3.

Emeris odrazil Kerianin útok a skočil jí za záda. Zablokovala jeho ránu. Bleskurychle se otočila, ale Emeris už tam nebyl. Tenhle úskok ji vždycky rozčiloval. Uslyšela těsně vedle svého ucha bzučet jeho meč.
„Jak se dá bránit proti něčemu takovému?“ zabručela Kerian a deaktivovala svůj meč. Emeris ji napodobil a za chvíli už jeho meč odpočíval na opasku.
„Tenhle útok se dá provést jen s patřičnou mrštností. Ne každý je dost obratný na to, aby svého soupeře nepozorovaně přeskočil během doby, kdy se otáčí. Ale jak vidíš, neproveditelné to není. Obrana je mnohem složitější a prakticky nemožná. Jen velice rychlé reflexy ti dokáží zaručit, že protivníkovu čepel odrazíš ještě dřív, než ti usekne hlavu.“
„Naučíte mě to, mistře?“ zeptala se. Tohle by se jí mohlo hodit.
„Jistě, ale teď už musím jít, Rada má jednání. Takže když mě omluvíš,“ otočil se k ní. Kerian se uklonila a Emeris opustil tělocvičnu.
Mistr Yoda ukončil výuku s mladými novici řádu a počkal, až do jednoho opustí cvičební místnost. Nebyla to klasická tělocvična. Cvičebna byla o hodně menší a byla vybavena několika učebními pomůckami jako projektor mapy galaxie.
„Mistře Yodo?“ Kerian, zahalená do pláště, vystoupila ze stínu u vchodu.
„Chceš slyšet, předpokládám, o starém příteli svém,“ obrátil se a podíval se jí do očí. Nemusel číst její myšlenky. Od doby před sedmi lety, kdy se musela rozloučit se svým bývalým mistrem a kdysi nejlepším přítelem Raalem, se na něj ptala přibližně každý týden. Musel Radě samozřejmě dávat pravidelná hlášení.
„On i Padawan jeho dobře se mají,“ ujistil ji mistr Yoda. Raal nemohl na své cesty odvézt Kerian s sebou, tak si v chrámu našel učedníka. Malému Perriovi tenkrát byly pouhé tři a nikdy, stejně jako Raal za svých učednických let, nepoznal bezpečí chrámu. Když Kerian poprvé slyšela jméno jeho učně, bylo jí jasné, že jedním z důvodů, proč si ho vybral bylo jeho jméno. Až příliš se podobalo jménu mistra, který v den jeho dvanáctých narozenin zmizel a nikdo ho od té doby neviděl.
Po jeho odchodu si ji jako svého Padawana vzal Emeris. Byl to vynikající diplomat, člen Rady a navíc velice schopný bojovník. A taky skvělý léčitel. Kerian si ho velmi vážila, přestože dřív jejich vztahy byly dost chladné a omezily se na zdvořilé pozdravy.

S trhnutím se probrala. Oknem se prodíraly teprve první sluneční paprsky a na židli vedle postele bylo její pečlivě složené oblečení. Psací stůl na svém místě, okno zavřené jako předchozího večera. Na první pohled nic divného, ale v duši cítila zvláštní neklid. Co nejrychleji se oblékla a vylezla na chodbu. U okna zalitého slunečním světlem stála postava zahalená v dlouhém cestovním plášti a vyhlížela ven. Poznala ho.
„Raale? Co ty tady děláš?“ zeptala se nechápavě. Otočil se a sundal si kápi. Vypadal skoro stejně jako před sedmi lety, ale výraz v jeho očích se změnil. Už nebyly plné těch veselých jiskřiček, ale jeho tvář byla vážná. Tvář mistra Jedi.
„Sheinan se rozhodl uspořádat oslavy na počest nastolení míru na Keronu. Rada chce, abychom se tam vydali my dva,“ řekl tiše. Co se to s ním jen stalo?
„Kdy máme vyrazit?“ zabručela Kerian. Na Keron měla soustu vzpomínek, ale některé z nich nebyly zrovna pěkné.
„Hned.“

Ještě než se slunce celé prokousalo nad obzor, vyrazily z hangáru chrámu dvě stíhačky. Hyperprostorem trvala cesta na Keron necelých dvanáct hodin. Kerian byla ráda, že se konečně může proletět. Tak dlouho už byla zavřená v chrámu a let na diplomatických lodích si nikdy pořádně neužila.
„Jsme na místě,“ oznámil její opravářský droid. Jejich elektronickému pípání se časem naučila rozumět. Vlastně se to naučila někdy před čtyřmi roky, kdy ji poslali na pomoc proti lodím vesmírných pirátů, kteří zajali jednu senátorku. Tu misi podnikla téměř sama, musela být co nejméně nápadná. Pomohla obléhajícím vojákům sestřelit pár stíhaček pirátů a nakonec se jí podařilo dostat senátorku z lodi. Vyfoukla ji svým nepřátelům přímo pod nosem.
Tenkrát se ta její schopnost porozumění záhadně objevila a zůstala jí.
„Kontakt z planety,“ ozval se droid po chvíli.
„Na monitor,“ broukla Kerian. Měla ve své stíhačce obrazový přijímač, kdežto Raal ne, proto nechal kontakt na ní. Na obrazovce se objevil mladý muž. Byl to Ferin, Sheinanův syn. Při poslední návštěvě na Keronu před lety se spolu ani pořádně nestihli seznámit a Kerian ani nestihla splnit slib, který Sheinanovi dala. Měla se Ferina pokusit přesvědčit, aby usedl na trůn. Jak se zdá, král ho přesvědčil i bez její pomoci.
„Princi? Jste to vy?“
„Přesně tak. Rád tě zase vidím, Kerian. Jen doufám, že tentokrát budeme mít víc příležitostí si spolu popovídat,“ usmál se.
„Posílám identifikační kód.“
„V pořádku, posíláme souřadnice pro přistání, konec,“ řekl Ferin a obrazovka potemněla. A droidi začali navádět stíhačky na přistání.

