Zpověď

Autor: Johnak Wheeliak

Příběh čtvrtý
Za nepřátelskou linií

Uprostřed místnosti, která vypadala jako interiér mobilního štábního velitelství, stál muž v imperiální uniformě. Měl insignie generála, prošedivělé vlasy a tvář staženou napětím. Kolem něj vládl organizovaný chaos, jak vojáci v celé místnosti přijímali, předávali, posílali a přeposílali zprávy a rozkazy.
Důstojník stojící u jedné takové komunikační stanice se náhle otočil a zamířil ke generálovi.
„Pane, právě přišla zpráva,“ začal zdráhavě.
„K věci, majore,“ vyzval ho rázně generál.
„Plukovníku Zieringovi se nepodařilo prorazit,“ řekl major zdrceně. „116. pluk hlásí více než šedesátiprocentní ztráty. Přišli o většinu Juggernautů a všechny AT-TE!“
Generál zavřel oči a pomalu vzdychl. „Sakra. Kam se až dostali?“
„Nepřítel je zastavil více než deset kilometrů od hlavního města,“ řekl Major. „Ziering nyní se svými lidmi ustupuje zpět ke zbytku 68. divize.“
„Která je už tak dost oslabená.“ Generál si protřel oči a přistoupil k taktickému hologramu. „Co jsme udělali špatně? Copak můžou mít oni mít lepší armádu než my?“
„Generále,“ ozval se desátník u jedné z komunikačních stanic. „Velitelství 84. divize hlásí, že nepříteli se podařilo prorazit jejich linie a rozdělit naše síly!“
Generál se vytřeštěně podíval na hologram, který byl obohacen o nové údaje. Zdálo se, že se na generálově čele začínají objevovat kapičky potu. „Dokáží se udržet?“
Desátník chvíli mlčel a tiskl si sluchátko u ucha a potom se otočil zpět ke generálovi. „Vládne tam prý naprostý zmatek. Naše jednotky nejsou schopny žádného koordinovaného odporu.“
Generál se kousl do rtu. „Tohle snad není možné. To není možné!“
„Jaké jsou rozkazy, generále?“ zeptal se major.
„Ať vyčlení dva prapory, které budou krýt ústup zbytku divize... nebo se o to alespoň budou snažit.“
„A kam mají ustoupit?“
„Sem,“ vydechl generál. „A 80. a 68. divize se sem stáhnou taky... tedy spíš to, co z nich zbylo.“
„Hodláte naše síly přeskupit?“ zeptal se major.
„A udělat co?“ Generál zavrtěl hlavou. „Už si ani nepamatuji, kolikrát jsme zkoušeli prorazit a kolikrát jsme se přeskupovali, potom co nás odrazili.“ Zavrtěl hlavou. „Ne, majore, už ne.“
Otočil se k jedné z komunikačních stanic. „Seržante, spojte se s našimi loděmi na orbitě. Ať se připraví, chci, aby nás do hodiny začaly nabírat. Čím dřív odsud ustoupíme, tím lépe.“
Ve velínu nastalo ticho. Na tvářích důstojníků a vojáku bylo vidět, že generál vyslovil to, v co sami už dávno doufali, ale nikdo se neodvážil to navrhnout.
„Ano, pane,“ prolomil ticho seržant a začal posílat zprávu.
Holografický obraz velínu se zastavil a potom úplně zmizel a místnost, ve které jsem seděl, se začala pomalu osvětlovat. Rozhlédl jsem se po ostatních důstojnících sedících v místnosti. Někteří se tvářili pohrdavě, jiní nechápavě a někteří – jako já – byli zvědaví, proč nám tohle pouštěli.
„Tento záznam byl pořízen před dvěma dny,“ řekl plukovník Feltrin, když se místnost utišila a on zaujal místo u holografického projektoru ve středu brífinkové místnosti. „Generál Liasen vedl kampaň za účelem dobytí planety Naitulfa, jejíž obyvatelé se odmítli podřídit císaři. Narazil ale na tvrdý odpor a po šesti dnech bojů byl nucen se svou armádou ustoupit.“
„Ten chlap by měl být popraven za zbabělost,“ poznamenal kapitán Olsen. „Jak může imperiální armáda ustoupit před bandou nějakých cizáckých primitivů?!“
„I cizáčtí primitivové mohou někdy překvapit,“ řekl Feltrin.
„Takže regulérní armáda to zpackala a chtějí nás, abychom je z toho vysekali?“ zeptal jsem se.
