Sestry 8.část

“Uáh,” protáhla jsem se a použitím moderní komunikační techniky jsem upozornila své pasažéry, že loď odstartuje co nevidět. No dobře, moderní, komunikační a technika jsou ty věci, které na palubě zrovna nemám, tak jsem danou informaci alespoň hlasitě zařvala.
Vzápětí přišly moje pasažérky. Očividně se již stihly seznámit s vybavením své kabiny, protože se tvářily poněkud znepokojeně.
“Sprcha a, hmm, další hygienické zařízení je na chodbě,” informovala jsem je. “Vše v jedné komůrce. Je mi líto, ale s pasažéry jsem opravdu nikdy nepočítala.”
Už jsem nedodala, že pojem “komůrka” věrně odpovídá skutečnosti a že budou muset pravděpodobně provádět většinu hygienických úkonů zkroucené jako paragraf. No co, to mají z toho, že jsou větší než já. Abych jim znemožnila klást otázky, případně protestovat (proti čemukoliv), provedla jsem předstartovní test motorů.
“To je tady pořád takový hluk?” pokoušela se Yanna téměř bezúspěšně přeřvat následný rambajs.
“Ne,” odpověděla jsem a přeladila motory na běžný režim, který používám při startu. Rázem bylo nejen slyšet vlastního slova, ale taky polohlasně mumlané kletby. Nevěděla jsem, že Padawani mají tak bohatý slovník.
“Držte se, jedeme s kopce!” řekla jsem, zvedla loď ze země a během provádění nezbytných maličkostí, jako zasouvání přistávacích podpor a podobně, zamířila ke dveřím z hangáru.
“Tess,” ozvala se opatrně Yanna, “je zavřeno”.
“Nebude,” odvětila jsem a spustila sérii impulsů, které měly otevřít dveře. Po potvrzení, že příkaz je vykonáván, jsem podstatně zrychlila. Dveře stále vypadaly zavřeně, ale když už jsem byla téměř u nich, začaly se otevírat. Protáhla jsem se zdánlivě těsně, ale pořád s dostatečnou rezervou. Jen mě trochu znervózňovaly zvuky, které se ozývaly z pozadí. Pravda, měla jsem jim asi říct včas, aby se připoutaly. Akrobatické manévry bez předchozího upozornění dokáží jednoho rozhodit… prakticky po celém můstku.
“Co to bylo?” zeptala se Yanna zvedající se z podlahy.
“Ehm, pardon. Start.”

* * *

“Neumíš moc dobře lhát.”
“Já? Že neumím dobře lhát? To je vtip, nebo co?”
“Ne. Nikdo nemá poznat, kdy lžeš. Když už ses teda rozhodla lhát. Jenže ty máš při lhaní postoj ´Tak lžu, no a co?´”
“Jasně, lžu, no a co?”
“Ale to je špatně. Musíš být přesvědčivější.”
“Jako jak?”
“Abych ti uvěřil i já.”
“Oblbnout tebe? Žádný problém, ani se nezapotím.”
“Teď lžeš.”
“Áááá! Nenávidím Lorrdiany!”
“To už bylo trošku lepší. Ale snaž se víc. Nemá smysl dělat něco jen napůl, buď lži dokonale, nebo mluv pravdu.”
“Svět se skládá z pololží, toho sis nevšiml?”
“I pololež může být dokonalá lež.”
“Jdi se utopit, Kayloo!”
Ještě v polospánku jsem slyšela tichý smích. Chtěla jsem říct Kayloovi, ať mě konečně přestane otravovat, ale pak jsem procitla úplně. Sen… vzpomínka… byl pryč. Kayloo byl pryč… Uvědomění zabolelo.
Uf, dobře. Tím snem mi moje podvědomí chce něco sdělit. Asi to má něco společného s tím dost divným pocitem, který mám, když si vzpomenu na rozhovor se svým zaměstnavatelem. Jo, mám dojem, že je něco shnilého ve státě dánském. Průšvih? Možná časem.
Už je to tak dlouho, co si některý z mých úkolů vyžádal opravdu mé plné nasazení… nebo co jsem byla ochotna plné nasazení poskytnout. Skoro jsem zapomněla, jaké to je. Asi bych si na to měla zvykat. Asi bych měla přeladit na větší výkonnost teď, dokud je čas. Třeba to bude nutné…
Když jsem opět upadala do spánku, proběhla mou hlavou myšlenka… Zvládla jsem to jednou, zvládnu to zas.