„Vítejte na Keronu, přátelé,“ rozlehlo se halou, kam je dovedli královi vojáci, staří známí Nautolani. Sheinan měl v obličeji více vrásek, ale jinak se téměř nezměnil. Z ramenou mu spadla obrovská tíha, když se jeho syn rozhodl na trůn nastoupit, takže skoro spíš omládl.
Kerian a Raal se uklonili. Nebyl sám. Za ním, kromě jeho osobní stráže, kráčela jeho manželka Leira a také Ferinova dcera, Carol.
Postaral se jim o skutečně srdečné přivítání. Hned si s sebou odvedl Raala a Kerian zůstala v přijímací hale spolu s královnou a Carol. Královna byla stejně vlídná jako před lety, ale Carol se změnila. Bylo jí čtyřiadvacet, o nápadníky zřejmě neměla nouze a navíc měla jednou zdědit keronský trůn. Kerian z ní cítila příliv jakési otrávenosti, i když se tvářila jako by neexistovalo nic úžasnějšího než oslava.
„Ráda tě zase vidím, Kerian,“ usmála se královna a objala ji. Nezapomněla na nic z toho, co Kerian pro její rodinu a pro její lid vykonala.
„I já vás moc ráda vidím, královno,“ ujistila ji.
„Smím tě provést po paláci?“ nabídla se ochotně.
„Jistě, ráda se podívám co všechno se tu změnilo.“ Královna si odvedla Kerian a Carol zůstala v přijímací hale sama.

„Tak jak se ti tu líbí?“ Raal se posadil vedle ní na lavičku a připojil se k její meditaci.
„Změnilo se to tu k lepšímu. Ráda vidím, že lidé jsou spokojení a přestali se bát.“
„Strach je velice svazující,“ připustil Raal. Že to říkal zrovna on. Kerian se pousmála.
„Na co tím narážíte?“
„Cítím v tobě velké obavy. Nechtěla by sis se mnou promluvit?“ otevřel oči a upřel na ni pronikavý pohled. Kerian zůstala v klidu.
„Proč si Rada pořád myslí, že se musím jednou se svým bývalým mistrem střetnout?“
„To je to co tě trápí?“ Raal se vrátil k meditaci.
„Je to jedna z věcí...“
„Je to tvůj osud. Váš střet je nevyhnutelný, ať se vydáš po jakékoliv cestě. Proč se tě vlastně ani nepokusili zlákat na svou stranu?“
„Tahle otázka mě pronásleduje už skoro osm let. Nevím a raději to ani vědět nechci,“ zabručela Kerian a ponořila se do hlubin Síly.

Raal se o kus dál vybavoval s keronským senátorem a Kerian bedlivě naslouchala rozhovoru obyčejných lidí, kteří byli na oslavu pod širým nebem také pozváni. Mohli v klidu mluvit s významnými osobnostmi své planety, s jakýmkoliv členem královské rodiny a jejich zraky přitahovali i ti dva Jediové ve svých tradičních tunikách a od shora až dolů zahalení do tmavých plášťů. Jejich hloučky postávaly všude možně, ale její smysly byly dostatečně vycvičené a dokázala odizolovat hluk všeho ostatního. Byli spokojení, úroda byla bohatá, platy dostatečné a podpora pro podnikatele z královské pokladny vysoká. Kéž by jim to takhle vydrželo.
Raal k ní nenápadně přistoupil.
Všechno v pořádku? ozval se hlas v její hlavě.
Ano, mistře. Zdá se, že si nikdo nestěžuje. Na Keronu právě teď nejspíš zažívají zlaté časy a žádné konflikty v dohledné době nehrozí. Síla se nebouří a obyvatelé taky ne.
To sice rád slyším, ale jsme tady proto, abychom se také trochu pobavili. A je to především tvoje zásluha, že se ti lidé mají tak jak se mají.
Nejsem tady proto, abych obdivovala výsledky svojí práce, ale proto, abych se pokusila ještě v zárodku zachytit nějaké nespokojenosti. Vy se klidně bavte.
Neměla bys to tak přehánět, ozval se naposledy Raal, ale nechal ji být.
„Napijete se s námi?“ To byla Hases, Ferinova žena. Ferin stál po jejím boku a vlídně se usmíval.
„Děkuji, ale nemůžu, jsem...“
„Ve službě?“ Hases se usmála.
„Přesně tak,“ zasmála se Kerian.
„Jedna sklenička vám nic neudělá, no tak,“ vybídla ji Hases znovu. Kerian to vzdala, veškerý odpor byl marný.

