Sestry 3.část

Cestou na Commenor jsem Lee popsala, co nás zhruba čeká a veškeré informace, které jsem získala z informační databáze.

Na Commenoru bylo nesnesitelné vedro. Prach vířil ve vzduchu a nutil nás kašlat. Když jsme vešly do kantýny, v níž se v poslední době pravidelně Hotworth objevoval, ovanul nás svěží proud upraveného vzduchu. Nikdy jsme nebyly tak vděčné za klimatizaci.

Místnost byla celkem prostorná s velkými prosklenými okny. Barový pult se obloukovitě klenul a zabíral téměř polovinu rozlehlé místnosti. Bylo tu poměrně nabito. U širokých oken ze speciálně zesíleného skla popíjely skupinky štamgastů.

Když jsme vstoupily, šum v místnosti na chvíli utichl. Ulpělo na nás několik udivených pohledů, ale pak se hovor opět rozproudil. Pro Jedie skutečně není obvyklé vyhledávat místa jako toto, ale jeden nikdy neví, kam ho poslání přivede. Pomalu jsem zamířila k hustě osídlenému baru, cestou pečlivě propátravaje okolí. Do zadní části kantýny nebylo příliš vidět, neboť tam nebyla okna a ve výhledu mi bránilo osazenstvo baru.

//Nějak se mi to nechce líbit, Mistře,// zašeptal mi v mysli hlas mého Padawana. //Něco nebo někdo tu je, cítím slabou přítomnost Síly.//
//Jen klid, Padawane. To je v pořádku. Spousta drobných podvodníků a zločinců, schopných vnímat Sílu, se zdržuje v takovýchto podnicích.//
Cítila jsem, že se Lea trochu uklidnila. Přistoupila jsem k baru, pijani po mé pravici a levici se uctivě odtáhli. Pohledem jsem k sobě přivolala barmana.
„Zajímá mě, jestli se tu dnes objevil Rodian jménem Hotworth." řekla jsem a nespouštěla z něj oči, abych zachytila sebemenší známku lži. Barman se nadechl k odpovědi, když v tom se v kantýně již podruhé rozhostilo ticho. Tentokrát mnohem zlověstnější. Sledovala jsem barmanův pohled, který zabloudil ke dveřím a v tu samou chvíli Lea vedle mě varovně vydechla „Mistře…"

Do místnosti vstoupila skupina ozbrojených mužů v uniformách a v mžiku nás obklopili.

„Vy dvě půjdete se mnou!" křikl jejich velitel. „Jste zatčeny!"

Musela jsem se usmát. Zatýkat Jedie? Neslýcháno! „To se ještě uvidí!" řekla jsem a ve vteřině jsem aktivovala svůj světelný meč, následována jen s malým zpožděním Leou.

„Nuže? Kdo se opovažuje dát rozkaz k zatčení Rytířů Jedi, služebníků Republiky?"

Muži, co stáli nejblíže, před dvěma planoucími meči o něco ustoupili. Vtom jejich velitel zařval: „Na ně! Zabte je! Hned!"

Muži na nás namířili blastery. Náhle se v zadní části kantýny zablesklo a jeden z vojáků klesl k zemi. Několik ostatních vojáků vypálilo tím směrem a zlikvidovalo osazenstvo jednoho stolu. Ostatní návštěvníci kantýny se začali pomalu stahovat k východu. Rozpoutala se mela. Vojáci po nás stříleli a nám nezbylo než se bránit. Věřím, že sama bych se z té situace nějak probila, ale měla jsem obavy o Leu. Zpozorovala jsem, že se jí nedaří střely odrážet tak rychle, jak bylo třeba. Držela jsem se proto co nejblíže k ní a snažila se ji krýt. Pár odražených střel vyřadilo několik vojáků, ale další přiběhli zvenčí. Jakoby jich tam byla celá armáda! V jednu chvíli se Lea ode mě nebezpečně vzdálila. Viděla jsem, že všechny střely odrazit nestihne. Musela jsem rychle něco podniknout. Odrazila jsem se ze země a ve vzduchu odvrátila jednu další ránu. Přistála jsem před Leou a když jsem dopadala na nohy, paží mi projela žhavá bolest. Zasáhli mě! Setrvačností jsem padala vpřed. Ani pomocí Síly už jsem nedokázala ten pád zastavit. Ocitla jsem se tváří k zemi, rychle jsem se překulila na záda a zírala na blaster, kterým na mě mířil velitel vojáků. Chtěla jsem se pokusit vstát, ale nepochopitelnost výkřiku, který se vzápětí ozval z velmi velké blízkosti, z míst ne příliš vysoko nad zemí, mě zcela vyvedl z míry.

„Nech ji bejt! Copak ti něco dělá?!"

