Sestry 15.část

Autor: Yanna, Tess & Lea

Yanna

A zase jsme stály přede dveřmi. Nebo za dveřmi. Záleží, jak se na to díváte. A zase byly zamčené jako většina těch dveří, před (za) kterými jsme se na svých misích ocitly. V duchu jsem si povzdechla, ale nahlas řekla: „Tak dobrá.“ a zažehla světelný meč. Za těch několik let už v tom je jistá efektivní automatičnost, která sice nezasvěcence přivádí k úžasu, ale my Jediové moc dobře víme, v čem to vězí. Ne, nepovím, nebudu vám brát iluze...
Vrazila jsem čepel mezi zárubeň a snažila se roztavit zámek. Vtom se dveře otevřely – dovnitř. Počkat tyhle se přece měly otvírat ven! Z čistě bezpečnostních důvodů... Nezdálo se, že by si s tím kromě mě někdo lámal hlavu.
„Eh!“ uniklo mi, když jsem volným pádem přistála na podlaze. Nad hlavou mi hvízdnul výstřel z blasteru. Další hvízdnutí – Lea střelu odrazila a s díky ji vracela původnímu majiteli, který to ani nestihl ocenit a už se poroučel k zemi. Výborně, Padawane! V duchu jsem však zcela nejedijsky zaklela. Takhle zpackat moment překvapení! Ještě, že to nevidí Tess!
Dusot těžkých bot oznamoval příchod posil. To už jsem ale byla na nohou a hnala se jim vstříc, odhodlaná napravit si reputaci alespoň v očích svého Padawana. Běželi na nás tři. První stihl vystřelit, ale odrazila jsem jeho střelu a ta sežehla už tak špinavou zeď. Potom jsem mu o trochu zkrátila hlaveň blasteru a nakonec jsem zkrátila i jeho. Druhý muž byl klasický zabiják libující si v boji zblízka a taky v nožích. Zatímco jsme kolem sebe začali kroužit, třetí muž se vypravil na Leu v domnění, že z ní bude snadná kořit. Kroužení skončilo a žoldák se sesul k zemi po mocné ráně jílcem mého meče do brady. Hmm, budu si muset zašít rukáv. Teď rychle po schodech nahoru. Za sebou jsem zaslechla notoricky známé zahučení světelného meče a tlumené vyjeknutí. Lea nebyla tak snadná kořist.
Na schodech se vyrojili další tři. První se mi snažil zablokovat cestu. Nože jsou, zdá se, hodně v kurzu. Jen je třeba s nimi umět zacházet. Běžela jsem teď i s mečem v rukou poměrně velkou rychlostí a byť to bylo po schodech nahoru a ne naopak, nebylo nijak obtížné ho srazit dolů s přispěním Síly. Lea se o něj postará, už se osvědčila. To je tak, když se při stavbě domu nedodržují bezpečnostní předpisy. Zábradlí není jen pro legraci. Ani mě to moc nezpomalilo, takže jsem druhého chlápka, který tam něco čaroval s podivně upraveným blasterem, vzala s sebou. Tedy jen kousek. Taky si budu muset vyprat. Poslední se vrací zpátky nahoru a zavírá za sebou dveře. Nedala jsem mu čas a následovala ho. Asi rychleji, než překvapený hlouček za dveřmi očekával. Světelné meče jsou v hustě zalidněném prostoru ošklivá věc. Skopla jsem předposledního přeživšího o patro níž. A to jsem ty boty dneska čistila. Ještě zbýval jeden. Vylétla jsem na vrcholek schodiště právě včas, abych byla přímým svědkem toho, jak Tess „ukončuje“ posledního útočníka nebo spíš obránce, záleží, jak se na to díváte. A ZASE se budu muset osprchovat!
Byl čas vydechnout. Lea mě už taky došla.

„To bychom měly,“ konstatovala spokojeně Tess, zasunujíc svůj blaster.
„Kde je Grax?“ zeptala jsem se.
„V tý místnosti vzadu.“
„Tak jdem, ne,“ chystala se Lea.
„Von je nahatej,“ hlásila Tess.
„Já vím,“ přikývla jsem.
„Jak to víš?“ vyvalila na mě oči Tess.
„A jak to víš ty? Tys tam byla?“
„Jasně, né.“
„A cos tam dělala?“
„Co, hledala sem, kde je.“
„Zůstaňte tady, jdu tam sama,“ nařídila jsem jim a vydala se chodbou dozadu. Ještě ke mně ale dolehlo Leyino: „Já zase nic neuvidím, ach jo.“ a Tessino: „Vono toho tam zase tak moc k vidění neni...“

Mladý Grax skutečně neměl na sobě nic. Když jsem vešla do místnosti, kde ho celou dobu drželi, seděl na provizorním lůžku a svou nahotu se snažil skrýt za svými koleny. Beze slova jsem mu podala svůj plášť a vrátila se pro další části oděvu, včetně bot, k mrtvým žoldákům, kteří je už potřebovat nebudou. Když jsem procházela kolem Tess a Ley, provázely mě pohledy. Lea zvědavým, Tess ujišťujícím.
„Říkala sem tu Lee, že tam vážně není nic k vidění,“ snažila se mě přesvědčit o svém kladném vlivu na morální výchovu mé žačky Tess.
„Správně,“ odpověděla jsem stručně cestou zpět nesouc více či méně vhodné svršky. Vážně si musím dát sprchu.
Julien konečně mohl vyjít ven, aniž by budil veřejné pohoršení. Ne, že by to na Tess mohlo mít ještě nějaký výrazně škodlivější vliv. Očividně ji záležitosti lidského a jiného těla nechávaly zcela chladnou.

