Princezna
Autor: Darth Sarthannus
„Důležité hlášení všem pasažérům. Let FQ-26 do kosmoportu Tardoy na Coruscantu byl kvůli špatným povětrnostním podmínkám zrušen. Opakuji: Let FQ-26...“
Tak. A je to zase všechno v...
Asi jako vysvětlení podaného tvrzení zahučel okenní kryt čekacího sálu pro pasažéry a ocelová, titanem vyztužená deska odkryla pohled na runway kosmoportu. Celou halu v mžiku prosytil zvuk ječícího větru a ohlušujícího staccata vibrující okenní tabule z průhledného plastu. Přistávací prostor v šílené změti myriád sněhových vloček, které se, poháněné boreálními větry, rychlostí a průrazností pomalu blížily projektilům, naprosto nebyl vidět.
Po neskutečných třech minutách, než elektronická informační služba usoudila, že ukázka je již postačující a zakryla průhled opět ocelovým krytem, a během nichž moje dosavadní migréna slušně kulminovala, jsem poprvé zanadával.
Jsem Jedi, pokud jsem to ještě nezmínil. Což znamená, že mám mimo jiné mnohem lepší a vypracovanější schopnosti sebekontroly, než obyčejní smrtelníci. Většinou se mi podaří zachovat chladnou hlavu i v těch nejvypjatějších situacích.
Občas ne.
Ne, nevykřikl jsem; to by bylo zatraceně nepřesné vyjádření zvuku, který jsem vydal. Spíš jsem zaječel.
A vzhledem k situaci, v níž jsem se díky počasovému bordelu nacházel, nepublikovatelně sprostě. Tedy tak, že si naproti mě sedící a Dailly Antraks čtoucí arkanian pohoršeně odfrkl a distingovaně upil z kelímku černé kávy. To už bylo moc.
Nešlo jenom o to výmluvné pohrdavé gesto, to bych přešel bez povšimnutí. Šlo o ty neustálé, neomalené a vrcholově drzé, zpod obrouček tlustých anti-dioptrických brýlí vycházející pohledy, jimiž mě častoval už dobře hodinu a o kterých si myslel, že nevím. Nevěděl bych, nebýt Jedi. Ale já jsem. A takové poťouchlosti nesnáším.
Z pohledu všech okolo to muselo vypadat jako zcela nevinné, i když poněkud prudší protáhnutí prstů pravé ruky. Já vytvořil impuls Síly. A vyrazil překvapenému arkanianovi na dálku kelímek z ruky, až mu káva chrstla do rozkroku.
No co. Jsem taky jenom člověk. I Jedi mám právo na svoji porci škodolibosti. A já jsem navíc rasista.
A pak, pohled na kvílícího arkaniana, an stylem chůze á la kačer měří vzdálenost k nejbližší toaletě, rozesmál i twi’lečku po mé levici, tak k čemu výčitky.
Mě na chvíli docela uklidnil. Vzápětí se mi před očima opět objevil výčet věcí, které kvůli té zatracené kalamitě zmeškám. Předně nepodám hlášení do sedmnácti nula nula, jak bylo stanoveno a Agrar Tench asi vyletí z kůže vzteky. Taky prošvihnu oslavu Tanyiných narozenin, což bude později mrzet jak mne, tak ji.
A nenahraju si Robyho Rakeťáka.
Kat aby to spral.
Na letišti (kosmoportu, chcete-li; na Sinali jsem kdysi slyšel výraz letiště, je z nějakého domorodého dialektu a mě se dost líbí, takže ho budu používat i dál) jsem strávil ještě zhruba půlhodinu, než letová kontrola obdržela konečné hlášení od meteorologického úřadu a oficiálně přesunula všechny lety na zítřejší odpoledne. S jednou z nejčernějších nálad, jaké jsem kdy měl, nepočítám-li Odvykačku, jsem vyšel ven před halu a ke svému nepříjemnému (jak jinak) překvapení zjistil, že taxíky využili počasí k tomu, aby vůbec nevyjely, takže mě čekal mnohem méně soukromý a pohodlný způsob přepravy – městská hromadná.
O pár desítek minut později, které jsem prostál zabalen do pláště, s kápí staženou tak hluboko do čela, jak to jenom šlo, zatímco mnou cloumaly již zmíněné severské vichry a zbylých devadesát tři osob se tísnilo v odstíněné, závětrné čekárně, když konečně dorazil aerobus a já se usadil do opačné poloviny vznášedla, než všichni ostatní, zdálo se mi, že moje nálada odkapává ve velkých, hustých, černých kapkách a rozežírá podlahu.
Na další zastávce přistoupila parta zmrzlých mrlssiských hipíků a na zahřátí spustila koncert improvizovaného country na benjo, kazú a obrovskou fujaru. Napadlo mě, jestli nejde o spiknutí.
Když se k nim přidala expedice yuzzumů a svými zvučnými, ačkoliv poněkud nakřáplými bassy začala dodávat celé produkci grády, vědomě jsem vysadil z provozu pětadevadesát procent vědomí a zbylými pěti po zbytek cesty do hotelu zcela seriózně uvažoval o sebevraždě.
