Sestry 16.část

Autor: Yanna, Tess & Lea

Tess

Opírám se o vysokou budovu a pod prsty cítím hrubou strukturu cihel. Sleduji, jak se… tým… dohaduje. Zmatkář Barev zapomněl vzít vrhací šňůru, takže dnešní lekce nováčka (tedy mě) na téma „průnik do budovy“ je ohrožena, nemluvě o nepříjemném vedlejším důsledku – požadovaný náhrdelník asi dneska nedodáme. A přitom kapitán nesnáší, když nemůže dodržet slovo…
Ani nevím jak, ale už jsem bosá, zutá z těžkých bot. Prsty nahmátly nad hlavou spáru ve zdivu, palce u nohou se opřely do další… bez problémů stoupám.
„Hej,“ tiše volám visíc na podokenní římse, „jak se otvírá okno zvenčí?“
Otočí se ke mně, výrazy v různém stupni údivu…
S trhnutím se probouzím. Už zase. Tyhle sny nemám ráda…
Takhle pozdě už znova neusnu.
Je to divné, mít na lodi tolik lidí. Člověk ocení společnost. A taky být vzhůru, když ostatní spí, má své zvláštní kouzlo.
Tak, vydám se na můstek, trocha fyzické námahy mi jen prospěje. Kromě toho – cvičit se musí, pokud si člověk chce udržet úroveň…

* * *

„El-Hréran se spojil s Chrámem,“ polohlasem oznamovala postava v černém plášti svému mistrovi.
„Ano, takže jejich mise uspěla? To bylo neobvykle rychlé.“
„Mladý Grax je osvobozen. Mám…“
„Je pouze menší nepříjemností. Ale proč nepokračovat v plánu. Jen nezapomeň, chci záznam celé akce!“
Student se uklonil a tiše odešel.
„Uvidíme, Tess Raveburry, uvidíme, jestli si zasloužíš život. A jestli stojí za to věnovat tvé výchově nějaké úsilí…“