„Svým způsobem máte pravdu, kapitáne Morzagu,“ Feltrin se na okamžik odmlčel. „Ale je v tom něco víc. Generál Liasen samozřejmě věděl, že Naiové jsou výborní válečníci – během klonových válek jejich armáda téměř sama bránila celý sektor – proto se na planetě vylodil hned se třemi divizemi. Předpokládalo se, že půjde o tvrdý boj, ale porážka Naiů měla být jen otázkou času. Místo toho Liasen ztratil téměř polovinu svých lidí a techniky a byl nucen ustoupit.“
„A předpokládám, že naši nadřízení mají nějakou teorii, proč bitva dopadla tak, jak dopadla,“ nadhodil jsem.
„Ano,“ přitakal Feltrin. „Podle zpráv generála Liasena a jeho štábu se zdá, jako by Naiové dokázali předvídat každý jejich postup a prokouknout každou strategii. A podle zpráv Bezpečnostního úřadu naši vojáci – včetně klonů – po prvních střetnutích úplně přestali mít chuť bojovat a v kritických situacích často zpanikařili.“
„Klony zpanikařily?“ vydechl kapitán Grassland.
„Ano. Morálka všech byla podlomena. Generál Liasen je známý jako tvrdý důstojník, který se jen tak nevzdá. A jak jste sami viděli, v posledních minutách bitvy byl téměř před zhroucením.“
„Z toho mám velmi špatný pocit,“ ucedil kapitán Neiwert.
Plukovník Feltrin si olízl rty. „Naše rozvědka se domnívá, že na Naitulfě se ukrývá mistr Jedi Jaco Galarin.“
Nastalo delší, poněkud tísnivé ticho.
„Ten nám uniká už šest let,“ poznamenal jsem.
„Ano, už několikrát jsme ho vystopovali, ale vždycky se mu podařilo uniknout,“ potvrdil Feltrin a pomalu se nadechl. „Tohle rozhodně nebude snadný úkol, pánové.“
„A jak moc si je naše rozvědka jistá, že je to opravdu on?“ zeptal se kapitán Grassland.
„No, byl zachycen komunikační provoz mezi palácem naiského regenta a jejich armádami, při kterém několikrát padlo slovo ,mistr‘. A sektor Prualis byl posledním místem, kde byl Galarin údajně spatřen. A...“ uhnul pohledem kamsi stranou.
„A mistr Galarin byl jeden z největších mistrů bojové meditace,“ ozval se dunivý hlas doprovázený syčivým dechem. Do brífinkové místnosti vstoupil Darth Vader. „Dokáže pomocí Síly ovlivnit celé armády. Jeho vojáci získají víru ve vítězství a odvahu a nepřátelé ztratí chuť bojovat. Proto byli Naiové schopni porazit armádu generála Liasena.“
„Galarin se s největší pravděpodobností ukrývá v regentském paláci – proto ho nikdo z našich agentů na planetě nikdy neviděl,“ pokračoval Feltrin. „Vaším úkolem bude proniknout do paláce, zajistit jednotlivé klíčové body a zničit protiletadlovou obranu, aby mohl lord Vader bezpečně přiletět.“
„Galarin je velice nebezpečný a unikal nám už dlouho. Císař projevil přání, abych se tentokrát účastnil akce osobně,“ řekl Vader.
„A jak se dostaneme na planetu?“ zeptal se kapitán Olsen.
Feltrin přikývl. „Dobrá otázka. Impérium Naitulfu odřízlo od veškerého vnějšího zásobování, takže se musejí spoléhat na pomoc pašeráků. Zmocníme se několika pašeráckých lodí a v nich se vaše jednotky dopraví na povrch. Celé akci bude velet major Horten. Majore?“
Postarší muž s výrazem veterána vstal a zaujal místo u hologramu. „Na planetu vyšleme čtyři speciální roty stormtrooperů. Poletíme ve čtyřech lodích a nemůžeme přesně vědět, ve kterém doku kdo přistane, takže vám radím, abyste si prostudovali a zapamatovali plány města,“ stiskl tlačítko a uprostřed místnosti se objevil holografický obraz města. „Každá rota a každé jednotka bude mít svůj specifický úkol. Nezapomeňte, že budeme přistávat za nepřátelskou linií. Může se stát cokoliv, takže buďte připraveni improvizovat.“
Horten se podíval na jednoho z důstojníků. „Kapitáne Grasslande, vy povedete rotu Aurek. Vaším úkolem bude zneškodnit protiletadlovou obranu v okolí paláce a zajistit oblast.“
„Bude mi potěšením.“ Grassland měl být už dávno povýšen, ale po jedné nepovedené operaci na Corulagu se ocitl v nelibosti svých nadřízených. Přirozeně doufal, že se touto akcí bude moci rehabilitovat.
