Sestry 18.část

Autor: Yanna, Tess & Lea

Tess, Yanna

„Byla to jedna z těch misí,“ začal Qui-Gon. „Však víš… nic důležitého. Pouze reprezentovat. Nechat se vidět. Obnovit kontakty. A jedno z míst na mém cestovním seznamu byl Garos IV. Nechal jsem si ho až nakonec…“
V myšlenkách se přenesl do minulosti. Do onoho světlem prozářeného dne plného vůní pozdního jara…
Tenkrát…

* * *

Jeho loď přistála již ráno, dříve, než bylo naplánováno. A tak měl najednou několik hodin sám pro sebe. Konečně. Klid, nikam nepospíchat. Možnost nabrat něco ze ztracených sil a zbavit se špatné nálady z jednání na Ord Mantellu a onoho divného pocitu, který ho pronásledoval od návštěvy Iridonie. V poklidu se ubytoval, naobědval se a vydal se pomalou chůzí ven z města – k oceánu. Do daleka se táhnoucí útes ho ohromil dnes stejně jako před lety, kochal se výhledem z dobře třísetmetrové výšky. Až nahoru byl slyšet zvuk vln narážejících na skály a vzduch byl cítit vlhkostí – a solí.
Qui-Gon pokračoval k severu, nechával svou mysl toulat se stejně jako své kroky. Náhle se před jeho očima otevřela vyhlídka na kouzelné místo – plošina, nijak velká, ale zarostlá svěže zelenou krátkou trávou, zalitá sluncem a slibující nádherný výhled – protože její okraj se převisle lámal a svislá stěna spadala až k moři. Nepřístupnost útočiště lákala – na plošinu totiž nevedla žádná stezka. Ale co je patnáctimetrová hloubka pro mistra Jedi – jediný skok, lehký dopad a už si může sednout do měkké trávy a v klidu meditovat.
Cítil, jak se do jeho mysli vlévají nové síly, klid tohoto kouzelného místa. Veškerá frustrace byla odplavena, cítil mír, vnímal pouze přítomnost, živoucí Sílu a její záchvěvy, naslouchal tichému šumění moře, křiku ptáků a…
„Cink, cink…“
Co… kdo…? Qui-Gon rozmrzele připustil, že ani tady už dlouho nebude sám – do jeho útočiště se zjevně blížila nějaká invaze. Vetřelce zjevně neodradila ani nepřístupnost tohoto místa.
Ozval se zvuk prudkého vydechnutí, poté byl chvíli klid, načež se za hranou plošiny objevila… noha. Ano, noha. Levá. Obutá v modročerné… spíše rukavičce na nohy než botě. Zahákla se špičkou za nepatrný výstupek, ozval se opět zvuk prudkého vydechnutí a vedle nohy se objevila ruka. Pravá. Brzy byla následována druhou rukou, načež noha zmizela, opět se ozvalo „Hmpf“ a okraj plošiny skokem – spíše dvěma skoky – překonala celá postava.
Qui-Gon si ji prohlédl ve zlomku vteřiny – to už je taková deformace, která přichází s přemírou diplomatických misí… odhadování lidí. Sotva odrostlá holčina v uválených krátkých kalhotách pod kolena a tílku, kostnatá ramena mírně spálená jarním sluncem, zpod šátku vykukují tmavé vlasy. Šedý postroj ověšený několika nezbytnostmi, jako je pár popruhů, karabina, jakýsi malý hák, vzadu váček z něhož se cosi bíle práší, sandály a malá láhev. Spíš hubená než útlá, menší, ale s pohyby prozrazujícími člověka, který v krátké době překotně vyrostl a ještě se s tím nevyrovnal. Hříběcí neohrabanost.
Qui-Gon se však často pohyboval v prostředí, kde se desítky mladých Padawanů obého pohlaví pokoušely upoutat jeho pozornost v marné naději, že by se snad rozhodl opět někoho trénovat, a tak byl imunní jak vůči neohroženým hochům, tak i dojemně křehkým dívenkám (i když „dojemně křehká“ by nebylo to správné slovní spojení pro popsání dojmu, jakým toto stvoření působilo). S nechutí se zadíval na nezvaného hosta.
„Hej, to je moje místo, co tady děláš?“ zeptal se ho vetřelec. Qui-Gon měl najednou dojem, že ztratil půdu pod nohama – kdo tu byl vlastně vetřelcem?
„Jak to, ‚tvoje místo‘, vždyť sem ani nevede cesta,“ odporoval.
„Ale vede,“ (útrpný pohled), „dokonce několik. Dvě pětky plus, jedna s krátkým šestkovým úsekem, tahle šestka a sedma mínus. A nahoru pak dvě pětky, šestka a sedm plus, dokonce.“
Qui-Gon se pokoušel orientovat ve směsici záhadných čísel a zároveň analyzovat, zda mu vůbec podobná osoba stojí za hádku. Což byla asi chyba, protože snažit se přemýšlet o více věcech najednou při rozhovoru s mládětem zvyklým chovat se stylem „jsem chytřejší než všichni ostatní“ není zrovna nejlepší věc a díky svým bohatým zkušenostem to dobře věděl.
