Zpověď

Autor: Johnak Wheeliak

Příběh šestý
Kam se dosud nikdo nevydal

Císař Palpatine byl u moci už téměř dvanáct let. A rytířů Jedi – a tudíž i naší práce – bylo stále méně a méně. Byli i tací, kteří tvrdili, že Jediové jsou již úplně vyhlazeni, ale já nebyl tak naivní. Už mnohokrát jsem viděl, co rytíři Jedi dokáží a nikdy bych je nepodceňoval.
A tehdy se stalo, že se jedna z Palpatinových temných Jedi střetla s rytířkou Jedi na planetě Vaschat. Nemohlo jí být víc než dvacet a nejspíš proto ji ta temná Jedi – prorokyně jménem Zilian, už jsem se o ní možná zmiňoval – nezabila a odvedla ji k císaři. Pokud bylo té rytířce dvacet, muselo jí být v době pádu chrámu Jedi osm. A kam tedy zmizela? Byl to příliš nízký věk, aby byla padawanem a cestovala s nějakým mistrem, zvlášť když venku zuřily klonové války. A děti v chrámu to nepřežily – Darth Vader a 501. legie se o to postarali. Ovšem po galaxii bylo rozeseto několik jediských enkláv jako ta na Kamparasu a bylo možné, že někdo mohl z jedné z nich děti odvést a někde je ukrýt a trénovat. Ale zrovna tak bylo možné, že ta rytířka byla jen jedna výjimka zachráněná a vytrénovaná nějakým skrývajícím se mistrem. Ale už několikrát předtím jsme zaslechli nějaké zvěsti o tom, že ve Vnějším okraji byl spatřen nějaký „mladě vypadající“ rytíř Jedi. Byly to jen fámy, ale bylo to dost na to, abych předpokládal, že má první teorie je ta pravdivá.
Císař se rozhodl zjistit pravdu. Ona samozřejmě odmítala cokoliv říct a tak ji císař předal svému nejvyššímu inkvizitorovi Tremaynovi. Nemám tušení, co se následující dva týdny dělo v Tremaynově sídle. Popravdě to ani nechci vědět. Ale po dvou týdnech se od té rytířky Jedi – nebo možná od toho, co z ní zbylo – dozvěděl, co chtěl císař vědět. Mistr Jedi Hato Nassen zachránil skupinu dětí z jedné z jediských enkláv a ukryl je. Přidalo se k němu i několik dalších mistrů a začali děti trénovat. A někteří Jediové tam přiváděli i nové děti, které byly nadané na Sílu. Když vyrostli, vyslali je ven do galaxie, aby se stejně jako ostatní rytíři Jedi skrývali. Občas také někdo odletěl, aby sehnal zásoby pro tuto tajnou akademii Jedi.
Ale s nalezením té akademie jsme měli potíže. Ta rytířka Jedi – jmenovala se Sian Donnaka – znala přibližné souřadnice, ale přesný popis cesty byl v navigačním počítači její lodě, kterou nechal velitel posádky na Vaschatu poněkud nerozvážně zničit. Za normálních okolností by nebyl problém najít podle souřadnic nejrychlejší cestu k cíli a prostě odletět, ale v tomto případě tu byl jeden drobný háček.
Ta akademie se nacházela v Neznámých regionech.
Brzy byl svolán brífink, kterého se účastnili všichni důstojníci Vaderových jednotek na likvidaci Jediů, Darth Vader a samotný císař. A také několik temných Jediů včetně Jereca.
„Jediové jsou neúnavní,“ pronesl císař Palpatine k Vaderovi. Přítomnost nás ostatních téměř ignoroval. „A to si někteří mysleli, že jsou už zcela vyhlazeni. Musíme tuhle jejich akademii zlikvidovat. A ty povedeš útok, lorde Vadere.“
„Můj pane,“ namítl Vader, „Jediové jsou samozřejmě hrozba, ale neměli bychom se nejdřív soustředit na povstání v sektoru Terrdan? Začíná se nám vymykat z rukou. Už jedenáct planet vyhlásilo samostatnost a sektorová flotila byla těžce poškozena...“
„Kterýkoliv z našich admirálů a generálů dokáže postavit ty ubožáky do latě, když mu k tomu dáme dostatečné prostředky,“ řekl Palpatine a opovržlivě mávl rukou. „Ty, lorde Vadere, se musíš postarat o rytíře Jedi.“
„Ale i když je to akademie, kolik jich tam může být?“ nadhodil Vader. „Deset? Dvacet? V současnosti nás už stěží mohou ohrozit.“
„Opatrně, můj příteli,“ napomenul ho Palpatine. „Začínáš rytíře Jedi podceňovat. Možná je jich málo, ale z dlouhodobějšího hlediska představují mnohem větší hrozbu než nějaké armády a flotily: ty jsou také nebezpečné, ale na úplně jiné úrovni.“
Na okamžik se císař odmlčel a potom se opět podíval na svého učedníka. „Slyšel jsi příběh o Darthu Nihilusovi?“
Vader si svého pána chvíli měřil. Potom řekl: „Ne, můj pane.“
Mezitím to ve velkém sále začalo mírně šumět, jak začali jednotliví důstojníci probírat situaci mezi sebou. Já ale pilně poslouchal. Možná by se to dalo vykládat jako že poslouchám cizí rozhovor, ale ani císař, ani Vader to zřejmě nevnímali... nebo to nepovažovali za problém. Působili takovým dojmem, že nikdo jiný pro ně neexistuje, když spolu mluví.
