Potomek

Autor: Mar-Tech

Dívka s povzdechem stiskla malé tlačítko na holografickém přenašeči. Nedokázala by jít prostě před ně a říct jim to do očí. Jakmile si byla jista, že byl její hovor v Radě převzat, dodala si odvahy a tichým hlasem spustila.

Jmenuji se Mar-Tec a jsem Jedi. Já a můj Mistr N´Gell jsme byli vysláni na tajnou misi. Ta akce se konala na planetě, která byla pro mne neznámá. Neřekla bych, že jsem kdy předtím slyšela název Blanchott.

Zvláštní země. Bylo zde teplé podnebí. Přírodu tvořily zvláštní rostliny. Některé byly vysoké a měly podivné tvary listí. Jiné měly krásné, barevné květy. Voněly na míle daleko a nikdo, ani já jsem je nemohla utrhnout. Byly tak úchvatné! A lidé byli velice vyspělí. Žili v městech v oblacích, která byla vytvořena tak, že nijak neničila přírodu. Naopak, tu zdejší obyvatelé uctívali. Tato planeta prostě byla zvláštní od samého začátku.

Když mi můj Mistr řekl o cestě na Blanchott, byla jsem nadšená. Šlo o naši první misi. Pocit nového dobrodružství se mi vpíjel do mysli. Nemohla jsme se dočkat. Jakmile jsme dorazili na místo, všechny mé krásné představy se rozplynuly. Nebylo to zklamání z toho, co jsem zde viděla, ale děsila mne neblahá představa něčeho pro mě tolik … nepříjemného.

Nikdo mi ovšem neřekl, co vlastně na téhle misi budeme dělat. Na planetě Blanchott jsem se teprve dozvěděla, o co jde – naším úkolem je vyšetřit spiknutí proti Republice. Zjisti, zda se i Blanchott hodlá připojit k Separatistům. Ani se nesmí prozradit, že jsme rytíři Jedi. A tak jsme se stali pomocníky u Senátora. Už ani nevím, jak se nám to podařilo, ale najednou byla přede mnou řada úkolů.

Můj první den u Senátora jsem byla pochopitelně velmi nervózní. Co když něco spletu a tím se naše lest provalí? Takové otázky se mi honily hlavou asi první hodinu v přítomnosti Secudita Tonna. Ale za chvíli jsem se rozkoukala a mohla se pustit do přidělené práce. Mým prvním úkolem bylo nejprve seřadit holodesky v pracovně Senátora.

Tato místnost byla typicky mužská. Uprostřed stál stůl se židlí. Před stolem byly přijímací židle. Senátor si potrpěl na pořádek. Po obou stranách byly v knihovnách vyrovnány holodesky. Ty byly pořízeny při různých zasedáních Senátu. Do pracovny se vcházelo velkými dveřmi, jen na oko vypadajícími jako ze dřeva, ale na tak vzácný materiál ani zdejší Senátor nemohl sáhnout, a proto byly vyrobeny ze zvláštního druhu oceli. A za okny se rýsovalo okouzlující oblačné město.

Seřadit desky byl úkol, kterým všichni opovrhovali a odmítali ho. Já jsem ho ovšem přijala s radostí. Senátor Tonn mne nechal v pracovně samotnou a odešel vyřizovat jiné neodkladné záležitosti. Strávila jsem tam asi hodinu, už přesně nevím. Soustředila jsem se jen na datumy, podle níž jsem rovnala holodesky.

Senátor je moudrý muž, co jsem slyšela, až na to, že se příliš zajímá o ideály Separatistů. Jeho manželka již před lety zemřela a on zůstal sám, pouze se svým synem a početným služebnictvem. Zvláštní muž.

Najednou se otevřely dveře a vešel mladík, oděný do černého. Nejprve si mne nevšiml. Přistoupil ke stolu, ve kterém začal něco hledat, a zdál se mi být znepokojen. Pozorovala jsem ho a snažila se ani nedutat, ale nepodařilo se. Jeden stoh desek se s rachotem svalil. To snad ne!

V tu chvíli mi bylo docela jedno, že mne uvidí, ale uvědomila jsem si převážně, že to budu muset dělat všechno znovu. A tak jsem po tom stohu prostě skočila a snažila se ho, padající ze stolu, v zoufalství zachytit, jenže jsem nevyměřila intenzitu svého odrazu a stůl jsem spolu s deskami v náručí jednoduše přeletěla.

Jakmile jsem se vzpamatovala, seděl vedle mě a pomáhal mi na nohy. Jeho pomoc jsem s vděčností přijala. Společně jsme sbírali desky a on jen tak mimoděk, s úsměvem poznamenal: „Ty jsi ta naše nová pomocnice, je to tak? Já jsem syn Senátora, pro kterého pracuješ – Alwex Tonn," představil se formálně.

Nebyla jsem schopna slova. Měl krásný hlas! A co teprve jeho majitel, ten byl ještě hezčí. Po chvíli se mi podařilo vykoktat: „Oh … omlouvám se, pane … nevěděla jsem … ano, jsem ta vaše pomocnice. Teď mne ale prosím omluvte, musím se jít podívat radši ven …" S tím jsem se otočila a hodlala zamířit ke dveřím, jenže za mnou se ozvalo:

„Počkej, neodcházej!" Váhavě jsem se otočila. Stál pořád u stolu s rozházenými deskami a byl evidentně v rozpacích. „Smím tě pozvat na malou procházku do našich zahrad? Už jsi je viděla? Jsou nádherné."

Nerozmýšlela jsem se dlouho. Bude přece jenom chvilka, no ne? Když se to dozví Mistr, asi se na mně bude zlobit, ale žádné nebezpečí mi přece nehrozí, takže proč bych vlastně nemohla? Má odpověď zněla jednoznačně – ano.

Následovala jsem Alwexe do výtahu a posléze se před námi rozevřela dech beroucí pohled na rozlehlou zahradu. Všude to hýřilo barvami. Byly zde vidět ty nejrůznější druhy květin a květinek. Zahrada byla snad ještě rozlehlejší než celé Senátorovo sídlo.