Nebyla jsem jediná, kdo tu byl zmatený. Velitel vykazoval tytéž známky naprostého zmatku jako já a spolu s ním i ostatní vojáci, kterým se podařilo odzbrojit Leu. Situace se začínala velmi silně podobat snu. Alespoň já se tak začínala cítit.

Do velitele se navážela bytůstka, která měla čelo někde v úrovni jeho hrudi. Něco mu tlumeně vysvětlovala a zuřivě při tom gestikulovala. „Sbalte si ty své parodie na vojáky, nebo tento incident nahlásím!" přikazovala mu. Velitel mumlá něco o svých vlastních rozkazech, ale k mému nevýslovnému úžasu nakonec se svými vojáky, některými nesenými, vypochoduje ven z místnosti. Tohle jsem v životě neviděla a viděla jsem toho už hodně. Síla se zachvěla, vnímala jsem změny v jejím toku i navzdory bolesti v paži.

Naklonila se ke mně zvláštní tvář, působící trochu chlapeckým dojmem. Nezvykle modré oči si mě šibalsky měřily.

„Ehm,…ahoj. Asi mě neznáš, co?"
„Hmm, měla bych?" Měla jsem z celé situace podivný pocit.
„Já ani nevím. Asi ne. Ale to není důležitý. Jsi zraněná, potřebuješ pomoct?" Nabídla mi svou drobnou ruku.

Opřela jsem se o loket zdravé paže, ale to už u mě klečela Lea. „Jsi v pořádku, Mistře?"

Přijala jsem pomoc od Ley a vstala.

„Jsem Yanna Lynn-Myrth a toto je můj učedník Lea Thyee. Komu vděčíme za své životy?"
„Jmenuji se Tess. Tess Raveburry." odpověděla. „Mohu se zeptat, co vás vůbec přivedlo na Commenor?"
„Důležité poslání." řekla Lea vyhýbavě. Nechtěla hned o našem úkolu vykládat cizince, ať už nám pomohla či ne.

V kantýně bylo téměř prázdno. Všichni se vytratili. Zbyl tu jen barman a několik mrtvol.

Barman se k nám připojil a odkašlal si. „Jó, sháněly ste tohó, Hotwortha, že jó, tak ten vám asi už kór moc nepomůže, víme. Von teda by jako třeba moh, ale jen pokaváď umíte mluvit s mrtvejma. Leží támhle je to tamten Rodián."

Zamířila jsem k mrtvému s Leou a Tess v patách. Tomu už se opravdu nedalo pomoci. Prohledala jsem ho. Nic zajímavého u sebe neměl. „Obávám se, že ten už nám toho vážně moc neřekne."

„No co sem řikál," volal na nás barman od pultu, spokojen sám se sebou „ten už je tuhej!"

Tess na něj vrhla ledový pohled. Pak si všimla hrnku s čajem a hned si ho přivlastnila. Možná ho tam předtím sama nechala stát.

„Co budeme dělat teď, Mistře?" zeptala se mě Lea.
„Budeme muset začít od znova." Má rozmrzelost na mně byla asi příliš patrná, protože Tess usrkla čaje a řekla: „Děláš si starosti kvůli tady těm? Ti za to nestáli, samí zmetci, jeden horší než druhej."

„Víš toho o nich hodně?" zeptala jsem se s nadějí.

„Něco," řekla a znova usrkla čaje a udělala obličej. „Tady teda dělají hrozný čaj." pravila znechuceně. „Jestli chcete, pozvala bych vás na svou loď. Mám tam nějaké opravdu vynikající."

Pohlédla jsem na Leu. Pozvedla tázavě obočí.

//Je to moudré, Mistře? Skoro nic o ní nevíme.//
//Cítím, že něco skrývá, ale nemá v úmyslu nás nijak ohrozit. Nelže nám, věří tomu, co říká. Cítím z ní spíše …zvědavost.//
//Nemáme mnoho času, Mistře…//
//Já vím, ale v tuto chvíli stejně nemáme žádnou další stopu, možná nám přece jen pomůže.//
Tess se dívala z jedné z nás na druhou v očekávání.

„Nemáme moc času," odpověděla jsem. „Půjdeme s tebou, jen pokud nám můžeš poskytnout nějakou důležitou informaci. Nepřišly jsme sem popíjet."

„Dobrá," řekla Tess, „myslím, že se dohodneme. Ale až u mě na lodi. Uvidíte, že nebudete litovat." Její zrak ulpěl na mém zranění. „A taky se podíváme na tohle."

Přikývla jsem a spolu s Leou ji následovala směrem ven z kantýny. U baru se ještě Tess zastavila a položila na pult hrnek se zbytkem čaje. „Vaříte příšerný čaj," řekla barmanovi zdrcujícím tónem.