* * *
Pokud jde o mě, nejsem ničím výjimečný. Obyčejný člověk, narozený na Eneravionu. Nepřekvapuje mě, že vám ta díra nic neříká, není to místo, které by vzkvétalo díky turistickému ruchu. Nejsou tam žádné pláže, ani průzračné, azurové oceány s teplotou vody konstantně kolem 33-ti stupňů jako na Spiře. Ani překrásné měsíční kaňony, nebo pláně s adaritovými jezery, které v noci zrcadlí a odívají hvězdnou oblohu do nepopsatelně kouzelných barev, jako na Dwimel-Arraku. Když nad tím přemýšlím... ono vlastně nevzkvétá vůbec.
Nedávno jsem viděl reklamu na nějaký nový rekreační program, organizovaný Radikálním Hnutím pro návrat k přírodě, onou bandou nesnesitelných, odporně zanícených a navíc pokryteckých pošuků, o nichž se všeobecně ví, že jsou to do jednoho technokrati, ale přesto se v Senátu najdou tací pitomci, že jim tu jejich kampaň nejen žerou, ale dokonce ji i podporují. Tedy, ten program se týkal experimentálního pobytu v liduprázdných, odlehlých končinách okrajových planet jen s minimem technologických výdobytků a absencí jakéhokoliv luxusu – perfektní lákadlo na zazobané, zlenivělé obyvatelé aglomerací jako Coruscant nebo Dewimed na Probu, kteří živý strom viděli pouze v botanické zahradě a o krajinném druhu jménem poušť, prales, či pustina leda tak četli v nějakém interaktivním, holonetovém slovníku.
Já tam vyrostl a svých osobních komnat v ubikacích Řádu, stejně jako příležitostně užívaného bytu, bych se nevzdal ani za zlaté prase anebo živou Banthu. Byť by byla rovněž zlatá.
Nenávidím pouště. Kdo na nich strávil půlku života, dá mi za pravdu.
Taky mě celkem překvapilo, že Eneravion mezi avizovanými světy chyběl – v tom, co na něm zůstalo, by se daly skvěle najít a vyčlenit celé oblasti, ne-li rovnou světadíly pro podobný program. Ono tam vlastně po válce nezůstalo skoro nic.
Mimochodem, leží poblíž Feryderova mračna, na okraji Vnějších světů.
Někdy se stavte.
* * *
V ošuntělém hotelu Aviatik na antraksském předměstí to páchlo vonnými tyčinkami.
Prostředku recepce vévodil v obřím květináči usazený guvitský fíkus, několikrát obmotaný lesklým, roztřepeným pruhem stříbrného papíru, a ověšený matně barevnými ozdobami všech známých i neznámých geometrických tvarů. Stál na velkém konferenčním stole, obklopeném kruhem špinavých čalouněných sedaček.
Ušklíbl jsem se. Svátky Novoroční se zde zřejmě dodržovaly s plným nasazením. Jinak ale podnik působil nečekaně příjemným dojmem – vzbuzoval takovou tu zvláštní nostalgii za minulými dobami.
Odložil jsem cestovní kufřík a po krátké domluvě s nebezpečně snaživým (aby ne, vzhledem ke kvalitě hotelu), ale jinak i docela sympatickým recepčním mě neznámého původu – humanoid se třemi páry končetin a nosem jako porský tapír – si objednal pokoj na jednu noc a připsal si do seznamu příjemných překvapení i zjištění, že v hotelu je bar. Že je nonstop a že v nesezónních obdobích, jako je zima, funguje nezávisle, mě nepřekvapilo.
Koneckonců jsem byl ve čtvrti, kde šlapky dávají i za něco k jídlu a v zimě se musely mít kde ohřát.
Takže plán na dnešní večer je jasný. Půjdu do baru a za zbytek peněz, které mi Agrar Tench na kartě ještě nestihl zablokovat, se zliju jako Sullustan.
Černočerná mračna nad mojí hlavou při té myšlence spokojeně zapředla a trochu zesvětlala.
Alespoň něco.
Vyžádal jsem si ještě klíčky od hotelové schránky a po chvilkové úvaze, zdali ho tam mám umístit hned, (dospěl jsem k názoru, že to počká) jsem sebral ze sedačky kufřík a vydal se po schodišti do třetího patra ke svému apartmá, mimochodem nejlepšímu v celém hotelu – s prosklenou terasou, kachlíčkovanou koupelnou a výhledem na vzdálené centrum celé zdejší aglomerace.
Procházeje sekundárním poschodím, všiml jsem si shonu na opačném konci dlouhé chodby. Dvojka chlapů v dvouřadých oblecích, jako vystřižených z nějaké retro-frašky, mezi sebou vláčelo očividně živý umělinový pytel, nahoře a dole svázaný plastikovým provazem. Škubal sebou.
Došli k poslednímu pokoji, žok dovnitř poněkud nevybíravě mrskli a postavili se vedle dveří jako stráž.
Asi deratizátoři.
