Sestry 14.část

Autor: Tess

Tess

Vzbudila jsem se s pocitem zvláštní spokojenosti. Po dlouhé době jsem spala opravdu tvrdě, a i když mě bolel celý člověk, bylo mi prostě fajn. Protáhla jsem se (protahuju se opravdu hodně) a začala se chystat na zajímavé časy. Natáhla jsem na sebe seprané černé kalhoty, sepranou černou košili a sepranou černou bundu… je fakt, že sytá čerň vypadá mnohem líp, ale jednak – ať děláte, co děláte, pokud to nepřibarvujete, tak bledne, a druhak je sytě černá kupodivu dost nápadná – ve stínech přímo křičí.
Pokračovala jsem postrojem a jako vždycky jsem si neodpustila myšlenku, že být hubená a ještě k tomu holka není moc výhodné – jen si uvědomte, kolik rozličných užitečných brašniček dokáže na opasek navěsit takový průměrný mužský, s pasem dejme tomu devadesát centimetrů. A to nemluvím o tom, že TEN si opasek určitě zkracovat nemusí, aby mu blbě neplandal. Ale když má člověk k dispozici jen šedesát centimetrů, tak si musí SAKRA rozmýšlet, co a kam dát. Na druhou stranu… já se zase spíš protáhnu. Všechno má své pro a proti.
Povzdechla jsem si a rutinně připnula vzadu na opasek dvě pouzdra s krátkými noži – na vytažení křížem pro pravou i levou ruku. Na levý ramenní popruh jsem pro doplnění přidala o něco větší bojový nůž, připevněný rukojetí dolů. Jo, to už jsem si stěžovala, že je dost nevýhoda být i malá? Já jen, že délka nože, který takhle můžu nosit, je celkem drasticky omezená, a to mám ještě štěstí, že nejsem v jistých partiích to… moc vybavená. Klasicky na pravý bok přijde zavěsit pouzdro s blasterem… pekelně nízko u pasu, jo. Do brašničky na levém boku pro změnu poněkud starší technologie – prima ocelový prak. A samozřejmě munice – olověné kuličky do kapsičky na pravém ramenním popruhu. To už začínáme mít poněkud omezený prostor pro další náklad, takže to doplním už jen malým komunikátorem, který musím vecpat na opasek tak šikovně, že do něj co chvíli vrazím pravým loktem a úzkou lahví s půllitrem vody, která bude pro změnu překážet mému levému lokti.
S kapsami na rukávech bundy, v kterých se schovává zavírací nožík – nástroj, ne zbraň, malé šitíčko, zápalky a provázek a se stehenními kapsami obsahujícími jednoduchou lékárničku a něco na zub, jsem připravená na přežití prakticky na všech obyvatelných planetách.
Chvíli jsem pouvažovala nad nátepníčky nebo aspoň jedním, ale pak jsem zvolila variantu menšího zatížení – ne že by se vrhací šipky nehodily, ale už tak mám na sobě železa dost. Párkrát jsem poskočila, sem tam něco dotáhla, upravila to zatracené stehenní pouzdro tak, abych se byla schopná dostat do kapsy, udělala most a stojku – nikde nic nevlálo, nezvonilo, ani mě při stojce nepraštilo přes nos, při pohybu mě nic extra neomezovalo… takže dobrý.
Jako poslední zbývají botičky – tentokrát ne vysoké kožené s tvrdou podrážkou, kterými když někoho nakopnu, tak toho ještě dlouho lituje. Ty vypadají dobře, ale na akcičku, která nás čeká, budou lepší nízké botky s měkkou gumovou podrážkou. Samozřejmě černé.
Tak a hotovo. Párkrát jsem si ještě poskočila, jenom pro ten pocit, a pak jsem opustila svůj kutloch a zamířila na můstek.
Zdá se, že Jediové jsou ranní ptáčata. Obě už tam byly a hypnotizovaly autopilota, nebo s ním prováděly něco podobného. Když jsem se vynořila, vzbudil můj ústroj ohlas, s kterým jsem nepočítala.

