Podraz
Autor: Aleš Harazim
Stál jsem na předměstí Gwoolu a sledoval, jak zde proudí davy lidí a stále někam spěchají. Že si nedají pokoj.
Xeepee zatím opravoval přívodní kabely k senzorům Ellis a já neměl nic jiného na práci, než čučet po okolí.
Museli jsme nouzově přistát na planetě Gwiing, protože Ellis dostala pěkně zabrat od malé, ale silné flotily lodí pirátů. Načasovali si to zrovna, když jsem neměl v provozu deflektorní štíty. Vůbec teď byla Ellis chudinka celá pochroumaná. Dokonce mi nějak nefungoval ani hyperdrive. Proto jsme se vynořili v tomhle neznámém systému. Měl jsem namířeno na Alderaan, ale loď vyskočila z hyperprostoru tady a všechny displeje naznačovaly, že jsme tam, kde jsme chtěli.
Napadlo mě, že mohl Ellis někdo sabotovat, ale moje loď by se jen tak nedala. Je to chytrá loď.
Planeta Gwiing je průmyslové místo. Velká města plná kouře a temných mraků (i když ony to možná ani mraky nejsou, asi to spíš bude ten kouř). Lidé zde alespoň nemají nouzi o práci.
Sedl jsem si na špinavou zem a upřeně pozoroval míhající se obyvatele a docela mě to i uspávalo.
* * *
Když jsem se probudil, nehezky jsem se vylekal. Byl jsem v nevelké místnosti bez oken, po stěnách byly bílé kachlíky a strop nade mnou byl zacákaný krví. Já byl připoutaný za ruce, nohy a přes břicho ocelovými popruhy a ležel jsem na nerezovém pitevním stole stojícím uprostřed místnosti.
Nepříjemný pocit.
Nikdo jiný tam nebyl. Na stěně po mé levici byl do kachlíků zasazený hák, na který se obvykle věší zbytky zvířat po zabíjačce.
Všiml jsem si také, že mě někdo svlékl. Dokonce mi vzali i bitevní kombinézu. Začínala mi být zima, protože jsem se celý roztřásl.
Možná to ale nebylo zimou.
Pak najednou někdo otevřel ocelové dveře a dovnitř vešly dvě postavy. Jedna měla na sobě mou bojovou kombinézu! Druhá byla asi šéf, protože měla přes sebe přehozený dlouhý červený plášť, na kterém se ve svitu světla umístěného nade mnou tvořily duhy.
„Rád vás konečně vidím, D’othe,“ řekl Šéf.
„Potěšení je na mé straně. Rád bych vám potřásl rukou, ale jsem poněkud indisponován.“
„Ano. To poněkud jste,“ zašklebil se Šéf a pokynul chlápkovi v mé bitevní kombinéze. Ten ke mně přistoupil a v ruce držel něco jako hřebík. Bylo to ale skoro půl metru dlouhé a pět centimetrů v průměru.
Zabodl mi to do levé ruky a když narazil na kost, trošku s tím zakroutil.
„Váš přítel si asi rád hraje,“ řekl jsem celkem klidně. Nějakou tu bolest vydržím. Potom, co mi udělal doktor Luughanss na Dathomiru…
„Potřebujeme od vás jisté informace,“ pokračoval Šéf a jeho chlápek mi začal ránu obvazovat, abych jim tu nevykrvácel a nezemřel dřív, než se něco dozví.
Parchanti.
„Rád bych si promluvil, ale jsem v poněkud nepříjemné poloze a také bych měl rád něco na sobě.“
„Až nám odpovíte, dočkáte se toho.“ Nechal svá slova trochu doznít. „Nejprve bych se chtěl zeptat na tu vaši loď. Měli jsme opravdu velké problémy se sabotáží. Nechtěla se poddat. Naštěstí nám pomohl váš velice sdílný droid. Ten vás také uspal.“ Šéf vycenil žluté zuby a pokusil se o něco jako úsměv. Moc se mu to nepovedlo.
Takže to byl Xeepee. O tom si s ním budu muset ‘popovídat’. Pokud to přežiju.
