Zpověď

Autor: Johnak Wheeliak

Příběh pátý
Na periferii

Modrobílý tunel hyperprostoru se změnil ve shluk bílých čárek a ty o vteřinu později vystřídal normální vesmír, jak naše loď s mírným škubnutím vyskočila z hyperprostoru. Před námi se v dálce rozprostírala velká hnědomodrá planeta. My ale zamířili k bližšímu tělesu, jejímu šedočernému měsíci.
„Jsme tady,“ konstatoval vedle mě pilot naší lodi, poručík Jendon. „Nar Shaddaa.“
„Ano,“ zamumlal jsem. Kolem pašeráckého měsíce byla dost rušná vesmírná doprava.
Jendon se ušklíbl. „Úžasné, že? Obraťte Coruscant naruby, pořádně ho znečistěte a zalidněte ho tou nejhorší sebrankou vesmíru a máte přibližnou představu o tom, jak vypadá Nar Shaddaa.“
Usmál jsem se. „Byl jste tu už někdy?“
„Jen jednou krátce po skončení Klonových válek,“ řekl Jendon. „Ale pochybuji, že by se to tu za těch osm let nějak zlepšilo. A vůbec nechápu, proč by se nějaký Jedi chtěl skrývat zrovna tady.“
Pokrčil jsem rameny. „Já taky ne, ale během posledních několika měsíců jsme dostali tolik na sobě nezávislých zpráv o údajném spatření Jedie na Nar Shaddaa, že si už nemůžeme dovolit ty stopy ignorovat.“
„Chápu.“
Kolem Nar Shaddaa poletovaly stovky malých a středně velkých lodí. Většinou asi pašerácká plavidla a jachty nějakých gangsterů. Naše loď – ničím nevýrazný osobní transportér Pale Moonlight – anonymně vplula mezi ně.
„Měli bychom přistát během půl hodiny,“ řekl Jendon.
„Dobrá,“ vstal jsem a zamířil směrem z kokpitu. „Budu zatím vzadu.“
Na tuto misi jsem měl s sebou četu stormtrooperů. Ovšem já nebyl velitelem této mise. Skutečnému veliteli jsem právě šel podat hlášení.
Gann Larkin byl formálně jeden z Palpatinových osobních vyslanců. To byla svým způsobem pravda, ale také to byl jeden z císařových temných Jediů. S několika jsem už předtím pracoval a vždycky šlo o nepříjemný zážitek. Tihle temní Jediové nebyli jako Vader. Většinou šlo o mocichtivé_krvelačné pošuky, kteří byli na misích jako utržení ze řetězu. Některým se jejich myšlenkové pochody dělily jen na dva základní úkony: najít a zabít. A to nebylo dobré, zvlášť když do toho byly započítány i životy ostatních zúčastněných.
Larkin byl ale jiný. Nebyl zaslepený vidinou moci a slávy, ani nebyl přesvědčen o vlastní důležitosti. S podřízenými jednal slušně a ke všem úkolům přistupoval s chladnou nadřazeností místo nějakého přiblblého kosení všeho živého. Byl to temný Jedi, který si uměl loajalitu podřízených získávat a ne si ji vynucovat.
„Ano, kapitáne?“ zeptal se klidně, když jsem po ohlášení vstoupil do jeho kajuty. Jako obvykle seděl na zemi v tureckém sedu a věnoval se meditaci.
„Jsme na oběžné dráze Nar Shaddaa, mylorde,“ řekl jsem formálně. „Přál jste si být informován.“
Larkin si mě změřil pohledem. Byl to poměrně vysoký muž a se svou krátkou bradkou a orlíma očima vypadal jako aristokrat. „Děkuji, kapitáne.“ Z jeho hlasu byla patrná jakási přirozená autorita. Císařovi přisluhovači ho prý našli v zemědělském družstvu, do kterého Jediové původně posílali učedníky a padawany na výpomoc... a také ty, kteří se už rytíři nikdy stát neměli. Proč se Rada Jedi rozhodla odepsat někoho s takovým potenciálem jako byl Larkin se už asi nikdy nedozvíme. V každém případě to ale nebyl žádný farmářský balík, ani po šestnácti letech v družstvu. Chovaní a vystupování mu mohl závidět leckterý šlechtic. V jeho modrých očích byla jakási samozřejmá nadřazenost, ale také pochopení. Byl to vůdce, ale vůdce, kterého jsou lidé ochotni následovat.
A po přistání jsme ho také následovali. Do ulic Nar Shaddaa.
Smrad v ulicích mě málem omráčil. Bylo to poprvé, co jsem stormtrooperům záviděl jejich helmy s filtračními přístroji.
„Nar Shaddaa v celé své nechutnosti,“ ucedil jsem.
Larkin se usmál. „Naše pátrání se může protáhnout i na několik měsíců, kapitáne. Za tu dobu si určitě zvyknete.“
„Já vím. A to mě děsí.“ Když jsem na Coruscantu četl hlášení, že nějaký Jedi se možná ukrývá na Nar Shaddaa, byla to jen slova, kterým jsem přikládal nějakou váhu. Ale po příletu sem ze mě veškeré iluze rázem opadly.
„Nechápu, proč by nějaký Jedi žil na takovémhle místě,“ zamumlal jsem. „Vždyť je po celé galaxii tolik opuštěných planet...“
„Ale tady je naopak příliš mnoho lidí,“ řekl Larkin, když jsme kráčeli ulicemi města. „Je tu mnoho různých tvorů,“ pokračoval. „Od žebráků po námezdní lovce, od uprchlíků po gangstery. Mezi takovouhle sebrankou se Jedi ztratí. A i v Síle je tu příliš mnoho... hluku. Příliš aktivity, abych tu mohl něco přesně vycítit.“
„Chápu, je to jako hledat jehlu v hromadě jiných jehel.“ Chvíli jsem váhal a potom jsem se zeptal. „Dokážete ho pomocí Síly najít?“
Larkin se pousmál. „Proto mě sem císař poslal. Časem snad něco vycítím.“
Šli jsme narshaddaaskými ulicemi a já se lehce pousmál, jak nám všichni místní instinktivně ustupovali z cesty. Nebylo to kvůli Gannu Larkinovi ani kvůli mě, ale spíš kvůli tomu tuctu stormtrooperů ukrytých v anonymitě svých bílých zbrojí, který nás doprovázel.
