Pochopit lež 7.část

Nejprve jsem s Anjainým návrhem uspořádat soukromou oslavu ani trochu nesouhlasil. To, že se má konat tak brzy po nevydařené svatbě, se mi nelíbilo. Ale princezna na tom skoro dětinsky trvala a přála si to, tvrdila mi, že je to její důkaz poddaným, že je vše v pořádku a nic se neděje, že válka s Uthurem nehrozí, ale že se ani k němu nepřipojí. Nebyl jsem pro, ale co se dalo dělat. Dokonce i Anakin se pro tento nápad nadchl a přemlouval mne i on, a tak jsem nakonec musel dát princezně volnou ruku. Na oslavě jsem měl být jen já, Anakin, ona a Rheia, Daryan a ostatní strážní mají hlídat před dveřmi. Opět mi neušlo, jak málo lidí bude na hostině, ale Anakinovi jsem své podezření o princeznině umění telepatické komunikace ještě nesdělil. Myslím si, že by se Anjaii zastal a byl by naštvaný, že si něco takového o ní myslím. Nevidím na telepatii nic špatného, ale také by neměla patřit mezi vlastnosti princezny, stejně jako třeba Síla, i když si nemyslím, že by Rada nějak zvlášť nesouhlasila s tím, že by Anjaia mohla ve svém postu používat telepatii.

Anakin se vedle mně rozjařeně posadil, respektive se na své místo zhroutil. Před chvílí ještě tančil s princeznou a už je zase tady. Široce se usmívá a rychle oddechuje, jak moc se unavil. Vypadá však spokojeně a šťastně. Strčil do mne zvesela loktem a vyhrkl: „Začíná to tady být zábavné, Mistře! Copak vy se nijak nezapojíte? Neseďte tu jen tak! Vezměte třeba tančit Rheiu!"

„To přece zvládneš ty," ujistil jsem ho s povzdechem. Anakin přikývl a vyrazil za Rheiou, která se k tanci nedala dlouho přemlouvat. Cítil jsem se skleslý a ani jsem nevěděl proč, ale ta deprese mně začínala lézt na nervy. Vedle mně se nečekaně objevila Anjaia. Zvídavě na mně hledí, a na její tváři není ani stopa po nějaké emoci, třeba radosti nebo smutku. Jen ty oči … princezna je tak zvláštní!

Důvěrně se ke mně nakloní. „Mistře Obi-Wane, vy se nebavíte?" podiví se i ona a její oči trošku září vlastním světlem.

Pohlédl jsem na ni a zavrtěl hlavou: „Ani moc ne, já pro jistotu zůstávám ostražitý. Útok rebelů může přece přijít v jakoukoliv denní i noční dobu, tak proč ne zrovna teď? Celý váš národ ví, že slavíte svou nezdařenou svatbu ..."

„Víte, když to takhle řeknete, připadá mi, jako by jste mi vlastně naznačoval, že mou vinou svatba nevyšla," poznamenala a v očích jí zablesklo rozhořčení. Překvapeně na ní hledím. Tak jsem to přece nemyslel! A ona mi ani nedá příležitost jí to vysvětlit … „Ale tak to nebylo," pokračuje roztrpčeným hlasem. „Já jsem chtěla svatbu pouze přesunout, ne zrušit, vždyť jste byl u toho. A rozhodně teď neslavíme to, že nejsem vdaná."

„Ne, já vím, ale já nechci … teda chci jen říct … nechtěl jsem se do toho takhle zaplést, jenom jsem vám chtěl sdělit, že toho můžou povstalci s klidem využít, nic víc, a nečekaně -" začal jsem s rozpaky, ale ona mne přerušila:

„Od toho také zaměstnávám Daryana a jeho elitní jednotku, aby oni střežili mé bezpečí," odpověděla hbitě a přes rty se jí mihl úsměv. „Můžete být v klidu a nemusíte držet hlídku. No tak, Mistře, pokuste se aspoň trochu usmát, tváříte se jako na pohřbu." Pokusil jsem se o úsměv, ale asi to nevyšlo. Neměl jsem ani v nejmenším chuť se usmívat a natož se zapojovat do těchhle společenských aktivit, třeba jako Anakin … „Zatančíte si se mnou?" vyzvala mne nečekaně.

„To opravdu radši ne," zamumlal jsem nejistě. „Já neumím tancovat."

Zdvihla se a vzala mne za ruku: „Ale no tak, tančit přece umí každý. Jen se nestyďte a pojďte," prohlásila a táhla mne nekompromisně za Anakinem a Rheiou, když tu se stalo něco, co mne naprosto osvobodilo. Ječivý zvuk, který mi byl nepříjemný, nečekaně proťal vzduch. Anjaia upustila mou ruku a otočila se na svou zástupkyni Rheiu, která ztuhla a vykřikla:

„To je alarm! Někdo je v residenci!"

Pohlédl jsem na Anakina a oba jsme jako na povel vytáhli světelné meče. Princezna se neklidně rozhlédla a když jí pohled utkvěl na nás dvou v pohotovosti, zamračila se: „Nepřeji si, aby jste tam šli zrovna vy dva. Jste má návštěva a nechci, aby jste se do toho zapojovali!" řekla ostrým hlasem.