„To je … to je nádhera," zašeptala jsem s úctou.

„A to jsi ještě neviděla všechno," slíbil mi smyslně Alwex a vedl mne mezi nádherně upravenými záhonky cestičkou mezi vysoké stromy. Jak mi říkal, šlo o Rocheský les. Ten byl vyhlášený svou krásou a počtem stromů. Mohli jste tu vidět všechnu faunu i floru, co pobývala na planetě. Moc se mi tam líbilo.

Celou cestu jsme kromě několika vět šli mlčky. Až v lese se mně začal Alwex vyptávat na to, odkud jsem a jak dlouho se zde zdržím. Musela jsem mu říct, že nevím, kdy odjedu. Byla to každopádně pravda. Nicméně mi neušlo, že jeho tvář přelétl stín smutku a já se jen mohla domnívat, proč se tak stalo.

Posadili jsme se na okraji jezírka. Začala jsem v něm rukou šplouchat. Připojil se. Studánka byla teplá, jak se do ní celý den opíraly vytrvalé sluneční paprsky. Alwex se několikrát letmo dotkl mé dlaně. Pokaždé to pro mě mělo účinek malého elektrického šoku, ale bylo to zároveň velice příjemné, až nečekaně příjemné. A za chvíli jsem se „jako by náhodou" dotýkala i já. A připadalo mi to docela přirozené.

„Tady jsem strávil své dětství," podotkl, zasněně se usmál a jeho oči najednou nehleděly na mně, ale kamsi do dálky. Zabýval se svými vzpomínkami. Začala jsem si s ním o tom povídat a on mi vysvětloval, jak těžký život měl bez matky. Posmutněla jsem. Kdyby věděl, že já nikdy nepoznala žádného svého příbuzného, ani otce, ani matku … vím, jak se jmenují a kde žijí, ale nevím, zda je chci skutečně poznat.

Všiml si změny mé nálady a snažil se mne rozveselit tím, že se snažil v jezírku chytit rybičku – a pochopitelně se mu to nedařilo. Byla na něj moc rychlá a za chvíli mu proklouzla mezi prsty. Vše probíhalo v nevinné přátelské atmosféře, ale z ničeho nic on uchopil mou ruku do své a stiskl ji. „Ty jsi mnohem lepší úlovek než ta rybka!" poznamenal.

Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Vyškubla jsem se mu a začala po něm cákat. Rozesmál se a teď stříkal i on po mně. S křikem a smíchem jsem se snažila skrýt před kapičkami vody, které mi smáčely vlasy a vpíjely se mi do oblečení.

Najednou jsem si vzpomněla na Mistra, na naše poslání a na to, kde jsem teď a co vlastně mám dělat – a neplním to. Požádala jsem ho tedy, abychom se vrátili. Sice souhlasil, ale musela jsem mu slíbit, že se s ním co nejdříve ještě uvidím.

Vrátila jsem se do pracovny, abych dokončila to náhle nudné a nezáživné rovnání desek a byla jsem najednou úplně jiný člověk. Bylo mi, jako bych se vznášela v oblacích. A když jsem se podívala z okna, byla to doslova pravda. Byla jsem uvolněná a strašně šťastná. Nechápala jsem, čím to je, ale za chvíli mi to došlo – zamilovala jsem se do syna Senátora.

Jak se to jen mohlo stát? To přece nemůžu. Jsem Jedi. Tím, že jsem nezvládla své city, jsem zklamala Mistra. A vlastně nejen jeho. Zklamala jsem Radu a všechny, co mi věřili. A zklamala jsem také sebe. Co mám ale teď dělat? Mistrovi to říci nemohu. Nepochopil by to. Přepadla mne vlna zoufalství.

V pracovně jsme pak zůstala až do večera. Celé odpoledne jsme musela přemýšlet o procházce s Alwexem Tonnem a na desky jsem už vůbec nesáhla. Ale za to dopoledne byly z větší části srovnané, takže jsem se jimi již nezabývala. Senátor mne za odvedenou práci pochválil (asi si nevšiml, že jsem ty holografické desky, v nichž jsem stále ještě měla nepořádek, nacpala do jedné ze skříní) a dostala jsem volno.

Procházela jsem se fantastickou krajinou a zabývala jsem se tím, co se stalo. Doufala jsem, že mi pomůže urovnat všechny ty city, které mne nyní ovládaly. Přes lávku jsem se dostala do lesa, ve kterém jsem narazila na malý altánek, docela ukrytý pod stromy.

„Ideální," usmála jsem se sama pro sebe a posadila jsem se zde. Jak jsem tak se zakloněnou hlavou hleděla vzhůru, na nebe – které nebylo k mému zklamání kvůli oblačným městům z mého úhlu ani vidět – a doufala, že uvidím nějaké hvězdy, uvědomila jsem si náhle, že všechny mé myšlenky se upírají k Alwexovi.

Vím, že bych měla myslet na naše poslání, jenže … to nejde. Alwex Tonn se chtěl se mnou ještě jednou setkat – i když o mně nic neví. Já mu nemohu prozradit, kdo jsem. Také bych si neměla připouštět to, že jsem se do něj zamilovala. A přesto to dělám. Vím, že tím ublížím všem a nejvíce asi sobě, ale jak se toho mám zbavit?!

Kdybych řekla Mistrovi, že se chci vzdát mise a odletět odsud pryč, určitě by si o mně myslel něco špatného. Minimálně to, že ještě nejsem dostatečně vyzrálý Jedi na to, abych mohla skoro samostatně plnit mise. A to já nechci. Nemohu mu ovšem říct, že jsem se zamilovala do Alwexe a utíkám před tím. To mu nemohu udělat. Jedi nesmí milovat – a já si to plně uvědomuji. Tak proč se mi to jen stalo?! Proč právě já?!

