Pochopit lež 10.část

Stál jsem tam a hleděl do země. Nenacházel jsem slov. Anjaia přecházela po místnosti a vypadala skutečně rozčileně. Na sobě měla šaty naprosto neuvěřitelného střihu, odhalujících mnohem víc než ty bílé, které měla na svatebním obřadu. I ty by se daly s klidem nazývat velice odvážnými - v porovnání s tímhle by se o nich dalo říct, že byly velice decentní. Nedokázal jsem si představit, co by všechno bylo vidět, kdyby se třeba posadila nebo předklonila. Cítil jsem, že mé tváře začíná pokrývat krvavý nach při té představě.

„Dokáže mi to někdo vysvětlit?" zeptala se tiše a pohlédla jak na Mistra, tak na mně. Když na mně po chvíli upřela své hluboké, černé oči, zdálo se mi, jako by ještě o něco ztemněly, jako kdyby tušila, jakým směrem se ubírají mé myšlenky. Zrudnul jsem o to víc. „Chci to slyšet. Mistře Obi-Wane …?"

Nastalo dlouhé ticho. Ani já, ani Mistr jsme k tomu neměli co říct. Nakonec se slova chopil Obi-Wan. „Já bohužel ne, Vaše Jasnosti," pokrčil rameny a střelil po mně pohledem. Bylo mi to velice nepříjemné, protože jsem mu nějakým záhadným způsobem nedokázal vysvětlit, co se tam stalo. Určitě o tom, co zamýšleli Didienovi s datadiskem, nevěděla. Jak by se na ně asi dívala potom? Mistr odvrátil zrak a pokračuje: „Přišel jsem tam a bylo už po boji. Nevím, co se tam dělo."

„Já vím jen to, že postrádám sedm vojáků ze své ochranky a mí dva nejlepší lidé, Rheia a Daryan, jsou na tom, co se týče jejich zdravotního stavu, velice špatně. Daryan se z toho podle slov lékaře brzy dostane, ale Rheino zranění má prý vážnější charakter," pokračuje princezna a její příjemný hlas je čím dál ostřejší. Vzhlédnu k ní. To je poprvé, co ji vidím takhle, nervózní a neklidnou. Skoro se to k ní, jakožto k princezně, nehodí. Vypadá najednou tak zranitelně! Dokonce jsem ani netušil, jak moc jí na Didienových záleželo. Tím spíš jí to nemůžu říct! „O mou bezpečnost se nyní stará Daryanova elitní bezpečnostní jednotka, to je v pořádku, je výborně vycvičená a ví, co má dělat. Nemusíte mi nabízet svou pomoc, Mistře Jedi."

Obi-Wan se znatelně zachmuřil. Pocítil jsem jeho vzrůstající nedůvěru k Anjaie která mne velice zneklidněla. Mistr však vypadal skoro rozčileně. „Jak jste věděla, že jsem vám zrovna tohle hodlal nabídnout?" podivil se.

„To se přece dalo očekávat," zavrtěla hlavou, jako by to byla ta nejjednodušší věc, a trochu si při tom rozcuchala účes ze svých krásných tmavých vlasů, svázaných do falešného culíku. Unaveně se posadila do vladařského křesla a vydechla: „Anakine, ty jsi tam byl. Prosím tě, moc tě o to prosím, tak, jak jen může princezna žádat Padawana řádu Jedi, řekni mi, co se tam dělo."

Rozhodl jsem se v klidu přejít to, jak sebevědomě zdůraznila naše posty, a nevracet se k tomu. Alespoň pochopila, že ani ona, ani princezna nemůže mít všechno přesně tak, jak by si přála. Měl bych mluvit k věci, nic jiného si ode mně nepřeje. Zamyslel jsem se. Musím to říct nějak … aby vypadali jako hrdinové. „Já jsem tam vlastně nebyl," zamumlal jsem. „Jen jsem se nachomýtnul do té přestřelky v hangáru. Vypadalo to, jako … jako že chtěla zabránit vstupu toho vetřelce hangáry do sídla. Dostal se až do residence a … než jsem mohl zasáhnout, bylo po boji. Odletěla v lodi pryč. Nemohl jsem nic dělat, sotva jsem stačil aktivovat meč." Kousal jsem se do rtu. Taková lež.

„Řekl jsi odletěla. Šlo tedy o ženu?" zpozorněl Obi-Wan.

Přistižený jsem vzhlédl. Zatraceně. Nedal jsem si pozor na jazyk. Mou vinou se rozvine pouhá dedukce. „Nejsem si tím nijak jistý, ale … ale asi ano, šlo o ženu. Měla delší světlé vlasy v copu a … já nevím. Moc jsem ji neviděl. Říkal jsem přece, že … vzala prostě ten datadisk a zmizela."

„Počkat. Jaký datadisk?" zpozorněla Anjaia. V duchu jsem si nadával. Jsem takový hlupák! To už jí můžu říct rovnou všechno! Sklonil jsem hlavu a přemýšlel. Měl bych se vyjádřit nějak … nějak jinak. Přece neví o tom datadisku, na němž byly plány a … „Nemáš na mysli ten datadisk s plány Death Star?" zeptala se zpříma.

