Potrestat chybující 10.část

Pořád pláču. Nedělám nic jiného, vlastně ani nejsem schopná něco jiného dělat. Slzy mi snad samy vytékají z očí a já si pouze utírám nudli u nosu. Jinak ležím na posteli v Anjaině paláci na planetě Charline a naříkám a naříkám.

Přilétla jsem sem před polednem. Všichni už byli v jídelně, přesně, jak jsem očekávala. Vtrhla jsem tam jak velká voda, což znamená, že jsem rozrazila dveře a nejistě se zarazila na prahu, a jakmile se na mně otočily popletené a zmatené pohledy princezny, sedící v čele stolu, poradkyně Rheii u jejího boku, a na druhé straně Obi-Wana, stojícího u židle a zřejmě váhajícího, zda bude jíst, už jsem to psychicky prostě nevydržela - a padla jsem na kolena a vydechla jenom:

„Ryan … Ryan je mrtvý …"

Nic víc už jsem přece ani říkat nemusela. To bylo to jediné, co mně zajímalo. Zhroutil se mi jeho smrtí celý můj svět. Jako první se ke mně přihnal Obi-Wan. Sklonil se nade mnou, začal se mnou nervózně třást a vyptávat se. Vůbec jsem mu nerozuměla, neslyšela ho, ale ani jsem se na něj nedokázala donutit soustředit.

„Jak to? Co se stalo? Kde jste byli? Kam jsi zmizela? Báli jsme se o tebe, Ryan tě vyrazil hledat … prosím tě, řekni mi, o co šlo! Posloucháš mně vůbec?!" zařval na mne a udeřil mně zlehka do tváře. Praštil mně! Snad instinktivně jsem mu tu ránu vrátila, mnohem silněji, až se Mistr Jedi zapotácel a měl co dělat, aby neztratil rovnováhu. Konečně jsem se vzpamatovala a plně si uvědomila naléhavost v jeho hlase. Snažila se odpovědět, ani to však nebylo tak snadné, jak jsem očekávala.

Zjistila jsem totiž, že ze sebe nejsem schopná dostat ani hlásku, protože mám z logických důvodů hrdlo stažené bolestí a pláčem. „Ryan … přišla jsem na to … že byl Padawan … Padawan Kana … a on … on ho zabil, Obi-Wane …!" dostala jsem ze sebe pracně - tvořit normální věty jsem se ani nepokoušela, už teď jsem věděla, že by to nemělo cenu - a nanovo jsem se rozplakala.

Rheia mi podala sklenici s něčím, co mělo výrazně oranžovou barvu a štiplavý zápach. „Vypijte to," nařídila mi a já ji bezmyšlenkovitě uposlechla. Pak se otočila na Obi-Wana a poznamenala: „Je v šoku, nic z ní nedostanete, Mistře. Měla by si jít odpočinout, zřejmě toho má za sebou už dost a dost. Až se vyspí, bude s ní rozumnější řeč. Už jí nechte být, ať se vzpamatuje!"

Ta tekutina byla stejně tolik nechutná, jako nevábně vypadající. Měla jsem pocit, že začnu zvracet. Dumala jsem okamžik nad tím, kam bych to v nejhorším případě mohla vrhnout. Pod stůl …? Obi-Wan však na mně naléhal dál: „Jak je možné, že Kane žije? Kde je? Slyšíš mě? Musela jsi ho vidět, tak mi, prosím tě, řekni, kde je!"

„Pamatujete si … na to předání plánů …? Ta základna pašeráků nad … nad tou ledovou planetou … Hoth, tak se myslím jmenovala. Tam … tam se ten bastard ukrývá … pohádali se … a Ryan … nikdy by ho nedokázal porazit," zalykala jsem se pláčem. Pomohli mi, abych si mohla sednout. „San … je jeho učedník … učedník Kana …"

Obi-Wan se zarazil. Doslova ztuhnul, jako by paralyzován nějakým paprskem. Bylo to poměrně směšné, ale já jsem se tentokrát smát nezačala. „Cože? San? Ona … ona a Padawan toho Sitha …?" Odmlčel se. „Dalo se to čekat …" zamumlal téměř neslyšitelně, jakoby pro sebe. „Viděla jsi ji?!"

Zavrtěla jsem zdrceně hlavou. Měla jsem chuť začít hlasitě vřískat. „Ne-e … neviděla jsem ji …" zadrmolila jsem a otřela si obličej do rukávu tuniky. „Ale ani tam snad nebyla … jenom o ní ti dva mluvili … právě kvůli ní se pustili do souboje a Ryan … můj … můj Mistr … měla jsem mu pomoct … ano …"

„Co se dělo?" dožaduje se Obi-Wan s nedočkavostí.

Zhluboka jsem se nadechla. „Potřebovala jsem kvůli něčemu na Coruscant … tedy, měla jsem v plánu navštívit Radu … a … to proběhlo … ale pak jsem si po diskusi s Joamem Mottim uvědomila, že by mohla být San Sith … řekla jsem to Ryanovi … ten se rozčílil a odletěl na tu základnu … ani nevěděl, že letím s ním …"

Obi-Wan se na chvilku zamyslel. Zřejmě přemítal nad tím, jak moc reálně má podivná historka, byť jen lehounce upravená, zní. Potom se mně tiše zeptal: „A Kane … ten o tvé přítomnosti tam ví?"