„Právě proto, Výsosti, že jsme vaši hosté, cítím povinnost se do toho míchat," odvětil jsem a i přes její protesty, které se za námi ozývaly, a které jsem teda aspoň já ignoroval, jsem s Anakinem po boku vyrazil ze sálu. Před dveřmi jsem se srazil s Darynem. Nejprve jsem ani nevěděl, kdo to je, a náraz mi skoro vyrazil meč z ruky. Jak on, tak já jsme se poroučeli k zemi a rozčileně se přeměřili pohledy. Cítil jsem k němu skoro vztek, ale jakmile jsme si oba uvědomili, o koho vlastně jde, ulevilo se nám. „Co se zase děje, Daryane?" zeptal jsem se ho, sotva mu Anakin pomohl na nohy. „Je tady tak normální, že tu jsou stále nějaké problémy?!" Hlavní bezpečnostní důstojník se ještě sklonil pro svůj blaster, který mu vypadl z ruky a rozdal ještě pár rozkazů svým mužům. Když ti odbíhají, konečně se na mně otáčí. Jeho mladá tvář je zvláštním způsobem změněna starostlivostí. Docela jiným způsobem než před svatebním obřadem. Pocítil jsem jeho strach.

„Mistře Obi-Wane, zřejmě ano. Máme totiž opět velice vážný problém. Někdo se dostal do residence a to se nestává často, spíš to je velice nepravděpodobné co se týče našeho zabezpečení. Je na tom něco divného. Usoudil jsem, že zřejmě musí jít o někoho, kdo to tu alespoň trochu zná nebo snad znal, možná nějaký bývalý zaměstnanec. Podle našich senzorů pohybu byl v zahradách, ale pak se nám ztratil," vysvětlil mi stručně a jeho výraz znatelně potemněl.

„Jak je to možné?" nadzvedl jsem obočí.

„Já … jak bych vám to vysvětlil … část senzorů zkrátka vypadla a my nevíme ani proč," ošil se Daryan, jako by mu tohle téma nebylo příjemné, jako by nám vysvětloval své vlastní selhání. „Musely být někým zkratovány. Musíte nám pomoct, jste přece rytíři Jedi, vy to prý vycítíte … jsme naprosto bezradní a zoufalí. Já … obávám se, že nedokážeme princeznu uchránit. Ani to včerejší noční vniknutí jsme nedokázali vyřešit … nechceme, aby se Její Výsosti něco stalo."

„Myslím, že ani my vám nedokážeme poskytnout potřebnou pomoc, ale aspoň se pokusíme najít a chytit živého toho rebela, který se dostal do residence," prohlásil jsem pevným hlasem a ohlédl se na Rheiu, která k nám právě s blasterem v ruce doběhla a zmateně se po nás podívala.

„Tak rychle, lidi, jdeme do těch zahrad," vyzval je spěšně Anakin. Pobavilo mne, jak se mu v hlase na malou chvíli objevil ochranitelský tón. Na nic a na nikoho jsme už nečekali a vyběhli všichni čtyři ven. Byla tam absolutní tma. Vůbec nic jsem neviděl, a tak jsem se musel maximálně soustředit. „Jdu napravo," ohlásil Anakin a zmizel.

„A já jdu nalevo," sdělil mi bez zaváhání Daryan.

„Jdu s tebou," vyhrkla Rheia a spolu se svým bratrem zmizeli ve tmě jako stíny a najednou jsem si uvědomil, že tam jsem docela sám. S povzdechem jsem šel temnotou přímo rovně, za nosem, jak se říká. Jen těsně jsem se vyhnul jakési zahradní ozdobě a zakopl o plastikovou věc ležící na zemi. Zaklel jsem a ke svému údivu zaslechl šramot. Ztuhl jsem a přitiskl se k fontáně, jenž tiše v noci ševelila svou pomalou písničku. Škoda, že jsem teď neocenil její půvab, ale hlavně jsem vnímal zvuky okolo a ty kradmé, tiché kroky. Zhluboka jsem se nadechl a v ruce pevně sevřel jílec meče, připraven jej kdykoliv použít. Dva kroky stranou a nakoukl jsem za fontánu. Mé oči si pomalu přivykaly tmě. Kdosi se ke mně blížil. Pár kroků a je u mně. Napřáhl jsem ruku a připravil se ho udeřit, když tu jsem pocítil cosi známého … Anakin. Ulevilo se mi, že to není zrovna ten náš nepřítel, jehož přítomnost by zde byla poněkud nepříjemná.

„Zatraceně, Padawane, myslím, že jsi šel původně trochu jiným směrem, ne?" vybafnul jsem se něj nečekaně, až sebou cuknul a nechápavě na mne zaostřil. Pootevřel rty a vypadal tak šokovaně, až mne překvapilo, že už předtím nepocítil mou přítomnost.

„To jsem si také myslel, ale jaksi jsem se tady v tomhle labyrintu ztratil," usmál se po chvíli, kdy se již plně uklidnil. „Na chvíli jsem pocítil hroznou paniku a náhle jsem se prostě musel dostat zase sem ke vchodu. Uvědomuji si, že jsem nebyl nijak daleko, ale …" Pokrčil rameny. Vytkl jsem mu tedy jeho nesoustředěnost, ale to přešel jen s mávnutím ruky. „Nic tu není. Nevím tedy, proč bych měl být soustředěný," odpověděl a rozhlédl se. „A právě to je divné, že tu nic není, a přece …" Jeho hlas zanikl a on ke mně zdvihl své tázavé oči. „Co budeme dělat?"