* * *

„Kdy myslíte, že dorazíme, Mistře?“ zeptala se Lea.
„Těžko říct, v těchhle ukazatelích se moc nevyznám… myslím, že jsou záměrně upraveny tak, aby se v nich nikdo moc nevyznal,“ odpověděla Yanna.
„Tvá schopnost zacházet se světelným mečem se zlepšuje, příjemně mě překvapuješ, Padawane,“ pokračovala. „Možná bys už mohla absolvovat požadovanou úroveň. Pak by k tvému závěrečnému testu mnoho nechybělo.“
Lea něco potěšeně zamumlala.
Zato mně nebylo do zpěvu. Ne tedy kvůli tématu jejich hovoru, snad jen…
… A prsty kloužou, a…
Bum!
V pádu jsem se stačila přetočit, takže jsem nedopadla na záda, ale na všechny čtyři. Přímo před ty dvě. Šok, trochu.
„Zafreleně,“ vyhrkla Lea, „tady padají zvláštní věci.“
Sledovala jsem její pohled, který se upíral ke stropu posetému divnými výčnělky.
„Co… cos tam dělala?“ zeptala se mne Yanna.
„Emmm. Zkoušela jsem, jak POMALU a potichu to dokážu přelézt,“ pokrčila jsem, trochu rozpačitě, rameny.
„Náhodou… ani jste si mě nevšimly a to už jsem tu byla jak dlouho než jste přišly. Proč jste si mě vlastně nevšimly? Jediové by snad měli…“
„To by měli,“ pokývala Yanna, „Padawane, proč sis jí nevšimla?“ obrátila se k Lee.
„Já vcházela až za vámi, Mistře,“ opáčila s úsměvem Lea, „proč jste si jí nevšimla vy?“
„Má mysl dlela u jiných věcí,“ prohlásila afektovaně Yanna., očividně žertovala. „Ale to není důležité, Padawane.
Určitou chybu jsme udělaly. Měly bychom uklidnit svou mysl a vnímat živoucí Sílu.“
„Vidíš,“ obrátila se ke mně Lea, „teď kvůli tobě budu muset meditovat.“
„Kvůli mně?“ nevěřícný pohled.
„Budeme opouštět hyperprostor,“ upozornila jsem ty dvě. Už bylo načase, to, že klidně sedí a ani se nepohnou, mě drobet... víc znervózňovalo.
Julien, který do řídící místnosti dobloumal tak před hodinou, odložil dva roky starý módní časopis, kterým listoval pro ukrácení dlouhé chvíle (zasekl se na křížovce, jak jsem poznala, když se mě ptal jestli neznám nějaké zvíře z planety Tatooinu na šest, druhé písmeno od konce h). Rychlost, s jakou se moji pasažéři upoutali do bezpečnostních pásů, mi napověděla, že očekávají nějaké krkolomné manévrování. Nechápu proč… tedy vlastně asi chápu. „Tak kam to bude, kde mám přistát? Veřejný přístav?“
„Ne, očekávají nás v Chrámu, takže použijeme radši naši vlastní přistávací plošinu,“ odpověděla Yanna.
„Dobrá,“ aktivovala jsem mapu Coruscantu a zamířila k našemu cíli.
„Zavoláš je? Bude lepší, když se ozveš ty,“ navrhla jsem Yanně. Nerada se bavím s pozemní kontrolou na místech, která moc neznám.
„Jistě, ale, hmmm,“ vrhla Yanna pochybovačný pohled na ovládání vysílačky.
„Úplně normálně, takhle, vidíš,“ odklopila jsem panel, který zakrýval skutečnost, že komunikace na mé lodi naprosto odpovídá vesmírným standardům.
„Já to říkala,“ nezapomněla se ozvat Lea, „vsadím se, že půlka hračiček na téhle lodi má za úkol někoho zmást.“
„To si piš. Ale víš ty co? Takhle mi s ní nikdo neodletí.“
„Ticho tam,“ řekla napůl nepřítomně Yanna a zapnula vysílačku.
Proběhla běžná komunikace, zahrnující identifikaci lodi, pasažérů a nákladu na jedné straně a předpověď počasí, letovou dráhu a stav akcií na straně druhé (dobře, přiznám se, o stavu akcií nepadlo ani slovo).
Pak jsme se vynořili z mraků a já poprvé spatřila chrám Jediů na vlastní oči.
„Ty vado!“
„Domov, sladký domov,“ usmála se Lea.
„Teda… To je něco. Hele, ta prostřední věž… ta opravdu… a kolik měří?“
„Kilometr. Přibližně. Jestli to chceš na metr přesně, tak můžu…“
„Ne-é, to stačí. Líbí…“ ztřeštěný nápad, který se mi vylíhl v hlavě, jsem prozatím odsunula na později.
„Zde kontrola letového provozu,“ promluvila do mého tichého vytržení vysílačka. „El Hrérane, změna přidělené přistávací plošiny na beta 12, opakuji, změna přistávací plošiny na beta 12.“
„El Hréran, plošina beta 12, rozumím,“ odpověděla Yanna.
„B-12? To je kde?“
„Úplně vzadu, vlevo a nahoře. Čeká nás dlouhá cesta k východu. Smůla. Asi přiletělo něco velkého, pokud je to diplomatická loď, tak se musí uzavřít všechny plošiny alfa.“
„No super,“ nechala jsem průchod své radosti, „takže zase někde co nejdál. Asi si pořídím něco masivnějšího, aby s tím nemohli pořád šíbovat jako s tímhle komárem.“
„Jasně, nejlíp něco velikosti malého měsíce, viď,“ popíchla mě Lea.
„Nejmíň.“

* * *

Přistání proběhlo k milému překvapení mých cestujících bez jakýchkoliv zvláštních zážitků.
„Konečná stanice, vystupovat,“ halasila jsem. „Všechno ven! Mimochodem, nechci být moc dotěrná, ale jsou zde jisté finanční otázky… nebo… nebudete ještě chvíli potřebovat pilota?“
„No, já nevím,“ váhala Yanna, naoko, jak se mi zdálo.
„Pilota ne, ale potřebuju někoho, koho můžu bít mopem,“ ušklíbla se Lea.
„Ty bít, jo? A kdo dostal naposled nářez? A nesváděj to na únavu!“ připomněla jsem jí včerejší hrátky, které tolik šokovaly Graxe. Uznávám, když někomu proletí před nosem násada od koštěte právě když opouští koupelnu, MÁ nárok být šokován. Ale díky večernímu taškaření jsem ze sebe dostala všechen adrenalin, který se ve mně při záchranné misi nahromadil. Zato Lea byla poněkud mdlá, no třeba s ní adrenalin tolik nemává? Kontroluje Jedi svou tělesnou chemii? To by vysvětlovalo mnohé.
„Kdo dostal přes kokos?“ nedala se Lea „A znovu, všimni si!“
„To není podstatné. Celkově jsem měla víc zásahů a…“
„Půjdeme?“ přerušila nás Yanna.
„Co… jasně,“ vypnula jsem motory, zaplula do svého kutlochu a shrnula pár nezbytných částí své výbavy do tlumoku.
„Já jsem vtěrka, tady mám své bačkůrky a budu u vás bydlet,“ informovala jsem Jedie.
„Ty si to bereš s sebou?“ ulpěl Lein pohled na meči, který jsem ledabyle držela v levé ruce.
„Jasně, to tu přece nenechám, Ale slibuju, že ho na nikoho nebudu vytahovat,“ rychle jsem dodala, když jsem viděla zhrozený výraz v Yannině tváři.
„To si budu pamatovat.“