Přikývla jsem. „Ano."

„Napijte se ještě trošku," strčila mi Rheia do ruky nečekaně sklenici s tím samým nápojem, ale já jsem odvětila, že mi je z toho špatně. Tvrdohlavě zopakovala, že bude lepší, když toho v sobě budu mít co nejvíce, že mi to projasní mysl nebo co. Rozčílila mne tím a tak jsem to vše hodila vztekle na zem. Sklenička se rozbila na spoustu střepů a voda rozlila po podlaze.

Pohlédla jsem na ni a mezi slzami jsem vydechla: „Nebudu to pít."

„Musím odletět," ohlédl se Obi-Wan na Anjaiu. Zřejmě nad tím přemýšlel celou dobu, co se mne Rheia snažila donutit pít tu odpornou kapalinu. Ta překvapeně zamrkala a otevřela ústa k odpovědi, ten ovšem zdvihl varovně prst do výše a procedil skrz zuby: „A budu na tom trvat. Musím tam."

Na okamžik to vypadalo, že se s ním princezna pustí do divoké hádky. Zdála se mi být velice rozrušena a znepokojena tím, co se tady mou vinou dělo. Dokonce se nadechla, jako by si už připravovala nějakou vhodnou poznámku, ale potom jen potřásla hlavou a zašeptala: „Tak jak myslíte."

„Pojďte, odvedu vás po pokoje pro hosty," oznámila mi Rheia Didienová, Anjaina zástupkyně, něžně mně vzala pod paží a spolu jsme se vydali chodbami směrem k těm místnostem bez emocí, plným chladu a odtažitosti, ve kterých byly ubytovávány návštěvy. Celou dobu jsem vytrvale brečela a ona trpělivě objímala má ramena, která se otřásla výbuchy pláče. Potom mne posadila na postel a chvíli mne utěšovala, pak ji někdo odvolal vysílačkou, takže mi popřála hodně sil a s omluvou se vzdálila.

Osaměla jsem. Byla jsem docela sama, samotinká, ztracená a nešťastná. Není to přece tak dávno a já jsem tu usínala s tím vědomím, že mne ráno probudí polibek Ryana na tvář, který při tom bude doufat, že mu nedám ve svém upřímném rozhořčení facku. Byla jsem tak hloupá, že jsem si ho nevážila!

Co mně to jen napadlo, že jsem odsud utekla? Chtěla jsem si pročistit hlavu. Jasně, tím jsem se ospravedlňovala. Jak naivní a chabá výmluva! Jak jednoduše jde omluvit svou vnitřní slabost! Bála jsem se citu, který mezi námi vznikal, tak je to.

Kromě toho jsem vlastně lhala Obi-Wanovi, Anjaie a Rheie. Ani slůvkem jsem se nezmínila o datadisku, který skončil v mém vlastnictví, nebo o planetě, na které jsem kdysi bydlela s Mistrem … tedy, s tím svým prvním Mistrem. Ale to, že se o datadisku nikde nezmíním, jsem Joamovi slíbila, a vynechat Toonii bylo ještě snazší. Prostě jsem vynechala jen jednu etapu našeho tehdy ještě společného putování … se svým Mistrem.

Při Síle, jak jen je nebezpečné být můj Mistr! Až nyní jsem si to uvědomila. Vždyť oba dva, kteří jimi v mém případě byli, zemřeli mnohem dříve, než stihli můj výcvik definitivně dokončit! Možná to bude mnou … možná jsem já tak nebezpečná …

Vše se teď změní. Nic už nebude jako dřív. Nikdo nebude jako dřív, dokonce ani já ne. A jak mi sdělil posmrtně můj Mistr - pro Jedie teď nastane doba temna. A pro mně také. S tím jsem zabořila hlavu do polštáře a znovu se hystericky rozplakala.

Kráčím chodbami té odporné základny, kterou jsem se již naučila silně nenávidět za tu dobu, co se sem trpělivě vracím, a vře ve mně stále vzrůstající vztek. Mám strašnou chuť něco rozbít, něco zničit. Jinak se asi zblázním.

Proč mám tak výbornou náladu? Vysvětlení je prosté, mnohem prostší, než by si kdo mohl myslet. Ještě než jsem odletěla z té planety, na níž jsem se poznala s Nathanem Stoneem, ve skutečnosti mým dávným, milým přítelem Trohem Rel-Ikem, zkontaktoval on ten večer, když už jsem já, k smrti unavená, spokojeně spala, Kana.

Ráno mi pak u snídaně oznámil, co od něj můj Mistr ve skutečnosti požaduje. Vyrazil mi tím docela dech. Věřila jsem mu, ano, důvěřovala jako otci, kterého jsem nikdy nepoznala, neboť zemřel, když jsem byla ještě dítě, a on … nařídil Trohovi jediné, ne získat pro něj datadisk, jak jsem očekávala, ale chtěl po něm zabít jednu jedinou osobu, která je pro něj už zcela zbytečná - mně.

Mně, svého vlastního Padawana! Proč?! Co jsem mu udělala?! Myslela jsem si, že je mezi námi již všechno v pořádku. Zmýlila jsem se. Z jakého důvodu mi však nedal nic najevo?! Rozčileně jsem se rozloučila s Trohem, naskočila do Passattery a zamířila sem, nad Hoth. Musím si totiž s Kanem ‚něco' ujasnit. Náš rozhovor dnes bude velice, velice ostrý a já se na něj ani trošku netěším. No … i když … jsem vlastně docela zvědavá, čím se bude obhajovat, až mu to všechno vytknu.