„Darth Nihilus byl sithský lord žijící před dávnými časy,“ řekl Palpatine. „Nežil ale příliš dlouho. Často dostával přízvisko ,Hladový‘. Byl totiž pomocí temné strany Síly schopen vysávat z lidí život. A když to poprvé zkusil, udělal to znovu a znovu a nakonec se už soustředil jen na to, aby uspokojil svůj ,hlad‘. Už ani nedokázal vnímat a uvažovat jako normální člověk. Všechen život existoval jen proto, aby ukojil jeho hlad. V jeho okolí všichni pomalu, pozvolna umírali. Nihilus sám už nebyl příliš schopen vnímat jednotlivé osoby, nebo možná je nepovažoval za hodny své pozornosti. Viděl jen planety a hvězdné systémy a všechno, co mělo silnou auru Síly,“ Palpatine se zatvářil téměř teskně. „Měl velikou moc, ale neuměl ji správně využít. Smyslem jeho života bylo jen zničení všeho ostatního života, ukojit svůj stále se zvětšující apetit a žít v mrtvé galaxii. Byl to dost nešťastný osud.“
Ticho chvíli viselo ve vzduchu, potom se Vader zeptal. „No... a co se s ním stalo?“
„Skupina Jediů a Mandalorianů se nalodila na jeho loď a on nebyl schopen sestavit efektivní obranu. Nebo se tím možná prostě nehodlal zabývat, taková drobná skupinka ho přece nemohla ohrozit. Myslel si, že ho nemůže ohrozit nic. A tak se ti rytíři Jedi probojovali až k němu, zabili ho a vyhodili jeho loď do povětří.“
Vader se na císaře mlčky díval a císař se pousmál.
„Nesmíme podceňovat zdánlivě drobná nebezpečí, lorde Vadere. Rytíři Jedi nemají žádné armády, ale jsou mnohem větší hrozba než jakákoliv povstání. Je to jako z živým tvorem. Může ho zabít salva z blasterů, ale jedna buňka nějakého exotického viru ho může zahubit úplně stejně a tak náhle, že si to ani neuvědomí, dokud nebude pozdě.“
„Rozumím, můj pane.“
Jerec nejspíš vycítil příležitost a přispěchal k císaři. „Můj pane, pokud mohu, možná je možnost, jak vyřešit oba naše problémy. Pokud lord Vader cítí, že situace v sektoru Terrdan vyžaduje jeho pozornost, mohu se já vypravit do Neznámých regionů po stopách Jediů.“
Vaderův výraz byl pod maskou nečitelný, ale nejspíš z Jerecova návrhu radost neměl. Oba tam chvíli jen tak stáli a Vader ho propaloval pohledem. Nakonec se Palpatine usmál a řekl: „Vážím si vaší nabídky, lorde Jerecu. Avšak nemůžeme si dovolit dělit naši pozornost na dvě hrozby. O situaci v sektoru Terrdan se postará Flotila. Jedie ale nesmíme podceňovat. Poletíte do Neznámých regionů oba. Lorde Jerecu, vy si vezměte sebou ještě své nejlepší temné Jedie.“
Jerec se usmál. „Jistě, můj pane.“
„A ty, lorde Vadere,“ pokračoval císař, „vyber lodě, které tam chceš vyslat. A vezmi s sebou svou osobní legii stormtrooperů.“
Jerecův úsměv pohasl, ale zato já jsem se začal z povzdálí usmívat. Bylo jasné, že Jerecovi se líbila představa, že bude se svými temnými přisluhovači, kteří jsou loajální výhradně k němu, a Vaderem v Neznámých regionech. To by pro něj byla jistě neopakovatelná příležitost zbavit se Vadera jednou provždy. Ovšem pokud s nimi poletí i 501. legie a lodě s posádkou oddanou císaři, byl by jakýkoliv Jerecův pokus o puč velice nerozvážný.
„Rozumím, můj pane,“ řekl Vader. Potom císař odešel a Vader nás začal seznamovat s plánem.
Jenže v podstatě nebylo co plánovat. Chystali jsme se letět do neznáma a nevěděli jsme, s čím se tam můžeme setkat. Byla to velice riskantní operace. A někdo by ji možná mohl označit i za sebevražednou.
Trvalo ještě další týden, než byly všechny jednotky z 501. legie odvolány ze svých současných misí zpátky na Coruscant. Darth Vader mezitím vyčlenil imperiální hvězdný destruktor Wanton, který nás v doprovodu šesti lehkých křižníků třídy Carrack měl dopravit do Neznámých regionů.
Samotná cesta byla dost možná ta nejnebezpečnější část celé akce. Neznámé regiony byly převážně neprozkoumaná oblast a stačila drobná chybička v navigaci a mohli jsme skončit opravdu špatně. Naštěstí nám císař obstaral výborného navigátora, který v této části Regionů prý už kdysi nějaký čas působil. Ovšem modrá pleť a rudě žhnoucí oči toho nadporučíka – který očividně nebyl lidského původu – některé xenofobnější členy posádky poněkud dráždily. Kapitán Grenier na něj pohlížel skrz prsty a nemluvil s ním, pokud opravdu nemusel. Byl to muž nadšeně propagující přirozenou lidskou nadřazenost a byl zhnusen, že musí mít tohoto tvora na své lodi. A admirál Tarzini z toho nebyl o moc nadšenější.
Jenže ten nadporučík evidentně nebral vůbec na zřetel, co si o něm nadutí členové loďstva myslí, a dál vykonával svou práci. A díky němu jsme dvacet dní po našem odletu z Coruscantu úspěšně dorazili k cíli.
Planeta, na které se měli ukrývat rytíři Jedi, byla červená až oranžová a nevypadala moc jako místo, kde by kdokoliv chtěl žít dobrovolně.
Nadcházejícího brífinku se účastnili všichni důstojníci z protijediských jednotek, velitelé ostatních praporů 501. legie, admirál Tarzini a vyšší důstojníci Wantonu. A samozřejmě Vader a temní Jediové.
„Provedli jsme senzorový průzkum planety,“ řekl jakýsi poručík, který byl zřejmě zástupcem toho modrého senzorového důstojníka, kterého admirál na brífink nepozval. „Většinu povrchu tvoří skaliska a vzduch zřejmě produkují velké rostliny v oblasti kolem rovníku. Teplota na většině míst planety je pro lidský organismus příliš vysoká. Vlastně jediná místa, kde by mohl člověk delší dobu žít, jsou oblasti kolem obou pólů. V atmosféře je několik toxických látek, ale ty jsou soustředěny převážně kolem rovníku. Na pólech bychom měli být schopni dýchat normálně.“
„Našli jste nějaké známky osídlení?“ zeptal se Vader věcně.