„Ty jdeš s námi?“
„No jasně, co bych tady asi zatím měla dělat, háčkovat?“
„Ty umíš háčkovat?“
„Ale ne, porád. Nechci se ukousat nudou, prostě jdu s vámi.“
Obrátila jsem se k Lee, očekávajíc nějakou poznámku ve smyslu, že budu překážet, ale jen se na mě usmála. Oplatila jsem jí to. Včerejší hrátky nás obě naučily i něčemu víc než jen líp mávat mečem.
„Tak, co víme o jejich pozici?“ zeptala jsem se.
„Dobrá, zopakuju to,“ povzdechla si Lea a dala se do podrobného popisu zahrnujícího polohu a rozvržení budovy, bezpečnostní opatření, pravděpodobný, kupodivu celkem vysoký, počet nešťastníků, kteří jsou našimi nepřáteli, a vůbec spoustu užitečných informací.
„A kdy tam budeme?“ ukončila svou přednášku.
„Na oběžné dráze za dvacet minut,“ odpověděla jsem po konzultaci s přístroji. „Se i stihnu nasnídat.“

* * *

Nepřistály jsme nejblíž našeho cíle, ale lepší nějaká procházka, než aby o nás věděli předem. Po půlhodině cesty tím, co zbylo z kdysi pravděpodobně prosperující tovární čtvrti, byly i tmavohnědé jedijské pláště šedé od neustále vířícího prachu. Přirozená kamufláž, taky výhoda. Kolem pusto a prázdno, pokud nepočítáme krysy. Úzké uličky, místy chaoticky ústící do geometricky přesných náměstí… nebo spíš volných prostorů, zchátralé budovy ve stylu kdysi moderního neoklasicistního brutalismu… příliš odlehlé a bezvýznamné místo i pro pašeráky drog. Hm, dobrá, a co teda dělá támhle na tom rohu ta mrňavá kamera?
Poklepala jsem na rameno Yanně, která nás vedla a palcem ukázala na ono populární elektronické zařízení.
„M-hm,“ zamručela, vytáhla makrotriedr a jala se onu kameru zkoumat. Dřepla jsem si a opřela se o zeď, kontrolovala jsem prostor za našimi zády. Starý zvyk.
„Pokrývá asi padesátimetrový úsek,“ povídá polohlasem Yanna. „A vypadá to, že je tu jenom jedna. Blížíme se k našemu cíli ze správné strany.“
„A co navrhuješ?“
„Otáčí se, zabírá i vnitřní prostor. Je tam asi osmisekundové okno, kdy můžeme překonat těch padesát metrů. Pro jistotu až k té kůlně…“ mávla rukou a podala mi triedr. „Podívej.“
„Hm,“ na displeji byl pohyb kamery a zabíraný úhel zřetelně vidět.
„Fajn, tak až budeme moct, tak vyběhneme. Můžeme to stihnout, běžte, jak nejrychleji umíte,“ směrem od Ley se ozval jakýsi podivný zvuk, ale nehodlala jsem to momentálně zkoumat.
„Jo, jo… vidím to, připravte se. Poběžíme, až řeknu „teď“. "Teď!“ zavelela jsem a vystřelila jak z praku. Mám skvělou akceleraci. Miluju tyhle krátké spurty, když za sebou každého nechám.
Jak tak letím a myslím na to, jak jsem rychlá, tak za sebou slyším dvojí přibližující se dusot. Zrychlím ještě víc, ale nemá to příliš vliv na fakt, že mě ve chvíli oba Jediové dohánějí a předhánějí. Zaberu, co to dá a cítím, jak na mém kyslíkovém dluhu nabíhají nekřesťanské úroky, ale moc mi to nepomůže.
V krytu dílny jsem se udýchaná zastavila, předklonila se a čekala, kdy a jestli vůbec chytnu dech.
„Parchanti,“ ulevila jsem si, když můj zrak padnul na Jedie, kteří nebyli ani zadýchaní. „Používat Sílu, jak nesportovní.“
„Ale funguje to,“ neodpustila si Lea.
„No jo, sakra. Já nic neříkám. Uff. Kam teď?“
„Jsme u zadního traktu. Jedny dveře jsou vepředu, ale ty se nepoužívají, za rohem jsou druhé.“
„Dobře, jaký je plán?“
„No,“ zapřemýšlela Yanna, „my tam vejdeme, proklestíme si cestu ke Graxovi, sebereme ho a zmizíme a ty zatím budeš hlídat ústupovou cestu.“
„To není špatný, ale co když se k němu dostane někdo dřív než vy? Taky nic proti, ale co je tady k hlídání? Ústupová cesta nevypadá, že by chtěla někam odejít.“ „Máš jiný návrh?“
„Jo. Kdybych se dostala ke Graxovi dřív, než to všechno začne, mohla bych zajistit, aby mu nikdo neublížil. Hlavní útok povedete vy, abychom se tam nepletly, já budu jen pojistka.“
„Dobrý nápad, ale jak se tam chceš dostat?“
„Vidíte to okno?“ pokynula jsem k druhému patru. „V té řadě, co jsou rozbité okenice?“
„A proč ne to nižší, to je i otevřené?“ zeptala se Lea.
„Protože tam bych JÁ dala past, nevím, co oni, ale riskovat to nebudu.“
„Dobře, a jak k němu?“
Přešla jsem k budově, podívala se nahoru a přejela prsty po zdi.
„Kdybyste mě mohly zvednout tam k té první spáře…“
Taktak jsem se ovládla abych nevyjekla, když mě jakýsi impuls zvednul do vzduchu.
„Dobrý, dobrý sakra. To stačí!“
Lea spustila ruku. „Tak dobře.“
„Dejte mi pět minut, pak to můžete rozjet,“ řekla jsem a začala stoupat podél spáry.