„Myslel jsem si, že jsi Kanův učedník," poznamenal Troh, jakmile mi vysvětlil, co od něj Kane potřeboval. Celou dobu si pohrával s blasterem, který třímal ve svých rukou. Čekala jsem jen, kdy na mně jím vystřelí. Trnula jsem a po zádech mi přejížděl mráz. Při každém jeho neobvyklém pohybu jsem sebou instinktivně trhla. „Udělám ti jednu velkou službu - daruji ti život. Jako na vzpomínku na staré časy. Ty jsi mi také dala šanci na nový život. Já si nestěžuji. Jsem docela spokojený. Neměla by ses tam za ním už vracet. Nechme ho prostě při tom, že jsi mrtvá."

Stále si to musím opakovat. Myslel jsem si, že jsi Kanův učedník. Zatraceně, vždyť já si to myslela také! Zastavila jsem se a odkašlala si. Nesmím na sobě nedat nic znát. Nevím, jak by se Kane zatvářil na to, že mi to Troh - pardon, vlastně Nathan - prozradil. Ale vždyť vlastně můj Mistr nebude počítat s tím, že se vrátím!

Vešla jsem prudce do místnosti, ve které se vždycky Kane zdržoval. Byl zde i nyní, to se dalo očekávat. Cosi dělal na malé databázi, kterou držel v jedné ruce a rychle na ní pohyboval prsty. Byl tak zabrán do práce, že ani nevzhlédl a hlasitě se podivil: „No ne, Sunshine, to jsi tak rychle zpátky?"

Ušklíbla jsem se. Nemusel by dávat mi dávat svůj údiv, byť zřejmě upřímný, tak na odiv! „Vy jste překvapený?" zeptala jsem se ho provokativně a přešla ztemnělý pokoj. Zastavila jsem se až na krok před ním. „Proč? To jste si snad myslel, že se už nikdy nevrátím, nebo co? Nechtějte mně rozesmát … vždyť šlo jen o takovou jednoduchou, rutinní záležitost, na které nebylo co zkazit …"

„Ty bývají právě nejzrádnější," odvětil obratem, pohlédl na mně a usmál se. Skoro bych si i na okamžik myslela, že se nic vážného nestalo. V tu chvíli bych si byla ochotná i vsugerovat, že se mně Troh pokusil oklamat. Pak se jeho výraz změnil a oči ztvrdly. A zase to byl on, můj starý dobrý Mistr, Kane, nejslavnější Kolonizátor, muž, kterému nikdy nebudete tak plně odevzdáni, aniž by jste se ho přece jenom trochu nebáli. „Nepochodila jsi?"

Padla jsem na pohovku přímo před ním. „Spíš naopak," přiznala jsem a zazubila se na něj. „Sama jsem byla překvapená, jak to lehce mi to všechno šlo. Přesně dle plánu. Takovéhle akce jsi mi ovšem dával jen na počátku naší spolupráce, nemyslíš? Je na čase, aby sis už konečně uvědomil, že nejsem jen takový žoldák, abych -"

„Jsi zraněná?" ukázal na mou paži. Zmateně jsem se na něj zahleděla a pak mrkla na sebe. O čem to jenom …? No jasně, dočista jsem zapomněla na to, že jakmile si sednu, pod mou vestou bude vidět na mé ruce ten obvaz, ještě z Osarianu! Shit! Musím vymyslet něco nového, musím improvizovat. A já tak nerada improvizuji …

Odkašlala jsem si. Rychle, uvažuj! nutila jsem svůj mozek k vyšším obrátkám. „O to právě jde. Chtěla jsem se k tomu právě dostat. Ten Nathan se mně pokusil zabít … musela jsem s ním bojovat, ale podařilo se mi ho zastřelit. To byl asi jediný háček na té misi …" koktala jsem. To nezní moc pravděpodobně, na mou duši. „Napadl mne krátce před mým odletem z Osarianu. Nevím, co to do něj vjelo … musela jsem se bránit a tak jsem ho zkrátka musela zabít. Je mi to líto."

„Ne, to mně je líto, že jsem tě poslal za někým tak nebezpečným," odvětil bleskově Kane a opět sklopil zrak k databázi ve své dlani. Nic na ní nezačal dělat, jen na ni dlouze hleděl. Přemýšlel. Cítila jsem, jak mi cukají koutky rtů. Pobavilo mne už jen to, že neví, jak se má teď zachovat, a to nejen ke mně, ale i přiměřeně k dané situaci.

Pokrčila jsem rameny a snažila jsem se o co nejpřirozenější tón hlasu. „Nic se nestalo, můj milý Mistře," dala jsem na ta slova potřebný důraz. Všimla jsem si, že ztuhnul a lehce se mu zatřásla ruka. Že by si byl vědom svého podrazu? Nebo v tom je i něco jiného? „Jsem zase ráda zpátky v akci," ujistila jsem ho obratně.

„Mám pro tebe nový úkol," pronesl Kane a hlas se mu lehounce zatřásl. Bylo sotva patrné zakolísání. Vrhl na mne zvláštní pohled, pronikající mi až na dno duše. „Tentokrát to bude o něco těžší a nejsem si jist, zda to zvládneš."

