Sestry 6.část

No tohle! Ocitly jsme se před něčím, co by se lodí dalo nazvat jen s vypíchnutím obou očí. Byl to vrak. Alespoň na první pohled. Všimla jsem si, že Lea se neovládla a mírně jí poklesla čelist. "Vždyť to vypadá jako ... jako stará bota..." ujelo jí.

„No to teda ne! Připouštím, nevypadá nic moc. A v atmosféře to není zvlášť dobrý dopravní prostředek. Ne, oprava. V atmosféře je mizerná. Ale jak atmosféru opustí, létá výborně, to zase ano. Tak tohle je moje El."

To, co sedělo v hangáru, asi skutečně byla vesmírná loď, i když tak moc nevypadala. Po pravdě řečeno, charakterizovat by se loď dala jedním slovem. Divná. Kulovitý předek, očividně vzhledem k zbytku trupu předimenzovaný, přecházející do zužujícího se prohnutého trupu. Z něj v jeho vrchní části vykukuje prosklená kopule. Po obou stranách trupu je po jednom motoru, jejichž vnější část plynule přechází do jakési napodobeniny křídla. Motory se zdají být v porovnání se zbytkem lodi příliš malé. Dojem završuje atypicky tvarovaná ocasní plocha a dvě balanční křidélka. Na lodi není viditelná jediná známka výzbroje.

„Náhodou," povídá Tess, „tohle je původní verze A 109 Nubian. Ovšem experimentální prototyp, který nebyl nikdy uveden do běžného provozu. Musím přiznat," dodá se závistí v hlase, „že typ J 327, který je nyní používán, vypadá prostě nádherně. Krásné linie, reprezentativnost, čistota tvarů... Tohle vypadá jako nějaký studentský projekt na dané téma."

„Když nikdy nebyla uvedena do provozu, tak kde...?"

„Na vrakovišti! Tam se najde věcí... Samozřejmě jsem ji vylepšila. Vnitřek je úplně jiný. A pořád něco předělávám. Tahle křídla," poklepala na pahýl, „přijdou protáhnout a rozšířit, abych měla lepší manévrovací schopnosti v atmosféře. Jen pak budu, bohužel, o něco širší, takže se mi bude hůře létat polem meteoritů. A dopředu bych chtěla přidat nějaký laser. Naruší to sice současný výraz, ale..."

Při slově 'výraz' jsem opět pohlédla na Leu. Její výraz byl také silně narušený. Rozhodně by se nedal popsat jako uchvácený.

„...jen mi dělá problémy napojení přívodu energie, totiž... ale to vás nezajímá. Přišly jste na čaj," dostala se konečně k jádru věci Tess. Poodstoupila od lodi, dvakrát tleskla a pronesla: „Otevři se, zame!"

V boku se objevil otvor a na zem sjela rampa.

„Radši půjdu první," řekla Tess. „Pozor na hlavy, místy je tam docela nízko, já tedy projdu všude, ale vy..." Vstoupila do temného otvoru. Zevnitř zazněl její hlas: „Budiž světlo!" Rázem nebyl otvor temný. Opatrně jsme ji následovaly dovnitř. Čekala na nás.

„Je tu poněkud stísněno," omlouvala se. „Nepočítala jsem při přestavbě s návštěvami. Teď nahoru," ukázala na žebřík. „Zavřít!" zavolala směrem ke dveřím. Příkaz byl okamžitě splněn. O patro výše jsme se ocitly v kruhové prostoře s kupolovitým proskleným stropem.

„Řídící centrum?"
„Můstek, vyhlídková paluba, společenská místnost, jídelna... prostě vše možné."
„Společenská místnost? Říkala jsi, že létáš sama..." řekla Lea a v jejím hlase zaznělo podezření.
„Každá vesmírná loď musí mít společenskou místnost. Na to je předpis. Ovšem nikde není řečeno, že se musí jednat o místnost vyhraženou pouze k tomuto účelu. Někdo říká 'společenská místnost' třeba úklidovému kumbálu. Já tomuhle. Dokonce tu mám i křesla. Čtyři. A stolek! Posaďte se, kam je libo, nedoporučuji to červené křeslo, má svou vlastní hlavu a s oblibou se rozkládá na prvočinitele."

Červené křeslo stálo tak, že by se na něj každý potencionální návštěvník automaticky posadil.