Prudce jsem vydechl. Pocítil jsem na sobě Obi-Wanův pohled. Nedokázal jsem se mu podívat do očí. „To jsem přece neřekl, ale … abych řekl pravdu … ano, vypadalo to tak, že šlo o ten slavný datadisk. Možná to ani nebyl on, ale …" pokrčil jsem rameny a nenápadně jsem se ošil.

„Vzala datadisk a zmizela," opakuje má slova princezna. Potřásla hlavou, vyskočila na nohy a začala opět chodit z místa na místa. „Vzala. Ale kde ho jako vzala? U Rheii? Vyjadřuj se přesně, prosím. Copak Rheia ho celou dobu u sebe měla a nedala mi to nijak najevo? Tomu nerozumím … kde by k němu přišla? Co vím, tak se za posledních pár let vzdálila z planety jen několikrát …"

Překvapilo mne, že Mistr mlčí. Ale vlastně ho tak trochu chápu. I mne tohle „setkání s minulostí" šokovalo. Nikdy bych se nenaděl, že o datadisku ještě kdy uslyším a když už se tak stane, že to nebude právě tady, na tak bezvýznamné planetě tolik vzdálené Coruscantu, na které jsme jen kvůli jedné nedůležité akci. Připomnělo mi to tolik věcí … tu zatracenou Kolonii, námi zkažené předání plánů, San, vlastnící onu pověstnou loď, sice vypadající jako vrak, ale zato nepředstavitelně rychlou, Passattera se jmenuje, Andris, kterou jsem bohužel neviděl od té doby, co jsme se spolu v předsálí Rady rozloučili … naplnilo mne to melancholií, kterou jsem nedokázal nikomu, ani sám sobě, vysvětlit. Už je to teprve rok a přesto mi připadá, jako by to bylo někdy kdysi dávno. Povzdechl jsem si. Je to tady zase, je to zpátky, všechno to, co se stalo …

„Tak co mi k tomu kdo řeknete?!" ozvala se princezna opět. Rychle jsem na ni pohlédl. Ne, ona nic nechápe, a taky ani nemůže. Já jsem totiž pochopil, že lež je méně bolestnější než pravda. Zvedl jsem se a zamířil ke dveřím. Cítil jsem na sobě značně zmatené pohledy Mistra a Anjaii. Otočil jsem se k nim a zamumlal:

„Já … víte, myslím si, že … dovolte mi odejít, prosím, Výsosti. Musím si něco nechat projít hlavou. Pak vám možná k tomu řeknu víc," oznámil jsem jim a vyšel ven.

* * *

Usmála jsem se na Ryana. Byl značně nervózní, ale nepřiznal to, to je jasné, protože pak by zřejmě ztratil ten svůj pocit, že je hrdina. Finále. Teď půjde o všechno, už ani tak o peníze jako o čest a … já nevím. Jisté je však jedno - je to vlastně ten poslední závod, který tady jede. A co tedy bude potom …? Potom si sbalíme a odlétáme z téhle planety. Konečně. Stalo se tady tolik zvláštních událostí a ne na všechny budu chtít vzpomínat … už abych byla zpátky na Coruscantu. A tam se už uvidí - možná dostanu nového Mistra a možná taky ne. Vzhledem k posledním událostem by mi vůbec nevadilo, kdyby se Rada rozhodla, že spolu zůstaneme. Mám ho ráda, i přesto, že je to kolonista. Ano, mohu to říct s naprostým klidem. Nevadí mi to. Včera jsem se nad tím dost dlouho zamýšlela. Seděla jsem pod ztemnělou oblohou, hleděla na hvězdy a dávala jsem si všechno dohromady. Všechno to, co se stalo, a došla jsem prostě k závěru, že … i kdyby opravdu patřil mezi kolonisty, neřeknu to na něj. Nechci ho před Radou potopit, vůbec ne. Nedokážu si ani představit, co by ho čekalo potom. Soud a vězení, třeba i něco horšího. A to si nepřeji. Ještě před pár dny bych za takovýhle objev dala cokoliv, ale … vše se změnilo. Možná jsem to já, kdo se změnil, ale uvědomuji si, že to je tak lepší. Určitě.

„Tak co, jak se cítíš, Nathane?" zeptala jsem se ho.

Ryan na mne pohlédl a zazubil se: „A co chceš slyšet? Co tuhle verzi: jsem děsně vyklepaný a mám strach, že ani neudržím ve své třesoucí se ruce joystick?" Nadšeně jsem přikývla. Jak to uhodl? „Jenže to ode mně neuslyšíš, můj milovaný Padawánku," odvětil zlehka a ohlédl se ke kluzáku, který v ranním slunci nepřirozeně zářil. Miluju ten jeho smysl pro humor, i když jsem ho ještě nedávno slušně nenáviděla. „Je mi tak nějak divně, ale rozhodně se nebojím."

Jeho sebevědomí mne jako vždycky pobavilo. Potřásla jsem hlavou a mezi prsty prožmolila copánek, visící mi do obličeje. „Jasně. Hlavně že už ti je lépe co se týče tvého zdravotního stavu," podotkla jsem směrem k němu s nepotlačovanou ironií. „I přesto, že jsi k žádnému lékaři nešel."