V altánku jsem seděla asi tři a půl hodiny. Poté, co mnou otřásla zima, jsem se teprve rozhodla vrátit se zpět. Musím mluvit s Mistrem. Třeba mi dá nějaký úkol, který mne alespoň na chvíli vytrhne z přemýšlení nad Alwexem.

Vzhlédla jsem znovu k nebi. Odsud je vidět, jak hvězdy září. Počítala jsem, na kolika z nich jsem asi už byla. Jakožto Jedi jsem neustále v pohybu a musím být na několika planetách skoro současně. Je to zvláštní pocit. Člověk si létá svým vesmírem a najednou přijde nějaká planeta a s ní i někdo, kdo celý jeho život postaví na hlavu.

Musím se přece rozhodnout, co udělám! Nevím, co to bude, ale rozhodně jsou nyní důležitější věci než má láska k Alwexovi. Musím se chovat tak, aby nikdo nic nezjistil. Zvláštní pozor si musím dát před Mistrem. Ten už kolikrát poznal, že je se mnou něco v nepořádku. Zatím nesmím nikomu nic říct a později se uvidí … ano, bude to tak nejlepší.

K Alwexovi se musím chovat jako k pánovi a ne jako k někomu, s kým jsem byla na vycházce a znamenalo to pro mě více, než jsem sama chtěla. A možná i pro něj … Počkat, vždyť ho vůbec neznám! Jak si vlastně můžu myslet, že by mne taky mohl milovat někdo tak vysoce postavený, vždyť jsem pouhá pomocnice jeho otce! Musím na něj přestat myslet. Musím!

Cesta zpět mi trvala asi hodinu. Vstoupila jsem kajícně do pokoje Mistra. N´Gall vstal, jakmile mne spatřil, a nabídl mi, že mne doprovodí do mého pokoje, protože jsem samozřejmě ještě netušila, kde se nachází. Nezbývalo mi nic jiného než souhlasit. Můj pokoj byl na odlehlé straně chodby.

Mistr šel se mnou až do mého pokoje, kde se posadil a zadumaně mi oznámil, že se o mně už začínal bát. Bojí se o mně, aby se mi nic nestalo. Znovu mi připomněl nebezpečí, které hrozí v Separatistech Republice. Také mně varoval před místními „chlapy". Nic si s nimi nemám začínat.

A když mi Mistr povídal o těch rytířích Jedi, kteří se zamilovali a odešli z řádu, vzpomněla jsem si na Alwexe. Na to, jak jsem dnes poznala, co to je ona pověstná láska na první pohled a zamilovala jsem se do něj. Co se asi stane se mnou? Budu také muset odejít z řádu? To nemohu dopustit. Stanu se Jediem. Musím se začít ovládat.

Tak znělo moje poslední rozhodnutí toho dne. Rozhodla jsem se tak ještě dřív, než jsem se propadla do spánku. A když jsem usínala, věděla jsem, že Mistr stojí zamyšleně u mého lůžka a hledí na mně. To mi dodávalo potřebnou jistotu. A byla jsem tehdy přesvědčená, že ho nezklamu. Jak jsem jen byla naivní!

Dívka před holografickým přenašečem se zamyšleně odmlčela a sklopila zrak k podlaze. Nikdo ji nenutil, aby pokračovala, ale ona věděla, že jim to musí říct celé. Dotkla se svého bříška a hořce se usmála. Radu dnes čeká ještě spousta překvapení.

Ráno jsem jako obvykle vstala brzy. Vstala jsem a ještě byla tma. Vyšla jsem na balkon a okouzleně hleděla na to, jak se slunce probouzí k životu. Viděla jsem zrození nového slunce na planetě Blanchott.

Na dnešní den jsem nedostala žádný přímý rozkaz od Mistra. Měla jsem být prostě pomocnice Senátora a být mu po ruce, kdyby mně potřeboval. Secudit Tonn se však chystal na nějaké jednání a mou přítomnost prostě odmítl. Měla jsem strávit den opět uzavřena v jeho pracovně. Tentokrát jsem si měla všechny holodesky přehrát a vymazat ty starší, na kterých nebyla znázorněna diskuse týkající se Separatistů.

Byl to lehký úkol, ale nechtělo se mi být po celý čas v pracovně, kde se mohu setkat s Alwexem. Modlila jsem se, aby tam nešel zase něco hledat, a celé dopoledne jsem si přehrávala záznamy. Byly nudné, nic jiného než hádky a ostré rozhovory. Některé z nich mi připadaly velice zvláštní, ale nepřikládala jsem tomu nijaký význam.

Kolem poledne jsem vyhledala Mistra a sdělila mu, že se opět o něco zpozdím. Nebyl z toho příliš nadšený, jak se mi zdálo. Naopak, celý zvážněl a vyptával se, kde budu a co tam budu dělat, ale to mém vysvětlení se jakž takž uklidnil a svolil.

„Mám toho ještě dost na práci," pokrčila jsem rameny. Chápavě přikývl, ale nezdál se mi právě přesvědčený. „Musím si ještě poslechnout a vymazat hodně holodesek. Nezlobte se na mně, prosím," požádala jsem ho zlehka a on mi samozřejmě odpověděl, že se na mně kvůli tomu pochopitelně nijak nehněvá.

Po návratu do pracovny mi opět začala práce. Nebyla jsem zde však ještě ani deset minut, a do pracovny vešel ten, o němž se mi dnes zdálo. Alwex Tonn. Otevřel jednu skříň, v níž chtěl zřejmě něco hledat, ale vysypaly se na něj ukryté holodesky. Skousla jsem ret a váhala, zda na sebe mám upozornit. Pak jsem si odkašlala a zamumlala:

„Moje chyba. Asi jsem tam nechala něco … schovaného?"

Prudce se otočil po zvuku mého hlasu. Chvíli se na mně pronikavě díval, jako by nevěděl, kam mně zařadit. A potom se usmál. Byl tak sladký … měla jsem co dělat, abych jeho úsměv neopětovala a nedala tím najevo, jak moc ráda ho vidím.

