2.

Ta temná chodba jí byla povědomá. Světlo, které nesla s sebou, bylo jen slabé, takže se musela spolehnout víc na Sílu než na něj. Pak narazila do něčeho tvrdého. Dveře. Otevřela je a vešla do obrovského sálu.
Uprostřed stála socha. Dívala se na ni. V tom zaslechla ze všech koutů chraplavý šepot: „Přijď, přijď ke mě. Můžu ti dát větší moc než jakou si dokážeš představit, společně zbavíme svět všeho utrpení a nespravedlnosti. Přijď, přijď!“
Kerian se pokusila pohnout ale nešlo to. V podstavci sochy se otevřela malá dvířka a z nich se začala valit temnota, která pohltila nejdřív celý sál, pak celý chrám, celou planetu a nakonec i celou galaxii.
Temnota na ni doléhala stále tíživěji, až ji srazila na kolena a začala ji dusit.

Probudila se s výkřikem, celá zpocená a pobledlá. Pak se posadila a složila hlavu do dlaní. Byl to jen sen. Zvedla se a napila se z džbánu stojícího vedle jejího psacího stolu.
Od té doby, co se vrátila z Dromund Kaas, ji pronásledovala noční můra. Naštěstí teď vlastnila samostatný pokoj, takže nikdo, s výjimkou Otherana, nevěděl, co se děje. Otheran za tím viděl budoucnost. Toho se Kerian bála. Temnota, co pohltí celý svět. Příšerné a zdánlivě nemožné, ale...
Od té doby, co její mistr přešel na temnou stranu, nic nebylo jako dřív. Bylo to už skoro tři měsíce, ale pořád jí všude scházel. Možná za to částečně mohla skutečnost, že jí Rada dosud nepřidělila mistra. Nebylo divu, vzhledem k místu, kde svého mistra nalezla. Dostala se kvůli svojí tvrdohlavosti k věcem, které Jediové už léta považovali za ztracené a někteří věřili, že už neexistují. Chrám Sithů však stál na příliš pevných základech.
Položila se zpátky na postel a přikryla se. Zbledla, pohubla a ztratila veškerý svůj temperament. Otheran o ni měl starost, ale kdyby zažil to, co ona...

Jako každé ráno Kerian zamířila do knihovny. Už od svého návratu se téměř nedotkla světelného meče a věnovala se rozvíjení Síly a studiu. Za odpočinkem jejího meče se skrývala jizva na levé ruce a hluboká bolest v duši. Bolest v ruce ustupovala jen pomalu a co se její duše týkalo, měla Kerian pocit, že se to nikdy nespraví.
Usadila se do rohu a věnovala se holografické knize. Nikdo ji při jejím studiu za poslední tři měsíce nevyrušil, proto ji velice překvapil cizí hlas.
„Kerian?“ Zvedla hlavu. Byl to šklebící se Emeris. Nikdy ji neměl rád a v poslední době se jeho averze vůči ní ještě prohloubila. Ani Kerian nemohla říci, že by na tom byla ve vztahu k němu lépe.
„Ano, mistře?“
„Rada si s tebou přeje mluvit,“ oznámil jí.

„Mrzí nás, že jsme s rozhodnutím tak dlouho otáleli, Kerian. Chápeme, že pro tebe poslední tři měsíce znamenaly obrovskou nejistotu. Proto bychom ti teď rádi oznámili, že jsi byla přidělena k výcviku novému mistrovi.“
Kerian se podívala Otheranovým směrem. Místo jeho obvyklé netečnosti však u něj zaznamenala tajuplný úsměv.
„Čeká na tebe. Ať tě provází Síla“ kývnul na ni jeden z členů Rady.
Na chodbě zatím nikdo nebyl. Posadila se na těžkou mramorovou lavici a sledovala učedníky v tělocvičně, jak kříží své světlené meče. Sevřela levou ruku. Ta bolest jí pořád nedovolovala meč pevně uchopit, ale scházelo jí to.
„Ty budeš zřejmě můj nový Padawan,“ ozvalo se někde vedle ní. Ten hlas jí nebyl nepovědomý.
Otočila se a málem se jí zastavilo srdce.
„Raale!“ vykřikla a vrhla se mu kolem krku. Měl co dělat, aby nespadl na zem, ale neprotestoval. Bylo to už dlouho, co se viděli naposledy. Potom, co Kerian přišla do řádu, se seznámila s Raalem a dokud patřila mezi novice, často se vídali. Učil ji i zacházet s mečem. Byl o jedenáct let starší a jeho mistr záhadně zmizel den před jeho dvanáctými narozeninami. Měl ho moc rád, ale musel se s tím srovnat. Když se pak Kerian stala Afarenovou učednicí, přestali se časem úplně vídat.
„Taky tě moc rád vidím, Kerian,“ ujistil ji. Konečně ho pustila.
„Ani ve snu by mě nenapadlo, že ti někdy budu říkat mistře,“ usmála se na něj.
Raal od ní odstoupil a pořádně si ji prohlédnul.
„No, řekl bych, že chvíli potrvá než se dostaneš zpět do své dřívější kondice, ale to zvládneme.“
Tahle slova ji ani omylem nemohla připravit na to, co po několik dalších týdnů následovalo. Kdykoliv si šla lehnout, bolel ji každičký sval v těle a hlava se jí točila z množství informací, které musela načerpat. Ale aspoň se jí už nevracely staré noční můry.
Když už si myslela, že se svých špatných snů zbavila nadobro, vrátil se jí její dřívější temperament a v závěsu za ním i chuť k jídlu. Trávila celé dny s Raalem v zahradě, kde spolu trénovali souboje. Bylo nesnesitelné vedro, takže Raal se napoprvé vrátil ještě opálenější než dřív a Kerian ještě týden skučela kdykoliv se její spálené kůže něco dotklo.
Pak se všechno srovnalo a Kerian začala tvrdý trénink zvládat natolik, že se mohla věnovat vylepšování některých dovedností, které v tu chvíli Raal považoval za zbytečné. Díky několika hodinám meditací denně se jí postupně vracel klid. Celé ty tři měsíce se o to pokoušela marně, ale teď, s mistrem po boku, bylo všechno mnohem snazší.