Takže je to jasné, chce se mně zbavit za každou cenu. Odhrnula jsem si vlasy z tváře, protože jsem přes ně špatně viděla, a zasyčela jsem: „Zda to zvládnu?! Nebojte se. Nechápu, proč o mně tak pochybujete. Jsem přece dost dobrá, možná lepší, než si myslíte, Mistře. O co to tedy jde tentokrát?"

„Pamatuješ si, jak jsme letěli tehdy na Malastare?" zeptal se mně Kane. Zaváhala jsem. Ano, proč o tom ale mluví? Mistr nečekal na odpověď a pokračuje: „Hovořil jsem tam se svým bývalým učedníkem. A s ním jsem se tu také včera utkal." Zděšeně jsem na něj pohlédla. Jak ho našel?! „Jsem v pořádku, žádný strach. Říká se sice, že učedník bývá na úrovni Mistra, ale v boji se mi ani on nevyrovnal. Takže jsem ho zabil. Jenže mi nedošlo, že si vezme s sebou svého Padawana. Jestli se ten někde zmíní, že žiji, mohl by z toho být nakonec vážný problém."

Přikývla jsem. To má Kane samozřejmě pravdu, jak jinak. Takže cíl mé mise je jasně patrný - najít toho malého a zabít ho dřív, než vyvolá opravdu velký, celogalaktický konflikt. Nedokáži si ani představit, jaký rozruch by to mezi všemi způsobilo. „A kdo je ten jeho učedník? Copak vy ho znáte?"

„Znám ho já a znáš ho také ty," prohlásil Kane. „Tedy doufám, že si na ni ještě stále pamatuješ," dodal a já se jen zarazila. Jde tedy o nějakou dívku? Jaké já znám Padawany? Vůbec mi to v ten okamžik nedošlo. Jakmile jsem vyzvala svého Mistra, aby mi tedy řekl, o koho jde, řekl jedno, jediné slovo: „Andris."

Zalapala jsem po dechu. Andris?! Ne, tu přece zabít nedokážu! Jak je možné, že se stala učedníkem Kanova Padawana?! Stala se i ona snad Sithem, tak to mám chápat?! Nedokáži se z toho vzpamatovat. Je to pro mne opravdový šok. „Nevím, co na to mám říct …" dostala jsem ze sebe pracně.

„Jen ano nebo ne," poradil mi jednoduše. Kdyby to tak ovšem šlo! „Bojíš se, nebo je to trochu jinak? Budu to brát, dejme tomu, jako důkaz tvé nekonečné loajálnosti vůči mně. U takového žoldáka jako ty si nemůžu být nikdy jist. Může si tvou důvěru koupit kdokoliv. Tak co, jaký je tvůj názor na můj návrh?"

Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se pro odpor. Už to nebudu dál snášet. Nemusím si to přece nechat všechno líbit! Opět jsem docela ovládnuta vlastním vztekem. Procedila jsem tedy skrz zuby: „Můj názor je takový, že pokud chcete, aby vaše tajemství zůstalo utajeno, udělejte si pro to něco sám, Mistře."

„Cože?!" prskl Kane rozčileně a databáze odletěla na stěnu místnosti, kde explodovala. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem ho asi dost naštvala a urazila. Musím to tentokrát už všechno dotáhnout do konce. A říct mu také, co si o něm myslím, o svém rádoby Mistrovi … „Mohla by jsi to zopakovat?!" dožaduje se.

Vstala jsem z gauče a rukou jsem se dotkla světelného meče u svého boku. Dodával mi potřebnou sebedůvěru. „Klidně. Požadujete ode mně stále takovou špinavou práci. A co potom, až nebudou naživu žádní naši protivníci? Pak zabijete i mně?"

Vyšvihl se na nohy a když se tak nade mnou tyčil, uvědomila jsem si, že bych asi měla vzít svá kurážná slova zpět. Ale … na to už je příliš pozdě. Už jsem je nenávratně vyslovila. „Doufám, že jsem se přeslechl. Nebo snad jde o nějaký druh tvé další vzpoury? Co se děje, můj malý Padawane?"

„Proč si tolik přejete mou smrt? Co jsem vám udělala? Něco jsem zkazila?" začala jsem na něj chrlit otázky, které se mi neustále bez odpovědi opakovaly v hlavě. „Je to proto, že jsem s vámi tehdy bojovala a zranila vás? Kvůli tomu? Dokáži svou chybu odčinit, jen mi k tomu, prosím vás, dejte příležitost!" nabádala jsem ho.

„Příležitost," zamumlal Kane a pomocí Síly mi zpod ruky sebral meč. Ani jsem nestihla po něm hmátnout, najednou byl pryč - a to u něj. Prohlížel si ho a pak poznamenal: „Ty ale nepotřebuješ příležitost. Moc dobře sama víš, co máš dělat. Teď toužíš mne zabít, je to tak? Tak se o to pokus, stejně to nebude mít cenu!"

Musela jsem se tomu usmát, protože jeho sebevědomí bylo skutečně neúnosné, zřejmě se domníval, že nikdo nedokáže totéž, co on, ale pak už jsem vyrazila. Vyskočila jsem na nohy a vytrhla mu svou zbraň z ruky. Udělala jsem přemet a dopadla na všechny čtyři, jinak by se mi nepodařilo vyrovnat rovnováhu. Ale meč jsem měla já.

