …" požádala jsem ho tiše a poslušně cupitala za ním.

Rozhodl jsem se přistát s Passatterou rovnou v hangáru. Bude to blíž na ošetřovnu. A každá minuta je v jejím případě drahá. Já vím, že jí zde asi příliš nepřivítají. Podle Rheii to byla ona, kdo jí napadl kvůli datadisku a princezna Anjaia se kvůli tomu začala domnívat, že právě San má prsty v těch tajemných útocích.

Nezajímá mne, co si o ní kdo myslí! Já jí prostě musím pomoct, ať už se to princezně či její zástupkyni líbí nebo ne! Nesmí zemřít, ne teď, když jsem ji konečně našel … chtěl bych jí říct tolik věcí … ona mi toho musí také hodně vysvětlit … ne, ona nesmí zemřít.

A ani bych nevěděl, co udělat s její slavnou, neuvěřitelně rychlou lodí, kterou jsem tu zatracenou základnu opustil. Nechtěl jsem ji tam nechat na pospas zreznutí či nějakému jinému konci. Po určitém váhání jsem tam všude rozmístil miny. A odpálil to. Už není žádná bývalá pašerácká základna nad Hothem.

No vida, Charline se už blíží. To je dobře. Musím je zkontaktovat teď, aby si nemysleli, že jsem nějaký vetřelec. Přitáhl jsem si tedy vysílačku a vyhrkl do ní: „Tady Mistr Jedi Obi-Wan Kenobi, host princezny Anjaii. Potřebuji nutně povolit přistání v hangáru jejího paláce. Potvrďte, prosím."

Nastalo na chvíli ticho. Vyčkával jsem a cítil, jak pomalu, ale jistě ztrácím své pracně získané soustředění a sebekontrolu. No tak, nabádal jsem je v duchu, rychle, prosím vás, rychle! Vyhlédl jsem z kokpitu směrem dál do lodi. San jsem uložil do obytných kajut její fantastické lodi na něco, co by se dalo v nejhorším případě považovat za postel. Snad je ještě naživu, ujišťoval jsem sám sebe.

Ve vysílačce to zapraskalo a pak se ozvalo: „Je mi to líto, Mistře Obi-Wane, ale princezna Anjaia vyhlásila přísný zákaz přistání vztahující se na všechny lodě bez rozdílu typu nebo -" Hlas na druhé straně se z ničeho nic překvapeně zarazil a pak vykřikl: „Co to ale …?!" Následoval ostrý zvuk výstřelu. Trhnul jsem sebou a vytřeštěně hleděl na interkom, který se tak náhle odmlčel.

„Co že jste říkal?!" dožaduji se nervózně. „Musím přistát! Vy to nechápete, ale je to velice důležité! Dejte vědět princezně, že … jste tam?" zeptal jsem se náhle. Po zádech mi přejel mráz. Ne, snad nevypukla další vzpoura, ostatně jako vždy, když tam já nejsem! „Co se to tam děje?! Ozvěte se!"

Dočkal jsem se odpovědi. „V pořádku. Přistání povoleno. Už se na vás docela těším," sdělil mi někdo na druhé straně a mně se skoro zatočila hlava, když jsem si uvědomil, komu ten klidný a trošku chladný hlas patří. Kieth. Takže je zpátky. A ve chvíli, kdy zase nejsem s Anjaiou! To snad není pravda! Skoro jako by to věděl, kdy tam jsem a kdy ne! To je ovšem nemožné! Nebo že by byl spolčený s někým od služebnictva?! Mé mozkové závity se rozjíždějí na plné obrátky. „Budu vás čekat v princezniných komnatách s její hlavou na stříbrném podnose! Končím."

„Ne!" zavřískl jsem a rychle navedl Passatteru na přistání. Nesmí princezně ublížit! Jak bych to potom vysvětloval Radě?! Ne, to nejde. Slíbil jsem jí přece, že jí budu chránit, a jako Jedi bych měl své slovo dodržet! Donutil jsem loď klesnout do hangáru a zastavit ji. Vyběhl jsem z Passattery a ztuhnul.

Hangár byl plný mrtvých těl. Samí vojáčci, věkově asi na stejné hranici s Anakinem, buď obyčejné hlídky nebo možná rovnou elitní Daryanova jednotka, i když na ty se mi zdáli příliš mladí. Někteří byli zastřeleni, jiní zabiti světelným mečem. Několik z nich mělo jen prostě zlomený vaz. A zřejmě k tomu došlo teprve před okamžikem.

Potlačil jsem výkřik vzteku a vyrazil jsem k Anjainým pokojům. Nikde jsem nikoho nepotkal, až mne to začalo zneklidňovat. Nakonec jsem však narazil na několik vyděšených služek, ošetřujících skupinku zraněných vojáků, kteří mi oznámili, že je někdo v paláci a že není možné ho porazit.

„Je to asi rytíř Jedi jako vy," poznamenal jeden z nich, kterému někdo - a je myslím jasné, kdo - uťal zápěstí a dlaň levé ruky. Třásl se a poraněnou paži tisknul k tělu. „Daryan a Rheia nás opustili … zmizeli z paláce … nikdo neví, kam odešli a proč …" Pohlédl na mně a statečně se pokusil o úsměv: „Je moc dobře, že jste tady alespoň vy. Dejte mu i za nás co proto. A za naše kamarády …" Hlas mu zanikl v hrdle.