Nevěnoval jsem pozornost tomu, že si mě evidentně všimli – ten menší na mě druhému ukázal a to nejokatěji, jak mohl; prstem – a vyšlápl zbylé patro. Odemkl jsem dveře do svého pokoje a s povděkem shledal, že všechno avizované je skutečně přítomno. Jen kachlíčky v koupelně byly trochu ušmudlané, ale co.
Bylo ještě brzo, takže jsem se pohodlně rozvalil na obrovském křesle, potaženém šedou kůží, a chvíli jen tak bezcílně přepínal stanice na holovizním přijímači. Kabel samozřejmě chyběl, o Gold kanálu ani nemluvě. Chvíli jsem se díval na lokální zprávy o nějaké demonstraci zdejšího spolku twi’leckých lesbiček a bandě ozbrojených bláznů, co obsadila nějaký hotel na předměstí, ale znudilo mě to natolik, že jsem holovizi zase vypnul a odebral se do koupelny.
Zbožňuji vany. Zvlášť ty velké. A v téhle bylo dost místa pro pět lidí.
Na Eneravionu jsem se koupával tak dvakrát, třikrát do měsíce – v kalné, většinou dost bahnité, průsakové vodě. Lepší voda, ta ze sběračů ovzdušní vlhkosti, se využívala pouze k pití a přípravě jídla.
Když jsem ve skříňce na toaletu objevil vonnou sůl a pěnu do koupele, mračna nad mojí hlavou zazpívala a dočista se rozplynula.
Možná jsem požitkář, možná trpím nějakou patologickou pudovou poruchou, ale následující půlhodina, kdy jsem ztlumil proud vody a v postupných dávkách přisypával sůl a přiléval pěnidlo, mi připadala snad nejkrásnější v životě. Dovnitř jsem lezl skoro v extázi. A rázem všechno zmizelo.
Už nebyl žádný hektický den, neexistovala planeta Belladon se špinavým hlavním městem jména Antraks. Nebyl žádný úkol, žádná pitomá konspirační schůzka kvůli kufříku s bůhvíjakým obsahem. Nebyl žádný Agrar Tench, nerudný to bothanský despota, trpící navíc chorobnou formou machiavelismu, kterému bych se musel zodpovídat. Nebylo nic. Jen můj vlastní svět.
A ten svět byl modrý. A byla v něm voda. Voda, voda, voda...
* * *
Za ty věky, těch neskutečně dlouhých sedmadvacet let, co jsem Jedi, jsem se naučil jednu věc. Klid a mír jsou nejrelativnější pojmy ve vesmíru, které nikdy nevydrží tak dlouho, aby se daný časový úsek dal označit jako dostatečný. A těchhle dvacet minut mělo k dostatečnému času zatraceně daleko.
Ucítil jsem je už na chodbě, dva pěkné, silné signály – oba emanovali emocemi tak čistě, že by je přečetlo i dítě. Přišli mi povědomí, ale nemohl jsem přijít na to odkud. S porovnáváním smyslových vjemů s vibracemi a melodiemi Síly jsem měl vždycky trochu problém, tím spíš po odvykačce. Pak mi to došlo – byla to moje známá dvojka deratizátorů, která se nejspíš rozhodla vysmýčit i moje patro. Podle toho, co jim vířilo v hlavách, měli konkrétní a akutní zájem na prověření zrovinka mého apartmá.
Vzhledem k tomu, že u sebe měli zbraně a to prosím odjištěné, nějaká stále ještě relevantní část mého podvědomí taktně naznačila mému mozku, že nejspíš o deratizátory možná ani nepůjde. Ledaže jsou zdejší hlodavci třímetroví.
Můj meč byl, jako obvykle, přes celou místnost daleko. V pouzdře na předloktí, pod hromadou šatstva.
Zakroutil jsem hlavou nad tou nespravedlností, zhluboka se nadechl a ve stejným moment, kdy se otevřely dveře, zmizel pod napěněnou hladinou, ještě na dálku zhasínaje světlo. Museli mít asi nějakou univerzální kartu, když prošli dovnitř tak snadno.
Skrze Sílu jsem mohl krásně sledovat jejich pohyb – nejdřív vešli do obýváku, kdežto se moment rozhlíželi, jeden z nich cosi nahlas říkal. Ale tak schopný, abych si to poslechl, věru nejsem. Domyslet si to ovšem není nic těžkého – docela určitě to patřilo mě a docela určitě šlo o nějaké spolehlivé ujištění, že jestli se zcela dobrovolně a pokud možno rychle objevím, nebudu zastřelen. Invence naprosto nulová, i na blbce.
Urazilo mě to – zabublal jsem.
Než je, po nekonečně dlouhé době, kdy složitě převraceli postel v ložnici, vyhazovali obsah všech větších skříní na podlahu a všechno to doprovázeli vzteklým řevem, který jsem si na moment dokonce i poslechl (když jsem se vynořil, kvůli nadechnutí) – obsahoval docela barvité kombinace nadávek a vyhrůžek, znal jsem víceméně všechny – napadlo podívat se do koupelny, stihla mi skoro vystydnout voda.
Vešli dovnitř poněkud nejistě, pravda, ale viditelně zaplesali, jakmile uviděli hromádku šatstva. Menší, podsaditý chlapík dokonce nezaváhal a s nebetyčnou drzostí se pustil do jejího přehrabování.
