Pochopit lež 2.část

Klesla jsem na zem. Jsem unavená, to ano, ale také jsem šťastná a spokojená sama se sebou. Deaktivovala jsem meč a položila ho vedle sebe. Neušlo mi, že je na mé ruce dlouhý šrám, který tam předtím nebyl a teď se na mé bílé kůži zvlášť vyjímal. Zdvihla jsem oči od svého poranění a poznamenala jsem: „Zase jste mě porazil, Mistře …! Nikdy vás nedokážu porazit …" Kane se ke mně sklonil a prsty přejel ránu. Zaštípalo to.

„To se zahojí, je to jen škrábnutí. Nicméně musím tě pochválit, zase ses zlepšila, někdy mě to i děsí. Za chvíli temnou stranu Síly s mou pomocí zcela ovládneš," konstatoval s úsměvem. Dychtivě jsem přikývla. Od doby, co jsem zavrhla svůj výcvik Jedie, si nepřeji nic jiného. Už přes půl roku mně Kane na bývalé pašerácké základně nad planetou Hoth cvičí, protože jsem to tak chtěla. Můj život předtím byl jen sledem náhod, plný mé vnitřní rozpolcenosti. Obalamutila jsem sama sebe a věřila jsem, že skutečně mám sestru. Svou lež jsem dávno pochopila. Už jsem jiná. Už jsem se změnila. A co nevidět se stanu Sithem. Už téměř dokážu ve všech situacích používat temnou stranu, ale ještě v ní nejsem tak zběhlá, jak bych být měla. „Budeš vlastně mým třetím Padawanem," dodal Kane. Pátravě jsem se na něj zahleděla.

„Nikdy nemluvíte o tom druhém učedníkovi, o tom chlapci," podotkla jsem. „O Anticii mluvíte často, ale o tom klukovi …?"

„Nehodlám o něm mluvit," odsekl mi Kane. „Nebyl to Padawan hoden mé velikosti, tak je to. S klidem používal i světlou stranu Síly. Nedokázal pochopit, že my, Sithové, světlou stranu prostě nepoužíváme. O tomhle Padawanovi je škoda mluvit, to mi věř. Neměl ke mě úctu, byl drzý a neposlušný a sklony k tomu být Jedi … abych pravdu řekl, ani nevím, proč jsem ho vlastně cvičil."

„Jak se jmenoval?" zajímala jsem se. Ještě jsem byla stále příjemně rozklepaná a vzrušená z našeho souboje a byla jsem i v dobré náladě, měla jsem chuť si povídat. Doufala jsem, že i Kane má stejně povznesenou náladu jako já, ale ukázalo se, že zřejmě ne. Zlostně mi odvětil, že by mi jeho jméno stejně nic neřeklo a ať s tím už dám pokoj. Pokrčila jsem rameny. Nebudu o tom tedy mluvit, když si to Mistr nepřeje, ale pravdou zůstává, že mě to velice zajímá. Zdvihla jsem svůj meč ze země a prohlédla jsem si ho. Byl to Anticiin meč. Krásný meč oranžové barvy. Opatrně jsem nadhodila: „Mistře … mrzí vás někdy, že jsem Anticii zabila?"

Kane odpověděl okamžitě, bez zaváhání. „Ne. Byla špatný Padawan a špatný Sith. Svou smrt si zasloužila. Ale meč má pěkný, není-liž pravda?"

„To ano," usmála jsem se a dotkla jsem se ho co nejněžněji rukou. Měl okouzlující tvar. „Ale netvrďte mi, že někdy … že vůbec nikdy nad tím, co se jí stalo, nepřemýšlíte … že vás její smrt netrápí …"

„Arian," vzdychl Kane. „Už jsem to snad jednou řekl. Bojovaly jste spolu a ta lepší zvítězila. Ty jsi byla ta lepší a já jsem skutečně rád, že jsi to byla právě ty, ne ona. Nezasloužila si žít, když na to neměla. Tohle je hloupé téma, vůbec se mi o něm nelíbí mluvit. Nechme téhle debaty."

