Pochopit lež 11.část

Už dávno můj pocit, že se rozbrečím, pominul, ale zato jsem pociťovala čistý vztek. Měla jsem chuť do něčeho a pokud možno do někoho kopat. Mohla jsem ten dadisk teď mít a dávno bych už byla na té naší základně nad Hothem. A usmířila bych se s Kanem. Už je mi docela jasné, proč si Kane nepřál, abych se vydala na Charline! Věděl, že tam je Obi-Wan s Anakinem. Bylo to od něj moudré. A já hloupá jsem ho neuposlechla. Měla jsem datadisk ve své ruce, ano, na zlomek vteřiny jsem ho držela v ruce a cítila jsem se nepřekonatelně. Propásla jsem svou šanci. To už se nebude opakovat. Zajímalo by mne ale, kde je datadisk nyní, ale asi u Anakina, kde jinde?

Tak snadno jsem se nechala porazit, takovým Padawanem! V čem jsem udělala chybu? V hlavě si znovu a znovu přehrávám ten náš nepodařený souboj. Byla jsem už unavená a pak ta náhlá ztráta soustředění … nechala jsem se ovládnout strachem a tak jsem na ten datadisk nějakým způsobem zapomněla. A ještě k tomu mně Anakin zranil. Ten táhlý, hluboký šrám, který je na mé ruce, je velice bolestivý a jen tak lehce se nezahojí. Potřela jsem si to údajně hojivou mastí z Delaye, ale štípe to.

Kdybych se mohla vrátit, udělám to hned, bez prodlení. A vezmu si datadisk zpět, ale nejde to. Bohužel. Už druhým dnem kroužím nad Charline a přemýšlím. Mám se pokusit si tam zaletět ještě jednou? A jít najisto po Anakinovi? Ale co když ho ten už u sebe nemá? Hlavou mi krouží alespoň tisíc takovýchhle otázek a na žádnou nedokážu najít patřičnou odpověď.

Přešla jsem do kokpitu. Jsem pevně přesvědčena - odletím odsud a vrátím se, až bude příhodnější doba, nyní je ještě moc brzy. Hej, co se to děje? V blízkosti mé lodi je nějaký jiný modul, řekla bych. Proč mně na něj má loď neupozornila dřív? Leda že by vyletěl z hyperprostoru teprve před chvílí nebo … nebo pochází z Charline! Zatraceně!

Jak to, že je mé maskování nefunkční? Snažím se ho obnovit, ale nereaguje. Vzápětí mi došlo, proč tomu tak je - opět po mně vystřelili. Je jasné, že už na mně museli vypálit jednou a vyřadit mi tím všechny důležité funkce. Právě jsem přišla o generátor štítů. Mé zbraňové systémy … no tak, aspoň kdybych ty měla … Passattero, prosím, nezklam mně! Ne, ani zbraně nejdou spustit. Jsem naprosto bezbranná.

Má loď se silně otřásla. Co se to zase děje? Všechny senzory jsou slepé a hluché. Nezbývá mi nic jiného než čekat. Náhle jsem cosi divného pocítila. Jsem zmatená. Proč nezničili mou loď? Dostávají se dovnitř. To je snad jasné. Proniknou až na můstek a můžou si s lodí i se mnou dělat cokoliv. To nedovolím!

Rychle jsem našla dva blastery, které jsem měla pro nejhorší případ v kokpitu, a vyběhla jsem ve, hned co jsem za sebou zablokovala dveře. Než se dostanou dovnitř, aspoň jim to dá hodně práce, pokud je rovnou neodstraní výbušninou. Přesunula jsem se až do skladu, čili na tu nejvýhodnější pozici.

Nemýlila jsem se. Dostali se už do skladovacích prostorů, kam jsem právě vběhla i já. Přikrčila jsem se za jeden barel, který byl evidentně součástí jakési zásilky, kterou jsem kdysi někam pašovala a část jsem si jako obyčejně nechala.

Zamyslela jsem se nad těmi muži. Jsou nějací divní, mají stejné uniformy a jejich individualita je zcela potlačena. Vypadají skoro jako ti vojáci, na které jsem narazila v hangáru v princeznině paláci! Ne, snad mě neobjevili … Za nimi kráčí jakýsi muž rozdávající rozkazy. Nařídil svým mužům vpadnout na můstek a rozhlédl se skladem:

„A tady to také zkontrolujte," sdělil jim a mně konečně došlo, proč je mi jeho tvář tak povědomá. Byl to totiž nepochybně Daryan Didien, bratr té nájemné vražedkyně, se kterou jsem se před dvěmi dny v tom hangáru utkala! Ta podoba byla zarážející.