Rozčílilo mě to natolik, že mi téměř okamžitě došel všechen vzduch. Následovat mohlo už jen jediné.
Zpanikařil jsem.
Z pohledu těch dvou musela celá scéna vypadat dost komicky – voda ve vaně prostě najednou jaksi vybuchla a v mohutném gejzíru, v jehož středu jsem byl já řvoucí cosi jako „heghuhl!“ a který vznikl jak jsem v panice uvolnil snad půlku svých Sílových rezerv, se rozstříkla po celé koupelně.
Nevím, jestli tak ztuhli z šoku, nebo je paralyzovala příšerná trapnost celé situace, že se ani nemohli smát. Což bylo dobře, protože to bych je potom musel asi umučit, než bych si zahojil ego.
Dopadl jsem na všechny čtyři, bleskovým chapadlem síly vyrval meč z hromady hadrů a kotoulem překonal vzdálenost k prvnímu z nich. Ťal jsem při zemi, pěkným úderem celé paže, okamžitě navazujíc na kotrmelec. Sideor neurčitého věku zavřeštěl a zřítil se na podlahu. Jeho vysoké holínky ne.
„Gedene!! Jedi! Do hajzlu!!! Je tu Jedi!“ zařval ten podsaditý. Kdyby do éteru, jeho věc – každý jsme hysterický v jiné situaci. Ale ten přijímač vysílačky přímo u úst mi docela vadil. Dva kroky a uťal jsem mu ji i s hlavou.
Zhasil jsem okrové ostří krátkého meče a kriticky zhodnotil dílo zkázy kolem. Zbytek kumpanie tu bude podle všeho za moment. Ne že bych si nevěřil, ale když jsem zatavoval hydrauliku dveří, docela se mi třásly ruce. A pak, sebevědomí je jedna věc, fyzická újma druhá.
Na schodišti nedaleko zadupala tak dvacítka nohou – zmíněný Geden situaci zjevně nepodceňoval. Dle několika útržkovitých výkřiků, které ke mě dolehly, jakmile kompanie dorazila ke dveřím, můj důmyslný plán na získání potřebného času zaúčinkoval. Pak se stalo něco nečekaného.
Kdosi zaklepal.
„Nepřijímám.“
„Jedi,“ ozval zvenčí konverzační, žoviální tón. „Jsem Geden Anstomach, vůdce Společnosti pro obnovu galaktického práva. Rád bych tě ujistil, že spolu nevedeme žádný spor – doufám v civilizovaný hovor.“
„Jestli nesete ručníky, jste o půl hodiny pozdě.“ Je mi fuk, v co doufal – nesnáším tyhle typy samolibých chytráků, kteří mluví jako když stéká med a za zády brousí břitvu.
„Pochop mou situaci, Jedi,“ neztratil ten za dveřmi klid – docela mě překvapil. „Jsem mírumilovný člověk... Věci, za které bojuji, by prospěly všem. Galaktický Senát je k nám hluchý už dlouho, takže jsem se rozhodl jim nedat na výběr. Věřím, že celá tvá přítomnost zde je jen nedorozumění... A nikoliv okamžité porušení naší dohody se senátní komorou. Prostě jsi jen v nepravou dobu na nepravém místě. Vyjdi ven, prosím, a domluvíme se, jako civilizovaní lidé.“
Zas už to slovo použil. Civilizovaní. Pojal jsem podezření, že neví, co znamená.
„Nevšiml jsem si, že by pokojová služba přinesla nějaké květiny. O úklidu nemluvě. Potom, co jsem je zabil, se jen válí tady okolo a k práci se nemají.“
„Jedi,“ trochu mu přeskočil hlas; neodpustil jsem si spokojený úsměv – už ztrácel nervy. „Snažím se s tebou dohodnout. Civilizovaně. Pokus se mi vyjít vstříc. Kdo tě sem vyslal? Byl to Senát? Nebo Geschin? Odpověz!“
Poslední slovo prásklo jako bič. Ten chlap mi začínal vážně lézt na nervy.
„Tak dobře, když tak prosíš. Senát nemá právo mě kamkoliv vysílat a o žádném Geschinovi jsem nikdy neslyšel. Jsem tu na dovolené. A teď, kdybyste laskavě přestali vyrušovat... Vystydá mi voda ve vaně. Civilko.“
To už jsem nejspíš přehnal, soudě dle hlasitého zalapání po dechu. Snad nedostal infarkt.
Jak kardinální zhovadilost to byla ve skutečnosti, jsem zjistil za pár minut, když mi k uším dolehl další útržek venkovního hovoru. Snad se mi dokonce i zježily vlasy na hlavě – protože to poslední slovo bylo bezpochyby bomba a předchozí reaktivní...
Popadnul jsem kufřík a spasil se skokem do ventilace. Střemhlav. Plastový kryt jsem vyrazil napůl hlavou, napůl Sílou. A už jsem svištěl po skluzavce dolů, jako projektil, ani jsem nestíhal ječet. Mám totiž klaustrofobii od dob Odvykačky. Příšernou.
