Sestry 12.část

Autor: Tess

Tess

Člověk by myslel, že Jediové mají své okolí dokonale pod kontrolou a nepoletují frrr sem, frrr tam, jako hadr na holi. Slastně jsem se protáhla. A mně se nic nechce… a taky nic nemusím. Paráda. Dopila jsem, znovu jsem se protáhla, a rozhodla jsem se obrazit pár obchůdků. Ještě štěstí, že se tady platí vždycky hned po tom, co člověka obslouží – nechtělo by se mi platit účet i za ty dvě…
Vydala jsem se do obchodní zóny. Takovéhle pomalé courání, kdy vypnu mozek a jenom vnímám, miluju. Je zajímavé, čeho všeho si i v tomhle stavu všimnu – jako třeba toho, že mě sleduje můj milý známý. Tak to teda ne, milánku. Podíváme se, jak se vyznáš v tlačenici…
O tři obchodní multiplexy dál jsem už měla jistotu, že už mě nikdo nesleduje. Mužský se prostě v podobným prostředí neumějí pohybovat. Jenže… zatímco jsem se proplétala davem, tu a tam se zastavovala a okukovala zboží a tak dál, dostala jsem se do části zóny, kam jsem si slíbila, že se už nevypravím. Ne, že by mě tu snad očekával nějaký „problém“, alé… vždycky tu utratím příliš kreditů. No… když se tu jenom projdu, tak se snad nic nestane. Vlastně… stejně bych potřebovala další nůž…
Pomalu jsem bloumala koridorem a vpíjela se pohledem do výloh. Tak dobře, jeden nůž, ale to stačí! Nic dalšího kupovat nebudu!
Nohy mne zanesly před můj „oblíbený“ obchod – milovaný i nenáviděný, utrácím tady zdaleka nejvíc a kdo na to má pořád brát? Dneska je stejně zakletý den, že jsem tady skončila, jako by mě sem něco táhlo…
Starý zvonek nad dveřmi zacinkal a já vstoupila do šera. Prohlížela jsem si vystavené zboží a zvolna se blížila k pultu. Tady byly vždy ty nejlepší kousky. Přilepila jsem se na pult a podrobně si pohlížela novinky.
„A copak to dneska bude?“ vytrhnul mě z očumování hlas prodavače, který se konečně uráčil podívat, koho že to má v krámě.
„Nějaká specialitka?“
„Ne, spíš jako obvykle,“ s obtížemi jsem se odtrhla od výstavního kousku, který vypadal jako ztělesnění všech snů o noži – a taky podle toho stál.
„Vrhací?“
„Ne, normální nůž na malou ruku, dvanácticentimetrové oboustranně broušené ostří. Ale ne ten typ co minule, klouzal v ruce.“
„Hmmm, hmmm,“ zamručel zamyšleně obchodník a začal přede mne pokládat pár kousků na výběr. Zatímco jsem je podrobně zkoumala, nečekaně se ozval: „Měl bych tady jednu specialitku.“
„Jakou?“ projevila jsem zdvořilý zájem a po zádech mi proběhlo zamrazení. Ne, žádnou „specialitku“ kupovat nebudeš!
„Tohle nám přivezli včera. Je to z pozůstalosti jednoho sběratele, teprve ji třídíme. Byly tam i dobré kousky, třeba tenhle nůž,“ ukázal na onen objekt, nad nímž jsem předtím slintala, „ale, samozřejmě taky spousta braku. Chtěl bych vám ukázat jednu věc, kdybyste měla zájem.“
„Což o to, zájem by asi byl, jen ty peníze,“ pokrčila jsem rameny. Ať má jasno.
„Jste náš dobrý zákazník, udělám vám cenu,“ mile se usmál prodavač. Ví, co na mě platí.
Sáhnul dozadu za závěs a vytáhnul onu specialitku.
„A co já s tím?“ koukala jsem se na mírně zakřivený meč v bohatě zdobeném pouzdře.
„Je to myšleno jako dekorace. Na ozdobu.“
Nechápavý pohled.
„Dobře se na to kouká,“ klopotavě dokončil a vložil mi meč do ruky.
Zdvořile jsem ho přijala a s vlažným zájmem zkoumala. Úzká rukojeť…
„Je několik set let starý…“
Bronzová záštita s proplétanými ornamenty… na kterých mě něco upoutalo. Umně skryta mezi spirálami se krčila runa dai. Můj zájem mírně vzrostl.
„Počkat!“ chtěl mě zastavit prodavač, ale pozdě. Už jsem měč povytáhla z pouzdra.
„Několik set let rezavý,“ zaznělo pohrdání z mého hlasu.
„Pouzdro je nové, téměř nové. A dekorace.. je to dekorace. Má viset na stěně v pouzdře a hezky vypadat, to je vše. Dám vám slevu.“
„Jste to mohli aspoň vyčistit, než to budete prodávat, ne?“
„Právě… přišlo to včera. Až do večera jsem všechno třídil. Nejdříve jsme věnovali pozornost cennějším kouskům,“ mávnul rukou k několika moooc pěkným zbraním, „tohle mělo přijít na řadu později. Většinou totiž dekorace neprodáváme. Ale vy jste tu stálý zákazník, slevím vám a vy si to vyčistíte sama, co říkáte?“
„Noooo…“
„Víte co? Půjdeme dozadu, tam je víc světla, vy si vyzkoušíte nože a pořádně si prohlédnete tu dekoraci, co vy na to? Uvidíte, bude se vám líbit…“ Snažil se mě přesvědčit obchodník, když mě vedl do „zkušebny“ – místnosti s několika sloupy omotanými vycpávkami a provazy a dalšími podobnými „bazmeky“.
„A co že vám ten minulý klouzal? Zkoušela jste ho?“ snažil se zavést konverzaci na jiné téma.
„Zkoušela, to neklouzal. Až ve vlhké dlani.“ Ne, neměla jsem ruce od krve, jen zpocené. Ale stačilo to, abych se neudržela na noži zabodnutém v sedmimetrové výšce a při brždění pádu jsem se ošklivě odřela, ale tohle nemusím každému vykládat.
Z krámu se ozval zvonek.
„Až si je vyzkoušíte, tak se vraťte a dohodneme se,“ rozloučil se obchodník a vydal se ulovit dalšího zákazníka.
Potěžkala jsem tři nože, které se u mě dostaly do užšího výběru, a pak sáhla po meči.
Runa dai. Mohlo by to být…? To sotva.
Povytáhla jsem meč z pouzdra, šlo to ztuha. Zkoumala jsem čepel. Rezavá. Ale runa dai…
Meč mi dokonale sedl do ruky. Byl výborně vyvážený, záštita seděla pevně. Tvar čepele byl takřka dokonalý svým zakřivením, osa byla rovná. Délka akorát na mou ruku. Z frajeřiny jsem ho protočila. Jó!…
Ten meč mi seděl. Ten meč mě chtěl. Ten meč… jsem nepotřebovala.
Z náhlého popudu jsem se vydala do rohu zkušebny, kde byly ve svěrácích upnuté železné pruty. Zvedla jsem meč nad hlavu. Všechno, nebo nic!