Zaryla jsem zlostně nehty do dlaní. Co mám dělat? Najedou si nevím rady. Ještě nikdy nikdo nepronikl tak blízko … do mé lodě … je sice plná úkrytů, když za ně počítám prostory pro pašování, ale je jich tu moc a rozhodně se nedají použít všechny. Třást se tedy strachy někde pod můstkem je nesmyslné. Musím to udělat jinak. Musím se pokusit získat zpět svou loď. Co jsem jen zhruba odhadla, bude tu tak kolem pětadvaceti, třiceti vojáků.

Pocítila jsem záchvěv. Vyhodili do vzduchu mé dveře na můstek. Dalo se to čekat a nebudu se tvářit, že jsem s tím nepočítala, sama bych udělala to samé, a tím spíš mi přišlo ke smíchu mé blokovací opatření. Ušklíbla jsem se.

Daryan pobídl své muže a chvíli se mi zdálo, že hledí přímo na mně, ale vzápětí vyšel ze skladu a kamsi zamířil. Vojáci se rozestoupili ve skladu a systematicky ho začali prohlížet. Žádný z nich ani slůvko nepromluvil. Byli asi velice dobře vycvičeni. Možná je cvičil sám mocný pan Didien.

Už nebudu jen mlčky přihlížet, rozhodla jsem se najednou. Pevně jsem uchopila blastery do rukou a několika přesnými ranami jsem dva z nich sejmula. Jejich druhové si toho ani nevšimli. Jak postupovali dál a dál, při každé vhodné příležitosti jsem nějaké z nich podle zastřelila. A ve své naivitě jsem se domnívala, že o mně neví.

Zdálo se mi, že prohlídku skladu již dokončili, když tu jeden z nich udělal jednoduché gesto - mávl rukou ve vzduchu a naznačil prsty trojku. Než jsem se naděla, kdosi kopl do barelu, ten se odkulil a já byla obstoupena třemi muži, kteří na mne mířili a mračili se. Ten velitel ke mně došel a lehce se usmál:

„Sunshine d´Ark, že? Mysleli jsme si, že budete tady. Následujte mně, prosím. Pan Didien si s vámi chce pohovořit. Ty zbraně můžete nechat tady, nejsou - tedy alespoň pro vás - tak důležité," sdělil mi a jeden z vojáků mne šťouchl do zad blasterem jako na pokyn, abych odhodila blastery. Nebránila jsem se a pustila je z rukou. S rachotem dopadly na podlahu, jen to zařinčelo.

Šli jsme na můstek a já se připravovala na to, abych se mohla opět osvobodit. Už jsem si dokonce přesně naplánovala, co udělám. Sotva jsme byli kousek od můstku a já cítila v nose štiplavý zápach výbušniny a spálených obvodů, začala jsem jednat.

Sílou jsem vyškubla blastery z rukou všech mužů. Některé popolétly jen kousek před ně, dva mi vlétly do rukou. Zase jsem byla ozbrojena a tudíž velice nebezpečná. Nejbližšího vojáka jsem udeřila loktem, toho na druhé straně jsem kopla do břicha a na velitele jsem vystřelila, ale nejsem si moc jista, zda se mi ho podařilo zasáhnout, protože jsem nemířila. Potom jsem se už rozeběhla do jedné chodby, kterou když se dám správným směrem, ocitnu se přímo pod můstkem.

Někteří z nich se vydali za mnou. Počkala jsem si na ně v záhybu chodby a všechny jsem je postřílela. Jednoho jsem snad omylem přehlédla. Jakmile mne dostihl, srazil mne k zemi. Rychle jsem se otočila a nakopla ho, až popolétnul. Vstala jsem a Sílou mu zlomila vaz. Je to dobrý trik, ale musím na něj vynaložit mnohem více Síly, takže to je poměrně vyčerpávající a nemohu to používat tak často, jak bych si přála.

Pokračovala jsem ve své chůzi a skutečně, za chvíli jsem byla v podstatě pod kokpitem, ze kterého se ozývaly ostré hlasy. Jeden patřil tomu veliteli a ten druhý zřejmě Daryanovi. Zněl ale trochu jinak než v tom skladu.