Netrvalo to naštěstí nijak dlouho – málem kolmá šachta, plná prachu a krysího trusu (oboje jsem úspěšně vymetal) najednou zákeřně uhnula a vyústila v díru. Zahřměl jsem dovnitř jakési skříně, bouraje svým tělem snad stovku poliček a strhávaje na sebe snad milion kusů dámského odění všech možných druhů. Kufřík mi přistál hranou na ledvinách.
Ven jsem se z té pasti hrabal snad pět minut, mručel jsem u toho a chruněl jako přestárlý brumlák, jak jsem házel končetinami ve snaze se vymotat z hedvábných hadříků, které jsem ke konci už bez pardonu v záchvatech vzteku trhal. Postavil jsem se, vyplivl krajkové, eroticky zdobené, červené kalhotky a vylovil si zpoza límce pár ponožek s pavučinovým lemem. K mému sluchu dolehlo slabé pípnutí.
Mrsknul jsem sebou k zemi. Sotvaže včas.
Celá budova se prudce otřásla, rána jako výstřel z děla nějakého šíleného kalibru mi málem roztrhla ušní bubínky. Strop pukl zasypávaje pokoj krupobitím rozdrcené omítky; pršela mi za krk, jak jsem si na podlaze rukama kryl hlavu.
Moc se mi nechtělo přemýšlet, co by se mi asi tak stalo, být pořád o patro výš.
Přistihl jsem se, že tiše, tlumeně sténám vysokým hlasem. Vážně jsem si to chvíli myslel. Pak se opět ozvala ta relevantní (a poslední dobou nějak přidrzlá) část mého mozku a napověděla mi, že ten zvuk vychází zpod pokrývky postele. Vyhrabal jsem se na nohy, setřásajíc zbytky malty a šedivého prachu, a rozvážně jsem přistoupil k loži. Škubnutí za deku odhalilo pytel. Tentýž, jaký nesli pánové, jenž jsem mylně považoval za deratizátory. Hýbal se a právě on byl původcem oněch zvuků.
Přiznám se, že jsem dost váhal, mám-li to udělat. Ale otevřel jsem ho, nakonec.
V pozdějších letech ten den budu proklínat, mnohdy i dvacetkrát do hodiny, ale to jsem nemohl tušit. Byla v něm totiž dost pohledná žena s duhovými vlasy, střiženými pod ucho, očima, v jakých se dá pro jejich modrou, safírovou hloubku utopit, hrdými rty, jemnou linkou obočí a správně, tak vladařsky vystouplými lícními kostmi. Podle toho, jak se zatvářila, jsem usoudil, že jí ten pohled šokoval ještě zdaleka víc, než mě. V jinak hezkých ústech měla surově nacpaný roubík.
Nechal jsem ho tam. A přes její znatelně vytřeštěné oči znovu přehodil dekou. Nic mi po tom nebylo.
Moji deratizátoři za dveřmi nestáli; jejich těla se po reaktivní explozi nahoře nejspíš vypařila; za to tam byla jiný dvojka. Sigud a nějaký Farsten. Takže žádný soucit.
Nebyly to žádné kdovíjak čisté údery, spíš bych řekl spektakulární, ale účelu posloužily. Byli mrtví, než stačili vykřiknout. Vtáhl jsem obě mrtvoly dovnitř a rozhlédl se po chodbě. Jen pár metrů od mých dveří končila jinými se spásným nápisem Umývárna. Usmál jsem se. Takže ven se půjde tamtudy.
Svázaný, dekou zakrytý obrys na posteli sebou zaškubal a pokusil se skrz roubík cosi zařvat. Pokud tím chtěla upoutat pozornost, docílila toho. Zastavil jsem se ve dveřích. A znovu vykročil.
Dveře jsem za sebou pro jistotu zavřel. Sice nebyla slyšet ven, ale proč budit podezření.
Umývárna pro nižší třídu byla ještě o něco horší, než jak jsem si jí představoval. Z pomyšlení, že bych ji měl využít, abych se zde umyl, mi věru běhal mráz po zádech. Bílé, ohlazené a prasklinami rozvrásněné kachličky, na nichž lpící špínu a sliz by neodstranil ani kyselinou. Dvě řady u stěn přikrčených, rezavých sprch s časovými spínači, bez možnosti regulace vody. Přísná, kovová umyvadla, každé zanesený, zčernalý odpad.
A cíl mé pouti – kruhová odpadní šachta, krytá solidní mříží (s neméně solidním zámkem), přesně ve středu místnosti, kam se svažovala podlaha. Hotely podobné vizáže a kvality mívají jenom jeden druh odpadu – ústící přímo do městské kanalizace; tenhle nebyl výjimkou.
Usekl jsem zámek a zvedl nyní volnou mříž pokládaje nohu na první stupeň skobového žebříku. Zarazil jsem se. Nechal jsem kufřík na posteli. Otráveně jsem se vysoukal ven a vrátil se do pokoje. Ležel tam. Vedle velké chvějící se boule na pokrývce.
Nevím, co to bylo za popud. Jaká dávno mrtvá část mě samého se to tak náhle probudila k životu. Ale nemohl jsem odejít. Prostě to nešlo. Jako když uvidíte po prochlastané noci v zrcadle vlastní obraz – taky se nemůžete odtrhnout. A tohle bylo ještě horší.