Oslava už končila a návštěvníci se pomalu začali vytrácet. Královská rodina si šla ještě popovídat do společenské místnosti a Raal šel za nimi. Kerian zůstala na zahradě jediná. Nechala skrz sebe proudit živoucí Sílu okolních stromů a tvorů schovávajících se v porostu lesa, který vyrůstal za plotem. Nikde kolem nebyl žádný člověk, nemohla cítit zlobu nebo nenávist. Už dlouho přemýšlela o tom, že by po složení zkoušek odešla někam do ústraní a opatrovala nějakou poklidnou oblast v galaxii. Žádná politika, žádní Sithové, žádné starosti.
Pak si povzdychla. Jakkoliv toužila po klidu, věděla, že by nikdy nedokázala zapomenout na chrám, na své přátele ani na to, co už se v jejím životě událo. Snad až bude starší.

Když se ráno chystali k odletu, většina paláce ještě spala. S královskou rodinou se rozloučili už včera a zdvořile odmítli Sheinanovo pozvání na to, aby strávili v paláci pár dalších dní. Rada by to neviděla ráda a navíc ani Kerian s Raalem netoužili tu zůstat. Každý z nich měl dost povinností.
Kerian nechala droida vklouznout na jeho místo, ale pak ucítila záchvěv v Síle. Prudce se otočila a zřetelně spatřila černý stín jak se bez zjevné příčiny mihnul po zdi skladiště, které stálo za jejich zády.
Mistře?
Ano, taky jsem to cítil. Vidíš něco podezřelého?
Ne, ale před chvílí jsem měla dojem, že se po zdi toho skladiště mihnul nějaký stín aniž by tam měl co dělat. Tohle se mi nelíbí.
Ani mě ne, Kerian, ale Rada naléhala ať se vrátíme brzy.
Nikdo z nich by jistě nechtěl, abychom se nejdřív neujistili, že je vše v pořádku. Znám jedno místo, kde se můžeme dobře ukrýt. Co vy na to?
Dobrá, souhlasím.
Stíhačky se zvedly a za chvíli byly mimo vizuální dosah. A teď se za bednami u stěny starého překladiště mihly stíny hned dva.

Podařilo se jim v ruinách starého města najít jeskyni, kde se před lety ukrýval zdroj zla. Teď už tam bylo čisto a žádné nebezpečí ani jeden z nich necítil.
„Přišlo mi dost divné, že jsou všichni tak spokojení. Sedm let je sice dlouhá doba, ale i tak by Sheinan musel být skutečně dobrý, aby tohle všechno zvládl. Přinejmenším by v některých obyvatelích zůstala pachuť těch událostí. Mělo mě to napadnout,“ hučela Kerian a otevřela dveře do staré známé místnosti. Jádro na svém místě na kamenném podstavci, ale bez krystalu bylo k ničemu.
Raal ze sebe shodil plášť.
„Nemáme tady odsud žádný kontakt s Radou. A vysílání z nového města by mohli zachytit.“
„R8 tu zprávu předá, nemějte obavy,“ ujistila ho Kerian a položila na zem batoh se svou výstrojí. Vyndala krystal zářivě zlaté barvy a začala ho nasazovat do jádra. Po chvíli se rozzářil a vytvořil kolem místnosti štít.
„Můžeme ho podle potřeby rozšířit, ale zatím to stačí takhle. Jejich detektory známek života jsou dost citlivé a kdyby pojali jakékoliv podezření, nehodlám jim to usnadňovat.“
„Proč jsme vlastně nic necítili?“ Raalovi se to ani trochu nelíbilo.
„Možná proto, že to nejsou ONI kdo něco skrývá,“ odvětila Kerian a opatrně šťouchla světelným mečem do vytvořeného štítu. Odrazí i střely z blasteru.
„Chceš říct, že s nimi někdo něco provedl?“ zamračil se Raal.
„Něco je musí ovládat. Co když ten stín, který jsem viděla, nebyl jen stín, ale něco jiného?“
„Co se mi to tu snažíš namluvit? Že je ovládla forma života, kterou ani neznáme?“ vyletěl Raal.
„Kdo říká, že ji neznáme?“ namítla Kerian a pak se rozhostilo hrobové ticho, přerušované jen ťukáním do klávesnic Kerianina osobního počítače.

Když se Raal ráno probudil, všechno ho bolelo. Byl příliš zvyklý na pohodlnou postel ve své lodi a spaní na tvrdé zemi už dávno odvyknul.
„Zdá se, že vám chybí trénink, mistře,“ zamumlala Kerian.
„Nech toho,“ zavrčel podrážděně. Měl by ses ovládat, napomenul se v duchu.
Po rychlé snídani vyrazili na cestu k městu. Nebylo to odsud tak daleko, ale představa, že takhle daleko budou chodit každý den ani jednoho z nich moc nevábila.