„A co chcete vědět přesně?“
„Mého zaměstnavatele by zajímalo, kde jste ji koupil.“
„Nekoupil jsem ji. Postavil jsem si jí.“
„Dobře. Řekněme, že vám věřím. Dále by nás zajímal její počítačový systém. Chceme si ho nahrát.“
„To už bude složitější.“
„Ale?“
Nic jsem neřekl. Šéf se jen tak nepatrně podíval na svého společníka a ten ke mně hned s radostí vyrazil. Parchant.
Hřebíkem mi tentokrát provrtal rameno. Zastavil se až o nerezový pitevní stůl. To už jsem křičel bolestí a všechno kolem mě začalo tak nějak tmavnout. Do bezvědomí nepadám často.
* * *
Z bezvědomí mě dostala bolest v ruce. Když se mi ten chlápek vrtal tím hřebíkem v kosti, ani to tolik nebolelo. Teď si asi moje kost vzpomněla, co se to s ní dělo.
Rozhlédl jsem se. Všude byla tma. Když jsem upadl do bezvědomí, asi mě nechali. Jenom mě trochu přemístili.
Visel jsem na jednom z těch háků. Byl jsem zavěšen za díru v rameni a lehce se pohupoval na své klíční kosti. Nebyla to příjemná poloha. Proto jsem raději opět upadl do bezvědomí.
* * *
Nechtěl jsem se budit, ale když do vás někdo buší železnou tyčí, moc toho nezmůžete. Chlápek měl stále mou bojovou kombinézu. Parchant.
Teď už jsem opět ležel na pitevním stole.
„Jakpak se ti viselo, hajzle?“ poprvé promluvil nelegální majitel mé kombinézy.
„Docela to šlo,“ zašeptal jsem si spíš pro sebe.
Opět se otevřely ty ohromné ocelové dveře a dovnitř vstoupil Šéf. Za ním se ale objevil ještě někdo.
„Už jsme se jednou viděli, pane D’othe,“ řekl docela potichu ten nový muž.
Nevzpomínal jsem si na něj. Ale i kdybych ho už někdy viděl, nechtělo se mi přemýšlet. Když celou noc visíte za klíční kost na háku, taky by se vám nechtělo. Teď bych snad nepoznal ani svou matku.
„Jmenuji se Palpatine.“ Nechal své jméno chvíli ve vzduchu. Asi očekával, že si ho vybavím. Už jen proto, co mi děláte, vám tu radost neudělám, parchanti. V duchu jsem se usmál. Co všechno vám v takovéto situaci udělá radost je až s podivem.
„Nejvyšší kancléř Republikového senátu. Zatím,“ dodal ponuře. Co je mi do toho, ty vylízanče. Až se odsud dostanu, stejně ti ta tvoje funkce nepomůže. Budeš trpět a prosit o milost jako zvíře. Začínal jsem vidět trochu do červena. Zkusil jsem zacloumat popruhy, ale kromě vrzání to nemělo valného výsledku.
„Dobrý pokus,“ řekl Šéf, ale pak jako by si uvědomil, kdo je to tu s ním a rychle zmlkl.
„Od několika lidí jsem se dozvěděl, že jste velice dobrý v okrádání velkých společností o jejich velice tajné technologie,“ chytl se slova opět Palpatine. „Potřeboval bych, abyste pro mne něco získal. Takovou malou technologii.“
„Kašlu na tebe, ty hajzle,“ řekl jsem poněkud chraplavě.
„To není dobrá odpověď,“ pošeptal mi do ucha ten, co mi vzal kombinézu a začal si připravovat nově nabroušený hřebík.
„Ještě to zkusíme po dobrém,“ zastavil ho Palpatine. „Pokud mi k tomu všemu přenecháte i vaši loď, dokonce vás ani nezabijeme. Pouze vás trošku… přeměníme.“
Šéf a chlápek se začali nahlas smát. Nechápal jsem čemu.
Zatloukač si začal s hřebíkem přehazovat z jedné ruky do druhé a občas se podíval na své společníky.
