Pochopit lež 4.část

„Netvař se tak trpitelsky, Anakine," napomenul jsem Anakina mírně, i když jsem přece jenom trošku jeho pocity chápal.

„Mistře …" povzdechl si a potřásl hlavou. „Vůbec se mi tam nechce. Vždyť to bude příšerně nudné! Budeme v podstatě jen hlídat nějakýho namyšlenýho královskýho spratka a u toho umírat nudou, protože tyhle děti nic moc zajímavýho nedělají. Jenom spí, učí se vybranýmu chování, chvíli si hrají na vznešený a pak jdou zase spát. To není nic záživného …"

„Ten spratek, co pouze spí, je starší než ty," upozornil jsem ho s úsměvem.

„Ale určitě ne o moc. Devatenáct? No vidíte. To bude nesnesitelný -" začal Anakin zase svůj zlostný monolog o denním programu ‚královských spratků'.

„Anakine!" přerušil jsem ho. „Její otec byl skvělý muž. Znal jsem ho … tedy znal ho hlavně Qui-Gon, ne já, ale … často jsme ho navštěvovali … velmi mne motivoval …" Anakin nadzvedl obočí. „Kromě toho je z proslulé dynastie Lourdovců. Zkrátka ti jen chci říct, aby ses ve svých soudech příliš neukvapoval, když ji vůbec neznáš," doplnil jsem.

Ušklíbl se a pokrčil rameny. „Dobře. Ostatně, proč tu pro nás ještě není žádná delegace? Čekal jsem vřelejší uvítání …"

V tu chvíli k nám dorazila skupinka mužů z úplně jiného směru, než jsme je očekávali, a ti nás jménem princezny přivítali a požádali, abychom je následovali, protože Její Výsost už čeká. Vítězně jsem se zahleděl na Anakina. Chápu, že je v posledních dnech poněkud rozmrzelý, stále se ještě cítí ukřivděný stanoviskem Rady, ale nemusí být naštvaný pořád. Následovali jsme muže do nádherného paláce, který zřejmě patřil dynastii Lourdovců, byl robustní, krásný a úchvatný, a přesto vypovídal o tom, že tu stojí již několik desetiletí. Prošli jsme sálem, který byl vyzdoben dech beroucím způsobem, a potom nás zavedli do pokojů. Poněkud mne znepokojilo, že má Anakin pokoj tak daleko od mého, ale zase jsem se uklidňoval tím, že tady nám nic nehrozí a Padawan jistě s chutí přivítá fakt, že ho nebudu každých pět minut kontrolovat. Vybalil jsem si věci, a i když jsem jich měl pomálu - můj batoh obsahoval pouze náhradní tuniku, náhradní kalhoty, náhradní plášť a ještě jeden plášť na slavnostní účely -, pečlivě jsem si je v přepychovém pokoji naskládal do skříně. Poté jsem se rozhodl vyhledat Anakina. Jakmile jsem vyrazil z pokoje, narazil jsem na jednoho z mužů, kteří nás sem do paláce přivedli a který nyní hlídal před mým pokojem.

„Hledáte něco?" zeptal se mě přelaskavým hlasem.

„Ano, svého Padawana," odsekl jsem ostře. Nemám rád, když se mnou někdo jedná takhle, jako bych si neuměl poradit sám.

„Dovedu vás k němu, pane. Už by měl být v přijímacím sále, který je údajně jedním z nejúžasnějších místností v sídle Lourde," hovořil lehce a zamířil do hlubin paláce. Zavrtěl jsem hlavou a šel za ním. Dorazili jsme do přijímacího sálu, který mne opravdu uchvátil svou rozlehlostí a tvarem, který se pozvolna rozšiřoval, podepírán ohromujícími sloupy. Anakin fascinovaně zaklonil hlavu a jal se obdivovat klenbu. Šťouchnul jsem do něj. Pochopil a usmál se. Byli jsme poté zavedeni k velkému trůnu, na němž seděla princezna Anjaia. Měla na sobě přiléhavé šaty černé barvy, které se modře leskly, jakmile povstala a sešla ze svého trůnu až k nám. Ukázalo se, že jsou to šaty ne tak prostého střihu, jak se mi zpočátku zdálo, ale že jsou mnohem propracovanější - spolu s ní se pohnuly i tmavé stuhy, které byly ještě před chvílí volně připevněny na stěně kolem trůnu. Ještě jsem princeznu nikdy neviděl, ale o její kráse jsem slyšel různé zvěsti. Nemýlily se. Na devatenáct let vypadala dobře, vlastně lépe než dobře, vypadala dokonale. Vysoká, štíhlá, s temnýma očima vyzařujícíma klid, hustě zkadeřenými vlasy a nevinným úsměvem. Nos, trochu pršák, měla posetý pihami. Na čele měla zřejmě zlatou pásku, která tak zvýrazňovala její vysoké, pěkně tvarované čelo. Neuvěřitelně nádherná dívka. Vřele se se mnou přivítala. Přišla ke mě a podala mi vznešeným gestem ruku. Stylově mi popřála Sílu se mnou. Potom střelila pohledem po Anakinovi:

„Bylo mi řečeno, že cestujete sám."