Došli jsme k hotelu White Gundark, jednomu z nejslušnějších a nejluxusnějších hotelů na celém Nar Shaddaa, který se měl stát naší základnou při pátrání po rytíři Jedi. Majitel podniku – ač byl informován předem – evidentně nebyl moc nadšen, když jsme mu zabrali celé jedno patro a u vchodů neustále stály hlídky stormtrooperů, kteří kontrolovali procházející hosty.
Následující den jsme začali vysílat stormtroopery do ulic, aby se pokusili zjistit něco od místních, ale příliš se to nedařilo.
„Je neuvěřitelné, jak malou autoritu tady Impérium má,“ poznamenal jsem jednou při večeři. „Čekal bych, že místní budou víc ochotni spolupracovat.“
„Nezapomeňte, že nejspíš nevědí nic, co by nám mohlo být nějak užitečné,“ odvětil Larkin. Seděli jsme spolu sami v hotelové jídelně, tedy sami až na pár stormtrooperů hlídajících dveře, ale ti se stejně nedali moc považovat za společnost.
„Ale i tak. Na většině našich planet obyvatelé vědí, že se stormtroopery by měli ve svém vlastním zájmu co nejvíc spolupracovat. Chápu, že nic nevědí, ale určitě by nás mohli odkázat na někoho, kdo by vědět mohl.“
Larkin se usmál. „Nezapomeňte, kapitáne, že toto je Huttský prostor. A místní obyvatelé si rozhodně nechtějí znepřátelit ani je, ani někoho, kdo pro ně pracuje.“
„Ale Huttský prostor je součástí imperiálního sektoru,“ namítl jsem.
„Jenže Huttové mají místního moffa na výplatní listině,“ ucedil Larkin. Napil se, potom si osušil ubrouskem rty a opět se podíval na mě. „V těchto končinách jsou prostě opravdoví páni Huttové, nikoliv císař.“
„A co s tím uděláme?“
Larkin se usmál. „Zajdeme za opravdovými pány.“
Na Nar Shaddaa žila spousta Huttů, ačkoliv jejich domovským světem byla Nal Hutta, kolem které Nar Shaddaa obíhala. Museli tu dohlížet na průběh svých operací týkajících se rozvozu nákladu a pracovních sil po galaxii – hezké označení pro pašování a obchod s otroky. I když těžko se jim dalo něco vyčítat, protože co se prodeje otroků týkalo, Impérium bylo jedním z jejich nejlepších zákazníků. Proto bylo nutné Hutty příliš nedráždit, zvláště klan Besadii, který byl jedním z hlavních dodavatelů Impériu. Larkin však neměl v úmyslu nikoho vydírat, alespoň ne moc. Rozhodl se navštívit sídlo Hordy Hutta z klanu Desilijic. Horda měl pod palcem nejvíce námezdních lovců na celém Nar Shaddaa, což by nám mohlo dost pomoct.
Larkin trval na tom, že se nebudeme ohlašovat předem a prostě tam vtrhneme bez pozvání. Tuto taktiku jsem docela chápal – připomene to Huttům, s kým jednají – ale nechápal jsem, že Larkin s sebou vzal jen mě a dva stormtroopery jako čestnou stráž. Horda měl ve svém sídle jistě desítky ozbrojených stráží a kdyby se konverzace nějak zvrtla, byli bychom ve velké nevýhodě.
Čtveřice Niktů, která hlídala hlavní bránu do Hordova sídla, si nás pouze změřila pohrdavými pohledy a jeden z nich nám řekl, ať vypadneme.
„Přicházíme ve jménu Impéria a žádáme o audienci u vašeho pána,“ řekl Larkin a lehce mávl rukou proti Niktovi, který byl zřejmě velitelem této skupiny. „Zaveďte nás prosím k němu.“
Nikto okamžitě přikývl a otevřel dveře. Když jsme vešli dovnitř, já si dovolil letmý úsměv. Málem jsem zapomněl, že Larkin je temný Jedi, který rozhodně ochranu stormtrooperů nepotřebuje.
„Dobrá práce, mylorde,“ dovolil jsem si ho pochválit.
„To nic nebylo,“ ujistil mě Larkin. „Horší bude jednání se samotným Hordou. Na Hutty podobné triky nefungují.“
Uvnitř nás čekal nějaký Chadrian, nejspíš místní majordomus. Veškeré rozhořčení nad tím, že stráže pustily dovnitř cizince, z něj rázem vyprchalo, když uviděl, co jsou ti cizinci zač. Neustále těkal pohledem mezi Larkinem a dvěma stormtroopery a v očích měl obezřetnost.
„Zaveďte nás prosím k Hordovi,“ řekl Larkin s naprostým klidem. Chadrian pomalu přikývl, ještě chvíli si nás měřil pohledem a potom nám pokynul, ať jdeme za ním.
Dovedl nás do velké přijímací místnosti, kde na vyvýšeném podstavci seděl – obrazně řečeno – obrovský Hutt a právě si cpal do úst nějakou mrskající se potvoru, kterou předtím vylovil z malého akvária, co měl vedle sebe. Spolu s ním na podstavci seděly čtyři spoře oděné ženy – jedna byla člověk, další Zeltroňanka a dvě Twi‘lekyně – a zdálo se, že Huttovi kartáčují ocas. Opodál stála kapela několika Yuzzumů hrající jakousi odrhovačku, jinak bylo v síni už jen několik strážců. Nejspíš jsme narušili Hordovu odpolední siestu.