„Merrie," kývl na mne. „To je milé překvapení. Nečekal jsem, že tě zase potkám tady. Kdy se zase uvidíme? Doufal jsem, že bychom spolu mohli večer vyrazit k jezírku … přišla by jsi tam? Prosím … ne, neodvracej se," zachytil můj obličej do dlaní a naléhavě svůj dotaz zopakoval: „Přišla bys, Merrie?"

Co jsem asi tak měla dělat? Souhlasila jsem. Chvíli jsme si povídali, ale on se po jisté době omluvil, že ještě musí něco udělat, sebral jednu holodesku, kterou jsem ještě nestihla shlédnout, a odešel. Nechal mne tak na pochybách, zda tam mám jít nebo ne. Mistr sice ví, že se zdržím … ale nezná pravý důvod mého opoždění.

Nakonec jsem se rozhodla, že tam půjdu. Nemohla bych se mu potom, druhý den, přece s klidným svědomím kouknout do těch jeho nevinných, modrých očích, nemohla bych si s ním povídat, jako by se nic nestalo, kdyby tam na mně čekal a já se nedostavila. Půjdu tam. Tím ale poruším kodex!

Alwex pro mě přesně podle svého slibu po práci přišel. Vrtalo mi zpočátku hlavou, co asi tak mohlo být na té holografické desce, kterou si odnesl, ale potom jsem na to zapomněla, jak se blížila doba, kdy za mnou přijde. Těšila jsem se tolik, že jsem se nemohla soustředit na nic jiného.

Byla to ta nejkrásnější procházka, co jsem za svůj život zažila. Nevyrovnaly se tomu ani uklidňující meditace s Mistrem. Já a Alwex jsme kráčeli vedle sebe. Když jsem zakopla, včas mne zachytil za dlaň a nejen, že mne zachránil před pádem, ale také ji už nepustil. A tak jsme pokračovali dál, ruku v ruce. Byl výborný společník. Neuvěřitelně pozorný.

A já docela zapomněla na naši misi, na řád rytířů Jedi i na Mistra a jeho káravé pohledy. Nechala jsem se volně unášet svými city, i když nebyly správné. Kdyby mně teď viděl Mistr, dostala bych jisto jistě dlouhou přednášku.

Alwex se mnou mluvil, jako bych byla jemu rovná. Povídal mi o sobě a o svém otci. Zjistila jsem tak, že k němu má velmi vřelý vztah. Žasla jsem také nad tím, kolik toho věděl o Senátorském místě. Byl to prostě syn Senátora a jednou určitě převezme jeho místo.

Ten večer jsme spolu strávili u jezírka, kde jsme včera blbli jako malé, rozpustilé děti. Bylo to tak nádherné. Alwex neustále hovořil a ze mě se stala nadšená posluchačka. Když se začal vyptávat na mě a moji minulost, musela jsem lhát, ač se mi to velice příčilo. Sama jsem se divila, jak mne napadaly různé historky o své vysněné rodině. Byla dokonalým předobrazem toho, jak si představuji své skutečné rodiče.

Seděli jsme strašně blízko vedle sebe. Napětí mezi námi houstlo a ubíjelo mne. Cítila jsem k němu něco, co jsem ještě nikdy k nikomu necítila. Takové tajemné teplo, které mne hřálo na duši. A také strach z toho, co se stane. A stalo.

Alwexova hlava se stále přibližovala k té mé. Na svých ústech jsem pocítila jeho. Naše rty se spojily v jedné dokonalé harmonii. V tu chvíli jsem byla jako ve snu a vznášela se ve vyšších sférách – a okolní svět se mnou. Seděla jsem s tím nejkrásnějším mužem, kterého jsem kdy poznala, a líbali jsme se. Byla to nádhera. Nechala jsem se unášet city. Ve mně se něco zlomilo. Má předsevzetí, uvědomila jsem si vzápětí. Byla jsem docela bez zábran. Docela nový pocit pro Padawana, který musí stále jen poslouchat nějaká nařízení. Byla jsem tím jako omámená.

Po nějaké době jsme přestali a já se mohla nadechnout. Alwex se usmál mým rozpakům a potom mi podal ruku. Vydali jsme se na cestu zpět, protože jsme oba věděli, že se musím brzy vrátit. Takový úžasný večer a já o něm nemohla nikomu nic říct. Ani na sobě nemohu dát nic znát. Opět na mně padlo zoufalství. Jak moc jsem se chtěla se svým štěstím svěřit Mistrovi!

Při loučení mne znovu políbil. Ani nevím, jak se mi podařilo dostat se zpátky do svého pokoje. Tam jsem zajistila dveře bezpečnostním kódem a rozbrečela se. Nevím, proč jsem se rozplakala, ale najednou mi do očí vyhrkly slzy a já vzlykala a vzlykala … a doufala, že mne ty slzy očistí.

Neslyšela jsem ani, že na mé dveře někdo opatrně zaklepal. Jak jsem se od něj později dozvěděla, byl to Mistr. Chtěl se mnou mluvit. Prý má pro mne nový, maličký úkol. Měla jsem dát Senátorovi pozvánku na nějakou slavnostní akci, které jsem se měla zúčastnit i já. Měl to být večírek na oslavu otevření nové zdravotní stanice na prstencích nedalekého měsíce. Na tuto akci byla pozvána i Rada, která slíbila, že se tam někdo z Jediů skutečně objeví.

A na poslední chvíli mi Mistr oznámil, že já a on jsme ti, kteří budou zástupci Rady. Jelikož mne za Jedie nikdo nepovažoval, měla jsem strach, aby mne nikdo nepoznal. Vlasy jsem si sepnula a oblekla si na sebe oblečení typické pro rytíře Jedi. Také jsem se trochu namalovala, a když jsem se na sebe zahleděla do zrcadla, uvědomila jsem si, že jsem docela někdo jiný. Po nějaké době jsem u sebe měla zase svůj světelný meč.