„Rada zřejmě opominula sdělit vám přítomnost mého Padawana," odpověděl jsem jí hbitě. Pokrčila rameny a otočila se na Anakina, který si jí nevěřícně prohlížel. Pobavilo mne to. Asi skutečně čekal nějakou malou, protivnou zrzku, která si o sobě myslí neuvěřitelně mnoho.

„Proto vás mí sluhové ubytovali tak daleko od sebe. Nepočítali jsme se dvěmi hosty, a proto jsme také připravili pokoj pouze jeden," vysvětlila Anjaia stručně to, co mi celou dobu vrtalo v hlavě. Ulevilo se mi, že za tím není nic jiného než malá nepřesnost v počtu hostů. „Snad vám to příliš nevadí, Mistře …?"

„To je v pořádku," ujistil jsem ji. Princezna pokývala hlavou a dodala:

„Záleží na vás, jsem klidně ochotná přemístit …" Když jsem znovu odmítl, usmála se. „No dobře, jak tedy myslíte." Poté se její plné, hezké rty se zvlnily v úšklebek: „Váš Padawan je němý, Mistře Obi-Wane? Nebo se jen k tomu nehodlá vyjádřit?"

„Ne … nejsem němý, já jen … jmenuji se Anakin Skywalker, Výsosti," vyhrkl Anakin. Rychle jsem se na něj podíval. Doufám, že k ní nikdy nebude cítit nic jiného než úctu, protože cokoliv jiného by naši situaci značně zkomplikovalo. U mě tahle situace nehrozí, nejen, že se umím ovládat a nepřipustil bych si city k někomu, koho mám hlídat, ale … ještě jsem ani tak docela nezapomněl na San. Anjaia se na mě zvláštně zahleděla. A po chvíli prohlásila:

„Vy dva mě tedy budete hlídat."

„Jen tehdy, pokud si naši účast vyžádáte, nebudeme vás doprovázet i tehdy, kdy by vám byla naše přítomnost nepříjemná," řekl jsem jí. Nelíbil se mi způsob, kterým řekla ono slovo hlídat. Jako kdyby tušila, že tu nejsme jen za účelem potlačit vzpouru. Náhle jsem se rozhodl začít si dávat pozor na své myšlenky. Co kdyby přece jenom byla Jedi … nebo snad Sith? To by mohlo být zlé.

„Dobře. Řeknu své poradkyni, aby s vámi prošla můj denní rozvrh," přikývla. „Nechci, aby pak docházelo k nedorozuměním. Tady se nyní připravuje má svatba."

„Svatba …?" zopakoval Anakin překvapeně. Zatímco se ti dva rozhovořili na téma svatby v tak nízkém věku jako je třeba právě oněch devatenáct, v němž byl Anakin zásadně proti, rozhlédl jsem se. V celé místnosti bylo i přes její kapacitu málo lidí. Jen já, Anakin, princezna - a jedna dívka, která evidentně sloužila jako její osobní strážce. Měla nepříliš dlouhé blond vlasy a na sobě přiléhavý, zelený komplet, ale co mě na ní zaujalo byly její zářivě modré oči. Dívka se sice tvářila nezúčastněle, ale jas blankytných očí prozrazoval, že si je moc dobře vědoma, o čem je řeč, a že se tím dobře baví. Anakin nadhodil otázkou rebelii na princeznině planetě a já jsem vycítil možnost také se zapojit do hovoru.

„Vzbouřenci se posledně dostali až do mých zahrad," pokračuje půvabná princezna s mírným náznakem znepokojení v hlase, na kterém se mi zdá něco divného. „Tak daleko se dostali poprvé. Doufám, že se vám podaří tyhle povstalecké pokusy snad zastavit, nebo aspoň zamezit, Mistře Jedi," ohlédla se ke mně.

Líbil se mi způsob, s ním mluvila, ta úcta, která jí zaznívala v hlase. „To vám teď nemohu ještě slíbit, ale zatím chci znát zabezpečení paláce a způsob ostrahy při vaší svatbě. Rebelové by mohli využít tohoto slavnostního dne k útoku na Vaši Jasnost. Také chci vědět, kde se tu nacházejí zdroje energie a …" začal jsem vypočítávat, ale Anjaia protočila své krásné oči temné jako noc, a vydechla:

„Tohle proberte s Rheiou, o tomhle já nerada mluvím. Zabezpečení mého sídla je však více než dostatečné, o čemž se brzy přesvědčíte sám. Nyní mne omluvte, prosím," poklonila se přede mnou a vyplula ze dveří, za ní se táhly stuhy jako svatební vlečka, kterou bude mít ostatně také brzy. Osaměli jsme. Pohlédl jsem na Rheiu. Hleděla za svou paní a kousala se do rtu. Vycítila zřejmě můj pohled, protože se na mě otočila a rozpačitě se usmála:

„Ehm, já se tedy jmenuji Rheia a jsem princeznina poradkyně. Jste unavení a chcete si jít odpočinout, nebo rovnou začneme s prohlídkou paláce?"