„Pokud se nerozhodnete spolupracovat dobrovolně, budeme vás ještě chvíli mučit. Náš přítel, Bool, má v zásobě ještě pár kousků. Pokud ani pak, prostě vás přeměníme a budeme doufat, že si na to, co potřebujeme, vzpomenete.“
Přeměníte? Co to furt ten šílenec mele? Rozhlédl jsem se a zoufale hledal způsob, jak se odsud dostat. Musím se odsud dostat. Nechci se přeměnit.
Pak jsem dostal od Boola opět železnou tyčí přes hlavu a s radostí opět upadl do bezvědomí. Nechtělo se mi přemýšlet, jak se odtud dostat. Být v bezvědomí je snazší. Začínal jsem mít Boola rád.
* * *
Po probuzení jsem nechtěl raději otvírat oči. Kdo ví, co bych viděl. Třeba mi už chybí některé končetiny, nebo jsem už přeměněný na nějakého rezavého droida.
Oči jsem nakonec stejně otevřel. A lekl jsem se. Hrozně jsem se lekl.
Už jsem nebyl v pitevně. Nebyl jsem nikde. Obklopovala mě absolutní temnota. Ještě temnější, než je sám vesmír. Levitoval jsem tam. Nahý. Na mém těle jsem neviděl žádné známky zranění způsobené Boolem. Cítil jsem se dobře. Ani zima mi nebyla. Jenom jsem byl unavený, chtělo se mi spát…
* * *
„Vstávej!“ Veškeré bolesti se rychle vrátily. A přibyla jedna nová. Někdo se mi vrtal v uchu.
Otevřel jsem oči a uviděl Boola, kterak strká nějakou tenkou dlouhou tyčku do mého sluchovodu a čte si něco na displeji. Měl jsem přitom podivný pocit. A nebyl to nepříjemný pocit z té tyčky. Skoro jsem jí přestával vnímat. Byl to pocit síly. Neuvěřitelné síly v mých pažích. Zkusil jsem zabrat za řemeny. Přetrhly se.
Bool stačil pouze vykulit oči, než se mu má pěst zabořila do obličeje. Když padal, na zdi se objevil další cákanec krve. Mezi obsahem jeho hlavy byly sem tam i vypadlé zuby. Vykulené oči už také neseděly na svém místě.
Když jsem si sedal, lehce jsem vytrhl ocelový popruh připevněný přes mou hruď z pantů na stole a levou rukou vytrhal popruhy přidržující mé nohy. Všiml jsem si děr v ruce a rameni, ale necítil jsem je.
Cítil jsem se silný. Tak silný, že jsem se nebál zranění. Byl jsem nesmrtelný. A rozhodnut jít za pomstou.
Opatrně jsem z Boola sundal bitevní kombinézu. To proto, aby nebyla zacákaná obsahem jeho hlavy. Časem takové věci začínají zapáchat.
Dveře neměly žádnou kliku nebo jiný otevírací mechanizmus. Nevěděl jsem, co dál. Zkusil jsem je vyrazit holýma rukama. Podařilo se to. Na první pokus.
Ocitl jsem v úzké dlouhé chodbě. Ani jsem nedohlédl na konec. Jenom jsem slyšel hřmot alarmu. Budou potíže, pomyslel jsem si.
Pak jsem v dálce uviděl první stráž. Za ním jich bylo plno dalších. Chodba byla tak úzká, že museli být v zástupu.
Postupoval jsem pomalu, ale cestou jsem vzal jednomu ze strážců podobnou tyč, kterou mě tyranizoval Bool a pak to šlo rychleji. Stačila lehká rána do hlavy a bezhlavá těla padala k zemi. Po několika minutách mi krev na zemi sahala až po kotníky. Začínal jsem si zvykat. Nevadilo mi to. Líbilo se mi to.
Když už byla tyč tak zanesená tělními tekutinami, že začala v ruce klouzat, odhodil jsem ji a pokračoval pěstmi. Stráž už nepostupovala kupředu. Utíkali pryč. V tom zmatku jsem si ani nevšiml, jestli po mě stříleli. Pravděpodobně ano, ale bylo mi to jedno. Cítil jsem se klidně a vyrovnaně. Lépe mi v životě nebylo.
