Pochopit lež 8.část

Uvědomovala jsem si, jak se asi bude Kane cítit, když za ním přijdu s dalším svým neúspěchem. Ale musela jsem za ním přiletět, musela. Šlo čistě o můj pocit, ale nebylo by to správné, kdybych mu předem nenahlásila svůj další krok. Sklonila jsem se před Mistrem a zašeptala jsem:

„Kane, konečně se opět shledáváme … a já stále nemám datadisk." Cítím se strašně. Nedokázala jsem podnes získat to, co si on tolik přeje, a ještě za ním jdu, tak drze … může mu to připadat jako provokace … ale to je to poslední, co bych si přála. „Omluvte mou neschopnost, prosím," vyhrkla jsem a padla před ním náhle kajícně na kolena, ale on mi pomohl na nohy a usmál se:

„To se přece ještě nic neděje. Každý chybujeme, ale musíme vědět jak to odčinit, jinak chybující stihne trest."

Jeho slova mne lehce zneklidnila. Pokud v nich byla nějaká nevyřčená výhružka, tak jsem ji nepochopila. Pokusila jsem se usmát: „Teď si však rady vím a doufám, že mně v tom podpoříte. Protože jsem přišla na dokonalou stopu po našem zmizelém datadisku. V sídle Didienových jsem ho sice nenašla ani ti dva sourozenci se tam neobjevili, ale za to v jejich materiálech zmínku o planetě Charline. Zdá se, že jsou tam. Pokud dovolíte, ráda bych se tam vydala a vyžádala si od nich datadisk. Buď mi ho dají po dobrém … nebo si ho vezmu po zlém."

Reakce mého Mistra byla překvapivá. „Ne," odvětil Kane a otočil se ke mně zády. Strnula jsem. Tak rychlou odpověď jsem od něj tedy nečekala - a natož tak zápornou! Proč s tím ale tak rezolutně nesouhlasí?

„Mistře, oni tam určitě jsou, věřte mi. Charline je zapadlá, ale ne nevýznamná. Jen tak daleko nesahají prsty Republiky. Dokonalý úkryt pro dva vysloužilé nájemné žoldáky. Chci tam tedy letět pro datadisk -" začala jsem, ale on mi nedal příležitost mou vcelku logickou myšlenku dokončit.

Ani se na mně nepodíval. Setrvával opřený o okno, za nímž se rozprostíral širý vesmír a v jednom koutku jsem zahlédla i část planety Hoth, ke které Kane podezřele přilnul. Nyní pouze zavrtěl hlavou a zopakoval svou deprimující odpověď: „Ne, Sunshine, s tím nemůžu souhlasit."

Zoufalství ovládlo mou mysl a stále jsem si v duchu opakovala jediné - to přece nemůže myslet vážně! V hlavě jsem si stále opakovala jeho slova. „Prosím, dejte mi tu příležitost!" nabádala jsem ho.

„Ne. Tohle pro tebe vážně udělat nemůžu. Znáš mě za ta léta už dobře a jistě víš, že bych byl a jsem pro tebe schopen jakýchkoliv ústupků, ale tohle pro tebe neudělám," pronesl klidným hlasem.

„Já chci odčinit svou vinu, Mistře!" vřískla jsem rozčileně. „A chci letět na Charline!"

„To ti nemůžu dovolit," mínil po chvíli deprimujícího ticha a konečně se na mně ohlédl, i když jenom přes rameno. Tmavé oči se mu leskly: „Teď to asi nepochopíš, nemůžeš to pochopit, ale … nemůžu ti to v žádném případě dovolit. Nezlob se na mně, Sunshine, i mě je to líto."

„Proč mi to nedovolíš, Kane?!" prskla jsem a snažila se udržet své emoce na uzdě. Cítila jsem však, jak mi vře krev a asi každou chvíli i přes své marné snažení rozzuřeně vybuchnu. Ani jsem si neuvědomila, že jsem mu v tu chvíli tykala, ale něco v tom pohledu, který na mne vzápětí upřel, bylo varujícího, snad byl dotčený, že jsem mu tak řekla, ale kdysi jsem mu tak tykala běžně a nic se nedělo.

„Já tě tam nepustím," prohlásil.

„Ale ano, pustíte," zamumlala jsem na protest a tentokrát už jsem si dala pozor, abych se nepřeřekla. Zamračil se.

„Sunshine!" zavrčel. Uvědomila jsem si, že jsem se mu vlastně už hodně dlouho nijak nepostavila, a co znám San, tak ta určitě také ne. Nebyla ten správný konfliktní typ jako třeba já. Většinou se nakonec podřídila, i když s reptáním. Nikdy by si však ke Kanovi nedovolila tuhla malou vzpouru. Snad proto byl teď tak překvapený a šokovaný z mého chování. „Neodporuj mi."