„Já jsem pro to druhé," hlásil Anakin.

„Souhlasím, prohlídneme si palác, nesmíme ztrácet čas," přitakal jsem i já a společně jsme vyrazili. Princeznino sídlo bylo nejen neuvěřitelně rozhlehlé, ale také skutečně dokonale zajištěné a zabezpečené. Všude byly zámky na kódy, magnetická pole … dostat se dovnitř musí být skoro nadlidský výkon, což ostatně vzápětí konstatovala sama Rheia:

„Palác je jako pevnost. Ještě nikdo se sem bez kódu nedostal. Ale všechno bude jednou poprvé, o tom tu nikdo nepochybuje. Z toho důvodu je zde také množství sond a kamer, které snímají všechny místnosti a všechny chodby."

„Je tady kamera?" podivil jsem se. „Kde?"

„Jsou dvě, abych byla přesná. Dokážete je najít bez mé pomoci, rytíři Jedi?" nadhodila Rheia s úsměvem a rozhodila ruce. „Vsadím se s vámi o cokoliv, že je v téhle chodbě nenajdete, jsou důmyslně ukryté."

Anakin to vzal jako výzvu a okamžitě začal prozkoumávat rohy. Zamyslel jsem se a plně se soustředil. Jsou tu dvě, protože chodba je velice široká a velká. Musí být tedy někde uprostřed a musí se pohybovat na všechny strany. A nesmí to být příliš nápadné. Co by tu tvarem a velikostí odpovídalo …? Lampičky! Na bocích chodby jsou ozdobné lampičky. Ale která z nich má v sobě ukrytou kameru? Počítal jsem. Na každé straně je lampiček osm. „Mám to," řekl jsem Rheie. Široce se usmála, nevěřila mi. Podceňuje rytíře Jedi. „Na levém boku je to ta třetí lampička, na pravém čtvrtá." Dívka na mě překvapeně zírala:

„Jak jste to poznal?!" podivila se.

„To byl jen tip," poznamenal jsem skromně a pokračovali jsme v prohlídce, až na to, že nyní s námi jednala Rheia trošku jinak, jako by se nás snad bála nebo co a v hlase jí zazníval zvláštní respekt a úcta.

„Mistře Kenobi," zamumlala po chvíli. „Vy a váš učedník Anakin dostanete od hlavního bezpečnostního důstojníka individuální kód, který smíte na zdejší zámky používat jen vy dva. Nesmíte ho nikde rozšiřovat. Pomocí toho kódu budeme i sledovat, kolikrát jste kam šli a podobně. Řeknu Daryanovi, aby vám přidělil to šestimístné číslo. Šla bych pro něj, ale teď nevím, kde je … to víte, s blížící se svatbou je tu pořádný blázinec … pokusím se vám to zařídit co nejrychleji, ať nemusíte … počkat, možná bude v obřadní síni, tam teď vrcholí bezpečnostní přípravy na princeznin obřad … následujte mě," vyzvala nás a poté jsme absolvovali k našemu údivu neuvěřitelně dlouhý pochod do úžasné místnosti připomínající kapli, která byla jasně bílá, až oči bolely - vše tu bylo bílé, bílé zdi, bílé sedačky, bílý křišťál, bílé květiny … vůně těch sice na pohled pěkných kvítků mně však protivně štípala v nose a byla mi strašně nepříjemná, až se mi chtělo kýchat, ale neřekl jsem to nahlas, ještě bych byl pro smích. Rheia nás nechala stát u dveří a přistoupila k jednomu mladíkovi, který se zrovna skláněl nad jakýmsi zařízení a cosi vysvětloval sluhům, kteří se snažili tvářit chápavě. Jakmile vzhlédl a zjistil, kdo to nad ním stojí, široce se usmál. Byl k mému údivu neuvěřitelně podobný Rheie, stejné zářivé modré oči, stejný odstín světlých vlasů i stejně vystouplé výrazné lícní kosti. Jeho tvář zdobila bradka. Okamžitě se napřímil a objal Rheiu kolem pasu. Toto gesto bylo tak intimní, že jsem zapochyboval, zda jsou skutečně pouze sourozenci. Rheia se k němu důvěrně naklonila a řekla mu: „Musím ti někoho představit, bráško." Mávla rukou směrem k nám. Mladík - Daryan? - se naším směrem zamyšleně zadíval a zdálo se mi, že přemýšlí nad tím, odkud nás zná či kde viděl ty směšné hábity, co máme na sobě. I s takovýmhle přístupem jsme se už setkali. Rheia se ho však rozhodla už dál nenapínat: „Ten vpravo je Mistr Jedi Obi-Wan Kenobi a ten druhý je jeho učedník, Padawan, Anakin Skywalker. Budou tu teď pár dní bydlet a starat se o naší -"

„Jedi?!" zvolal znechuceně a rychlými, ráznými kroky, ve kterých byl jasně čitelný bojový výcvik, k nám přišel. Zastavil se na krok od Anakina. Nechápavě a překvapeně jsem na něj pohlédnul. Proč se tak rozzuřil? „Proč tu jsou?" otočil se k Rheie. „Tady nemáte co dělat, spadáme pod Republiku jen částečně. Ochranu ctěné princezny zvládneme sami, ale díky, že jste se stavili. Nejste tu vítáni, rytíři Jedi."

