Potrestat chybující

Všechny kluzáky okolo mně vyrazily kupředu a tak jsem následoval jejich příkladu. Snad jsem přece jenom trošku zaváhal, ale po chvíli jsem už srovnal rychlost se středním polem svých soupeřů a hnal jsem se stále vpřed, za vítězstvím, nedbaje na to, zda se dopustím podvodu či ne. Podle mého Padawana, Andris, je to špatné, ale ta se mnou nyní nesedí v kokpitu, naopak, je kdesi v publiku a hledí na malý monitor, na kterém je vidět dění na závodní ploše.

Přitáhl jsem si rychlostní páky k sobě, abych měl větší možnost manévrování. Tenhle závod má, stejně jako finální, tři kola. Musím vyhrát. Přilepil se proto na záda kluzáku těsně před sebou. Chystal jsem se ho už předjet, když tu se před námi nečekaně objevila zatáčka. Málem se mi ji ani nepodařilo vybrat, byla velice ostrá. Jakmile mnou smýklo zrychlení dozadu, zalapal jsem po dechu. Měl jsem co dělat, abych se nestal dalším mastným flekem na jejím povrchu! Ostatně, nebyl bych první ani rozhodně poslední. Oddechl jsem si úlevou a znovu se chystal kluzák před sebou předhonit.

Ozvalo se něco, co bych mohl přirovnat k výstřelu - a jeden z motorů kluzáku, jedoucího kousek za mnou, explodoval v ohnivé výhni. Stroj se stal rázem nezvladatelným. Druhý radon-ulzer s připevněným kokpitem kluzákem začal divoce rotovat a poté narazil do skalního masivu, kde se definitivně roztříštil. Ohlédl jsem se zpět a snažil jsem se uklidnit. Někdo tu po nás střílí! Otřesná představa …

Musím se dostat na lepší pozici, uvědomil jsem si a plně jsem se na to upnul. Zakličkoval jsem, nejdříve doprava a pak doleva, a ocitl jsem se na úrovni kluzáku, který byl předtím přede mnou. Jeho pilot mi nadává. Nevěnoval jsem mu ani okamžik svého drahocenného času, ani pohled, a trhnutím rychlostní páky jsem se dostal před něj. Začínám se slušně probojovávat dopředu!

Přidám tedy energii, až mé motory divoce řvou, ale další kluzák je příliš vzdálený. Zamračím se a plně se teď soustředím na to, abych ho dohnal. Můj kluzák má výborné, mohutné motory, které na rovince dovedou vyvinout až neuvěřitelnou rychlost. Za chvíli ho doženu, tím si jsem zcela jistý. Počkat, proč zpomaluje? Vzápětí mi to je jasné - ten podlý tvor se snaží o hnusný podraz - ve chvíli, kdy měl své trysky u mých, přidal tolik energie, aby na mé radon-ulzery vytryskl plamen. Vykřikl jsem a prudce trhnul kormidlem stranou, což mělo za následek, že jsem na okamžik ztratil vládu nad svým kluzákem a ten málem narazil. Děkoval jsem Síle, že se mi podařilo včas vyhnout té skále. Rozezlen jsem stočil svou kabinu vedle jeho a narazil do něj, jednou, dvakrát, třikrát … a potom už konečně narazil a mně skoro oslepila následná exploze. Proletěl jsem nad tím, co z něj a jeho kluzáku zbylo, a hnal jsem se do druhého kola.

Přidal jsem do pravého radon-ulzeru o něco více energie než do motoru levého, z kterého vyšlehlo o něco méně ohně než z toho druhého a kluzák zabočil prudce doleva. Těsně přede mnou někdo tuhle zatáčku nevybral - nebo to snad měl na vině další výstřel? - a mně skoro oslepil výbuch. Vmetl mi do tváře kromě horkého štěrku i kovové součástky. Sklonil jsem hlavu a snažil jsem se očistit oči, takže jsem málem ani nezpozoroval ten kus kovu, který mi proletěl jen kousek od ucha. Nezasáhl mne jenom díky Síle, která mne včas upozornila o blízkém nebezpečí.

Mohl bych pilotovat se zavřenýma očima, zcela koncentrovaný se Sílou a v klidu. Dodává mi to pocit bezpečí, pocit, že mně nemůže nic překvapit nebo vyvést z rovnováhy. Ostatní piloti mají na to, aby své kluzáky zvládli, mnoho rukou, ještě více nohou a nespočetně očí. Já jsem Jedi, to je má zbraň.