Po dvou měsících za ní přišel Otheran zrovna když seděla v knihovně.
„Tak jak jsi spokojena se svým mistrem?“ Znovu se tajuplně usmíval.
„Předpokládám, že je to vaše zásluha, že mým mistrem se stal můj dobrý přítel,“ usmála se Kerian a pomohla Otheranovi posadit se.
„Abych řekl pravdu, toho chlapce jsem navrhnul sám. Ale jen proto, že jsem věděl, že pro tebe bude ten nejlepší. To, že jste kdysi bývali tak dobří přátelé, jsem zjistil až těsně po jeho schválení. Bál jsem se, že v tobě vyvolá vzpomínky na jisté doby, o kterých jsem si nepřál abys přemýšlela, ale zřejmě moje obavy byly zbytečné.“
Věděla co těmi „jistými dobami“ myslel. Už však v sobě neucítila bolest, jen příval nejistoty. Otheran to ucítil.
„Omlouvám se, neměl jsem ti to připomínat,“ zašeptal.
„To je v pořádku, mistře. Už jsem to překonala, alespoň částečně,“ špitla a podívala se zpět na záznamy.
Raal se přiblížil z opačného konce knihovny.
„Tak jak jsi na tom, Kerian?“ zeptal se jí, stále hledíc do záznamů.
„Jen jsem ji na okamžik vyrušil, netušil jsem, že studuje na váš příkaz,“ řekl Otheran.
„Mistře? Nevšiml jsem si vás,“ omluvil se Raal a uklonil se.
„V pořádku chlapče,“ zasmál se Otheran a zvednul se.
Kerian se vrátila ke své knize a Raal se znovu vzdálil.

„Mám pro tebe dobrou zprávu, Kerian,“ oznámil jí Raal když skončili celodenní trénink s mečem v zahradě. Kerian ho sice pořád nedokázala porazit, ale musel uznat, že už se jí několikrát podařilo zahnat ho do úzkých.
„Skutečně?“ Kerian prudce oddechovala. I když byla zvyklá na rychlé tempo a vyčerpávající délku soubojů, dnes byla hodně vyčerpaná, protože až pozdě do noci seděla nad knihami a snažila se splnit úkoly, které jí zadal.
„Přesně tak. Rada rozhodla, že se vydáme na misi na Keron. Tamní rebelové začali znovu dělat potíže.“
Raal byl z úkolu tolik nadšený, že si ani nevšiml emocí v její duši. Nejistotu, která se dosud objevovala pokaždé, když padla zmínka o některých věcech z minulosti, teď vystřídaly hluboké obavy. Rada mu neřekla, co se na Keronu stalo. Skoro měla pocit jako by slyšela Otherana.
„Neměli bychom se mu o tom zmiňovat. Pokud bude chtít, řekne mu co se stalo a když projeví přání, aby tam nemusela jít, Raal se z toho vymluví. Pokud už překonala minulost, vydá se tam a řekne mu to později nebo vůbec ne.“ Takhle nějak by to určitě řekl.
„Dobrá, kdy se máme vydat na cestu?“

Cesta na Keron jim měla opět trvat týden. Letěli tím samým typem lodi, jakou se tam vydal Afaren. Kerian se rozhodla, že na to nebude myslet a aby to dokázala splnit, sedla si ke svému osobnímu počítači. Stáhla si do něj všechna data o Keronu a pomalu se jimi začala prokousávat. Všimla si pečlivosti, s jakou úředníci na Keronu zaznamenávali každého, kdo planetu byť jen navštívil. Nechyběla spousta osobních údajů, které však byly k dispozici jen bezpečnostním složkám a Jediům.
Neshody na Keronu začaly téměř na chlup přesně před třinácti lety. Do té doby žili její obyvatelé v harmonii, ale ta náhle všechna zmizela. Jakoby tam někdo otrávil vodu čistým zlem a polovina obyvatel se nakazila.
Raal se posadil vedle ní a pozoroval ji, jak se činí.
„Neměla bys to tak přehánět, nechceš si chvíli odpočinout?“
„Tak dobře,“ souhlasila Kerian ochotně a otočila se čelem k Raalovi. Ta tenká jizva na jeho levé tváři byla prý způsobena rancorem, na kterého se svým mistrem kdysi narazil. Pak narazila v jeho nitru na pocity, které ji udivily.
„Nač tolik obav, mistře?“ zeptala se opatrně.
„Obav?“
„Přede mnou je neutajíte, tak co se děje?“
„To nic, jen jsem si vzpomněl na misi, která se konala přesně na tuhle planetu téměř přesně před třinácti lety. Právě při ní se ztratil můj mistr. Perran Huir,“ přiznal se.
Kerian si vzpomněla na údaje o planetě, ale nedala najevo svoje klíčící podezření.
„Perran Huir? To jméno jsem už slyšela. Nebyl to on, kdo zažehnal ten obrovský konflikt mezi obyvateli Ansionu?“ zamračila se.
„Přesně tak. Zmizel na Keronu a nikdo ho nikdy neobjevil. Kdo ví, kde mu je konec, pokud vůbec žije,“ zakončil rozhovor. Zvedl se a odešel.
Kerian pochopila, že se ho trochu dotkla, když mu nedovolila, aby si nechal své obavy pro sebe, ale to ji teď tolik nezajímalo.