Chvíli jsme se rozhlížely. „Proč vlastně El ?" zeptala jsem se.
"El Jako El-Hréran, Princ tisícera nepřátel." odpověděla prostě.
"Máš hodně nepřátel?" napadlo mě a tajně jsem doufala, že se snad dozvím něco víc o tom, kdo tahle zvláštní bytost jménem Tess je.
„Já? Ne, já se domluvím s každým. To jméno se váže k jednomu příběhu…"

Tess přešla ke stěně a začala se hrabat ve skřínce. „Čaj si přejete jaký?"
„To je víceméně jedno. Nebyl by ovocný?"
„Jablečný nebo karakčový."
„Tak tedy jablečný."

Tess vsunula konvici atypického tvaru do příslušného otvoru a do tří šálků vložila sítka s čajem. „Čaj," pravila, „to je jedna z nejrozmanitějších věcí na světě. Pije se ho mnoho druhů, různými způsoby a srůznými přísadami. Čaj s mlékem se patří pít z malých porcelánových hrníčků, tak tenkých, že je skrz ně vidět. Klasický východní čaj se pije většinou z takových mističek. Lituji, že neovládám tradiční čajový obřad. Ovocný čaj se nejlépe hodí do kameninových hrnků. S přísadami je to ještě různorodější. O mléku jsme hovořily. Často se čaj sladí, což se teoreticky nemá, ale komu to vadí? Cukr nebo med. Nebo třeba vezměme citron. Silný čaj s medem a spoustou citronu dokáže člověka udržet na nohou kolik nocí. A třeba takové pouštní kmeny, některé, zase dávají do čaje sůl a máslo. Brrr! Ovšem nejhorší je dávat do čaje rum či jiné alkoholy. Výsledek nemá s čajem nic společného. A, už se vaří!"

Vytáhla konvici ven, zalila čaj vodou a rozdala hrníčky. „Sítka pak odložte semhle," ukázala na misku uprostřed stolu.

„Omlouvám se za to neustálé povídání. Nemám moc často společnost. A čaj mě fascinuje." Tess usedla do zbývajícího bezpečného křesla.

„Jen klidně povídej dál, je to zajímavé," vyzvala jsem ji.

„Hmmm. Dobře," pousmála se Tess. Vyndala sítko, nechala ho chvíli okapat a poté odložila do misky. Pozvedla kouřící se hrníček.

„Čaj. Poslední hranice. Ne, to je z něčeho jiného. Znovu. Ve správném čaji lze vidět slunce, pod kterým rostl, cítit zemi, která mu dávala sílu a vítr, který profukoval jeho listy. Déšť, který ho skrápěl. Správný čaj není jen nápoj, jsou to destilované přírodní síly. A taky filosofie."
Tess přivřela oči a napila se. „Mňam." Pak šálek odložila. „Ale na čaj jste sem vlastně také nepřišly. Možná bych vám mohla pomoct, když mi ovšem řeknete s čím."

„Hm," dala jsem si s odpovědí na čas, kterého jsme zrovna neměly nazbyt. S rukama sepnutýma pod bradou a s lokty opřenýma o kolena jsem se k ní předklonila. „Naznačila jsi, že něco víš o tom mrtvém Rodianovi v kantýně. Domníváme se, že měl prsty v jednom únosu. A vydírání..."

„...A vzhledem k celému tomuhle divadýlku s přípravou čaje zřejmě zbývá už jen stanovit cenu za tu informaci." dokončila za mě poněkud netrpělivě Lea. Po mém káravém pohledu se opět trochu stáhla.

„Nejsem tady ještě příliš dlouho," odpověděla Tess, „ale už mi tamtamy donesly, že barman je schopen prodat jakoukoliv informaci komukoliv. Tamtamy člověku donesou věcí..."
„A nedonesly náhodou tamtamy," navázala jsem, „něco o únosu syna senátora Graxe?" Zkoumavě jsem se na Tess zadívala, zatímco ji z druhé strany provrtával pohled Leyiných očí.
„Hm, Grax," Tess opět pozvedla hrníček a otáčela ho v dlani. Pak se očividně k něčemu odhodlala. „Myslíte Juliena Graxe, stáří dvacet let, unesen po návštěvě nočního klubu?"
„U Síly, jak víš tohle? To už se nic neutají?" téměř jsem nadskočila a stálo mě to hodně ovládání.
„Tamtamy. To byste nevěřily, co člověk zaslechne, když hezky tiše sedí a není tam," zamyšleně řekla Tess. Hlavou mi náhle proletěla myšlenka. Byla v té kantýně když jsme přišly? Samozřejmě, že byla, ale… kde?