„Jak vám mohla utéct?" nechápe Daryan. Je velice rozčílen. Nastává několika minutové ticho. Slyším jen kroky divoce přeměřující můstek. Druhý stojí a mlčí. „Tak už mi konečně řekněte, jak je to možné!"

„Nechápu to, pane," odvětil konečně ten velitel. „Nedokážu to vysvětlit, ale v jednu chvíli jsem měl v ruce blaster a v druhém okamžiku už ne, jako kdyby mi ho snad někdo vyrazil z ruky … a najednou po mně ona vystřelila, kryl jsem se a když jsem se zvedl, už tam nikde nebyla."

Daryan si povzdechl. „No jasně. Už nechci nic slyšet. Líčíte mi to jako setkání s rytířem Jedi," poznamenal ironicky a ani si snad neuvědomoval, jak blízký je pravdě. „Co jste udělal pro to, aby jste jí našel?"

Velitel neváhal s odpovědí. „Zabezpečil jsem únikové moduly a většinu mužů jsem poslal ji hledat do všech možných chodeb," odvětil a v hlase mu na malou chvíli zazněla hrdost. „Najdeme ji, i přesto, že je tahle loď jako malý labyrint, nebojte se."

Zašklebila jsem se: „Tak to se ještě uvidí."

„Nezkazte to," zavrčel Daryan, velitel se omluvil a odešel z můstku. Věděla jsem, že tam, kde se teď nalézám, jsem v bezpečí, ale zneklidňuje mne fakt, že vzhledem k té přesile svou loď těžko získám nazpět. Musím se o to alespoň pokusit.

Takže, teď je asi pět minut poté, co jsem si řekla, že se musím snažit získat Passatteru zpět a ještě nyní toho bezhlavého rozhodnutí lituji. Bylo to jako ve snu. Nenápadně jsem se dostala až na můstek, protože nikde nebyl nikdo, kdo by na mně mohl upozornit. Jasně, potkala jsem pár vojáků, ale podařilo se mi všechny zneškodnit. S pocitem, že jsem neporazitelná, jsem vpadla do kokpitu. A tam se vysvětlilo, proč jsem narazila za celou cestu na tak málo vojáků - všichni byli na můstku. Mířili na mně a vypadalo to, jako by na mně pouze čekali.

„Posaďte se," vyzval mne Daryan a přistrčil mi židli. Neochotně jsem si na ni sedla a jakmile jsem tak učinila, uštědřil mi takovou ránu, až jsem málem spadla na zem. Už několik minut, co tu jsem, nedělá nic jiného, než že mne bije. Nejprve mi do očí vyhrkly slzy překvapení a bolesti, ale potom jsem se kousla do rtu a rozhodla se, že Daryanovi nedám najevo, že mně to bolí. Tu radost mu v žádném případě nedopřeji. Hrdě mu hledím do očí. Ale jedno vím jistě - z téhle šlamastyky se jen tak nedostanu…

* * *

Takhle naštvaný jsem už na Anakina dost dlouho nebyl. Kdybych ho snad teď našel, asi bych mu vrazil facku, i přesto, že už je skoro dospělý. Jak si mohl dovolit něco tak hloupého jako odejít a nedat nikomu nic najevo?! Hledali jsme ho celou noc a dnes celý den. Po celém paláci, v zahradách, v nejbližším městě. Stále o něm nejsou žádné stopy, nic, podle čeho bychom alespoň zhruba tušili, kam se mohl podít. A přece!

Zjistil jsem, že včera k večeru zaznamenaly hlídky odlet jedné lodi. Reagoval jsem na to tak, že jsem sám vskočil do modulu a i když létání nijak zvlášť nemiluji, rozhodl jsem se ho letět najít. Vzpomněl jsem si totiž na to, že Anakin velice často mluvil o planetě Malastare, jen kousek vzdálené od Charline, kde se pořádaly stejné závody kluzáků jako na Tatooine. Naznačoval mi snad tím, že by se jich rád sám zúčastnil? A co když se o schůzce mě a princezny nějak dozvěděl a rozezlen tam přece jenom odletěl, jako na protest mně, Anjaie, na protest všemu?