Raal spal spokojeně ve svém pokoji, ale Kerian seděla za stolem a bez ustání hledala údaje. Až nakonec našla.
„Tady je to, Perran Huir.“ Byl mezi cestovateli, kteří přistáli na Keronu v Coruscantském křižníku. Zarazila se. Coruscantské křižníky přepravovaly kromě nákladu jen uprchlíky, ale proč by tam cestoval tímhle způsobem, když to byla oficiální mise?
Mezi údaji se nevyskytovala ani zmínka o tom, že Perran byl Jedi. Teď její semínko podezření zapustilo kořínky.

„Prostě mě s ním spojte. Chápu, že nechce být rušen, ale tohle je velice důležité.“
„Je mi líto, ale mistr si přeje užít meditaci a řekl mi, že ho nemám rušit v ŽÁDNÉM případě,“ trval si na svém ten na druhém konci vysílačky.
„Tak mu vyřiďte, že s ním chce mluvit Kerian a uvidíte, že se nechá vyrušit.“
„Tak moment počkejte,“ ozval se ten na druhém konci. Tvrdohlavost se někdy vyplatí. Otheran své hovory nechal pod rukou spojovatele a tak bylo někdy značně obtížné se k němu dostat.
Otheran se ozval během minuty.
„Je to skutečně tak naléhavé, jak jsi tvrdila mému spojovateli?“ zabručel Otheran skoro nevlídně. Meditace nade vše miloval a špatně snášel jakékoliv vyrušení.
„Potřebuju jen získat nějaké informace z archivu, mistře,“ zaprosila. Jak očekávala, Otheran hned roztál.
„Tak o co jde?“ zeptal se již plně zúčastněně.
„Jde mi o jednoho mistra Jedi. Jmenoval se Perran Huir. Jeho stopa zmizela v keronských záznamech, ale všechno nasvědčuje tomu, že jeho cesta sem nebyla oficiální, jak tvrdil svému učedníkovi. Potřebovala bych se dozvědět, zda tu byl na příkaz Rady nebo ne.“
Na druhém konci bylo ticho.
„Ještě něco chceš vědět?“ ozvalo se po chvíli.
„To je všechno.“
„Nuže dobrá, asi to má pro tebe velký význam, takže si pospíším,“ ujistil ji.

Pilot diplomatické lodi, se kterým už Kerian několikrát cestovala, se jmenoval Grery.
„.... a tady můžeš ovládat výšku lodi,“ vysvětlil jí ochotně.
„A tady se ovládá vypuštění záchranných modulů?“
„Přesně tak. Nechceš chvíli zkusit řídit?“ nabídnul jí. Kerian málem spadla ze židle.
„A ty bys mě nechal?“ vyhrkla.
„Klidně,“ ujistil ji a pustil ji k řízení. Byla chvíli nervózní, ale pak se uklidnila a řídila naprosto plynule.
„Tak to vypadá, že poletíme bez přestávek, když mám takového záložního pilota,“ zasmál se Grery.
Nechal ji řídit skoro celou noc a pořádně se prospal. Když se zase probudil, Kerian seděla za řízením bez sebemenších známek únavy.
„Byla bys vážně dobrý pilot,“ zasmál se Grery, „ale teď už mě k tomu pusť a běž se prospat.“
Neodporovala. Ještě než zalezla do postele, zapnula svůj počítač. Kódovaná zpráva z Coruscantu. Otheran už nejspíš našel odpověď na její otázku.

Otherana zastihlo volání tentokrát v archivu.
„Omlouvám se, že vás ruším mistře, ale ve zprávě jste mi nedal vědět na co jste vlastně přišel,“ objasnila mu.
„Dobrá, řeknu ti to na rovinu. Perran byl sice na misi na Keron vyslán, ale jen jednou a to někdy před patnácti lety. Údaje z úředního zápisu jsem ti poslal. Pokud se na Keron vydal znovu, rozhodně ne s povolením Rady.“
„Proč by takhle jednal mistr Jedi?“
„Nemám nejmenší ponětí,“ přiznal Otheran. I jeho to zmátlo. Nikoho by to nezajímalo, byl už dávno považován za mrtvého, protože jeho Sílu přestali po čase cítit. Za jejím pátráním se ale skrýval daleko hlubší zájem. Nešlo o jeho zmizení, ale o něco, co mu unikalo.
„Nechtěla bys mi říct, na co jsi vlastně přišla? To nemohla být náhoda.“
„Teď o tom nemůžu mluvit, mistře, potřebuju se trochu prospat,“ namítla.
„Tak dobrá, odpočiň si.“
Pak se rozloučili a Kerian se konečně ponořila do hlubin snění.