Než jsme se vypravili zpět, Tess ještě pečlivě prošmejdila celou budovu. „Co kdyby se tady náhodou někdo zapomněl?“ Když se vrátila, jen pokrčila rameny a vyrazili jsme na zpáteční cestu k lodi, během níž Grax junior zachovával mlčení. Ponořen do svých vlastních myšlenek, ale viditelně osvěžený vlastní svobodou, občas po očku pohlédl po každé z nás. Na řeči bude času dost až na lodi.

Po řádné očistě a krátkém odpočinku jsme se všichni usadili ve společenské místnosti na El-Hréranu. Julien začal vyprávět, jak došlo k jeho únosu. V nočním klubu ho oslovila neznámá twi'lecká dívka s žádostí o pomoc. Její sestra – dvojče – byla otrokyní majitele klubu a pracovala tam jako tanečnice a ona ji přišla vykoupit, jenže majitel ji podvedl, sebral čip s kredity a sestru propustit odmítl. Když prý zaslechla, jak se Julien se svými přáteli baví o svém otci, který je senátorem, napadlo ji, že by jí třeba díky otcovu vlivu mohl pomoci přesvědčit majitele, aby její sestru propustil. Beztak už mu zaplatila. Julien se rozhodl vyhovět její prosbě (nemalý podíl na tom měl samozřejmě dívčin půvab) a následoval ji ke vchodu pro personál klubu. Namísto setkání s otrokářem ho však čekala rána do hlavy a probuzení na cizí lodi směřující neznámo kam. Kdo a proč ho unesl, to netušil.

„A ty to víš? Nebo aspoň tušíš?“ zeptala se mě Tess.
„Naším hlavním úkolem bylo Juliena osvobodit.“
„Hm. Áha.“
Tess ono téma dál nerozvíjela, ale potměšile na mě zamrkala, jako by chtěla říct Takže něco víš, ale nepovíš.
„Už víš, kam ho ubytuješ?“ vmísila se do rozhovoru Lea s praktickou otázkou.
„Ne. Ale svůj kutloch nedám, to je můj kutloch. Dát ho k vám by bylo nepraktické, na můstku ho nechávat nechci… co komora? Je sice menší, ale poloprázdná a je tam tábornické vybavení. Nějaké námitky?“ obrátila se k Julienovi.
„Ne-e,“ odvětil unaveným hlasem z hloubi křesla, v kterém už pomalu usínal.
„Fajn. A co je dalším bodem programu?“

„Potřebovala bych použít tvojí vysílačku, Tess."
„Jasně, ukážu ti, jak s ní zacházet."
Když zachytila můj pohled říkající, že vysílačky pro mě nejsou ničím neznámým, vysvětlovala: "Ehm, mám tam pár úprav, je to trochu složitější, chce to názornou ukázku. A kam že to budeme vysílat?"
„Na Coruscant. Do Chrámu."
„Jasný,“ Tess začala přehazovat jeden spínač za druhým, kroutit všemožnými knoflíky. V jednu chvíli zatáhla za něco, co bych přísahala, že je ustřižená punčocha. Nakonec pořádně třískla do konzole, kde se rázem zeleně rozsvítily všechny potřebné kontrolky.
„Hopla. A je to. Můžeš zadat svůj kód,“ obdařila mě úsměvem dítěte, které právě úspěšně udělalo bábovičku.
„A nejde to ovládat jednodušeji? Bez toho divadýlka?“ podivila se Lea.
„No jo, jde. Ty taky musíš člověku zkazit veškerou zábavu.“
„Jenom se mi zdálo divné, aby, když tahle loď vypadá příšerně a šlape jako hodinky, byla zrovna vysílačka výjimkou,“ usmála se Lea... Tess na ni vyplázla jazyk.
Nevěnovala jsem jim dál pozornost a téměř poslepu jsem vyťukala desetimístný kód a brzy už jsem se napojila na centrálu Chrámu. Na obrazovce se objevila vždy vážná tvář Mistra Windu.
„Dobrej sestřih,“ neodpustila si Tess.
Škublo mi v koutku úst. Ale jen na vteřinu. Uklonila jsem se. „Mistře Windu, zdravím vás."
„Zdravím,“ odpověděl na můj pozdrav. „Jak pokračuje vaše pátrání? Nějaký úspěch?“
„Chlapec je mimo nebezpečí,“ odpověděla jsem. Tiché ocenění v jeho očích mě potěšilo.
„Očekávejte náš přílet zítra. Je mistr Yoda v chrámu?“
„Ano. Dám mu vědět.“
Rozhovor mezi Jedii. Polovina věcí nemusí být vůbec vyřčena. Mistr Windu poznal, že to nebude jen naše současné poslání, o čem chci s Mistrem Yodou mluvit. Viděla jsem to v jeho očích.
„Nechť vás provází Síla.“
„I vás, Mistře Lynn-Myrth.“
Přenos skončil a mě náhle napadla zásadní myšlenka.
„Tess, zvládne tahle loď být zítra na Coruscantu?“
„Podle toho, jak dlouhý vyhlídkový let si budete přát.“