4.

Emeris vystoupil i se svou lodí z hyperprostoru a namířil si to na jednu z mála přistávacích plošin ve městě Coral City. Měl místní obyvatele velice rád a těšil se na setkání s nimi, ale na plošině nikdo nebyl.
„To je divné, že by zapomněli?“ bručel si pro sebe a rozhlížel se kolem. Pocítil mohutný záchvěv v Síle a sáhnul po svém světelném meči. Dřív, než se ho dotknul, přinutil ho nějaký zvuk otočit se. A v tu chvíli dostal ránu do hlavy a ztratil vědomí.

Kerian se snažila uklidnit, ale copak to šlo? Pořád cítila, že je Emeris v nebezpečí. Proč to nevnímal on? Raal ji chvíli pozoroval a pak se odhodlal.
„Kerian?“
„Ano?“ Trochu polekaně sebou cukla, její myšlenky byly úplně jinde.
„Chtěl jsem s tebou mluvit než odletím,“ řekl. Jeho mistr musel být hodně velký cestovatel když jeho učedník nevydržel na jednom místě déle než týden pokud měl na vybranou.
„Vážně?“ podivila se trochu roztržitě a nepřestávala přecházet sem a tam.
„Chtěl jsem ti poděkovat za to, že jsi mě zachránila.“
Tentokrát se usmála Kerian.
„Mám dojem že nebýt mě, tak by tě nechal být.“ I Raal se pousmál a přistoupil k ní blíž. Kerian ucítila něco dost znepokojivého, ale nechala si to pro sebe a opatrně ucouvla. Ten pocit okamžitě pominul. Raal pochopil a stáhnul se.
„Kdy odlétáš?“ zeptala se Kerian aby přerušila to nepříjemné ticho.
„Už zítra za svítání. Malý Perri se moc těší,“ přiznal Raal a poočku sledoval její reakci. Překvapila sama sebe když ucítila obrovskou úlevu, ale podařilo se jí to včas zakrýt.
„V tom případě vám oběma přeju šťastnou cestu.“

Emeris se probudil v naprosté tmě. Ruce měl spoutané a cítil se malátný, musel být pod vlivem nějaké drogy. Pokusil se trochu zorientovat, ale Síla ho neposlouchala.
„To neni dobrý,“ zabručel. Chvíli naslouchal a pak se ozvaly kroky. Byly dvoje. Jedny z nich patřily mohutnému Afarenovi zahalenému do dlouhého černého pláště a druhé patřily drobné, sotva desetileté dívce. Vian.
Dveře do cely se otevřely a Emerise oslepilo prudké světlo. Otočil se tak aby mu vadilo méně a přitiskl čelo ke chladné zdi.
„Konečně,“ ozval se chraplavý šepot a odrážel se od stěn. Emeris si uvědomil, s kým má tu čest a otočil se po něm.
„Afaren, předpokládám,“ ozval se a jeho hluboký hlas byl podivně klidný. Pohled mu sklouznul na Vian a ta trochu vyděšeně ucouvla. Afaren si toho ani nevšiml a Emeris nepotřeboval Sílu na to, aby cítil jeho nenávist. Neměl strach ze smrti ani z bolesti, ale když viděl to malé děvče, bodlo ho u srdce.
Afaren si všiml jeho zájmu.
„Jedi. Místo aby ses klepal před vlastním osudem, máš soucit s touhle malou holkou. Ale ta patří ke mě, rozumíš?“ Emeris si nemohl nevšimnout jak je ta dívenka podobná Kerian. Přece jen Afaren na svou minulost úplně nezapomněl. Až víc vyroste, budou si neuvěřitelně podobné.
„Najde mě a ty to víš,“ řekl jen.
„Jistě, o to mi taky jde,“ ušklíbl se Afaren a odešel. Malá Vian pospíchala za ním.

Otheran se usadil na lavičce v zahradě a chvíli nasával pokojnou atmosféru. Byl starý a neměl nejmenší chuť zabývat se problémy, které se vynořovaly. Raději by všechno nechal na zástupcích mladší generace, ale nemohl. Kvůli Kerian.
Otheran si povzdychl. Když ji Jediové přijali do řádu, cítil, že bude výjimečná. A ten pocit narůstal každým dnem, který mezi rytíři prožila. Velice rychle si osvojila umění boje se světelným mečem a naučila se používat Sílu již v raném věku. Byl to on, kdo se nejvíc zasadil o to, aby ji trénoval Afaren. A ten zklamal. Raal nemohl na jednom místě dlouho vydržet a Emeris? Otheran jen doufal, že je v pořádku.