„Kapitáne Olsene, vy povedete rotu Besh. Zajistíte spodní patra paláce a budete držet hlavní vchod, aby nemohly dovnitř vniknout posily.“
„Rozumím, majore.“
„Kapitáne Morzagu. Vy a rota Cresh proniknete do regentského křídla v paláci a odříznete ho.“
Přikývl jsem. V regentském křídle bude nejspíš náš hledaný mistr Jedi... a spousta stráží. „Provedu, pane.“
„Kapitáne Neiwerte, vy společně s rotou Dorn zajistíte horní patra paláce a střechu, na které přistane loď lorda Vadera.“
„Bude mi ctí, pane.“
Major Horten se na okamžik odmlčel. „Tak, teď přistoupíme k detailům...“
Během následujících hodin a dnů jsme si neustále opakovali jednotlivé detaily naší mise, studovali mapy, plány a informace o mistru Galarinovi. Měl u nás poměrně bohatý „rejstřík“. Bojová meditace nebyla jeho jedinou předností. Galarin uměl mistrovsky ovládat téměř všechny aspekty Síly. Byl jedním z mála mistrů, kteří odmítli místo v Radě. Tvrdil, že ve Vnějším okraji bude užitečnější. V klonových válkách velel operačnímu svazu tří hvězdných destruktorů zvanému Svaz Zeta, který brázdil oblasti Vnějšího okraje a napadal konfederační základny. Když byl vyhlášen rozkaz 66, Galarinovi se podařilo ubránit se útoku clonetrooperů, kteří byli na palubě, a s pomocí lidských členů posádky, kteří se za něj postavili, se mu podařilo uprchnout z lodi. Ti lidští členové posádky byli potom samozřejmě popraveni, ale to na situaci už nic nezměnilo: Galarin zmizel. Během následujících let byl několikrát vypátrán nebo někde spatřen, ale vždycky nám proklouzl mezi prsty. Nejžhavější stopu jsme měli před dvěma roky na Malastaru. Tehdy za ním císař poslal své dva nejlepší temné Jedie. O dva týdny později našli jejich těla. Byli zabiti světelným mečem.
A teď byl Galarin opět vypátrán. Bylo na nás, abychom ho dostali.
Seděl jsem v kokpitu ukořistěné pašerácké lodi Tipsy Dealer a poslouchal, jak pilot žádá o povolení přistát na planetě. Snažil jsem se nedat najevo nervozitu. Měl jsem za sebou už desítky podobných akcí, takže jsem věděl, co dělat, ale vždycky jsem nesnášel tohle čekání, jestli nás pustí nebo po nás začnou střílet. Na zemi mi to nevadí, tam se mohu bránit, ale ve vesmíru je to něco jiného. Tady jsem vlastně jen náklad.
Získali jsme povolení k přistání a pilot začal sestupovat do atmosféry. Já se zvedl a odešel do nákladového prostoru, kde čekalo čtyřicet stormtrooperů a můj zástupce, poručík Kiefer.
„Za chvíli to přijde,“ řekl jsem. „Tak ještě jednou: klíčem k úspěchu je rychlost a přesnost. Budeme muset projít několik ulic, než se dostaneme k paláci. Držte se při sobě a nikde se nezastavujte. Celé město dnes oslavuje svůj triumf nad imperiály,“ usmál jsem se nad tou ironií, „takže pár výstřelů nikdo neuslyší, ale i tak budeme střílet jen v nejnutnějších případech. Pokud se vyhlásí poplach, celá akce bude mnohem krvavější.“
„Všichni ochotně položíme život za Impérium a císaře!“ zvolal nadšeně jeden stormtrooper.
Změřil jsem si ho pohledem. „To je sice chvályhodné, ale císaře víc potěší, když je stormtrooper naživu a bojuje za Impérium, než kdyby za něj zemřel.“
Poručík Kiefer se usmál. „A bojovat za Impérium budeme, kapitáne. Ten Jedi netuší, co ho čeká.“ Kiefer byl poměrně mladý a tohle měla být jeho první větší mise. Nevypadal nervózně, spíš nadšeně. Nadšení pro věc je dobrá emoce. Ale všeho moc škodí.
Ucítil jsem drobné škubnutí, jak loď dosedla na zem. Za několik okamžiku ji přijdou prohlédnout celníci.