Za chvíli tam budu přistávat. Vybral jsem právě to město, kde se závody pořádají, ale kromě několika domů, hangárů, dvou barů a závodních prostorů tu nic jiného zajímavého není. Vypadá to jako úplně obyčejné, malé, zaplivané městečko, ve kterém se skrývá kdejaký odpadlík vesmíru před Coruscantem, protože až sem na Malastare jeho prsty, i když jsou hodně dlouhé, nesahají.

A co udělám, když zde svého nezodpovědného Padawana skutečně najdu? Asi ho zabiji. Vím, že to není zrovna to nejlepší řešení, to, které jsem vybral já, ale pění mi krev v žilách kdykoliv si na něj vzpomenu. Nejednou jsem už litoval slibu, který jsem dal svému umírajícímu Mistrovi Qui-Gonovi! A dnešek je toho přímým důkazem. Měl bych se uklidnit. Jak by se zachoval v takovéhle situaci on? Asi by ho našel a dal mu velice dlouhé kázání, tak jak to dělal i mně, když jsem neuposlechl. Ale ze své vlastní zkušenosti vím, že to nijak zvlášť nezabírá.

Vypnul jsem autopilota a přistál. Bylo to o něco tvrdší přistání a skoro jsem si při něm vyrazil dech, ale hlavní je, že stojím a dveře modulu se dají otevřít, takže jsem se rychle odpoutal z křesla a vyrazil jsem ven. První, co jsem si uvědomil byl fakt, že jsem přistál příliš blízko města. Okamžitě se kolem seběhla tlupa malých tvorečků v hnědých úborech připomínající pláště, kteří si bez prodlení začali zvědavě prohlížet mou loď a na všechno si sahali, jako kdyby zkoušeli, zda to drží dost pevně a dá se to utrhnout či snad nějak jinak snáz ukrást.

„Hej, nechte toho," křikl jsem na ně, ale když nereagovali a ťukali do kovového plátu dál, vystřelil jsem několikrát varovně do vzduchu. Teprve potom se poplašeně rozběhli pryč. Bylo mi jasné, že hned, co odejdu, tak se vrátí, ale uzavřel jsem dveře kódem a nezbývalo mi nic jiného než doufat, že mi z toho nic důležitého nevezmou.

Přetáhnul jsem si přes hlavu kápi svého pláště a zamířil do města. Byl jsem z toho poměrně nervózní, ale potřebnou jistotu mi dodával můj světelný meč, který se mi houpal u pasu. Neočekávám, že zde, v takovém zapadákově, budou mít respekt nebo alespoň minimální úctu před rytířem Jedi. Nejsem nijak naivní. Pochybuji, že tady vůbec budou vědět, kdo to je nebo co dokáže takový rytíř Jedi. Pochybuji, že tady mají ponětí o tom, co je to Síla.

Město mně přivítalo přesně dle očekávání. Než jsem se nadál, někdo mi vynadal, jiný do mně strčil a tak jsem byl docela rád, když jsem zahlédl bar, do kterého jsem zapadl a oddychl si úlevou. Došel jsem až k baru a naklonil se k upocenému mužíkovi, který se za ním ukrýval:

„Poslyšte, potřebuji …" začal jsem, ale ten mne neomaleně přerušil:<{r>
„Pán si bude přát? Máme výbornou malastarskou vodku nebo jestli chcete něco slabšího, tak si dejte výtečný bliel. Pokud chcete něco k jídlu, doporučuji vám opékaného banthu. Může se vám zpočátku zdát trochu tvrdý, ale až si na tu jeho chuť zvyknete, nebudete chtít jiné maso," vychrlil a otřel si pleš. „Možná by byl ještě kousek ronta, ale ten se mi zdá takový chuťově nevýrazný …"

Pohlédl jsem na něj. Nezdá se mi, že bych od tohohle člověka něco zjistil. Tomu jde jenom o to, aby utržil. Vyjmenoval takové jídlo, až se mi z toho zvedá žaludek. Stačí, abych si vzpomněl na banthu a představa, že mám takové zvíře na talíři … je minimálně odporná. „Ne, nic si nedám, jenom bych chtěl radu a …"

Barman se na mně zazubil svým velice špatným chrupem. „A?"

„A třeba ten bliel," plácl jsem od boku. Hlavně aby mi nedal žádné jídlo! Nenápadně jsem se rozhlédl barem, ale nikoho, kdo by vzdáleně připomínal Anakina jsem nikde neviděl. Povzdechl jsem si. Za chvíli se u mně barman objevil s nápojem s pěnou z růžové barvy, ze které trčelo brčko. „Děkuji vám."