Seděli na kopci a triedrem pozorovali shon na plošině, ze které včera odletěly jejich stíhačky. Droidi nakládali do lodě nějaký materiál zabalený v bednách. Narozdíl od běžných beden tyhle neměly žádné otvory a pokrývala je lesklá vrstva nějakého kovu. Kerian se podívala na svůj senzor. Široko daleko ani živáček, jen ti droidi. Když stiskla jedno tlačítko, objevila se jí na malé obrazovce stupnice radiace. Její hladina byla zvýšená.
„Tohle není dobrý,“ zabručela a sledovala stupnici.
„Co tím chceš říct?“ hlesnul Raal.
„Převáží radioaktivní materiál. I když jsme tak daleko, senzor mi naměřil zvýšenou úroveň radiace. To by vysvětlovalo, proč široko daleko nikdo není.“
„Tak co budeme dělat?“ povzdychl si Raal. Líbilo se mu to čím dál míň.
„Naše oblečení nás proti radiaci neochrání, ale v paláci by nějaké mít mohli.“ Zastrčila senzor a namířila si to nejkratší cestou do paláce.

Kolem vchodu chodili jako stráže droidi, Nautolany nebylo nikde vidět.
„Co to má u Síly znamenat? Kam se poděli naši staří známí?“ zavrtěla Kerian hlavou.
„To možná zjistíme pokud se dostaneme dovnitř,“ ozval se Raal.
„Jenže na sebe nesmíme předčasně upozornit. Budeme to muset vzít jinudy.“ Raal ji chytil za předloktí a stáhnul ji zpátky.
„Copak ses úplně zbláznila? Neměli bychom raději počkat na pomoc od Rady?“ zavrčel.
„Mistře, na těch lodích převáží nějaké radioaktivní nerosty. Na co je používají, na to nechci ani pomyslet. Musíme zjistit co se děje co nejrychleji.“ Vytrhla se mu a plížila se kolem skalek až k zahradní zdi.
Do čeho ses to zase namočil, spílal si v duchu a proplížil se za ní.

Přes zeď se dostali bez problémů. Vchod do paláce nebyl z téhle strany střežen, nejspíš nikoho nenapadlo předpokládat, že se někdo dokáže proplížit kolem stráží číhajících všude kolem zdi. Zdá se, že ostražitost droidů poněkud přecenili. O kus dál v hale ale chodili další stráže.
„To je jak chodit po minovém poli,“ rozčilovala se Kerian.
„Spíš mnohem horší,“ brouknul Raal. „Vypadá to, že se nám naši přítomnost nepodaří jen tak utajit.“ Už sahal po světelném meči, ale Kerian ho zarazila.
„Možná to nebude zapotřebí,“ řekla a ukázala na sloupec oken, z nichž jedno bylo pootevřené. Raal s povzdechem zastrčil meč zpátky.

„To nebylo zas tak těžké,“ prohlásila Kerian když dopadla na podlahu.
„Mluv za sebe,“ řekl Raal a prudce oddychoval. Málem to nezvládl.
„Musíme zmizet, někdo sem jde,“ špitla Kerian a strčila Raala za jeden závěs a sama si vlezla za druhý. Nějaká úžasná skrýš to nebyla, ale nic vhodnějšího nenašla. Kroky se přibližovaly a Kerian použila astrální projekci, aby viděla, co se za závěsem děje. Dva stíny.
„Jak dlouho myslíte, že to ještě bude trvat?“ zeptal se ten menší z nich. Pokud to mohla posoudit, byl i mladší než ten druhý.
„Ještě několik zásilek a pak už budeme mít klid,“ ujistil ho ten větší.
„Ano, pane, ale zdá se mi, že je to příliš pomalé,“ namítl mladší.
„Trpělivost, příteli. Droidi pracují bez ustání a plným tempem.“
Jak zašli za roh, jejich rozhovor už nebyl slyšet. Kerian vylezla zpoza závěsu a podívala se na Raala.

Ani jejich rozdělení nepřineslo žádné výsledky. Když se o tři hodiny později sešli za zahradní zdí, byl jejich rozhovor stručný. Ani jeden z nich neobjevil oblek chránící před radiací a ani jednoho člena královské rodiny.
„Co s nimi mohli udělat?“ uvažovala Kerian když mířili zpět k městu.
„To nevím, ale doufám, že jsou všichni v pořádku. Možná bychom se měli pokusit promluvit si s Radou dokud můžeme vysílat,“ navrhnul. Kerian tedy bez odmluvy vytáhla svůj vysílač a podala ho Raalovi.