„Pokusíme se toho vetřelce najít," odvětil jsem a ušklíbl jsem se. Jakou jinou odpověď ode mně vlastně čekal? Vzdát to už přece nemůžeme. Jde nám přece o princeznin život! Šli jsme podél zdi a snažili se chovat co nejtišeji a nejopatrněji, ale nejsem si tak jist, že jsme opravdu tak nenápadní byli, protože se mi zdálo, že se Anakin chová strašně, jako na naší první společné akci, kdy šlo o život. Byl sice ještě poměrně mladý, ale i tak kvůli němu nám ta akce nevyšla a já byl pokárán před celou Radou samotným Yodou. Ještě teď na to se zamračením vzpomínám. Okřikl jsem ho, ať dává pozor, a tu jsem něco zaslechl. Znělo to jako vzdálené výstřely. Zachytil jsem Anakinův pohled. „Rychle!" zavolal jsem a utíkali jsme po zvuku střel z blasteru.

„Počkejte, Mistře …!" ozýval se za mnou jeho hlas, asi jsem byl rychlejší než on, ale to už jsem vpadl do sadu a tam jsem se zarazil. Přímo přede mnou klečel na zemi Daryan u nějakého muže, který se nehýbal a zřejmě ani nedýchal, a za o kus dál byla ukrytá Rheia, která v ruce třímala blaster a hleděla zpoza stromu, kde se snažila vidět, odkud na ně kdo střílí. Zahlédla mne a s úlevou vykřikla:

„Mistře Obi-Wane!"

Daryan se prudce otočil a i jeho výraz byl náhle mnohem klidnější. Potom se zapřel a táhnul tělo toho muže stranou. Přiskočil jsem k němu a pomohl jsem mu. „Je mrtvý?" zeptal jsem se ho.

„Pravděpodobně ano," vzdychl Daryan a pokusil se nahmatat puls, ale marně. „Zatraceně! Cupuz byl jedním z mých nejlepších mužů! Musel padnout do léčky," zamumlal a vrhl rychlý pohled na Rheiu, která zatím odolávala střelám neznámého vetřelce. „Dlouho mu vzdorovat nevydrží," poznamenal, nechal mrvolu ležet a vyrazil za ní. Než jsem se vzpamatoval, udělal salto, kterým se ocitl vedle ní, a vypálil několik střel do tmy a prohodil se svou sestrou pár slov, kterými zřejmě zjišťoval, zda je v pořádku. Rheia mu cosi odpověděla a poté mu padla kolem krku. Uvědomil jsem si, jak je zoufalá, a tak jsem se rozhodl jednat.

Vběhl jsem doprostřed sadu a aktivoval světelný meč. V tu chvíli na mne začaly létat střely, které jsem musel v rychlosti odrážet. Daryan a Rheia pochopili velice rychle, že jim vlastně ukazuji místo, kde je náš protivník ukrytý, a začali také střílet. Vše vycházelo naprosto skvěle, dokud do mně zezadu nevrazil Anakin. Snad do mě ani nechtěl tolik strčit, ale najednou jsem ztratil rovnováhu a měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou. Anakin se překvapeně otočil a vzápětí padnul k zemi, když kolem proletěla střela z blasteru. Zděšeně jsem se po něm otočil. Ležel tváří dolů a nehýbal se.

„Anakine!" vykřikl jsem zděšeně. Hlasitě jsem si oddechl, když se můj Padawan, ležící na zemi jako mrtvý, pohnul a tlumeně zaúpěl:

„Tak se mi zdá, že jsem v nesprávnou dobu na nesprávném místě," vydechl a odkulil se stranou, kde vytáhl světelný meč a zapnul jej. Jeho modrá barva okamžitě lehce ozářila jeho mírně zmatenou tvář.

„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se ustaraně.

„Jo, jsem v pořádku, zasáhlo mne to jen trochu," odvětil po chvíli Anakin. Předpokládal jsem, že po dobu, co byl zticha, kontroloval rozsah zranění. „Takže je tady?" nadhodil a ukázal palcem dál do sadu mezi ovocné stromy a okrasné keře. Přikývl jsem v odpověď a přesunul se k Rheie a Daryanovi, nepřestávajícím pálit do tmy. Navrhl jsem jim oblíbenou Anakinovu taktiku - že tam vlítnu se světelným mečem v ruce a pokusím se ho odlákat, aby se tak stal snadnějším cílem pro bezpečnostní jednotku, která se podle Daryana přesunula již skoro k sadu.

„Není to moc riskantní?" zajímala se Rheia. „Protože jestli ano, tak s tím nemůžu v žádném případě souhlasit. Princezna by s tím rozhodně nesouhlasila. Jste její hosté. Neměli jste se do toho co plést," dodala rychle a na její pěkné tvářičce se objevilo zamračení.

„Zvládnu to," ujistil jsem ji a zahleděl jsem se do míst, kde jsem zhruba tušil svého soupeře. „To bude snadné." S tím jsem vyběhl zpoza stromu a odrážejíc střely svého jistě překvapeného nepřítele jsem utíkal kupředu. Uvědomil jsem si, že Anakin následuje mého příkladu a běží vedle mně. V tu chvíli jsem byl však opravdu rád, že je tu se mnou, než kdybych teď proti němu šel s vědomím, že jsem naprosto sám. Najednou střely ustaly a já jsem viděl v rohu sadu pohyb. Utíká pryč.