Poručík přikývl. „Ano, pane. Na severním pólu jsou jakési stavby. Zřejmě pozůstatky měst nějaké zaniklé civilizace.“
„To vypadá na nejlepší místo, kde začít hledat,“ nadhodil brigádní generál Brenton, který byl formálně velitelem 501. legie pro tuto misi. Ale skutečným velitelem byl samozřejmě Vader. „Navrhuji vyslat průzkumné jednotky.“
Vader ho ale ignoroval a otočil se na prorokyni Zilian. „Cítíte něco, Zilian?“
Žena s vlasy černými jako sondernský havran zavřela oči a chvilku mlčela a pouze zhluboka dýchala. „Jsou tam,“ řekla pevně. „Někde v těch ruinách.“
Jistota v jejím hlase nenechala nikoho na pochybách, zdali má pravdu. A Vadera už vůbec ne.
„Admirále,“ oslovil Tarziniho, „zaujměte oběžnou dráhu nad planetou. Generále Brentone, připravte se na pozemní útok. Pouze pěchotu a lehká vozidla. Kráčející kolosy a tanky by nám tu k ničemu nebyly.“
„Rozumím, mylorde,“ řekl Brenton.
Potom se Vader podíval přímo na mě. „Majore Morzagu?“
„Ano, mylorde?“ zeptal jsem se, ačkoliv mi bylo už jasné, co mi chce Vader říct.
Vysadit několikatisícovou armádu na planetě nebyla zrovna ta nejlehčí věc ve vesmíru. Zvlášť, když o té planetě ani o potenciálu protivníka nic nevíte. Já tedy dostal za úkol vést jednotku, které provede předběžný průzkum a zajistí oblast pro vylodění zbytku legie.
Jerec s námi také poslal jednoho ze svých temných poskoků jménem Mors. Což nebyla zase tak velké posila. Byl to sice temný Jedi, ale stačil mi jediný pohled, abych viděl, že je tupej jako Gungan v říji. Takový člověk mohl nadělat více škody než užitku, ale to jsem samozřejmě nemohl svým nadřízeným říct.
Když transportér, ve kterém jsem letěl, hladce dosedl na zem, hlavou mi bleskla vzpomínka na bitvu na Alkiře. Nevím proč. Možná mi ji připomnělo to přistání. Možná jsem si trochu uvědomil, jak moc jsem se od bitvy na Alkiře změnil... a jak se změnila celá galaxie.
Na další úvahy ale nebyl čas. Průchod se otevřel a moji stormtroopeři vyběhli ven. Já byl venku jako poslední a hned jsem se začal rozhlížet. Venku bylo dost teplo, ale ne tolik, aby se to nedalo vydržet. Všude okolo v ruinách města dosedaly na zem další transportéry pod mým velením. Mors byl na jednom z nich, trval na tom, že bude osobně vést do boje malou skupinku stormtrooperů a já mám dělat „ty vojenské nesmysly“.
„Rozptylte se!“ křikl jsem na stormtroopery okolo. „Prohledejte celou oblast. Vy, co nesete senzorovou soupravu, hledejte známky života.“
Jenže v tomhle zničeném městě nebylo už moc co prohledávat. Z budov, kde původní obyvatelé téhle planety nejspíš žili, zbyly povětšinou jen kusy stěn. Střechu měla tak jedna budova z deseti.
Ovšem po několika minutách jsem si všiml skály, která se nacházela asi dva kilometry od nás a výrazně se tyčila nad městem. Všiml jsem si jí samozřejmě už předtím, ale teď jsem jí věnoval důkladnější pohled. Do skalního masivu byla zapuštěna nějaká obrovská stavba. Byla zchátralá, jako všechno v tomhle městě, ale to jí moc neubíralo na majestátnosti. Domorodci, kteří tu žili, ji nejspíš používali jako chrám, kde uctívali svá božstva.
A přísahal bych, že pokud je na téhle planetě nějaká jediská akademie, bude v téhle stavbě.
Sáhl jsem po komlinku. „Tady major Morzag, rota Esk se přesune k té budově ve skále. Zbytek zajistí oblast.“ Rozeběhl jsem se směrem ke skále a namačkal jsem další kód. „Morzag pro Wanton, našli jsme starou chrámovou budovu, domnívám se, že je to nejpravděpodobnější místo pro úkryt Jediů. Právě se k ní přesouváme.“
„Rozumíme, majore,“ odpověděl mi hlas narušovaný občasným prskáním statiky. „Transportéry se zbytkem legie už odstartovaly – na příkaz lorda Vadera. Budou kroužit v atmosféře a čekat na signál.“
Ušklíbl jsem se, Vader se zřejmě už nemohl dočkat. Nebylo nejmoudřejší nechat výsadková plavidla delší dobu jen tak kroužit nad planetou, ale vzhledem k tomu, že planeta neměla žádné pozemní zbraně, tak to bylo celkem jedno.
Nebo alespoň neměla žádné zbraně, o kterých bychom věděli.
Potřásl jsem hlavou. Podobné úvahy byly zbytečné, protože jsem přemýšlel o věcech, které nemohu nijak ovlivnit. Musím se soustředit jen na svůj úkol.
Jedna ze stěn chrámu už byla sotva padesát metrů od nás. Spolu s několika stormtroopery jsem se zastavil u jedné z trosek v okolí a prohlédl si tu budovu. Hlavní vchod byl zasypán. Ve výšce asi dvaceti metrů byla jakási větší římsa a na ní několik úzkých průchodů. Možná by se tudy dalo projít dovnitř, ale není to cesta pro tisíce vojáků.
„Čtvrtá četa,“ řekl jsem do komlinku. „Vyšplhejte na tu římsu u jižní stěny budovy a zkuste se dostat dovnitř.“ Opožděně jsem si uvědomil, že pokud jsme přesně na severním pólu, tak teoreticky všechny stěny chrámu jsou jižní. Ale čtvrtá četa evidentně věděla, kterou myslím, a hned vyběhla ze svého úkrytu. Stormtroopeři si připravili háky s lankem, odpálili je na římsu a začali šplhat.
Podíval jsem se na stormtroopera vedle mě, který měl v ruce příruční scanner. „Zaznamenáváte uvnitř nějaké známky života?“
Voják pokrčil rameny. „Něco tam zaznamenávám, pane. Ale je to moc daleko, abych poznal, co to je za tvory nebo kolik jich je.“
„Jediové o nás asi ještě vůbec nevědí,“ poznamenal poručík Solranson sebejistě.