Vzpomněla jsem si na naše souboje. Já a Mistr jsme obvykle praktický výcvik prováděli dost často. Kromě toho mně také učil zkoušet používat Sílu a meditovali jsme. Při této činnosti jsem se zprvu jen smála. Nevím proč, ale bylo to tak. Po nějakém čase jsem meditaci přijala s klidem a mírem v duši. Plně jsem se na meditaci soustředila a vyplatilo se to.

Myslela jsem si proto, že se již dokáži ovládat, ale dnes jsem se přesvědčila o opaku. Nepodařilo se mi zadržet své city a pocity a podlehla jim. Jenže teď už nejde je udržet. Už nemám sílu s nimi dál bojovat. Chtěla bych ji mít. Potřebuji ji mít. Aspoň bych nyní neměla ty hrozné výčitky svědomí.

Oslava byla plná státních úředníků, vládců, dělníků i obyčejných lidí. Byly zde také delegace z různých koutů galaxie. Já s Mistrem jsme byli přijati Senátorem hned po našem sehraném příletu na planetu. Když jsme uviděla v davu i Alwexe Tonna, znejistěla jsem a znervózněla. Co když mne pozná?! Mistr můj neklid vycítil, protože se ke mně naklonil a zašeptal:

„Můžeš být v klidu. Pochybuji, že by tě někdo poznal."

Oslava proběhla skutečně v pořádku. Zůstala nám ta anonymita až do konce. V závěru jsme byli všichni pozváni na to zdravotní centrum. Tvůrce na ni mohl být právem pyšný. Byla velká, rozlehlá, plná nejmodernějšího vybavení. Byl z ní znát i značný přepych. Ti, kdož ji stvořili, si s tím museli dát hodně práce.

S Mistrem jsme hovořili po celou dobu oslavy a vyšlo najevo, že Mistr podezřívá Senátora z toho, že se již se Separatisty spolčil. Zajímalo ho také, zda jsem na těch záznamech neobjevila něco neobvyklého. Pověděla jsem mu všechno, co se mi zdálo zvláštní. Řekla jsem mu také o tom, že jsem ještě nestihla zkontrolovat všechny desky, ale jednu si odnesl Senátorův syn.

Na jeho tváři se objevil temný stín. „Některé desky mi musíš přinést, ty, na kterých se ti to zdají zmínky o vzpouře nejmarkantnější. Pro tebe to bude snadné, protože v pracovně trávíš hodně času a přecházíš z jedné místnosti do druhé, takže si nikdo nevšimne, že jsi nějaké desky odnesla."

Přesně to jsem také druhý den udělala. Mistr si je všechny poslechl a nic mi k tomu neřekl. Ač jsem se ho ptala, kolikrát jsem chtěla, tajemně mlčel. Řekl mi jenom, že jsme na dobré cestě k odhalení celého Separatistického hnutí. A to je vzácná pomoc Senátu. Raději jsem se jej už na nic nevyptávala a čekala, že mi dá další úkol, ale Mistr mne poslal pryč. Prý potřebuje ještě něco prošetřit.

Mezitím se vyvíjel můj vztah s Alwexem. Vídávali jsme se každý den. Chodili jsme na procházky k jezírku, kde jsme se líbali a povídali si a líbali se a … musím říct hlavně jedno – byla to ta nejhezčí část celého mého života. Nikdy jsem nemohla být více šťastná.

Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše – byla jsem prostě zamilovaná až po uši. Když jsem byla s ním, byl hned celý svět krásnější a jednodušší. Nic kromě jeho neexistovalo a pokud ano, nepřipadalo mi to nijak důležité. I když jsem často pochybovala, zda jednám správně, stále jsem za ním chodila.

Někdy za mnou přišel i do pracovny. Chvíli se snažil mi pomáhat, ale jeho přítomnost mne jen rozptylovala a tak jsem se s ním většinou pouze líbala. Nechtěla jsem, aby věděl o tom, že je jeho otec se zrádci Republiky. A nikdo, nikdo na světě o našem vztahu nevěděl a nikdo nám ho nemohl pokazit.

A Mistr stále zjišťoval podrobnosti o onom spiknutí proti Republice. A já jsem mu už vůbec nepomáhala. Nemohla jsem. Nechtěla jsem, aby naše mise skončila a tím i naše křehká láska. Když mne volal na meditaci, nedokázala jsem se na ni soustředit. Možná tehdy začal něco tušit. Ale i při meditaci jsem myslela na Alwexe a na to, jak mne jeho rty laskají po tváři, místo toho, abych se snažila sladit se Sílou.

A tak se jednou stalo, že když jsme byli spolu, naše líbání přešlo v něco mnohem nádhernějšího. Začali jsme se nedočkavě svlékat a pak … pak přišlo naše první milování. Moje první. Zpočátku jsem se bála, ale bylo to něco … tak fantastického …! Miloval mne tak něžně a já mu to oplácela polibky. Vrátila jsem se až pozdě v noci.

Když jsem se plížila chodbou, otevřely se dveře Mistrova pokoje a vrhl na mne zvláštní, smutný pohled. Dlouho nic neříkal a já jen stála, jako by přimražená k zemi. Nedokázala jsem se ani pohnout. Nakonec zašeptal: „Doufám, že víš, co děláš." To bylo vše. Zírala jsem ještě kolik minut na dveře, které za ním nehlučně zapadly, a nevycházela z údivu. Byla jsem však ráda, že se mně na nic neptal. Jak bych mu to asi vysvětlila?!

Lehla jsem si na postel a přemýšlela. Udělala jsem věc, která v řádu nepřipadá k úvahu, která se neodpouští. Zprotivila jsem se Radě. Zničila jsem život nejen sobě, ale také Mistrovi, který na mně dával pozor, cvičil mně a měl mně rád. A já jsem se mu odvděčila tímhle způsobem.

Najednou jsem si vše urovnala v hlavě. Odejdu z řádu. Vzala jsem to s klidem a bez emocí. Dokončíme tuhle misi a já opustím řady rytířů Jedi. Už nemá cenu vše tajit. Už to nedokážu. A teď se už musím plně věnovat svému poslání.