Jenom mlčky zavrtěl hlavou a došel až ke kluzáku, a těsně předtím, než se do něj vsoukal, zamumlal: „A co pan Stone? Nemohu ho zklamat či zesměšnit před zdejším lidem, který k němu vzhlíží." S tím jsem souhlasila, i když za tu cenu, kterou riskoval Ryan … nevím, co je pro něj přednější, zda ohrožení vlastního života nebo pokles obdivu k pilotovi kluzáků, kterého my dva ani neznali. Podala jsem Ryanovi brýle a ujistila ho:

„Nevzhlíží ke Stoneovi, ale k tobě, Ryane."

Můj Mistr si na okamžik přestal nasazovat brýle a s úšklebkem na mne pohlédl: „Nesmysl! Nic by z toho mého úspěchu nebylo, kdyby tady neznali a neuctívali Nathana Stonea. A ani já bych nebyl tak dobrý."

„Tvé umění je jenom tvoje, to ty jsi ten výborný pilot," odvětila jsem mu bleskově. „Kromě toho, věřím, že dokážeš vyhrát i bez podvádění. Prosím tě, zkus hrát čestně. Vsadila jsem na tebe slušný finanční obnos. Když vyhraješ, získáme velké množství peněz, protože je slušný kurs. Tvým největším rivalem v tomhle kole bude támhle Sebulba z Tatooine," upozornila jsem ho na to nohaté stvoření a prstem nenápadně ukázala směrem k jeho barevnému kluzáku se zvláštními motory ve tvaru rozpůleného písmene X. „Prý ještě nikdy neprohrál, ale mezi piloty se šušká, že ho kdysi jednou porazil nějaký malý lidský kluk," zasmála jsem se - a v tom mi to teprve došlo. V rychlosti jsem si opakovala v hlavě hovor, který jsem před rokem vedla s Anakinem Skywalkerem v kokpitu Passattery, lodě San d´Ark, v té době zpola potopené v jezeře na planetě Brid. Mluvil cosi o tom, že v necelých deseti letech vyhrál jeden takovýhle závod a zachránil tím královnu nevýznamné planetky Naboo. A co vím, tak Anakin pochází právě z Tatooine! Proč jsem si to jen neuvědomila dřív? Ohlédla jsem se k Ryanovi, nechápavě na mně zírajícího.

„Proč se tak křeníš?" podivil se a zmateně nadzvedl obočí. „Je sice podivné, že by ho měl porazit malý lidský kluk, ale tím spíš je ta historka neuvěřitelná. Moc bych jí nevěřil. Ale nic tak směšného na ní nevidím."

„Jen jsem si něco uvědomila … nebudeme to teď řešit, pak ti to třeba někdy řeknu. Měl by sis na něj dávat pozor, je proslavený svými podrazy. Má na svědomí například Gasgana, Weetera a dokonce i toho slavného Doowieho, o jehož smrti se dlouho říkalo, že to byla nehoda, ale když se to začalo přezkoumávat, přišlo se na to, že v tom má prsty právě tady Sebulba," vysvětlovala jsem mu a zahleděla jsem se na toho tvora. Byl to odporný malý mimozemšťan používající místo nohou ruce. Okamžitě jsem k němu pocítila odpor. „Buď opatrný, prosím."

Nad startovní plochou se na velké ceduli objevil vše říkající nápis, vybízející všechny nepovolané opustit závodní dráhu. Otočila jsem se na Ryana a vlepila mu pusu na tvář:

„Zvládni to. Nepotřebuji, aby ses v posledním závodě zabil, když se to nestalo a doteď. Jeď tak, abys vyhrál, ale nemusíš se za každou cenu hnát na stupínek vítězů," nabádala jsem ho a odebrala se na lóže, které mi Ryan celé na tenhle závod koupil. Budu tam sedět pěkně sama a nikdo mne nebude otravovat. Pohledem jsem našla náš žlutý kluzák, ale neusadila jsem se na svém místě.

Vyšla jsem nepozorována z prostorů závodu a došla na jakési klidné místo, kde jsem zapnula holografický přenašeč a tak zkontaktovala Radu Jediů. Přede mnou se objevil Mace Windu. Od jisté doby se na něj už nedokážu dívat jako na váženého člena Rady, ale stále ho vidím jako Mistra San. Sklonila jsem zrak k zemi a vyhrkla:

„Síla s vámi, Mistře."

„I s tebou, Andris. Co se dělo? Měla ses nám přece hlásit každý druhý den," poznamenal Mace. „Tohle je poprvé od doby, co jste spolu opustili Coruscant. Jak pokračuje vaše pátrání? Odhalili jste už konečně příčinu častých úmrtí pilotů? A kde je Ryan, že ho tam nikde u tebe nevidím?"

Zamyslela jsem se. Abych řekla pravdu, celé naše slavné pátrání spočívalo čistě jen v těch neuvěřitelně rychlých závodech, opravování zdemolovaného kluzáku a polehávání v baru. Jenže jak by se pak na nás dva Rada dívala? „Omlouvám se, že jsem se tak dlouho neozývala, ale …" zarazila jsem se. „Ale zasvětili jsme všechno pátrání a nezbyl čas absolutně na nic … nezlobte se. Zjistili jsme ovšem, že téměř každý pilot kluzáku má nějaké své finty, podvody, díky nimž vyhrávají … a Ryan, můj Mistr … ten se teď právě účastní jednoho závodu."