Zastrčila jsem meč do pouzdra, uklidila po sobě a pomalu to rozdýchávala. Snažila jsem se nemyslet na svůj zkušební sek a jeho následky. To bude dobrý, to bude dobrý, hlavně dýchej, rozumíš? Pohled se mi však stále vracel do rohu, kde jsem předtím upnula do svěráku novou tyč… a oba kusy té staré odhodila k odpadu. A mé myšlenky byly upnuty k tomu záblesku neporušené oceli, která se skrývala pod vrstvou rzi, a kterou obnažil střet s železem. Ta zbraň není rezavá! Rez na ní jen drží… že by z původního pouzdra? Čepel je ale bezchybná… Ale já meč nepotřebuju… ale tohle je příležitost…
Potřásla jsem hlavou a vrátila se ke zkoumání nožů. Po několika zkušebních ranách jsem dospěla k závěru, že mi všechny sedí v ruce přibližně stejně, a tak jsem se rozhodla pro ten nejlevnější a opět se vrátila do obchodu.
„Tak jak jste se rozhodla?“ zeptal se mě prodavač a já ukázala na vybraný nůž.
„A co se té dekorace týče?“
„No… vypadá hezky, to pouzdro, to jo,“ řekla jsem neutrálně. „Jenže já fakt nemám prachy nazbyt. Aby to bylo jasný – o jaký částce hovoříme?“
„Myslel jsem… přibližně tisíc kreditů.“
„Cože?!!“ zalapala jsem po dechu. Obchodník si to vyložil tak jak měl, ne tak, jak jsem to myslela. Má momentální ztráta kontroly měla tedy ve svém důsledku příznivý účinek.
„Jenom to pouzdro má cenu nejmíň šest set,“ hádal se. „A, budiž, čepel je rezavá, ale taky vám slevím.“
„Pouzdro má cenu maximálně tak čtyři sta,“ kontrovala jsem. „Spíš tři sta, ale uznávám, že něco vydělat musíte. Třista padesát za pouzdro by bylo tak akorát. Ale ten děsnej křáp vevnitř…“ doufám, že jsem to nepřehnala.
„Má to rukojeť celkem vpořádku. A za tu rez vám slevím…“
„No to radši dost, páč to budou hodiny a hodiny než to dám aspoň do ňákýho stavu. Viděla bych to tak na stopade.“
„To zase ne, to opravdu ne. Celý komplet za osm set.“
„To je hnusně předražený! Dám za to šest set, hele, to pouzdro je škráblý.“
„To je jen malinký škrábanec. Ani není vidět.“
„No, já ho vidím dobře.“
„Tak vám za něj něco slevím, ale opravdu jen trochu. Nemůžu prodat levněji než nakupuju. Sedm set padesát.“
„Momentík,“ vytáhla jsem peněženku a její obsah vysypala na pult. Bankovky, mince, účty, papírky od bonbonů, jeden a půl lízátka a prošlá platební karta.
„To bylo stopade za nůž… a sedm set padesát za tu dekoraci… to je devět set a já mám…“ chvilka rovnání, počítání a podobně… „akorát osm set šedesát osm. Sakra. A to jsem si chtěla koupit v automatu kafe. Já to tu budu muset nechat,“ prohlásila jsem zklamaně.
„Však nebude tak zle. Snad to nějak vyřešíme.“
„No jo,“ protáhla jsem obličej, a prohlížela, jestli se něco neschovává pod papírky od bonbonů.
„Můžu vám nabídnout akorát osm set šedesát osm kreditů…“ můj pohled opět ulpěl na věcech na pultě „… a jedno lízátko.“