Utíká pryč! Potěšilo mne to a tak jsem přidal. Možná se Rheia a Daryan přidali k nám, nevím. Nebyl čas to zjišťovat. Zakopl jsem sice o nějaký keřík, ale udělal jsem kotrmelec a pokračoval jsem dál. Anakin se začal pozvolna dostávat přede mně. Za chvíli ho dostihneme. A hlavně Anakin. Už ho bude mít … jenom kousek … ještě kousek … Anakin se konečně dostal tak blízko, že mu skočil po nohou. Okamžitě se oba dva rozplácli na zemi a lapali po dechu. Aspoň teda pro mého Padawana to musel být tvrdý dopad. Anakin se dokonce zmohl na to, aby aktivoval meč a švihnul po něm, ale soupeř ladně uhnul a udeřil jej. Jakmile se pokusil uniknout, dostal jsem se k němu i já. Ani jsem netušil, jak se to stalo, a už jsem byl na zemi. V panice jsem jej uhodil rukojetí světelného meče. Váhal jsem nad tím, zda náhodou nepoužil temnou stranu Síly, když tu se zdvihl na nohy a začal opět prchat.

"Anakine, za ním!" vyhrkl jsem zoufale. Už jsme ho skoro měli! Anakin ani na okamžik nezaváhal. Vystartoval za ním a jediné, co ještě stihl, bylo to, aby ke mně natáhl ruku a pokusil se mi pomoct nahoru, ale potom se už dal na pronásledování, takže jsem se pouze zachytil jeho ruky a když mne pustil, už jsem stál na svých. I já jsem se pokusil běžet za naším neznámým soupeřem, ale bylo podle mně rozumnější nechat pronásledování na Anakinovi, je rychlejší a mladší. Pomocí Síly jsem proti nim mrštil nějakou zahradní ozdobu. Padawan, zřejmě si vzpomenul na výcvik, hbitě nadskočil, ale jeho protivník o ní zakopl. Na chvíli to už vypadalo, že spadne, ale dokázal se vyrovnat a běžet dál. Došlo mi, že je kousek od zdi, kterou končí Anjaina residence. A potom bude volný. Rozeběhl jsem se k ní tedy i já tou nejkratší možnou cestou. Ale stále jsem k nim měl daleko. Poslal jsem tedy směrem k němu uschlou větev, ale minul ji a vyskočil na zeď. Anakin se na ni také vymrštil, zřejmě použitím force jumpu. Nestihl jsem přemýšlet nad tím, zda oba dva použili Sílu, když tu na mně z výšky dopadl Anakin. Málem jsem jeho pád nezastavil a mohli jsme se oba dva vážně zranit, ale naštěstí se mi podařilo ho zachytit.

„Myslím, že nám tak nějak pláchl," podotkl Anakin. „Přehoupl se přes elektromagnetický pás jako nic a zmizel."

Funící sourozenci Didienovi k nám dorazili a vypadali mírně popleteně. „Máte ho?" vyhrkli dvojhlasně. Zkroušeně jsem zavrtěl hlavou a zamumlal, že ne. Daryan zaklel a pak ještě jednou. Vypadal zklamaně. Rheia ho konejšivě objala kolem ramen a vzdychla. Cítil jsem se hrozně. Potom Daryan zvláštním, zastřeným hlasem řekl:

„Ale má to jeden klad, a to ten, že nám elekromagnetické pole na vrcholu zdi vyvolá jeho snímek. Budeme ho mít na obrázku a tak snáz poznáme, o koho jde."

Zdálo se mi, že to říká jenom proto, aby nás utěšil, ale radši jsem to nekomentoval. Pohlédl jsem vzhůru a zahleděl se na nebe plné hvězd. Je jasno, a přece by bylo více světla, kdyby měla tahle planeta aspoň jeden Měsíc. Charline má tři Slunce, ale Měsíc žádný. Za chvíli se bude rozednívat. Noci jsou zde krátké. A já nemám čím Její Výsost potěšit. Tlumeně jsem zaúpěl a spolu s Anakinem a Rheiou jsme následovali Daryana do jedné místnosti, ve které se hlavní bezpečnostní důstojník sklonil nad jedním z monitorů a cosi v něm kutil. Potom se k nám se slabým úsměvem otočil a na největší obrazovce z celého pokoje se objevil silně rozmazaný, černobílý obraz nějakého mladého muže.

„Tak to je on," prohlásil a mávl k němu rukou. „Nicméně bych neřekl, že ho známe. Ta tvář … nikoho mi nepřipomíná … mám dobrou paměť na obličeje, ale tohohle mladíka asi opravdu neznám."

Zachmuřil jsem se a stiskl rty. Ta tvář … ano, mě narozdíl od Daryana přece jenom někoho připomíná … ale koho …? Kdyby to nebylo tak rozmazané … v jeho obličeji hlavně rozeznávám velké oči a ostře řezanou bradu. Hledí kamsi do boku, asi na Anakina, to není moc poznat. Třeba se i mračí. Má kratičké vlasy. Kdo to může být?!

„Mistře?" podivil se Anakin. Pohlédl jsem na něj. Váhavě se na mně dívá a možná je i lehce neklidný. „Vy ho znáte?"