Napadlo mě, že už mě možná ten Palpatine přeměnil, ale to bych asi nezabíjel jeho lidi, nebo ano? Byla to snad zkouška? To bych ale asi neměl nutkání zabít i jeho. A to nutkání bylo zatraceně silné.
Nechtělo se mi o tom ale přemýšlet. Prostě jsem jen bojoval. Když už nebylo s kým, zastavil jsem se a prohlédl se. Byl jsem celý, od hlavy až k patě, od krve. Ještě že se nic nedostane pod kombinézu.
Chodba vepředu stále pokračovala. Jiná cesta nikde nebyla, tak jsem se ani nemusel zatěžovat hloupým rozhodováním kudy dál.
Po několika minutách jsem došel k dalším ocelovým dveřím. Stačilo do nich lehce strčit, panty se vykroutily a dveře se od nich odtrhly jako kus papíru. Jestli mě přeměnili, začínal jsem je mít za to rád.
Za dveřmi byla ohromná místnost, která vypadala jako hangár pro obrovské vesmírné lodě, ale nic v ní nebylo. Před očima mi proběhlo podivné zavlnění. Za normálních okolností bych se nad tím pozastavil, ale v tu dobu mi to přišlo tak nějak normální.
Nebojácně jsem se vydal doprostřed onoho hangáru místo toho, abych se nenápadně plížil přikrčen u zdi. Pak jsem za sebou něco zaslechl.
Rychle jsem se otočil a všechny reflexy jsem měl připravené na zabíjení. Stál tam Bool. Obličej měl pokroucený do podivných tvarů a některé z nich mi připomínaly mou ruku zaťatou v pěst. Jedno oko chybělo úplně, druhé drželo na svém místě jen nějakou záhadnou silou. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale Bool se usmíval. Pokud to tak dá tedy nazvat. Ve skutečnosti to byla podivná grimasa na bezzubém něco, co dříve bývalo ústy.
Pěst mi sama vyletěla, aby provedla úder do stejných míst, jako předtím, ale Bool jí jako by nic zadržel. Jako by nic zadržel pěst, která rozráží ocelové dveře jako by byly z papíru. Trošku jsem se začínal divit.
Bool svou rukou držící pevně mou pěst trhl a mě málem vytrhl paži z kloubů. Zkusil jsem ho zasáhnout nohou, ale i tu mi zachytil, takže jsem ztratil rovnováhu a padl na záda. Bool se nade mě předklonil, stále mi držel ruku a nohu, a něco zachrchlal do mého obličeje. Nejspíš něco říkal, ale s rozmlácenou bezzubou pusou se artikuluje špatně.
Snažil jsem se dostat z jeho sevření, ale neúspěšně. Pak se tam náhle objevil někdo další.
Popadl Boola a odhodil ho o několik metrů dál. Pak mi podal ruku a pomohl mi, abych se postavil. Nevěřícně jsem na něj zíral. Vypadal úplně normálně. Druh homo sapiens. Jako já (tedy až na pár úprav, které mi udělal doktor Luughanss na Dathomiru). Stál tam a díval se na mě. Pak se usmál.
„Co tak koukáš?“ řekl. Stále jsem na něj zíral. Ani nevím proč. Jako bych byl paralyzován. Nějak jsem se nemohl hnout.
„Tak jdeme ven, ne?“ zeptal se a já jsem ze sebe konečně dokázal vykoktat slova.
„Co jsi zač? Kam ven? Co se to k čertu děje? Jak to, že ještě žil?“
„Nějak moc otázek najednou. Po cestě ti na ně odpovím, teď ale pojď.“
Rozeběhl se směrem ke vzdálenější stěně hangáru. Já jsem chvíli stál na místě a pak se vydal za ním. Postava měla na sobě podivný dlouhý plášť. Vzpomněl jsem si, že podobné jsem viděl na Jediích, když jsem byl v Chrámu Jediů na Coruscantu. Podle všeho to byl tedy Jedi.