* * *

Na plošině beta 14, kryt před lidskými pohledy hromadou beden se zásilkou prošlých nerfích řízků, seděl nenápadný stín. Ač neviděn, měl dokonalý přehled o ději na plošině B-12. Displej, který držel v rukou, poskytoval možnost vybrat si ze záběru libovolné ze tří minikamer, nebo dokonce sledovat všechny záznamy najednou.
Trpělivě čekal.
Z lodi, která ho zajímala, vystoupily čtyři postavy. První, v černém, vyrazila bez ohlížení, ostatní tři ji následovaly pomaleji. Upravil zaměření mobilních kamer. Chlapec v pseudovojenském oblečení se s nejistým výrazem držel mezi oběma Jedii. Náhle jeden z nich zastavil.
„Mistře, něco…“
Okamžik nato aktivoval krok jejich spěchající společnice skrytý spínač… a do vzduchu se vznesly desítky smrtících vibrodisků s tepelným naváděním. Jejich množství na okamžik zakrylo celou scénu, za chvíli se však z jejich mraku vynořila malá postava a překulila se přes okraj lávky.
Zableskly se aktivované světelné meče. Jejich žár lákal disky jako můry světlo, brzy se pozorovateli naskytnul pohled na dvě postavy bojující v dokonalé souhře a chránící schouleného člověka uprostřed. Pouze zkušené oko mohlo postřehnout, že menší z Jediů kontroluje, neustále kontroluje toho vyššího. A ten, kdo se mu podíval do tváře, mohl spatřit mírné spokojené pousmání. Jediové likvidovali disky v neuvěřitelném tempu. Pravda, vibrodisky proti světelným mečům příliš neobstojí, pokud nezapůsobí moment překvapení, ale od určitého množství je velmi obtížné udržet si přehled o tom, odkud odevšad vlastně přilétají. Jedním z největších problémů v takovém případě bývá uchovat si nadhled a nezranit vlastního spolubojovníka. Meče se srazily… a impuls, získaný odtlačením od meče mistra dodal rychlost Padawanovu dalšímu seku, v němž přeťal dokonce tři vibrodisky naráz… zatímco mistr promáchl nad hlavou jejich chráněnce, likviduje vibrodisk se zákeřně nepravidelným letem…
Ještě chvíli opisovaly meče složité křivky. Ale už za necelou minutu byla lávka vibrodisků zbavena a zůstaly tu stát tři postavy. Tři. Rozhlížejí se kolem sebe.
„Takže nás zradila. To ona šla první. Všimla jste si, jak se hnala dopředu?“ tiše ze sebe chrlí vyšší z obou Jediů.
Druhý však zkouší volat.
„Tess? Tess!“
Ale tam, kde byla naposledy k zahlédnutí, ležely na zemi jen její věci.