* * *

Naše cesta probíhala tak, jak obvykle cesty vesmírem probíhají. Poté, co jsme přešly na hyperpohon, rozhostila se na palubě obvyklá nudná nálada. Dlouhé cesty se dají přežít za pomoci odborné literatury, zábavné literatury, luštěním křížovek, čtením dívčích románků a tři roky starých jízdních řádů, když už nic jiného není, dlouhými koupelemi nebo sprchami v recyklované vodě, spánkem, sledováním holofilmů, spánkem a tak podobně, třeba i spánkem. Jak jsem brzy zjistila, Jediové znají ještě jeden způsob, jak zabít čas.
Právě jsem napůl podřimovala nad partií piškvorků, které jsem hrála s počítačem, když mě probralo zvláštní zabzučení. Lea stála uprostřed můstku… společenské místnosti… však víte, no… a měla aktivovaný světelný meč. Mimo jeho dosah se vznášela taková nějaká koule. Chvíli se nedělo nic, ale pak začala ta koule vystřelovat různé paprsky a Lea je odrážela.
“Ou!” ani nevím jak a už jsem ležela na zemi. Předchozí paprsek proletěl na můj vkus nějak příliš blízko mé hlavy.
“Pozor s tím, sakra, tady je spousta citlivých přístrojů a jiných věcí, třeba já!”
“Musíš lépe kontrolovat, kam odrážíš paprsky, Padawane,” promluvila Yanna
“Haló, slyšíte mě? Opakuju, nerada bych kvůli vašim hrátkám skončila na hřbitově. Nebo s nefunkční lodí!”
“Toho se není třeba obávat,” obrátila se ke mně Yanna, “paprsek je nastaven na nejnižší intenzitu, přístrojům se nemůže nic stát.”
“To jsem ráda, že se PŘÍSTROJŮM nemůže nic stát,” řekla jsem sarkasticky, “ale budete se divit, ale mám se taky docela ráda.”
“Neboj, můj Padawan podruhé stejnou chybu neudělá,“ pravila Yanna, zatímco si hrála s ovladačem.
“Hmmm,” já na to. „Bojím…“
Pozorovala jsem Leino další snažení. Většinu paprsků sice odrazila, ale pár k ní proniklo. A odražené paprsky létaly docela chaotickými směry. Moc jí to nešlo. Neváhala jsem a na tento fakt ji upozornila. Začala vypadat naštvaně a šlo jí to ještě hůř. Také na toto jsem ji upozornila, s milým úsměvem na líci. Lea zavřela oči a začala zhluboka dýchat. Poté, co se uklidnila, se poněkud zlepšila, takže to už jsem nechala bez komentáře.
Když už Lea začala vypadat unaveně, Yanna ukončila lekci a začala s něčím, co vypadalo jako údržba. Přešla jsem k Lee.
“Světelný meč, jo? Dobrý, můžu se na něj podívat?”
“Ne.”
“Proč ne? Ještě jsem žádný neměla v ruce. Chtěla bych vědět, jak funguje.”
“Prostě ne. Světelný meč můžou používat jen Jediové.”
“Tak si ho sežer.”
Lea ne mě vyplázla jazyk a zmizela v podpalubí.
Tsss. No tohle, vona na mě vyplázla jazyk…
“Cos to dělala?” zeptala se mě Yanna.
“Chtěla jsem si prohlédnout světelný meč,” zatvářila jsem se smutně.
“To nemyslím, cos to dělala předtím? Při výcviku?”
“Jo tak… No přece vnější faktor.”
“Výcvik je věcí Mistra a Padawana, nikoho jiného.”
“Ale vnější faktor se přece najde všude. Nejste na světě samy. Ale vyrovnala se s tím nakonec docela dobře, ne?” usmála jsem se na Yannu.
“Takže ty jsi naschvál…”
“PŠT. Já? Já nic, já přece vůbec nic…”

* * *

“Boj beze zbraně už ti docela jde. Pokud by tvůj protivník byl slabomyslný, pomalý, neohrabaný a třikrát tak menší, tak už bys ho možná porazila.”
Snažím se nešklebit se jako idiot nad tím, co, i když to tak nevypadá, je pochvala.
“Dobře, je načase, aby ses naučila něco o boji se zbraní.”
“Eh… hele, možná to nevíš, ale to není zbraň, ale koště… Auvajs!”
“A proč si myslíš, že by koště nemohlo být zbraň? Neber to jako koště, ale jako klacek.”
“Au, au, nech toho! Seš hnusnej sadistickej parchant.”
Smích, který se za mnou ozval, mě rozpálil do běla. S neartikulovaným výkřikem jsem se na Dereka vrhla a pokoušela se ho udeřit. Ne že by se mi podařilo byť se ho jen dotknout. Nebo že by k mé pacifikaci potřeboval koště. Poté, co už jsem se zhruba tak po osmé proletěla, jsem se konečně zklidnila.
“A co ses naučila?”
Nesnáším ten přezíravý úsměv, tohle… to dělá naschvál, jasně.
“Že když se vztekám, vypadám jako idiot?”
“Ještě něco?”
“Jo. Sebekontrola v háji, koordinace v háji, plýtvání silami na špatném místě…”
“TY seš parchant.”
“Ne. Jen pozoruju. A přemejšlím. Rychle,” zašklebila jsem se.
“Ale stejně to od tebe bylo hnusný,” obrátila jsem se na Kaylooa. “Takhle se mi smát. A rozptylovat mě.”
“Jestli se ti někdy stane, že se budeš prát, nikdo to neuvidí a nic to nebude moct ovlivnit, tak mi to řekni. Stává se to, ale jednou za uherský rok. Teď se nevykecávej a vem si koště,” řekl Derek.
“No dobře. Ale stejně, já vím že to jde… asi, ale koštětem nikdo nebojuje. Prostě ta zametací část překáží…”
“A co ti brání ji sundat?”
V polospánku jsem přemýšlela, že se Dereka musím zeptat na světelné meče, když jsem procitla úplně a vzpomněla si, kdy a kde jsem. Fujtajksl…

* * *

Naštěstí jsou některé cesty vesmírem kratší než jiné a tohle byl ten případ. Přistání proběhlo bez jakýchkoliv zvláštních příhod a základna 81 nás přivítala svým osobitým pachem a hlukem. Zamířily jsme nejkratší cestou do baru U Červa...