„Já únosy nedělám, takže jsem tu informaci zatím nevyužila," Tess pokývala hlavou. „Kdo, kdy, kde… proč to nevím, ale to je celkem jedno, ne?"

//Únosy nedělá! A co dělá? Vraždy? Mistře...// dolehly ke mně rozrušené Leiny myšlenky.

„Proč jsi to někomu neohlásila? Únos senátorova syna není přece jen tak obyčejná zlodějna!"

Tess útrpně pohlédla na Leu. „Jo, už to vidím. Přijdu na místní stanici hlídky a řeknu: Chtějí unést syna senátora Graxe. V lepším případě se zasmějí a pošlou mě domů, v horším si mě trochu proklepnou a můj rejstřík není tak úplně bez poskvrnky. Každopádně, šance, že by mi uvěřili, je prakticky nulová. Ještě by mě nakonec zatkli. To známe."

„Spravedlnosti se přece lze dovolávat i jinde. Kdo ji skutečně touží nalézt, nespokojí se pouze s vyčerpáním jediné možnosti." řekla jsem už zase zcela klidně. „Co nám tedy můžeš říci?"

Tess se pousmála a neodpověděla. Když její mlčení trvalo už nějakou dobu, Lea pronesla: „Ztrácíme čas, Mistře. Stejně nám nic neřekne..." Pokud ji nedonutíme.

„Omyl. Otázka je – kolik byste do odpovědi investovaly? V tomhle konkrétním případě bych byla směšně levná." Usmála se, jakoby už slyšela cinkot kreditů. „To znamená,...to znamená sto kreditů na den ... a pohonné hmoty."

Zkouší, jací jsou Jediové obchodníci, napadlo mě.

„Je mi líto," řekla jsem a rozhodně jsem se zvedla. „Jediové nemají ve zvyku najímat si posily. Možná ten barman, co ses o něm zmínila, bude mít jednodušší požadavky." Kývla jsem na Leu a naoko jsme se ubíraly k východu.

„Fajn. Berte, nebo nechte být. Jenže potřebujete dvě věci: Informaci, a to spolehlivou a přesnou a pokud možno od někoho, kdo obratem ruky neprodá informaci o tom, že jste se na něco ptaly a potom nějakou loď. Vlastní loď nemáte, to vím," usmála se. „Můžete letět linkovou dopravou, ale je poněkud neflexibilní. Nebo si můžete půjčt loď. Třeba jste dobří piloti, co já vím. Akorát vás to dlouhodobě vyjde celkem dost draho. A ještě co se týče bodu jedna… já nevím, kdo poslal hlášku vojákům, že tam byli tak rychle. Jen vím, že já to nebyla."

//Když si půjčíme loď, tak budeme mít možnost vybrat si takovou, která skutečně poletí,// slyšela jsem Leu.

„A pilotovat bude kdo, ty? Předpokládám, že zvládáš průlet Kesselem pod dvanáct parseků," řekla jedovatě Tess.

Tak moment! Vyměnily jsme si s Leou pohledy. Ale ona to neví! Nedívala se na Leu, neví, že Lea nemluvila nahlas! Nebo ví? Nebo hádá? To zjistíme.

„To nebylo příliš zdvořilé," pokárala jsem nahlas Leu.

„Informaci koupíme, ale nevím, jestli je tvá loď vhodná pro naše záměry," obrátila jsem se k Tess, která se při zmínce o penězích viditelně uvolnila.
„Možná… testovací let?" navrhla. „Samozřejmě placený, že."
„A jakou že má tahle loď spotřebu?"
Tess, s úsměvem: „Konstrukční tajemství."

„Mistře," zaprotestovala Lea.

„Dobře, dobře," zareagovala Tess. „Jestli se chcete poradit, můžu jít zkontrolovat nějaké ciferníky o patro níž. Ale budu už celkem brzo odlétat."

Přikývla jsem a Tess sešplhala dolů.

Lea se zeptala: „není to divné... Vlastně je to první osoba, na jakou jsme se obrátily a už je tou pravou, taková náhoda..."
"Je to divné." A nejen to, napadlo mě.
"Co kdybychom se vrátily do toho baru a zkusily něco vytáhnout z barmana?" navrhovala Lea.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. V tomhle má Tess pravdu. Jak se začneme takhle naslepo vyptávat, někdo to předá dál. Už takhle jsme vzbudily pozornosti víc, než jsme měly."
"Nechci letět touhle vykopávkou," špitla Lea jako by se obávala, že Tess někde dole stojí na židli s uchem přilepeným na stropě. "Ale předpokládám, že už je stejně rozhodnuto," dodala s povzdechem.