„Tak na to ti mohu přísahat," přikývl jsem a napřímil se. Tentokrát už budu opatrnější. A určitě ho zabiji. Nenechám svou pozornost odvést jiným směrem. Ještě, než jsem je však stačil opustit, jsem zaslechl chraptivý hlas jednoho postřeleného vojáka:

„Síla … Síla vás provázej … Mistře Kenobi …" zamumlal.

Prudce jsem se na něj ohlédl a cítil, jak ve mně roste vztek a začíná mne ovládat, i přesto, že jsem se ho snažil ze všech sil potlačit. Ano, Síla … Síla, které se Kieth zpronevěřil! Musí za to zaplatit! Udělal jsem dva kroky na zad, pak jsem se už otočil na patě a utíkal do té části sídla, která byla vyhrazená princezně Anjaie.

„Dávejte pozor, Obi-Wane," zaslechl jsem za sebou ještě volání jedné z těch služebných, ale nepřikládal jsem tomu velký význam a pokračoval bez zastavení dál, aniž bych se obtěžoval odpovědět. Nesmím se zdržovat! Rychle jsem vytrhl meč z opasku a pohodil si ho v ruce tak, abych měl prst na aktivátoru.

Rozrazil jsem dveře do princezniny ložnice. Není tady. Zatraceně! Rozhlédl jsem se místností. Zřejmě zde k nějakému boji došlo, protože je zde nějaký nepořádek, křeslo je převrácené, květiny i s vázou se válejí na zemi a u dveří leží spona, kterou nosí Anjaia ve svých nepoddajných kadeřích. Přeběhl jsem pokoj a vtrhl do koupelny.

I zde byly známky toho, že tu nepochybně byl Kieth. Vypadalo to, že v téhle místnosti došlo k nějaké přestřelce a cosi nakonec explodovalo, asi nějaký panel, protože je velká část interiéru koupelny silně zničena. U vany, která by se dala přirovnat k malé laguně, leží mrtvý voják. Zastřelený.

Rozzuřeně jsem vyšel z koupelny i ložnice a přemýšlel, kde by se ještě mohla princezna zdržovat. Ve svých pokojích na odvrácené straně sídla! Nebo by se mohla bavit ve žlutém sále, do něhož neustále září slunce, ať už je ráno či večer. Ne, to by nebylo vhodné místo k úkrytu. Kam by se mohla Anjaia jen schovat? Zamyslel jsem se. Kde bych ji rozhodně nehledal? No … přece v pokojích pro hosty!

Dorazil jsem tam a rychle oddechoval. Vyvinul jsem kvůli tomu slušné tempo. Ale vše nasvědčuje tomu, že jdu správným směrem - čím blíž se nacházím pokojům, kde jsme byli ubytováni s Anakinem, tím více nacházím mrtvých vojáků a dokonce i služebných. A řekl bych, že Kieth tudy šel jen okamžik přede mnou. Možná ještě nebude tak pozdě …

Otevřel jsem dveře místnosti, za níž jsem cítil soustředění temné strany Síly. Nemýlil jsem se. Našel jsem zde jak Kietha, tak Anjaiu. Jejich pohledy se na mně okamžitě upřely. Princezna vykřikla radostí, Kiethovy rty se zvlnily v krutém úšklebku:

„Trvalo vám to," podotknul s ironií.

Ignoroval jsem ho. Nenechám se od něho jen tak vyprovokovat. „Jste v pořádku, Vaše Jasnosti?" zajímal jsem se spíš. Ta mne k mé velké úlevě ujistila, že jí nic není, že je jen velice vyděšená. Hlasitě jsem si oddychnul.

„Ještě nějaké dotazy?" upoutal na sebe opět mou pozornost Kieth.

Pohodil jsem hlavou a aktivoval světelný meč. On sám ho už měl zapnutý, spuštěný u boku, a s klidem, jemu tak vlastním, vyčkával. Anjaia stála přímo naproti němu, na sobě jen zbytky kdysi honosných šatů, a mířila na něj blasterem. Ruce se jí vcelku legračně třásly. Docela by mne zajímalo, jestli vůbec umí střílet, ale ten rozhodný výraz v její tváři mne přesvědčuje o tom, že umí a slušně.

„Nestřílejte," řekl jsem jí. „Odrazí vaše střely mečem a mohl by vás při tom zasáhnout."

Princezna na mne vrhla kradmý pohled a najednou se neuvěřitelně sladce usmála. Zmátlo mne to. Nadzvedl jsem obočí. Její výraz se najednou zcela změnil na sebevědomý a hrdý, jaký mívala vždy při jednáních v trůnním sále. „To si nemyslím," svěřila se mi sebejistým hlasem. „Nebude to totiž čekat."

Dříve, než jsem stihl odvětit, aby se na to příliš nespoléhala, nebo něco v tom smyslu. Příliš pozdě jsem si uvědomil nebezpečí. Až v okamžiku, kdy otočila ústí blasteru ke mně a vystřelila. Ani jsem nestačil pozvednout meč na svou obranu a padl jsem k zemi. Ano, měla pravdu … nečekal jsem to.