Sestry 13.část

Autor: Tess

Tess

Sedím v křesle, popíjím čaj a přemýšlím.
Po tom, co naše loď dostala konečně povolení k odletu, prohlásila Yanna, že si dá sprchu a nechala nás s Leou o samotě. Lea na mě kouká a tváří se zapškle. A já mám dilema. Hm, co s tím?
Problém je v tom, že od Ley něco potřebuju… nebo spíš ji potřebuju využít. A ona nevypadá, že by byla v náladě mi vyhovět. No, jediný způsob asi bude to na ni vychrlit tak rychle, aby se ani pořádně nestačila rozmyslet, že jo.
„Poslyš,“ obracím se na Leu.
„No… co je,“ odtuší Lea nevrle.
„Když jsem tuhle koukala jak cvičíš… no, já jsem se kdysi učila zacházet s mečem, ale už je to docela dávno. Chybí mi praxe. A teď meč mám… jenže ho přece nebudu s sebou tahat, když s ním neumím pořádně zacházet.“
„A co já s tím, to je tvůj problém.“
„No, tobě by se určitě taky nějaký to cvičeníčko hodilo, ne? Nikdy bych ti přece neměla být schopná vyrazit meč… jinak promiň, ale nemělas na mě být tak hnusná.“
„Já byla hnusná?“
„No jasně. Hele, zapomenem na to všechno a zkusíme si drobet zašermovat, ne, bude to pro nás obě dobrý.“
„Radši ne. Mohla bych ti ublížit,“ odvětila Lea, které se zjevně nechtělo.
„Ty mně, jo? Teda… ale já nemyslela naostro, nejsem blázen.“
Než mohla Lea dál protestovat, otevřela jsem dvířka uklízecího kumbálu a vytáhla odtamtud jeho nezbytnou součást – koště a mop. Obě tato zařízení jsem sundala z násad, takže jsem získala dvě tyče o málo kratší, než je aktivovaný světelný meč.
„Zvolte zbraň, sire… tedy madam,“ řekla jsem a obřadně dala Lee vybrat.
Ta si jen odfrkla. Bylo vidět, že ji můj proslov nijak neuchvátil.
„Se bojíš, že bys dostala nářez, že jo,“ zkusila jsem přitvrdit.
„Tss, nevím, proč bych měla mávat nějakým klackem. Stejně, umění meče je…“
„Jo, je to hrozně vysoká magie. To nepochopím. To je příliš těžké. Příliš temné… příliš… vysoké, co?“ ušklíbla jsem se. „Tak náhodou… nemyslím, že bych někdy máchala SVĚTELNÝM mečem, ale takovým obyčejným…“
A už jsem Leu seznamovala se základními principy, které jsem se kdysi naučila, mluvila o áčkách, véčkách a hvězdách; to vše předváděla koštětem.
Lea si ovšem nenechala ujít příležitost roztrhat můj projev na kusy, takže mi s povýšeným výrazem „děláš všechno špatně“ porozprávěla o zónách, vzala do ruky mop a ukázala elegantní útoky a obrany… které měly za následek, že jsem vyprskla smíchy.
„Tohle je přece v praxi nepoužitelný. Ta čtyrka… vždyť ti to protivník prorazí, ani nevíš jak. Proč si ho necháš za zády? A proč máš v jedničce meč rovně a ne šikmo? Takhle dostaneš jednu přes kokos ani nemrkneš.“
„Systém boje světelným mečem vznikal po tisíciletí,“ pravila chladně Lea.
„Fajn. Tak proč bychom v praxi nezkusily, jak je účinný?“
„Jo, a budeš pak kňučet, jak jsem zlá a že tě všechno bolí, co?“
„Uvidíme, děvenko. No, až se ti bude chtít, tak můžeš začít,“ řekla jsem a otočila se k Lee zády.
Otočka zpět. Prásk. „Ty...“ prásk „si…“ prásk „asi myslíš…“ švih, prásk „že když tě nevidim…“ švih naprázdno „tak o tobě nevim.“ Prásk, prásk, švih.
„Au,“ řekla Lea.
„Hlídej si loket, moc ho vystrkuješ. Ale měla jsem štěstí.“
Souboj pokračoval ještě chvilku, když mě najednou rána odnikud srazila k zemi.
„To bylo dobrý, musíš mi ukázat, jak jsi to udělala,“ blábolila jsem a před očima mi tančily hvězdičky. A skrz ně jsem si všimla, že už nejsme samy. Na schůdcích stála Yanna. S výrazem hrůzy se dívala, jak se válím na zemi.
„To je dobrý, jen si hrajem,“ uklidňoval jsem ji. „Tvůj Padawan je drobet nemotornej.“
„A kdo je na zemi, co?“ neodpustila si Lea.
„To je strategickej ten, úmysl. Ukaž, co jsi udělala, a já ti pak ukážu, jak jsem ti předtím vyrazila meč.“
„Vy se tu nevraždíte?“ opatrně zjišťovala Yanna.
„Ne-é,“ ujistila jsem ji, „já jí jen dávám co proto.“
„Já dávám co proto JÍ,“ kontrovala Lea.
„Prostě si dáváme co proto.“

* * *

Opravdu perný den, pomyslela jsem si, když jsem se večer ukládala ke spánku… tedy když jsem se snažila uložit tak, aby mě moje modřiny bolely co nejméně. Lea na tom bude podobně. Ale je to fajn, nezapomněla jsem nic, chce to jen ještě chvíli procvičovat. Taky – proti komu budu stát? Proti Jediům určitě ne, nejsem blázen. A ostatní po troše praxe zvládnu.
Citedol nás čeká už zítra, byla poslední myšlenka, na kterou si vzpomínám.