U stěny hangáru se Jedi zastavil. Začal něco nahmatávat a náhle se jedna část stěny nerozlišitelná od ostatních začala odsouvat dovnitř a pak do strany, čímž se zpřístupnil tajný úzký temný vchod. Jedi vlezl dovnitř.
Bylo tam plno prachu, že se skoro nedalo ani dýchat. Po cestě se chodba několikrát rozdělovala a Jedi bez jediného zaváhání na křižovatkách pokračoval dál. Pak se náhle zastavil.
„Dobře. Čekám na tvoje otázky,“ otočil se na mě.
„Ty jsi Jedi, že jo?“
„Jak jsi na to přišel?“
„No, podle pláště.“
„Takový plášť nenosí jen Jediové.“
„Tak jsi, nebo ne?“
„Ne.“
„Tak jak se ksakru jmenuješ? Už mě to přestává bavit.“ Ruka se mi nějak sama zaťala v pěst.
„To není důležité. Co chceš teď dělat?“
„Zabít tě?“
„Ne, myslím co chceš teď dělat s Palpatinem?“
„Co asi? Najdu ho, zabiju ho a pak si půjdu po svých.“
„To není nejlepší nápad.“ Zdálo se mi, jako by se mi ta ruka sama od sebe lehce pohnula.
„A to jako proč?“
„No, to by bylo složitější. A ty teď nejsi zrovna ve stavu, abys pochopil složitější věci.“
„A v jakym stavu teda jako jsem? Rozmlátim ti držku a uvidíme, v jakym stavu pak budeš ty.“ Nechápal jsem, co se to se mnou děje. Měl jsem hroznou chuť po krvi. Měl jsem chuť zabíjet a rozbíjet. A ten muž měl asi pravdu. Přestával jsem normálně uvažovat. I složitější věty mi nějak nešly přes pusu. Palpatine ze mě udělal vraždícího debila! Naštěstí jsem si to ještě uvědomoval.
„To klidně můžeš zkusit. Nepamatuješ si, jaké jsi měl problémy s Boolem a jak jsem se s ním vypořádal já?“
„Ghrch,“ vydralo se mi z hrdla.
„Tak nějak. Teď tě dostanu do tvé lodi a ty poletíš tak daleko, jak to jen půjde. Nejlépe zpět na Gwool.“
„Dobře,“ urovnal jsem si to v hlavě a trochu se mi tam vyjasnilo. „Uděláme to tak. Je mi jedno, kdo jsi. Jen ať už jsem pryč.“
Jedi, nebo kdo to k čertu je, se vydal dál chodbami. Nešel moc rychle a já měl čas na uvažování. Palpatine se mnou tedy asi opravdu něco udělal. Naštěstí jsem ještě dokázal svůj berserk ovládat. Může se to ale ještě zhoršit. Proti různým otravám a nemocem bych měl být díky jednomu z implantátů doktora Lugghansse imunní. Jak se však ukázalo už při otravě na Gwoolu, kterou podle všeho provedl Xeepee, nějak nefungoval. Takže na něj spoléhat nemohu. Palpatinovi bych nejraději uřezal všechny údy, ale to už se mě zase zmocňovala ta přeměna.
Jedi stále pokračoval v cestě, stále zahýbal do různých chodeb a já už se dávno neorientoval. Kdyby mi teď utekl, zemřel bych tu.
Jinak tmavé chodby začínaly postupně světlit a v dálce se malá světelná tečka pomalu zvětšovala. Po nějaké chvíli jsme se ocitli venku. Čistý vzduch se mi zabodl do plic a trochu mě to píchlo. Oči mi oslnilo jasně svítící slunce.
„Kde to vlastně jsme?“
Jedi ukazováčkem naznačil, abych byl tiše. Pak ukázal dolů po strmém srázu, kde stála stráž. Měla na sobě odolné brnění a v ruce třímala těžký blaster. Jedi se na mě podíval a pak se usmál. Podivně se usmál. Tak trochu šíleně.