Trhnul jsem kormidlem a vyrovnal tím kluzák, přidal jsem plyn a přehnal se podél skal. Už mi přece nezbývá tolik do konce druhého kola! A vedu si poměrně dobře. Jak tak koukám, jsem pátý. Na to, jak jsem se kapitálně zdržel na počátku závodu, je to ještě dobré umístění. Cítím, že jsou na mne v tuhle chvíli upřeny kamery. Není mi to vůbec příjemné, ale vím, že tam sedí Andris, která mi i přesto, že ji v mnohém štvu, drží palce a z celého srdce si přeje, abych se nezabil. Ještě že ji mám. Je to ta potřebná psychická podpora, na které jsem skoro závislý.

Už jsem skoro dostihl čtvrtý kluzák a nyní se snažím proklouznout před něj. Sedí v něm jakýsi vysoký tvor zelené pleti, který v kluzáku sedí velice zvláštním způsobem. Pokusil se mně odrovnat tím, že mi chtěl vysunutou čepelí pilky přetnout obvody na boku kluzáku, ale nedal jsem se nachytat. Unikl jsem tomu nebezpečí dříve, než mi stihl nějak vážně ublížit. Sice jsem byl kvůli tomu nucen značně zpomalit, ale hlavně, že jsem si zachránil holý život. Mohlo to dopadnout všelijak.

Zhluboka jsem se nadechl a snažil se soustředit. Opět jsem vyrovnal rychlost a pokusil jsem se ho seshora předjet, ale můj soupeř mou přítomnost zřejmě vycítil a zablokoval mi průjezd dříve než jsem ho mohl využít. Zarazil jsem se a zuřivě vymýšlel jinou taktiku. Držím se těsně za ním a nepolevuji.

A náhle mne napadlo ho „vytlačit" z dráhy. Zdálo se to být jako dobrý nápad! Přidal jsem energii a zrychlení mne téměř vtlačilo do sedadla. Motory jsem udeřil do pilotní kabiny toho přede mnou. A ještě jednou. Výborně, za chvíli mu nezbude nic jiného než mi uhnout. Bum! Uhnul, ale na druhou stranu a sám tak udělal svou poslední chybu v životě, když odbočil přímo do mantinelů, které bránily tribuny. Rychle jsem se vzdalovat od hořících trosek, ale necítil jsem, že by mne trápilo svědomí. Nebyla to přece moje vina, ne?

Zakličkoval jsem na rovince a za sebou jsem nechal dva stroje. Pod vítězným obloukem, který pro mne znamenal nyní pouze začátek posledního, třetího kola, jsem projel jako druhý. Zvedlo mi to sebevědomí, to je jasné. Těsně u mého kluzáku se rozprskl písek a mně došlo, že po nás nepřestává palba.

Kdo to jen je, ten přede mnou? Vůbec na něj nevidím. Řítím se k němu, ale ten kluzák … ne, ještě jsem ho tady neviděl. Musí to být nějaký nováček, co přiletěl na Malastare čistě kvůli tomuhle závodu. Nicméně vede si zatraceně dobře. Musím se před něj dostat. Vyjeli jsme opět z oblasti, kde byly tribuny, a zamířili do volného terénu.

Jasně, jsem už skoro u něj. Nepolevuje, ale řekl bych, že je trošku nervózní. Pokusil jsem se před něj dostat zleva, ale trhnul kabinou kluzáku tak, že jsem měl málo protoru na tak složitý manévr. Přejel jsem tedy na druhou stranu a pokusil jsem o to samé zprava, ale s týmž výsledkem. Kdo to může být?!

Snažím se dostat těsně k němu, sice to nijak zvlášť nejde, ale kdybych přidal ještě trochu plynu a … náhle se pilot otáčí, hledí na mně přes rameno a mně se zatočila hlava. Ten člověk je - při Síle, Kane! Co tady dělá?! Jsem tak vyvedený z míry, že ani nevím, jak je to možné, najednou se přestávám soustředit, prudce ubírám energii, tak prudce, že se mi uvolní spoje u obou motorů a moje pilotní kabina je vymrštěna do vzduchu.

Nemám ani sílu, ani čas křičet. Začínám se divoce kutálet po zemi, poskakovat, cítím, že se mé bezpečnostní pásy napínají, asi už dlouho nevydrží, jenže to už jsem si uvědomil, že se stáčím směrem, kam dopadl jeden z mých hořících motorů. Nesmím do něj narazit! Stále se k němu přibližuji. Srážka je neodvratná. Přikrývám si hlavu, ale to už mi uši zaléhají výbuchem, cítím žár, který se zvyšuje, spaluje mně a -

Prudce jsem se posadil na posteli a lapám po dechu. Čelo mi pokrývá pot a celý se chvěji. Spustím nohy z lůžka, opřu se o ně rukama a zhluboka dýchám, abych se uklidnil, ale srdce mi stále buší jako šílené. To byl ale hrozný sen! Stále se z něj nedokáži vzpamatovat. Hystericky jsem se rozesmál. Jsem to blázen, být na pokraji nervového zhroucení kvůli nic neznamenajícímu snu!