Po celý zbytek cesty na Raala nenarazila. Přišlo jí to dost divné, ale pokud ztrátu Perrana nesl tak těžce, nebylo se čemu divit. Ostatně, i ona začala Afarena postrádat. Raal ji toho hodně za ty dva měsíce naučil, ale přece jen.
Teprve v předvečer jejich plánovaného přistání se odvážila zaklepat na dveře jeho pokoje.
„Ano?“ ozvalo se. Nedokázala ze zabarvení jeho hlasu nic poznat.
„To jsem já, mitře. Můžu s vámi mluvit?“ pípla nesměle.
„Jen pojď dál,“ vybídnul ji.
Raal seděl na své posteli a meditoval. Na lodi bylo dost teplo, takže nebylo divu, že na sobě neměl košili. I Kerian svou tuniku vyměnila za mnohem pohodlnější a lehčí oblečení.
„Skoro vůbec jste nevyšel ze svého pokoje. Stalo se něco?“ zeptala se a usadila se v křesle.
„Bylo by lepší, kdyby ses na to neptala,“ povzdychl si.
„Chápu, co to ve vás vyvolalo. I já jsem o svého mistra přišla. A přesně na té samé planetě jako vy.“ Tak a bylo to venku. Raal otevřel oči. Vypadal hrozně ztrápeně.
„Proč jsi mi to neřekla?“ zašeptal.
„Protože jsem věděla, že byste měl důvod tu misi odmítnout a Rada by to pochopila. Jenže nemůžeme s minulostí bojovat nebo se jí vyhýbat. Nejlepší bude, když se s ní oba vyrovnáme, co vy na to?“
„Vycvičil tě dobře. Nejspíš se mu nikdy nebudu moct vyrovnat.“
„To neříkejte, vždyť to není pravda. Vážím si vás nejspíš víc, než vám dávám najevo. Uznávám, že mi váš tvrdý výcvik nebyl zrovna moc po chuti, ale nikdy jsem neprotestovala. Tak mi věřte. Vy se mu víc než vyrovnáte,“ ujistila ho.

Keron zvláště teď na podzim zářil všemi barvami. Listí na stromech se všelijak barvilo a slunce díky extrémně vlhké atmosféře mohlo na každém kroku vykouzlit duhu. Všechno vypadalo fantasticky, dokud nepřistáli na plošině. Byla vyvýšená a první, co Kerian udělala, bylo, že se rozhlédla po krajině.
Centrum města vypadalo krásně, ale za ním ležely jen pobořené ruiny.
„To bylo staré město. Jak se začalo zvlhčovat podnebí, některé jeho části se začaly zatápět mořskou vodou a obyvatelé se posouvali stále dál na východ,“ ozvalo se za ní. Byl to starý král Sheinan.
„Vaše veličenstvo,“ poklonila se mu Kerian. Starý král se usmál a také se lehce poklonil.
„Předpokládám, že ty jsi Kerian. Když jsem mluvil s Raalem, zmiňoval se o tobě.“
„Vy se znáte?“ podivila se. Sheinan se usmál.
„Ovšemže se známe. S Raalem jsem se setkával už v podstatě od doby jeho přijetí do řádu. Byl jedním z prvních Jediů, se kterými jsem se seznámil. A musím se přiznat, že jsem si ho velice oblíbil,“ usmál se Sheinan vlídně. Kerian chtěla ještě něco říct, ale královna Leira se nepatrně dotkla ramene svého muže.
„Už bychom měli jít, drahý. Víš, že dnes už to není nikde bezpečné,“ vyzvala ho. Sheinan pokynul Kerian a vytratil se. Kerian zamířila za ostatními do transportního plavidla, ale ještě před tím se na několik vteřin zahleděla směrem na západ. I tady odtud byly vidět bílé čepičky mořských vln.

Královský palác se tyčil na obrovské skále přímo nad městem. Zvenčí vypadal skutečně přepychově, ale to nebylo nic proti tomu, co se nacházelo uvnitř. Především, palác byl stavěný na půdorysu obdélníku. Uvnitř byla spousta místa pro rozlehlou zahradu, ale ta byla i kolem celého domu. Ta vnitřní byla jako mírumilovná oáza klidu s jezírky a vodotrysky. Zahrada za zdmi paláce sloužila pro různé oslavy a za jejím plotem vyrůstal hluboký les. V přijímacím sále je přivítal Honos. Měl za úkol se o ně starat po celou dobu jejich pobytu a hned je zavedl do jejich pokojů.
Kerian se skoro až zděsila. Byla z chrámu zvyklá na prosté a účelně zařízené pokoje, ale tenhle jí velikostí připomínal tělocvičnu. Navíc, nábytek byl roztahaný po celé místnosti tak, že prostředek byl naprosto volný.
Raal vešel a všimnul si jejího úšklebku a pousmál se.
„Chtěl bych se s tebou poradit než vůbec začneme nějaká jednání.“
„A o čem přesně se mnou chcete mluvit?“ vyzvídala Kerian a vybalovala si věci. Naštěstí toho moc nebylo.
„Zřejmě si během naší cesty přišla na něco, co bych měl vědět...“ Kerian si povzdychla. Nakonec přece jen řekla pravdu.
„Nechala jsem si u mistra Otherana prověřit Perrana. Šlo o jeho poslední misi na Keron. Vám tvrdil, že byla oficiální, ale v záznamech keronských úředníků bylo, že cestoval v coruscantském křižníku spolu s uprchlíky.“
„Chceš říct, že...“ nedokončil.
„Je mi to líto, mistře,“ řekla Kerian konejšivě a objala ho kolem krku.

Zajistit bezpečnost královské rodiny se víceméně podařilo skupince obojživelných Nautolanů. Nebyli to jen skvělí osobní strážci. Jejich výhodou bylo to, že dokázali rozpoznat emoce a tím odhalit útočníka ještě před tím, než stačí svůj plán provést. Bezpečnostní prověrkou prošli na výbornou a Kerian a Raal se při osobním pohovoru ujistili, že král zvolil skutečně moudře.
První odpoledne bylo dost nabité a zítra měla začít vyjednávání s rebely. Pokud se na jednání vůbec uráčí dostavit.
Kerian seděla u počítače a procházela si záznamy, které si odnesla z chrámového archivu. Oficiálních misí na Keron bylo hned několik. Když pak zapátrala v záznamech přistání, našla všechna ta jména ještě přinejmenším jednou a vždy to bylo přibližně po dvou letech oficiální mise.
Raal spokojeně meditoval v zahradě. Nechtěla ho rušit, ale to co našla bylo příliš závažné.
„Mistře?“ ozvala se tiše.
„Přišla jsi na něco nového?“ Otevřel oči a uvolnil jí místo. Povzdechla si a usadila se vedle něj.
„Pátrala jsem v záznamech z chrámu po Jediích, kteří byli za posledních třináct let vysláni na misi. Tedy, na misi oficiální. Těch jmen bylo hned několik. Vesměs o dva roky později se vrátili na Keron neoficiálně a zmizeli. Afaren byl mezi nimi výjimka,“ sdělila mu.
„No, to rozhodně náhoda není. Napadá tě co za tím stojí?“
„Abych se přiznala, nemám nejmenší tušení,“ připustila.
„Ani já ne, ale možná to bude mít souvislost s těmi útoky. Pokud ano a podaří se nám tu záhadu rozluštit, ustanou.“
I ji už napadlo, že to s tím bude mít souvislost.