„Daryane," usykla Rheia a objala jej zezadu takovým tím konejšivým způsobem. „Jsou tu na výslovné přání Anjaii."

„Stále mi ovšem nedochází, proč je pozvala?! Na svatbu to rozhodně nebude, není to zase až tak významná událost," zavrčel a jeho jasné oči znatelně potemněly zlostí.

„To opravdu není. Jsme tu potlačit povstání," prohlásil jsem po chvíli, když jsem si byl naprosto jist, že teď je připraven a hlavně ochoten mně vyslechnout. S nějakým složitým vysvětlováním jsem se však nezaobíral. „Pokusíme se vám nelézt do zelí, co se týče princezny." Pohledem jsem vyhledal Daryanovy oči a sotva na mne pohlédl i on, jeho tvrdý výraz se bez prodlení změnil.

„Já … omouvám se … nejsme příliš zvyklí na nevítané návštěvy … třeba Repubilky … princezna nesnese přítomnost mnoha lidí … měl jsem obavu … moc mě tohle nedorozumění mrzí, rytíři Jedi, ale z té svatby mi jde hlava kolem … a nejen mě … bude to akce na pár minut a přesto zaberou přípravy tolik času i námahy … přijměte mou omluvu, prosím," zamumlal kajícně a poklonil se. „Mé jméno je Daryan Didien a mám hodnost kapitána. Jsem vám ochoten být vždy nápomocen, co se týče ochrany pořádku, bezpečí princezny i čehokoliv jiného."

„To je v pořádku, Anjaiu přenecháme vám, my tu jsme jenom kvůli povstání," ujistil ho Anakin a mrkl na mě.

„Daryane, můžeš jim dát nějaký kód? Je nějaký volný?" zeptala se ho měkce Rheia, ale nepřestávala ho objímat. Ten souhlasil a zalovil v kapse volných, zelených kalhot, odkud posléze vytáhnul malou, odřenou databázi, zřejmě často používanou:

„Tak se podíváme … jo, tady by jeden kód byl. Zapamatujete si kombinaci 4-9-6-6-1-3? Tohle číslo měl předtím Anjain zástupce, ale ten … jaksi … no znáte to, ne?"

„Známe," zazubil se Anakin a zkusmo si kód nahlas přeříkal. „Není to složité, budu si to pamatovat, Mistře." Pohlédl jsem na něj a ani na okamžik jsem o tom nepochyboval. Anakin má neuvěřitelně dobrou paměť, nejen co se týče čísel. Kývl jsem na něj.

„Ještě od vás budu potřebovat obraz oka," zamumlal Daryan a natáhl se k Anakinovi s připraveným zařízením, které vypadalo jako tužka a kterým chtěl zřejmě obraz pořídit, ale Anakin ucukl:

„Proč?"

„Bez obrazu oka vaší sítnice dveře neotevřete," odpověděl Daryan, vyvedený z míry jeho reakcí. „Vyťukáte kód a přiblížíte oko k danému místu, jinak dveře nereagují. Je to u nás zároveň pojistka, že jste kód nikomu jinému neprozradili, a pokud se bude chtít někdo dovnitř dostat sice se správným kódem, ale nebude uložený v naší databázi pod daným kódem, spustí se alarm. Mistře …" Otočil se ke mně. I já jsem zaváhal, ale poté jsem mu umožnil pořídit obraz oka. Bylo to však velice nepříjemné.

„Každý má jiný kód?" zeptal jsem se Rheii.

„Třeba ostraha má jiný kód než služebnictvo, princezna má odlišný kód od zástupkyně, tedy ode mně. Každý měsíc se kódy mění," usmála se Rheia. „Možná to teď zní trochu zmateně, ale je to dobrý a ověřený systém."

„Ostatně, kde jsou Anjaiiny pokoje?" zajímal jsem se, když nastalo trapné ticho, jakmile Anakin opět odmítl dát Daryanovi obraz svého oka.

„Vzadu, za trůnním sálem," zazubila se Rheia a oči jí jiskřily. „Proč se mi zdá, že jste se na to nezeptal čistě za účelem jejího bezpečí?" položila hovorovou otázku a tak se rozproudila divoká diskuse mezi Daryanem a Anakinem, jak jsem to vlastně myslel, a nakonec oba dospěli k závěru, že jsem to určitě myslel jinak, než to zní.

„To není pravda," vyhrkl jsem pobaveně na svou obranu. „Jde mi přece jen o princeznu -"

„Ovšem záleží na tom jak vám jde o princeznu, Mistře Kenobi," odsekl Daryan a oči mu zlověstně potemněly. Něco se mi na způsobu, kterým to řekl, nelíbilo, ale radši jsem si to nechal pro sebe.