„Nepokoušejte mně, Kane," vykřikla jsem na něj skoro varovně. „Nechci to v žádném případě udělat - a vy určitě také ne."

Zapnul svůj meč a ustoupil několik kroků nazad, aby si udělal prostor pro blížící se boj. Barva jeho meče mne jako vždy na okamžik oslepila a fascinovala. „Co ty, hloupá, o tom, co si přeji, můžeš jenom vědět?!" zeptal se mně příkře.

Zdvihla jsem se na nohy a klopýtla, jakmile se ke mně jen přiblížil. Najednou jsem měla strach. Aktivovala jsem svůj světelný meč a zapotácela se. Mé tělo se z neznámého důvodu začalo třást. Potřásla jsem hlavou, abych si to v ní pročistila. Ovšem, že si uvědomuji, jakou blbost se právě hodlám udělat, ale já prostě musím!

„Sám jste si vybral," odsekla jsem mu. Nebude mně pořád ponižovat! „Věřte však, že mne bude vaše zbytečná smrt poté velice mrzet. Ale je to jenom vaše volba. Braňte se, prosím, Kane. Nerada zabíjím neozbrojené, bezbranné a bezmocné," zopakovala jsem totéž, čímž jsem ho před rokem přesně na tomhle místě neskutečně vytočila.

Kane se rozzuřil i tentokrát. Srazil mne k zemi a bez ohledu na to, že teď už nejsem připravená, zaútočil. Musela jsem se bránit vleže a to není nic jednoduchého. Musela jsem se překulovat z boku na bok a máchat kolem sebe zoufale mečem. Docela se to dalo zvládat, nicméně tahle pozice mi nebyla ani trošku příjemná.

Ještě vleže jsem ho nakopla a vymrštila se na nohy. Udeřila jsem ho, až s bolestí přešlápl, a pokusila se po něm seknout mečem z boku, ale nedal se nachytat, přesně můj výpad očekával a včas ho odrazil. To mne znepokojilo. Přetočila jsem se kolem něj a ujistila sama sebe, že se nevzdám.

Několikrát jsem jej praštila pěstí. Uhodil mne tak silně, až se mi udělaly mžitky před očima a málem jsem se opět poroučela na zem. Vyrovnala jsem se a pozvedla meč na svou obranu. Nyní vedl sérii úderů Kane. Ustupovala jsem chodbami stále dál a dál a intenzivně přemýšlela, co mám dělat dál.

Bylo mi ihned jasné, že má Kane převahu, protože on ji skutečně měl, až mne to děsilo. Tenhle souboj se mi asi nepodaří vyhrát. Snažila jsem se získat vedení na svou stranu ze všech těch zkušeností souboje s ním, kterých mám dost a dost, a intuicí, která mne zatím nikdy nezklamala.

Kane zřejmě vycítil mou ztrátu soustředění. Rozhodl se pro další útok. Jeho nový výpad jsem odrazila opravdu jen těsně. Vedla jsem úder dolů, ale Kane ucuknul a já jsem sice minula, ale protočila jsem se a postavila se tak k němu zády. Jsem na dobré pozici, došlo mi okamžitě, a vedla jsem meč tak, že jsem jím vlastně svého bývalého Mistra donutila o několik kroků ustoupit.

Nečekaně na mně použil Sílu a vyrazil mi meč z ruky. Ustoupila jsem a v panice se rozhlížela. Není ode mně daleko, uvědomila jsem si, jakmile jsem ho zahlédla. Co mám asi tak dělat?! Skočila bych po něm, to je jasné, jenže překáží mi tam Kane. Ten na mne namířil svým mečem a zavrčel:

„Nejsi víc než drzý Padawan!"

Vztek. V tu chvíli jsem necítila nic jiného než vztek a nenávist. Ta zcela ovládla mé smysly a já se přestala ovládat. Najednou jsem ani nevěděla, co dělám. S otočkou jsem ho nakopla tak, že jsem jej zasáhla do ruky, on snad instinktivně či snad z bolesti upustil svou zbraň, které jsem se chopila já, a zabodla jsem jí až po jílec do Kana.

„A vy nejste víc než mizerný Sith," zavřískla jsem.

Jakmile prudce vydechl a jeho mozek, otupělý šokem, zpracoval tu urážku, kterou jsem ho právě počastovala, upřel na mne svůj ledový pohled. Najednou se mi nedostávalo dechu. Začala jsem se ke své upřímné hrůze dusit. Vztáhla jsem ruku ke svému hrdlu. Škrtí mne pomocí Síly!

„Ne!" vykřikla jsem, vytrhla meč z rány a plynulým obloukem jsem mu uťala hlavu. Sledovala jsem, jak dopadla na zem, těsně následována tělem. Kutálela se po zemi a nakonec se zastavila. Kane zíral nevidomýma, ale překvapenýma očima kamsi do neznáma. Otřáslo to se mnou.

Padla jsem na kolena a začala zvracet. Ne, že bych tohle nikdy neviděla, ale prostě … šlo o Kana, mého Mistra, muže, k němuž jsem vzhlížela s obrovskou úctou, protože vyzařoval neuvěřitelnou autoritu … a já … zabila jsem ho!

