Sestry 11.část

Jako o život jsem se rozběhla po schodech dolů…když jsem se průhledem v kovové konstrukci ohlédla po Yanně, byla pryč… a můj muž skoro taky…
Seběhla jsem asi čtyři patra, když jsem uslyšela o patro níž zasyčení, právě se otevřel výtah. Naklonila jsem se přes zábradlí a… málem jsem všechno pokazila hned na začátku… můj meč mi vyklouzl z opasku a padal dolů… přímo na lesklou lebku plešouna… v rozčilení jsem si ho v té putyce špatně připevnila a teď… spadne mu na hlavu!… rychle jsem natáhla ruku a snažila se zachránit, co se dalo, přitáhnout si meč zpět… bylo to o fous… celá vyčerpaná a zpocená jsem si meč připnula k pasu, tentokrát jsem se dvakrát ujistila, že drží pevně.

“Hele, co tady dělá Jedi?”
“Koho zase hledáte, co?”
Ani jsem si nestihla všimnout, že se kolem mě vytvořil hlouček zevlounů. Ale zato oni si všimli mě a mého meče.
“Toto není vaše záležitost. Žádný Jedi vás nezajímá.” A zkusila jsem po vzoru svého Mistra použít Sílu. Mávnutím ruky ovládnout jejich mysl… a hlavně rychle, než se mi plešoun ztratí z dohledu…
“No jo, zase nějaký Jedi business, zase se dozvíme houby…”
“Co je nám do toho…”
„Na co tady vlastně čekáme?“
„Jdem to zapít...“

Ono to funguje!
No, nesmím se tolik chválit, zvlášť, když můj objekt uniká...
Zatímco já se snažila zamaskovat svůj, ehm... menší problém, chlapík stihl sejít další dvě poschodí a začal se mi ztrácet v podobné mlhovině, jaká byla v putyce... a já musela za ním.

Jeho kroky mě vedly do nejspodnějších pater, kde se skladovalo a prodávalo pochybné zboží a v každém koutě se ukrýval nějaký otrhaný, oslizlý chudák, co žebral, aby měl na dávku... natahovali po mně ruce a já je musela odhánět... a Síla na ně vůbec nepůsobila, mohla jsem mávat rukou, až mě začala bolet... ale byli tak mimo, že vůbec na nic nereagovali... zoufale jsem se snažila splynout s prostředím...

Můj člověk se zastavil před těžkým závěsem, zakrývajícím vchod do podivného obchůdku, ze kterého všemi možnými škvírami unikal různobarevný dým... opatrně se rozhlédl na všechny strany, přikrčil se a odhrnul závěs, ještě jednou se ohlédl a rychle vešel dovnitř...
Napočítala jsem do dvaceti, než jsem se vydala za ním, netušila jsem, co na mě za závěsem čeká a vůbec se mi to nechtělo zjišťovat. Když jsem si po několikáté zopakovala, že jsem Jedi a všechno zvládnu, co nejrychleji jsem vklouzla za závěs. Přitiskla jsem se ke stěně a pomalu se sunula úzkou chodbičkou mezi regály, kterými byla zastavěna... všude byly namačkané bedny roztodivných tvarů a pachů...po pár dalších krocích ke mně dolehly hlasy dvou hádajících se mužů:

„Tentokrát zaplatím, vážně...“
„Kecy, to říkáš pořád!“
„Mám teď velkej kšeft...“
„A to ti mám jako věřit?“
„Jde vo velký prachy, hele, mám zálohu...“
„Ukaž! Dej to sem...“ Něco zašustilo, kredity zřejmě změnily majitele... “No, tohle by mohlo zaplatit ten dluh, co u mě máš...“
„Ale, říkám ti, je to záloha, jsem teď v balíku, tak mi dej Kuřátko...“
„A to mi zaplatíš kdy?“
„Za dva dny, určitě, to dostanu další prachy. Hele, teď si něco poletím zařídit a pak, až to ohlásim šéfovi, tak shrábnu dvakrát takovej balík a všechno zaplatím, dej mi jedno malý žlutý...“
„Tak dobře, ale jestli se za dva dny tady zase neukážeš s těma kreditama, tak to zasej já ohlásim svýmu šéfovi, ten se s nikým nemazlí!“