„Takže co chcete vědět?" zajímal se barman. „Jestli sháníte … víte, nějakou tu slečnu na jeden večer," zamrkal na mně a naznačil, co by se s ní dalo dělat, značně oplzlým způsobem. „Tak bych vám mohl …"

„Ne," přerušil jsem ho zlostně. Začínal mi lézt svou aktivitou na nervy. „Chtěl bych se vás jenom zeptat, zda tu nebyl takový … mladý pilot. Velice mladý pilot. Možná sháněl tu loď na závody … kluzák se tomu říká."

Barman se zamyslel, nebo to tak aspoň vypadalo. Krátce pohlédl směrem ke dveřím baru a potom na mně. Náhle se jeho tvář spokojeně rozzářila a on zvolal: „Ale ano, vy hledáte Nathana Stonea, je to tak?"

Zopakoval jsem překvapeně to jméno: „Nathana Stonea?" V životě jsem ho neslyšel, nemám ani sebemenší ponětí, kdo by to mohl být. Co když to je jméno, kterým se zde Anakin představil? Fantazii na to má dost velkou.

„Pán má na mysli Nathana Stonea, je to tak?" ujišťoval se barman, promnul si unaveně oči a zagestikuloval rukama, v jedné držící mokrou sklenici a v druhé utěrku, kamsi ven. „Tak toho by jste našel teď asi -"

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, nehledám Nathana Stonea, dokonce ani nevím, kdo to je. V životě jsem to jméno neslyšel. Poslyšte, radši vám ho popíšu, to bude nejjednodušší. Je to hodně vysoký mladík, vyšší než já, má takové krátké světlé vlasy a …" snažil jsem se, ale opět mi skočil do řeči:

„Takže hledáte Nathana, ne že ne, pane," usmál se barman a potřásl spokojeně hlavou. „To vám mohu pomoci. Je na náměstí, kde jinde. U takového žlutého kluzáku. Koupil totiž právě ten kluzák, víte?" vysvětluje a já cítím, že mne opět začíná prostupovat vztek.

„Opravdu?" usykl jsem.

„Jistě. Víte, je to moc milý člověk. Zdvořilý," zasmál se barman a otočil se k jakémusi malému mimozemšťanovi, sedícímu u baru vedle mně s prázdnou sklenicí v jedné z mnoha rukou. „Tak co, ještě jednou to samé?" zeptal se ho, ale já už jsem se na jejich hovor nijak nesoustředil. Byl jsem velice rozčílen. Nechal jsem stát sklenici s netknutým nápojem a vyrazil z baru.

Najít v tomhle městě něco, co by se dalo přirovnat k náměstí, byl skoro nadlidský výkon, ale nakonec jsem něco velice podobného našel. Byl tam čilý ruch a spousty stánků. Proplétal jsem se jimi a byl jsem čím dál více naštvaný, jak jsem nemohl najít žádný žlutý kluzák. Vlastně jsem měl jenom mlhavou představu, jak takový kluzák vypadá, ale nikde jsem prostě nic žlutého neviděl. Do někoho jsem omylem vrazil.

„Hej, ty šašku, dávej pozor," zavrčel podivný mimozemšťan s pletí plnou boláků a vycenil na mne snad varovně své žluté zuby plné kazů. Ucouvl jsem a otřásl jsem se hnusem. „Nejsi tady sám."

„Omlouvám se," zamumlal jsem a pokládal jsem to za vyřešené, ne však ten odporný tvor. Vydal zvláštní zvuk, napřímil se a celý jako by zmohutněl - a já jsem si až v tuhle chvíli uvědomil, že je o dobré tři stopy vyšší než jsem já. Udělal jsem dva kroky dozadu a vztáhl ruku po světelném meči, kdyby se na mně snad chystal zaútočit.

Po sérii několika neartikulovaných zvuků se ke mně sklonil a zafuněl mi do tváře: „Omluva mně, Brazittovi, nestačí!" Musel jsem si zakrýt nos rukávem, protože mu tak neuvěřitelně páchlo z úst, až se mi z toho zvedal žaludek.

S povzdechem jsem před ním mávl rukou a ujistil ho: „Ale stačí."