Zamračila jsem se. Proč tak nerad mluví o svých učednících? Měla bych to zjistit, ale ne teď, protože cítím, že je lehce naštvaný a já nechci, aby byl rozezlen. Zasunula jsem meč pod opasek. Někdy si říkám, že jsem se dala špatnou cestou. Že jsem spíš místo žádat Kana o výcvik měla zajít do Rady Jediů a s úctou je poprosit o dokončení výcviku. Stala bych se Jediem, ne Sithem. Ale to by nebylo to, po čem jsem vždy toužila. „Dobře, Mistře."

„Už dlouho jsem se tě nezeptal na to, jak se má tvá sestra," ohlédl se na mě Kane.

„Má sestra, Kane?" zeptala jsem se lehce zmateně. „Já přece … nemám … už jsme o tom nejednou mluvili … já nemám sestru."

„Já taky mluvím o Sunshine," odvětil bez zaváhání a ohlédl se ke dveřím. „Ví vlastně, že jsme tady?"

„Ne, Kane, já … vlastně ano … řekla bych, že to ví …" koktala jsem. Jak to zase Kane myslí?! Nemám sestru, jsem jedináček … tak o čem to zase žvaní? O co mu jde? Opřela jsem se rukama o křeslo, na kterém seděl Kane. „Kane, mluv na rovinu!"

„Jen se tě ptám na to, jak se daří tvé sestřičce, nic víc," prohlásil Kane. Seděla jsem na zemi a zírala před sebe. A chtělo se mi skoro brečet. Skryla jsem svou tvář do dlaní a zaúpěla:

„Jak to mám vědět, Kane?! Já nemám sestru!"

„Uklidni se," vzal mně Kane za ruce. Zlostně jsem mu je vytrhla. Nesnáším doteky jakýchkoliv lidí. „Chci si s tebou povídat, ale ty jsi místo toho hysterická."

„Já nejsem hysterická," procedila jsem skrz zuby. Všechny předměty v místnosti se začaly lehce otřásat, až mě to pobavilo. Kanův meč, odložený na stole, trochu drnčel. Cítila jsem, že mě ovládá nenávist a vztek. Můj Mistr si toho všiml.

„Výborně," pochválil mě. „Jde ti to dobře."

„Nechte toho," zavrčela jsem. Některé předměty se začaly posunovat na svých místech. Kanův meč spadl ze stolu. Dřív, než stihl dopadnout na zem, jsem ho zachytila do ruky. Nedokáži si ani představit, jak moc bych tím Kana rozzuřila. S omluvným úsměvem jsem položila meč zpátky na stůl. „Omlouvám se, Mistře …"

„Jak jsem řekl, zase ses zlepšila - už ses nechala naplno ovládnout svým vztekem, to se nestalo už dlouho," pronesl Kane spokojeně a natáhl ke mě ruku, ale včas si svou možnou chybu uvědomil a zase ji stáhl. „Skvěle. Tímhle tempem mohu brzy tvůj výcvik prohlásit za ukončený, i když …"

„I když?" chytla jsem se ho za slovo a snažila jsem se uklidnit.

„I když nejdříve tě bude čekat něco jako test loajálnosti …" naznačil nenápadně Kane a mávl rukou do vzduchu. „Ale na to je ještě čas, ta chvíle nenastane tak brzy."

Neměla jsem chuť to nějak rozebírat. Netuším sice, co Kane tím ‚testem loajálnosti' myslel, ale vlastně to ani vědět nechci. Napadají mě samé strašné věci, které si pod tímhle pojmem představuji, takže radši ani nechci vědět, co měl Kane na mysli. „A potom bude můj výcvik hotov?"

„Ano, potom ano," přikývl Kane. V tu chvíli jsem se cítila jako vítěz, protože jsem něco dokázala, tohle bude první dlouhodobější věc, kterou jsem kdy dotáhla do konce, stanu se něčím, budu někam patřit. Už aby to bylo. Koutky úst mi zaškubaly v úsměvu, když jsem zašeptala:

„Dobře."