„Říkáte, že jste nenašli žádného z členů královské rodiny?“ Otheran zněl dost znepokojeně.
„Ani jednoho, mistře. A co hůř, ani můj senzor v paláci neodhalil žádné známky života. Tedy, kromě těch stínů, ale jejich signál je odlišný,“ ozvala se Kerian.
„To velice nepříjemné je. Co v plánu oni mají, to vy zjistit musíte,“ řekl rozhodně mistr Yoda.
„Ano, mistře,“ kývl Raal.
„Průběžně nás informujte,“ přidal obvyklou formulku Emeris a vysílání se přerušilo.
„To je tedy malér,“ povzdychl si Raal. „Nejspíš svého Padawana hned tak neuvidím.“

Úroveň radiace nepříjemně vzrostla, ale mladý stín si toho nevšímal. Neúnavně dohlížel na práci droidů a upřímně se nemohl dočkat konce své směny. Nebylo zas tak těžké proklouznout kolem něj nepozorovaně a otevřít větrací poklop. Ten za sebou dva nezvaní hosté zase zavřeli. Opatřeni štíty, které je chránily před zaznamenáním senzory, pronikli do budovy aniž by si jich někdo všimnul.
Díky větracímu systému se dostali až nad společenskou místnost, kde teď bylo shromážděno několik stínů. Ten největší z nich zrovna přecházel sem a tam po místnosti.
„Dal jsem vám jasně najevo, že si nepřeji, aby se těm Jediům něco stalo. Tak kdo má ten vražedný incident na svědomí?“ vrčel. Jeden z nich vstal.
„Pane, já myslel...“
„Tys neměl myslet, ale poslouchat rozkazy. Z toho ze budeš zodpovídat. Řekl jsem žádní zranění a na ty dva jsem kladl důraz.“
„Omlouvám se, pane,“ špitnul stín.
„Tvá omluva nestačí. Teď odsud zmiz, musím si ještě promyslet jak tě potrestám,“ zabručel velký stín. Malý se zvednul a s ním i všichni ostatní a za chvíli byla místnost prázdná. Byl tam jen jejich vůdce.
Tohle si budeme muset promyslet. Zdá se, že nejsou nepřátelští, ozvala se Kerian v Raalově hlavě.
A co se potom stalo s obyvateli paláce? Nebyl bych tak důvěřivý, namítl Raal.
Rozhodli se opustit palác, ale když vylezli zpod větracího poklopu, nestačili odrazit omračovací střely a co se s nimi dělo dál...

Kerian tichounce zasténala a otevřela oči. Skrz okno dopadalo na nábytek měsíční světlo. Ucítila, jak se na posteli vedle ní něco pohnulo. Byl to Raal.
„Mistře? Jste v pořádku?“
„Nic mi není,“ ujistil ji a posadil se. Kerian taky.
„Vida, ani nás nespoutali,“ zajásal tiše Raal.
„Ať vás to ani nenapadne,“ zavrčela Kerian.
„Hodláš snad zůstat zajatcem?“
„Ne, ale kdyby s námi měli v úmyslu něco nepěkného, tak by nečekali, až se probudíme.“
Chvíli bylo ticho. Pak si Kerian všimla Raalových pocitů.
„Snad nemáte výčitky svědomí,“ podivila se.
„Kdybys jen tušila jaké,“ povzdychl si.
„Nikdy jsem vám to nevyčítala,“ zavrtěla hlavou.
„Já vím, ale sám sobě jsem to neodpustil. Pochop, že s mou toulavostí se dá bojovat. Ale to by mě pro mě znamenalo příliš velkou námahu. Nikdy jsem si ale nepřestal zazlívat, že jsem tě opustil zrovna v době, kdy jsi mě nejvíc potřebovala. Vím, že to pro tebe nebylo snadné,“ v jeho očích se zaleskly slzy.
„Jsem Strážkyně, to jste věděl?“ pípla tichounce.
„Ano, věděl. Už když jsem tě znal jako malého špunta jsem věděl, že budeš výjimečná. Ale jak moc skutečně mi řekl až Otheran. Proto tě vždycky tak střežil. I když tě sám nemohl vycvičit, byl ti stále nablízku, i když vnímat jeho mlčenlivou přítomnost je někdy dost těžké i pro mě.“ pousmál se.
„Co když se Rada mýlí?“ v jejím hlase zazněla naděje.
„Předpověď o Strážci je jen jedna jediná, Kerian. Ty svému osudu neutečeš.“ Toho se právě bála.

Když do pokoje vstoupil velitel stínů, musela Kerian Raala držet aby neprovedl nějakou hloupost. Ten naproti nim však zřejmě tušil, jaké city vůči němu Raal chová a tak se rozhodl, že moudřejší bude mluvit s Kerian.
„Je nám velice líto, že jsme se museli donutit k takovým prostředkům, abychom s vámi mohli jednat. Zdá se však, že naše obavy o to, jak se vám to bude líbit, nebyly zcela zbytečné,“ řekl opatrně a díval se trochu rozpačitě na Raala.
„To je v pořádku,“ ujistila ho Kerian a vrhla na Raala varovný pohled.
„V tom případě bych vás rád požádal, abyste mě následovali,“ pokynul směrem ke dveřím.