Idealismus je nejhorší psychická choroba a největší letální úchylka, jakou si jsem schopen představit. Takže až se vrátím, dobrovolně se odevzdám do rukou Daronského ústavu pro duševně choré... Aspoň budu Gwenně pořád nablízku.
Odkryl jsem ji a s nemalými obtížemi si ji hodil přes rameno. Byla lehká, o to nešlo. Ale dost sebou házela. Asi šok, no co. Stát se to může každému.
Do pravé ruky jsem vzal kufřík a křepkou chůzí se vrátil do koupelny. Bylo načase. Na schodech se to zase začínalo hemžit a jestli jsem se nepřeslechl, tak vysílačka jednoho z mrtvých hlídačů se během mého odchodu rozpovídala.
U víka do stok jsem si však uvědomil jednu věc. Slézat po žebříku se vzpouzející se ženou na zádech asi nepůjde. Natož s kufříkem v zubech. A já v těch sračkách dole vážně skončit nechtěl. Co naplat, hodil jsem ji napřed, zavřel si za sebou víko a svižně sešplhal dolů po skobovém žebříku.
* * *
Ve stokách to páchlo vpravdě strašlivě.
Odpadní nekončila u chodníčku, lemujícím kanál, jak jsem tajně doufal, ale nad čtvercovou sběrnou nádrží zeleného hnusu, šlemu, špíny a odpadků – mezi dvěma koleny nad hladinu čouhajících trubek bylo zaklíněné zrezivělé dětské kolo, ze zvonečku lezla nějaká rostlina. Spustil jsem se až na nejnižší skobu, zahákl se nohama a přehodil kufřík za mírné pomoci Síly až za ocelové zábradlí na ochoz pro stokaře. Sám jsem se spustil na délku paží a po dvojím zhoupnutí přistál na vršku pevnější hromady naplavenin. Seběhl jsem po ní dolů a vytáhl z tekuté části jezírka svou společnici.
Když jsem ji tahal ven, vůbec se nevzpouzela. Ovšem jen do momentu, než jsem s ní na ramennou stanul na pevné zemi, dál v jednom z vyschlých tunelů. Tehdy se začala tak zmítat, že to vyloučilo jakékoliv další pokusy o transport.
Posadil jsem ji na zem, přidřepl k ní a zadíval se jí do těch blankytných očí.
„Moje jméno je Haddon Gent, jsem Jedi, zástupce svobodné Galaktické Republiky,“ ta slova, dávno naučená litanie, mi vycházela z krku s jakousi zvláštní strojovostí, zněla kovově, nepřípadně – a já si to moc dobře uvědomoval. „Nemáš se už čeho bát. Dostal jsem tě odtamtud a jak to půjde, dostanu tě i odtud. Zdejší úřady se o tebe postarají, neměj obavy; dohlédnu na to. Teď tě rozvážu.“
S posledními slovy jsem jí přeřízl pouta a sňal roubík.
Nikdo z vás si neumí představit, jakou jsem měl potom chuť sebe sama nakopat.
Jakmile byla volná, opřela se v sedě zády o stěnu a ztěžka popadala dech. Po neskutečně dlouhé době zvedla oči a zabodla je do mě, pomalu, pomaličku se vyškrábala na nohy. Nebyla vysoká, skoro o hlavu menší, než já. To gesto – jak si dala ruce v bok a bojovně vystrčila bradu – mě mělo předem varovat a možná i připravit... leč já zareagoval jako ten největší troup a pitomec; přišlo mi roztomilé.
Žena se naposledy nadechla.
A začalo peklo.
* * *
Jsem skeptik, pesimista a cynik; v žádném případě jsem neočekával, že mi padne do náruče. Ale v prosté díky jsem si dovolil doufat.
A tohle jsem měl zato.
„Ty zatracenej, vygumovanej kreténe!!“ pozdravila mě původně unesená s přívětivostí sobě vlastní. „Patetickej podělanej idiote! Co sis do hajzlu myslel?! Že si tu budeš hrát bílýho pohádkovýho rytíře, že zachráníš nevinnou pannu princeznu z hnízda zloduchů, za což ti ona potom ochotně podrží?!“
Toliko tedy k lidské vděčnosti.
„Nefandi si,“ zmohl jsem k chabé obraně. Doufal jsem, že můj hlas nezní moc přiškrceně. Jsem dobrý lhář, opravdu dobrý. Prověřený léty a zkušenostmi. Ale lhát o tomhle se rovnalo rouhání. Byla hezká, i se splihlými vlasy, potrhanou, špinavou blůzou a i když zapáchala stokou. Nešlo to popřít.
„Nefandi si?!“ zopakovala nevěřícně. „Co to je za kecy?! Další podělaný, nalinkovaný proslov, jako ty zvratky před chvílí? Nevěřila jsem vlastním uším, myslela jsem, že mi z toho pukne hlava! Přísahám, že mít v tu chvíli volné ruce, rozbila bych ti ten tvůj samolibej ksicht!“
Co se dá na tohle říct?
