Sestry 4.část

Autor: Tess

Tess

Život je divný. Opravdu divný. Někdy s vámi vyvede nepěkné věci. V jednu chvíli máte vše krásně utříděné a pak... Ještě dneska ráno...

Sedím v nejmenší kantýně na světě, která je kromě toho na planetě, na kterou nemám nejmilejší vzpomíky, a čekám, co se stane.Pomalu začínám litovat, že jsem tu práci vzala... a jakým stylem jsem to udělala. Takhle naštvat zaměstnavatele – a ještě očividně takového ničemu – není moc rozumné. To jsem celá já, nejdřív jednat a pak myslet. Ale on si o to s tím svým arogantním chováním přímo říkal! No co, nějak bylo, nějak bude.
Takže sem jako má přijít nějaký Jedi, myslím si. Dovolte mi, abych se zasmála. Do takové díry, kde ani pořádný čaj nemají...

A pak už začalo být všechno trochu jinak. Trochu mimo mé předpoklady. Mimo mou kontrolu. Nemám ráda, když se mi věci vymknou z ruky. No, zatím to vypadá, že bych si měla začít zvykat.

Když ne jeden ale rovnou dva Jediové vešli do kantýny, poněkud mi ztuhnul úsměv na rtech. To jsem tedy opravdu nečekala. Ze svého místa jsem si je mohla nenápadně prohlédnout.

Řekněte mi, proč jen musejí být tak velcí? Jeden, ten blíž u mě, je očividně mimozemšťan – krátká srst, bílé vlasy a ano, bradka, mluví jasně. Druhý je... ne... ano... sakra, TOHLE je tedy překvapení. Ať žije šok. Na čaji je výborná ta věc, že člověku vrátí rovnováhu. Aaah. Tak a je to. Ale co tady dělá? Zrovna ona...

Něco říká barmanovi. Co, to neslyším, protože tlupa hnusnejch mužskejch šovinistickejch prasat u stolu vedle hvízdá a má poznámky na procházející platinovou blondýnu, která je zdejší servírkou a turistickou atrakcí.

A pak přišli ti vojáci. To by mě skutečně zajímalo, kdo tam poslal vojáky. A proč. A taky proč je chtěli zabít.

Nemohla jsem to přece tak nechat. To nešlo. Když na ně zamířili, vytrhla jsem z pouzdra svůj speciálně upravený blastřík, vystřelila a opět vrátila zbraň tam, kam patří. Náhle byl počet vojáků o jednoho zredukován. Ostatní se ohromeně obrátili a – k mému mírnému úžasu – zlikvidoval skupinku šovinistických prasat u vedlejšího stolu. Chudáci, to si snad nezasloužili, pomyslela jsem si na svém strategickém místě pod stolem.

Propukla lítá bitka ve stylu neznám přítele. Jediové drželi při sobě a už to vypadalo, že se z toho dostanou, když se něco zvrtlo. Najednou ležel Jedi na zemi a velitel na něj s rozmyslem zamířil svoji zbraň. K tomu nesmí dojít, pomyslela jsem si. Přišel čas zapojit se do akce.

Velitel byl mým vstupem na scénu očividně překvapen. O to taky šlo. No, těžko mohl nebýt překvapen. Koneckonců nevypadám jako typický rváč. Jeho šok se lehce prohloubil, když jsem na něj začala řvát. Tohle totiž na vojáky vždycky zabralo. V jejich mozečku je přímé spojení řvoun=nadřízený.

"Nech ji bejt! Copak ti něco dělá?" Naprostá nesmyslnost mých slov mu dodala. Jeho zmatení bylo lehce patrné. Ztlumila jsem hlas: "Víte, co by váš představený řekl, kdyby viděl, jakým způsobem maříte jeho příkazy? Vemte si ty své parodie na vojáky a vypadněte!"

Naprosto přesvědčený o tom, že jsem člověk, který má pravomoc mu rozkazovat a vůbec totálně zblblý velitel blekotal něco o vyjímečných příkazech, ale můj zuřivý pohled mu dodal. Sténající vojáci opustili kantýnu částečně vlastními silami, částečně byli vyneseni. Případně vyhozeni.

Naklonila jsem se nad ležícího Jedie. Konečně jsem měla příležitost pořádně si ji prohlédnout.

A můj svět už nikdy nebyl stejný.

* * *

Docela průšvih byl, když jsem zjistila že jednou z nešťastných obětí mého prvního zásahu proti vojákům, je její kontakt. Jenže, na druhou stranu – co věděl Hothworth, vím určitě taky. Nebo aspoň znám někoho, kdo by mohl vědět to co on. Teď si nemůžu dovolit ji ztratit z dohledu. Jenom mě trochu štve její učedník. Ale to se časem vyřeší... nějak. Přijaly mé pozvání na čaj... včetně nevysloveného pozvání na informace. Ale že jim to pálí rychle. Jaká radost pracovat s někým, komu nemusíte vše polopaticky vysvětlovat. Takže teď už vše poběží hladce, pomyslela jsem si když jsem s nimi opouštěla hnusnou kantýnu, hnusného barmana a jeho hnusný čaj. Úroveň a kultura vyjadřování obslužného personálu v takovýchto podnicích je vpravdě neskutečně nízká.

Vzápětí zjišťuji, že mé spokojené konstatování statutu quo nemůže být daleko od pravdy. Velitel se zbylými vojáky postávají na rohu ulice a právě k nim přichází další oddíl. Velitel pozdraví nově příchozího důstojníka, pak na nás ukáže a řekne: "To jsou oni!"

Poočku sleduji Jedie. Nemůžu neobdivovat jejich klid a vyrovnanost. Zajímalo by mne, co by člověk musel udělat, aby je vyvedl z míry.

Yanna předstupuje vpřed. "Přejete si?" táže se, zdvořilost sama, důstojníka.

"Takže! Bylo mi nahlášeno napadení službu konajícího důstojníka, také nějaké bránění se zatčení, narušování veřejného pořádku a zneužití servírky," vysype ze sebe a zatváří se důležitě.

"A nás podezříváte z toho zneužití servírky?" Nenapadlo mě, že by Lea mohla mít smysl pro humor.

Důstojník náhle vypadá ztracen v čase a prostoru. Pak se vzpamatuje.

"Ne. Vy," obrátí svůj prst k Jediům, "jste se bránili zatčení a vy," tentokrát prst míří na mne, "jste napadla támhle velitele!"

"O nějakém bránění se zatčení nemůže být ani řeč," praví Yanna. "Pouze jsme při náhle vzniknuvší potyčce odrážely na nás mířené rány. Nenecháme se přece zastřelit. Kromě toho," její ruka udělá jakýsi pohyb, "pro naše zatčení nebyl žádný důvod. Jednalo se o omyl."

"Pro vaše zatčení nebyl žádný důvod," potvrdí důstojník.

"A co se týče mne," navazuji, protože důstojník vypadá trochu rozhozeně, "myslíte si, že by si někdo jako já troufnul napadnou někoho jako je támhle velitel? Pouze jsem velitele upozornila, že se nechává unést situací, když se snaží zabít Jedie. Viďte, veliteli," vrhám na něj jeden ze svých úsměvů.
"Eee..." "Viďte," nabývá můj úsměv vyšší intenzity.
"Ano," vypraví ze sebe velitel.
Protože proti nám vlastně nic nemáte," bere si opět slovo Yanna, "nechte nás odejít." Opět doprovodí svá slova pohybem ruky.

"Nechte je odejít!" přikáže důstojník.