Následovali ho až do velkého sálu a usadil je za stůl, který se prohýbal pod tíhou jídla. Rozhodně se neodbýval.
„Nabídněte si,“ vyzval je a sám se pustil do jídla. Raal ho nakonec napodobil, ale Kerian jen uždibovala. Tiše pronikla do jeho mysli a zjistila, že se jim chystá dát odpověď na jejich otázky, tak se stáhla a zůstala zticha po celý zbytek oběda.
„Takže, jistě byste rádi věděli, co jsme zač, co děláme tady a co přepravují ty lodě, které jste viděli,“ uvedl začátek svého vyprávění.
„Pocházíme z dosti vzdálené planety. Vyvinuli jsme se tak, že alespoň během spánku se musíme vyskytovat v prostředí, kde je zvýšená, jak vy tomu říkáte, úroveň radiace. Na naší planetě k tomu bylo přímo ideální prostředí. Jenže pak nás Sithové z naší planety vyhnali a nikde jinde nebyly tak vhodné podmínky. Spousta z nás zemřelo, než nám naše geny umožnily žít i poměrně dlouhou dobu mimo radioaktivní prostředí. Přesto jsme na něm do určité míry závislí. Před několika lety jsme přišli na tuto planetu s prosbou o pomoc. Král Sheinan nám dovolil těžit jistý velice radioaktivní nerost. Na několik dní teď slíbil vylidnit palác, abychom mohli nerost v klidu převézt. Ně každý však o naší dohodě věděl, protože by to vyvolalo dosti velké zděšení.
Jistě chápete, že jsme nechtěli, aby se o tom dozvěděl někdo další. Naštěstí jste však ve svých stíhačkách neodletěli. Jeden můj podřízený totiž na vaše stíhačky vystřelil z povrchu planety iontovým dělem.“ provinile po nich kouknul. Raal se mračil, ale Kerian vypadala naprosto vyrovnaně. Všechno to do sebe zapadalo. Pak promluvila.
„Chápeme důvody vašich tajností. Předpokládám, že v nejbližší době převezete zbytek toho vytěženého nerostu a pak se lidé do paláce vrátí.“
„Přesně tak. Ještě jednou se vám za ty nepříjemnosti omlouvám,“ řekl stín.
„V naprostém pořádku. Nikomu o vás neřekneme, nemějte obavy,“ ujistil ho Raal.

Z plošiny odlétali v nových stíhačkách s opravářskými droidy v zásuvkách. Všechno jak má být. Opustili planetu ještě večer a ráno je hyperprostor „vysadil“ u Coruscantu. Rada měla pro všechny ty tajnosti pochopení a Raal se zase shledal se svým učedníkem Perrim.

„Tak přece jen ses to už naučila,“ usmál se spokojeně Emeris a deaktivoval svůj meč. Ten Kerianin mu ještě před chvílí bzučel vedle ucha. Trvalo dlouho, než se naučila ten trik používat, ale výsledek stál za to.
„Mockrát děkuji, mistře,“ řekla Kerian a dala meč zpátky na jeho místo na opasku.

Kerian od sebe odtrhla Perriho a jednoho mladičkého Padawana.
„Co má tohle znamenat?“ zavrčela na ně. Oba okamžitě sklopili zrak, i oni už o Kerian leccos slyšeli.
„My jsme jen...“
„Jistě, rvali jste se. Proč, to vím taky. A doufám, že se to nebude opakovat, jinak si budu muset promluvit s vašimi mistry. Tak běžte,“ řekla. Yoda se za ní ozval: „Ty Padawany pouštět jsi neměla. Příliš velká nenávist panuje mezi nimi,“ usoudil.
„Vím, mistře, ale nejspíš už se nikdy v životě neuvidí, tak proč jim znepříjemňovat život.“
„Raal tedy pověděl ti o úmyslech svých?“ podivil se Yoda.
„Ne, mistře, ale ani nemusel.“

Den Raalova odletu Kerian ani nezaznamenala. Přestala se na něj mistra Yody ptát a všichni usoudili, že se pokouší zapomenout. Za měsíc ale přišla nemilá zpráva a kromě Rady byla Kerian první, kdo se to dozvěděl. V jedné soustavě Raalovu loď přepadla nějaká jiná a Raal zmizel. Malého Perriho přijal na palubu jeden senátor, který ihned po příletu na Coruscant informoval Radu.
„Kam ta loď zmizela, netušíme.“ Emeris se na ni starostlivě zadíval.
„Vy možná ne, zato já ano,“ řekla. A hned příští den předstoupila před Radu.
„Na Dromund Kaas? Proč si to myslíš?“ zeptal se Otheran.
„Cítím to,“ řekla prostě. Mezi Radou to zašumělo, ale nikdo nic neřekl.
„Ty povolení k misi na Dromund Kaas máš, ale příliš nebezpečí z toho rozhodnutí cítím. Velice opatrná musíš ty být,“ pronesl mistr Yoda.
„Ano, mistře,“ kývla Kerian, uklonila se a odešla.