* * *

„V žádném případě," zavrčela jsem na Ryana. Zmateně a znechuceně vzhlédl od sklenice s alkoholem, kterým se tu sám na svou počest opíjel, a zamračil se.

„Proč ne?!" zamumlal. Začínal se mu plést jazyk. Aby ne, tohle byla už šestá sklenička té tekutiny, které tu do sebe lil.

„Je to riskantní a já nepotřebuji vysvětlovat Radě, jak je možné, že je po tobě. Dovedeš si představit, jak by se na mě asi dívali, kdybych tam dotáhla tvoji mrtvolu a začala jim vyprávět, jak ses pustil do závodění, já jsem tě v tom ještě podporovala a takhle to dopadlo?! Ne, díky," řekla jsem mu tvrdě. Nebylo to proto, že bych s tím jeho návrhem zas až tak nesouhlasila. Pravdou je to, že mně rozčílil tím, jak mne ihned po skončení závodu přede všemi políbil a teď mám báječnou šanci se mu za to za všechno pomstít, tím, že mu zakážu to, co chce opravdu dělat. Kdo by to nevyužil? Usmála jsem se sama pro sebe a znovu nasadila drsný tón hlasu, se kterým jsem s Ryanem mluvila: „Až bude po všem a já budu mít nového Mistra, klidně se sem vrať a závoď si. Mě to vadit nebude. Ale teď s tím dáš pěkně pokoj, nebo tě nabonzuju Radě, co jsi tady dělal."

Ryan na mne pohlédl. Zatvářil se dotčeně. „Já?!"

„Ty. Viděla jsem, jak jsi sejmul toho na tom kluzáku, jmenoval se myslím Hoozee, a to nebylo omylem. Můžu toho klidně použít proti tobě. A poletíš z řádu," ujistila jsem ho zlomyslně.

„Andris, já tě prosím! Ber mou nabídku tak, že budeme mít peníze, stejně nám kredity už dochází a L´Agro nás s výhrou pořádně ošidil. Nechám se od někoho najmout na příští závod nebo si někde koupím ojetý kluzák, trochu ho opravím a můžu startovat … prosím, já to zvládnu, ale musíš mi dát šanci to dokázat!" zaříkal mně. Bylo mi ho skoro líto, jak se snažil. Ale takovýhle bastard, který mě drze políbil před zraky celého Malastare, nezaslouží soucit.

„Žádná šance nebude, na to zapomeň," zavrtěla jsem nekompromisně hlavou.

Sklonil hlavu. „Jde jen o jeden závod. Jen o jeden. Je to i možnost tak zjistit líp ta častá úmrtí, když se budeme pohybovat přímo v tom prostředí. My bychom neměli být v hledišti, ale na trati. Zítra se jede důležitý závod, už se na něj sjíždějí esa z celého vesmíru …"

„A ty se toho děsně důležitýho závodu nezúčastníš," zazubila jsem se na něj.

„Řeknu L´Agrovi a pronajmu si od něj kluzák -" začal, ale já jsem ho rychle přerušila:

„Chceš říct, že si ho najmeš za naše poslední peníze, co máme. Ryane, jsme v krizi, a ty těch pár kreditů, co nám zbyly, chceš narvat do kluzáku?! Tak v tomhle tě opravdu podporovat nebudu, to se na mně nezlob."

„Vyhraju první místo a počet kreditů se mnohem zvýší," slíbil mi bez zaváhání. „Prosím, Isinko, jde jen o jeden závod."

„To tu už jednou bylo. Je mi to líto, Ryane, ale máš smůlu," uzavřela jsem naši diskuzi a vzdálila se z baru. Jenže to jsem neměla dělat. Možná jsme měli ještě chvíli diskutovat, abych se na sto procent ujistila že mám pravdu a naše poslední peníze utratit za kluzák je nesmysl, ale mé vlastní svědomí mně zradilo. Sedla jsem si na patník a jala jsem si v zamyšlení cumlat konce copánků, což je můj zlozvyk, kterého se nedokáži zbavit. Rozčílil mne. Ano. Velice mne rozčílil. Ale zase to bylo v zájmu naší komedie, že jsme milenci, a ti se občas i líbají. Nejradši bych se otřásla hnusem, že mě políbil ten pitomec, ale zase musím mu uznat body, že líbat umí. Vzdychla jsem a ohlédla se směrem k baru. Když mu to povolím, bude to jako kdybych ustoupila. Ale já si chci zachovat vizáž vítěze. Musím to vymyslet jinak. Šla jsem zpět do baru, ale místo k Ryanovi jsem zamířila k barmanovi: „Kde najdu někoho, kdo by mi prodal kluzák?" zeptala jsem se ho tlumeným hlasem.