Další dny jsme viděla Alwexe ještě častěji. On a otec se připravovali na nějakou cestu. V předvečer se mi Alwex omluvil a oznámil mi, že na pár dní s otcem odjede. Já jsem to chápala. Vždyť i já budu muset brzy odletět – ale bez rozloučení.

Další den odletěli. Pustila jsem se do společného pátrání s Mistrem. Byli jsme pořád spolu a přišli na spoustu věcí, ale stále ještě před námi vyvstávalo mnoho nejasností. A Senátor Secudit Tonn skutečně patřil mezi Separatisty. Nemohla jsem tomu uvěřit. On, takový milý člověk, a stojí za spiknutím proti Republice! I když jsme již nějaké důkazy měli, stále to ještě nestačilo k jeho zatčení. Museli jsme vyčkat na příhodný okamžik a až tehdy polapit Senátora a jeho společníky. Tím snad rozdrtíme Separatisty na malé části, které se snad již nikdy neposkládají. Už aby bylo po misi a já odsud odjela!

Mistr pokračoval ten den dál v pátrání a mne poslal zpátky do mého pokoje, abych si mohla odpočinout. Udělalo se mi totiž už ráno docela špatně, jako na zvracení. A měla jsem hrozné chutě. Pleskala jsem jedno jídlo přes druhé. A stále se mi na mysl vkrádala jedna šílená myšlenka – že jsem těhotná. Opakovala jsem si, že to přece není možné, že ve mně neroste malý človíček, který by přese mně přišel do opravdu krutého světa. Všude nyní začínají propukat války a já jako Jedi jsem v neustálém nebezpečí. Jsem Jedi, nemohu být matkou! Kdyby se třeba v budoucnu někdo z mých nepřátel o mé dítěti dozvěděl, našel by v něm tak mé slabé místo. Kdyby ve mně ale skutečně rostl … nechala bych si ho. Nechala bych si ho i za cenu toho, že budu muset odejít z řádu.

Celé odpoledne jsem prospala a večer mi bylo již lépe. Mistr za mnou po večeři, kterou jsem z velké části vyzvracela do umyvadla, přišel, a podělil se právě se mnou o nové poznatky. Podle všeho je Secuditovým spojencem jeho syn. Teď jsou pravděpodobně na planetě Geonosian, kde údajně nakupují zbraně a bitevní droidy. Tu planetu já znám, před časem tam zřejmě zemřela Mistryně Jedi Andris Mac se svým Padawanem, dříve, než se stihlo její podezření, které sdílela jenom a pouze s mým Mistrem, potvrdit, zmizela. „Čeká tě nyní velká zkouška," uzavřel Mistr svůj malý proslov a já na něj beze slova hleděla.

Když odešel, začala jsem plakat. Neměla jsem sílu na nic, ani na život. Zamilovala jsem se do spiklence a zřejmě v sobě nesu jeho sémě! Proč se tohle muselo stát zrovna mně? Proč jsem s ním tenkrát chodila? Možná, kdybych zůstala tam, kde jsem měla, teď by nebylo tolik problémů. A co měl Mistr na mysli tou velkou zkouškou? Co to bude? Mám mít strach? Nevím, co mám dělat. Všechno je pro mě najednou hrozně těžké a nové.

Ráno jsem se probudila brzy. Můj žaludek se opět vzbouřil. Nyní se to už několik dní opakovalo. Bylo jisté, že čekám potomka Alwexe Tonna. A nikomu jsem se nemohla se svým strašným trápením svěřit, natož Mistrovi, který se již přestal vyptávat. Bolela mne hlava. Za celou noc jsem spala jen krátce k ránu. Musela jsem stále přemýšlet nad Mistrovými slovy. Trýznila mne představa něčeho hrozného.

Upravila jsem se a jakmile jsem se přesunula k Senátorovu sídlu, s údivem jsem zjistila, že se Secudit s Alwexem již vrátili. Vešla jsem do pracovny, ale ta zela prázdnotou. Všechny holografické desky byly pryč. Hodlala jsem vyhledat Mistra a zeptat se ho na to, co se děje, ale u dveří jsem vrazila do Senátora.

„Ty jsi tady?" podivil se a jeho tvář se lehce zachmuřila, když na mně tak hleděl. „Dnes tvé služby nepotřebuji. Dávám ti celý den volno. Mohla by ses podívat třeba do města a něco si tam koupit. Já … mám dnes ještě nějakou práci a … zvládnu to sám. Kromě toho zřejmě zítra odjedu, takže …"

„Jak si přejete, pane," usmála jsem se. Přijala jsem tuto zprávu s radostí. U mého pokoje na mně čekal Alwex. Přivítali jsme se polibkem, ale jakmile jsem si uvědomila, kdo vlastně můj miláček je, prudce jsem se mu vytrhla a zahleděla se na špičky svých bot.

Nevšiml si toho, že mé chování vůči němu poněkud ochladlo, vzal mne za ruku a v mém pokoji mi dlouze vyprávěl, kde byli. Nemluvil o Geonosianu, to je jasné, ale perfektně si vymýšlel. Neměl ani sebemenší ponětí, že na všech lodích na Blanchott je skryté naváděcí zařízení. Mistr věděl o všem. Poté se zmínil, že zítra odjíždějí na zřejmě delší dobu. Přijala jsem to s klidem.

Nevěděla jsem včas, že se již dnes večer opět změní můj dosavadní život.

Zašla jsem ihned za Mistrem. Měla jsem strašnou chuť se mu se vším svěřit, ale na prahu jeho dveří jsem se zarazila. Ze skříně totiž právě vytáhnul na světlo pečlivě uschované oblečení – tuniky a pláště – Jediů. Nechápala jsem a nenacházela slov.

„Obleč si to," vyzval mne Mistr a vrhl na mne kratičký, smutný pohled. „Tvá velká zkouška se blíží," dodal a snažil se o co nejradostnější tón hlasu, jenže se mu to moc nepovedlo. A až nyní mi konečně došlo, co svými slovy vlastně myslel.