„Musím," pokrčila jsem rameny. „Já prostě musím. Poletím tam, ať se vám to líbí nebo ne. Chci pro vás získat ten datadisk." Zničehonic do mně šťouchnul pomocí Síly. „Nechte toho," sdělila jsem mu ostře a pohodila hlavou. Najednou jsem si uvědomila, že jsem vztáhla ruku ke svému boku a v dlani teď pevně držím jílec svého meče. Udivilo to mne samotnou, natož Kana! Tak daleko jsem schopna vést své povstání?

„Co si myslíš, že děláš?" nadzvedl Kane obočí. Pobouřil mne jeho natolik opovržlivý tón, kterým na mne mluvil. Bral mne jako samozřejmou věc. Najednou jsem k němu cítila nenávist. Myslel si snad, že jsem jeho věrný droid, který mu vždycky stojí u nohy a čeká na jeho příkazy?! Tak to se přepočítal! „Ty se mi snad chceš postavit? Mě, tvému Mistrovi?!" pokračoval vyčítavě.

„Když to bude nezbytné …" usykla jsem zlostně a zahleděla se na něj. Dokázala jsem ke svému potěšení neuhnout pohledem, i když hledět Kanovi do očí je velmi zvláštní. Má skoro hypnotický pohled, který mně děsí. „Pustťe mě tam, prosím vás. Nechci se s vámi nějak potýkat, ale …"

„Asi budeš muset, protože si výslovně nepřeji, abys tam letěla," pronesl temně. Nezaváhala jsem. Brala jsem to jako výzvu. Bleskově aktivuji světelný meč - a jako vždy mne jeho jasně oranžová barva potěšila a připomněla mi vítězství nad svou dlouholetou sokyní. Vždycky jsem na ni žárlila, ať už byla Padawan Kana či jen jeho oblíbenkyní. Zdálo se mi, že že žiji v jejím stínu, a to mne neskutečně štvalo. Kane lehce ustoupil a aktivoval meč, jehož fialová barva mi byla vždycky trochu nepříjemná. „Nedělej to, zlatíčko," pronesl temně. „Ať už se stane cokoliv, garantuji ti, že tě to bude později mrzet."

„Pochybuji. Nebudu vám už dělat otroka a nebudu čekat, až mi něco dovolíte," odsekla jsem. Sama se sobě divím, kde jsem v sobě vzala tolik drzosti a odvahy. A zaútočila jsem. Vedla jsem úder seshora, ale nepočítala jsem s tím, jak je Kane vysoký. Musela jsem se vytáhnout na špičky, aby měl můj úder nějakou efektivnost. Mistr se zapotácel, ale dokázal můj výpad vykrýt. Protočila jsem se kolem něj a vedla úder zboku. Opět ho odrazil.

Znepokojeně jsem vymýšlela taktiku, kterou bych ho dostala na lopatky a donutila ho, aby mi cestu na Charline dovolil. Jenže pokud ho nedokážu porazit, nebudu smět nikam. To mi dodalo sílu bojovat dál. Nepřestávala jsem na něj útočit a párkrát jsem ho už málem dostala, ale zatím to zvládal. Učinila jsem vcelku povedené salto přes jeho hlavu a s otočkou jsem ťala zprava. Proklouzla jsem mu pod mečem a udeřila na něj zleva. Přehodila jsem si meč z ruky do ruky a přetočila ho v ruce.

Zatraceně, mohla bych konečně začít bojovat, nebo budu vůbec litovat, že jsem se mu kdy postavila! Učinila jsem salto vzad a pokusila se mu podrazit nohy. Byla jsem to však já ten, kdo ztratil rovnováhu a rozplácl se na zemi. Pokusila jsem se odkutálet, ale to už se mi u obličeje objevil Kanův bzučící meč.

„Vzdej to. Neporazíš mně," oznámil mi tvrdě.

„Nikdy se nevzdám!" vykřikla jsem a kopla ho. Musel chtíc nechtíc ustoupit a já jsem se tak dostala z tak nebezpečné situace. S přemetem jsem se ocitla na nohou a rychle jsem přeměnila postavení rukou na rukojeti. Kdybych věděla, jak na něj … odrazila jsem ho Sílou, ale on na to reagoval úplně stejně, takže jsem se zapotácela a měla co dělat, abych udržela rovnováhu. Začalo mne prostupovat zoufalství.