„Kluzák …? Aha, pan Stone se tu hodlá zdržet, že? To je skvělé. On už nechce jezdit za L´Agrovu firmu? To nevadí, L´Agro stejně dřív nebo později zbankrotuje, a tomu nic nezabrání. Dobré kluzáky tu prodává Juik, ale ten je hodně drahý. Kvalitní kluzáky prodává Tydo, ale ten je zase trochu blázen, s tím by jste se nedomluvila, slečinko," zazubil se barman a zatahal se za knír. „Nekvalitní šmejdy prodává Koo, ale to bych vám nedoporučoval, pokud nechcete rovnou svého milence zabít," rozesmál se bouřlivě a plácal se do stehen. „A potom je tu ještě jedna, nejlevnější cesta - kouknete se na smetiště, tam určitě zadarmo nějaký dobrý kluzák najdete!" zasmál se znovu, otočil se k baru a podal vedle sedícímu štamgastovi ještě jednu láhev s neidentifikovatelnou tekutinou. „Jedno doope pro pána." Ohlédl se zpátky ke mně. „Tak doufám, že jsem vám aspoň trošku pomohl, dámo. A pozdravujte svýho skvělýho snoubence!"

„Nebojte se," ušklíbla jsem se. „Budu ho pozdravovat. Ostatně, neporadíte mi, kde bych našla toho Tyda?"

„Já jsem vás varoval, slečno," usmál se a mávl rukou k východu. „Tyda najdete přímo na konci města, takový malý odřený domek s velkým červeným nápisem na štítu. A jeho poznáte taky lehce, sedí před tím domečkem a … no uvidíte."

„Děkuju," kývla jsem a dala jsem mu na pult jednu minci. Barmanovi se rozzářily oči.

„Přijďte zase," zavolal za mnou, ale já už byla na odchodu. Skutečně jsem zahlédla malý, nepříliš pěkný domeček, ze kterého opadávala omítka, vysoko byl zanesený bahnem a smetím a na střeše už nebyly skoro žádné tašky. Ale kde je Tydo? Rozhlédla jsem se okolo domku, až po chvíli jsem si uvědomila, že ta malá špinavá věc, která je před domkem, není hromada bahna, ale sám velký Tydo.

Překvapeně jsem zamrkala. „Pane Tydo …?" zamumlala jsem. „Slyšíte mě?" Malý tvoreček se nehýbal. Zapochybovala jsem, že je to živá bytost, ale zkusila jsem to ještě jednou: „Pane Tydo, jsem tu, abych od vás koupila nějaký kluzák, slyšíte mě?" Znovu jsem zaváhala a pokusila se do toho strčit, abych se ujistila, že skutečně jde o organismus. Tvoreček vyskočil do výšky a hmátnul po mně malýma, obludnýma ručičkama. Zavřískla jsem a uskočila o vteřinku předtím, než by mě, být stále na témž místě, uchopil za krk. „Zatraceně, pane Tydo!" zaúpěla jsem. „Nechte mě být!"

Stvořeníčko na mně spustilo cosi huttštinou. Protočila jsem oči.

„Já vám nerozumím," oznámila jsem mu zvesela a vytáhla zpod opasku malý pytlíček plný kreditů. „Vy mě asi taky nerozumíte, že ne, pane Tydo? Najdeme společný jazyk, co říkáte? Peníze. Těm rozumí každý."

Tvor, který byl širší než vyšší s dlouhými končetinami, kterýma nervózně pohupoval, na mne upřel své velké oči neurčité barvy, které byly tak zvláštně umístěné na neforemné hlavičce, až to vypadalo, že má oči na krku, a z hrdla mu vyšel nadšený výkřik, připomínající zajásání.

„Dobře, co to jsou kredity teda víš," ujasnila jsem si základní věc a široce jsem se zakřenila. „To je super. Chci kluzák, rozumíte mi? Kluzák, brm brm …" začala jsem gestikulovat a naznačovat tak závodění v kluzácích, když tu se tvor k mému překvapení napřímil a divokým hláskem zamumlal:

„Kluzáky. Všichni chtějí kluzáky. Všichni závodí."

„Vy umíte -" podivila jsem, ale to už Tydo pokračoval:

„Kluzáky za kredity, kredity za kluzáky, mám tu jeden, ano, včera jsem ho koupil, od jednoho muže, L´Agro se jmenuje … je ve výborném stavu, kontroloval jsem ho, ano, ano, kontroloval …" zamával pažemi kamsi za chaloupku. „Podíváte se, co, podíváte?"

„Ráda bych," povzdechla jsem si a následovala ho do malého, špinavého dvorečku, plného podivných kovových součástek i jiných předmětů a mimo jiné i několik kluzáků. Prohlížela jsem si je ze všech stran, ale všechny se mi zdály stejné - vraky. „To přece ani nemůže jezdit," otočila jsem se k Tydovi. Ten se zatvářil dotčeně.

„Kvalita! Přednost mého podniku, kvalita! Nejsou drahé, nejsou ani tak drahé, jak by drahé měly být!"

„Hmmm. Dám ti tisíc kreditů za tady tenhle žlutý," rozhodla jsem a ukázala na kluzák, který měl Ryan nepochybně včera, když závodil. To černé logo L´Agrovy dílny na jasném žlutém pozadí bych poznala kdykoliv.