Seskočil dolů a holýma rukama vytrhl stráži blaster, i s rukou. Odhodil ji stranou a krev stříkající z vytrženého kloubu vytvořila červený oblouk. Pak jsem seshora na srázu neviděl, co se děje dál, ale když jsem pak seskočil za svým společníkem, seděl u něčeho krvavého a pokrouceného, co vůbec nevypadalo jako stráž. Jedi byl od hlavy až k patě pěkně červený a místy z něj krev odkapávala na trávu.
„P... proč jsi to udělal?“ dostal jsem překvapeně ze sebe.
„A proč ne?“ zeptal se klidně a pomocí velkého listu, který utrhl z jedné kapradiny poblíž, ze sebe otíral tělní tekutiny oné krvavé kupy masa. „Díváš se na všechno moc černě. Měl jsem chuť se trochu pobavit.“
Pobavit? On řekl pobavit? Tohle asi nebude Jedi, pomyslel jsem si. Ani ti nejtemnější by snad nebyli schopni něčeho takového. Já sám jsem zabíjel. Zabíjel jsem pro peníze, ale něco takového bych nikdy neudělal. Nebo ano? Vzpomněl jsem si, jak jsem se dostal z operační místnosti.
Pak mi náhle něco problesklo myslí. Jako nějaký obraz. Spolu s tím podivným zavlněním. A stejně rychle jak to začalo, tak to i zmizelo.
„Možná bychom měli zajít dolů do města a porozhlédnout se po nějaké radnici, kde by mohli vědět, kde se ukrývá ten Palpatine,“ řekl Jedi a ukázal hluboko dolů, kde bylo přes koruny stromů vidět nevelké město za řekou. Ani jsem si nevšiml toho, že nejprve navrhoval, abych Palpatina nevyhledával a ihned planetu opustil.
„Dobře,“ řekl jsem nepřesvědčivě. Bál jsem se ho snad? Já jsem se ho bál? Když jsem se však nad tím zamyslel, kdo by se ho nebál. Jaké jsem měl problémy s Boolem a jaké s ním měl on? Já jsem nějakým záhadným způsobem dokázal ničit obrněné dveře holýma rukama, ale on měl sílu ještě větší. Nechápal jsem, kdo to vůbec je a jak se vlastně v tom komplexu tak najednou vzal?
Pak se vydal na cestu lesem směrem k řece. Chvíli jsem se za ním díval a přemýšlel, jestli třeba nemám utéct, ale uznal jsem, že bych ho nechtěl rozčilovat.
Když jsme dorazili k široké divoce tekoucí vodě, Jedi se zastavil a rozhlížel se. Pak ponořil ruku do vody. „Je teplá,“ řekl.
„Teplá? Cože?“
„Přeplaveme.“
„Přeplaveme? Vždyť se utopíme. Je to hrozně silné!“
„Ale není. Dívej.“ Nečekal ani vteřinu a skočil do temných vod. Chvíli se nic nedělo a jak se nevynořoval, začínal jsem mít pocit radosti. Pak se ale objevil nahoře. „Skoč!“
Poslechl jsem ho. Pohltila mne tma a všude kolem sebe jsem slyšel jen bublání. Po chvíli mě někdo vytáhl ven. Byl jsem na druhé straně řeky a Jedi se zlověstně usmíval.
Nechápal jsem, proč za ním vlastně jdu. Proč nezmizím z téhle zatracené planety a na celou věc nezapomenu. Kvůli němu teď riskuji život jen proto, abych se pomstil nějakému Palpatinovi, kterého stejně skoro vůbec neznám, a který mi dal vlastně neskutečnou sílu, což bych nebral zrovna jako nějakou nevýhodu. Možná jsem tím, že jdu za ním, chtěl zjistit, kdo to vlastně je. Nebo mne někdo ovládal. Třeba dokonce on. Třeba.