* * *

Ryan sedí ve svém kokpitu a cosi tam ještě chystá, i když zahájení je na spadnutí. Napadají mne různé katastrofické scénáře, třeba takový, že nestačil včera opravit všechno a teď přišel na nějaké poškození, díky kterému se ihned po startu vymlátí, jeho kluzák vybuchne a on zemře. Fujky fuj, radši na to nebudu ani myslet. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Dnes se počasí znatelně zlepšilo. Žádná ranní námraza, studený vítr ani nebe plné těžkých, temných mraků, což zřejmě přitáhlo diváky a ti se začali scházet na tribuny, zvídaví a dychtiví vidět nějakou pořádnou explozi. Zívla jsem. Nepochopím, proč je další kolo závodu tak nesmyslně brzy! Jsem sotva při smyslech a bolest mé hlavy je také na pováženou.

Hej, něco se děje. Všichni začínají vyklízet startovní pole a červená barva nad jejich hlavami signalizovala jediné - každou chvíli se světlo změní v zelené a potom už vyjedou kupředu. Závodníci ve svém netrpělivém očekávání přidávají naprázdno energii, motory řvou a všichni na sebe rozvášněně hledí. Napadá mne, co tak může v tuhle chvíli cítit Ryan, když tu světlo konečně zaplálo jinou barvou a stroje bleskově vyrazily.

Chvíli nebylo nic vidět, pouze zvířený prach a kamínky, které se rozstříkly po celém okolí a zasáhly i tribuny. Přivřela jsem oči a pokusila jsem se prostoupit Sílou, abych snáze pochopila, co se děje na závodním poli. V duchu jsem se ztotožnila s Ryanem a jeho pohyby.

Zdvihla jsem ruku, abych mohla přitáhnout rychlostní páku, a druhou jsem rychle propočetla dráhu. Vidím vše, co mně, ehm, vlastně jeho čeká, včetně každé vyvýšeniny, každého hrbolu i každé štěrbinky. Mohu lépe manévrovat. Trochu doleva a hbitě jsem se dostala před Nagata, který na mne udělal oplzlé gesto. Rozhodla jsem se to ignorovat. Proč se vlastně rozčilovat, když má pozice se zase o stupínek vylepšila? Teď jsem už třetí. Hned po startu jsem zřejmě zaujala dobré místo. Těsně přede mnou někdo nevybral zatáčku a mně skoro oslepil výbuch. Vmetl mi do tváře kromě horkého štěrku i kovové součástky. Sklonila jsem hlavu a nad tou mi prolétla jakási trubka. Další věc. Málem se mi nepodařilo uhnout, jisté ale je, že jak jsem sebou trhla, spadla jsem z lavičky a zjistila, že na mne všichni, kteří seděli okolo mně, překvapeně hledí. Usmála jsem se.

„Když ten závod je tak napínavý …" podotkla jsem na vysvětlenou a opět se posadila na své místo. Musím jim připadat jako blázen. Pohlédla jsem na malinký monitor ve své ruce, na němž byl nyní pěkný záběr na jeden mně tak blízký a známý křiklavě žlutý kluzák. A hned vedle toho informace o stroji, kapacita motorů, výkon a nejvyšší rychlost, kterou je schopen kluzák na rovince vyvinout.

Zajíkla jsem se, jakmile se Ryan protáhl těsně vedle skály. Byl tak blízko … to není možné, musí si odřít docela lak. Kluzák za ním přesně kopíroval jeho pohyby. Také narazil do skály a třel se o ní bokem, ale než jsem se nadála, o něco se zarazil a následoval výbuch, jak do nehybného radon-ulzeru narazila pilotní kabina. Tohle se mohlo stát i Ryanovi, ale naštěstí to takhle nedopadlo. Všimla jsem si, že se Ryan ohlédl přes rameno a jeho tvář se zachmuřila, nicméně potom se už kamera zaměřila na jiný stroj. Zamračila jsem se i já. Proč se ten stroj tak náhle zastavil, když se to Ryanovi nestalo? Mám nelibé tušení, že Ryan podváděl … ne, to by přece neudělal. Je to rytíř Jedi, to by nemohl … nebo ano? Chce vyhrát. Co všechno je ochoten pro to podstoupit? Budu se ho na to pak muset zeptat. Dělá mi to starosti.