„Tisíc?" zhrozil se Tydo. „Tenhle má cenu mnohem vyšší, vyšší, vyšší!"

Usmála jsem se. „A co kdybych ti za něj dala devět set kreditů?" nadhodila jsem mu tenhle rádoby dobrý obchod. „To je dobrá cena, nemyslíš?"

„Pět set!" vykřikl smluvní cenu. Zaraženě jsem se na něj pohlédla. Uvědomuje si vůbec, kolik tím prodělá?

„Osm set," navrhla jsem tedy smířlivěji.

Tydo se však nevzdává. Oči mu svítí a kostnaté ručičky přejíždějí po radon-ulzeru jednoho z kluzáků. „Šest set."

„Sedm set," vzdychnu. Je mi toho stvořeníčka líto. Okrádá samo sebe.

„Platí, sedm set kreditů!" zvolá a už odpočítává přesně kredity, kterými jsem mu za kluzák platila. Jakmile se dopočítal k sedmi stům kreditů, spokojeně sbalil peníze a povolal jednu banthu, kterou zapřáhl do již připraveného postroje, kterým mi bylo to ubohé zvíře ochotné odvézt kluzák na mnou určené místo. Poděkovala jsem mu a vedla banthu směrem k námi pronajatém hangáru, ve kterém se krčila loď. Poté má cesta vedla k muži jménem Golaze, u kterého se přihlašovali piloti na zítřejší závod. Nedůvěřivě jsem vešla do mrňavé kanceláře.

„Přejete si?" zeptala se mně vysoká dívka, jejíž kůže měla tyrkysovou barvu. Usmála jsem se na ni a obratem odvětila:

„Ano, chci mluvit s panem Golazem."

Dívka zavrtěla hlavou: „Pan Golaz tu teď není, mohu vám nějak pomoci já?" I když se mi s ní nechtělo nijak zvlášť povídat, vysvětlila jsem jí, že chci k zítřejšímu závodu přihlásit Nathana Stonea, že jsem jeho přítelkyně a on mně poslal sem.

„Výborně," přikývla dívka. „Ale je škoda, že se nedostavil osobně … takže vstupní poplatek je pět set kreditů. Budete platit hotově nebo …"

„Hotově," ujistila jsem ji a ihned jí danou částku vyplatila. Dívce se zaleskly červené oči a ještě za mnou, na odchodu, cosi volala v tom smyslu, ať se příště dostaví i sám pan Stone, že by ho moc ráda viděla zblízka, ale to už jsem jí nevěnovala sebemenší pozornost. Zamířila jsem do baru, ve kterém jsem zklamaného Ryana nechala. Stále seděl na tomtéž místě a v ruce třímal sklenici s jakýmsi nápojem. Jakmile mne zahlídl, tiše poznamenal:

„No ne, Padawane, co tady děláš?"

„Přišla jsem tě odsud odvést, Mistře," zazubila jsem se. „Měl by ses z tý opice pěkně rychle vyspat. Zítra jedeš závod."

Nechápavě nadzvedl obočí, ale na nic se nevyptával. Jen seděl a zamyšleně zíral do prázdnoty. Potom se mu rozzářily oči pochopením - a radostně mně objal.

* * *

„Anakine, měl by jsi dojít pro princeznu," nařídil mi Mistr. „Její snoubenec přiletěl o něco dříve, než se očekávalo …"

A tak jsem šel. Už předem jsem se modlil, abych se nedopustil nějakého faux-passu, i když jsem věděl, že se něco určitě semele. Dveře jsem otevřel pomocí nově přiděleného kódu a když se odmítaly bez obrazu mého oka otevřít, bez zaváhání jsem si je otevřel sám, světelným mečem. Neohroženě jsem vstoupil dovnitř. „Vaše Jasnosti, já -" Další slova mi uvízla v hrdle. Spatřil jsem Anjaiu, jak stojí u skříně jen v bílém spodním prádle a od služebné přijímá jakési šaty. Stála ke mně spíš zády než bokem, ale stejně mně asi zahlédla, protože vykřikla a jedním skokem se octila ve skříni.

„Haimee!" ozval se její tlumený, poplašený hlas z toho kusu nábytku. Ztuhnul jsem na místě a cítil, jak se mi na tváři objevuje ruměnec. Začal jsem cosi koktat, snad omluvu, ale nedokázal jsem ze sebe nic kloudného dostat. Zachránila mne ta služebná, ta Haimee, když princezně pobaveně řekla:

„Ale to je přece Anakin Skywalker, Výsosti, ten mladší Jedi. Nemusíte se bát. Tady máte ty šaty," podala jí zmuchlaný kus látky, který jí princezna doslova vyškubla z ruky. Stále jsem tam stál jako solný sloup na jednom místě a cítil jsem se hrozně. V lepší chvíli jsem se tu snad ani nemohl objevit! Takhle se zesměšnit. Ale zase, princezna nevypadala vůbec špatně, spíš naopak -