„Nejsem si tím tak jist," odseknu mu tedy. Jsem náhle rozhořčený a nevím proč. Na něco jsem si vzpomněl, ale na co? Určitě ho znám, ale nevím … „Asi ne," rozhodl jsem se nakonec. Kdybych ho opravdu znal, dokázal bych k jeho tváři přiřadit i nějaké jméno, ale do se mi teď nedaří. Buď si někdy v brzké době vzpomenu, nebo si nevzpomenu nikdy.

V tu chvíli se ve dveřích objevila princezna. Upřela pohled na obrazovku a cosi nezvyklého se jí zalesklo se očích. Sevřela rtíky a ohlédla se na nás. Potom zpátky na monitor a zase na nás. „Kdo to je?" zeptala se tichým hlasem.

„Muž, který před chvílí pronikl do vašich zahrad," vysvětlil jí Daryan.

„Bohužel se nám ho nepodařilo chytnout. Zabil jednoho muže z vaší ostrahy," doplnila ho kajícně Rheia a sklonila hlavu, jako by očekávala, že ji princezna ve zlosti udeří. Ta však hleděla na obraz neznámého muže jako uhranutá. Pootevřela rty, jako by chtěla něco říct, ale náhle zavrtěla hlavou a vyšla ráznými kroky z místnosti. Chtěl jsem za ní vyběhnout a požádat jí o vysvětlení jejího chování, protože to na malý okamžik vypadalo tak, že muže poznala, ale Daryan mne zachytil za rukáv tuniky a varovně pronesl:

„Ne, Mistře Obi-Wane, nechoďte za ní. Chce být sama. Za určitý čas si na princeznino leckdy nezvyklé chování zvyknete, žádný strach." Cítil jsem, že se samovolně mračím, ale nedařilo se mi udržet neutrální výraz.

„Nezlobte se, Mistře," řekla mi Rheia a pokrčila rameny. „Ale tak to tady prostě chodí. Radši nám pomozte vymyslet efektivnější způsob její ochrany," vyzvala mne.

Celý zbytek noci a většinu dopoledne jsme strávili v Daryanově pracovně zoufalým přemýšlením. Nakonec jsme na něco přišli, ale Daryan se zachoval jako správný bezpečnostní důstojník a rozhodl se ještě si náš plán jednou nanečisto vyzkoušet, než ho převedeme do praxe. Spokojení, ale unavení jsme se rozešli do svých pokojů. Sotva jsem si lehl na postel, usnul jsem. Má poslední myšlenka patřila tomu, že bych si mohl sundat boty a stranou odložit meč, ale potom jsem se již propadl do hlubokého spánku.

* * *

Zdvihla jsem vyčerpaně zrak od jednoho z radon-ulzerů, které jsme našli na skládce, protože jsme si nemohli dovolit si je koupit, součástky do kluzáku jsou poměrně drahé, takže na to my, ve finanční tísni, rozhodně nemáme, ale zašli jsme na skládku, kde jsme našli dokonalé dva motory, které nebyly ani tolik poškozené, takže jsme se pokusili je v rámci našich velice skromných možností opravit, a zahleděla jsem se na Ryana. Seděl v kokpitu a měl zjišťovat, které všechny senzory jsou po té jeho bouračce ještě funkční, ale nezdá se mi, že něco dělá, spíše nepřítomným pohledem svých kalných modrých očí, jakoby vyčnívajících z pobledlého obličeje, zíral do neznáma a v ruce třímá energetickou pojistku, ale nezdá se mi, že by jí byl za celou dobu použil.

„Ryane!" křiknu tedy na něho. Cukne sebou a pojistka mu div nevypadne z ruky. Vypadá, jako kdyby se právě teď probudil z nějakého nepříjemného snu. „Vnímáš mně? Já na tebe totiž mluvím, jestli ti to nevadí. Už jsi to všechno opravil?"

Upře na mne svůj nepřítomný pohled: „A-ah … skoro."

„Neřekla bych, že jsi s tím vůbec začal," vytknu mu na oplátku a s pomocí plánku kontroluji obsah motoru. „Ale je dobré, že už nám zbývá jenom kokpit a tady tenhle motor, tak si pospěš. Za chvíli bude noc a ráno bude tvůj velký závod, tak ať jsme do té doby hotoví," povzdechnu si a opřu se dlaněmi o kovový povrch radon-ulzeru, na které po chvíli položím i hlavu: „Začíná mně to poněkud unavovat, protože tedy aspoň já jediná tu na tomhle křápu pracuju." Ryanova odpověď, potřesení hlavy, mne značně zneklidní. Co se to s ním děje? Proč se nezačne jako obvykle se mnou hádat? Jak je možné, že mi nic ironií přetékajícím hlasem neodpoví? Kdo dokáže vysvětlit tuto jeho reakci? Já teda rozhodně ne. Ale nebylo by od věci na to přijít … „Mistře, jseš oukej? Vypadáš tak nějak … já nevím. Jak se cítíš?"

Ryan pokrčí rameny. „Úplně normálně," sdělí mi. Snad si ani sám nemohl myslet, že bych tomu mohla uvěřit!