Nad tou jeho poznámkou jsem se musel uchechtnout. „Pokud tu rytíři Jedi jsou, tak o nás už vědí nejspíš od té doby, kdy jsme se vynořili v této soustavě, poručíku. To, že se nám zatím neukázali, nic neznamená.“ Rozhlédl jsem se. „Vojíne, dokážete zjistit, jak je támhleta stěna široká?“ Ukázal jsem na část stěny asi deset metrů od hlavního vchodu.
Stormtrooper, kterého jsem se ptal, ukázal scannerem na zeď a chvíli studoval displeje. „Nepoznám to přesně.“ Podíval se na stěnu sám. „Ale mé optické senzory vidí skrz, takže to nemůže být moc tlusté.“
Přikývl jsem. „Dobrá, odstřelíme ji, aby se mohl zbytek 501. dostat rychle dovnitř.“ Rozhodl jsem se, že to uděláme sami. Napadlo mě zažádat Wanton, aby tu zeď odstřelili z vesmíru turbolasery, ale po krátkém váhání jsem to zavrhl. Tyhle turbolasery neoplývaly zrovna přesností a já nechtěl riskovat, že sežehnou nás místo stěny. Otočil jsem se k Solransonovi. „Poručíku, zařiďte to.“
Solranson přikývl. „Ano, majore.“ Ukázal na jednoho stormtroopera. „Seržante?“
„Ano, pane,“ stormtrooper kývl na své kolegy a společně s asi dvanácti z nich vyběhli z úkrytu a následovali poručíka.
„Ostatní je budou krýt,“ řekl jsem do komlinku. „Buďte ostražití. Mám z toho špatný pocit.“
Solranson a ostatní mezitím doběhli ke stěně. Osm stormtrooperů vyšplhalo s pomocí navijáků na zeď a začalo tam umisťovat nálože do několika malých výklenků v asi třímetrové výšce. Zbytek rozmisťoval výbušniny dole.
„Pozor!“
Neměl jsem čas zjišťovat, kdo to vykřikl. Odkudsi z vrcholku stavby náhle seskočily dolů dvě postavy. Jedna sjela po šikmé stěně a přistála na římse u jednoho z výklenků. V její ruce zazářil světelný meč a o vteřinu později byl stormtrooper, který tam umísťoval nálož, rozseknut ve dví. Druhá postavy přistála na zemi a pustila se do stormtrooperů dole.
Rytíři Jedi se konečně ukázali.
Všichni stormtroopeři v okolí hned zahájili palbu. Ale většina první salvu instinktivně vypálila na toho na zemi a Jedi na římse měl ještě několik vteřin, aby mohl pokračovat v díle zkázy.
„Zabijte toho nahoře!“ křikl jsem, když Jedi přiskočil k dalšímu výklenku a zlikvidoval dva stormtroopery, kteří u něj klečeli.
Stormtrooper vybavený puškou E-11 BlasTech upravenou pro odstřelovače rychle zaujal místo vedle mě a s chirurgickou přesností zamířil a vypálil. Jedi se v mžiku otočil a střelu odrazil zpět.
„Sakra, zkuste to znovu,“ podíval jsem se na stormtroopera a vyvalil oči. Voják v bílé zbroji se svalil na záda a já si všiml, že má v dalekohledu díru.... stejně jako v průzoru u svého pravého oka.
Tlumeně jsem zaklel. Potom jeden stormtrooper s raketometem přiskočil blíž a zamířil na římsu.
Raketomet byl účinnější než sniperská puška. Jedi sice projektil včas pomocí Síly odrazil, ale raketa explodovala ve vzduchu a tlaková vlna ho shodila z římsy na zem.
Nestihl se ani zvednou. Palba všech stormtrooperů z okolí se hned snesla na něj a on zůstal ležet mrtvý s asi deseti seškvařenými dírami v zádech.
Druhý Jedi se nenechal smrtí kolegy nijak rozrušit. Zlikvidoval pár stormtrooperů, který se k němu přiblížili moc blízko, a udělal přemet ke stěně, aby byl zády k ní a lépe se proti nám kryl.
Bohužel si nejspíš neuvědomil, co jsme na té zdi dělali.
Stiskl jsem tlačítko detonátoru a celá stěna byla rozmetána na kusy i s rytířem Jedi. Trosky z výbuchu naneštěstí zranily také tři stormtroopery, ale to byla malá cena. Ten Jedi by jich určitě zabil ještě víc.
A průchod do starodávného chrámu byl volný.
„Zvláštní,“ poznamenal jeden stormtrooper. „Museli přece vědět, že proti takové přesile nebudou mít sami dva šanci.“
„Ano. Vypadalo to jako zdržovací taktika,“ přitakal jsem. „Otázka je, proč nás chtěli zdržet.“
„Majore Morzagu!“
Otočil jsem se. Z jedné ze zachovalejších ulic města k nám běžel Mors. Jeho bledá vyholená hlava by byla vidět i s maskovacím zařízením v podchodu.
„Co se tu dělo?!“ zasyčel Mors, když doběhl až ke mně.
„Chystali jsme se odstřelit tuhle zeď, když nás přepadli dva rytíři Jedi, pane,“ odpověděl jsem.
Mors si prohlédl těla – nebo spíš to, co z nich zbylo – a odfrkl jsi. „Tihle stejně nebyli hodni mé pozornosti, když je byli schopni zabít stormtroopeři.“ Mávl za sebe. „Všichni za mnou. Snad jich bude uvnitř víc.“ Vběhl do chrámu. Ostatní ho pomalu následovali.
Já zaťal zuby a šel také. Předtím jsem ale ještě vytáhl komlink a opět naťukal příslušný kód.
„Morzag Wantonu. Otevřeli jsme si cestu do starého chrámu a teď ho jdeme prozkoumat. Hlavní vlna může přistát.“
„Rozumíme, majore. Transportéry jsou již na cestě.“ odpověděl mi dispečer. Za ním se ozýval jekot poplašných sirén.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se.