Jakmile si nás Horda Hutt všiml, přestal jíst a zamračil se. Majordomus k němu rychle přispěchal a cosi mu pošeptal. Larkin mezitím došel doprostřed místnosti. Já ho pomalu následoval, zatímco naši stormtroopeři zůstali stát u vchodu, kde měli rozhled na celý sál.
„Dobré odpoledne,“ řekl Larkin. Hlas měl klidný a lehce panovačný.
Horda Hutt rozzlobeně zašvihal ocasem, takže čtveřice žen rychle upustila od své práce a stáhla se do bezpečné vzdálenosti.
„Bas ma dara looka!“ zavrčel Horda v huttštině.
„Pokud by vám to nevadilo, Vaše Excelence, mluvte prosím basicem.“ Po těchto slovech nastalo ticho. Larkinův výrok byl formulován jako prosba, ovšem v jeho tónu byla přirozená nadřazenost, která Hutta vyvedla z míry. Nebylo to nic konkrétního, ale něco v jeho postoji, v jeho vystupování a v jeho hlase Huttovi napovědělo, že tento muž je tady pánem.
„Co chcete?“ zeptal se Horda Hutt nevrle, nejspíš si ani neuvědomil, že začal mluvit basicem.
„Jmenuji se Gann Larkin a jsem vyslancem Jeho Veličenstva císaře Palpatina,“ představil se Larkin. „Přicházíme na Nar Shaddaa, protože máme důvodné podezření, že na Pašeráckém měsíci se ukrývá rytíř Jedi. Císař nás vyslal, abychom ho vypátrali.“
Horda cosi zabručel. „A proč by se rytíř Jedi ukrýval tady?“
„Je tu mnoho různých bytostí,“ řekl Larkin. „Mnoho různých živlů, mezi kterými i Jedi snadno zapadne.“
Horda se uchechtl. „Chápu. A přišel jste na to, že vaši stormtroopeři na ten úkol nestačí, tak potřebujete mé námezdní lovce, že?“
Larkin se usmál. „Pouze bychom byli rádi, abyste prostřednictvím svého podniku vypsal odměnu sedmdesát tisíc imperiálních kreditů za dopadení Jedie. A odměnu dvacet tisíc každému, kdo poskytne informace vedoucí k jeho dopadení.“
Na Nar Shaddaa byla spousta trosek a pobudů, kteří k Jediům vzhlíželi, ale za dvacet tisíc ho ochotně udá každý z nich – je to dost peněz, aby se z téhle díry dostal a mohl žít slušný život kdekoliv jinde.
Jenže Horda moc nadšen nebyl. „Co si o sobě vůbec myslíte?“ zahřměl. „Vtrhnete si bez pozvání do mého paláce a předkládáte mi tady ultimáta. Tady to vaše Impérium nemá takovou moc a já nemám důvod vám pomáhat. Palpatine a jeho pohůnci se netají svými názory na nelidské bytosti a jsou tím tak zaslepení, že ani neuznávají Hutty jako přirozeně nadřazené bytosti! A to si říkají Impérium!“ zasmál se. „Následky lidských praktik zasahují až sem. I teď, deset let po skončení válek, jsou na Nar Shaddaa desetitisíce uprchlíků ze zničených planet. Už ani nejsou schopni pracovat a jen se tu přiživují!“
Larkin ho nechal, ať se vymluví a potom s ledovým klidem řekl: „Ale jistě se vám příliš nelíbí představa, že po Nar Shaddaa běhá rytíř Jedi.“
Horda mávl rukou. „Rytíři Jedi v minulosti byli mně i všem Huttům trnem v oku. Kazili naše operace, protože některé naše praktiky označovali za – jak je to slovo? – nemorální. Neuvěřitelné. Ale teď, když se musí skrývat před vámi, neobtěžují nás.“
Larkin udělal několik kroků blíž k Hordovi. „Nezapomínejte, Vaše Excelence, že vás nežádáme o laskavost. Peníze na odměny vám samozřejmě poskytneme a kdybyste chtěl i nějakou symbolickou částku nebo dárek za své služby, rádi vám ho poskytneme,“ usmál se, ale tentokrát na jeho úsměvu nebylo nic milého. „Přece chápete, že spolupráce s námi se vyplácí víc než nespolupráce.“
Horda Hutt byl možná trochu namyšlený, ale nebyl hloupý a poznal hrozbu. „Dobrá,“ řekl po chvíli. „Vypíšu odměnu na Jedie a řeknu svým lovcům, aby se věnovali přednostně této zakázce. A co se týče té mé odměny... něco si ještě vymyslím.“
Larkin se uklonil. „Jste velmi laskav, Vaše Excelence,“ řekl, jako by Hutt měl na vybranou „Děkujeme za vaši ochotu i za váš čas.“
Tentýž den večer si mě Larkin zavolal do svého apartmá.
V jeho apartmá vládlo tradičně přítmí a když se za mnou zavřely dveře, viděl jsem jen několik odstínů, než se mé oči přizpůsobily temnotě. Nicméně jsem poznal, že Larkin sedí tradičně na zemi v tureckém sedu.
„Pojďte dál, kapitáne,“ vybídl mě tiše a ukázal na křeslo u jedné stěny „Posaďte se.“
Nepochybně to myslel upřímně, ale sedět v křesle, zatímco můj nadřízený sedí na zemi, mi přišlo poněkud nemístné, proto jsem pouze zavrtěl hlavou. „Děkuji, mylorde, postojím.“
„Jak chcete,“ na chvíli se odmlčel. „Tak co si myslíte o dosavadním průběhu operace, kapitáne?“
„No,“ zauvažoval jsem. „Zatím se nic moc nestalo. Ale... mohu mluvit upřímně, pane?“
„Vždycky,“ ujistil mě Larkin.