Opět jsem se soustředila na obrazovku. Ryan vynaložil všechno, aby si opět polepšit. Tlačí na kluzák před ním. Vypadá to, jako by se ho snažil natlačit na skalní útes. Nadsedla jsem. To ne! Co to dělá?! Pilot před ním je zmatený a bezradný. Ví, že se na něj Ryan - pardon, pan Stone - tlačí jak zespodu, tak zezadu, a je tím velmi zneklidněn. Pokusí se mu tedy vyhnout a tak trhne strojem nalevo, ale nic tím nedocílí, protože jeho sok, můj Mistr, se s ním vzápětí zase srovná. O co mu jde? Cítím se strašně, za Ryana. Mám pocit, jako by se na mně upínali zraky všech okolo a skoro i slyším jejich šepot: „Vidíte ji?! To je ona, jeho milenka, a má tu drzost tu být, když její přítel tam dole podvádí!"

Vrazil do něj! Nemůžu tomu uvěřit! Opravdu, viděla jsem to a nejen já. Davem se nese radostný pokřik. Konečně je tu něco, co je zajímá, co je baví, co je přitahuje a vzrušuje. Jen kvůli tomu někteří z nich vyhledávají tenhle druh zábavy. Stroj Ryanova soupeře narazil do skály, ale náhle se vynořili na území, kde je holá pustina. Ulevilo se mi. Ovšem jen na chvíli, protože vzápětí Ryan do něj podruhé silně udeřil jedním svým motorem, které má jeho kluzák opravdu masivní.

„Nech už toho!" vykřikla jsem zlostně.

* * *

Měl jsem pocit, jako kdybych zaslechl Risin hlas, který mne nabádal, abych se přestal vyřadit ze závodu toho drzého mimozemšťana, který je jen kousek přede mnou. Abych byl upřímný, netuším, co si mám myslet. Včera večer … pamatuji si docela všechno, i když jí jsem namluvil, že z toho nevím nic. Líbali jsme se a oběma se nám to moc líbilo. V tu chvíli jsem si přál, abych nebyl jejím Mistrem. Abych k ní neměl ty povinnosti, které jako Mistr pochopitelně mám. A dnes ráno … nedokázal jsem se jí podívat do očí. Proto jsem ji radši ani nevzbudil a šel jsem připravit kluzák sám. Ona si asi nic nepamatuje. Možná je to tak lepší. Pro nás oba. Nechci, aby mezi námi panovala větší nenávist, než ta, která tam nyní je. A přitom já … vždyť já ji mám docela rád.

Zhluboka jsem se nadechl. Působilo mi to strašnou bolest. Každé nadechnutí i vydechnutí pro mě bylo nepředstavitelným utrpením. Bez ohledu na to, jak jsem se cítil, jsem se znovu se přiblížil k Goigovi. Je nervózní, vycítil jsem jeho neklid. Jediný krok stranou a závod pro něj končí. Jen jediný omyl, jen jednou se zmýlí a na druhém místě se ocitnu já. Víme to oba. Goigo mi ale nedává moc příležitostí ho předhonit. Má silný stroj a dobré motory. Usmál jsem se. Jsem ve výhodě. Mohl bych pilotovat se zavřenýma očima, zcela koncentrovaný se Sílou a v klidu. Zatím on má na to, aby svůj kluzák zvládnul tři nohy, patero rukou a minimálně čtyři oči. Ne, ten nepoužívá Sílu. Zamyslel jsem se na okamžik nad tím, zda se tím nedopouštím podvodu, ale pak jsem tu absurdní myšlenku zavrhl. To sotva.

Udeřil jsem ho tedy kluzákem do motorů a počkal, až srovná stroj s mým. I to mně zabolelo, bylo to, jako by mně někdo udeřil do hrudi kovadlinou. Nesmím se nechat unést svými slabostmi. Pomocí tajného tlačítka jsem aktivoval malý zdroj energie, který vypálil do boku jeho radon-ulzeru. Dle očekávání následoval malý výbuch a motor mu docela vypadl. Zazubil jsem se a naznačil mu, že končí, když tu už se celý jeho kluzák zastavil a zmizel v ohnivé výhni. S potěšeným zaječením jsem vedl svůj stroj k cíli. Přidal jsem ještě o něco energie a rychlostní páky posunul dopředu. Přede mnou už je jenom jeden kluzák, a to Zukep. Na toho musím vymyslet nějakou speciální lest. On mne minule dostal na obyčejný šroubovák. A já jsem se vyboural. Ještě teď to má následky. Taková potupa! Chci pořádnou odvetu.

Co to mělo znamenat?!

