Setkání v lese
Autor: Petr "Harmonika" Soldát
Půlnoc.Vesnice. Vlastně spíš vesnička. A na konci vesničky hospoda.
Na rozdíl od tiché spící vesnice bylo v hospodě poměrně hlučno.
„Ten Jackův smích, ten divnej řev...“ linulo se z okna hospody.
Po chvíli se ke zpěvu přidal i jakýsi lobotomicky znějící zvuk, zřejmě ohlašovaný Jackův smích.
V nevelkém lokálu byly jen čtyři lidé. Unaveně se tvářící hostinský, vousáč hrající na řinčivé a zjevně rozladěné banjo, vlasatec provozující Jackův smích a Pepa z hájovny.
Vlastně tam byli jen tři. O Pepově přítomnosti by se dalo rozsáhle diskutovat. Zhrouceně seděl v rohu na židli a byl podepřen smetákem, aby nespadl.
„Tak a dost, vy dva Jackové,“ rozhodl se hostinský. “Poslední rum a zavíráme.“
Datel s Harmonikou, neboť to byli skutečně oni, se na hostinského zmateně podívali a unisono zazpívali: „Nepudeme domů, až ráno, až bude dohráááno...“
„Já vám asi taky dohraju. Ten poslední rum je na mě a už vypadněte.“
Datel s Harmonikou to uznali jako solidní jednání, polkli rum a vyrazili do tmy.
Když opustili lokál a zamířili k lesu, uslyšeli dutou ránu a několik sprostých slov.
Pepa si zřejmě lehl.
* * *
„Tak kam ?“ Datel se rozhlížel po lese.
„Někam dál do lesa“ navrhl Harmonika „uděláme oheň a ještě si zahrajeme.“
Datel přejel pohledem banjo, pak Harmoniku a nakonec se zamyslel, kolik by mohl vyfasovat za zabití v afektu.
„Víš co, pudem a ono to nějak dopadne.“
A tak vyrazili.
Prošli lesem a dorazili na mýtinu.
Uprostřed mýtiny se lehce nad zemí vznášela světélkující koule.
„Já ti, Datle, slibuju, že už nikdy nebudu chlastat.“ Bezvěrec Harmonika poklekl a začal se tiše modlit.
„Vstaň a uklidni se,“ pronesl flegmaticky Datel. „Já to vidím taky.“
Svítivost koule nabrala na intenzitě a vyskočila z ní nevelká postava. Koule dosvítila a zmizela.
„Kolektivní halucinace,“ vydechl Harmonika. „Budeme slavní.“
„Nevím jak ty, ale já pochybuju, že kolektivní halucinace umí rozdělat oheň.“
A skutečně, postavě něco zablikalo v ruce a na mýtině se rozhořel oheň. Postava k němu usedla a začala si hřát nohy.
„Jdeme na průzkum,“ rozhodl odvážně Datel a už táhl Harmoniku k ohni.
* * *
Když došli k ohni zjistili, že postava je asi metr vysoký zelený trpaslík a že má velké a chlupaté uši. Seděl u ohně zabalen v jakémsi hábitu a u pasu se mu houpala podivná baterka.
„Vítejte pocestní u ohně mého, není zde ničeho zlého.“ proneslo stvoření.
Harmoniku rázem opustily i poslední zbytky alkoholu.
„Ono to mlu...mlu...mlu...“ zakoktal se a omámeně usedl na pařez.
„Má mluva nezvyklá jest, nehledej však ve mě lest.“ usmálo se stvoření.
Podstatně praktičtěji založený Datel obešel oheň z druhé strany a chtěl se seznámit: „Těbůch trpajzlíku, máš se ?“ a napřáhl k trpaslíkovi ruku.
Trpaslík najednou zmizel a Datla brněla ruka až k rameni.
„Meč já k výcviku nastavený mám, jinak tvá paže letěla by v dál.“
Trpaslík stál najednou vedle Datla. Z baterky mu svítil krátký sloup zeleného světla a bzučel.
„Sem se chtěl jenom přivítat, skřete“ stěžoval si Datel a masíroval si ruku.
„Já omlouvám se tobě, neznám zvyky v této době.“
„Hele pumprlíku, už si někdy slyšel banjo?“ Nepoučitelný Harmonika se právě probral.
„Nevím, co to slovo skrývá, nevím jak se ozývá,“ odpověděl trpaslík.