„No, pane, nelíbí se mi, že se zahazujeme s tím Huttem. Nedá se jim věřit.“
„Chápu vaše starosti, kapitáne, ale Huttové jsou tady páni a bez jejich pomoci se nejspíš neobejdeme.“
„Když myslíte,“ ucedil jsem.
Cítil jsem, jak se Larkin ve tmě usmívá. „Jakou máme jinou možnost? Obklíčit Nar Shaddaa hvězdnými destruktory a vylodit tu stovky tisíc stormtrooperů, aby prohledali každý krychlový metr Pašeráckého měsíce? Jistě chápete, že to za současné situace nepřichází v úvahu.“
„To jistě ne,“ připustil jsem.
„Navíc by ten Jedi byl dávno pryč, než bychom vůbec stačili zahájit blokádu.“
„Pokud už není dávno pryč,“ nadhodil jsem. „Možná se doslechl, že po něm pátráme a už z Nar Shaddaa zmizel.“
Larkin zavrtěl hlavou. „Ne, je tady. Vím to.“ Když si všiml mého tázavého pohledu, jen se pousmál. „Něco jsem pocítil, bylo to právě když jsme vcházeli do Hordova paláce. Nic konkrétního, jen jakési echo. Ale bylo to nezaměnitelné. Jedi je tady.“
Zhluboka jsem se nadechl. Tak přece! Ale něco v Larkinově tónu mě znepokojilo.
„A zjistil jste ještě něco, pane?“ zeptal jsem se obezřetně.
„Cítil jsem nějaké echo, našeho Jedie...“ Larkin jako by hledal vhodná slova. „Bylo to něco důvěrně známého, ale nevím co, ani jak to popsat. Ale dnes večer jsem pocítil něco daleko. Bylo to tu už od našeho přistání, ale nedokážu se na to nikdy plně zasoustředit. Je to něco jiného, než to echo. A z jiného zdroje. Tohle je jako téměř neslyšitelný šepot. Ale v něčem...“ Vzhlédl ke mně. „Možná jsou na Nar Shaddaa dva rytíři Jedi.“
Ostře jsem se nadechl. „Jste si jistý?“
„Nevím,“ přiznal se Larkin. „Ale nenapadá mě, co jiného by to mohlo být,“ zamumlal napůl pro sebe a potom se opět podíval na mě. „Uvidíme, co vyčmuchají námezdní lovci. Prozatím mě nechte, kapitáne... Budu meditovat o tom, co jsem zažil. Možná se mi podaří najít zdroj toho echa... Nebo toho šepotu.“
Během následujících dvou týdnů se nám začali hlásit jednotliví námezdní lovci a informovali nás o svých více či méně potvrzených stopách, na které narazili. Některé vypadaly dost slibně a bylo vidět, že Hordovi lovci svou práci zřejmě dobře znají. Naproti tomu informace o spatření rytíře Jedi, které jsme dostávali od místních, neměly téměř nikdy reálný základ. Někteří místní, zaslepení vidinou peněz, hlásili každou maličkost. Prakticky každého, kdo nosil hnědý plášť – nebo cokoliv hnědého – někdo dříve nebo později udal. Ale zacházelo to ještě dál. Někdo kupříkladu nahlásil jednu bláznivou stařenu, která prý věštila budoucnost z karet. Další zase udal muže, který s ním hrál dejarik, protože pořád vyhrával. A jednou dokonce někdo nahlásil vlastního souseda, se kterým nevycházel. Takže slepých stop jsme měli dost, aby mezi nimi případné správné stopy zanikly.
Ale námezdní lovci postupovali nezávisle na nás a zdálo se, že někteří by opravdu mohli něco odhalit.
Na konci druhého týdne nás kontaktoval jistý trandoshanský lovec s tím, že v nižších patrech Gandského sektoru se stalo něco, co by nás mohlo zajímat.
Když jsem tam s osmi stormtroopery dorazil, Trandoshan na nás už čekal. Dovedl nás do jedné ulice, kde ležela čtyři těla.
„Myslel jsem, že by vás to mohlo zajímat,“ prohodil Trandoshan.
Poklekl jsem k jednomu z těl. Byli to evidentně námezdní lovci: Weequay, Gand, Nikto a Rodian. Místní pobudové je už okradli o všechno cenné, ale to pro nás nebylo důležité. To, co bylo pro nás podstatné, se z těl dalo stále vyčíst.
Jeden stormtrooper poklekl vedle mě. „Myslím, že teď už o tom nemůže být pochyb.“
„Ne,“ souhlasil jsem. „Tahle zranění byla způsobena světelným mečem.“
Trandoshan přikývl. „Myslel jsem si to.“ Ukázal na mrtvého Weequaye. „To byl Garlos. Byl docela dobrý. Ale nejspíš ne dost dobrý.“
„Na boj s rytíři Jedi je málokdo dost dobrý,“ zamumlal jsem. „Dokážete pokračovat tam, kde tady vaši kolegové... skončili?“
„Snad si nemyslíte, že se bojím,“ sykl Trandoshan. „A pokud bych se bál, stačí mi pomyslet na odměnu.“
Já a moji stormtroopeři jsme pochopitelně prohledali celé okolí a vyslechli obyvatele žijící v okolí, ale samozřejmě nám to moc nepomohlo. Někteří místní přiznali, že viděli ten boj a postavu v plášti se světelným mečem. A někteří dokonce viděli – nebo to alespoň tvrdili – kterým směrem potom utekl. Ale vzhledem k tomu, že k boji došlo minimálně před několika hodinami, mohl ten Jedi být už dávno na druhém konci Nar Shaddaa. Nebo na cestě na jinou planetu.