Já a Mistr jsme vyrazili k Senátorovu domu. Již jsme neskrývali fakt, že jsme Jediové. Služebnictvo na nás šokovaně a vyděšeně hledělo, ale nikoho naštěstí nenapadlo varovat svého pána. Mistr promluvil až uvnitř paláce.

„Je čas ukončit spiknutí," oznámil mi. Jeho hlas byl náhle tvrdý. Zmateně jsem vyhledala jeho oči. Pohlédl na mne se zvláštní vážností ve tváři a doplnil: „Tohle je tvůj úkol, můj mladý Padawane. Zatknout Senátora a jeho syna."

Zalapala jsem po dechu. Je snadné ty dva zajmout, ale nejde o to. Jde o zkoušku mých citů. Jsem opravdu tak silná, abych to udělala?! Alwexe stále miluji, ač vím, že to není správné. Vždyť s ním čekám dítě! Proč si jen ten drobeček nezaslouží poznat svého otce? Váhala jsem, ale nakonec jsem souhlasila.

Do pracovny jsem znala cestu nazpaměť, nebylo těžké tam dojít zadním vchodem, aby si mou přítomnost jen tak neuvědomili. Zastavila jsem se přede dveřmi a poslouchala, co se děje uvnitř. Senátor právě hovořil k Alwexovi. Pomalu jsem otevřela dveře, abych jim mohla rozumět každé slovo.

„Nečekal jsem, že to bude tak jednoduché," mínil Secudit a na tváři se mu objevil spokojný úsměv. „Stále se k nám přidává více a více soustav. Za chvíli bude patřit Republika minulosti a svoboda zavládne celou naší galaxií."

Jeho syn dychtivě přikývl. „Už se těším, až budou naši noví droidi bojovat. Naše armáda potom bude neporazitelná. Kromě toho, jakmile jsem se dozvěděl, že se k nám přidal i samotný hrabě Dooku …"

Bylo mi do pláče. Snažila jsem se přemoci slzy. Dokázala jsem to, ale na jak dlouho? Vystoupila jsem ze šera, zhluboka se nadechla a zapojila se do hovoru: „Hrabě Dooku dříve byl rytířem Jedi. Šlo jen o past, kterou jsme chtěli Separatisty polapit." Lhala jsem. Byla sice pravda, že hrabě Dooku býval Mistrem řádu Jedi, jenže zbytek jsem si už domyslela. Oba dva zmlkli a měřili si mně pohledem.

„Merrie?" podivil se Alwex s nadzdviženým obočím. Evidentně nedokázal uvěřit svým očím. Stála jsem tam jen tak, v oblečením tolik typickém pro rytíře Jedi a se světelným mečem v ruce, ale vlasy jsem si nechala rozpuštěné tak, jak jsem je nosila jako prostá pomocnice Senátora. Beze stop emocí jsem na něj hleděla.

„Nejsem Merrie, už mi tak, prosím, nikdy neříkej … neříkejte, pane Alwexi Tonne. Jste v pasti. Vaše povstání nevyšlo." Snažila jsem se být klidná, aby Alwex nezjistil, jak nerada to dělám, ale moc to nešlo. On ví, že ho miluji. Třeba se mně bude snažit nějak přesvědčit, ale nepokusil se o to. Právě, když jsem cítila, že to už nezvládnu a s pláčem se mu vrhnu kolem krku, přišel Mistr a pomohl mi.

Za pár minut již seděl Senátor se svým synem v lodi, která je měla odvést na Coruscant před Senát, který se je chystal vyslechnout. Musela jsem se jít rozloučit s Alwexem. Mistr mne od toho odrazoval, ale já se nenechala přesvědčit. Za každou cenu jsem ho musela vidět. Ještě jednou. Ještě naposledy.

Seděl naproti rampě, ruce mu drtila pouta, a na jeho tváři se objevil pohrdavý výraz. „Jedi. Nikdy by mně nenapadlo, že jsi Jedi," poznamenal tiše. „Byla to chytrá léčka. Smím znát tvé skutečné jméno, Merrie?"

„Já … jmenuji se Mar-Tec," vydechla jsem. Přikývl a byl evidentně rád, že to ví. Pak jsem se k němu sklonila a vášnivě ho políbila. K mému upřímnému údivu můj polibek opětoval. „Miluji tě, Alwexi, i když patříš k odpůrcům Republiky … nikdy tě nepřestanu milovat …"

Dívka se hořce polkla a zahleděla se do dálky. Snad tam viděla cosi ze své minulosti, která ji stále tak tížila a vháněla jí slzy do očí. Nenápadně si setřela slzy z očí a snažila se v sobě najít dostatek sil na to, aby mohla pokračovat.

S tím jsem musela odejít. Jakmile jsem vyšla z lodi, začala jsem brečet. Teď mi již bylo jedno, jestli mne uvidí Mistr nebo ne. Bylo mi strašně. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem byla učarovaná touhle misí. Vzpomněla jsem si na lásku, které jsem propůjčila své srdce a ze které ve mně roste nový život. Na trápení, jenž jsem zažila po zjištění, kým je Alwex Tonn.

Rozhodla jsem se opustit Blanchott ještě dnes v noci. Všechny věci, které potřebuji, mám u sebe. Je to hlavně můj světelný meč, bez kterého bych nemohla přežít. Jako každý správný Jedi mám i určité pilotní zkušenosti, takže mi nic nezabránilo v tom odletět sama, nikým nezpozorovaná z planety. Sehnat prázdnou loď nebyl problém. Odstranila jsem z ní majáček a nechala vzkaz Mistrovi. Byl krátký a stručný – Potřebuji čas. Nehledejte mně. Ozvu se vám sama.

A tak se stalo, že jsem opustila planetu Blanchott. Nevěděla jsem, kam letím. Ale důležité bylo, že jsem byla pryč a neohlížela se zpět. A vzpomínala jsem. Co asi řekne Rada Mistrovi, až se před ní objeví bez svého Padawana? Bude jim muset říct celou pravdu. Nebyla jsem dostatečně silná na to, abych zvládla své pocity. Zklamala jsem prostě všechny.