Zvedla jsem se, otřela si ústa a unaveně zamířila do místnosti, která byla vyhrazená pro mně jako můj pokoj. Tam jsem padla na postel a tiše, beze slova ležela. Už jsem k tomu neměla co říct. Kane je mrtvý. Nebezpečí znovuzrození Kolonie je zažehnáno. Tak proč z toho, zatraceně, nemám sebemenší radost?!

„Tak jsi ho nakonec zabila," ozval se vedle mně dívčí hlas. Rychle jsem se posadila a rozhlédla okolo sebe. Domnívala jsem se, že je základna prázdná, a přitom … na pohovce sedí Anticia. Zalapala jsem po dechu a přejela si rukou oči. Když jsem je pak otevřela, zůstávala zde i nadále. A je to tady, uvědomila jsem si s ironií. Zbláznila jsem se. Vždyť ona je přece mrtvá … nebo by aspoň tedy měla být mrtvá … co to znamená? Co po mně chce?! „Ty jedna odporná, namyšlená žoldačko! Byl to jenom můj Mistr, já si ho vážila mnohem více než ty!" vytkla mi zlostně.

Cítím její přítomnost. Takže tu asi opravdu je. Překryla jsem si dlaněmi obličej. V očích mne totiž začínaly pálit slzy. „Mrzí mne to, a jak, Anticie, ale já jsem ho varovala. Nemůžeš to popřít. Nechtěla jsem s ním bojovat, jenže … co jiného mi zbývalo … já to nechápu … nemůžu tomu ani trochu uvěřit, že se mi podařilo …"

„Že se ti podařilo ho zabít?!" dodala ostře Anticia. „To je mi tedy věc k chlubení. Proč tě to tak překvapuje? Je to přece tvoje nájemná práce, nebo ne? Najít a zabít. Najít a zabít. Jak málo ti stačí k tomu, aby sis vydělala na živobytí! Víš, řeknu ti jednu jedinou věc. Na každého časem dojde. A teď jsi na řadě ty."

Začala jsem hystericky plakat. Najednou jsem měla pocit, že všechno, co jsem kdy v životě udělala, bylo docela zbytečné. „Měla jsem se stát Jediem …" dostala jsem ze sebe mezi vzlyky. „Mohla jsem mít zajištěný … spokojený život … a co já vím, možná dokonce i nějakou budoucnost - jakožto někdo, kdo hájí čest a svobodu v celé galaxii …"

„To by jsi mi přece neudělala," přidala se k Anticii i San. Nebo to byla Sunshine …? Já nevím. Sama nevím, kdo jsem. Stála u dveří a mračila se. Něco je na ní zvláštní, ale já nedokáži přesně definovat, co to je, ale jde z toho strach. Je stejná jako já a přece se tolik lišíme. Je jako můj nepřesný odraz v zrcadle. „Vždyť jsi zabila Kana! To je ti málo?! Musíš za to, co jsi provedla, pykat."

Anticia je, jak se zdá, pro. „Správně. Zabij ji už konečně."

„Mlčte," okřikla jsem se zlostně a zacpala si uši dlaněmi, abych ty jejich výčitky nemohla slyšet, jinak se asi znovu rozbrečím. Utřela jsem si nos do rukávu a roztřásla se. „Už toho mám dost!" zaječela jsem na ně. „Buďte zticha! Mlčte už!"

Má sestra se ke mně přiblížila a oznámila mi: „Stejně zemřeš, ať už mou, nebo Anticiinou rukou. Je to neodvratné, je to tvůj osud. Bylo to jasné už v ten okamžik, kdy jsi poprvé vstoupila do řádu těch stupidních rytířů Jedi! Nelíbí se ti to? Myslíš si snad, že mně se s tebou chce žít?! Ne, naopak! Už tě mám dost!"

„Nemáš na výběr," namítla jsem a padla zpátky na postel. „Jsme jako jedna, má sestřičko, ne víc, ne míň. Dvojčata. Stejná duše, stejná tvář …" ušklíbla jsem se. „Máš smůlu, pokud ti to nějak nevyhovuje."

„Nebo tu smůlu máš spíš ty," odtušila a já ji zděšeně pozorovala, když vytáhla blaster a zamířila jím na mně. Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to jen přelud, výplod mé fantazie, když však těsně kolem mé hlavy proletěla střela a skončila ve zdi, došlo mi, že je skutečnější, než se zdá.

Vyskočila jsem tedy bleskově na nohy a začala se s ní skoro dětinsky přetahovat o zbraň. Držela ji nečekaně pevně a ze všech sil se snažila otočit ústí blasteru ke mně. Skoro se jí to podařilo, ale najednou jsem dostala onen spásný nápad, podrazila jsem jí nohy a srazila jí tak k zemi. Strhla mne sebou.

Doufala jsem a přála jsem si, že pustí při tom zbraň z ruky, ale ona ji stále nepouštěla. Zatraceně! Přetlačujeme se, ale cítím, že mi docházejí síly. Pádem jsem si skoro vyrazila dech. Po čele stékají kapičky potu. A úzkost mezitím ovládá všechny mé smysly. Zdvihly jsme se na kolena a nepřestávaly se snažit zabít jedna druhou.