Mace vypadal spokojeně. „Takže sis na něj už zvykla, že? To je dobře. Jenže mi trochu vadí, že Ryan závodí," zachmuřil se a krátce pohlédl kamsi za přenašeč, kam jsem já vidět už nemohla. „Pravda, měli jsme vám říct předem, že si to nepřejeme. Jedi by neměl v závodě takhle zbytečným způsobem využívat Sílu. Já chápu, že bez Síly by pilotovat kluzák asi sotva zvládl, ale -"

„Jde přece jen o jeden závod a to nic neznamená," skočila jsem mu do řeči a při své nehorázné lži jsem se ani v nejmenším nezačervenala. „A pak se už vracíme na Coruscant o všem podat podrobnou zprávu, Mistře."

Ten chvíli mlčel a pátravě na mně pohlíží. Mám pocit, jako by tušil, že jsem mu neříkala pravdu. Je to velice nepříjemné. Pokud to ale ví, proč nic neřekne, nic nenaznačí …? Odvrátila jsem pohled stranou a polkla. „Vidím, že už k tomu nemáš co dodat," poznal Mace a chápavě přikývl: „Jdi tedy povzbudit Ryana na jeho prvním závodě," dodal se škodolibostí. „Síla vás oba provázej."

Lehce jsem se poklonila a s úlevou přerušila spojení. To bylo poprvé, co jsem někomu z Rady lhala do očí. Vrátila jsem se na lóži a rychle jsem na malé obrazovce zkontrolovala pořadí. Bojoval se Sebulbou o první místo. Ani jeden z nich nechtěl být tím druhým. Válčili o umístění, dostávali se jeden před druhého - Ryan se ocitl před Sebulbou, ale vzápětí ten hnusný mimozemšťan jeho náskok dorovnal a než se můj Mistr nadál, objevil se o kousek před ním. Takhle se handrkovali evidentně už delší dobu. Poznala jsem to podle zlostných pohledů, které na sebe ti dva každou chvilku vrhali.

Držela jsem Ryanovi palce. Je přece dobrý a tohle je teprve druhé kolo, a jak jsem byla poučena, ve finále se jedou ta kola tři. Určitě se mu podaří zvítězit! Teď se dokonce značně vzdaluje Sebulbovi! Vida, jak je náš stroj rychlý! Nadsedla jsem. I přesto, že se snaží jeho soupeř manévrovat, nedokáže ho předehnat. Jenže v tu chvíli Sebulba znatelně zrychlil a prudce se zhoupl se svým kluzákem k Ryanovi a bokem svého mohutného motoru do něj narazil. Vykřikla jsem a i dav zklamaně a rozhořčeně zařval, ale kamery radši přepnuly na jiné dva piloty. Ani jsem si neuvědomila, že si začínám nervozitou zase žužlat konec copánku. Ryan byl náhle druhý. No tak … dorovnej to … nabádala jsem ho v duchu.

Najednou se náš žlutý kluzák docela zarazil. Snažila jsem se opět vcítit do jeho myšlenek a stát se s ním zase jednou bytostí. Přivřela jsem oči a vynaložila na to naše mentální spojení mnoho pracného soustředění, ale nedařilo se mi to. Všechny jeho myšlenky byly plné vzteku na sebe, stroj i Sebulby. Jak je to možné, co se stalo s jeho kluzákem?! Myslí se mi mihla představa kamínku, který před malou chvílí zapadl do jednoho motoru, odmrštěný zřejmě Sebulbovým kluzákem, a způsobil v něm malý zkrat. Ryan tedy zastavit musel. Na monitoru jsem sledovala, jak čistí všechny trubky, zapíná spínače sytiče a zase ho blokuje - a snaží se nastartovat. Na první pokus se mu to nezdařilo, ale podruhé ovšem už startéry chytly a oba motory s burácením ožily. Mistr prudce přidal energii, jak rychle posunul rychlostní páky kupředu. A hnal se směrem k začátku třetího kola. Jenže mělo to najednou jednu obrovskou nevýhodu - nyní byl na osmém místě. Zklamaně jsem se zamračila. Tentokrát se mu už asi vyhrát nepodaří.

Pod mou lóží se prohnaly dva kluzáky a zvuk jejich motorů postupně utichal, jak se vzdalovali z doslechu, potom další tři a další dvojice. A Ryan. Jako blesk prolétl kolem mně a vyrazil do posledního, třetího kola. Začal ho pěkně, efektně. Konečně dohnal dva kluzáky těsně před sebou a minul je tak plynule, jako by stáli bez pohybu na místě. Za sebou tak nechal plazovitého Kietta a tříhlavého Moosta se zelenkavou kůží. Než jsem se naděla, explodoval zničehonic kluzák Ubbuty, když jel Ryan okamžik vedle něj. Potom se propletl hořícími a doutnajícími kusy toho, co z něj zbylo, a neohroženě jel dál, jako kdyby se nic nestalo. Jeho pozice byla o něco málo lepší - nyní byl pátý. Rozzuřeně jsem sledovala monitor ve svých dlaních a vzteky jsem sotva popadala dech. Proč to dělá?! Vždyť jsem ho prosila, žádala, aby nepodváděl, a přitom … zatraceně!