Kerian si sbalila věci a vyplížila se na chodbu. Kdyby teď narazila na někoho z Rady, měla by pořádný malér. Odporovat se jim nevyplatilo a když řekli neopouštět chrám... Ale Emeris byl její mistr a musela mu pomoct. Tak jako kdysi chtěla zachránit Afarena a musela podniknout nepovolenou akci.
Už si myslela, že má vyhráno, ale pak příliš pozdě ucítila něčí přítomnost. Byl to mistr Yoda.
„Co udělat ty chceš uvědomuješ si?“ řekl vyčítavým tónem. Kerian se otočila.
„Ano, mistře Yodo,“ špitla.
„Ty příkaz Rady porušuješ. My pro tebe jen to nejlepší chceme. Velice riskuješ když na pomoc se mu vydat chceš. O tvého mistra Afarenovi nejde,“ mluvil stále káravým tónem.
„Já vím, mistře, ale viděla jsem, co se mu stane, když mu nepomohu. Ještě pořád pro něj není pozdě. Když si pospíším, moje vidění se nesplní,“ odporovala Kerian. Měla by Radu poslouchat, ale byla už taková.
„Pokud tě na svou stranu zvábí, příliš nebezpečí z toho vyplyne,“ zavrtěl mistr Yoda hlavou.
„Nezláká mě,“ odpověděla Kerian rozhodně.
„Příliš sebedůvěry v sobě máš,“ pokyvoval mistr Yoda. Kerian sklopila hlavu. V životě se tak nestyděla. Rada jednala jen v jejím zájmu.
„Přesto však tvůj mistr teď ve velkém nebezpečí je. Ovšem pamatuj, že mstít ty se nesmíš za žádnou cenu,“ dodal ještě mistr Yoda a odešel. Cesta do hangáru byla volná.

Když ucítila v Síle Afarena, nabrala kurs směrem k Dagobahu. Přesně tam teď byli. Když už se blížila, ucítila kromě Emerise a Afarena ještě někoho jiného. Tenhle signál nebyl tak silný, nejspíš to byl v umění Síly teprve začátečník.

Emeris ucítil v místnosti pohyb. Pak se k němu někdo opatrně přiblížil a dotknul se jeho ramene. Obličej měl zkrvavený a tělo sevřené v bolestivé křeči. Afaren ho při mučení rozhodně nešetřil. Neměl nejmenší naději, že se odsud bez cizí pomoci dostane.
„Napijte se,“ vybídla ho Vian laskavě. Emeris však odvrátil hlavu.
„Nic jí není, no tak. Přece nechcete umřít žízní,“ naléhala. Emeris se k ní obrátil.
„Zemřu tak jako tak. Afaren mě nikdy nenechá jít.“
„Proč vás tu takhle drží?“ pípla. Zřejmě k ní nebyl příliš sdílný. Možná proto, že Kerian připomínala až příliš.
„To kvůli mému Padawanovi. Chce ji dostat za každou cenu,“ šeptl jen a tentokrát už nedokázal vodu odmítnout. Napil se a všimnul si, že se Vian poněkud uvolnila.
„Řeknete mi o ní něco?“ požádala ho a posadila se. Emeris se usmál. A začal vyprávět Kerianin příběh.

Mezitím se štíhlá lesklá stíhačka dostala až k povrchu planety Dagobah. Kerian se probrala a našla si vhodné místečko. Bažiny byly skoro všude, ale tohle místo si pamatovala. Afaren ji sem vzal jako malou a společně tady několik hodin meditovali. Uklidňující prostředí. Teď však bylo potřeba jednat.

„Zdolala ty pašeráky úplně sama?“ Vian se samým úžasem rozšířily zorničky.
„Přesně tak,“ přikývl Emeris. Najednou ucítil, jak slábne. Seděl opřený o zeď a teď se málem sesunul, ale Vian ho chytila.
„Je blízko,“ zašeptal Emeris a pak omdlel.

Kerian odvalila kámen, který zakrýval vchod do jeskyně. Hořely tam pochodně. Afaren chtěl, aby ho našla. Nasadila si na hlavu kápi, uvedla svou mysl do stavu pohotovosti a vkročila dovnitř.