„Ty na to tak vypadáš," zamumlám a znovu se začnu hrabat v motoru. Přišla jsem tak na to, že tu něco podezřele chybí. Co to jen může …? „Podej mi ten svěrač, jak máš u ruky, prosím tě. Myslím, že bys měl za někým zajít. Třeba ses při tom, jak ses vymlátil, zranil víc, než to vypadá i než se cítíš," navrhla jsem mu, ale to neuvěřitelně prudce odmítl, až mne rychlost jeho reakce překvapí. Poplašeně jsem zamrkla a lehce se odtáhla. „Měl bys to ale udělat. Pochop, že to s tebou myslím dobře. Mám tě ráda a -"

„Opravdu?" chytl mne za slovo a najednou jsem si uvědomila, jak blízko je náhle jeho tvář. „Tak ty mě máš ráda?" opakuje po mně a jak se mu tak zahledím na rty, mám najednou děsnou chuť ho políbit. Aspoň mu dát pusu … „Odkdy?!" dodá s hořkostí a odsune se zase do svého kokpitu.

Zakousla jsem se do vlastního spodního rtu, až jsem cítila, jak mi v něm pulsuje krev. Nechápu, jak mne vůbec napadnout něco natolik zcestného jako mít chuť vlepit mu pusu?! Moc se za ten absurdní nápad stydím. Zlostně jsem udeřila do radon-ulzeru a montuji do něj svěrač, který by měl mírně rozlezlé součástky tady uspořádat, ale není vůbec lehké opravovat motor podle kusu ušmudlaného papíru, na který vám někdo, konkrétně Tydo, nakreslil, jak by to mělo v takovém pořádném a dobře fungujícím radon-ulzerovém motoru vypadat. Povzdechla jsem si. „Projev aspoň trošičku snahy, Ryane. Jseš můj Mistr a tak je jasné, že se o tebe bojím." Z kokpitu se ozvalo jasné odfrknutí. Nezaváhala jsem. „Mám tě ráda jako Padawan svého Mistra. Tak to prostě je a měl by jsi jít vyhledat odbornou pomoc, protože kdyby se ti něco stalo, asi bych si to nikdy -" Opět vydal opovržlivý zvuk. „Oukej, tak si mi nevěř."

„Andris, zapamatuj si jen jednu věc, jestli to zvládneš," pronesl tichým, a přece příkrým hlasem. Ucítila jsem, jak na mně hledí. Nemýlila jsem se. Jakmile jsem zvedla oči od Tydova plánku, setkala jsem se s jeho upřeným pohledem. Jeho oči byly náhle tvrdé a nepřístupné. „Nikdy mi neříkej, co bych měl dělat a co ke mně cítíš, ať už lžeš nebo říkáš pravdu. A … ta palubní deska je v pořádku."

„Jak chceš. Všechno teda funguje? Tak nastartuj, buď tak hodný, trošku přidej energie do levého motoru, ať vidím, jak to jde." Motor začal tlumeně bručet a po chvíli jasně zazněl jeho ostrý hlas. Spokojeně jsem potřásla hlavou. Zvládla jsem to. Podařilo se mi spravit ten kus šrotu za pomoci jiného šrotu! Ani jsem netušila, jak jsem šikovná. „Skvělé!" pochválila jsem svou práci spokojeně. „To by se mělo oslavit, co myslíš?"

„Nezdá se mi to jako nejlepší nápad," odsekl Ryan.

Zaúpěla jsem a otráveně protočila oči. S ním je dnes teda opravdu zábava! „Ale no tak, vždyť už jenom natřeme kluzák barvou a máme hotovo! Slib mi, že si potom zajdeme na jeden bliel."

„Radši ne, Iso. Necítím se zrovna nějak zvlášť dobře," namítl logicky. „Je mi jako by mně někdo celou noc mlátil kusem klacku. Skoro necítím Sílu a to mně docela děsí. Radši to necháme na zítra, až půjdeme oslavit mé vítězství v závodu, který také nemusím vyhrát, když nebudu dostatečně soustředěný."

„Ale zítra … to třeba prohraješ a nebude důvod jít slavit … Ryane, nechci přece po tobě něco, co by jsi nezvládl. Aspoň jeden. Slib mi to," naléhám na něj a vidím, že už mému vytrvalému žadonění nedokáže odporovat.

Odevzdaně zamával rukama nad hlavou. „Ty taky otravuješ tak dlouho, než je po tvém, že jo?" Potěšeně jsem se zazubila a čekala, až to řekne. „No tak jak myslíš, půjdeme. Doděláme to a zajdeme do baru, ale jen na tak dlouho, než co vypijeme jeden jediný bliel. A doufám, že nedojde k žádné rvačce, ano?"

S úsměvem jsem souhlasila s tím, že se pokusím žádnou bitku v baru nevyvolat a poté jsem vytáhla jasně žlutou barvu, kterou jsem hodlala opatřit kluzák. Ryan ztuhnul a vrhl na mne nejistý pohled:

„Myslíš si, že to bude dobrá volba, když bude náš kluzák žlutý …?"

„Klid," ujistila jsem ho a povolala drobné pit droidy, kteří měli náš kluzák opatřit barvou. „Žlutá tam bude mezi všemi těmi oprýskanými stroji zářit. A kromě toho je to moje nejoblíbenější barva …"

V baru jsme byli o něco dřív, protože maličké stroječky se velice snažili a za chvíli byla práce hotová. Ryan, který si mezitím kryl hlavu v dlaních, se zahleděl na kluzák a překvapeně vydechl. „Tak to je … opravdu … zajímavý," prohlásil, sotva se vzpamatoval. Potom vzal do ruky rozstřikovač barvy a červenou namaloval na bok úhledný obrázek. Když jsem se přišla podívat blíž, zjistila jsem, že tam vyobrazil znak Kolonie.