Harmonika doslova vyrval banjo z futrálu a mýtinou zaznělo několik řinčivých tónů.
Trpaslíkovi se rozšířily oči hrůzou, v baterce se opět zablesklo a Harmoniko tupě zíral na přeseknuté struny.
„Hrou svou narušuješ rovnováhu vesmírnou,“ oznámil již opět klidně sedící trpaslík.
Datel zjistil, že i přes brnící ruku je mu trpaslík velmi sympatický.
* * *
Oheň praskal a Datel opékal pro všechny buřty. Trpaslík neustále okukoval, co že se to děje a Harmonika se tvářil uraženě.
„No tak, chlapi, na usmířenou,“ Datel rozdal opečenou uzeninu a v Harmonikovi převládlo něco silnějšího než uražená ješitnost. Vrozená žravost.
„Do smrti dobrý.“ Harmonika si s trpaslíkem přiťuknul buřtem a rozdělil se o hořčici.
„Jen dobré a nikdy zlé, ať provází kroky tvé,“ pronesl slavnostně trpaslík a zakousl se do uzeniny.
V tu ránu poskakoval kolem ohně a křičel radostí tak mocně, že chvílemi až přestával veršovat.
„Klid, pidimuži, ještě jsme neskončili,“ pravil Harmonika a vyndal z baťohu škvarkovou pomazánku.
Trpaslík štěstím omdlel.
Datel se ho rozhodl vzkřísil standardní metodou a vyndal placatku.
„Co se skrývá v láhvi tvé, tak dobré i když pálivé?“ trpaslík pootevřel oči.
„Slivovice.“
A trpaslík předstíral mdloby, dokud nebyla placatka prázdná.
Když slivovice došla, trpaslík se definitivně probral.
„Dobrý byl mok tvůj, čistočistý, žádný hnůj.“
Jelikož placatku byla původně plná, nedalo Datlovi s Harmonikou moc práce přemluvit trpaslíka, aby jim řekl, odkud vlastně je.
„Na nic se mě neptejte, hnedle toho nechejte.“
„Ale no tak….“
„Nesmíte nic věděti, vy pozemská havěti…“
„Ale tak trpaslíčku…“
„Nic vám neřeknu, i kdyby jste mě rozkrájeli...“
„To se ti nerýmuje.“
„A himl... Tedy poslouchejte, jak to přišlo, že se pidimužík, jako jsem já, ocitl zde v lese.“
Celý les rázem ztichl a prostorem zněla jem trpaslíkova slova: „...před dávnými časy v jedné daleké galaxii...“
Nad mýtinou zazářila další koule a vystoupila z ní vysoká postava s bílém rouchu a s baterkou u pasu.
„Ale mistře, co nám to děláte?“ pronesla postava a káravě pokývala na trpaslíka prstem.
Trpaslík zatvářil se provinile.
„To je tenhle týden už po třetí,“ zabručela si pro sebe postava, „a zase mám službu já.“
Pak vzala trpaslíka do náručí a vstoupila zpět do koule.
Ještě než koule úplně zmizela, složil trpaslík ruce do jakéhosi gesta a namířil je na oba vandrovníky.
Pro Datla a Harmoniku najednou všechno zhaslo.
* * *
Ráno. Vesnice. Vlastně spíš vesnička. A na konci vesničky hospoda.
Před hospodou na trávníku leželi Datel a Harmonika.
„To byl ale šílenej sen.“ Harmonika se mátožně probíral. „Zelenej ušatej trpaslík.“
„Počkej,“ zarazil se Datel, „to se zdálo mě.“
„Tak to bude tím, že jsme včera pili to samý.“
Proti takto neotřesitelné logice nezmohl nic ani Datel.
„Zabalíme a vyrazíme. Mám hlad.“ rozhodl Harmonika a tak zabalili a vyrazili.
* * *
„Už budou ty buřty?“
„Už sou. Ležej na pařezu.“
„Tady nic není.“
„Musej tam bejt.“
„No, ale nejsou.“
Protože byl den, tak si ani jeden z nich nevšiml malé světelné koule, která se zjevila u pařezu. Z koule se vynořila malá zelená ručička a hmatala, dokud nenahmatala buřty.
A kdyby byli potichu, možná by i zaslechli: „Ale mistře, teď už opravdu zlobíte….“
|