„Nelíbí se mi to,“ řekl Emeris starostlivě.
„Zvládne to, příteli, buď bez obav,“ ujistil ho Otheran.
„Tak proč cítím, že něco není v pořádku?“
„Je tvůj Padawan. Je normální že o ni máš starost.“
„To není celé. Něco je zkrátka divné. Co když Heyranovi nejde o Raala ale o ni? Musí přece vědět o jejích schopnostech. O tom, kdo ve skutečnosti je.“
„A to je přesně to, s čím Kerian počítala, když nás o tu misi žádala,“ poznamenal Otheran.
Otheran se nemýlil. Kerian věděla, že by mohla být v jeho rukách velice mocnou zbraní, ale měla odpovědnost. Ona do toho Raala dostala, musela mu pomoci.

Na Dromund Kaas sotva vysvitlo slunce, když její stíhačka přistála v těsné blízkosti sithského chrámu. Nemusela se skrývat, očekával ji. Dveře chrámu byly pevně zamčené, ale stačilo jedno jediné gesto spojené se Sílou a mohla vejít dovnitř. Něco se tu změnilo. Už tu nebyly jen holé stěny a obrovské nánosy prachu. Ve vstupní hale zářilo na stěnách několik pochodní a koberec, který byl všude, byl nový. Jeho barva ale zůstala stejná – zářivě rudá.
S pomocí Síly opatrně prozkoumala horní patra chrámu a zjistila, že v jedné z těch místností jsou dva lidé. A přesně tam taky zamířila.

Když se dveře do obrovského sálu rozletěly a Heyran spatřil postavu zahalenou do tmavě hnědého pláště, rozlil se mu po tváři úsměv. Tak ta holka přece jen přišla. Bude mít pro Afarena malé překvapení, až se vrátí ze své mise na Tatooine. Tamní pašeráky nikdy nebylo těžké přimět ke spolupráci. Cítil z ní obrovskou Sílu, tak mocnou, že to překvapilo i jeho samotného. Za těch sedm let se změnila více, než kdy doufal. Rada ji dozajista připravovala na to, co ji jednou potká. A on už se postará, aby ze souboje s Afarenem vyšla vítězně, ale to už bude na jeho straně.
Kerian hned v prvním okamžiku poznala, že něco není v pořádku. Síla, kterou předtím z téhle místnosti cítila, zeslábla. A za Heyranem zahlédla ležící tělo. Byl to Raal. Ještě nebyl mrtvý, ale byl velice slabý a cítila, že bez pomoci dlouho nevydrží. Jenže tu mezi nimi jako sup čekající na svou kořist stál spokojeně se šklebící Sith.
„Vítám tě, Kerian. Musím říci, že jsi mě velice potěšila. Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu?“ Okamžitě se obestřela mentální mlhou a právě v tu chvíli Heyran na její bariéru narazil. Jeden jediný pohled do její mysli by mu prozradil vše a neočekával, že zareaguje tak rychle, ale byl o to spokojenější. Až bude jeho, nikdo už mu nebude moci vzdorovat. Nikdo.
Vzal svůj meč a aktivoval ho. Tenhle boj nebude jednoduchý, ale on zvítězí. Ani si nepřipouštěl, že by ho mohla porazit.
Jejich souboj trval sotva pár minut, když Kerian povolila. Dost riskovala, ale dokud neodhalí její úmysly, mohlo by to vyjít. Srazil ji na zem, zachechtal se a odkopl její meč na druhou stranu sálu.
„Možná nejsi tak dobrá, jak si všichni mysleli. Ale dám ti šanci. Přidej se ke mě a získej moc, o jaké se nikdy nikomu nesnilo,“ vábil ji. Kerian ale jeho slova stěží vnímala. Ve chvíli, kdy o kousek sklonil svůj meč, přivolala Kerian s pomocí Síly ten Raalův. Ležel schovaný za Raalovým tělem a Heyran si na něj nevzpomněl. Dřív, než se stačil vzpamatovat, Raalův meč ho proklál skrz na skrz.
Kerian meč odhodila, zvedla se a přiběhla k Raalovi. Když ho obrátila tváří nahoru a dotkla se jeho čela, cítila, že už moc času nemá. Sebrala svůj i jeho meč a odnesla ho do lodi. Odstartovala a nastavila kurs na Coruscant. Pak přelezla na zadní sedadlo k Raalovi začala ho léčit. Nebyla na jeho minulost ani jeho pocity příliš zvědavá, přesto ji však něco upoutalo. Prožil si tolik zoufalství, smutku a bolesti, že to bylo víc než zarážející. Jistě, hodně trpěl kvůli odchodu svého mistra, ale i tak.
Pokračovala a cítila, že se mu vrací Síla. Seděla u něj tak dlouho, dokud se jí nepodařilo dát ho do pořádku a pak omdlela vyčerpáním.
Probudilo ji až pípání palubního počítače. Jen stěží od sebe odlepila oční víčka, přelezla zpět na přední sedadlo a vystoupila s lodí z hyperprostoru.