Zdá se mi to, nebo jsem zase ve své hlavě zaslechl milý Andrisin hlas? Neměl jsem čas ani chuť se tím zabývat. Zněl totiž skoro káravě. Jako bych snad udělal něco špatného. Vůbec si neuvědomuje, že svou výhrou získáme peníze, za které můžeme koupit nové a nové součástky pro náš kluzák a jistou dobu si opět budeme žít jako páni. Jenže já to takhle beru. Měla by mi být vlastně vděčná, že uvažuji vlastně v naše dobro! Jsou chvíle, kdy tomu Nathanu Stoneovi docela závidím. Musí mít výborný život.

Soustředil jsem se na jízdu a snažil jsem se zapomenout na tu větu, ale stále se mi vracela na mysl. Co to mělo znamenat?! Jí se to řekne. Neví, jaké je to živořit, je to ještě Padawan. Neví, jaké to je, když ji Mistr opustí a nechá ji se zadaptovat na úplně neznámé prostředí plné nebezpečí. Neví, jaké to je, když se ocitne na holičkách. Rozkašlal jsem se a ze rtů setřel krev. Hrozná bolest ochromila mé smysly. A náhle jsem rozčílený. Co to mělo znamenat?! Já ti řeknu, co! Chci vyhrát. Chci vyhrát a udělám pro to všechno. Všechno. Splynul jsem se svým kluzákem. Já, motory, pilotní kabina i rychlostní páky jsme se stali jedním celkem, který se hnal vpřed bez únavy, beze strachu … a snad i bez bolesti. Jsem neporazitelný a plně si to uvědomuji. Nejsem nafoukaný. To je prostě fakt. Jen kousek a jsem u Zukepa. Jen kousek. Malý kousek. Odhadem tak maximálně dva metry.

Zukep se otáčí a poznává mně. Rozjařeně jsem mu zamával. Dostanu se před něj a pak už jsem v cíli jako první místo. Výborně. Musím uvažovat. Přitáhl jsem rychlostní páky k sobě a zvažoval vhodnou strategii. Počkat, proč zpomaluje? Zostražitěl jsem a očekával, co mi hodlá zase provést. K mému překvapení otevřel postranní ventil jednoho z výfuků a pokusil se mi poryvem ohně zapálit motor. Protože jsem něco podobného čekal, strhnul jsem kluzák stranou a vrhl na něj vzteklý pohled:

„Hej!"

Můj soupeř se zašklebil a pokusil se dostat opět přede mně, ale rozhodl jsem, že tentokrát se nedám napálit. Snažil jsem se mít stejnou rychlost jako on. Jakmile Zukep zrychlil, zrychlil jsem také já. Když zpomalil, mou odpovědí bylo jediné - i můj kluzák zpomalil. Všiml si, že jsem stále na jeho úrovni. Pokusil se do mně strčit a aspoň na chvíli mne dostat ze závodní dráhy, ale zase jsem mu unikl. Měl jsem zvláštní pocit a tak jsem se otočil. Začínali nás dohánět. Oba jsem přidali energii a naše stroje bez zaváhání vyrazily s řevem směrem k cílové rovince. Tam je můj kluzák nedosažitelný. Ale je to tam ještě dost dlouho. Kde jsou kamery? Měl bych si dát při švindlování pozor, aby mně neviděli, to mi pak taky nemusejí dát výhru. Jedna je přímo před námi. Vyčkám tedy, až se dostaneme na její úroveň.

Zukep ale zřejmě tak dlouho čekat nechtěl. Ještě jednou se mně pokusil dostat tím trikem s plamenem, ale i tentokrát jsem se nedal nachytat. Jenom žlutý lak mého kluzáku byl silně ožehnut. Když jsem si uvědomil, jak blízko jsem při tom byl jedné skále, šel mi z toho mráz po zádech. Měl jsem štěstí.

Kamera je na výhodné pozici! Bez prodlení jsem mu ten malý elektronický zdroj poslal do pilotní kabiny. Vyřadilo mu to všechny senzory. Jeho kluzák se stal neovladatelným. Ušklíbl jsem se a spokojeně se pokusil uhnout, ale to už mi jeden motor proletěl nad hlavou. Sehnul jsem se právě včas, ale bohužel mi to částečně vypojilo spoj pravého motoru.

„Sakra," zaklel jsem polohlasně a i přesto, že se pilotní kabina divoce pohybovala ze strany na stranu a vše kolem mně i se mnou rotovalo, vzal jsem do ruky s klidem magnetický chytač a pokusil jsem se spoj připevnit. Nešlo mi to nijak zvlášť dobře, protože se mi zároveň dělá i špatně od žaludku, ale ve chvíli, kdy jsem si myslel, že budu muset zpomalit, aby se spoj neuvolnil docela, podařilo se mi jej umístit napevno do úchytu.