„Začínám pochybovat, že ho někdy najdeme,“ přiznal jsem se další den při diskuzi s Larkinem.
Temný Jedi přikývl. „Ano. Koneckonců se tu skrýval léta, tak ho těžko najdeme za pár dní.“ Zamračil se. „Ale před chvílí mi volal císař. Je velmi netrpělivý a chce výsledky. Máme si prý pospíšit.“
„A co tedy navrhujete?“ zeptal jsem se.
„Upravíme to tak, že my nebudeme hledat Jedie, ale Jedi najde nás,“ řekl Larkin.
Pozvedl jsem obočí. „A jak toho chcete docílit?“
„Jedi má v popisu práce chránit nevinné,“ Larkin si promnul bradku. „Pamatujete, jak nám Horda říkal o těch uprchlících, co tu stále žijí?“
„Ano.“ Už jsem tušil, kam temný Jedi míří.
„Navrhneme mu, že je Impérium všechny skoupí. Tak pět set kreditů za jednoho bude pro něj jistě dostatečná cena. Hordovi lidé je začnou nahánět do lodí s tím, že nyní patří Impériu.“
„A myslíte, že na to císař přistoupí?“ zeptal jsem se. „Ti lidé jsou zesláblí a žádnou pořádnou práci nezastanou. Císař nemá rád, když se jeho finance vyhazují do vzduchu.“
Larkin mávl rukou. „Budu to financovat ze svých osobních zdrojů. A koneckonců ty uprchlíky nemusíme posílat někam do dolů. Asi je odvezu na Vialar.“ Jako věrný Palpatinův služebník dostal Larkin svou vlastní sídelní planetu, které mohl vládnout. Vialar byla zemědělská planeta s povětšinou mírným klimatem. Ať už pro uprchlíky najde jakoukoliv práci, ve srovnání s životem na Nar Shaddaa to pro ně bude učiněný ráj.
„Ale to není příliš podstatné,“ dokončil Larkin. „Podstatné je, že Jedi si bude myslet, že ti lidé jdou na smrt a pochopí, že je to kvůli němu. Bude vědět, že to je past. A přesto se ukáže. Vím to. Vím, jak rytíři Jedi přemýšlí.“
Uvědomil jsem si, že Larkin chce těm lidem pomoci a zároveň tím vyláká Jedie z úkrytu. To byla v kruzích, ve kterých jsem se normálně pohyboval, nevídaná věc. Normální temný Jedi by do těch uprchlíků prostě začal střílet a výsledek by byl stejný. Larkin si opravdu uměl oddanost lidí získávat a nikoliv vynucovat.
Horda s Larkinovou nabídkou nadšeně souhlasil a jeho žoldáci začali nahánět vyděšené uprchlíky do hangárů a odtamtud do lodí. Nám tedy zbývalo už jen pokračovat v naší zaběhlé rutině a doufat, že se Jedi objeví. Teď byl na tahu on.
Ale stejně jsem byl lehce zaskočen, jakým způsobem svůj tah provedl.
Larkin s částí stormtrooperů šel zrovna prověřit nějakou stopu, na kterou nás upozornil jeden místní. Já zůstal na naší základně a věnoval se méně zajímavým stopám.
„Děkuji za vaši ochotu,“ řekl jsem ten den už asi podesáté, zatímco poněkud ošuntělý Devaronian vypínal příruční holoprojektor s „usvědčujícími důkazy“. „Nicméně si nemyslím, že vámi popsaná osoba je rytíř Jedi.“
„Jak to že ne?!“ namítl Devaronian. „Vždyť je to naprosto jasné, že to je Jedi, pane důstojník!“
„Je to Ryn. V řádu Jedi nebyl žádný Ryn,“ řekl jsem.
„Ale věští z karet, pane důstojník!“
Moje trpělivost pozvolna přetékala. „Většina Rynů věští z karet. A také tančí a zpívají. Kdyby byly tyto činnosti trestné, lidé jako já by měli o hodně víc práce. A teď jděte.“
„Ale tenhleten opravdu předvídal budoucnost!“ zkusil to naposledy Devaronian. „A dobře!“
„Tak byste mu za to měl dát prémii,“ vstal jsem. „A teď běžte!“
Devaronian odešel nepříliš nadšen. Ale s tímhle to nebylo tak hrozné. Před týdnem mě tu jedna paní hodinu hystericky přesvědčovala, že jedna kowaikianská opičí ještěrka je Jedi a odmítala odejít. Nakonec jsme ji museli omráčit paprskem.
Když Devaronian odešel, já si promnul unavené oči, protáhl se a potom opět sklouzl do křesla. Doufal jsem, že teď bude chvíli klid.
Z předsíně se ozval jakýsi hluk a potom rána. Otočil jsem se v křesle a už jsem otevíral ústa, abych se nevrle zeptal, co se to tam děje. Ale všechna slova mi rázem odumřela v ústech, když jsem se dokončil obrat. Ve dveřích do mé pracovny stála postava v hnědé kápi. Za ní leželi na zemi dva stormtroopeři, nejspíš omráčení.
Rytíř Jedi se ukázal.
Ruka mi automaticky sjela k blasteru, který jsem měl u pasu, ale Jedi jen zvedl ruku a má zbraň vyskočila z pouzdra a přistála na druhém konci místnosti. Vyskočil jsem z křesla a udělal kotoul stranou, ale Jedi byl v mžiku u mě, aktivoval světelný meč a jeho zářící čepel se přiblížila k mému krku.
Je to poněkud hloupé, ale první věc, která mi bleskla hlavou, byla, jakou má ta čepel neobvyklou barvu. Takovou jsem nikdy předtím neviděl. Byla tyrkysová a zářila jako palkorský úplněk. Poněkud hloupá myšlenka, když uvážím, že ta čepel byla deset centimetrů od mého krku. Neodvažoval jsem se pohnout, stejně bych tím ničeho nedosáhl.