Když předala Raala do péče lékařskému droidovi a podala hlášení Radě, usnula ve svém pokoji. To, co přišlo v zápětí, nemohl být ani omylem sen. Zničehonic se probudila a cítila ve svém nitru takřka nesnesitelnou palčivou bolest a nezkrotnou touhu po pomstě. Skoro se nemohla nadechnout, zpotila se a třásla se. Pak ten pocit zmizel, ale Kerian vyděšeně přemýšlela co to mohlo být. Zapátrala Sílou ve svém nitru, ale žádný z těch pocitů tam nenalezla. To nebyly její emoce.
Pak si vzpomněla na svého bývalého mistra. Občas se jí stávalo, že cítila to, co on a nikdo to nedokázal vysvětlit. Muselo to být obzvlášť silné, jestliže to dokázala cítit na takovou dálku. Musel už zjistit, že Heyran je mrtvý. Kerian odhodila přikrývku, posadila se a schovala si hlavu do dlaní. Nikdy v životě něco podobného nezažila a doufala, že už se jí to víckrát nestane. Potřebovala se uklidnit, tak provedla turecký sed a začala meditovat.
Snažila se jen pozorovat tok Síly zvenčí a najít ztracenou rovnováhu. Teď však zachytila znepokojivý obraz. Byl to jen útržek, jen zlomeček, ale ta vize byla děsivá. Emeris ležel spoutaný na podlaze tmavé špinavé kobky a jeho život pomalu vyhasínal. Obličej měl zkrvavený, tuniku potrhanou a v očích skelný výraz. A pak vydechl naposledy. Viděla sebe samotnou, jak vystupuje z té temnoty a po tvářích jí tečou slzy. A znovu pocítila příval emocí, tentokrát jejích vlastních. Ucítila tíhu v prsou a zalapala po dechu. Pak se přestala ovládat a rozplakala se.
„Proboha, co se stalo?“ zděsil se Emeris a zvednul vzlykající Kerian z podlahy a položil ji na postel. Otheranovi se v očích zračil naprostý úžas a nevěřícně se na ni díval, jak se neovladatelně třese a tělo má jako ztuhlé v křeči. Nedokázala odpovědět, nedokázala vůbec nic. Pak ucítila jak se její duše dotkla hojivá Síla a trochu se uklidnila. Emeris ji objímal a tiskl si její hlavu na hruď. Bylo jí hned o tolik lépe když cítila jeho teplo, když věděla, že je v pořádku.
„Co se ti stalo?“ zeptal se jí konejšivým hlasem, „Měla jsi vizi?“ Jen stěží se ovládla a pak přikývla. Nedokáže mu to říct, ale jak jinak tomu může zabránit?
„Cos viděla?“ naléhal.
„Nemůžu, mistře. Nemůžu vám to říct,“ zavrtěla hlavou a znovu se pokusila uklidnit. Její nitro bylo rozbouřené, když byla dvakrát za sebou vystavena bez jakékoliv ochrany něčemu takovému a další meditaci nechtěla riskovat. Místo toho přivolala Sílu a nechala ji, ať zhojí její poraněnou duši. Emeris se jí už znovu nevyptával a s Otheranem ji na její žádost nechali o samotě.

Cvičné moduly začaly vysílat své rány mnohem častěji, ale Kerian si s nimi hravě poradila. Trénovala už tři hodiny, ale ani náhodou se necítila unavená.
„Kerian?“ To byl Emeris. Snažila se na svou poslední vizi zapomenout, ale kdykoliv ho viděla, bodlo ji u srdce. Teď za svou chvilkovou nepozornost málem zaplatila, ale včas se vzpamatovala a jeden modul po druhém zneškodnila.
„Ano, mistře?“ uklonila se zdvořile.
„Zítra ráno máš předstoupit před Radu.“
„Úkol?“ Ani by ji to příliš nepřekvapilo.
„Uvidíš, až tam dorazíš. Nebudu u toho, dnes odlétám.“ Kerian se zarazila.
„Kam, mistře?“ chtěla hned vědět. Emeris se na ni překvapeně podíval. Nikdy předtím se o jeho povinnosti příliš nezajímala.
„Rada mě posílá na Mon Calamari. Mám tam jisté diplomatické povinnosti, ale neřekl bych, že to bude tak náročné abych s sebou musel mít svého Padawana. Děje se snad něco?“ vyzvídal.
Kerian si povzdychla. Už dlouho mu to chtěla říct a teď má zřejmě poslední šanci.
„No, měla jsem totiž vizi. Viděla jsem vás, jak jste zemřel,“ vysvětlila mu. Jen se usmál a Kerian zamrazilo v zádech. Nevěřil jí?
„Ne že bych měl vůči tobě nedůvěru, už v minulosti jsi prokázala, že tvá schopnost vidění do budoucnosti je mimořádná, ale obávám se, že kvůli tomu nemohu svou misi odložit. To zkrátka patří k tomu co děláme, Kerian.“
„Jak se k tomu můžete stavět tak chladně?“ vyhrkla dřív než se stačila zarazit. Pak zrudla, takhle nezdvořile by se chovat neměla. Emerise se to ale nijak nedotklo.
„Slibuju ti, že si budu dávat pozor, ale víc s tím udělat nemůžu. Tak neměj strach, dobře to dopadne. Odlétám asi tak za hodinu, musím se jít připravit. Ať tě provází Síla.“
„Ať provází vás, mistře,“ povzdychla si Kerian.