„No dobře, Brazittovi omluva stačí," uznal tvor a všichni ti zvědavci, kteří okolo nás udělali kruh a vyčkávali, co se bude dít, jestli se třeba pustíme do rvačky nebo tak něco, zklamaně a dlouze vydechli. Ulevilo se i mně, že se s ním nebudu muset pouštět do zbytečného konfliktu, který by vše jenom ztížil.

Počkat jsem, až odejde, a znovu se rozhlédl malým náměstím. Támhle. Ta velká věc jasně žluté barvy, to bude onen kluzák. Září jakoby vlastním světlem, jak se od něj odráží slunce, a oslepuje kolemjdoucí. Kluzák bychom měli, ale kde jsou ti, kteří k němu patří …?

V jeho těsné blízkosti stojí jakási drobná dívka a kluk a dohadují se s jakýmsi tvorem o ceně stroje. Ne, to není Anakin, i když se na něj popis vysoký a s krátkými světlými vlasy také poměrně hodí. Neznám ho, a přece bych řekl, že už jsem ho někde viděl. Bude to asi ten Nathan Stone. Ale tu dívku … tu znám určitě … ta tvář je mi velice povědomá … když jsem přišel blíž, málem jsem se rozesmál.

Andris! Tak dlouho jsem ji už neviděl! Asi naposledy na planetě Delaya, kam si pro mně s Anakinem přiletěli, když jsem se zotavoval ze zranění, ke kterému jsem přišel při předání plánů po souboji s Kanem. Proč se mi jenom minulost vrací tak najednou? Nejprve plány, teď Andris … ještě mi chybí potkat San!

Zřejmě mně oba dva vycítili v tu samou chvíli, protože se oba podívali jedním směrem - a to na mně. Bylo to zvláštní. Potom se Andris vzpamatovala, vykřikla a než jsem se nadál, doběhla ke mně a objala mne:

„Mistře Obi-Wane! Jak ráda vás vidím! To je neuvěřitelné! Co tady děláte? Zrovna tady, na Malastare? A proč tu není Anakin? Tentokrát jste ho nevzal s sebou? Kde máte loď? Proč nic neříkáte?" hrkala ze sebe a zdála se mi být velmi šťastná.

Usmál jsem se. Také mi naše setkání po tak dlouhém čase udělalo radost, ale i tak mne její reakce opravdu překvapila. Byl jsem skoro dojatý. „Čekám, až mne pustíš ke slovu," řekl jsem jí a ona se příjemným způsobem zasmála. Zdálo se mi, jako by se za ten rok vůbec nezměnila, a přece vypadala nějak jinak.

„Tak toho se u Andris jen tak nedočkáte," ozval se ten mladík a natáhnul ke mně svou paži přátelským gestem: „Rytíř Jedi … tedy, teď už Mistr Jedi Ryan Deth," představil se a potřásl si se mnou rukou. Měl nečekaně pevný stisk. „Je to pro mně čest potkat se s vámi, Mistře Kenobi," zašeptal s obdivem. „Tolik jsem toho o vás slyšel … nikdy by mne nenapadlo, že se s vámi osobně setkám … nevíte, co to pro mne znamená," sklonil hlavu a skoro přede mnou poklekl.

To mne trochu zmátlo. Docela by mne zajímalo, co se o mně říká, ale asi to bude něco dobrého, když to tady na toho mladíčka tak zapůsobilo. Pomohl jsem mu zpět na nohy. „I já vás rád poznávám," odvětil jsem mu zdvořile a otočil jsem se na Andris: „A … Anakin tu tedy není, je to tak?"

„A kde by měl být, Mistře?" podivila se a nechápavě nadzvedla obočí. „Snad ne tady? Nebo ano? Jak je v tom případě možné, že jsme ho tu za celou dobu nepotkali?" ohlédla se na Ryana, který mezitím dokončoval obchodní transakci s tím mimozemšťanem. Právě mu předával peníze.

„Já nevím, možná tady také vůbec není. Jsme na misi na nedaleké planetě Charline, určitě jsi o ní už několikrát slyšela, je taková … no … hodně nezávislá," vysvětlil jsem jí. „Máme tam jistý úkol, který je zcela v rámci našich možností, a týká se jedné princezny, ale včera večer Anakin beze stopy zmizel a tak mne napadlo se po něm podívat tady, na téhle planetě, protože není daleko a on jako dítě hodně závodil v těchhle strojích … říkal jsem si, co kdyby se sem chtěl jet podívat …" pokrčil jsem rameny. Nevím, jak bych jí to více přiblížil. „Takže jsi ho tady neviděla?"