I přesto, že mám co dělat, abych to zvládla, neztrácím naději. Chuť žít mi dodává mnoho z potřebných sil. Musím ji zabít … a potom odletět na Charline, za Obi-Wanem … všechno mu říct, ke všemu se přiznat … nesmím to vzdát … ne, teď je blaster u mně … musím ho jen kousek … malý kousek … ano, je u ní … ano, u ní …

Prásk.

Padl výstřel. Sestra klesla na zem, ale ani já se necítím nějak dobře. Všechno se točí i se mnou … a špatně se mi dýchá … Jak je to možné, vždyť jsem zasáhla ji, tím si jsem jistá! Ohlédla jsem se na ni. Zmizela. Je prostě pryč, jako by se vypařila, nikdy tu nebyla … a ani Anticia nesedí na pohovce a nebaví se pohledem na zápas nás dvou … dvojčat … Jak to mám chápat? Já snad nemám sestru nebo co …? A přece vždy jsem tomu věřila … nebo spíš chtěla věřit …?

Blaster mi vypadl z ruky a jakmile dopadl na podlahu, kovově zařinčel. Začala jsem kašlat a mezi prsty ruky, kterou jsem si kryla ústa, se mi objevila má vlastní krev. Zamotala se mi hlava, a tak jsem se opřela rukama o zem. Stále se mi nedostává dechu. A vše kolem je zahalené v mlze.

Padla jsem unaveně na bok a vztáhla ruku ke svému hrudníku. Jestli to všechno, co se teď stalo, byl jenom klam, umírám. Ale co když jde jen o další přelud? Dotkla jsem se velmi opatrně právě toho místa, kde to nejvíce bolelo, a pohlédla na své prsty. Cosi mi po nich stékalo, ale neviděla jsem na ně moc dobře. Přesto jsem to věděla. Ten výstřel byl smrtelný. Jsem na řadě, tak to přece ty dvě říkaly, ne?

To nemůže být přece pravda … nemůže … chtěla jsem se vrátit … polepšit se … stát se konečně tím, čím jsem být chtěla … a ne pouze tápat … pociťovat zoufalství … být pouhou ztracenou existencí … já nemůžu zemřít …

„San!"

Někdo mě volá …? Ano … snad …

* * *

Představa, že Kane žije, mne jak pobuřovala, tak naplňovala radostným očekáváním. Znovu se uvidím se San, i když ta je teď už asi Sithem. To ona mu tehdy, před rokem, darovala na této základně život a zřejmě se rozhodla, že se jím nechá vycvičit.

Samozřejmě si uvědomuji to riziko, které jsem na sebe právě vzal. Opustil jsem princeznu a jestli právě teď povstalci na její palác zaútočí, zbudou jí na obranu jen její hlídky, ale musel jsem to riskovat. Musím se přesvědčit o pravdivosti Andrisiných slov. O tom, že je Ryan mrtvý, nepochybuji. Ale stejně mně překvapilo, jak to nesla. Co jsem slyšel, ti dva se předtím silně nesnášeli.

Samozřejmě si také uvědomuji, že bych mohl ten čas, který věnuji tomuhle výletu sem, nad ledovou planetu Hoth, mohl věnovat pátrání po Anakinovi, ale tak jako tak by to bylo bezvýsledné. Jednotky, hledající ho i ve městech a okolí paláce, se před časem vrátily s nepořízenou. Nikdy ho prý zdejší lidé neviděli.

Samozřejmě si uvědomuji, že bych mezitím měl také zjistit víc o Kiethovi. Ale kde, ale od koho? Určitě to nejjednodušší by bylo zkontaktovat Radu a požádat je o pomoc, vynutit si na Charline další dva Jedie, kteří by mi pomohli, jenže o to já nestojím. Své problémy se musím naučit řešit sám. Kromě toho se bojím, že by mně odsud mohli odvolat nadobro a já … já bych ztratil Anakina navždy.

Vzhlédl jsem od senzorů a potřásl hlavou. Základna pašeráků už je na dohled. Je stále stejná jako kdysi, když jsem právě sem přilétal s Joamem Mottim, který mi bez zaváhání ihned vyložil historii téhle základny, protože pochopitelně netušil, že ještě kdy bude pokračovat, že se na ní usadí nejnebezpečnější muž Kolonie. A také to vzrušení z toho, že budu mít tu možnost překazit předání plánů, teď jaksi postrádám.

Navedl jsem loď na přistání a opatrně z ní vylezl ven. Vyčkával jsem, kdy se na mně kdo vrhne, kdy mne kdo odhalí, ale nic se nedělo, a tak jsem vyrazil to prozkoumat. Nevím proč, ale byl jsem skálopevně přesvědčený, že tu musí být i celá armáda vojáků, kteří by Kana hlídali a bránili.

Zahlédl jsem v hangáru Saninu loď. Passattera se tu honosně tyčila mezi několika malými moduly a vynikala tak její krása a podtrhávala půvab zaoblených křivek téhle lodi naprosto neznámého typu. Šlo jen o omezenou sérii, jak mi San vždycky tvrdila; byly vyrobeny pouze dvě Passattery, na přání jejího otce. Ale co, ať si je klidně jenom jedna nebo ať jich jsou třeba čtyři stovky, hlavně, že tu San je! Musím ji najít!

Nechal jsem se vést Sílou. Kráčel jsem mlčky, potichu dlouhými, šedivými chodbami, které nic dobrého nevěstily, a po celou dobu jsem byl naprosto soustředěný a koncentrovaný. Přece by nebylo možné, aby na tom všem nebyl nějaký zádrhel, něco, co mi mé plány docela překazí. Musí tu něco takového být.