Vian se nepatrně přikrčila a zachvěla se. Ještě pořád nevnímala Sílu moc dobře, ale takovouhle vlnu nevnímat nemohla. To musela být Padawanka Emerise. Její mistr, Afaren, držel v ruce meč a upíral pohled k jedinému vchodu do téhle jeskyně. Konečně se dočkal.
Kerian se tiše vynořila ze stínů a kdyby po ní urputně nepátral, ani by si jí nevšimnul.
„Konečně jsi dorazila,“ ozvalo se posměšně z Afarenových úst.
„Bál ses že nedorazím? Tos opravdu nemusel,“ ujistila ho Kerian. Všimla si, že Afaren drží v ruce meč připravený k bleskovému výpadu, ale nic si z něj nedělala.
„Musel bych být hodně hloupý abych si myslel, že uposlechneš Radu a nevydáš se Emerisovi na pomoc. Tak jako kdysi mě,“ ušklíbnul se.
„Měl bys ho pustit, Afarene. On ti přece nic neudělal,“ řekla Kerian.
„Je to Jedi, to je dost dobrý důvod k tomu, abych ho nenáviděl,“ syknul Afaren. Jeho oči ostatně o jeho pocitech hovořily více než výmluvně.
„Jak se z Jedie může stát zrůda jako jsi ty? Hájil jsi zákon a teď ubližuješ nevinným...“ Kerian ho provrtávala ohnivým pohledem. Afaren se zachechtal.
„Je to snazší než si myslíš. Žádné svědomí, žádné výčitky. Jsem svobodný.“
„Tak proto jsi se přidal na temnou stranu? Měla jsem o tobě lepší mínění,“ zavrčela Kerian.
„To poznáš sama,“ zašeptal tak, že ho Kerian sotva slyšela.
„Nemyslím. Uvědomuješ si vůbec, jak s tebou Heyran celá ta léta manipuloval? Nechtěl tebe, chtěl na své straně Sílu, která byla mocnější než on. Proč myslíš, že zajal Raala a pokusil se mě dostat na temnou stranu?“
Afarenův pohled byl chladný a vypadalo to, že vůbec neposlouchá. Kerian však v jeho nitru cítila spalující nenávist. Musel to vědět.
„Věděl dobře, jak velká moc je Strážkyni souzena. Jenže nepočítal s výcvikem jakého se mi dostalo,“ pokračovala a doufala, že se boji vyhne. Afaren však pozvednul svůj meč a zaútočil.

Meče jen zasršely a Kerian Afarena odrazila tak, že naboural do stěny. Okamžitě se vzpamatoval a zaútočil na její levou ruku. Hravě ho odrazila a podtrhla mu s pomocí Síly nohy. Málem se mu podařilo to zarazit, ale na to byla připravená. Skončil na zemi a Kerian mu jeho meč sebrala.
„Tak mě zabij,“ zasyčel.
„Víš dobře že to udělat nechci,“ řekla Kerian klidně.
„Nikdy mě na svou stranu neobrátíš, spáchal jsem toho příliš,“ prskal vztekle, ale Kerian cítila, že jeho odpor už zlomila.
„Není na mě, abych soudila tvé činy, Afarene. Ať už jsi udělal cokoliv, nikdy není pozdě na to se vrátit,“ ujistila ho.

Zdravotní droidi opatrně naložili Emerise na nosítka s repulzory a stejně opatrně ho odnesli do lodi. Na Afarenových rukou se leskla modrá pouta a bezpečnostní služba ho odváděla do jiné lodi. Poslední Sith skončí v lodní cele ve společnosti malých ysalamirů.
Vian se dívala, jak ho odvádí a Kerian vycítila, co se v ní děje.
„Co se s ním stane?“ zeptala se Vian se slzami v očích.
„Bude muset předstoupit před Radu a zodpovídat se jí ze svých činů. Pokud se mistrům podaří ho přesvědčit, aby se přidal zpět na naši stranu, bude v chrámu pod přísným dozorem, ale bude moci žít jako každý Jedi,“ odpověděla Kerian a taky se za ním dívala.
„A pokud ničeho z toho litovat nebude?“ Vian se na Kerian podívala s hlubokým zármutkem v krásných zelených očích.
„Pak skončí jako každý zločinec. Možná v trestanecké kolonii, ale jeho by spíš museli držet v cele. Kdyby se rozhodl zůstat temným rytířem, mohl by napáchat příliš mnoho škod.“
„A co bude se mnou?“ odvážila se Vian po chvíli. Tentokrát se Kerian usmála.
„Jsi velice mladá, Vian, a máš do určité míry schopnost ovládat Sílu. Požádám Radu, aby zauvažovala o tvém přijetí do řádu. A pokud ne, vrátíš se ke své rodině.“