Ryan právě dorovnal rychlost s tou dvojicí, kterou až dosud úspěšně pronásledoval. Jeden z nich byl uznávaný pilot, možná člověk, možná také ne, jménem Nommen, a ten druhý prakticky neznámý mladý Wido. Jeli vedle sebe tři. Blížili se ke skalnímu útvaru, kterému tu nikdo neřekne jinak než „kotlina". Postupně všichni vjeli do jednoho tunelu, toho, který byl nejvíc nalevo, ale ven se dostali jen dva, Ryan a Wido, za mocného výbuchu, který je následoval jako stín. Nebylo pochyb o tom, co se asi Nommenovi v tunelu stalo, ale radši jsem se tím nijak hlouběji nezabývala. Už takhle jsem byla silně rozčílena. Faktem zůstává, že v tunelech nejsou žádné kamery a leckdo toho využije. Pěstí jsem udeřila do sedačky a jen stěží potlačila zlostný výkřik. Zatraceně! A já jsem mu věřila! Ryan zatím proklouzl před Wida a jako třetí mířil za Sebulbou a Ottnem.

Jenže nejen můj Mistr se dopouštěl podlých podvodů. Nevím, zda je to dobře nebo ne, jisté je však to, že se Sebulba rozhodnul zbavit Ottna. Počkal si, až se dostane vedle něj ve chvíli, kdy to vypadalo, jako by mu docházela energie, a sotva se Ottne soustředil na něco jiného, udělal něco, co zůstalo zrakům všech skryto - ale přesto se kluzák jeho soupeře ocitl bez vlády, začal divoce rotovat, motory zcela vypadly a rozlétly se do všech stran. Ryan se málem kusům jeho stroje málem ani nevyhnul. Kolem hlavy mu prosvištělo cosi, co ho mohlo vážně zranit, ale stihl se včas sklonit. Ulevilo se mi, i přesto, že jsem se na něj zlobila.

A Ryanovi k vítězství chybělo už jen pár metrů a dostat se před Sebulbu. Přidal tedy velké množství energie. Náš kluzák je na rovnice nepřekonatelný, má výborné motory a silný výkon, ale ukázalo se, že Sebulbův stroj je na podobné úrovni. A tak se Ryan rozjel a těsně před cílovou rovinkou do svého soupeře celým kluzákem udeřil, až zcela vybočil z dráhy. Publikum zařvalo nadšením, protože agresivní chování pilotů a výbuchy kluzáků, to bylo přesně to, co si od závodů všichni představují. Než se Sebulba stihnul vrátit na své místo a pokusil se ještě Ryana dohonit, projel můj Mistr vítězný oblouk a jakožto Nathan Stone se stal vítězem Malastarského finále.

Unaveně jsem sledovala ruch, který okolo něho okamžitě nastal, a v hlavě jsem si dávala dohromady pěkně ostrou řeč, kterou jsem mu chtěla pořádně vynadat. Jenže jásající dav si vzal Ryana na ramena a nesli ho do baru. Zamračila jsem se a na svůj protest jsem se rozhodla té slávy se neúčastnit.

* * *

Princezna mne dnešní večer pozvala k sobě. Překvapilo mne to, stejně jako fakt, že to byl jeden z jejích pokojů v odlehlé části sídla s okny do sadu. Dokonce si výslovně přála, abych s sebou nebral Anakina. Stejně jsem ho od doby, co rychle opustil mne a Anjaiu při dnešním „kázání", vůbec neviděl. Kdybych se mu zmínil, kam hodlám jít, určitě by trval na tom, že půjde se mnou. Došel jsem podle rad Haimee k jejímu pokoji a ohlédl se směrem do chodby. Ještě se mohu vrátit.

Dveře se samy otevřely. „Pojďte dál, prosím," zaslechl jsem princeznin hlas a tak jsem vešel. Nezabýval jsem se nijak tím, jak o mně věděla, protože jsem se uklidňoval tím, že má přede dveřmi jistě kamery. Už znám zabezpečení jejího paláce. Učinil jsem dva kroky do místnosti a dveře za mnou nehlučně zapadly. Uvnitř byla ucházející tma. Ta ztlumená světla na mne moc velký dojem neudělala, spíš naopak.

„Princezno …?" Vůbec jsem necítil její přítomnost, což mne trochu děsilo, ale najednou se princezna objevila vedle mně a usmívala se. Na sobě měla jen takové docela kratičké a průsvitné šatičky. Bylo to pěkné, ale takové moc … vyzývavé. Vyzvala mne, ať se posadím, a přinesla láhev s jakousi tekutinou. Přemýšlel jsem nad tím, kam si sednu, a nakonec jsem vybral tu nejbližší židli. Byl jsem tam dost daleko od Anjaii. „Co potřebujete?" zeptal jsem se jí přímo. Chtěl jsem to mít tady hned za sebou. Měl jsem z toho špatný pocit a nedokázal jsem ho stále přesně definovat. A k tomu jsem necítil Sílu. Ať jsem se snažil sebevíc, nešlo to. „Z jakého důvodu jste mne zrovna sem pozvala?"