A přece se zdá, že se nacházím na naprosto opuštěném místě. Všude panuje ticho, takové to trýznivé ticho, které se zarývá člověku pod kůži a nutí ho, byť podvědomě, dělat nějaký hluk, třeba dupat nebo tak. Skoro jsem se tou myšlenkou, že zde nikdo není, nechal natolik unést, že jsem se málem přestal soustředit.

Ne, něco jsem pocítil. Temnou stranu Síly, naprosto jasně, silnou a intenzivní. Kane. Určitě je někde poblíž. Vtrhnul jsem do další místnosti, aktivoval bleskovým pohybem meč - a strnul jsem údivem, šokem a znechucením. U mých nohou byla hlava Kana. Zapotácel jsem se. Nenacházel jsem slov. O kousek dál se válelo jeho bezduché tělo. I po jeho smrti zde zůstává taková obrovská koncentrace Síly! To je skoro neuvěřitelné!

Deaktivoval jsem zbraň a zaváhal. Nakonec, nedbaje odporu, který jsem pociťoval, jsem se k tomu, co z toho slavného a obávaného muže zbylo, sklonil, a prohlédl jsem si to. Zjistil jsem tak, že tu zřejmě došlo k nějakému souboji, protože jeho sebevědomá hlava je odťatá jediným, mocným, a plynulým seknutím světelného meče.

Není pochyb o tom, kdo ho má na svědomí! Má milovaná San! Snad ze zvyku jsem okamžitě stiskl v dlani přívěsek ve tvaru písmene S, který mi sama darovala, abych na ni nikdy nezapomněl. Musel to být výborný souboj. Hlavně ten jeho závěr, kdy se jí podařilo toho tyrana zabít. Proč by ale zabíjela vlastního Mistra?! To nedává smysl. Musím se jí na to pak ihned zeptat.

„Síla s vámi, Kane, navždy," zašeptal jsem obřadně, okamžik jsem mlčky klečel u jeho mrtvoly, protože se mi to i přesto, že jde o Kolonizátora a Sitha, zdálo morální, a potom jsem už vyskočil na nohy a pohledem zapátral v místnosti. Už mne tu nic nedrží, mohu okamžitě jít najít San.

Tenhle sál má celkem tři východy. Kterým se však mám vydat já? Necítím sice Saninu přítomnost, ale musí tu přece být … když je tu její loď, je jasné, že stanici ještě neopustila … po chvilce přemýšlení jsem se vydal těmi nejbližšími dveřmi. Těžko říct, jak dnes asi uvažovala ona. A těžko říct, kde se nyní nachází.

„San!" zvolal jsem. Doufal jsem, že zareaguje, ale nic se neozvalo v odpověď. Zamračil jsem se a zopakoval: „San! Ozvi se, prosím tě!" naléhal jsem. Začínal jsem být z neznámého důvodu čím dál více zneklidněn. V mé mysli rostla vidina čehosi zlého. „Při všemocné Síle, kde jsi?! San!"

Procházel jsem místnostmi, ale po San ani vidu, ani slechu, jak se říká. Mnohokrát jsem jí volal a žádal, aby mi dala nějak najevo, že tu je, ale pokaždé bez výsledku. Začínal jsem si myslet, že jsme se třeba někde minuli a ona už je dávno pryč i se svou Passatterou. Čím déle jsem hledal, tím více jsem přidával na rychlosti.

Vběhl jsem do nejmenšího sálu, který jsem zatím našel, a už jsem se ho chystal prolétnout a zase pokračovat, jenže v tu chvíli jsem to pocítil. Bylo to jako bodnutí. Otočil jsem se a zarazil se. Ach ne … támhle je. Leží u stěny a kousek od ní blaster. Klesl jsem k ní na kolena a cítil, že se mi do očí derou slzy. Našel jsem ji. Našel jsem ji, ale už je evidentně pozdě!

„San … prosím … to ne …" zamumlal jsem. Vypadá to, že spáchala sebevraždu. Zastřelila se. Ale určitě to nebylo tak dávno, krev kolem ní ještě nestihla zaschnout … třeba ještě žije! Rychle jsem se k ní nahnul a pokusil se nahmatat puls. „Díky Síle!" vydechl jsem. „Možná se ještě něco dá dělat!" ujistil jsem sám sebe.

Musím ji hlavně dostat na Charline, tam jí mohou ti zdravotníci pomoci, vždyť se v jejich péči zotavila i Rheia, a přitom té nikdo nedával moc šancí, když byla tehdy napadena v tom hangáru. Vážnost zranění je v tomhle případě asi stejná. Snad San ještě neztratila moc krve a přežije to!

Vzal jsem ji do náručí a odnášel směrem do hangáru. Cítil jsem, že má horečku a že asi už moc dlouho nevydrží. Modlím se, aby byla Síla s ní, na Charline to přece není tak daleko! Řekla během cesty jen jediné slovo: „Obi-Wane …?"

„Jsem tu s tebou," ubezpečil jsem ji a sevřel její chladnou, drobnou dlaň ve své. „Jsem tu s tebou a neopustím tě, San. Slibuji." Kdybych jen tehdy věděl, jak moc jsem jí přitom lhal a své slovo nakonec nedodržel!