„Já si teď potřebuju někam zaletět, kam ty se mnou nemůžeš, ale zatím se třeba oddej meditaci," nařídil mi Kane. Zneklidněla jsem. To nemůže myslet vážně!

„Kane, vy nemůžete nikde být jen tak na veřejnosti, to nejde! Poznají vás, to vám zaručuji, a jakmile vás poznají, zatknou vás a předvedou před Senát a ani nechtějte vědět, co se s vámi bude dít dál! Prosím, nesmíte nikam letět!" naléhala jsem. Kane však zavrtěl hlavou a podotkl něco v tom smyslu, že si toho je samozřejmě vědom, musí dávat pozor, ale někam se musí dostat a to nutně, a tudíž mu v tom ani já nezabráním. Potřásla jsem hlavou. Má pravdu, já jsem ta poslední, kdo ho může přesvědčit.

„Ostatně, i ty by sis měla někam zaletět, pokusit se vyzkoušet na někom ovlivňování mysli. Vtloukal jsem ti to do hlavy dost dlouho, takže doufám, že jsi to už zvládla a dokážeš to použít v praxi," navrhl mi Kane, ale mě se tento nápad ani trochu nelíbil. Udělalo se mi skoro špatně. Kdyby jsem se někde objevila, zase by to začalo. Jsou po mě vypsány odměny minimálně po dvanácti hvězdných soustavách, z toho aspoň v polovině mám na krku podezření z vražd. Nemohu se nikde jen tak ukazovat, natož pak na území Republiky, stejně jako Kane.

„To podle mě není vhodné," zamračila jsem se. „Nechci, aby jste někam letěl i vy, je to nebezpečné. Nechci vás ztratit. Nechci vás ztratit podruhé, Mistře."

„O tom nebudeme mluvit," prohlásil Kane nekompromisním hlasem, až jsem se zachvěla. Není námitek, trvá na tom.

Najednou mě něco napadlo, až jsem měla skoro radost, že jsem na to přišla. „Nemůžu aspoň letět s vámi?" dožadovala jsem se.

„Ne," vzal Kane mou hlavou do dlaní. „To nejde, nemůžeš se mnou letět."

„Smím tedy aspoň vědět, kam letíte, že vás nesmím doprovázet?" nadzvedla jsem obočí.

„Chci jen někoho navštívit, starého přítele," zazubil se Kane a mou hlavu pustil. „Já přece neříkám, že nechci, abys mě doprovázela, ale určitě bude lepší, když se mnou nepoletíš."


Dopadlo to ovšem tak, že mě s sebou přece jenom vzal, i když značně neochotně. Otravovala jsem ho tak dlouho, až se nakonec podvolil. Přiletěli jsme na jakousi planetu, jejíž jméno bylo myslím něco jako Malastare nebo Mastarale, ale tohle mně tolik nezajímalo. Spíše mě zaujala Kanova schůzka se ‚starým přítelem', jak se sám odpoledne vyjádřil. Kane si nepřál, abych s ním šla, a nechal mně čekat v jakémsi baru.

„Tady na mě budeš, než se vrátím, ano?" naléhal. „Bude to tak lepší pro nás pro oba."

„Jistě, Mistře," souhlasila jsem ochotně. Jakmile odešel, nenápadně jsem ho stopovala. To tak! Je to přece můj Mistr, nechci, aby se mu něco stalo, ještě bude rád, že tam jsem s ním, říkala jsem si pro sebe a následovala jsem ho podivnými uličkami a začouzenými bary, až se posléze zastavil u jednoho stánku a začal u něj cosi vybírat. Zarazila jsem se na rohu a váhala. Mám k němu jít nebo ne? Když tu bylo mé dilema vyřešeno. Kolem procházel jakýsi mladík. Okamžitě a snad instinktivně se otočil směrem ke Kanovi a údivem pootevřel rty, jako kdyby chtěl začít křičet. Vztáhla jsem ruku k meči. Ale Kane k mému překvapení uchopil mladíka za paži a táhl ho do uličky, v níž jsem se ukrývala. Jen tak-tak jsem se stihla schovat za jakýsi kontejner.