* * *

Miluju tenhle sloh, pomyslela jsem si, když jsem za prsty visela na římse pod zvoleným oknem. Jasné spáry, konstrukční prvky… co víc si člověk může přát. Jo, ještě se dostat dovnitř.
Zvedla jsem nohu, opřela patu o parapet a přitáhla se na ní. Zároveň jsem se vzepřela na ruce.
Tak a vidím dovnitř… sklo je rozbité, nikoho nevidím, paráda. Vzepřená na levé noze a pravé ruce jsem začala vyviklávat střepy. Nechci se pořezat. Moje pravá noha zatím volně visela dolů a vyvažovala mé pohyby. Zasklení už bylo díkybohu staršího data a sklo moc dobře v rámu nedrželo, takže netrvalo dlouho a byla jsem hotová. A teď to přijde… doufám, že na podlaze není třeba past na medvědy, protože pod sebe opravdu nevidím.
Použila jsem obě ruce, abych se dostala ještě o kousek výš a umístila těžiště nad patu levé nohy. Dostala jsem se do polohy, kdy jsem v absolutní rovnováze… abych se opřením o ruce a slabým odrazem nohy překulila do místnosti.
Podlaha byla o něco blíž než jsem myslela, takže jsem si trochu narazila záda, ale ani to moc nezadunělo. Vztyčila jsem se s nožem v ruce jen abych zjistila, že jsem v šeré a zaprášené místnosti opravdu sama.
Čas se mi krátí... tak jen s chutí do toho. Pěkně rychle a bez váhání. Předpokládejme, že dveře vedou na chodbu a jsou otevřené. Pokud tomu tak není, nebudu to rozebírat, ale zařídím se podle toho, co přijde. Tiše jsem došla ke dveřím, plynule je otevřela a bez váhání vstoupila… ano, do chodby. Mysl mi přepnula do stavu boje a vedení převzal výcvik. Chodba čistá. Po obou stranách dveře. A kde je Grax?
Nůž. Připravit prak. Až dozadu. Otevřít dveře a vejít, plynule, nepřemýšlet, nechat tělo reagovat. Jeden výstřel z praku, úkrok, švihnutí nožem. Dva mrtví aniž si cokoliv uvědomili. Místnost čistá. Chodba. Další dveře. Nestřílet. Jeden člověk, nahá kůže se leskne ve světle pronikajícím škvírou v okenici. Grax. Prst na rty, mlč. Zpět ke dveřím, nechat je pootevřené na škvíru. Čekat. Hluk zdola. Už to začalo. Prima, konečně smím začít používat blaster.
Jedny z dveří, které jsem ještě nestačila zkontrolovat, se otvírají. Vybíhá… oprava, vymotává se… člověk. Míří ke schodišti. Než se stačí rozkoukat, tak se dostanu k němu, z těsné blízkosti ho střelím a smýknu jím do dveří, které právě opustil. Mrtvý štít. Místnost čistá. Na chodbě zvuk běžících nohou. Ozbrojený únosce sahá po klice dveří vedoucích ke Graxovi. Střílím ze zákrytu dveří, otáčím se a dalším výstřelem likviduji jeho společníka na schodišti, který mu měl asi krýt záda, ale místo toho koukal, kde co lítá. Mířím na otvor schodiště a bokem se přesouvám k posledním nezkontrolovaným dveřím. Zezdola se ozývají výkřiky a zvuky pádu. Rychle otevřu poslední dveře a vklouznu dovnitř. Prázdno. A ven. Mířím za schodiště. Teď už můžu pohodlně likvidovat každého, kdo mým společnicím unikne…