Obul jsem si boty, nezabýval jsem se s jejich zavazováním, a došel jsem pomalu ztichlou chodbou do pokoje Andris. Princezna Anjaia, vládkyně téhle maličké planety Charline, nás zde, ve svém honosném sídle, dokonce ubytovala v těch nejlepších apartmánech. Zdají se mi ale poměrně snobské.

Zaťukal jsem na její dveře a zamumlal jsem: „Andris, můžu dál?" Hloupá otázka. Je ještě skoro noc a já po ní chci, aby přijímala návštěvy. Zamyslel jsem se a zkusil to znova: „Jen jsem s tebou chtěl mluvit, Padawane. Měl jsem strašnou noční můru a potřebuji se s ní někomu svěřit." Opět ticho. Ona se mnou snad nemluví? Vždyť večer, když mi byla dát dobrou noc, tak se mi zdála být v pohodě. „Ty spíš? Andris, haló? Spíš ještě?" zabušil jsem na dveře znovu, ale i tentokrát bez reakce. Cítím, že se začínám urážet. Jdu se jí sem svěřit s tím, že jsem měl nechutný sen, ze kterého se ještě teď třesu jak ratlík, a nutně potřebuji od někoho slyšet, že je vše v pořádku, a ona si klidně trucuje! „Tak dobře, já taky můžu odejít, ale nepočítej s tím, že si zítra spolu zase zahrajeme karty nebo trigu!" pronesl jsem ostře a vyčkával, co se bude dít, ale opět se nic nestalo. „Andris …? Jsi tam vůbec?" S tím jsem se rychle otočil k panelu, nazdařbůh do něj vyťukal první čísla, která mi přišla na mysl, a dveře se otevřely.

Zvědavě jsem nakouknul dovnitř. Andris tam nebyla. Postel byla rozházená, ale nikde jsem neviděl nic z jejích soukromých věcí, které nosila v batohu s sebou. Vběhl jsem dovnitř, hnán nelibou předtuchou, a hledal jsem něco, cokoliv, co by mi dalo najevo, že neodešla, ale nic takového jsem nenašel.

„Mohla nechat alespoň vzkaz," zavrčel jsem, ale vzápětí jsem si vzpomněl na to, že Mistr Obi-Wan říkal cosi o tom, že i jeho Padawan se záhadně ztratil, a tak jsem nedbal na to, kolik je hodin, a vyrazil jsem k němu do pokoje, na jehož dveře jsem tak dlouho vytrvale bušil, dokud mi nepřišel otevřít.

Evidentně spal. Má na sobě jenom kalhoty, nechápavě na mně mžourá a cloní si rukou oči. „Co se děje, Ryane?" zeptal se a zívl.

„Je tady Andris?" vyhrkl jsem a bez pozvání vešel dovnitř, abych se tam mohl lépe porozhlédnout. Ne, tady není. „Omlouvám se, že jsem vás vzbudil," otočil jsem se na zmateného Obi-Wana, který mne jenom mlčky pozoruje a v ruce třímá meč, který chtěl zřejmě na nevítaného hosta použít. „Ale opravdu tady není?"

Zavrtěl hlavou a povzdechl si: „Ryane, je půl páté ráno. Co by tady u mně dělala? Víš co? Posaď se, uklidni se a hezky pomalu mi vysvětli, co se to tady zase děje," vyzval mne a ukázal na židli vedle stolku. Sám zaujal místo na posteli a znovu zazíval. Jak jsem na něj tak hleděl, zdálo se mi, že každou chvílí usne znova.

„Andris zmizela, Mistře!" odsekl jsem mu a zlostně odstrčil židli. „Není ve svém pokoji a u vás také ne, tak mi sakra vysvětlete, kde je a kam se mohla podít!" zvýšil jsem hlas na skoro hysterickou rovinu. „Vnímáte mně?!"

Přikývl a zamrkal, jako by se snažil zbavit spaní tímhle způsobem. „Jasně," ujistil mne, i přesto, že jsem mu to příliš nevěřil. „Jak to, že zmizela? Hledal jsi ji všude? Třeba dostala hlad a šla se někam najíst, třeba se šla podívat do zahrady nebo …"

„Mistře, sám jste to už jednou říkal - je půl páté ráno," přerušil jsem ho. „A vážně pochybuji, že by právě teď dostala hlad nebo chuť jít se projít do sadu," poznamenal jsem a ze všech sil jsem se snažil potlačit ironii ve svém hlase. „Jdu se po ní ještě podívat do jídelny," oznámil jsem Obi-Wanovi. „Pak se vrátím. Vy tady zůstaňte … kdyby se náhodou do té doby vrátila, ano?"