„Proč jsi to tam udělal?" zeptala jsem se ho a snažila jsem se mluvit nenuceně, abych zakryla šok, který jsem cítila. Rozhodně by mě to nenapadlo, dokonce jsem na ten znak už docela zapomněla, ale když jsem ho teď viděla, najednou jsem si na něj vzpomněla. Vyvstal mi v mysli stejně jako všechno, co se tehdy odehrálo při předání plánů, vše jsem si pamatovala najednou tak jasně, jako by se to stalo včera.

„Napadlo mne, že by nebylo marný tam něco přikreslit," odvětil a se zalíbením si prohlížel své dílo. „Bylo to tak nějak prázdný a já jsem vymyslel způsob, jak tu strohost vyplnit. Proč, nelíbí se ti to?"

„Uvědomuješ si vůbec, co jsi to tam nakreslil?! Je to jako by jsi uznával Kolonii a to, co provedla tolika planetám," obvinila jsem ho. Nechápavě se zamračil a prohlédl si to, jako by váhal nad tím, co vlastně kreslil, a potom to zcela změnil, něco někde přikreslil, jinde rozmazal a vznikl z toho absolutně nový obrazec, mnohem hezčí než znak Kolonie, který tam vytvořil předtím. Nakonec to samé ve zmenšené verzi namaloval i na radon-ulzerové motory a vyrazili jsme z našeho hangáru směrem k oblíbenému baru.

Od barmana jsem vyžádala dva bliely s co nejvyšším počtem alkoholu - o čemž se však Ryan neměl dozvědět - a šla jsem si k němu sednout, protože on mezitím zaujal pohodlný posed u dobře situovaného stolečku prakticky uprostřed baru.

„Jasný, Sinko, jeden bliel a vracíme se zpátky, musíme být na zítřejší závod fit," připomínal mi několikrát do doby, než nám bylo pití libé vůně a lahodné chuti přineseno a já mu to s úsměvem všechno odkývala. Kdyby jen tušil, že já ani v nejmenším nehodlám zůstat u jednoho drinku - a on také ne!

Po vypití prvního silného nápoje se všechno vzneslo. Já, Ryan, náš stůl a židle, na kterých jsme seděli … rozesmála jsem se. Najednou mi to připadá všechno vtipné. Ryan se ke mně nemohl připojit, protože mu smích působil velkou bolest, jak namáhal naražená a zlomená žebra, a snad aby tu bolest přepil sám poručil další rundu. I tomu jsem se od srdce zasmála. Pak jsme měli ještě jednu, a druhou, a třetí, a jaké je potom číslo? Aha … šestka … ne, to nebude ono … tak čtyřka … a pak jsme měli teda i čtvrtou … teď dopíjím pátou a mám pocit, že buď každou chvílí usnu, nebo budu zvracet. Netušila jsem, jak na člověka může působit takový obyčejný bliel s kapkou Malasatrské vodky … ale je to velice příjemné. Otáčím se na Ryana. Sedí vedle mně a zamyšleně hledí kamsi za bar.

„Sem jsem … teda jsem sem … prostě sem jsme neměli vůbec chodit," zamumlal a jazyk se mu pletl. Zarazil se a zkusil si to říct ještě jednou, ale opět se zakoktal. Rozhihňala jsem se a položila mu prst na rty:

„Radši nic neříkej, jinak si budou myslet, že jsme z těch pár skleniček opilí!" poučila jsem ho. Ryan udeřil pěstí do stolu,vyskočil na nohy, lehce se zapotácel, a vyhrkl něco v tom smyslu, že není vůbec opilý a pokud to tak vypadá, tak to je tím, že je jenom strašně unavený, protože celý den jsme pracovali na tom kluzáku. Mávne tedy na barmana a zahaleká:

„Ještě jednou, prosím! Vlastně ještě dvakrát …"

Potěší mne, že na mně nezapomněl. Přisunula jsem se k němu a položila mu ruce okolo ramen: „Ryane … neříká se mi to lehce, ale jsem fakt ráda, že jseš můj Mistr!" zašeptala jsem a těsně jsem se přitulila k němu. „Dokážeš si představit, že bych teď taky takhle seděla s Yodou?"

„Nedokážu," ušklíbl se Ryan a poté se shrbí a ukáže na mne jedním prstem. „Pití alkoholických nápojů škodlivé je, ano, a pro rytíře Jedi naprosto nehodící se," paroduje naprosto dokonale Yodův hlásek i chování. Vyprskla jsem smíchy a uchopila jeho tvář něžně do dlaní:

„Ryane … Ryane, já chci, abys byl můj Mistr pořád, rozumíš? Já tě nechci ztratit jako svýho předchozího Mistra. Slib mi to …"

„Slíbit se dá leccos, ale jen málo z toho se nakonec opravdu splní," zafilozofoval a shlédl na mně. „Ty jsi mi taky slíbila, že zajdeme jenom na jeden bliel!" nezapomněl dodat a sklonil se ke mně co nejblíž. Možná chtěl něco říct, ale to už byly naše rty tak blízko … musím ho políbit, uvědomila jsem si najednou a projela mnou vlna vzrušení. Musím ho políbit teď, dokud je čas, možná už příště nebudu mít takovou příležitost! Jemně jsem se k němu natáhla a přitiskla své rty na jeho. Velice rychle pochopil, co to dělám, a nechal se unést. Umí teda líbat pěkně … ještě nikdy jsem se s nikým takhle nelíbala … s ním je to docela jiné než s kluky, se kterými jsem se líbala doteď … nějaké zvláštní … nejradši bych se s ním líbala do konce svých dní! Odtrhli jsme své rty a divoce oddechujeme, když na sebe tak hledíme. Jeho modré, trošku zastřené oči planou.