„Před chvílí z planety odstartovaly dvě neidentifikované lodě,“ řekl dispečer stísněně. „Byly rychlé a ozbrojené. Admirál Tarzini odvolal všechny stíhačky, aby chránily výsadkové transportéry, jenže ty lodě nešly po transportérech, ale zamířily přímo na nás! Jedna naše eskadra je už pronásleduje, jenže za pár sekund se k nám dostanou na dostřel.“
Zamyslel jsem se. Dvě ozbrojené lodě hvězdný destruktor sotva nějak závažně ohrozí. Ovšem rytíři Jedi tím asi něco sledují. Že by další zdržovací akce? Je to možné.
„Tak hodně štěstí,“ řekl jsem nakonec.
„Díky. Vám také, pane.“
Na okamžik jsem se podíval na oblohu a potom jsem vběhl spolu s posledními opozdilci do chrámu.
Vnitřek stavby zezačátku vypadal téměř stejně zchátrale jako zvenku. Ale čím hlouběji jsme postupovali, tím více tu byla patrná nedávná údržba. Někdo byl evidentně doma. Později jsme objevili i místnost s čistými postelemi a kuchyni. A potom jsme se dostali i do řídicího centra, které bylo zřejmě napojeno na velice vyspělou senzorovou síť, protože uprostřed místnosti byl holoprojektor a na něm byl obraz planety a také Wantonu, jeho doprovodu a všech našich stíhaček.
Ale rytíři Jedi nikde. Na chvíli mě napadlo, že ti dva, se kterými jsme se tu střetli, byli jediní, kteří tu zůstali, ale vzápětí jsem tu myšlenku zavrhl. V chrámu jsme zachytili víc známek života.
Zapípal mi komlink.
„Morzag,“ ohlásil jsem se.
„Zde je lord Vader,“ ozval se dunivý hlas. „Moje jednotka přistála a právě jsme vstoupili do chrámu. Jaká je vaše situace?“
Potěšilo mě, že Vader kontaktoval mě a nikoliv Morse. Nejspíš věděl proč. „Právě jsme v místě, které vypadá jako řídicí centrum,“ odpověděl jsem. „Řekl bych, že jsme už v části stavby, která je ve skalním masivu. Zatím jsme uvnitř na žádného rytíře Jedi nenarazili.“
„Dobrá, pokračujte,“ nařídil Vader. „Pokusíme se vás dohnat.“
„Nemůžou vám pomoci s navigací v budově orbitální senzory Wantonu?“ nadhodil jsem. „Mohly by být schopny nás najít a navigovat vás po budově.“
„To nebude nutné,“ řekl Vader. „Wanton má teď jiné problémy. Dvěma jediským lodím se podařilo přistát v hangáru a prosekávající si cestu do nitra lodi. Poslal jsem prapor stormtrooperů zpátky, aby se jim postavili.“
Neslyšně jsem se nadechl. Celá 501. legie je na planetě a na palubě Wantonu zbývají jen palubní pěšáci, kteří jsou jistě velmi schopní, ale pro skupinu rytířů Jedi moc velkou hrozbu představovat nebudou.
„Rozumím, Morzag konec.“ Ukončil jsem spojení a spolu se stormtroopery, kteří mě doprovázeli, jsem pokračoval v prohledávání budovy.
Po několika minutách jsme z chodby před námi uslyšeli výstřely. Když jsme doběhli ke zdroji těch zvuků, našli jsme už jen těla čtyř stormtrooperů. Pokračovali jsme dál chodbou, kterou jejich vrah s největší pravděpodobností uprchl, a došli jsme do velkého kruhového sálu. Musel mít průměr alespoň padesát metrů. Všude kolem byly nějaké polorozpadlé náboženské symboly. Pradávná civilizace, která tu žila, v něm nejspíš prováděla oběti pro své bohy. A Jediové ho zřejmě používali jako tělocvičnu. V sále nebylo šero, jako ve většině místností v chrámu. Byl jasné osvětlený velkými lampami umístěnými na stropě.
A uvnitř toho sálu stál Ithorian v hnědé róbě a se světelným mečem v ruce. Poznal jsem, že to je Hato Nassen. Po tomto mistru Jedi jsme pátrali už dlouho.
Pozvedl jsem zbraň a stormtroopeři následovali mého příkladu.
„Nestřílejte, majore!“
Z chodby za námi přiběhl Mors s vyceněnými zuby. Za ním běželi další stormtroopeři.
„Nestřílejte,“ zopakoval a aktivoval světelný meč. „Postarám se o tohle sám.“ V jeho očích byla jakási zvířecí nedočkavost. Pomalu se přesunul do středu sálu proti Nassenovi.
„Ty jsi jeden z Palpatinových pohůnků?“ zeptal se vlídně Nassen.
„Jediská špíno!“ vyprskl Mors a ďábelsky se zazubil. „Slibuji, že se pokusím, aby to pro tebe bylo co nejbolestivější.“
„Jak je libo.“ Nassen deaktivoval světelný meč a připnul si ho k opasku. Posadil na zem do tureckého sedu a sklonil hlavu.
Morse to poněkud zmátlo. Varovně pozvedl svůj meč. „Jestli si myslíš, že tě nezabiju, když se nebudeš bránit, tak se velice ošklivě – a bolestivě – pleteš.“
„Jsem si naprosto vědom, že mě hodláš zabít,“ Nassen se usmál oběma ústy. „Do toho.“
„Poslední varování. Bojuj!“ zasyčel Mors.
Nassen ho už ignoroval. Jen tam dál seděl v tureckém sedu a pozoroval svého protivníka. Světelný meč měl stále u pasu.
Nemusel jsem být Jedi, abych cítil, jak se v Morsovi vzmáhá hněv. Byla to téměř slepá vražedná zuřivost. Ještě chvíli stál na místě a potom se s řevem rozeběhl proti bezbrannému Nassenovi. Doběhl až k němu, pozvedl meč a zaútočil. Jeho rudá čepel už byla jen kousek od Ithorianovy hlavy.
Vůbec jsem si nevšiml, že se Nassen pohnul, ale najednou stál na nohou se světelným mečem v ruce a Mors ležel na zemi ve dvou kusech.