Seděla jsem vzadu v kavárně v jednom z obchodních multiplexů a srkala jahodový koktejl, zakoupený za čerstvě rozměněnou pětistovku. Zabývala jsem se svým nákupem. Vytáhla jsem nůž z pouzdra a potřásla hlavou. Pořád nevím, jestli jsem se nakonec rozhodla správně. Ale… Hele, to pouzdro střelíš na Coruscantu za pětikilo a když budeš mít štěstí tak klidně za víc. A ta čepel má cenu několika tisíc!
Povytáhla jsem rukojeť meče z druhého balíčku. Ještě zbývá… Vysunula jsem meč na pár čísel z pouzdra a svým novým, čerstvě nabroušeným nožem, jsem začala sloupávat povlak rzi u záštity. Šlo to docela dobře, takže se brzy objevil znak mečíře. Day´lon! Polilo mě horko. Kdyby kolem šli nějací lidé, jako že nešli, naskytnul by se jim pohled na šíleně se usmívajícího a děsně šťastného človíčka.

Nastal čas k návratu na loď. Chtěla jsem tam být dřív než Jediové, protože by bylo hloupé nechat je čekat venku – ekvivalent „klíč je pod rohožkou“ nevedu. Po cestě jsem opět začala trochu pochybovat. Meč nepotřebuju. ALE…
K mému překvapení již obě dámy netrpělivě stepovaly v hangáru.
„To šlo rychle,“ ocenila jsem je, „doufám, že nečekáte dlouho.“
„Ne.“
„Jo.“
„Kdy můžeme odletět?“
„Prakticky hned, to je během půlhodinky,“ usmála jsem se. „Kam letíme?“
„Na Citedol,“ řekla Lea, „To je v sektoru Kuat.“
„Tak jo. No, račte dovnitř.“

„Co nám trvá tak dlouho?“ zeptala se Lea.
„No, musíme dostat povolení a předepsanou dráhu letu. Dneska je tu drobet provoz a my máme nízkou prioritu – hromadná přeprava, velké obchodní lodě, jachty – všechno má přednost,“ vysvětlovala jsem.
„Hm. Hele, co to máš?“ zeptala se Lea aby řeč nestála.
„Ehm. No. Možná jsem udělala hovadinu. Taková impulsivní koupě,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. To bude tím, že toho mám pořád plnou hlavu.
„A copak to?“
„Ále,“ už jsem litovala, že jsem neudržela jazyk za zuby. Teď mi nezbývalo nic jiného, než svůj nákup ukázat.
„Tohle? A k čemu ti to bude?“ rozesmála se Lea.
„Vy taky máte meče,“ zamumlala jsem.
„To je ale něco jiného,“ vložila se do našeho rozhovoru Yanna.
„Jo, to je. Světelný meč se využije často, ale k čemu tohle?“ ušklíbla se Lea. „To ti přeseknu ani nevíš jak.“
„Jo?“ začala jsem se rozehřívat. „Tak laskavě zapni svůj meč.“
„Klidně,“ odvětila Lea.
„Padawane,“ řekla tiše Yanna.
„Řekla si o to,“ odpověděla Lea, zažehávajíc svůj meč.
„Řekla jsem si o to,“ potvrdila jsem. „Prosím tě, nedrž ho před tělem, ale drobet stranou.Oběma rukama, a pořádně.“
Meč šel nyní vytáhnout poněkud snadněji, ale i Yanna na mě vrhla nevěřícný pohled.
„Co je TOHLE?“
Co když se pletu? Všechno, nebo nic…
Napřáhla jsem se a vložila do seku i protitah.
Světelný meč vylétl Lee z ruky a vypnutý dopadl na podlahu. Moje zbraň měla o kus rzi míň.
„Tohle je mandaloriánská ocel.“
Nepletla jsem se.