Ráno je oba dva zastihlo na zahradě uprostřed souboje. Opírali se o své světelné meče a snažili se přetlačit jeden druhého. Kerian vládla poměrně solidní fyzickou silou, takže i Raal se musel namáhat. Když jí začaly docházet síly, odstrčila ho a znovu se do sebe pustili. Kerian vypustila sérii útočných výpadů a zahnala Raala do úzkých.
Nakonec se jí podařilo srazit ho na zem, ale byl hbitější než ještěrka. Vyhoupnul se na nohy, přeskočil ji a zaútočil na její záda. Hbitě útok vykryla a otočila se k němu, ale jeho použití Síly ji odhodilo o pěkných pár metrů dál. Zvedla se a znovu zaútočila. Odrážel její útoky, jako by se jí vysmíval. Pak fingoval útok na její pravou paži. Při obraně vždycky nechala nekrytou levou nohu a toho hodlal využít. Kerian se však oblafnout nedala a jeho útok v pohodě odrazila. To Raal skutečně nečekal. Kerian využila jeho chvilkovou nejistotu a odrazila ho možná poněkud tvrději než měla v úmyslu. Každopádně skončil o kus dál na zemi a už se nestačil postavit, protože Kerian mířila mečem na jeho hrdlo.
„Překvapuješ mě den ode dne víc,“ usmál se na ni. Jeho pochvala ji vždycky tolik hřála u srdce. Deaktivovala čepel a pomohla mu na nohy.

Král se posadil na židli a schoval si hlavu do dlaní. Jeho syn byl na cestě a Leira se ho marně snažila uklidnit. Nestál o uklidňování. Chtěl mít na své straně někoho, kdo by se spolu s ním pokusil mladého prince přesvědčit. Raal by ho sice chápal, ale neschvaloval by to, protože byl přesvědčený, že se každý má vydat cestou, kterou si zvolí. Kerian byla poslední a koneckonců nejvhodnější kandidát. Byl přesvědčený, že by zvolila nenásilnou taktiku a řekla mladému princi co Keron čeká pokud nenastoupí na trůn. Seilasové. Kdykoliv se podíval na jejich pyšného synáčka, který byl odmalička vychováván k tomu, že se stane králem, v jeho útrobách to vřelo.
„Chtěl jste se mnou mluvit, králi?“ ozvalo se za ním.
„Ano, Kerian. Pojď prosím dál a posaď se,“ vyzval ji. Vyhověla jeho přání. Sheinan se otočil. Byl bledý a pociťoval nesmírnou únavu, ale potřeboval se s ní poradit.
„Jde o mého syna,“ povzdychl si.
„Vy máte syna?“
„Ano. Jeho jméno není uvedeno v žádných záznamech o naší rodině. Jde o to, že když mu bylo dvacet a stal se tudíž plnoletým, odmítl nastoupit na trůn. Odstěhoval se na venkov a založil si hospodářství. Pak si založil rodinu a už deset let si tak spokojeně žije a naše problémy se ho netýkají. Jezdí k nám ale pravidelně na návštěvu, obvykle na několik dní. A má přijet zítra. Raal to ví, zná se s ním. Má dceru, Carol. Není o moc starší než ty. Jeho žena se jmenuje Hases.
Chtěl jsem tě ale o něco požádat. Můžeš to samozřejmě odmítnout. Jde o to, že bych rád Ferinovi připomněl, jaké následky to bude mít když nenastoupí na trůn. Nikdy jsem ho nevaroval. Jde o to, že pokud nenastoupí na trůn, ujmou se ho Seilasové. Je to rod, téměř stejně starý jako ten náš. Vždy jsem si jich vážil. Jejich syn se však vymknul jakékoliv kontrole a kdyby měl nastoupit na trůn...“ Nechal větu raději nedokončenou.
„Promluvím s ním, ale zázraky nečekejte,“ ujistila ho Kerian.
„Já vím, ale i tak ti za to budu moc vděčný.“