„Palte!“ zařval jsem. Nassen odrazil několik střel a pomocí Síly nám podrazil nohy. Zatímco jsme se zvedali, Nassen ustoupil na druhý konec sálu. Myslel jsem, že prchá. Potom ale do sálu vběhlo asi dvacet postav v hnědých pláštích a jako na povel všichni vytáhli světelné meče a postavili se proti nám.
„Zatraceně,“ vydechl za mnou kdosi. Rytířů Jedi bylo v sále i s Nassenem dvaadvacet. Někteří vypadali, že jsou sotva odrostlí pubertě – zřejmě žáci z této akademie – jiní byli starší a tváře některých jsem poznával z našich archivů. Byl tu například Arden Toran, postarší mistr Jedi, který nám už několikrát proklouzl mezi prsty. Miat Flar byl Zabrak, o kterém jsme od konce Klonových válek nevěděli.
Ale nebylo možné, že by všichni byli celou tu dobu tady, o některých jsme už slyšeli dříve. Že by je sem ithorianský mistr svolal, aby chránili tuto akademii? Bylo to velice pravděpodobné.
Do sálu dorazili další a další stormtroopeři z mé jednotky a chvíli jsme s rytíři Jedi na sebe jen tak koukali.
A potom jsme se do sebe pustili.
Zkušených rytířů z doby Republiky tu bylo jen několik, ale i ti mladí nováčci bylo dost schopní, když přišlo na boj se světelným mečem. Několik stormtrooperů v čele padlo k zemi, než stihli vůbec zareagovat. Po celém sále se začaly míhat laserové výboje z našich blasterů, které Jediové víceméně úspěšně vykrývali. Náš problém byl, že se v sálu nebylo za čím krýt, a tak jsme se mohli vyhnout zasažení jen neustálým pohybováním.
Během následujících dvou minut panoval velký chaos. Zahynulo dost stormtrooperů a také několik důstojníků, ale stále nám přicházeli na pomoc další.
Přikrčil jsem se, abych se vyhnul hlavě stormtroopera, která odletěla, když ji jeden Jedi setnul majiteli z krku. Rychle jsem se zase zvedl a podíval se na onoho Jedie. Mohlo mu být tak šestnáct. Stál asi čtyři metry ode mě a právě odrážel střely od dvou stormtrooperů a stál ke mě bokem. Okamžitě jsem na něj zamířil a začal zuřivě pálit. Jedi se pokusil výstřely vykrýt, ale nestačil to. Bylo po něm.
Mistr Arden Toran bojoval opodál a vedl rychlý pohled na mrtvé tělo toho mladíka a potom zlostný pohled na mě. Myslel jsem, že se na mě hned vrhne, proti takovému mistru Jedi bych asi sám neobstál tak snadno jako proti mladému rytíři. Ale potom naštěstí jeho pohled upoutalo něco jiného. Další posily, které dorazily.
Dorazil Vader a Jerec a další temní Jediové a s nimi desítky stormtrooperů.
Čekal jsem, že teď se rytíři Jedi stáhnou hlouběji do nitra chrámu. Ale oni zůstali stále zde a bojovali vytrvale dál. Už jich zahynulo alespoň sedm. Naše ztráty byly samozřejmě podstatně vyšší, ale také nás bylo podstatně víc. A i když Jediové měli původně v tomto sále výhodu v tom, že my jsme se neměli za čím krýt, čím větší jsme měli přesilu, tím méně platná jim tato výhoda byla. Přesto tu stále zůstávali a bojovali dál.
Snaží se nás zdržet! blesklo mi hlavou. Je to jen zdržovací taktika, jako předtím. Ale proč?
Rozhlédl jsem se. Jediové se snažili zůstávat u vstupu do chodby vedoucí do částí chrámu, které jsme ještě neprozkoumali.
„Kapitáne Clayi!“ oslovil jsem důstojníka, který bojoval opodál. „Kryjte nás!“ Kývl jsem na stormtroopera za mnou. „Seržante, následujte mě se svými lidmi.“ Začal jsem se podél zdi blížit ke vchodu.
Stormtroopeři kapitána Claye se soustředili na dvojici Jediů, která nám stála v cestě. Moji lidé nestříleli a tudíž nám Jediové – člověk a Sullustan – nevěnovali moc pozornosti, protože jsme pro ně nepředstavovali okamžitou hrozbu. Měli plné ruce práce s Clayovými lidmi.
Čekal jsem na správný okamžik. Mezitím jsem koutkem oka zahlédl Jerece, jak právě zabodl svou rudou čepel do hrudníku Ardena Torana, což rytířům Jedi určitě morálku nijak nepozvedlo.
„Jdeme,“ houkl jsem a rozeběhli jsme se ke vchodu. Dvojice Jediů si ale rychle uvědomila svou chybu a skočili mezi nás. Část mých stormtrooperů zůstala iniciativně na místě, aby je co nejvíce zdržela, zatímco my ostatní běželi dál.
Podařilo se nám dostat se do chodby, kterou hlídali, ale moc nás nezbylo. Jen já a devět stormtrooperů. Běželi jsme chodbou dál, jak nejrychleji jsme dokázali, abychom se pokud možno ztratili našim pronásledovatelům. Ale po několika minutách jsem došel k závěru, že nás nikdo nepronásleduje. Ti dva rytíři Jedi možná zahynuli nebo mají plno práce s tím, aby nezahynuli a nemůžou nás pronásledovat.
A po chvíli jsem zjistil, proč se nás snažili zdržet. Jeden ze stormtrooperů našel pomocí příručního scanneru někde před námi známky života. A když jsme doběhli ke zdroji, ocitli jsme se ve velkém hangáru, který tu mistr Nassen asi nechal vytvořit.
V hangáru stála velká transportní loď a po rampě po ní právě stoupal na palubu poměrně vysoký Jedi. Jakmile nás zmerčil, aktivoval světelný meč. Zahájili jsme palbu, ale on s námi zřejmě nehodlal ztrácet čas. Odrazil několik střel a pomalu ustoupil na palubu. Rozeběhli jsme se za ním, ale rampa se už zavřela a loď začala startovat.
Proto nás chtěli zdržet. Aby mohli dostat loď s učedníky dětského věku do bezpečí. A téměř se jim to podařilo. Téměř.