Jedi se opět vydal na cestu a já šel za ním jako loutka. Loutka, kterou někdo táhne za provázky. Nevěděl jsem, jestli za ním chci jít, nebo ne. Možná jsem se chtěl pomstít Palpatinovi. Možná jsem chtěl utéct. Ale teď jsem prostě jen šel. A vůbec mi nevadil ten jeho změněný názor na celou situaci.
Za řekou následoval hustý lesík a za ním už se v malém údolí rozprostíralo městečko s několika vysokými věžemi, které se pnuly do výše. Domy i věže byly zabarveny do bíla, některé do šedobíla. Ulice byly úzké, hodně propletené a všude bylo plno lidí. V mnohém mi to připomínalo města na Tatooine.
Jedi procházel skrz davy lidí, které proudily na různé světové strany. Občas se za mnou ohlédl, jestli jsem se mu náhodou neztratil.
Takto jsme pomalu postupovali až k nejvyšší budově ve městě. K radnici. Tam se Jedi zastavil a pomalu se podíval až nahoru. „Bude v nejvyšším patře. Starosti chtějí mít vždycky hezký výhled na své město. Bude úplně nahoře,“ řekl a vydal se k hlavní bráně. Bylo mu jedno, že tam stojí nějaká ochranka. Prostě šel.
U dveří mu ochranka zahradila cestu. Jedi se na ně usmál.
Tomu po levé straně vytrhl ruku s blasterem z loktu, až mu obličej ohodila vystřikující temně červená krev. Z povzdálí jsem to neviděl čistě, ale zdálo se mi, jako by jí Jedi olízl. Většina lidí na ulici se překvapeně zastavila a pozorovala, co se děje. To všechno byl zlomek vteřiny. V tom druhém, ještě než dopadla vytržená ruka na zem, rozbil Jedi ochrance po pravé straně čelist pěstí. Když se nejprve zhroutila ruka, pak pravá ochranka a nakonec i ta levá, otevřel Jedi dveře do radnice. Všiml jsem si, že nad dveřmi nenápadně bliká červené světýlko. Když jsem procházel kolem zmrzačené ochranky, lehce se mi udělalo špatně. Pár lidí jsem už sice zabil, ale z toho všeho se mi opravdu začínalo dělat špatně. I já jsem v podstatě člověk. Začínal jsem ale pochybovat o tom, zda-li je člověk i ten Jedi.
Hned za dveřmi následovala nevelká chodba, která ústila v místnosti ochranky. Na stěnách byly ve zdi usazeny monitory z bezpečnostních kamer rozsetých po celé budově a uprostřed byla přepážka, za kterou seděl jeden muž od bezpečnosti. Když se Jedi objevil v místnosti, muž vstal, vytáhl blaster a pohotově na něj vypálil. Strefil se mu přímo do hlavy.
Jedi spadl na zem. Já jsem stál s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou opodál, takže si mě muž ani moc nevšímal. Stále na Jedie mířil a pomalu se k němu přibližoval. Napadlo mě, že kdybych měl zrovna u sebe ten miniblaster, který jsem prodal jednomu pilotovi (byl to nějaký Nalfe’en), mohl bych zasáhnout. Takhle jsem tam prostě jen stál a zíral. Napadlo mě, že po tom všem, co Jedi napáchal, i kdyby byl mrtev, já sám se z toho jen tak snadno nevyvléknu. Budu muset bojovat.
Pak ale něco prasklo a muž od bezpečnosti ležel v nepřirozené poloze vedle Jedie, který pomalu vstával. Otřepal se a pokračoval dál. Přeskočil nízkou přepážku a vešel do chodby za ní. Pak se podíval za mnou a já ho následoval.
Když jsem překračoval muže, všiml jsem si, že má tělo hned vedle nohou. Jedi mu přelomil páteř tak, že mu horní kus protrhl záda a čouhal mu mezi cáry masa ven.
V chodbě za přepážkou ale teprve začalo to, co jsem předpokládal již od chvíle, kdy jsem zahlédl ono červené světýlko nad hlavním vchodem. Naklusala tam těžce obrněná jednotka vybavená tím nejlepším pancířem a těmi nejlepšími zbraněmi, které jsou v této době v celé galaxii k dostání. A ani já a podle všeho ani ten Jedi jsme neměli žádnou zbraň. Pouze naše vlastní končetiny.