Zavrtěla hlavou. „Rozhodně ne," odvětila bez úsměvu. Její obličej, před chvílí tak zářící a usměvavý, je náhle docela vážný. „Co to znamená, Obi-Wane? Něco špatného? A kde tedy je, když ne tady?"

Skousl jsem ret. Takže jsem se sem vypravil docela zbytečně. A Anakin je stále nezvěstný. Máš pravdu, Andris, znamená to něco špatného. Nahlas jsem však nic neřekl, jen jsem zaraženě hleděl na špičky svých bot.

„Počkejte, víte co?" rozhodla se najednou a vypadala spokojeně, že na to přišla. „Poletíme na Charline s vámi, co tomu říkáte? Náš úkol tady je už hotový a my už jsme prodali kluzák a chystali jsme se zpátky na Coruscant, ale jestli chcete, poletíme s vámi a pomůžeme vám vašeho Padawana najít! Narozdíl od princezniných vojáků totiž používáme Sílu." Potom pronesla jen jako by směrem k sobě: „Jsem geniální, jo, to jsem."

S tím jsem souhlasil, ale nemohl jsem to říct nahlas. „Díky," přikývl jsem s potěšením. Ani si snad neuvědomuje, jak velkou mi tím udělala radost. „Můj modul je kousek za městem. Můžeme letět hned? Jste připravení?"

„Jsme. Jdeme," souhlasila Andris, mávla na Ryana a následovali mne. Až teď mi došlo, že ten Ryan asi bude Mistrem Andris, a značně mně to pobavilo. Ale potom se mé myšlenky upíraly směrem k Anakinovi. Kde tedy je, když ani zde není? Snad se mu nic nestalo. Můj vztek vystřídal strach. Kéž by byl v pořádku!

Anakine, pokusil jsem se o navázání kontaktu alespoň takhle. Anakine … ozvi se, prosím. Kde jsi? Kam jsi zmizel? Jsi v pořádku? - ale marně. Náhle jsem se vyděsil, když jsem si představil, že je třeba Anakin dávno mrtvý. Anakine!!!

* * *

Probouzím se už s pocitem, že tu není něco v pořádku. Anakine!!! Zdá se mi to, nebo opravdu slyším ve své hlavě Mistrův hlas? Ne, řekl bych, že to byl on, určitě. Proč zněl ale tak vystrašeně? Pomalu jsem otevřel jedno oko. Pak to druhé. A posadil jsem se. Z toho prudkého pohybu se mi zatočila hlava a zvedl žaludek. Je mi nějak divně. Bolí mně hlava a vůbec necítím Sílu. Ač se snažím sebevíc, je to zcela marné.

Rozhlížím se. Jsem v jakési kleci. V tu chvíli jsem pocítil šílenou paniku. I přes bolest jsem se napřímil. Co to má znamenat?! Po obvodu mého vězení jsou elektromagnetické mříže. A za nimi je … nevím, nedokáži na to místo ještě pořádně zaostřit, ale řekl bych, že se nacházím v jakési místnosti v jeskyni nebo co a je tu také jezírko plné vody. Nechápu, co tady dělám.

Zuřivě se rozpomínám na to, co se dělo před tím, než jsem se probudil tady. Šel jsem za Mistrem. Ano, najednou se mi to všechno vybavuje. Byl jsem pevně rozhodnut říct mu pravdu o tom, co se vlastně v tom hangáru stalo a čeho všeho jsem byl svědkem. Celý den jsem o tom přemýšlel, meditoval jsem v zahradách a rozhodl jsem se už nelhat. Jenže v odlehlé části princeznina sídla jsem zaslechl tlumené hlasy. Nemám ve zvyku poslouchat za dveřmi, ale význam jejich slov mne uzemnil.

„Co tady děláš?!" podivil se jakýsi dívčí hlas. Nedokázal jsem ho k nikomu rychle přiřadit. „Jak ses sem dostal? Nemáš tady co dělat. Odejdi, prosím. Ne … ne, jdi pryč. Co když tě odhalí?! Je to tu nebezpečné."