„Co to má znamenat?!" ptal se Kane mladíka ostře.

„Kane …" zamumlal chlapec a ošil se. V jeho poměrně hezkém obličeji se zračil šok. „Co tady, při Kolonii, děláte?!"

„Na to se ptám já tebe," odsekl Kane.

„Vždyť jsem vám říkal, že …" začal mladík, ale Kane ho zlostně přerušil:

„Poslal jsi mi holografický vzkaz, to ano. Co to má zatraceně všechno znamenat? Na co si tu hraješ?!"

„Já mám svůj život, Mistře, svůj vlastní život!" vykřikl kluk. Kousla jsem se do ruky. Tohle je ten Kanův Padawan?! Najednou jsem k němu pocítila zášť a žárlivost. „Už do něj nepatříte!" pokračoval téměř hysterickým hlasem. „Nemůžete po mě chtít, abych se k vám stále choval jako váš Padawan, protože já už váš Padawan nejsem!"

„Díky Síle za to," ušklíbl se Kane.

„Nemusím vám hlásit všechno, co dělám nebo chci dělat," drmolil rychle chlapec takovým tempem, že jsem mu téměř přestávala rozumět.

„To jsi nedělal ani jako můj učedník," podotkl Kane.

„Já jsem už Mistr!" vyhrkl kluk, jako by vytasil svůj poslední trumf. Kane na něj chvíli nevěřícně zíral. A potom se ironicky otázal:

„Tak ty jsi už Mistr? To snad ne. Chudák tvůj učedník, i když je to asi Padawan řádu Jedi, nemýlím se? Samozřejmě že ne. Teď to tady nebudeme řešit, můj Padawan mě narozdíl od tebe uposlechl a čeká na mě v nedalekém baru, ale jakmile se ještě kdy shledáme, tuhle tvou zradu si vyřídíme! Rozuměl jsi mi?" zasyčel Kane klukovi do tváře. Uvědomila jsem si, že bych se měla rychle dostat do baru, kam Kane za chvilku půjde, a tak sotva dopověděl tuhle větu, otočila jsem se na podpatku a přikrčená u zdi jsem běžela nazpět. Ale stala se ještě jedna divná věc, která mi doteď vrtá hlavou. Bývalý Padawan Kana totiž svému ex-Mistrovi ještě cosi odpověděl v tom smyslu, že si dá pozor, aby se spolu už nikdy neshledali, když tu jsem jasně zaslechla dívčí hlas:

„Ryane? Ryane, jsi tady?"

Cosi mi to připomnělo, ale ať jsem se snažila jak jsem chtěla, nedokázala jsem si vzpomenout, odkud tenhle trochu protivný, trochu vysoký hlásek znám. A pocítila jsem něco, co jsem kdysi … přilítla jsem do baru a ještě v běhu jsem požádala o nápoj, který mi byl přinesen k mému štěstí dříve, než se Kane vrátil. Takže teď tu sedím jen tak, v rukou třímám zpola prázdnou sklenici se sladkým hnusným mokem, který jsem pila jen s nechutí, a čekám na svého Mistra. Hm, něco cítím … přítomnost někoho mnou zbožňovaného člověka … vzhlédnu - a skutečně vidím Kana, jak ke mě kráčí a temně se mračí.

„Něco se stalo, Mistře?" zeptala jsem se ho nevinně. Kane však jen zavrtěl hlavou, nařídil mi, abych dopila, a jakmile jsem postavila prázdný kelímek na stůl, usykl:

„Jdeme."

„Dobře, Mistře," špitla jsem a šla za ním. Ještě jsme ani nebyli u dveří a od baru se ozval nespokojený barman:

„Hej, slečno, počkejte, nezaplatila jste za ten Malastarský bliel!"