* * *

Závan vzduchu. Nebezpečí, boj! zareagovalo automaticky tělo. Bezmyšlenkovitý kryt levou rukou, všechno pouštím, jdu k zemi a nepřestávám se pohybovat – okraj lávky je tím bodem, kam mířím. Pryč odtud.
Dosáhla jsem okraje, aniž by mě něco zasáhlo a bez velkého přemýšlení se spustila dolů. Jedna ruka drží okraj lávky, druhá rychle připláclá na vzdálenější spodní stranu nosníku, švih nohama a jejich zapření o druhý nosník, první ruka vedle druhé…
„Zatracený parchanti…“
Nosníky nejsou profilované, jak je to běžné, ale čisté kovové hranoly. Mé ruce se nemají čeho zachytit, držím na místě jen díky tlaku, kterým vzpírám nohy proti rukám.
„Když máš sílu jako z vola, tak to vezmi na sokola,“ prolétá mi hlavou prastará horolezecká poučka. Kromě zmiňované síly zde však chybí narážka na hladkost kovu a pocení rukou… pouštím se jednou rukou, abych si ji otřela o kalhoty, pak ruce měním… protřepávám… a doufám, že ať už se nahoře děje cokoli, brzy to skončí.
Dolů se snášejí části, které se ani nepokouším identifikovat… dívat se dolů taky nebyl nejlepší nápad. Začínám pochybovat, jestli budu schopná dostat se zpátky.
Nahoře ticho. Že by? Ano, už slyším výkřik oznamující, že postřehli mou nepřítomnost. Takže nahoru… to dokážeš, přesvědčuju sama sebe. Ještě jednou si jednu po druhé otřu ruce. Vyvěsím se na levé ruce, hodně zapřu nohama, natáhnu se… a dosáhnu na horní hranu lávky. Prvními články dvou prstů. To není dobré… a levá ruka začíná klouzat.
„Tess!“ ozve se podruhé.
„Yanno, chci ti něco říct,“ ozvěna dutě odráží můj hlas.
„Ano?“
„Podej mi sakra ruku!“
Pohled na Yannin obličej, který se vynořil za okrajem lávky ve mně zdvihl vlnu úlevy.
„Proboha na čem tam visíš?“ „Na ničem, přece,“ chtěla jsem Yanně připomenout jistou prekérnost své situace, ale to už mou ruku držela. Vzepřela jsem se na podkluzující levé ruce, odrazila se nohama… no a proto, žádný problém, podařilo se mi zachytit se pravou nohou… na ničem a vyhoupnout se do bezpečí. Pravda, ten tah svrchu pomohl…
„Huf,“ odfrkla jsem si, „To nebylo pěkné.“
„Nechápu, kde se to vzalo tady, prakticky na půdě chrámu Jedi,“ zamračeně řekla Yanna.
„Vsadím se, že jsme stále očekáváni na plošině alfa deset. Náš náklad je asi poněkud citlivý. To byla ale dobře položená past – spustí, když je z ní první skoro venku. Kdybyste se nezdrželi, byli byste přímo uprostřed – a to by nebylo hezké,“ prohlížím si lávku posetou zbytky… ano, vibrodisků.
„Tvá zavazadla,“ podává mi je Lea s divným výrazem ve tváři. Chvíli to nechápu, ale pak můj pohled sklouzne k mé výhodné koupi…
„Jejej.“
„Přímo a čistě.“
„To byla náhoda,“ prohlížím si vibrodisk zaseknutý do pouzdra mého meče. Rychle zkontroluji čepel, ale tam samozřejmě ani škrábnutí. Matně si vzpomínám, že jsem něco kryla… pouzdro jsem při tom držela v ruce… kdybych provedla kryt bez toho pouzdra, tak jsem skončila s useknutou rukou. Instinkt není vždy nejlepší rádce.
„Uff,“ pro velký úspěch zopakuji variantu předešlého. Nějak mi není do zpěvu. Všichni jsou sice očividně vpořádku, ale… „Málem jsme tě ztratili,“ pronáší Yanna a najednou má divný výraz, jako by nebyla úplně tady, jako by vnímala něco, co jde mimo mě... Rozhlíží se.
„Málem jsme se ztratily,“ vypadne ze mě, jako bych to ani neříkala já. Nevím, proč to říkám, možná, že je to něco, co se v mé hlavě v posledních dnech opakuje pořád dokola – neztratit ji teď, když jsem ji nalezla. Proč mi na tom záleží? Nevím. I když možná vím, jen si to nechci přiznat.
Yanna ke mě obrací ohromený pohled.
„Málem jsem ztratila svojí sestru,“ mumlám a nedokážu se na ni zpříma podívat. „Rodina by měla zůstat pohromadě.“
„Cože?” zalapání po dechu.
„Jsi moje sestra, teda nevlastní,“ odpovídám a z jejího výrazu poznávám, že ví. Ví, že je to pravda.
„Ale ty se jmenuješ…“ zapojuje se Lea.
„… Tess Raveburry Lynn-Myrth,“ dokončuji.
„Jaktože o tobě nic nevím? Mám sestru a nikdo mi o tom neřekl?“
Zdá se, že s tímto stavem věcí není Yanna moc spokojená. Ani trochu.
„Víš, rodinné vztahy, to je hezká iluze,“ říkám jí mírně. „Ale je to taky slabý bod. Já si nemůžu dovolit mít slabý bod. A ty vlastně… ty už vůbec ne,“ samotnou mě překvapuje, jak je můj hlas najednou smutný.
„Ale proč ani nevím, že existuješ? A ty o mě víš, jak?“
„Jé, tvé fotografie jsou doma všude. A taky o tobě vyprávěli. A jednou se u nás stavil rytíř Jedi, řekl nám, jak se ti daří a dal nám pár tvých holo – no, moc ses od té doby nezměnila,“ pokrčila jsem rameny.
„KTERÝ rytíř Jedi?“ zeptala se Yanna se zvláštním pohledem v očích.
„Stejně se to dozvíš, když se budeš trochu snažit, tak ti to můžu říct rovnou. Jmenoval se Qui-Gon Jinn.“

* * *

Nezřetelný stín se ve svém úkrytu ošklivě zasmál a ukončil nahrávání. Plán jeho mistra nevyšel podle předpokladů. Vyšel mnohem lépe.