Stáli vedle sebe na přistávací plošině. Kerian pořád přemýšlela o Sheinanově žádosti. Byl starý, nemocný a unavený, ale až do posledního okamžiku bude myslet na dobro svého lidu. Jen kdyby to tak chápal i Ferin...
Loď hladce dosedla na plošinu a otevřel se výstup. Jako první vyšla ven asi tak sedmnáctiletá dívenka se zlatými vlasy dlouhými skoro až do pasu. Žila sice farmářským způsobem života, ale vznešenou krev v sobě nezapřela. Hned za ní vyšla ven žena v doprovodu mladého muže. Žena přes sebe měla oblečený plášť, který ji celou zahaloval. Ferin si na sobě nechal obyčejnou farmářskou tuniku a v doprovodu Nautolanů a obou Jediů se celá rodina vydala do paláce.
Královna byla celá nadšená, že svého syna a jeho rodinu znovu vidí. I Sheinanovi se očividně ulevilo, že jsou všichni v pořádku a hned je zavedl do paláce.
Kerian spokojeně meditovala v zahradě. Po příjezdu prince a jeho rodiny se trochu uvolnilo napětí, které tu panovalo, takže se mohla lépe soustředit. Zničehonic se před ní vynořil obraz, ne nepodobný tomu který spatřila při meditaci v sithském chrámu. I tahle chodba byla úzká, ale na konci se rozšířila do obrovského jeskynního komplexu. Od stropu visely krápníky a někde dole se leskla voda. Mohla se pohybovat jen po úzké římse, kde by krok stranou znamenal pád do hluboké propasti.
Jak se sunula dál, zaregistrovala na konci cestičky po římse světlo. Římsa se rozšířila a konečně se po ní dalo pohodlně jít. Vešla do malé místnosti, odkud světlo vycházelo. A zničehonic pocítila zdrcující sílu zla. Byla to bolest nad bolest. Jako by jí něco spalovalo duši. Nemohla se nadechnout a do očí jí vyhrkly slzy. Pak se zhroutila na zem a všechno kolem zaplavila temnota.
Otevřela oči, ale hned je zase s bolestivým sténáním zavřela. Hlava ji bolela jako střep, zvedal se jí žaludek a pálilo ji v očích.
„Tak co, jak ti je?“ ozvalo se někde vedle ní tichounce. Znovu pootevřela oči. Nebyl to Raal, ale Ferin.
„Kde je můj mistr?“ zasténala.
„Jen klid, chtěl tu s tebou zůstat, ale musel na jednání s rebely,“ řekl a starostlivě se na ni zadíval. Znovu zavřela oči a usnula.
Když se probudila znovu, byla už tma a všichni v paláci už nejspíš dávno spali. Podívala se oknem ven a zahleděla se na jasně zářící hvězdy. Ta vize. Musela objevit velice mocný zdroj zla, jestliže ji to ovlivnilo nejen v její vizi, ale i ve skutečnosti. Teď už jí bylo dobře, jako by se nic nestalo, ale znepokojovalo jí to. Bude se muset spojit s Radou.

Raal jejímu přání vyhověl. I jeho samotného ta vize dost zneklidnila. Holopřenos nebyl sice na takovou dálku úplně bez poruch, ale neexistoval jiný způsob jak se s Radou spojit. Jejich kanál byl navíc chráněný proti jakémukoliv odposlouchávání.
Kerian jim celou svou vizi vypověděla. Když skončila, mistři se po sobě znepokojeně podívali. Otheran, který teď seděl v čele Rady, se zamračil.
„Nikdy jsem neslyšel o něčem, co by dokázalo něco takového způsobit,“ zavrtěl hlavou. Byl dost znepokojený a nebylo divu. Něco tak mocného...
„Ani jeden z nás ale narušení Síly necítí,“ namítla Kerian. Otheran jen zavrtěl hlavou.
„Se Sílou to zřejmě nemá vůbec nic společného. To zlo nepochází od Sithů. Je mnohem starší a mnohem mocnější.“ Že by přítomnost Heyrana na téhle planetě nebyla tak náhodná jak si všichni mysleli? Co když tu věc vycítil a usmyslel si, že ji ovládne?
„Přece by si ho už někdo všimnul,“ zabručela Kerian.
„Ne nutně. Jestli je ten zdroj skutečně dobře ukrytý, jeho zlo mohlo mít na obyvatele nějaký vliv, ale objevit ho, to je jiná věc.“
„Tak co máme dělat?“ zeptala se bezradně.
„Těžká ta věc a nebezpečná jeví se. Nejlépe uděláte, když stranit se toho budete,“ ozval se jeden z nových členů Rady. Připomínal skřítka. Jeho kůže byla zelená, byl malého vzrůstu a měl velké špičaté uši. Yoda za svých mladých let.
„Přece to tady nemůžeme jen tak nechat. Vždyť je to nebezpečné. Co když to nějaký Sith objeví a ovládne?“ ježila se Kerian.
„Má pravdu,“ vzdychl Otheran unaveně. Začínal vypadat opravdu staře.
„Takže?“ ozvala se po chvíli s nadějí v hlase.
Členové Rady se po sobě zasmušile podívali.
„Yoda má pravdu, je to nebezpečné. Možná by se toho měl ujmout někdo z Rady,“ ozval se tichounce Emeris.
„To nepřipadá v úvahu. Ta zmizení, která se tu za poslední léta udála rozhodně nebyla náhodná. Co když se ti Jediové pokoušeli tu věc najít a skutečně ji našli? Buď je zabila nebo propadli temné straně,“ řekla rozhodně.
„Dobrá. Ujmeš se toho ty, takže tě zprošťujeme účasti na jednání a pošleme Raalovi na pomoc mistra Yodu, aby pomohl utišit rebely,“ zakončil jejich debatu Otheran. Rozloučili se a holopřenos se přerušil.

„O tomhle nechci ani slyšet,“ zavrčel Raal.
„Mistře, tím úkolem mě pověřila Rada. Víte dobře, že jejich vůli nezměníte,“ zabručela Kerian.
„Vždyť je to šílenství,“ zašeptal a opíral se rukama o hranu stolu jako by měl každou chvíli omdlít. Cítila, jak v něm kypí hněv a že ho jen těžko dokáže zadržet. Zavřel oči a snažil se ovládnout. Kerian ho zasmušile pozorovala. Věděla, že tak bude reagovat, ale copak může něco změnit? Jestliže si Rada myslí, že to zvládne, tak se o to musí alespoň pokusit. I když z toho taky neměla moc dobrý pocit. Proč si myslí, že to zvládne Padawan když to nezvládne mistr?