„Měl jsem dojem, že ti ten kretén právě zachránil když už ne věneček – bez urážky – tak alespoň kůži,“ řekl jsem dotčeně. No to jsem jí nahrál na smeč...
„Cože?!“ vyprskla žena skoro hystericky a pleskla se rukou do čela, až to mlasklo. „To se mi zdá! To se mi jenom zdá! Ty vážně jsi takovej blbec! Kdo se tě prosil o nějakou pomoc, do hajzlu!! To tě nenapadlo, že o ni třeba ani za mák nestojím?! Že poslední co chci je, aby mě někdo zachránil?!“
Mlčel jsem. Zásah byl přesný.
„Ne! Ty jsi prostě zmobilizoval nějakou svojí zmrvenou šlechetnost a pletl se do něčeho, po čem ti bylo úplný kulový!! Kvůli čemu, ksakru?! Kvůli čemu?!“
Asi jsem tam zabloudil pohledem, nevím. Prostě najednou sebrala ze země kufřík pro Agrara Tenche, otevřela zámky a nahlédla dovnitř. Všiml jsem si, jak se jí nevěřícně rozšířily oči. Následně udělala něco, čemu jsem nestihl zabránit. Dřív než jsem stačil zmobilizovat Sílu a zastavit jí, vší silou mrskla kufříkem zpátky šachtou.
A to černé kožené zavazadlo, kvůli kterému jsem podnikl celý tenhle bláznivý výlet napříč galaxií, přeletělo okraj nádrže a zapadlo do vazkého, černého bahna, které vydalo zvuk, jako když pukne přezrálý meloun a pohltilo je do temné, slizké hlubiny.
To byla poslední kapka.
„Máš vůbec ponětí, cos právě udělala, ty zatracená krávo?!“ teď jsem řval já. „Přiletěl jsem sem, abych tohle vyzvedl! Letěl jsem přes půlku systému, užíval si pohodlí veřejné dopravy, nechával po sobě střílet, stínal jsem lidi a prchal větracími šachtami kvůli tomu podělanýmu kufru! To, že ses mi připletla do cesty, byla naprostá náhoda! Mám-li být upřímný, lituju toho, že jsem tě tam nenechal shnít! Když ti ovšem tak vadí moje společnost, nemusíš se bát – jakmile vylezeme z týhle žumpy, předám tě prvnímu úřadu, jaký na ulici uvidím a dá-li prozřetelnost, už se nikdy neuvidíme! Spokojená?!“
„Jo!!“ zaječela v odpovědi. „Zatraceně spokojená, jak jen můžu být!! Neumíš si představit, jak spokojená! Když jsem konečně měla příležitost všechno, co mi kdy vadilo na mém životě změnit, přišel jsi ty! A všechno to zmrvil!!“
„Já... Cože?“ cítil jsem, že se v té hádce začínám topit.
„Ty pořád nevíš, o co tu jde, že ne?“ zeptala se, spíš lítostivě, ale v očích jí tepal oheň. „Dobře, ty jeden čokle na právním vodítku Republiky, povím ti, oč běží. Nemáš ani ponětí, jaké to je, když ti nalinkují život, který nechceš žít. Když tě nutí potlačovat tvou vlastní přirozenost a v zájmu nějakých vyšších cílů ti ukradnou právo na to se svobodně rozhodnout... Co ty můžeš vědět?! Ty prostě jen uděláš, co je nutné, aniž se ohlédneš, co všechno tím zničíš!“
Mlčel jsem. Ne proto, že bych neměl, co říct. Ale proto, že kdybych promluvil, tak by se ta má část, která nyní visela na posledním vláknu cynismu, mohla zlomit nadobro. Protože jsem jí rozuměl víc, než si dovedla představit.
„Všechno by bylo v pořádku, kdybys nestrkal ten svůj rypák do cizích věcí... Takže mě teď předáš úřadům, které mě okamžitě deportují zpátky tam, odkud jsem se snažila utéct. Je to tvoje povinnost... Jenom z toho slova se mi chce zvracet. Jestli se vrátím... Narovnej záda, princezno, nesrkej tu kávu, princezno, uprav se, princezno, musíš jednat vybraně, princezno, nehrb se, princezno, nepodávej ruku první, princezno. Nedívej se do očí, princezno, je to vyzývavé. Nechoď v noci ven, princezno, pro mladou dámu je to nevhodné.
Umřu tam... Ani nevím, proč ti to říkám. Všechno z toho se totiž kvůli tobě zbortilo!
Ty jeden vylízanej, podělanej demente!“ zaječela žena naposled, pak se otočila a několikrát pěstí udeřila do nejbližší stěny, načež ještě nakopla v šlemu a hnusu utopený karton. Pak mě, poprvé za náš rozhovor, doopravdy šokovala. Sedla si na špinavé potrubí, složila hlavu do dlaní a dala se do tichého, usedavého pláče.
A já si připadal jako ten nejtrapnější idiot, jak jsem tam stál, nevěda, co říct, ani dělat a jen jsem sledoval její chvějící se ramena. Zase jsem pocítil neodolatelnou chuť zakousnout se do vlastního zadku.