Jeden ze stormtrooperů pohotově sundal ze zad raketomet, rychle zamířil a vypálil. Projektil zasáhl jeden z motorů lodi, ale ta dokázala evidentně docela dobře pokračovat dál i bez něj. Popadl jsem komlink a namačkal kód.
„Morzag pro Wanton, Morzag pro Wanton.“ Žádná odpověď. Že by něco rušilo signál? Na přemýšlení ale nebyl čas. Přepnul jsem na všeobecný komunikační kanál. „Tady major Morzag. Z chrámu startuje jediská loď. Nesmí uniknout!“
„Tady Beta velitel,“ ozval se hlas pilota TIE Fighteru. „Nic na senzorech nevidíme. Něco je tam dole zkresluje.“
„Vyletěla směrem na jih... chci říct z druhého konce skály než kudy jsme vstoupili do chrámu my.“
„Už máme vizuální kontakt,“ řekl po chvíli pilot. „Neunikne nám.“
Po dvou minutách, během kterých jsme prohledali okolí, se pilot ozval znovu: přišli o tři stíhačky, ale podařilo se jim loď sestřelit.
Usmál jsem se. Jediové mohli utíkat, ale neunikli. Rozhodně ne v nedostatečně vyzbrojené a neobratné nákladní lodi.
„Řezníci!“
Otočili jsme se. Ve dveřích do hangáru stál Miat Flar a Hato Nassen. Flar vypadal rozzuřeně. Velice rozzuřeně.
„Řezníci!“ opakoval, aktivoval světelný meč a vrhl se proti nám. Nassen za ním stihl akorát zakřičet. „Ne, Miate! Ne!“
Rychle jsme se rozestoupili a začali pálit. Miat Flar rozhodně nebyl jen tak schopný odrážet střely z deseti blasterů. Zvlášť ve svém rozpoložení.
Nassen aktivoval svůj vlastní meč, když Flarovo bezvládné tělo spadlo k zemi. Mávl proti nám rukou a pomocí Síly nám podrazil nohy.
Rychle jsem se zvedl zase na nohy, stejně jako všichni ostatní. Hato Nassen provedl ladným pohybem výpad, skočil mezi nás, zlikvidoval dva stormtroopery a hned zase zaujal obranné postavení.
Za ním se ozval syčivý dech. Ani jsem se nemusel dívat, abych věděl, od koho pochází. Do hangáru přišel lord Vader. Jeho zbroj byla na několika místech popálená, asi následky bitvy ve velkém sále.
Nassen poodstoupil tak, aby měl nás i Vadera před sebou.
„Vadere,“ řekl.
„Hato Nassene,“ oslovil ho Vader a aktivoval meč. „Musím říct, že jsi byl císaři trnem v oku dost dlouho. Nikoho z nás nenapadlo, že bys byl schopen založit si svou vlastní akademii Jedi.“
Nassen udělal ithorianskou obdobu pokrčení ramen. „To už je pryč. Akademii jste zničili,“ ukázal směrem, kudy odletěla loď. „Tvoji lidé zlikvidovali naši nejmladší generaci. A prakticky jste už zničili i mě.“ Podíval se několikrát střídavě na Vadera a na nás a asi zvažoval, jaké má šance. Nejspíš došel k závěru, že naprosto minimální. Kdyby porazil Vadera, dostaneme ho my. A kdyby dostal i nás, z planety se jen tak nedostane.
Zhasl světelný meč a zahodil ho na druhý konec hangáru.
Vader se zarazil. „Odmítáš se bránit?“
„Jaký by mělo smysl se bránit?“ zeptal se Hato Nassen jemně. „I kdybych tě zabil, jaký by to mělo smysl? Akademie je zničená. Nemám už kam jít.“ Posadil se do tureckého sedu.
„Myslíš si, že tě nezabiju?“ zeptal se Vader chladně.
„Naopak, vím, že mě zabiješ.“ Nassen mluvil téměř teskně. „Zajímalo by mě, co se to s tebou stalo. Kam zmizel ten dobrotivý mladý padawan, kterého jsem vídal v chrámu Jedi?“
„Zemřel,“ zasyčel Vader. „Teď jsem tu jen já. A já jsem mnohem mocnější než kterýkoliv Jedi.“
„Opravdu?“ Netuším, jak se Ithoriané usmívají, ale řekl bych, že Nassen se teď smutně usmál. „Dokážeš jen vzít život. Nic víc. Já jsem schopný život dát. Kdo z nás je tedy mocnější?“
Vader se už přiblížil až k Ithorianovi. „Dokážeš snad zabránit své smrti?“ Pozvedl světelný meč.
Nassen zavrtěl hlavou. „Ne. A ani nechci. Můj čas se už stejně navršil. Ale ty ještě sehraješ jistou úlohu v osudu galaxie, lorde Vadere. Jestli se galaxie díky tobě změní k lepšímu nebo k horšímu závisí už jen na tobě. Ale jistě vím, že Anakin Skywalker v tobě ještě úplně nezemřel.“
Vader na sedícího mistra Jedi dlouhou chvíli mlčky hleděl. A potom máchl mečem a Hato Nassen byl okamžitě mrtvý.
Čistící operace ve starém chrámu trvala ještě skoro hodinu. Někteří Jediové uprchli hlouběji do nitra chrámu a trvalo nám dlouho, než jsme je všechny nalezli a zlikvidovali. Během celé té akce jsme přišli asi o čtyři sta lidí. Mezi nimi byli i tři temní Jediové.
Ale svůj úkol jsme splnili. Ovšem slavnostní návrat na palubu Wantonu se nekonal.
Skupině Jediů, kteří se nalodili na jeho palubu, se podařilo Wanton zničit.