Jedi měl tvář skrytou pod kápí. Několik nekonečných vteřin mě studoval a potom promluvil: „Řekni mu, že na něj budu zítra ráno čekat v opuštěném hangáru na sto sedmnácté úrovni. Tam to ukončíme.“ S těmito slovy zhasl meč a odešel z místnosti.
Samozřejmě, že jsem hned vyhlásil poplach, ale bylo mi jasné, že ho už nechytíme. Když se dokázal nepozorovaně dostat dovnitř, dostane se taky nepozorovaně ven.
Když jsem o tom řekl Larkinovi, temný Jedi se zdál být potěšen. Přesně takový vývoj událostí očekával a přes mé námitky se hodlal druhý den vypravit na určené místo. Tvrdil jsem, že to může být past, ale Larkin to odbyl pouze mávnutím ruky. Řekl mi, že kdyby ten Jedi plánoval něco nekalého, mohl mě a všechny stormtroopery v hotelu prostě zabít a počkat na Larkina tam. Na to se nedalo nic moc říct.
Druhý den ráno tedy Larkin, spolu se mnou a dvanácti stormtroopery přišel do starého opuštěného hangáru v oblastech na Nar Shaddaa, kde už nejspíš několik desítek let nebyla živá duše.
Stormtroopeři se rozestoupili kolem vchodu do hangáru, zatímco se Larkin rozhlédl po celém tom velkém komplexu. Bylo to tu dost velké pro přistání velkých nákladních lodí. Ale Jedi nikde.
„Zdá se, že tu není,“ poznamenal jsem.
„On přijde,“ ujistil mě Larkin.
„Pokud celý ten hangár nezaminoval a teď nás odněkud zdálky v klidu nepozoruje a nechystá se zmáčknout tlačítko,“ zamumlal jsem pochybovačně.
Larkin se usmál. „Důvěřujte mi, kapitáne.“
„Pánové!“ upozornil nás jeden stormtrooper a kývl kamsi doleva. Do středu hangáru kráčela postava v kápi. Vůbec jsem nezaregistroval její příchod, jako by tam prostě najednou byla.
„Nestřílet!“ Larkin se ke mě naklonil. „Zůstaňte tady, kapitáne a nic nepodnikejte, dokud nedám rozkaz, jasné?“
„Jasné,“ souhlasil jsem a Larkin vykročil směrem k rytíři Jedi.
„Tak jsem tady.“
Jedi si ho chvíli měřil pohledem. „Myslel jsem si, že tě poznávám.“
Larkin zamrkal. „My se známe?“
„Myslím, že ano,“ řekl Jedi. A sundal si kápi. Byl to muž asi stejně starý jako Larkin, s hnědými vlasy a krátkými vousy kolem úst. „Je to už dávno. Jsi Gann Larkin, že? Jako děti jsme byli ve stejné šermířské třídě mistra Yody a potom ve třídě mistryně Železné ruky.“
Larkin překvapením zamrkal a chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. „Ty jsi Chell. Chell Tabaar! Bývali jsme přátelé.“
„Jsem rád, že si na to pamatuješ.“ Chell mrkl na stormtroopery. „Vidím, že teď už máš nové přátele.“
„Myslel jsem, že jsi mrtvý,“ řekl Larkin.
„Palpatinovi clonetroopeři sestřelili moji stíhačku, ale tělo nikdy nenašli,“ Chell se podíval do země. „Měl jsem štěstí. Na rozdíl od těch stovek Jediů, které se Palpatinovi povedlo zlikvidovat. A tomu muži teď sloužíš?“
„Každý někomu sloužíme,“ sykl Larkin. „Jediové mě odkopli. Poslali mě do zemědělského družstva, zatímco z tebe se stal rytíř Jedi. A nikdo mi nikdy nevysvětlil proč!“
„Já nevím, proč to udělali. Ale je pravda, že jsi se příliš netajil svými názory, že Jediové by měli Republiku řídit a ne jí sloužit,“ řekl Chell.
„Nebyl jsem jediný,“ odsekl Larkin. „Bylo by to lepší, než mlčky fungovat jako opěrný pilíř chátrající Republiky stějně jako všichni ostatní.“
Chell se smutně usmál. „A tvůj sen se splnil. Republika i řád Jedi už neexistují.“
„Nechtěl jsem, aby se to stalo takhle, ale už k tomu došlo,“ Larkin pozvedl ruce. „Palpatine ze mě potom udělal svého vyslance. Cestuji po Impériu a plním jeho vůli.“
„Takže jsi jako Vader. Jeho osobní vykonavatel a zabiják,“ Chell zavrtěl hlavou. „Ale přesto z tebe necítím zlo jako z Palpatina a Vadera. Co se to s tebou stalo?“
„Dělám jen to, co musím,“ řekl Larkin. „Nehodlám se tu před tebou obhajovat.“
Chell ho chvíli studoval. „Pojď se mnou. Ještě pro tebe existuje naděje.“
Larkin se usmál. „Jít s tebou a dělat co? V Impérium mohu pro galaxii něco udělat. Co dokážu, když se budu s tebou někde ukrývat?“
„Palpatine tě nakonec zničí,“ zkusil to naposledy Chell. „Ať už fyzicky nebo duševně.“
Larkin zavrtěl hlavou a odepjal si z opasku světelný meč. „Nepřidám se k tobě, stejně jako se ty nepřidáš ke mě, Chelle. Síla má zřejmě dost zvláštní smysl pro ironii. Svedla nás dva po letech dohromady a každý stojíme na jiné straně.“ Aktivoval meč. „Ukončeme to.“
Chell Tabaar si zdráhavě sundal plášť. „Nechci s tebou bojovat, Ganne.“
„Ani já ne, příteli, věř mi.“ přiznal se Larkin. „Ale už není cesty zpět. Tenhle konflikt už může skončit jen smrtí. Tvojí nebo mojí.“
Chell aktivoval svou zbraň. „Budiž.“ Oba protivníci zaujali bojové postoje.