Nalila do dvou sklenek šumivý nápoj příjemné vůně a jednu z nich mi ležérním gestem podala: „Zavolala jsem vás, protože jsem si s vámi chtěla o něčem velice vážném promluvit, Mistře Obi-Wane," odvětila a napila se. Neušlo jí, že jsem se své skleničky ani nedotkl. „Nechutná vám to výtečné glee? Je to už starší ročník, ale znáte to, o glee se říká, že čím je starší, tím je lepší."

„Nebudu pít, Výsosti, rozhodně teď ne," zamračil jsem se a skoro zlostně odstrčil skleničku. Nedokáži pochopit, o co jí vlastně jde! Ať mluví k věci a přestane chodit okolo horké kaše. Když si mně sem zavolala, tak proč to protahuje nějakými přípitky?! „O jaké vážné věci si chcete pohovořit?"

Velice jí mé chování udivilo. Jako by jí nikdy nikdo nic neodmítl. Lehce se zarazila, vzala mi skleničku z rukou a položila ji na nedaleký stolek. Potom beze slova sklonila hlavu a do obličeje jí padly husté, krásné kadeře. „Mám … mám strach, Mistře," zašeptala tichým hlasem. „To, co se tady děje … ten datadisk … a Rheia a Daryan … věřila jsem jenom jim a teď … bojím se."

Chvíli jsem váhal. Nyní jsem byl na vážkách já. Bylo mi jí strašně líto a měl jsem co dělat, abych nevyskočil a neobjal ji ochranitelsky kolem ramen, ale včas jsem si to rozmyslel - přece jenom to je princezna a já pouze rytíř Jedi. Stále jsem vzpomínal na to, jak odpoledne Anakinovi příkře připomněla, kdo je ona a kdo je on, takže je nucen jí říct to, co si přeje, a musí se zachovat tak, jak si přeje. „Jsem vám kdykoliv ku pomoci," navrhl jsem jí bezhlavě. Ani nevím, co mě to tak najednou popadlo. „Stačí říct a já …"

„Jste hodný," usmála se smutně a posadila se na velké křeslo. Pokynula mi, ať si sednu vedle ní. „Ale … mám Daryanovu jednotku, už jednou jsem vám to dnes říkala … vaší nabídky si velice cením, ale stále …" Zaujal jsem nabízené místo v její těsné blízkosti a už se mi to křeslo nezdálo tak velké. Lehce jsem se odsunul. „… stále mne to trýzní," pokračuje Anjaia. „Ten pocit, že Rheia možná měla celou dobu datadisk u sebe … chápu, že to je nepodložené a že to nakonec vlastně nemusí být ani pravda, ale i tak … co vy o něm vlastně víte, Mistře?"

Zamyslel jsem se. Mohl bych jí toho o něm vyprávět, až by nestačila koukat! Popsat jí diplomatické mise na Bridu, mou účast na nepovedeném předání plánů a nakonec té historky ji uzemnit tím, co se s datadiskem vlastně stalo. Sám nerozumím tomu, jak se mohl od Joama Mottiho dostat do rukou Rheie, ale to už je vedlejší. Zhluboka jsem se nadechl a řekl: „Vím toho o nich poměrně málo, Vaše Jasnosti. V podstatě jenom to, že jde o plány nejničivější stanice Death Star, kterou kdyby někdo přesně podle návodu sestrojil, získal by s její pomocí vládu nad celým vesmírem."

Chápavě přikývla, ale její pohled byl velice nepřítomný. „Asi tomu tak zcela nerozumím, ale to nevadí," povzdechla si. „Ale uvědomuji si, jaký by to mohlo mít dopad na celý vesmír. To je zlé. Počkejte, myslíte, že ty časté útoky na mou osobu mohou mít s plány něco společného? Jako že o tom, že plány jsou zde, někdo věděl a snažil se je získat pro sebe, ať už za jakýmkoliv účelem, ale netušil, že já o nich sama nevím?" nadhodila a sama tím vypadala být notně překvapena.

„Zajímavá myšlenka," zamumlal jsem. Že mně to nenapadlo samotného! Třeba nakonec opravdu těm teroristům vůbec nejde o princeznu, ale o datadisk. V tom případě by teď už mohl nastat relativní klid, když tu ty plány už nejsou! Škoda, znamená to pro nás s Anakinem jediné - konec naší mise a zase se vrátíme na Coruscant. „Ehm …" odkašlal jsem si, sotva jsem si uvědomil, že na mne princezna s vyčkáváním hledí. „Možná už opravdu bude těm atentátům konec …"

Princezna se nečekaně posunula směrem ke mně a ruku položila na mou nohu. „Budete do té doby se mnou?" otázala se mně smyslně. Zcela mi tím vyrazila dech. Najednou jsem docela bezradný a nevím, jak se mám zachovat. Její tvář je pouze kousek od mé a já mám co dělat, abych ji nepolíbil. „Budete …?"

„Ano, budu," vydechl jsem. Hlas mne docela zklamal. Chovám se zase jako Padawan před svým prvním vážným úkolem a jde mi z toho mráz po zádech. Jak je možné, že se chvíli Anjaia dokáže chovat jako nafoukaný spratek a v druhém okamžiku je to úplně jiné, docela nevinné stvoření?

„Slibte mi to," mumlá hlasem plným bolesti. Z jejích pocitů cítím hlavně strach. Položila mi hlavu na rameno a já na krku cítím její horký dech. „Prosím vás, slibte mi, že budete se mnou … mám strašný strach, že se vrátí a … a … nechci ani domyslet, co by se mohlo stát. Dopustil by jste, aby mne …?"