„Taky jsem slyšel," souhlasil mužský hlas. „Prý tady jsou nějací Jediové. To může všechno jenom zkomplikovat. Musíme se jich zbavit." Cítil jsem, jak mi tuhne krev v žilách. Opřel jsem se zády o zeď a snažil se soustředit. „Měla jsi mi o nich říct dřív," obořil se na dívku. „Nevím, co všechno by se dalo změnit, ale rozhodně by to bylo lepší pro nás pro oba. Teď už se tady dokonce zabydleli. Znáš aspoň význam jejich mise?"

Jejich mlčení bylo velice napjaté. „Nevím … nejsem si tím tak jista … je to něco, co se týká princezny …" zašeptala dívka. „Snad to, zda nepoužívá Sílu nebo telepatii … je to moc zmatené. Sami jsou bezradní. Nemusíme se jich bát …"

Zvláštní, pleskavý zvuk. „Nemusíme se jich bát!" zavrčel muž a já jen usoudil, že jí vrazil facku. „Co jsem ti říkal? Buď ostražitá a snaž se zjistit cokoliv! Copak ty si neuvědomuješ, co se může všechno stát?! A to jenom kvůli dvou rytířům Jedi!"

Ta bez zaváhání odvětila: „Mám je zabít?"

Pokud jsem nenacházel slova předtím, nyní jsem byl v šoku docela. Zalapal jsem po dechu a zděšeně vyčkával mužovu odpověď. Ta nebyla tak drsná: „Ne, to nebude nutné. Jde to vyřešit i jinak. Rada ví, že jsou tady, a jak by jim kdo vysvětlil, že jen tak zmizeli? To nejde. Mám pro tebe dárek, který všechno vyřeší."

Chvíli bylo ticho přerušované jen šustěním papíru. „Co je to? Je to … je to velice krásné," zaslechl jsem tlumené dívčino zvolání. Následoval zvuk, který byl asi polibkem mezi těmi dvěmi tajnými milenci. „Nikdy jsem nic podobného neviděla."

„Klec s ysalamirem," prohlásil muž a zasmál se. „Praktická věcička. Měj to pořád někde u sebe. Bude tě to chránit v každém slova smyslu, to ti slibuji. Ber to jako svůj talisman, třeba. Uvidíš také, jaký to má dopad na Jedie."

„Moc si toho cením," špitla dívka. Zuřivě jsem začal uvažovat nad tím, co budu dělat, co si jen počnu. Musím jít za Mistrem, uvědomil jsem si, když tu se dívčin hlas varovně zvýšil: „Počkej, někdo tu je. Vím to, je jenom kousek …" Pokusil jsem se ustoupit stranou, ale potom nastala ta šílená bolest mé hlavy, jako by se měla každým okamžikem rozskočit - a najednou jsem tady.

Takže je to jasné, zajali mně. Nevím sice kdo, ale až na to přijdu, pomsta bude krutá. Musím se odsud dostat! Musím něco vymyslet, i když přemýšlení mi teď zrovna moc nejde. Támhle, jen kousek ode mně je stůl a na něm dvě věci.

Ta jedna věc je můj světelný meč a ta druhá zvláštní růžová koule. Tím druhým předmětem se nijak zvlášť nezabývám, ale meč mne zaujme okamžitě. Není přece tak daleko, mohl bych se pokusit vzít si ho pomocí Síly!

Stiskl jsem zuby a snažil se sesbírat všechny kousky Síly, které ve mně ještě zbyly. Jeden k druhému, chvíle intenzivního soustředění a už jsem dal ruku k mřížím. Očekával jsem, že mi meč sám vskočí do dlaně, ale ani se nepohnul. Překvapeně jsem vydechl a pokusil se o to ještě jednou, ale opět zbytečně. Nefunguje to! Nerozumím tomu. Ale já ten meč získat musím, abych se odsud mohl dostat!

Takže se pro něj budu muset natáhnout. Opatrně jsem prostrčil ruku mřížemi a dával jsem bedlivý pozor, abych se jich nedotkl. Ne, nemám tak dlouhou paži, aby se mi podařilo na ten stůl dosáhnout … chybí mi jen pár centimetrů … „Au!" vykřikl jsem, jak se elekromagnetické pole dotklo mé ruky. Rychle jsem se stáhl dovnitř a zjistil, že mi to ošklivě spálilo kůži.

Jsem v pasti a nikdo mi tu nepřijde na pomoc, uvědomil jsem si. Sklonil jsem hlavu a rozhodl jsem se čekat, kdy kdo konečně přijde, aby mi řekl, že mě čeká smrt. Abych si to ukrátil, začal jsem meditovat.