„Ale no jo, jasně,“ pokračovala dívka dříve, než dospěl k rozhodnutí se vyjádřit, „tohle nepatří nikomu. Patří samo sobě a všem. Akorát jsem zvyklá že tu nikdo neopr… nepřekáží. Sorry, no. Ale když sem teda jako nevede žádná cesta, tak kudy ses tu vyskytl ty?“
Qui-Gon otevřel ústa, ale rychle se zarazil, když si uvědomil, že nezvyklý styl a rychlost vyjadřování nově příchozí má nezvyklý vliv na duševní pochody přítomných, hlavou mu probleskla myšlenka, že by nebylo úplně marné tuto osobu propašovat jako zbraň hromadného ničení… myšlenkových pochodů na nějakou diplomatickou konferenci, ale v mžiku opět nabyl duševní rovnováhy a příčetnosti, takže jen klidně prohlásil: „Skočil jsem.“
„Jako hop, jo? Eeeeem…“ dívčin pohled ho zkoumavě přejel způsobem charakteristickým pro zkoumání jeho… svým způsobem uniformy, charakteristické pro jistý… charakteristický řád.
„No jasně. Proč taky ne,“ k nabízejícímu se tématu se rozhodně nemínila vyjadřovat, takže se Qui-Gonovi ulevilo, zvláště po hrůzných zkušenostech s ne-jediskou mládeží na jeho minulých misích. (Ne tentokrát to nebude žádné „Jé, vy jste Jedi? A podepíšete se mi? A nakreslíte mi pajduláčka? Nebo srdíčko? A smím si šáhnout na váš světelný meč?)“
„Stejně zde žádné cesty nevidím,“ rozhodl se udělat si jasno alespoň v jedné ze svých otázek, „kde tedy jsou?“
„Tady,“ ukázal obílený prst, „šipka, jo? A taky támhle a támhle a tadyma. A ty čísílka u toho a nápisy. Jako tady, 5, Kout.“
„Vidím, ale kudy vede ta cesta?“ otázal se, napůl v dojmu, že si z něj to děvče dělá blázny.
„No přece nahoru!“ nevinný pohled modrých očí. Možná příliš nevinný.
„Tudy?“ potřásl hlavou.
„Pětka koutem, to je tady náhodou nejlehčí, úplně pro primitivy.“
„No, schodiště tu nevidím,“ utrousil poznámku.
„Někdo vidí, někdo nevidí. Chce to umět koukat,“ nedarovala mu to. „No co, stejně musím nahoru,“ pokrčila rameny a přistoupila ke skále. Qui-Gon pozoroval, jak si stoupá na špičky, aby dosáhla na horizontální spáru, zaklesává prsty pravé ruky, aby se levou chytila jakéhosi odštěpku, zapírá nohy do levé strany koutu… a ladně, plynule stoupá vzhůru, ponořená v naprosté soustředění. Ve chvíli zmizela za hranou.
Qui-Gonovi se na jednu stranu ulevilo, že už má toto místo opět sám pro sebe, na druhou stranu mu přišlo poněkud nezdvořilé, aby se jednoduše stáhnul a tvářil se, že neexistuje a dokonce se ani nerozloučil.
Proto se na okamžik koncentroval, načež jedním skokem překonal onen patnáctimetrový výškový rozdíl.
„Taky řešení,“ komentovala jeho objevení dívka. Seděla na kameni a zápolila se šněrováním svých… lezeckých „rukaviček“.
„Bolí mě boty,“ komentovala své snažení. „Aaaa, to je lepší,“ pochvalovala si po nazutí sandálů.
Qui-Gonovi stále kolovalo hlavou množství otázek (například 1. Kdo jsi? 2. Co tu děláš? 3. Proč to děláš? 4. Vědí to tvoji rodiče?), ale rozhodl se omezit na to podstatné, co ho zajímalo spíš jako člověka než coby vyšetřující osobu.
„A co se stane, když spadneš?“
„Budu placatá. Prostě nesmím spadnout.“
„Jak zamezíš tomu, abys nespadla?“
„Je to tady,“ poklepala si na hlavu. „Klid. Jen skála, nic víc. Odolat pokušení, nepředvádět se, ani sama sobě, soustředit se na podstatné. Vědět, kdo jsem, na co mám, na co ne, nelhat si.“
A to je to podstatné, co se snažíme naučit i naše Padawany. Způsob jak být rytířem Jedi… způsob, jak přežít… je to vlastně stejné.
„Frajeřit se může s oběma nohama na pevné zemi,“ ušklíbla se.
A něco je zase jiné.
„Proč podstupovat takové nebezpečí?“ pořád mu to vrtalo hlavou.
„Droga, přírodní, ale přece. Endorfiny, adrenalin, při nebezpečí a zátěži se to hezky uvolňuje. A samo. A zadara. Skvělý zážitky, příroda, západy slunce… Sakra! Západ! Slunce! Hodinky! Zafreleně! Čas! Domů!“
Shýbla se, shrábla botky ze země a připnula je na karabinku v pasu. V pohybu se zarazila.
„Musím, soráč. Dobrej pokec..“
Vyrazila sprintem, ve kterém jí očividně nevadily ani klouzající sandály, a než se zmohl na slovo, byla pryč.
Qui-Gon se nadechl a pokusil se srovnat si myšlenky. Došel k závěru, že jeho současné pocity jsou poněkud ambivalentní. Jednak se cítí, jako by po něm prošlo stádo banth nebo přejel vojenský transportér s nosností n tun (plný), ale na druhou stranu je naprosto osvěžený. Otočil se, aby naplno vychutnal nádherný západ slunce a pomalu a s lítostí nechával svět, aby se vrátil na své obvyklé místo.