Kerian pozorovala další východ slunce nad Coruscantem. Teď na podzim se listí začalo barvit do zlata a obloha zůstávala bez jediného mráčku. Vzduch byl svěží a žádný hluk městské dopravy sem nedoléhal. Tyhle chvíle byly jako stvořené pro poklidnou meditaci, kdy bylo zapotřebí se uklidnit po všech těch zážitcích.
Emeris byl v pořádku a Afaren se nakonec Radě podvolil. Podstoupí „převýcvik“ a pokud se dobře projeví, bude si moci vzít Padawana. Kerian už byla rytíř Jedi. Tuhle novinku jí jako mimochodem oznámil předchozího večera mistr Yoda, když musela předstoupit před Radu a podrobně jim všechno popsat. Zaplavila ji nevýslovná radost. Přece jen to dokázala. Bude si moci vzít svého vlastního učedníka.
Přesto však věděla, že musí udělat ještě jednu věc. Během posledního měsíce byla příliš blízko temné straně, když byla nucena zabít Heyrana. A on i Afaren jí vtiskli do mysli příliš mnoho zla. Musí na čas odejít do ústraní. Využila toho, že její stínoví přátelé z Keronu požádali Radu o doprovod alespoň jednoho z rytířů a na tu misi se přihlásila. Ta mise se měla konat asi za měsíc, ale byla odhodlaná do té doby vydržet. Plánovala s nimi zůstat v jejich novém domově alespoň pár týdnů, než se u nich všechno zaběhne. Rada to věděla a nikdo proti tomu neprotestoval. O to se asi zasloužili mistr Yoda a Otheran.

„Smím tě na chvíli vyrušit?“ ozvalo se za ní po chvíli.
„Jistě, mistře,“ usmála se Kerian a uvolnila Otheranovi místo. Zestárl. Až příliš. A cítil, že jeho čas se blíží.
„Chtěl jsem ti jen něco dát, než odjedeš za svými tajemnými přáteli. Může se také stát, že bychom se nemuseli shledat.“ Kerian na to reagovala jen zdviženým obočím, tak Otheran sahnul do kapsy a něco jí podal. Byl to kámen zářivě zlaté barvy. Takovou barvu měla i čepel jejího nového světelného meče.
„Co je to?“ zeptala se trochu rozpačitě a podívala se na něj. Ten kámen se jí akorát vešel do dlaně. Když to Otheran uviděl, usmál se.
„To je jediná věc, kterou ti tvůj otec dal, když jsi měla opustit svůj domov. Nikdy se tě nechtěl vzdát, ale také ti nechtěl bránit v rozletu. Nakonec se nám ho podařilo přesvědčit a on tě nechal jít. Tohle mi tenkrát podal a požádal mě, ať ti to dám až se staneš rytířem. Ten minerál je velice vzácný a spousta lidí by za takový kus dala hotové jmění, ale on chtěl, abys ho dostala ty. Nedoufal, že jednou budeš pátrat po svých kořenech a že ti bude moci předat to, co ti chtěl dát až vyrosteš a budeš se vdávat.“ Podíval se na ni.

Kerian konečně našla co hledala. Její rodina žila na Naboo. Její otec měl hornické kořeny a její matka sloužila v královském paláci. Když se vzali, byla Kerian jejich jediné dítě a navíc její matka krátce po porodu zemřela. Byla to jediné co otci zůstalo.
Chvíli váhala, pak ale našla v záznamech adresu, na kterou se tenkrát Jediové dostavili.