A pak už mi nic nebránilo. Nikdo se mně nesnažil dohnat a mně nevadilo, že nemusím o cílovou rovinku s nikým zápasit. Spokojeně jsem ji projel tou nejvyšší možnou rychlostí a jakmile jsem projel onu pomyslnou pásku, teprve jsem zpomalil. Vyskočil jsem z kluzáku a přijímal ovace davu. Tribuny jásaly a vyvolávaly mé jméno. Mé … nevím, zda to tak mohu říct, ale zkrátka skandovaly jméno Nathana Stonea. Došel jsem z posledních sil až k Andris a usmál se na ni:

„Tak myslím, že jsme vyhráli."

Neodpověděla. Jenom odložila monitor, svírající v dlaních, vstala a vrazila mi nečekaně silnou facku, až jsem se zapotácel a cítil, jak mi do očí vyhrkly slzy. Skousl jsem ret a pokusil se vyrovnat stabilitu. Pohlédl jsem na ni. Vím, za co mně udeřila. Něco jsem jí slíbil. Že se pokusím získat důkaz jeho podvodu. A místo toho jsem způsobil to, že si Zukep už nikdy nezajezdí. Chtěl jsem se jí omluvit. Ale to už jsem nezvládl. Posadil jsem se na lavičku a začal zvracet.

* * *

Nikdy se nevzdám. Pěkné předsevzetí. Ale řídit se podle toho je mnohem těžší, než se zdá. A bojovat s Kanem … to je sebevražda. S Mistrem. Má neustále převahu, byť jen tu psychickou. Je neuvěřitelně sebevědomý. Ani tak dobře nebojuje. Zkřížili jsme meče a na malou chvíli jsem se mu zahleděla do očí. Byly naprosto klidné. Nepochybuje o sobě. Měla bych také dát najevo svou sebedůvěru, ale obávám se, že to nedokážu. Odrazil můj výpad a já náhlou ztrátou rovnováhy skončila na zemi. Rychle jsem se otočila a odkulila se stranou. Zatraceně! Musím vyhrát. Musím na Charline a musím získat datadisk.

Přetočila jsem meč v ruce a ustoupila. Uvažuj, no tak. Musíš uvažovat. Často jsme spolu přece cvičně bojovali. Jakou měl slabinu? Co bylo jeho slabou stránkou? Vzpomeň si!

Zaútočil. Jeho výpad jsem zablokovala svým mečem a Sílou se ho pokusila odhodit, ale byla jsem to já, kdo se odpotácel. Zlostně jsem na něj pohlédla. Ve rtu jsem cítila bolestivé pulzování. Asi jsem si ho omylem prokousla. Opravdu, na mých prstech se objevila krev. Sakra! Co to má znamenat! Použila jsem temnou stranu, v tom to nebude, mým zdrojem se stává nenávist a vztek.

„Pusťte mně tam," sykla jsem na něj a silným úderem jsem ho donutila o malý kousek ustoupit. I těch pár kroků mi předalo neuvěřitelné sebevědomí. Usmála jsem se a pokusila se mu stejně jako před chvílí podrazit nohy, ale se stejným výsledkem - nevyšlo mi to. Snažila jsem se to zamaskovat tím, že jsem se vrhla na zem a proklouzla mu pod paží. Po zádech mi přejel ledový mráz, když jsem si uvědomila, že kdybych měla hlavu o pár centimetrů výš, mohlo být už dávno po mně. Vyskočila jsem na nohy a namířila na něj meč: „Chci jenom znát důvod vašeho rozhodnutí!"

Ušklíbl se a pomocí Síly uzavřel dveře. Rychle jsem se na ně otočila, jakmile jsem zaslechla ten zvláštní zvuk, a strnula, sotva explodoval ovládací panel. Zalapala jsem po dechu. To přehnal. Vyskočila jsem a kopla ho do hlavy. Bolest projela v nesouvislé vlně mou nohu, ale nevnímala jsem ji. Kane padl k zemi, opíral se rukama o stehna a upíral na mne své klidné oči. „Důvod …" potřásl hlavou. Až teď jsem si všimla, že má na čele krvácející ránu. „… tak důvod. Jaký důvod?! Tohle mé rozhodnutí nemá žádný důvod, prostě nechci, abys na tu planetu letěla!"