„A tohle bych s Mistrem Yodou taky nemohla dělat," podotkla jsem a začala jsem se tak smát, až jsem spadla ze židle a ocitla jsem se na zemi. Byla jsem tak zmožená alkoholem, že jsem už neměla sílu vyhrabat se zpátky na nohy. Složila jsem si ruce pod hlavu - a usnula jsem.

Probudila mne vlastně šílená bolest hlavy. Posadila jsem se a udeřila do čela. Zdvihla jsem ruku, abych zatlačila klubající se bouli, a rukou narazila o něco tvrdého a kovového. Nejdřív jsem pocítila paniku, že jsem někde zavřená nebo co, ale potom jsem si uvědomila, že se vlastně nacházím pod stolem. Vylezla jsem zpod něj a rozhlédla se barem. Skoro nikdo tu není. Jenom barman a o kousek dál polehávající opilí mimozemšťané. Otřásla jsem se odporem, protože jsem si v tu chvíli nějak neuvědomila, že i já jsem ještě před chvílí takhle vypadala, když tu jsem zaslechla barmanův hlas:

„Slečinka se nám už vyspala?"

Ta slova se mi rozezněla v hlavě a jejich zvuk se stále násobil, až jsem měla pocit, že se mi snad má hlava rozskočí. „Ano," vzdychla jsem a zkusila udělat pár kroků, ale musela jsem se zastavit a opřít o stůl. Děsně se motám. A ani se nevzpomínám, co jsem dělala včera večer, když jsme sem s Ryanem zašli na jeden bliel … asi nezůstalo u jednoho … a kde je Ryan?! Zděšeně jsem se podívala napravo a pak nalevo. Vždyť závod každým okamžikem začne!

„Hledáte pana Stonea?" zajímal se aktivně barman, když zřejmě viděl, jak stojím u stolu a nejistě hledím okolo sebe.

„Tak nějak," odsekla jsem.

„Ten před chvílí zaplatil za oba a odešel," zasmál se ten baculatý mužík a já jsem měla strašnou chuť udeřit ho, ale protože tu jsem za milenku známého pilota a ne za rytíře Jedi, nemůžu tu předvést své bojové umění. Bohužel. „Prý jsem vás měl nechat spát, říkal," doplnil a poplácával se baculatýma rukama po pupku, jak se skvěle bavil.

„Děkuju," procedila jsem skrz zuby a vyběhla z baru. Mé kroky mířily k hangáru, ale tam stál pouze opuštěný náš modul. Zamračila jsem se. Ani kluzák tu už není. Kam se mohl podít? Že by už nastupoval spolu s ostatními účastníky závodu? To je tak rychlý …? Možná jsem ho zbytečně podceňovala. Šla jsem se tedy podívat na startovní čáru poněkud volnějším krokem než předtím, protože se mně začala zmocňovat nevolnost, a tam opravdu byl Ryan, zrovna sundával popruhy z banthy, který mu přitáhl kluzák, když tu se otočil a usmál se:

„Dobré ráno, Padawane."

Zašklebila jsem se. Rozhodně tohle ráno nepovažuji za dobré. Hlavu mám jako střep a žaludek jako na vodě. Nevím, jak moc jsme včera pili, ale on určitě vypil totéž co já a není tak zničený! Naopak, je už navlečený v té své zatraceně přiléhavé kombinéze a září jako jedno z Malastarských sluncí. Je v evidentně dobré náladě a nezdá se, že by mu ji mohlo něco zkazit.

„Jak ti je? Včera jsme asi trochu přebrali, co?" sdělil mi tlumeným hlasem a znechuceně zavrtěl hlavou. „Vůbec nic si z toho nepamatuju. Jsem strašně vyčerpaný." Na důkaz svých slov si promnul oči a zívnul.

„Nechci o tom mluvit," ošila jsem se a když jsem se k němu trošku přiblížila, všimla jsem si, že má pod očima kruhy z nevyspání a oteklá víčka. Politovala jsem ho, ale to už mi neuniklo, že u kousek dál si připravuje kluzák Zukep. „Ryane, tvůj soupeř," upozornila jsem ho. „Při dnešním závodě po tobě budu chtít mnohem víc než jen abys vyhrál. Chci, abys pro mně získal nějaký důkaz o tom, že Zukep a ostatní piloti opravdu podvádějí. Ať máme pro Radu aspoň neco."

„Dobře," přikývl. „Slibuju." Zamyslela jsem se nad tím, že slíbit se dá leccos, ale jen málo z toho se pak splní, ale nedokázala jsem si vzpomenout, kde jsem na to přišla, a tak jsem mu vlepila pusu na tvář pro štěstí a pomohla mu nasadit brýle, ve kterých dle svých slov stejně nic neviděl. Potom jsem se odebrala na tribuny, které se začaly plnit, a v duchu jsem mu držela palce. Zvládni to, Ryane. Zvládni to.