Kane se otočil a bylo na něm vidět, že je rozzuřený tak, jak už více být ani nemůže. Nechtěla jsem, aby udělal něco nepřípustného, něco, čím by na nás upozornil a lidé si nás poté zapamatovali a třeba zjistili, kdo jsme. Položila jsem mu ruku na paži a zamumlala jsem: „Kane, ne …"

Kane se na mě podíval a přes rty se mu mihl krutý úsměv. Potom si prohlédl toho pupkatého človíčka od hlavy až k patě a procedil skrz zlostí zatnuté zuby: „A kolik to dělá, prosím?"

Barman se zatvářil potěšeně. Evidentně byl rád, že mu nebudeme dělat problémy. „Pane, bude to dva …"

„Jeden stačí," odvětil Kane a potom se ozvalo zvláštní tlumené lupnutí. Než mi došlo, co to bylo za zvuk, sesul se barman k zemi se zlomeným vazem. Vydechla jsem údivem a spolu se mnou i celý bar, až na to, že já jsem byla nadšená a ostatní vyděšeni. A potom teprve začali překvapení lidé krást, rvát o láhve za barovým pultem, rabovat a ti odvážnější se odvážili i do sklepa, kde byly jistě nějaké sudy s alkoholem. Kane se spokojeně usmál a já jsem si v duchu umínila, že tohle někdy v brzké době budu muset vyzkoušet v praxi.

* * *

„Mistře?" doléhá ke mně z dáli nějaký hlas. Řekl bych, že je to hlas Anakina, plný úzkosti a starostlivosti. „Mistře …" Otevírám oči a zjišťuji, že se nade mnou skutečně sklání můj Padawan s očima vykulenýma strachem o můj život. „Konečně, Mistře," ulevilo se Anakinovi a na rtech se mu objevil slabý úsměv. „Už jsem se o vás začínal bát. Jak se cítíte?"

Místo odpovědi jsem se prudce posadil. Před očima se mi udělaly mžitky. „Kde to jsme, Anakine?" vyhrkl jsem, ale když jsem se kolem sebe důkladně rozhlédl, shledal jsem, že se nacházím v našem prozatímním bytě, ve kterém žijeme, pokud nejsme zrovna někde na nějaké akci. Hlasitě jsem si oddechl a pohlédl na Anakina, který se široce zazubil:

„Doma, Mistře, daleko jsme se včera ráno nedostali …"

„Včera ráno?" zamumlal jsem, vyveden z míry.

„Ano, Mistře, včera," přitakal Anakin a lehce se ošil. Zíral jsem na něj, jako kdyby mi říkal něco neskutečného. Nedokážu tomu uvěřit. To jsem byl mimo skoro čtyřiadvacet hodin?! Rychle vzpomínám na to, co se dělo včera ráno. Byla ještě tma a my jsme spěchali za Radou kvůli jedné misi, ale pokud jsme se tam nedostavili, mohl by to být vážný problém … to snad ne! Zděšeně jsem se zahleděl na svého učedníka.

„A Rada …?" začal jsem, ale můj Padawan mě rychle vskočil do řeči:

„Chce vás vidět co nejdříve … a chce to všechno moc dobře vysvětlit … víte, nedokázal jsem Radě vysvětlit … víte … zkrátka bude lepší, když se tam dostavíme oba," pokrčil Anakin rameny. Ujistil jsem ho, že to je v pořádku, a padl jsem zpět na postel. Já jsem se tolik v pořádku necítil, ale to jsem mu říct snad ani nemohl. Vše se točí, země, postel, Anakin, já …promnul jsem si oči a rukáv mé tuniky se o něco zatrhl. Prsty jsem nahmatal drobný přívěsek ve tvaru písmene S. S jako San. Vzpomínka na mi mne zabolela více než cokoliv jiného. Ale San je už minulost. San z mého života zmizela a už se asi nikdy nevrátí. Všiml jsem si, že Anakin s napětím pozoruje má gesta, ale netuší, co třímám mezi palcem a ukazováčkem, neví, co mi San na rozloučenou na Delaye dala. Okamžitě jsem přívěsek skryl pod tunikou. „No a jak se teď vlastně cítíte?" zeptal se znovu.