Došlo k dalšímu zašustění, pak někdo strašně dlouho kašlal a já se rozhodla rychle zmizet. Prosmýkla jsem se pod těžkým závěsem ven, naštěstí mě žádný žebrák nezaregistroval, a tak jsem mohla zmizet za bednu, naproti tomu šmelinářství. Za chvíli plešatý muž vyšel ven, oči mu žlutě svítily a nejistě se potácel... tak už vím, co je to malé žluté Kuřátko... on si to zamířil zpátky ze skladiště ven, sledovala jsem ho dál, ale on se neustále ohlížel, jakoby cítil v zádech můj pohled...
Doufala jsem, že mě třeba dovede k tomu, kdo jede v tom „velkým kšeftu“. Zrychlil chůzi, asi mě zahlédl... rozeběhla jsem se za ním, ale nedostal se daleko, krčil se za nádrží s vodou... zuby mu cvakaly tak hlasitě, že jsem je slyšela na třicet kroků... dávka “Kuřátka“ byla zřejmě tentokrát extra silná a jeho účinky dolehly v plné síle... uvidíme, co se z toho dá vytěžit... vyšla jsem ze svého úkrytu.. .už mě spatřil... cítila jsem jeho strach... přitáhla jsem ho za límec k sobě, ani se nebránil... jen mezi zuby drmolil: “Ďábel...“ ...teď mi to došlo, zřejmě nikdy nepotkal Sinateje a vzhledem k tomu, že já ve tmě dokonale vidím a oči mi světélkují... a můj obličej... ještě se nikdy nikdo mého vzhledu nebál, lidské děti mě chtěli neustále hladit... no, ani jedna z těch reakcí není moc příjemná. Mám toho využít?

„Mně neutečeš.“ Řekla jsem nejhlubším hlasem, co jsem dokázala, úplně jsem cítila, jak mi hlas rezonuje v hrudi. Trhl sebou a zakřičel: „Né, nechci umřít, ještě ne...“
Já přece nechci, aby umřel, chmm, to mu ale říct nemůžu, že?
„Tvá duše už dávno propadla Temnotě...“

Nebylo to ode mě hezké, ale skoro to byla pravda. Dusila jsem ho ještě chvíli podobnými nesmysly, měnila barvu očí, rozvířila kolem něj povalující se odpadky do podivných obrazců, trochu jsem pohnula ve vzduchu i jím. Rukama si zakrýval obličej a dokonce se začal modlit. Tak jsem mu naznačila, že kdyby si náhodou vzpomněl na cokoli spojeného s nedávným únosem jisté známé osoby, Ďábel by mohl odejít a na chvíli na něj zapomenout. Najednou ožil a začal mě zahrnovat neuvěřitelnými podrobnostmi o svém nynějším zaměstnavateli a své nové práci. Dozvěděla jsem se, že ho jeho bratranec přizval ke spolupráci na jednom kšeftu, a protože byl po uši v dluzích, neřekl ne. S partou dalších podobných individuí pod vedením vycvičených nájemných žoldáků unesli jistou osobu... a na konec mi řekl i kam. Teď už se zřejmě únosci nudili, a tak byl spolkem vyslán, aby dovezl nějaké zásoby kuřat... totiž dávek... Já už měla svou důležitou informaci, a tak jsem jen trochu prohrábla jeho mysl, otupělou drogou, jestli má cenu dál se s ním na tak nebezpečném místě zdržovat, ale našla jsem jen prázdno. Droga také již přestávala účinkovat, skoro usínal. Přenesla jsem ho za horu krabic, snad si zítra bude myslet, že měl jen ošklivý sen...
Unavená na těle i na duchu jsem se ploužila skladištěm zpátky, po tolika schodech nahoru... a pak výtahem, do hangáru. Ještě nikdy jsem nepoužívala tolik Síly najednou a ovládat Sílu, to vyžaduje spoustu energie. Ve výtahu jsem málem usnula.