„Byla zničena celá střední část. Ionizační reaktor se naštěstí podařilo odpojit, ale výbuch několika sekundárních generátorů stačil na to, aby se z hvězdného destruktoru stala hromada trosek. Nástavba naštěstí výbuch přežila, takže se členové posádky v ní – včetně posádky můstku – zachránili. Stejně jako většina posádky na přídi. Ale z oblastí uprostřed lodi přežil málokdo. Admirál Tarzini potom za svou chybu zaplatil... rukou lorda Vadera.“ Morzag se opřel a usmál se. „Do známých oblastí galaxie jsme se tedy vraceli na palubách šesti křižníků třídy Carrack a několika výsadkových transportérů, které byly schopny cestovat hyperprostorem. To byl vskutku triumfální návrat z vítězného tažení, že? Letěli jsme namačkaní jako elominské sardinky. Všechny čističe vzduchu pracovaly na plné obrátky a spalo se všude, kde bylo jen trochu místa.“ Zasmál se. „A tak jsme strávili osm dní, než jsme dorazili k nejbližší imperiální stanici.“
„A co bylo dál?“ zeptal se Ash.
Morzag pokrčil rameny. „Když jsme dorazili na Coruscant, císař byl samozřejmě potěšen. Ztrátu hvězdného destruktoru a několik tisíců podřízených vůbec nebral na zřetel. Důležité pro něj bylo, že jsme úspěšně zničili skrýš rytířů Jedi.“ Morzag se poškrábal na tváři. „Ale ten zničený destruktor byl dobrý příklad jediských schopností. A je to taky trochu ironické. Všichni jsme byli nadšení, že jsme právě vyhladili celou jejich akademii a potom zjistíme, že nám mezitím vyhodili do vzduchu největší válečnou loď, jaké v té době existovala. To nám bolestivě připomnělo, že rytíři Jedi možná mohou být poraženi, ale nikdy se jen tak nevzdají.“
„Znáte jména těch rytířů, kteří zničili Wanton?“ zeptal se kapitán Sandon.
„Ano,“ přitakal Morzag. „Byli čtyři. Dalangina Los, Qu Rahn, Lanard Boyarsky a Lo’his Maloto. Boyarsky na palubě zahynul, ale ostatním se podařilo uprchnout a dostat se do hyperprostoru.“
Ash si odškrtal jména, které pochytil z Morzagova vyprávění a protřel si unavené oči.
„Já byl po této akci v Neznámých regionech povýšen na podplukovníka,“ pokračoval Morzag a potom se zatvářil téměř znechuceně. „A během následujících let se Jediové objevovali stále méně a méně, až se už téměř neobjevovali vůbec. Někdo usoudil, že je zbytečné, aby nadále existovaly speciální protijediské jednotky a tak dost snížili naše stavy. Já nejdřív velel několik let jako plukovník a později brigádní generál jedné brigádě 501. legie, která plnila běžné akce. Potom mě přeložili na Teth a později na Sibornal jako velitele místní posádky. Kromě několika místních – a naprosto zanedbatelných – povstání tam nebylo absolutně co dělat. Mohl jsem akorát sedět a vzpomínat na staré časy.“ Ash by přísahal, že se generálovi na okamžik zalesklo v očích.
Morzag se ale rychle nadechl a bez známky jakéhokoliv zaváhání pokračoval dál. „No a potom přišel Endor. A krátce potom Slavik se svou nabídkou, abych se stal vrchním velitelem všech jeho pozemních sil. Já přijal a zbytek už znáte.“
Ash se naposledy podíval na jména na datapadu. Byli sotva v jedné třetině jeho seznamu.
Morzag si nejspíš všiml, na co myslí, a zasněně se podíval kamsi do dáli. „Tyhle doby jsou už dávno pryč. Jak jsem již řekl, mistře Koore, nejsem nijak pyšný na všechno, co jsem dělal, ale ani toho nelituji. Můžete mě za to nenávidět, ale je to tak. Ale nemyslete si, že zničení rytířů Jedi byl jen nějaký Palpatinův rozmar. Moc by toho nedokázal, kdyby ho společnost nepodporovala. Alespoň určité vrstvy obyvatelstva. Jediové vždycky byli záhadní a některé rasy – hlavně lidé – se bojí toho, co nedokáží pochopit. A čeho se bojí, to se snaží zničit. Lidé jako já byli pouze nástrojem.“ Usmál se. „A něco vám řeknu, mistře Koore, dlouho jsem si myslel, že zabít rytíře Jedi není tak těžké, když víte, jak na to. Vlastně si to myslím dodnes. Ovšem zabít jednoho rytíře Jedi nebo skupinu Jediů může být snadné. Ale zlikvidovat řád Jedi je podle mě naprosto nemožné. Snažili jsme se o to dvacet let a stejně jsme neuspěli. Řád Jedi možná utrpěl velkou ránu, ale zase povstal z vlastního popela. Za pár generací se ta děcka ze Skywalkerovy akademie budou moci vyrovnat rytířům staré Republiky a vše bude jako předtím. A to je ta nejhorší věc na celých Čistkách. Byly neúspěšné. Léta jsme se snažili Jedie vymazat z galaxie a nepodařilo se nám to.“
Protáhl se a promnul si vzadu krk. „Ale dnes už mluvím hodně dlouho a jsem už přece jen starý a potřebuji odpočinek. A vy jistě také uvítáte pauzu, mistře Koore, že?“ vrhl rychlý pohled na Sandona. „A Junior taky.“
Sandon tentokrát už ani nezareagoval na Morzagovo oslovení. Pouze vstal a stroze řekl: „Stráž vás za chvíli odvede do vaší cely.“
„Nebojte se, nikam zatím nepůjdu,“ zažertoval Morzag. Potom se podíval na Ashe, který vyndal datakartu z datapadu. „Budeme pokračovat zítra, ano, mistře Koore?“
Ash se na něj upřeně podíval a přimhouřil oči. Potom jen stroze přikývl. „Ano.“
„Tak dobrou noc, mistře Koore,“ oslovil ho naposledy Morzag, když už Ash se Sandonem vycházel z vyslýchačky. „A sladké sny.“
Sandon zavřel za Morzagem dveře, přejel si dlaní po obličeji a zhluboka se nadechl.
„Je vám dobře?“ zeptal se Ash. Pro něj samotného to byl asi ten nejhorší rozhovor, jaký kdy musel vést. A Sandon to nejspíš prožíval minimálně stejně jako Ash. Na tohle ho žádná vojenská akademie nepřipravila.
„Ano,“ odpověděl pomalu. „Ale asi potřebuji panáka.“
Ash se podíval kapitánovi přímo do očí a vzdychl. „Zvu vás.“