„No …" zaváhla jsem. „Je mi tak nějak …" Anakin mi visel očima na rtech a to mě skoro rozesmálo. Nemůžu mu říct, že se mi motá hlava. „Divně, pokud to tak můžu říct, jo, divně. Bylo mi sice už lépe, ale … ne, je to lepší," dodal jsem, když se Anakin zachmuřil. „Co se dělo?" zajímal jsem se. Neušlo mi, že se mému Padawanovi nechce do odpovědi. Rozpačitě se ušklíbl a hledal správná slova. Po chvíli odvětil, že je to delší vyprávění a že i jemu samotnému se zdá přitažené za vlasy, což však pouze zvýšilo mou zvědavost. Zopakoval jsem tedy svůj dotaz.

„Řeknu vám to asi takhle: toho Sitha - myslím, že ho mohu Sithem s klidem nazývat - velice překvapilo, že vás zranil. Nechtěl vám ublížit, a jakmile jste šel k zemi, pokusil se vám pomoct, ale já jsem mu v tom zabránil," řekl Anakin zamyšleně. Překvapeně jsem ho pozoroval. Myslí to vážně?!

„Pomoct?" zopakoval jsem šokovaně.

Anakin potřásl hlavou. Bylo na něm vidět, že je značně zklamaný, že ani já mu nevěřím. „Fakt nevím, jak mi tohle Rada vezme …" zavzdychal nešťastně a podává mi sklenici s nápojem bez barvy, zato ale s výrazným zápachem. Prudce jsem se na něj podíval a otřásl jsem se odporem, ale Anakin nekompromisně zavrtěl hlavou: „Vím, že to nemáte rád, ale pomáhá to."

„To je ovšem pouze tvůj názor," namítl jsem a s povzdechem přijal skleničku. Zamíchal jsem jejím obsahem. Štiplavý zápach té podivné tekutiny ve mně téměř vyvolal zvracení. Vzhlédl jsem. Anakin na mne bedlivě hledí a usmívá se. Tu radost mu nedopřeju, nesmí mne vidět váhajícího, rozhodl jsem se najednou a vyprázdnil sklenici na jedno loknutí. Líbilo se mi, jak Anakinovi sklaplo. Potlačil jsem zvracení a posadil jsem se tak, abych nohy spustil z postele. Jakmile jsem vstal, zjistil jsem, že až na bolestivě naražená žebra a bolest hlavy se cítím docela dobře. Shlédl jsem na sebe a ke svému překvapení jsem zjistil, že jsem zcela oblečený. Sklonil jsem se pro boty a naučenými rychlými pohyby jsem je začal zavazovat. Můj Padawan se upřímně podivil, když mě tak sledoval: „To už se vám tak chce za Radou?"

„To ani ne," odpověděl jsem po pravdě. „Ale proč bychom byli doma, když mi nic není?" Chvíli jsme si hleděli po očí. Najednou si Anakin povzdechl - a beze slova mi podal můj plášť.

* * *

Věděl jsem, že je Mistr před Radou nervózní. A chápal jsem to. Od doby, kdy neuposlechl jejich nařízení a vydal se na předání plánů bitevní stanice Death Star na pašeráckou základnu Hoth, dívá se na něj Rada značně pohrdavě. Nevěří mu, už si jím nejsou zcela jistí. Zatraceně. Neušlo mi, že na mě vrhl rychlý pohled. Usmál jsem se na něj a snažil jsem se tvářit povzbudivě. Zřejmě se mi to moc nezdařilo, vždyť i já sám jsem byl na pochybách, netuším, jak Rada bude reagovat na to, až jim vylíčím průběh boje se Sithem. Kousl jsem se do rtu a sklonil hlavu. Už aby to bylo za mnou. Konečně byl Obi-Wan Yodou vyzván, aby vysvětlil důvod naší včerejší nepřítomnosti. Mistr se na mě poočku ohlédl a tichým hlasem pronesl:

„Nemohli jsme se dostavit, protože jsme byli napadeni lordem ze Sith."