„Musíte mít důvod! Snažím se to pochopit, Kane!" zavřískla jsem a kopla ho. Chytil mne za nohu a strhl na zem. Vyrazila jsem si dech. S tím jsem ani náhodou nepočítala. Pokusila jsem se mu vymanit, naštěstí úspěšně. Smýkla jsem sebou stranou a ke svému zděšení jsem si uvědomila, že v ruce nesvírám meč. Kde je?! Jak dlouho ho už nemám?! Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikde ho nevidím. Musel někam zapadnout, někam se odkutálet … no tak … pocítila jsem na sobě jeho pohled. Otočila jsem se na něj. Jasně že ho měl on. Držel ho v dlani a mračil se.

„Ne, Sunshine, tentokrát ne," zavrčel.

Vstala jsem a pohlédla mu do očí. „Chci na Charline. A poletím tam. S vaším souhlasem, jak jinak." Bleskově jsem se sklonila a vytrhla mu meč z ruky. V druhé vteřině jsem ho aktivovala a zarazila mu ho až po jílec do ramene. Nebylo to fér. Byl beze zbraně a na kolenou a já jsem ho zranila, ale v tu chvíli jsem byla příliš oslepena vlastním vztekem, že jsem neměla čas přemýšlet nad tím, co je správné a co ne.

Překvapeně na mně pohlédl a posadil se na zem. Zprudka vydechl, ale to už jsem se o něj více nestarala, vytáhla jsem meč z jeho rány a jeho čepelí „otevřela" dveře, které se poddaly jako měkké máslo. Prošla jsem vytvořenou dírou a otočila se na něj. Sesul se na zem a zůstal bez hnutí ležet. Na okamžik jsem váhala nad tím, zda se nemám otočit a jít se podívat, jak moc se mi podařilo ho zranit, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Byla to jeho vina. Žádala jsem ho, aby mně pustil po dobrém.

Došla jsem do doku a pohladila Passatteru po boku. Má krásná loď … okamžitě se má nálada znatelně zlepšila. Posadila jsem se do křesla, zadala kurs do soustavy Dateen, kde se nachází planeta Charline, a všechno napětí ze mně docela spadlo. Za pár hodin budu mít konečně datadisk. A potom … potom se vrátím za Kanem a odprosím ho. Omluvím se mu za to, co jsem mu způsobila, a na důkaz své nejvyšší pokory mu dám datadisk. Nemuselo to takhle vůbec být, ale bohužel … zazubila jsem se, spokojená sama se sebou, a vyvedla loď ven, do širého vesmíru.

* * *

„Tak co, už je to lepší?" zeptala jsem se starostlivě Ryana. Sedí naproti mně a je nějaký … divný. Od konce závodu už asi čtyřikrát zvracel. Asi to má z toho pití, které jsme včera tak slušně přehnali, ale je pravdou, že na mně to vůbec tak nepůsobí, pouze mně ještě trochu bolí hlava. A kromě toho zatím ani nevykašlávám krev. Opět jsem na něj naléhala, aby konečně vyhledal doktora nebo nějakou jinou odbornou pomoc, ale zase odmítl. Aby nevolnost zahnal, vzala jsem ho do baru. Vím, že tady trávíme čím dál více času, než je nezbytně nutné a že se to nehodí. Můžeme působit dojmem, že jsme opilci, ale je pravdou, že Ryanovi pořádný panák může pomoct. Je mi ho děsně líto. Teď odstrčil skleničku a v odpověď přikývl. Dokonce se statečně pokusil o úsměv:

„Jsem v pohodě, jo."

Vzdychla jsem. „Nevymýšlej si," odsekla jsem mu mírně a dolila nápoj. Zdvihl ruce před sebe a zaúpěl něco v tom smyslu, že pokud se do něj dostane ještě lok té hnusné kapaliny, se vší pravděpodobností bude zvracet znovu, a tak jsem se napila místo něj. Měla jsem pocit, jako by mi hořel jazyk a hltan. Zalapala jsem po dechu a zamrkala, abych zaplašila slzy, které se mi draly do očí. Při Síle! „Víš, musíme … musíme si promluvit. A vyjasnit to, co se tam dnes při tom závodě dělo," dostala jsem ze sebe pracně. Hlasivky, otupělé silným alkoholem, mi skoro vypověděly službu.

Rychle zdvihl oči od svým rukou, na které už notnou chvíli zamyšleně hleděl. Jeho pohled byl však skoro ostražitý, když naslouchal mým slovům. Jako kdybych ho přistihla při něčem špatném. „Vyjasnit?" zeptal se tichým hlasem a lehce se napřímil. „A … co si teda chceš vyjasnit?"