„Nějak se nám tu začínají ztrácet Padawani," podotkl ještě polohlasně Obi-Wan. Nevěnoval jsem mu už pozornost a snažil jsem se najít jídelnu, ve které byla včera, na hodně pozdní večeři, přichystána velkolepá hostina, které se však princezna sama neúčastnila. Omluvila se, že je velice unavena.

No jistě, tady je to. Ty obrovské dřevěné dveře … ty si pamatuji. Vím, že jsem se u nich včera zastavil a obdivoval jsem jejich drobné, umně vyřezané ornamenty. Pamatuji si, že jsem říkal Andris, že to musela být docela mravenčí práce, ale ta se na ně jenom podívala, řekla to své „hm" a hnala se ke stolu.

Dveře jsem pootevřené a tak jsem se do nich pořádně opřel, abych je mohl otevřít. Nakonec se skřípotem povolily. Zrovna jsem tam tak stál, hleděl do prázdné místnosti, které vévodil stůl s mnoha židlemi po svém obvodu a říkal jsem si, koho asi ten hluk, mou způsobený, probudil, když tu ke mně dorazily hlídky.

„K zemi!" zařval na mně jeden z vojáků. „K zemi a nehejbej se." Protože na mně mířilo asi šest blasterů, nezbývalo mi nic jiného než uposlechnout. Padl jsem na kolena a zavrtěl jsem znechuceně hlavou:

„Jsem -"

„Jsi v pěkným průšvihu, kamaráde," odsekl ten samý muž, zřejmě nějaký velitel, řekl bych, čili pěkně arogantní, nafoukaný panák, který mně ani nenechal domluvit, a hned se otočil ke svému druhovi: „Prosím tě, jdi a zavolej nějaké posily. Řekni jim, že tady máme vniknutí do jídeln -"

„Nechte toho, jsem -" pokusil jsem se znova uvést věci na pravou míru, ale jiný mne uhodil pažbou blasterové pušky do obličeje. Opřel jsem se rukama o podlahu a plival krev. Asi jsem si překousl jazyk.

„Řekni jim, že tady máme vniknutí do jídelny," pokračuje ten velitel, ten druhý přikývne a poslušně odběhne jako oddaný pes. Jak směšné. Pak se všichni otočí na mně a podiví se: „Jak ses sem jenom dostal?!"

Má vůbec cenu jim něco vysvětlovat? Stejně mi neuvěří, ať řeknu cokoliv. Pro sebe jsem si nechal tu hlášku o tom, že jsem mimogalaktický hledaný terorista v deseti soustavách, což jsem měl v plánu jako první, ale včas jsem si uvědomil, že tihle hoši nemají moc smysl pro humor. Zkusil jsem jim říct pravdu. „Jsem host princezny, vy tupci," zasyčel jsem. „Jsem Mistr řádu Jedi Ryan Deth a -"

Rozesmáli se a některý z nich mne nakopl. To už mi došla trpělivost. Odhodil jsem je Sílou stranou a když se na zemi zmateně zvedali, pomalu jim docházelo, že asi skutečně budu Jedi. Pozvedl jsem ruku a udělal takové nenápadné gesto:

„Jsem host princezny a vy jste udělali hodně velkou chybu, že jste na mně vztáhli ruku. Hned se odeberete k těm posilám a vysvětlíte jim, že to bylo všechno jenom nedorozumění. Ale nepokládejte to za vyřízené, ještě to spolu dořešíme," oznámil jsem jim a spokojeně jsem poslouchal, jak opakují má slova. Vždy mne uchvátí, jak mocná je Síla, když dokáže ovlivnit mysl jiných lidí!

Když odešli, zamířil jsem do zahrad, ale i tam jsem Andris nenašel. Alespoň že už na mně nepřišla žádná hlídka, která by se ze mně snažila vymlátit duši. Ušklíbl jsem se tomu, ale čím déle jsem procházel zahradu a sady, tím více jsem byl znepokojený. A pak mne to najednou napadlo, jako blesk z čistého nebe.

Běžel jsem jako šílený do hangárů, má poslední naděje, a strnul. Nemýlil jsem se. Náš modul byl pryč. Musela v něm odletět. Tak to ji najít už nedokážu. Ale třeba se vydala jen proletět … ne, o tom dost silně pochybuji. Zase tak ráda nelétá, aby měla v půl páté - a vlastně už v půl šesté, pohlédl jsem na hodinky - chuť se proletět. Zarazil jsem se tam, opřel o zeď a v rukou skryl tvář. „Při Síle, to ne …" zašeptal jsem.