Nemohl jsem tehdy tušit, jak moc si na tenhle pocti zvyknu, tehdy ještě ne.
„Poslyš...“ odkašlal jsem si.
„Sklapni,“ vyštkala ze sebe, nejdřív roztřeseně, pak její hlas gradoval: „Sklapni, sklapni, sklapni!“
„Mohu ti pomoct,“ nikdy, ani když mi vyhrožovali smrtí, jsem neměl tak stažené hrdlo – bylo to proto, že jsem mezi vztekem cítil i vinu. Bohužel. Jinak bych takovou hovadinu z úst nikdy nevypustil.
„Dostanu tě odsud. Ne, neudám tě ani Řádu, ani Republikovém úřadu pro registraci uprchlíků,“ snažil jsem se mluvit co možná nejklidněji, vytěsnil jsem z hlasu chlad i kovovost; byl to jeden z nejlepších hereckých výkonů mého života. „Dokonce zajdu tak daleko, že ti koupím letenku. A když budeš chtít, mám pár dobrých známých, z nichž jeden vede bistro blízko Promenády, takže...“
Zvedla hlavu. V očích zvláštní výraz. Už ne zoufalý. „To bys udělal? Proč? Jestli si myslíš, že se pak s tebou vychrápu, tak...“
„Sklapni už,“ neudržel jsem se. „Přijímáš?“
„Pořád tomu nevěřím. Ale... Půjdu.“
„A taky...“ nezastavil se ten idealista uvnitř mě před ničím. „Vlastním byt. Asi tři bloky od Rockwallerovy třídy. Není to nic moc, ale je zařízený. A je tam koupelna. A velká okna, kterými ráno svítí slunce.“
Zadívala se na mě snad nejpřekvapenějším a nejzmatenějším pohledem, jaký jsem kdy viděl. Ale nenávist, co se jí v očích zračila ještě před chvílí, už roztála. Díky Bohu.
„To bys vážně udělal...? Dal bys mi...“
„Neříkám dal,“ vrazil jsem v duchu tomu idealistovi takovou facku, že odletěl někam do ztracena. „Řekněme... Propůjčil naneurčito. Dokud bys ho chtěla používat.“
„Proč?“ položila jedinou logickou otázku, která v daný moment byla případná. „Proč bys to udělal?“
„Protože si ještě pamatuji jako to vypadá, když se člověku zbortí celý svět.“
* * *
Ze stok jsme vylezli asi o půl kilometru dál jednou šachtou. Antraksské obyvatele naše náhle zjevení ani moc neudivilo, jenom několik pánů v buřinkách a s deštníky se nad naším vzhledem pozastavilo, aby ohrnulo nosy a poté pokračovalo v okázalé chůzi, kterou sice nikdo nesledoval, ale to jim v žádném případě nebránilo, aby se chovali s grácií a patosem, jakoby je někdo sledoval a zrovinka se s nimi chystal natočit exkluzivní rozhovor.
Nás dva, naskočivší do taxíku a odsvištivší na Antraksské letiště, si za chvilku nikdo nepamatoval.
* * *
V taxíku.
„Ani jsem ti nepoděkovala... Haddone. Díky.“
„Jak se jmenuješ, doopravdy?“
Dlouho se na mě dívala, nakonec uhnula pohledem. „Terery,“ řekla. „De Vatres.“
Nedokázal jsem rozpoznat, jestli lhala, nebo ne. Nejspíš ano, ale bylo mi to jedno.
„Dobře. A ještě jednu věc bych moc rád věděl...“
„Jestli se to nebude týkat mé oblíbené polohy, jsem ochotna o tom diskutovat...“
Usmál jsem se, zkontroloval, zdali je přepážka pro řidiče skutečně zajištěná, pak jsem se nadechl a zařval: „Co bylo do hajzlu v tom kufříku???!!!“
* * *
Později, už v transportu, uveleben v měkce polstrovaném křesle, jsem přepínal z kanálu na kanál. Jen tak, bezcílně. Chvilku jsem sledoval Antraksské zpravodajství; zaujalo mě, že nějaká skupina teroristů zajala hotel a požadovala ospravedlnění jakýchsi nesmyslných liberální svobod v Senátu. Po zásahu komanda nikdo z únosců nepřežil. Dcera jistého Carsollského panovníka, Terery De La’Valse, hlavní rukojmí, také ne.
Vypnul jsem to, stejně jsem jenom tak bloumal. Uvolnil jsem se a zavřel oči.
Na mém rameni spící duhovlasá mladá žena zavrněla jako kotě.
Poprvé za dlouho dobu, možná od chvíle, kdy jsem vrátil z Phelize-Berg, po které se všechno změnilo, jsem usínal s lehkým srdcem.
* * *
Mám nového nájemníka, takže můj byt je prozatímně nepoužitelný. Kufřík, plný materiálu pro Agrara Tenche, skončil na dně Antraksských stok, kam byl během naší ostré výměny názorů vhozen. Krom jiného.
Krom jiného.
Že jsem letěl přes půl systému pro dvě lahve chlastu, mě ani moc nešokuje.
Koneckonců... Zneužit pro soukromé účely jsem byl už mnohokrát.
|