Vyjednávání s rebely ustalo na mrtvém bodě a nerozhýbalo se ani po příletu mistra Yody. Kerian se snažila až do jeho příletu pomoct jak jen mohla a pak se začala věnovat úkolu, kterým ji pověřila Rada. Věděla, že nejsnazší bude, když se to místo pokusí spatřit v nějaké vidině přivolané Sílou, ale po poslední zkušenosti se do toho nutila jen velice obtížně.
Když se k tomu konečně dostala, trvalo jí skoro půl hodiny, než se dokázala pomocí dechových cvičení uvolnit. Krajina, kterou pak spatřila, vypadala dost neutěšeně. Napůl se podobala bažině, ale mezi hustým porostem vodních rostlin čouhaly zbytky budov. A tam, jen malý kus od bažiny vedl jakýsi tunel skrz skalnatý vrch.
Obešla trosky města a podařilo se jí dostat se až před vchod do jeskyně. Tunel byl úzký. Jen stěží se jí podařilo jím projít a pak vešla do prostoru, kde se rozkládal obrovský jeskynní komplex. Tady už to znala. Znovu přešla po římse a váhavě otevřela dveře do místnosti, kde se jí posledně podařilo najít zdroj zla.
Znovu pocítila ten obrovský tlak, ale podařilo se jí udržet rovnováhu. Když se dostala dál do místnosti, začalo to být nesnesitelné. Ale už tu věc viděla. Vypadalo to jako široká trubice a na jejích vrcholcích zářily krystaly. To horní víko. V něm byly krystaly zapuštěné a pokud by se jí podařilo ho odšroubovat, aby se přestaly dotýkat jádra, zdroj by ztratil svou sílu. To jí naprosto stačilo a tak svou meditaci ukončila.
Raalovi o tom raději nic neřekla. Ale už věděla, kam se příště vydá až bude s mistrem Yodou na vyjednávání.

Raal zaútočil z boku, ale Kerian znala jeho taktiku dostatečně dobře a včas uhnula. Zakolísala a Raal toho využil a s pomocí Síly ji odhodil o kus dozadu. Vyhoupla se na nohy dřív než stačil znovu zaútočit a odrazila jeho ránu, která směřovala na žebra. Bleskurychle přenesla čepel doprava a její úder směřoval na Raalovo rameno. Zareagoval pohotově, ale cítil, že Kerianina taktika se začala posouvat jiným směrem. Dříve spíš čekala na to, až její protivník udělá osudovou chybu, ale teď už věděla, jak ho k té chybě donutit, aniž by ohrozila svou obranu.
Oba dva byli po další hodině příliš vyčerpaní na to, aby pokračovali a navíc horko začalo být skutečně nesnesitelné. Dohodli si remízu a každý se vydal svou cestou. Raal odešel s mistrem Yodou ještě probrat některé záležitosti ohledně vyjednávání a Kerian se chystala na cestu do starého města. Do batohu si dala svítilnu, lano a nějaké nářadí, kdyby si nemohla se zdrojem poradit jen tak.
„To, co ty děláš, příliš moudré není,“ ozvalo se za ní. Yoda.
„Dělám to, co považuji za nejlepší. Rada mě tím úkolem pověřila,“ namítla a dál čistila svůj meč.
„Vnější zásah já cítil jsem. Rada tak snadno by to nepovolila. Velký pozor dávat by sis měla, sithský lord za tím může stát,“ zabručel Yoda.
„Dám si pozor, slibuju,“ ujistila ho a Yoda odešel.

Když on i Raal zmizeli někde ve městě, Kerian si na palubě lodi vyzvedla svou stíhačku. S ní byla cesta k ruinám podstatně snazší a navíc jí maskování dávalo jistý pocit bezpečí, i když jen do určité míry. Ale pokud za těmi vizemi opravdu stojí Sith, bude to mít složitější.
Přistála v bezpečné vzdálenosti od města a stíhačku zamaskovala. Stál vedle ní obrovský kámen, který kdysi mohl být sochou, ale teď už byl napůl zvětralý a postavu v tom šlo vidět jen s vydatnou pomocí fantazie.
Už teď cítila ve vzduchu něco divného. Možná se jí to jen zdálo, ale měla dojem, že mezi stromy zahlédla postavu zahalenou do dlouhého pláště. Možná už si s ní skutečně hrála představivost. Raději si s pomocí mapy našla cestu k onomu tajuplnému jeskynnímu komplexu a vyrazila.
Musela jít velkou oklikou, protože bažiny nemohla přejít jen tak. Měla co dělat aby našla i s pomocí senzorů cestu a keronské slunce už se klonilo k západu, když se dostala ke vchodu do jeskyně. Povzdechla si. Vyhlídka na přenocování v bažinách ji nijak nevábila. Zvlášť potom, co jí řekl Yoda.