Zastavila jsem se na planetě Perrnie. Zde jsem si odpočinula. V té zaprášené díře se mi moc nelíbilo, ale dalo se zde poměrně dobře relaxovat a meditovat. Pobývala jsem zde několik dní, než jsem se rozhodla, kam se vydám nyní. Poletím dál. Za sedmi prstencovou planetou Denter jsou další dvě, Rhante a Hoomet. Na Hoometu bych se mohla na nějakou dobu docela dobře ukrýt.

Doletěla jsem tam pozdě v noci a bylo mi neuvěřitelně špatně. Ubytovala jsem se tam v jednom nenápadném penzionu pro všechny rasy a národy galaxie, zřejmě uprchlíky. Zde jsem se poměrně zabydlela. Postupem času na mně bylo vidět, jak ve mně roste mé dítě. Bříško se mi zakulacovalo a Síla se ke mně začala vracet – a to ještě mnohem intenzivněji. Mé myšlenky často patřily Alwexovi a jeho otci.

Rozmýšlela jsem se hlavně nad tím, zda se mám vrátit teď nebo později. Slíbila jsem přece Mistrovi, že se vrátím. Neřekla jsem mu ale, kdy. Je pravda, že už o mně několik měsíců nemá žádné zprávy. Mrzí mne, že jsem nesplnila jeho očekávání a naděje, které do mě s mým výcvikem vkládal.

Rozhodla jsem se nakonec, že se do týdne vrátím a vše radě vysvětlím. Snad mi dovolí opustit řád a vychovat mé dítě. Odlétala jsem z Hoometu plná nových nadějí. Před Coruscantem jsem sice váhala, zda dělám dobře, ale riskla jsem to. Ocitla jsem se opět na své takzvané „domovské planetě", na níž jsem mnoho let pod vedením Mistra vyrůstala.

A zjistila jsem, že mé místo po Mistrově boku zatím ještě nikdo nezaplnil. Zmátlo mne to. Proč? Proč Mistr nedovolil, aby někdo obsadil mé místo? Aby dostal nového Padawana, který by byl jeho velikosti hoden? Že by na mně … čekal?

Nakonec jsem připravila holografický přenašeč a zkontaktovala vás. Kvůli mně jste připravili speciální zasedání. Abych vám řekla svůj příběh. Aby jste se rozhodli. Aby jste mi mohli vytknout mé hloupé chování. Aby jste mně mohli zbavit titulu rytíře Jedi.

Oddychla si. Je to venku. Konečně ji někdo vyslechnul, co na tom, že to byla samotná Rada v čele s Mistry Macem Windu a Yodou. Nevěděla, jak má začít, ale přesto to udělala. Pověděla jim o misi, o Mistrovi, o Alwexovi a jeho otci, o sobě a jejích pocitech. Na závěr dodala, že vzhledem k tomu, že čeká dítě, a proto je prosí, aby ji uvolnili z řádu.

Někteří z Rady by ji vyloučili ihned, zvlášť charakterní a přísný Ki-Adi-MundiBez diskuse. Bez nějakého šetření. Nezajímaly je ani v nejmenším Mar-Tečiny pocity. Byl to příliš velký prohřešek proti slibu Jediů. . Viděla to na nich, i když to mohl být jen zkreslený přenos. Ale protože všichni věděli, že má Yoda pro Mar-Tec slabost – kdysi jí totiž cvičil a přesvědčil se sám o tom, jak je nadaná – a tak se nikdo nic neopovážil říct nahlas.

Celý den měli na přemýšlení a Mar-Tec poprvé za mnoho týdnů zašla za Mistrem. Nemohl uvěřit svým očím, když před ním nejistě stanula. „Při Síle … jsi to ty?! Kde jsi byla? Kam jsi tak náhle zmizela Co měl, zatraceně, znamenat ten tvůj vzkaz?!" obořil se na ni.

A ona mu znovu vyprávěla celý příběh velké lásky od začátku a sdělila mu také důvod, proč se na Coruscant vrátila – byl to on. Nechtěla ho nikdy zklamat. Mistr jí celou dobu bedlivě naslouchal a nakonec zašeptal:

„Věděl jsem, že s tebou není na Blanchottu něco v pořádku. Jen jsem se neodvažoval se míchat do tvých záležitostí … víš přece, že jsem se vždycky snažil nechat ti nějaké soukromí a možná to nebylo dobře … ale měla jsi mi to říct hned …" Potom se kousl do rtu a vydechl: Jak rád tě vidím, Mar-Tec …!" A objal ji.

Společně přestoupili před Radu. Mar-Tec si připadala jako mučedník, kterého právě bez soudu odsoudili, když vcházela do hlavní zasedací místnosti. Všechny pohledy se upíraly právě na ni. Byl to pro ni strašně zvláštní pocit. Každý Jedi řekl svůj názor. Někteří z nich nesouhlasili s tím, že se Mar-Tec vrátila na planetu. Tvrdili, že je to nebezpečné. Jiní si přáli, aby v řádu zůstala a její dítě že by se mohlo stát dobrým Padawanem, protože už nyní z něj byla cítit velká Síla.

Poslední slova patřila Yodovi. Jeho slova měla vedle Mace Windu tu největší váhu. „Některé činy tvé, Mar-tec, jen chválit mohu, za jiné však nic jiného než zatracení tě nečeká. V řádu ty smíš zůstat. Ty a tvé dítě. Vaše budoucnost jasná je. Ale nikdy se ty vidět s jeho otcem nesmíš."

Mar-Tec vděčně přikývla a zhluboka vydechla. Vždycky považovala Radu za zlou. Toto rozhodnutí ji však překvapilo a zároveň potěšilo. Slitovali se nad ní a nad jejím budoucím potomkem. Mar-Tec pohlédla na Mistra a usmála se. Už nikdy více se nebudu protivit řádu Jediů, pomyslela si. Nikdy.