„Jen jsem chtěla od tebe slyšet, že jsi nepodváděl. Jen jsem chtěla … abys mně ujistil, že ty jsi jiný, že ses nenechal unést hrou a … co to povídám, jen mi prostě řekni - zvítězil jsi pomocí podfuku nebo ne?" nadhodila jsem. Rozesmála jsem se sama sobě. Hloupěji jsem to snad ani říct nemohla. Měla bych to podat trochu jinak. „Jak jsi tam jel vedle Zukepa a on najednou … musel jsi mu pomoct. Jen tak, z ničeho nic, by se mu přece motor nezaseknul, nebo snad ano?"

Klidně mi hledí do očí a mlčí. Je to jako souhlas. Cítím, že mi vře krev a vztek naplňuje mou mysl. Jsem Jedi a své emoce bych se už konečně měla naučit krotit, a tak jsem se zhluboka nadechla a vydechla nosem, abych se uklidnila, ale nedaří se mi to. Chtíc nechtíc na něj musím zařvat:

„Zatraceně, to mi neříkej ani z legrace! Nemůžu tomu uvěřit! Proč jsi to udělal?! Potřebujeme důkaz o tom, proč zdejší piloti tak často umírají! Zjistili jsme, že se tu podvádí, což je výborné, ale přitom ty sám jsi se nechal stáhnout do té špinavé hry! Při Síle, proč jsi to udělal?! Uvědomuješ si vůbec, co se všechno může stát? Co když se to dozví Rada? Jak se na nás budou koukat potom?!"

„Potom? Potom třeba konečně dostaneš jiného Mistra, jak sis vždycky přála," zamumlal Ryan a rozkašlal se. Rukama se opřel o stůl a lapal chvíli po dechu. Potom se sám natáhl po skleničce, na jeden lok vyprázdnil její obsah a otřásl se nechutí.

Ztuhla jsem. „Proč … proč jsi to řekl?" šeptám, zcela vyvedená z míry. Já přece už nechci jiného Mistra. Jsou dokonce i okamžiky, kdy jsem hrdá na to, že je mým učitelem právě on. Ten nyní mezi ně tedy rozhodně nepatří.

„Já jsem … nepodváděl," vzdychl.

Rozčílilo mne to. „Nelži, prosím tě, nesnáším to!" vydechla jsem a sklonila hlavu. Ta jeho předchozí věta mne neuvěřitelně trápila. Jak to myslel? Copak si už dávno nevšiml, že mi na něm docela záleží …? Kdybych teď nepociťovala takový vztek, snad bych s ním o tom začala polemizovat ve snaze mu to vysvětlit, ale ne, nemám na to nervy. „Nesnaž se mi nic namluvit. Nejsem blbá. Ne tak blbá, abych ti to uvěřila."

„To jsem neřekl," podotkl a pohledem zaletěl kamsi ke dveřím.

Skousla jsem ret. „Chci znát důvod."

„Důvod …?" vzhlédl a v očích se mu zvláštně zalesklo. Pak promluvil, ale najedou to vypadalo, jako by to byl docela jiný člověk. Jeho hlas byl hrdý a sebevědomý. Zdálo se mi, jako by povyrostl o pár centimetrů a celý zmohutněl. „… tak důvod. Jaký důvod?! Tohle mé rozhodnutí nemá žádný důvod, Andris!"

Překvapeně jsem se stáhla, ale už to byl zase jenom Ryan, jenom ten můj unavený Mistr, zhroucený na své židli a s nepřítomným pohledem. „Oukej," přikývla jsem. Cítila jsem se celá nesvá. Co to mělo být …? Proč ta děsivá proměna? „Dobře. Žádný důvod. Jenom mně to mrzí. Slíbil jsi mi to."

„Ano, slíbil," přikývl. Zírala jsem na něj a váhala nad tím, jak se mám zachovat nyní a co mám dělat, když tu se nečekaně vyřešila situace za mně. Ryan totiž náhle prudce vydechl: „Kane …" - a sesul se na stůl. V prvním okamžiku jsem si říkala, že bych mu snad měla nějak pomoct, ale pak jsem si vlastně uvědomila, proč bych to dělala? Vždyť když omdlel, zase se vzbudí. Pohodlně jsem se vedle něj posadila a dala nohy na stůl. Co mi ale vrtalo hlavou bylo to, že vyslovil právě jméno Kana. Proč? Dávám si to dohromady s tím, jak docela bezděčně namaloval na kluzák znak Kolonie a ze závěrů, které z toho vyvozuji, mi jde mráz po zádech. Že by byl tajným spojencem rádoby zaniklé Kolonie, která i přesto intrikuje dál a opět se snaží pokořit Coruscant? Pohlédla jsem na něj. Nevypadá moc na to. Ale ať už to znamenalo cokoliv, musím to zjistit. Je to přece můj Mistr …