Usmála jsem se na ni. "Znáš mě dobře. Ano, přijmeme tu nabídku. Nemůžeme si dovolit cestovat dopravní linkou a myslím, že Tess je v tuto chvíli jediný pilot, kterého tu seženeme. Špatné zprávy se šíří rychle. Nikdo nebude chtít vzít na palubu dvě osoby, o které se příliš zajímají vojáci."

Naklonila jsem se nad otvor vedoucí dolů a zavolala: "Co ukazují ciferníky?"

Za chvíli vyšplhala nahoru Tess. „Je to divný, takový červený čísílka tam svítěj a pomalu se jako blížej k nule a bliká tam nějakej Alert, alert. Ale to nebude důležitý. Jak jste se dohodly?"

„Sto kreditů na den a dva tisíce paušál na pohonné hmoty."
„To ne, to bych prodělala. Sto a pět tisíc."
„Sto padesát na den, dva a půl tisíce."
„Když sto padesát na den, tak čtyři tisíce, že jste to vy, ať moje rodina umře hlady."
„Ty máš rodinu?"
„Ne, proč?"
„Sto padesát, tři tisíce."
„Třitísice osm set."
„Tři a půl tisíce, poslední slovo."
„Dobře, beru, sto padesát na den plus tři a půl tisíce, čert vás vem, ať mi pochcípají velbloudi."
„A velbloudy, máš?"
„Co myslíte, že tuhle loď pohání?" usmála se Tess.
„Dobře, konec legrace. Kdo sháněl lidi na tu špinavou práci??"
„Jeden člověk, říkal, že se jmenuje Kelly, samozřejmě, že se tak nejmenoval. Ale už jsem ho viděla předtím. Často se objevoval v baru na základně 81, které se říká U červa. Bar se jmenuje Červí díra a vzadu má ještě jednu místnost, kde je celkem dobrá čajovna. Jejej."
„Copak?" „Ale to nic. Co je teď vaším přáním, vážený zákazníku?"
„Start, směr stanice 81!"
„Dobrá. Vy nemáte žádná zavazadla? Výborně. Ale kde vás ubytuju... už vím, račte za mnou."
Tess opět slezla dolů. Následovaly jsme ji.



"Tady, to vepředu," Tess otevřela jedny dveře, "bylo původně navrženo jako ložnice. Trochu jsem to předělala, ale palandy tu ještě jsou. Já to používám jako studovnu. Je tu trochu nepořádek. Hned to uklidím."

Místnost byla nevelká, dobře osvětlená. Opravdu tu byly dvě palandy. Obě byly zčásti pokryty různými papíry, disky, ano, i klasické knihy se tu vyskytovaly. Na zapnutém displeji byl zobrazen jakýsi složitý vzorec.

"Aerodynamika. To kvůli těm křídlům," ozřejmila Tess na můj tázavý pohled. Vypnula displej. Otevřela ve stěně výklopnou zásuvku, sebrala hromadu věcí a nevybíravě je nacpala dovnitř.

"Tohle ti upadlo," podávala jí Lea disk. Zápas s nebesy. "Ano, i humoristickou literaturu tu mám. Až bude čas, tak to nějak uspořádám."

Tess vhodila disk dovnitř a zaklapla zásuvku. "Tak a je to. Vaše soukromé komnaty, prosím. Ubytujte se a pak klidně přijďte nahoru. Celá loď je vám k dispozici, jen nechoďte dozadu jak jsou takové červené dveře, je za nimi lidožravý obr. A já jdu připravit loď ke startu."

Nechala nás o samotě.

Povzbudivě jsem se na Leu usmála. "Tak a je to."
Lea stále jevila známky určitého neklidu. "Co když nás má jen zdržet, Mistře? Nebo odlákat?"
Věnovala jsem jí další úsměv. "No, stačilo, aby se nezapojovala do té šarvátky s vojáky, a byly bychom nejspíš zdržené nadobro, tak proč ještě plýtvat pohonnými hmotami?"
"Však to také není zadarmo," zabručela. Špatná nálada ji neopouštěla. "Pořád jí nevěřím, Mistře. Není to, že by nám lhala. Jen nám neřekla všechno." Lea se na mě vážně podívala svýma temnýma očima. "Něco nám tají. A cítím, že se to týká nějak vás osobně, Mistře," řekla tiše.

Povzdechla jsem si. Ano, já vím. Já vím. Pomyslela jsem si pro sebe.