„Ne! Slibuji vám, že se o vaše bezpečí postarám …" koktám. Její druhá ruka se náhle ocitá na mém zátylku a ani nevím, jak se to stalo, ale najednou se velmi divoce líbáme a já … docela jsem v tu chvíli zapomněl na okolní svět, na svou misi tady na téhle planetě, na Radu Jediů, na Anakina i na San. Otevřel jsem oči a pohlédl na ni. V ten okamžik jsem si konečně uvědomil, jakým způsobem ji svírám v náručí, jak se na ni dívám, a zděšeně jsem vyskočil na nohy - a nechal zmatenou princeznu v polosedě na křesle.

Upírá na mne své hluboké temné oči, které se vpíjí do mých. Je mým zvláštním chováním značně udivena. „Co se děje, Mistře Obi-Wane?" nechápe. Prudce se posadí a nadzvedne obočí. „Co se stalo?"

„Já nevím, ale velice se vám za to omlouvám," vydechl jsem a ucouvl směrem ke dveřím. Všimla si toho. Vstala a došla až ke mně. Zastavila se mezi dveřmi a mnou. Káravě zavrtěla hlavou a vážným, klidným hlasem pronesla:

„Ne, nemáte se mi za co omlouvat. Byla to tak trochu i má vina … to, co se mezi námi stalo," ujistila mne a prsty se krátce dotkla zlaté pásky na svém hrdém čele. „Nechoďte pryč, prosím. Takhle mne přece nemůžete opustit. Chtěla bych být dnes v noci s vámi. Jenom s vámi. Co vy na to?"

Vyrazila mi tím dech. Je mi zcela jasné, co mi naznačuje. „Já … promiňte, ale budu vás … tedy vaši nabídku … budu to muset odmítnout," vyhrkl jsem a pokusil jsem se ještě trošku uhnout, ale narazil jsem do zdi. Za mnou už nebylo místo, kam bych mohl ustoupit. Zatraceně! Docela by mne zajímalo, jak je možné, že takhle působím na ženy. Jsem v jejich přítomnosti spíš nervózní než sebevědomý či okouzlující jako například Anakin. Ten by Anjainu nabídku rozhodně neodmítl, ať už by se dělo cokoliv.

„Cože?" Její pěkný hlas byl najednou docela jiný, ostrý a příkrý, tak zlý, jak bych to do ní nikdy předtím neřekl. Jako by to byla docela jiná princezna, ne ta nešťastná, kterou jsem konejšil před malým okamžikem ve své náručí. Oči jí plály vlastním světlem. „Nabídla jsem vám všechno," podotkla.

„Nemohu to přijmout," odpověděl jsem a podruhé zalitoval, že nemám kam ucouvnout, protože z rozčilené Anjaii šel náhle strach. „Zkuste to pochopit. Jsem rytíř Jedi a vy jste … vy jste princezna. Jedi nemůže …" vysvětloval jsem, ale viděl jsem na ní, že jsem použil špatný argument. Poznal jsem to. Přikývla a uvolnila dveře. Mávla k nim rukou:

„Odejděte."

Ztuhl jsem. Ona mne vyhání. Proč? Uvědomil jsem si až nyní, že jsem ji asi hluboce urazil. Zamrkal jsem a na svou obhajobu jsem vydechl: „Princezno, já jsem …" - začal jsem, ale Anjaia neměla chuť se mnou diskutovat.

„Odejděte, prosím," zopakovala.

Nečekal jsem na nic jiného. Poklonil jsem se a vyšel ven. Když jsem tak kráčel chodbami a myšlenkami jsem byl daleko odsud, ke svému údivu jsem si všiml, že nyní už Sílu cítím. Jak je možné, že u ní jsem soustředění tak marně hledal? Raději jsem se tím nezabýval a zamířil jsem do pokoje Anakina. Najednou jsem měl potřebu se mu s tím vším, co se teď stalo, svěřit, ale když jsem došel na místo a požádal ho přes zavřené dveře, aby mi otevřel, nic se nestalo.

„Anakine?" podivil jsem se. Napadlo mne, že se třeba nějakým způsobem dozvěděl, že jsem byl pozván k princezně a teď trucuje, protože jsem se mu o tom nezmínil dřív, ale to se mi moc nezdálo. Anakin takový není. „Anakine, pusť mně dovnitř." Stále žádná odpověď. „Nezlob mne, Padawane, jinak otevřu ty dveře mečem a jejich opravu budeš platit ty!" začal jsem mu vyhrožovat, ale uvnitř se nic nepohnulo. S povzdechem jsem aktivoval meč a zabořil ho do panelu. Dveře se vzápětí samy ochotně otevřely. Váhavě jsem nakoukl dovnitř a strnul - Anakin uvnitř skutečně nebyl. Na posteli se válel jeho plášť, takže nikam do zahrad odejít nemohl, u dveří ležel pootevřený batoh a vše vypadalo, jako by si jenom někam na chvíli odskočil.

Rozhodl jsem se na něj vyčkat jeho návratu, ale po půlhodině marného čekání mne to přestalo bavit. Hledal jsem ho všude, u mně v pokoji, u princezny, na ošetřovně … ale Anakin nikde nebyl. Ztratil se a nikdo netušil, kam by mohl zmizet.