„To není možné," zavrtěl Mace Windu hlavou. Přivřel oči a zahleděl se na Obi-Wana, jako kdyby ho beze slov podezíral ze lži. „Poslední Sith byl Kane. Myslíš si snad, že to byl Kane, kdo tě napadl, a San ho nezabila? Taková možnost tu přece stále je, jeho tělo nebylo na stanici nad Hothem nalezeno …"

„To jsem neřekl, Mistře Mace," odsekl Obi-Wan a zhluboka se nadechl. Zmínka o San ho vyvedla z míry, to jsem pochopil. Nerad o ní mluvil. „Poznal bych Kana, už jsem s ním měl tu čest. Tohle nebyl on. Ten styl ani nepřipouštěl možnost, že by mohlo jít o Kanova Padawana, protože mi velice připomínal cvičné souboje mezi Jedii …"

Ki-Adi-Mundi se na Obi-Wana opovržlivě zahleděl. „Chceš snad naznačit, že šlo o rytíře Jedi?"

Mistr zaváhal. Nechtěl se s ním pouštět do konfliktu, ale nakonec výrazným hlasem, který se rozléhal po celé Radě, řekl: „Ano, nepochybně to byl Jedi."

Pohlédl jsem na Mistra a zavrtěl hlavou. Nechtěl jsem, aby tenhle svůj názor dál rozvíjel. Naznačil mi ho cestou k Radě a už předtím jsem mu vyjádřil svůj nesouhlas. Podle mě to snad ani nemohl být Jedi, ale spíš někdo, kdo Obi-Wana dobře znal … zdvihl jsem ruku a přejel jsem si jí vlasy. Tohle nedopadne dobře.

„Jak probíhal váš souboj?" zeptal se Mace, když zanikl šum, který po Obi-Wanově odvážné teorii nastal a pobouřeně se nesl celou Radou.

„Já jsem s ním bojoval jen krátce, ale Anakin s ním bojoval celou dobu," pokrčil Mistr rameny a ohlédl se na mě. Ano, já jsem mu musel čelit sám, i když jsem viděl, že šel Obi-Wan k zemi, i když jsem byl zoufalý a dělal jsem si o něj starosti, bojoval jsem do poslední chvíle, než mně odhodil Sílou a odběhl, stál jsem tam a zíral za odlétající lodí tak dlouho než jsem deaktivoval meč, než mi došlo, že bych se měl podívat, co se stalo s Mistrem. Bojoval jsem s ním celou dobu.

„Anakine?" vyzval mně Yoda.

„Nevím, co chcete slyšet," ošil jsem se.

„Sdílíš Obi-Wanovo přesvědčení, že šlo o Jedie?" zajímal se Ki-Adi-Mundi.

„Nestavím se k němu nijak záporně, ale také s ním tak docela nesouhlasím," zamumlal jsem vyhýbavě. „Nepochybně ho ten Sith znal. Možná to tedy skutečně byl Jedi."

„Absurdní," usykl Ki-Adi-Mundi. „Co tě k tomu vede, Anakine Skywalkere?"

Vysvětlil jsem jim, jak se Sith pokusil Obi-Wanovi pomoct, jak k němu překvapeně přiskočil a sehnul se k němu. Rozhodně nevypadal na to, že ho chtěl zabít či zranit, a byl tudíž velice překvapen. Radou opět projela vlna nesouhlasu. Zamračil jsem se a rozhlédl se. Proč mi nikdo nevěří?! Mace si vyměnil postranní pohled s Yodou.

„Co říkáš ty?" ušklíbl se Yoda.

„To, čeho jsem byl svědkem," odsekl jsem.