A Jedi se do nich pustil. Popisovat, co se dělo pak, by asi nemělo cenu. Jistým povahám by se to možná líbilo, ale já jsem stejně viděl jen začátek, protože pak jsem se musel otočit a dýchat pouze ústy. Ony vnitřnosti v teplu moc nevoní.
Když jsem se po nějaké chvíli otočil zpět, Jedi tam stál, odkapávaly z něj stužky vazké kapaliny, jak se tak nezainteresovaně říká krvi, a zase se usmíval. Kolem něj byla doslova řečeno zabíjačka. Pomalu jsem si začínal zvykat.
A tak to pokračovalo skoro až nahoru. Začínala to být nuda. Jediným zpestřením byla nevelká skupina Wookiů, která Jedie obklíčila a chtěla ho rozpárat na kusy, ale nějak se jim to nedařilo a byli z toho tak překvapení, že se asi zapomněli bránit.
Nahoře už nás čekal jen starosta. Zamlkle seděl ve své kanceláři za svým stolem z tmavého dřeva a poklepával přitom nohou. Jedi se k němu pomalu s úsměvem přibližoval. Starosta polkl a pak ho Jedi zabil. Udeřil ho do tlustého břicha takovou silou, že starosta ještě předtím, než mu hlava padla na stůl, stihl vydávit krev smíchanou s obsahem střev. Žádné otázky ohledně Palpatina. Pak se mi zavlnil obraz před očima a upadl jsem na zem.
Když jsem se probral z bezvědomí, horečně jsem se rozhlížel po místnosti, ale nikde jsem Jedie neviděl. Jediný člověk, který tam byl se mnou, byl stále více zapáchající starosta.
Pomalu jsem se zvedl na nohy a zatočila se mi přitom hlava. Nechápal, co se mi stalo. Možná mě omráčil ten Jedi. Zdálo se, že vůbec nechtěl najít Palpatina. Vypadalo to tak, že chtěl jen zabít starostu. Ale proč mě bral s sebou? Hravě by si poradil sám. Já jsem v boji ani jednou nezasáhl. Pořád mi nebylo vůbec nic jasné. Kde se vzal? Kdo to je? Jakto že byl Bool v komplexu naživu, když jsem ho zabil?
Šel jsem na cestu zpět, abych se odsud co nejrychleji dostal. Možná mě vzal Jedi s sebou jen proto, aby mě omráčil a nechal mě místním úřadům, kteří by si mysleli, že jsem to udělal já a popravili by mě. Pak jsem si však vzpomněl na bezpečnostní kamery a ulevilo se mi. Tam jistě poznají, že jsem to já nebyl. Uvidí ale, že jsem byl s ním.
Přemýšlel jsem a procházel chodbami, které byly již prázdné až na těla pokrývající skoro každé místo na zemi. Abych tedy upřesnil, neprocházel jsem chodbami, ale těly.
Když jsem konečně dorazil dolů, měl jsem po kolena pokryté nohavice krví. Už jsem to jistě několikrát říkal, ale byl jsem rád, že mám na sobě bojovou kombinézu.
V místnosti bezpečnosti jsem spatřil posledního žijícího člověka z radnice. Právě se snažil odjistit hlavní vchod, který Jedi předtím uzavřel, aby nemohl nikdo dovnitř. Když jsem vstoupil, všiml si mě a na tváři se mi objevila panická hrůza. Spadl na zem a začal couvat. Hlasitě cvakal zuby a něco si pro sebe potichu mekotal. Asi se modlil.
Já jsem na něj vyjeveně civěl. Nechápal jsem, proč se mě bojí. Pak jsem to koutkem oka zahlédl.
Uviděl jsem záznam z bezpečnostní kamery. Jedi v ní zrovna likvidoval muže za přepážkou. Jenže to nebyl Jedi. Byl jsem to já. Pak jsem si všechno uvědomil.
Podíval jsem se zpět na muže.
Usmál jsem se.
|