Uzounká chodba se jí ani trochu nelíbila. Vize ji sice připravila na zdroj, ale ne na ten odporný puch stoupající z okolních bažin. Hniloba a zkáza.
Protáhla se až na konec chodby, i když měla co dělat. ´Nejspíš ji stavěli trpaslíci,´ pomyslela si a rozhlédla se. Dole se jako zrcadlo leskla hladina jezera a odevšad trčely krápníky. Přesně jako v její vizi.
Po římse přešla celkem hravě a spatřila pootevřené dveře. Atmosféra za tu dobu, co jeskyní procházela, dost zhoustla, ale věděla, že to bude ještě mnohem horší.
Když otevřela dveře a vešla do nich, málem spadla na podlahu. Nedalo se skoro dýchat a do očí jí vhrkly slzy. Cítila obrovský tlak, jako by se jí něco snažilo rozmáčknout o zem a v jizvě na levé ruce jí začala pulzovat šílená bolest.
´Tohle nezvládnu,´ napadlo ji okamžitě. Měla dojem, jako by se jí v mysli začala převalovat černá mlha. Zatmělo se jí před očima a nebyla schopná se pohnout. Jak dlouho tam stála, nevěděla, ale nakonec se jí alespoň částečně podařilo vzpamatovat a mohla obhlédnout situaci. Černá skříňka se zářícími krystaly byla do kamene zapuštěná, takže by ji asi jen těžko mohl někdo odnést. Pokud o ní Heyran věděl, byl to nejspíš důvod jeho pobytu tady.
Opatrně odšroubovala víko a pod ním se objevilo v plné kráse jádro. Připomínalo to zdroj energie, který používala jedna vymřelá rasa. Už ji všechno bolelo od toho, jak její tělo bez ustání kladlo odpor tomu tlaku, ale přece jen vyndala z batohu nářadí. Tuhle technologii znala dobře, Afaren ji kdysi donutil, aby si ji prostudovala. Pro někoho nezkušeného by bylo v podstatě nemožné, najít správný spínač, který by uvolnil krystal zdroje z jádra, ale pro ni to byla celkem hračka.
Svorky krystal uvolnily, Kerian ho vyndala a zdroj přestal zářit. Tlak se rázem uvolnil a bolest v levé ruce ustala. Dokázala to.

Krystal byl pohřbený na neobydlené planetě na vnějším okraji už skoro dva týdny, ale Kerian od té doby Raala neviděla. Cítila v jeho duši zmatek, ale jak mu mohla pomoct, když se jí vyhýbal?
„Mistře?“
„Ano, Kerian?“ Otheran už si na její náhlé přepadávání zvyknul. Od událostí na Keronu se z nich stali skuteční přátelé. Ten pocit sounáležitosti byl velice silný.
„Chtěla jsem se vás na něco zeptat,“ pípla.
„Rád ti odpovím, pokud to bude jen trochu v mých silách,“ usmál se a Kerian se vedle něj posadila.
„Co vlastně dělal Raal potom, co Perran zmizel?“
„Dostal samozřejmě nového mistra. Jistě jsi slyšela třeba o jejich střetnutí s rancorem na Tatooine. Jeho mistr byl pro všechny Jedie takřka legendou. Vieron, tak se jmenoval. Byl to Jedi-poutník. Dokázal mnohé, ale nikdy si nenašel Padawana. Tedy dokud nepřišel Raal. Velice si ho oblíbil a časem se z nich stali nerozluční přátelé. Jejich činy by se mnohdy daly nazývat hrdinskými. Přesto si myslím, že Raal na Perrana nikdy nedokázal zapomenout. Tak jako ty nejspíš nikdy nedokážeš zapomenout na Afarena.“
„Nejspíš se chtěl vydat v jeho šlépějích, že? A stát se Poutníkem....“
„Ano, to vždycky chtěl. Dokud jsme ho nepožádali, aby tě cvičil. Vzpomínám si, jak se na jeho tváři objevil spokojený úsměv a s naší nabídkou souhlasil. Možná doufal, že na svoje toulání zapomene, ale jeho duch je čím dál neklidnější,“ pronesl Otheran zamyšleně.
„Vím, cítím to. Myslíte, že se bude chtít znovu vydat na cesty?“
„Plánuje to už od vašeho návratu z Keronu, ale nejspíš ještě pořád není úplně odhodlaný. To, co ho tady drží, jsi ty. Ví, že musíš zůstat v Chrámu a dokončit svůj výcvik ve společnosti ostatních Jediů, protože se jednou budeš muset postavit svému bývalému mistrovi.“

Seděla v knihovně, ale nebyla schopná se na čtení soustředit. Pořád jí to vrtalo hlavou. Skutečně si i Rada myslí, že se jednou bude muset s Afarenem utkat? Heyran to možná plánoval. I její vize jí řekla to samé. Otheran měl pravdu. Musí zůstat v Chrámu mezi ostatními Jedii.

Raala našla na zahradě ukrytého mezi keři. Meditoval.
„Proč se mi pořád vyhýbáte, mistře?“ ozvala se. Raal otevřel oči. Vypadal ztrápeně.
„Kvůli tomu, co se chystám udělat,“ zašeptal.
„Chcete odejít z Chrámu, že?“ zabručela tiše.
„Přesně tak, ale taky vím, co potřebuješ ty. Vieron ve mě vypěstoval lásku k cestování, ale nechci o tebe přijít,“ povzdychl si.
„Vím, jak moc ho toužíte následovat. Nechci vám v tom bránit, ale byla bych mnohem raději, kdybyste tu se mnou zůstal.“
„Vím, Kerian, ale s tím neklidem se bojovat nedá.“
Zvednul k ní hlavu a to, co cítila, jí pomohlo pochopit jeho volbu.

Tohle se nejspíš stalo jen málokterému Padawanovi. Během ani ne roku měla dva mistry a oba ji opustili. Afarena dlouho postrádala, ale když si uvědomila, že teď nejspíš navždy přijde o svého druhého mistra a nejlepšího přítele, bylo jí z toho do pláče. Připadala si jako prokletá...
„Budeš mi chybět, Kerian,“ řekl Raal a obejmul ji.
„I vy mi budete chybět, mistře,“ vzdychla tichounce. Cítila, jak jí něco rve duši na kusy.
„Zvládneš to?“ zeptal se starostlivě. Rada mu prozradila, že ji považují za Strážkyni. Kerian by se toho klidně vzdala, kdyby mohla být s Raalem, ale přijmout osud Strážkyně by znamenalo zachránit svět před zlem. Nic víc si nikdy nepřála.
„Pokusím se,“ usmála se.
„Ať tě provází Síla.“
„Ať provází vás, mistře.“