Když ji palubní počítač upozornil, že je čas opustit hyperprostor, poslušně stiskla tlačítko a loď se vynořila nad krásnou planetou. Naboo.
Sestoupila atmosférou na přesně vypočítané souřadnice a přistála nedaleko malého domku, který tu stál úplně o samotě. Byla to jen malá farma, která určitě sotva stačila uživit její obyvatele, ale bylo tu překrásně.
Naproti jí z domku vyšel jeden protokolární droid. Vzdáleně v něm poznávala nějaký hmyzí druh, který droidy vyráběl a dával jim částečně svou podobu.
„Dobré odpoledne, co si přejete?“ Příjemní a zdvořilí. Takoví byli protokolární droidi vždycky.
„Hledám Poela Neirefa.“ To bylo poněkud netradiční jméno, ale co. Své příjmení nikdy nepoužívala.
„Jistě, to je majitel této farmy. Zavedu vás k němu,“ odpověděl droid a vedl ji do domku.
-
Vstupní místnost byla malá a uzounkými okénky sem pronikalo jen malé množství světla, takže tu vládlo takové zvláštní pološero. Jinak tu ale bylo čisto a příjemně.
Nejdřív si nikoho nevšimla, ale pak v křesle otočeném zády uviděla člověka. Měl ještě tmavé vlasy, pokud se to dalo v tom chabém osvětlení rozpoznat.
„Co si přejete?“ zabručel nevlídně. Protokolární droid nemohl zapomenout nic z toho, co měl ve svých procesorech, ale tenhle člověk zřejmě odvykl jednání s lidmi.
„Vy jste Poel Neiref?“ zeptala se klidně.
„Ano, to jsem. A kdo jste vy?“ zavrčel a v křesle se otočil. Nebýt několika hlubokých vrásek, které mu do tváře vepsal čas, vypadal by velice mladě. Kerian chvíli mlčela. Ale byla to hloupost, nemohl si ji pamatovat. Vždyť ji naposledy viděl jako malou holku.
„Jsem rytíř Jedi, mé jméno je...“ Nedokončila a nenápadně si povytáhla rukáv. Tam zabloudil Poel pohledem a všimnul si kamene, který svírala v ruce.
Chvíli na ni hleděl, jako by nechápal, ale pak se v jeho očích zablesklo poznání.
„Kerian?“ zašeptal nevěřícně a úplně ztuhnul.
„Jsem to já,“ odpověděla mu šeptem a upřeně se na něj dívala. Vypadal vyděšeně, ale pak se vzpamatoval a v očích se mu zaleskly slzy.
„Děvče moje, tak přece jen. Přece jen jsem se tě dočkal...“ vypadal tak šťastně. I Kerian cítila, že se slzám neubrání. Viděla ho prvně v životě, ale zároveň cítila, že sem patří. A měla pocit, že jeho zná už od pradávna.
Obejmul ji a dlouho ji držel v náruči. Cítila jak ji začínají pálit oči a snažila se ze všech sil emocím nepodlehnout, ale nedokázala to.

V Jezerním kraji bylo tak nádherně. Obrovský dům, který tu stál, patřil rodině královny. Byl obklopený obrovskou zahradou.
„Zítra tě vezmu do hlavního města, Theedu. Bude se ti tam líbit,“ slíbil jí otec. Kerian se naposledy rozhlédla po té nádherné krajině. Kdyby tu mohla zůstat, stranou všech těch politických intrik a starostí o budoucnost galaxie. Navíc ji na každém kroku pronásledovalo jediné slovo: Strážkyně. Víc než vyvolený. Rovnováhu Síle již vrátila. Alespoň na čas. Ale ještě bude muset vykonat mnohé než její cesta skončí. Co to však bylo, to nikdo nevěděl...

Emeris měl jednu ruku v obvaze, ale i tak hravě odrážel nesmělé pokusy malé Vian, která už měla po hodinách s mistrem Nachiem, který cvičil novice, a nechtělo se jí sedět v knihovně s ostatními. Chtěla trénovat.
„Děláš to špatně,“ napomenul ji Emeris.
„Tak co mám dělat,“ zafňukala Vian a sklonila meč.
„Především by ses měla snažit, fňukání ti moc nepomůže. Příliš dlouho váháš než zaútočíš. Teď nejde o to naučit tě bojovat tak, abys porazila nepřítele. Nejdřív si musíš vypěstovat reflexy a naučit se poznat, kdy má protivník slabou chvilku. A teď znovu,“ řekl a lehce pozvedl svůj meč.

V Theedu zrovna probíhala korunovace královny. Mezi přihlížejícími zahlédla i mistra Otherana a Yodu. To byl jediný důvod proč jí sem povolili odjet – bude během korunovace dávat pozor přímo mezi lidmi. Není lepší maskování než sem přicestovat v obyčejném oblečení s obyvatelem Naboo, který na své farmě zaměstnává jen chudáky. Kerian podle toho vypadala. Krásné tmavé vlasy měla spletené do copu a oděv i obličej měla ušmudlané.

Ani jeden z nich se nepodíval jejím směrem a tak i Kerian upřela oči na nově příchozí královnu. V tu chvíli zapátrala po emocích lidí, kteří se tu kolem tísnili. Všude však byl klid. Obyvatelé byli velice srdeční a na své královny byli po právu hrdí. Vždycky jednaly pro rozvoj své planety a přitom si dokázaly zachovat sympatie všech.

Celý zbytek měsíce mohla strávit na téhle klidné planetě a byla za to nesmírně vděčná. Než se vydá na plánovanou misi, vrátí jí Síla rovnováhu. Alespoň se lépe bude moci soustředit na své povinnosti.
Se svým otcem se však loučila velice nerada a ani on nebyl z jejich rozchodu příliš nadšený. Povinnosti rytíře Jedi však byly nevyhnutelné. Když se jí podařilo odletět, už ji zase v očích pálily slzy.