Stáli tam proti sobě téměř nehybně a dívali se na sebe, jako by čekali na nějaký neslyšitelný signál. A najednou proti sobě vyrazili. Ani jsem nezaregistroval, kdo zaútočil první, najednou prostě byli v sobě a vyměňovali si údery a kryty tak rychle, že jsem je ani nestačil sledovat.
Larkin používal šermířskou techniku III, do které zřejmě zakomponoval i nějaké vlastní pohyby. Tabaar evidentně mistrovsky ovládal techniku I a občas využil i nějaký pohyb techniky II, která byla vytvořená speciálně na boj s protivníkem, který používá také světelný meč. Pohybovali se po celé ploše hangáru jako dva smrtonosní tanečníci. Jejich pohyby byly tak rychlé, že se nedaly sledovat. Občas jsem viděl opravdu jen mihotající se červenou a tyrkysovou čepel.
A došlo i na Sílu. Larkin utrhl ze stropu kus traverzy a hodil ji proti svému soupeři. Chell Tabaar včas pozvedl ruku a Sílou odstrčil traverzu na svého protivníka, který se jí jen taktak vyhnul. Larkin to zkusil znovu a hodil jednu starou bednu. Tentokrát ji už Tabaar nestihl odrazit a tak jí pouze postavil do cesty světelný meč a bedna se roztříštila ve dví. Larkinovi to ale poskytlo čas k útoku a rychle k Tabaarovi přiskočil. Nepodařilo se mu zasadit smrtící úder, alespoň však zahnal svého protivníka na ústup. Opět jsem to téměř nestíhal sledovat. Nakonec Tabaar od sebe Larkina odstrčil pomocí Síly tak razantně, že temný Jedi odletěl proti stěně na druhém konci hangáru. Za letu ale hned narovnal nohy tak, aby dopadl chodidly na stěnu, okamžitě po nárazu pokrčil kolena a hned se odrazil nazpět, než se ho mohla zmocnit gravitace.
A opět byli v sobě. A po několika minutách souboj skončil stejně náhle jako začal. Tabaar odrazil Larkinův útok a provedl rychlý výpad namířený na soupeřovu hlavu. Larkin ale bleskurychle pokrčil jedno koleno, naklonil se doprava a zatímco mu Tabaarova čepel prolétla těsně nad hlavou, on švihl svým mečem nahoru.
Rudá čepel se zařízla do Tabaarova hrudníku a Jedi okamžitě padl mrtvý k zemi. Nevydal ani hlásku.
Larkin dlouho vydechoval a díval se na tělo Jedie. Potom deaktivoval meč a poklekl k Tabaarovým ostatkům.
„Odpusť mi, starý příteli,“ řekl chraptivě. „Přál bych si, aby to bývalo šlo vyřešit jinak.“ Byl jsem k němu zády, ale nepřekvapilo by mě, kdyby mu tekly slzy. „Odpusť,“ zašeptal naposledy. Sebral ze země Tabaarův meč a vstal. Larkinova mise na Nar Shaddaa skončila.
Já měl však ještě jeden úkol, který jsem musel splnit.
Kývl jsem na stormtroopery a ti bez otázek a bez zaváhání okamžitě namířili blastery a zahájili palbu.
Larkin byl rychlý. Ale byl také stále v šoku ze smrti Tabaara a jeho svalstvo bylo po boji příliš ochablé, jak na něj přestal působit adrenalin. Nestihl ani aktivovat světelný meč a po několika vteřinách klesl mrtvý k zemi a připojil se ke svému starému příteli.

„Vy jste zabili vlastního nadřízeného?“ vydechl kapitán Sandon. „Proč?!“
„Byl to císařův rozkaz,“ řekl Morzag. „Císař si vždycky uměl třídit své služebníky. Larkin byl příliš volnomyšlenkářský, příliš uvažoval nad tím, co dělá. A byl příliš mocný a uměl si získávat podřízené. A jako takový byl pro císaře nebezpečný a musel být zlikvidován.“
„A proč ho císař nechal zabít zrovna tam?“ zeptal se Ash chladně.
Morzag pokrčil rameny. „Nar Shaddaa. Daleko od imperiálních světů. Žádní svědci. V oficiální zprávě samozřejmě bylo, že Larkina zabil ten rytíř Jedi a my pak zabili jeho.“
„Takže ho císař nechal sloužit dokud mu byl užitečný a pak ho prostě nechal zlikvidovat?“ zeptal se Sandon hořce.
„V podstatě ano,“ souhlasil Morzag. „Larkin by mu byl určitě užitečný i nadále, ale byla by už jen otázka času, než by zradil. Larkin byl užitečný, ale nebyl nenahraditelný. A jak už jsem řekl, císař rád poštvával své služebníky proti sobě. A většinou taky znal jejich slabé místo a věděl, jak je ovládat. Ale když byl nějaký příliš ambiciózní a nedal se už ovládat... tak ho zlikvidoval.“
„To se týkalo i vás?“ nadhodil Ash.
Morzag se usmál. „Mě? Já byl jen pěšák. Císař se zabýval pouze důležitými a mocnými lidmi. Jako Trachta, Jerec, Zaarin... Na takové lidi si dával pozor. Já jsem byl na Nar Shaddaa jen nástroj k vykonání jeho vůle. A po té misi jsem byl povýšen na majora.“
Ash si promnul na hlavě pahýl, který zbyl z rohu, o který přišel v pevnosti Altsor. „A co se vlastně stalo se všemi těmi důstojníky, kteří stejně jako vy pomáhali pronásledovat Jedie? Ti, o kterých jste tu mluvil.“
Morzag našpulil rty. „No, rozhodně nevím, co se stalo se všemi. Grassland byl po naší akci na Naitulfě konečně povýšen na majora, ale o pár měsíců později byl zabit při jedné akci osobou, která si říkala Shadow. Nikdy jsme nepřišli na to, kdo to byl, ale byla nám trnem v oku téměř po celé Čistky. Nejspíš nějaký další Jedi, který přestal být kořistí a stal se lovcem.“
Ash letmo prohlédl seznam jmen, ale nenašel tam nic, co by mu napovědělo, kdo mohl ten „Shadow“ být.