* * *

„...tak jsem poznal Tess," ukončil své vyprávění Qui-Gon.
„Ale jak jsi věděl, že je to Tess a má sestra?" zeptala jsem se a část mé mysli stále ještě uchváceně sledovala obraz šplhající Tess, který vykreslila má fantazie a který se mi jako holofilm promítal v hlavě.
„Počkej," zarazil mé vyptávání Qui-Gon. „Tím to všechno teprve začíná. Tohle setkání nebylo poslední. Příběh má ještě mnohem zajímavější pokračování. Chceš ho přece slyšet, nebo snad ne? Jestli si to přeješ, mohu pokračovat jindy..." V očích mu šibalsky zajiskřilo.
„Jistěže chci, abys pokračoval," zavrčela jsem s předstíraným dotčením. Zároveň jsem trochu zaváhala. Tohle byly vzpomínky Qui-Gona a Tess. Mám právo nahlížet do nich? Na druhou stranu, pokud je Tess skutečně má sestra, musím o ní vědět co nejvíc. A když se přitom dozvím i něco z Qui-Gonova samotářského života, taky dobře. Tenhle Jedi se příliš často o své zážitky nedělil, dokonce i jeho hlášení z misí bývala narozdíl od mnoha jiných Jediů strohá a věcná.
„Pokračuj, prosím," vybídla jsem ho a on mě s mírnou úklonou poslechl.