* * *

Vím, že jsem se po ukončení závodu rozhodla se nejít jako na protest na tu pitomou oslavu Nathanova vítězství ani podívat, ale … ale byla jsem děsně zvědavá. První hodinu jsem s klidem seděla před barem a čekala, až budou ven vycházet otrávení hosté, ale když se tak nestalo ani po hodině druhé, kdy už jsem se začínala silně nudit, řekla jsem si, že se tam jenom trošku nakouknu. Nic víc.

Sotva jsem tam vlezla, zarazila jsem se. Ryan seděl uprostřed na stole a kolem něj bylo plno, samí mimozemšťané a lidé, s nadšením na něj hledící. Můj Mistr se stal tím nejzajímavějším středem pozornosti v baru, všichni na něj upírali své fascinované zraky a naslouchali se zbožným obdivem jeho vyprávění, kterak zvládnul závod.

„Bylo to v pohodě," zubil se Ryan. „Asi jako každej jinej závod. V prvním kole jsem získal slušný umístění a prodrat se pak dopředu bylo jen otázkou času. Jasně že jsem udělal nějaký drobný fígle, ale kdo ne, že jo? Pilot hlavně musí vědět, kam se v ten správnej čas stočit a co udělat, aby se nevymlátil a -" Všiml si mne a zmlkl. Pohledem vyhledal mé oči. Polkl a pokusil se o úsměv. „- a … no … záleží hodně taky na lidech," pokračuje, ale stále na mně hledí. „Když člověk ví, že v publiku sedí někdo, kdo vám věří, dost to udělá. Taková ta psychická podpora."

„Všichni jsme vám věřili!" zařval dav a všichni ho začali, jeden před druhého, ujišťovat, že o něm ani v nejmenším nezapochybovali. Zamýšlela jsem se nad jeho slovy. Jasně že jsem nepřehlédla tu narážku na sebe! Co tím ale myslel?

„Víte co? Všechny vás za to zvu na skleničku," rozhodl najednou a mávl na barmana: „Hej, člověče! Dej každýmu tu nejlepší malastarskou vodku, kterou máš na skladě, prosím tě!" Sotva se všichni jeho obdivovatelé odebrali k baru, seskočil ze stolu a došel ke mně. Široce se usmíval. „Jsem rád, že jsi tady," poznamenal.

„Ale já ne," odsekla jsem a snažila jsem se o co nejdrzejší tón hlasu. Dalo mi to hodně práce. „Neměla jsem se tady vůbec ukazovat. Evidentně jsem ti totiž ani trošku nechyběla, podlejzačů tady máš dost a dost! Jaký to je pocit, když ti pochlebuje někdo za to, že jsi v dnešním závodě opět podváděl?"

Zavrtěl hlavou a chytil mne za ruku: „Udělala jsi mi tím velikou radost," pokračuje, jako by mou odpověď nebral vážně. „Pojď si sednout. Tak co si dáš, bliel? Náš oblíbený?" mrkl na mně a já jsem to tak docela nepochopila. Nadhazuje tím snad to, jak jsme se z něj posledně opili? Ohlédl se k baru: „Dvakrát bliel, prosím!"

Vzdychla jsem a pozorovala ho. Je na sebe hrdý, i přesto, že nevyhrál čestně. „Ryane, já … zkontaktovala jsem Radu kvůli tomu, že se vracíme na Coruscant. Nepřáli si, abychom závodili. Musela jsem jim lhát, že tohle byl tvůj první závod. Stejně mi nevěřili," sdělila jsem mu, ale s ním to ani nehnulo.

„No a?" podivil se.

„Ryane, jde o to, že kdyby se dozvěděli o tom, že jsi se účastnil mnoha závodů a ve většině z nich jsi podváděl … naše pátrání by tím docela ztratilo smysl," zamumlala jsem a usmála se na barmana, který nám přinesl dva pohárky po okraj plné blielem. Brčkem jsem usrkla nápoje. Byl výborný.

Ryan se natáhl a z nosu mi utřel pěnu. „Tak se to nedozví," rozhodl vzápětí. „Můžu se na tebe spolehnout?"

„Rozhodně," přikývla jsem. Je snad jasné, že budu svého Mistra krýt! I když by s tím Rada nesouhlasila … no co, sem nás stejně poslala jenom proto, aby zjistili, zda si my dva na sebe dokážeme zvyknout či se pozabíjíme. Měli by být rádi. „Ale není to správné."

„Ne … to není," uznal. „Moc ti za to děkuju, Padawánku." Potom se ke mně sklonil a políbil mne. Ucukla jsem, sotva se jeho rty dotkly mých. Překvapeně jsem se na něj zadívala. Proč to udělal? Co si to o sobě vůbec myslí? Musí mít důvod. Rychle jsem se otočila k barovému pultu. Všichni na nás s očekáváním hledí, jako by nevěřili, že Nathan Stone políbí svou milenku. „Nezkaz to," sykl Ryan nenápadně.

Co mi teda zbývalo? Nemohla jsem nic jiného dělat, takže jsem si přitáhla jeho hlavu blíž a políbila ho tak plně, až dav spokojeně vydechl.