„Field odešel z naší jednotky jako plukovník a myslím, že se potom uchytil v Bezpečnostním úřadu,“ pokračoval Morzag po chvíli. „Horten... Ten byl od nás převelen do oddělení pro výzkum a vývoj zbraní. Feltrin od nás odešel jako generálporučík a po pár letech odešel do penze.“ Morzag se usmál. „Slyšel jsem, že zemřel na infarkt, když se dozvěděl, že císař zahynul u Endoru. Neiwert byl po skončení Čistek – tedy po jejich oficiálním skončení – povýšen a později v hodnosti generálmajora sloužil jako jeden ze zástupců generála Tagga na první Hvězdě smrti a byl na palubě, když explodovala.“ Poškrábal se na hlavě. „To jsou asi tak všichni, o jejichž dalším osudu něco vím... Jo, ještě vlastně Nim. Major Nim byl zabit při jedné akci rytířem Jedi. O nikom dalším jsem vám tuším už neříkal.“
Ash se podíval do svého seznamu. „A co to bylo za rytíře, co zabil Nima?“
„Harlekish Koto,“ řekl Morzag.
Ash to jméno našel v seznamu. Byl to Givin. Naposledy spatřený na Sarapinu.
„Dostali jsme tip, že nějaký Jedi prý cestuje na linkové lodi Vacuum Princess,“ vyprávěl Morzag. „Imperiální lehký křižník je na jedné zastávce přepadl a na palubu se nalodil výsadek pod velením majora Nima. Našli Jedie a pronásledovali ho do jednoho z hangárů na palubě. Ale Koto vypočítavě vyřadil silové pole, které oddělovalo hangár od okolního vesmíru a celá jednotka – včetně Nima – zahynula na dekompresi nebo je to vycuclo do vesmíru. Koto byl Givin a Givinové nepotřebují dýchat a vakuum jim nevadí. Byl to jednoduchý, ale geniální úskok.“
„A co se s ním potom stalo?“
Morzag pokrčil rameny. „Kapitán Planner, který velel tomu lehkému křižníku, slyšel, že výsadek má nějaké problémy a než aby riskoval, že Jedi unikne, nechal celou loď zničit.“
„On zničil linkovou loď i se všemi pasažéry?!“ vydechl Sandon.
„Nemluvě o vlastním výsadku na palubě?“ dodal Ash.
Morzag přikývl. „Byla to možná poněkud hrubá metoda, ale účinná. Kota zabil. A do konce týdne byl z Plannera admirál, takže si i pomohl v kariéře.“
„To je hnusné!“ zasyčel Sandon.
Ash si odškrtl Kotovo jméno. Chell Tabaar na jeho seznamu nebyl. Nejspíš se vědělo, že zahynul, ale nevědělo se jak.
„Ještě k té vaší misi na Nar Shaddaa,“ zeptal se po chvíli. „Říkal jste, že Gann Larkin cítil dva Jedie. Nebo si to alespoň myslel.“
Morzag pokrčil rameny. „Těžko říct. Po našem odchodu jsme už žádné zprávy z Nar Shaddaa nedostávali, takže se možná opravdu mýlil. Ale kdo ví.“
Ash přikývl. Radši se ještě zeptá Luka Skywalkera, až se vrátí na Yavin IV, možná o tom bude něco vědět.
Vyměnil si pohled se Sandonem. Mladý kapitán toho měl nejspíš stejně jako Ash až po krk. Možná ještě víc.
„Je toho už na vás moc, mistře Koore?“ zeptal se Morzag vlídně.
Ash po něm střelil pohledem. „Divil byste se, kdyby ano?“
Morzag se usmál. „Ovšemže ne. Přiznám se, že jste na mě udělal velký dojem jenom tím, že jste sem byl ochoten vůbec přijít.“
„V tomto ohledu jste mi tuším nedal příliš na vybranou,“ ucedil Ash. „Tak přejdeme dál.“ Koukl se do seznamu. „Rytíř Jedi Arden Toran. Člověk, naposledy spatřený na Commenoru.“
Morzag se chvíli díval jen tak na kovový stůl, jako by se rozmýšlel jak začít. Potom se napil vody a odkašlal si.
„No, Arden Toran figuroval v té největší akci proti Jediům, které jsem se účastnil. Stejně jako ten Ithorian Hato Nassen, na kterého jste se mě ptal předtím, a přibližně dvacet dalších rytířů Jedi.“ Odmlčel se a chvíli Ashe studoval. „Chcete o tom teď slyšet, mistře Koore? Už se připozdívá.“
Ash zaťal zuby. Když se ho na to Morzag takhle speciálně ptá, tak to asi nebude nic hezkého.
A copak mi za dnešní odpoledne snad řekl něco hezkého? Téměř se usmál nad tou ironií.
„Určitě vám to pomůže v bádání.“ Morzag ukázal na Ashův datapad. „Pokud ve vašich archivech není nic o Nassenovi a Toranovi, tak tam nejspíš nebude ani o těch ostatních rytířích.“
Ash se nadechl. Bude na Grenaru VI rozhodně ještě alespoň pár dní, ale rozhodl se, že odkládat poslouchání Morzagových příběhů by ničemu nepomohlo.
„Tak spusťte,“ vyzval ho tiše.