„Nevymýšlej si, Skywalkere," prohlásil Mace Windu a usmál se. „Takhle se Sithové nechovají. Sithové jsou podlí a zlí, vedeni jen svou nenávistí a vztekem. Tohle rozhodně neodpovídá běžnému chování Sithů. Samotnému ti to musí znít jako nesmysl."

Zalapal jsem po dechu. Kdyby mi jen nevěřili. Mají mě za lháře! To je mnohem horší! „Vím, co se dělo, Mistře Mace! Chápu, že to možná zní trochu divně, ale …"

„Trochu?" nadzvedl Mace obočí.

„Věřte mi," zašeptal jsem.

„Necháme tohle prozatím chvíli uležet, musíme řešit důležitější věci než soucitného Sitha," mrkl na mě Mace Windu. Rozzuřilo mě to. „Vraťme se k původnímu problému," pokračuje Mace a mě v žilách vře krev. Mistr to zřejmě také vycítil. Položil mi ruku na rameno, jak to dělával, když chtěl, abych se uklidnil. Trhnul jsem hlavou. „Ihned se vydáte na nedalekou planetu se jménem Charline [ šarlyn ], které vládne mladičká princezna Anjaia. Pod záminkou potlačit a zjistit příčinu častých povstání, tam budete pátrat, zda je podezření Rady, že princezna používá Sílu, pravdivé."

„To v postavení jejím nemyslitelné je," přidal se i Yoda. Se záští jsem na něj hleděl a kousal jsem se do rtu. Chtěl jsem něco poznamenat, ale radši jsem si to nakonec nechal pro sebe. Tentokrát to Rada přehnala. Urazili mě.

„Jak že se jmenuje?" podivil se Mistr.

„Princezna Anjaia Treze Lourde," zopakoval Yoda její jméno. „Z dynastie Lourdovců ona je, známý poměrně rod v celé galaxii. Pokud vy zjistíte, že ona Sílu používá, bude ihned bez prodlení zbavena své funkce Senátem. Je to důležité. Nesmíte se prozradit."

Obi-Wan se ztěžka nadechnul: „Spolehněte se."

„Anakine?" otočil se na mě Yoda.

Vzhlédl jsem. A prokousl jsem si ret. Cítil jsem v ústech pachuť krve. „Ale ovšem, Mistře Yodo, spolehněte se. Pokusím se tentokrát si nevymýšlet."

Obi-Wan vydal zvláštní zvuk, podobný zlostnému odfrknutí. Mace Windu se usmál: „Výborně, Skywalkere. Nuže jděte, kéž vás na vaší misi provází Síla."

„Síla s vámi," poklonil se Mistr a já neochotně následoval jeho příkladu. Sotva jsem vyšli ven a dveře za námi zapadly, Obi-Wan se na mě prudce utrhl: „Co to mělo znamenat, Anakine?! Choval ses jako umíněný klacek. Já samozřejmě chápu, že jsi roztrpčený a cítíš se ukřivděný a dotčený, ale tohle opravdu nebylo nutné! Tak co jsi tím chtěl dokázat? Ukázat sám sobě, že i přesto jsi v pohodě? Tohle si nedovoluj."

Zíral jsem na něj skoro v šoku. Takhle naštvaného jsem ho už dlouho neviděl. Nadechl jsem se, abych mohl nějak odpovědět, bránit se … i když to vlastně Obi-Wan vystihl přesně. To, co jsem udělal, by mohl udělat možná desetiletý Padawan, ne já. Ale Rada se ke mě zachovala tak … připadám si jako hlupák. Sklonil jsem hlavu a zamumlal: „Já jsem jen …"

„Nesnaž se, Anakine," mávl Mistr rukou. „Vyrazíme na Charline. A ty si to nech zatím projít hlavou."

Projít hlavou! Není co si nechat projít hlavou! Zamračil jsem se i na něj. Jednou ze mě bude mocný Jedi. A všichni se budou klanět před mou Sílou. Pocítil jsem, že se mi rty dere úšklebek. A nikdo se neodváží podezírat mě ze lži!