„Anakine!" okřikla mne Anjaia, jako by tušila, na co myslím. Zděsil jsem se. To není možné! Jak to může vědět?! Možná je skutečně Jedi … ale vzápětí vylezla již oděná princezna zpoza skříně a dodala: „Celý se červenáš." - a tím mé divoké myšlenky zcela uklidnila. Zůstal jsem na ni zírat podruhé. Nyní se převlekla do bílých šatů, které si zřejmě obleče i na zítřejší obřad. Šaty spíše odhalovaly než zahalovaly, a přesto si zanechaly střízlivost a svůdnost. Když se ke mě otočila a cosi zašeptala Haimee, ukázalo se, že i zadní část je stejně skoupá na materiál. Usmál jsem se. „Potřebuješ něco, Anakine?" zajímala se.

„Ano, jdu za vámi kvůli vašemu snoubenci," vyhrkl jsem.

„Vskutku? A co je s ním?" zeptala se nevzrušeně Anjaia a otočila se k zrcadlu, před kterým se začala prohlížet ze všech stran.

„No, zhruba jen to, že na vás čeká v přijímacím sále," odpovím jí dle pravdy a neubráním se zazubení, protože princezna na mně vytřeští své velké oči a nesnaží se ani zakrýt své překvapení:

„Cože? Čeká na mně v přijímacím sále?! Jak je to možné? Vždyť měl přiletět až večer, ne teď, je sotva poledne!"

„Možná se mu po vás stýskalo," podotknu pobaveně.

„O tom silně pochybuji, ještě jsme se ani nikdy předtím neviděli. Náš sňatek před mnoha lety rozhodli naši otcové, má to vést ke konci rozbrojů na našich planetách …" vysvětlila mi Anjaia a rozkázala Haimee, ať jí přinese nějaké reprezentativní šaty.

„Výsosti, jestli se mám vzdálit, tak …" začal jsem, ale ona mi vskočila do řeči:

„Ne, Anakine, chci, abys byl se mnou. Pak mi řekneš svůj názor na senátora Uthura."

Pokrčil jsem rameny. To pro ní ostatně udělat můžu, proč by ne. Diskrétně jsem se vzdálil, když se princezna převlékala, a potom jsem s Anjaiou po boku vyrazil k přijímacímu sálu. Těsně předtím, než jsme do něj vešli, se princezna zhluboka nadechla a tajným vchodem jsme vyšli kousek za trůnem. Pomohl jsem jí vystoupit na trůn a postavil jsem se vedle ní. A to už k nám mířil senátor Uthur.

„Je mi velkou ctí vás konečně poznat, princezno," sklonil se před ní až k zemi a sotva vzhlédl, ukázalo se, že jde o muže ani mladého, ani starého, v jehož drsné tváři jsou vepsány starosti, radosti i dějiny jeho planety. V jeho tmavých vlasech prokvétaly šediny, ale ty jasné oči, kolem kterých se rozprostíral vějířek jemných vrásek, byly mladé a plné života. Pohlédl jsem na Anjaiu. Její tvář byla nehybná, nedávajíce na odiv žádné emoce.

„I já vás ráda poznávám, můj pane," odvětila zdvořile. „Už jste se ubytoval?"

„Ano," přitakal Uthur.

Princezna na něj hledí, vyčkává. Pokusil jsem vycítit, na co princezna myslí, zda jsou její pocity kladné či záporné, ale nedařilo se mi to. Opět jsem cítil, jak jsem znejistil. Netušil jsem, jak velké mezery v ovládání Síly stále mám. „Výborně. Doporučuji vám si nyní prohlédnout můj palác, je nádherný a plný památek z celé galaxie. Nyní mně omluvte, musím se připravit na oběd, který se podává za půl hodiny a vy se jej také, doufám, zúčastníte," pronesla Anjaia po chvíli.

„Bude mi ctí sedět po vašem boku, Nejjasnější," vydechl Uthur a se zbožným obdivem za odcházející princeznou hleděl. Připojil jsem se k ní. Jakmile jsme byli venku z přijímacího sálu, otočila se na mně:

„Tak co si o něm myslíš, Anakine?"

„Vypadá poměrně sympaticky," usmál jsem se. „Nemyslím si sice, že by se k vám věkem hodil, ale jinak se mi líbil. A jaké na něj máte mínění vy?"

„Abych byla upřímná, Anakine, senátor Uthur je mi odporný a asi svatbu zruším," zazněla Anjaina sebevědomá odpověď.

Zhrozil jsem se. „Teď?! Když už všechny přípravy vrcholí? Když Uthur přiletěl? Myslím si, že teď už se vám to nepodaří bez následků zrušit. Dokážete si přestavit, jaký rozruch to vyvolá? Mohou nastat vzpoury u vašeho lidu, mezi sloužícími, Uthur vám může vyhlásit válku … už to nejde vzít zpátky! To už nemůžete!"

„Myslíš?" nadzvedla s klidem obočí. A mě po zádech přejel mráz.