„Připravit,“ sykl jsem. Stormtroopeři se přitiskli ke stěnám a připravili si zbraně. Já sám jsem si zkontroloval svou zelenou důstojnickou zbroj a vytáhl blaster.
Uslyšel jsem hovor, jak pilot – přestrojený za pašeráka – mluví u průlezu s celníky a po chvíli se k nám začaly přibližovat kroky. První do nákladového prostoru vstoupil pilot a rychle uhnul stranou. Za ním vešli dva Naiové a ihned ztuhli, když viděli, že nákladový prostor je plný stormtrooperů místo droidů a beden s komlinky, jak bylo psáno v soupisu nákladu. Jeden z nich stihl akorát otevřít pusu, ale to už jejich těla proťaly dva červené záblesky a oba bez hlesnutí klesli k zemi.
„Jednotka Cresh-8, do toho,“ řekl jsem a čtyři stormtroopeři okamžitě vyběhli z nákladového prostoru a ven z lodi. O minutu později mi zapípal komlink.
„Řídicí věž v docích obsazena,“ ozval se mi do ucha filtrovaný hlas. „Odpor minimální. Cesta do města je volná.“
„Rozumím, zůstaňte na místě a hlídejte loď.“ Kývl jsem na ostatní. „Cesta je volná. Tak jdeme!“
Vyběhli jsme ven z lodi a do ulic města. Byla už tma. Občas se ozval nějaký ten dělbuch končících oslav, ale jinak byl všude klid. To bylo téměř ideální: výstřely zaniknou, ale oblohu neosvětlují žádné velké ohňostroje.
Běželi jsme ulicemi jako skupina přízraků. Jednotlivá družstva se postupně oddělovala, abychom nepostupovali ve velkém houfu. Každý měl navíc určeno jiné místo pro vstup do paláce.
Ulice byly jako vymetené, jen jednou jsme narazili na mladý naiský pár, který se zřejmě oddělil od hlavního průvodu oslav a chtěl si užít chvíli o samotě. Ani jsme nezpomalili, jen jsme mírně pootočili blastery a vystřelili. Aniž by bylo potřeba cokoliv říkat, dva stormtroopeři se zastavili, aby odklidili těla a rychle nás dohnali.
Dorazili jsme k řece, přes kterou vedl malý mostík, za nímž už byl pozemek paláce. Kolem mostu bylo několik pouličních lamp, takže každý, kdo přechází most, bude jasně vidět.
„Jedna stráž na balkóně a pětičlenná hlídka dole u zdi,“ řekl stormtrooper vybavený zdokonalenými optickými senzory. „Nikdo jiný na ten most momentálně nevidí.“
„Ta hlídka tam stojí?“ zeptal jsem se.
„Ne, pane. Vypadá to, že chodí sem a tam mezi jižní a východní stěnou.“
„Tak počkejte až zajde za roh a sestřelte toho vojáka na terase,“ nařídil jsem. „A ty lampy.“
„A také by tu měla být někde na stěně bezpečnostní kamera,“ připomenul další stormtrooper, jeden z dvanácti, kteří se mnou stáli u této stěny.
„Bez obav,“ první stormtrooper odložil svou E-11 BlasTech a sundal si ze zad pušku Xerrol Nightstinger vybavenou teleskopem, která střílí neviditelné výboje.
Počkal, než hlídka zmizí, a potom se jemně vyklonil ze svého úkrytu a zamířil.
První výstřel. Hlídka na balkoně padla tiše k zemi.
Druhý výstřel. Bezpečnostní kamera na stěně už ani nejiskřila.
Třetí výstřel. Jedno ze světel zhaslo.
Čtvrtý výstřel. Další pouliční světlo bylo zničeno, most byl nyní ponořen do tmy.
„Tak jdeme,“ šeptl jsem a rychle jsme přeběhli ulici a most. Ukryli jsme se za skupinou velkých okrasných květníků, které se nacházely asi pět metrů od stěny paláce.
„Hlídka se vrací,“ šeptl jeden stormtrooper.
Zamyslel jsem se. Nightstinger tady nepomůže, nestřílí dost rychle a navíc má moc velkou spotřebu. Budeme to muset řešit tradičními metodami. Hlídka šla ve dvou dvojstupech s velitelem v čele.
„Vy,“ ukázal jsem na pět stormtrooperů. „Až dám signál, vstanete a sejmete tu hlídku. Vy si vezměte velitele, vy toho v první řadě blíž k nám, vy v první řadě dál od nás, vy toho v druhé řadě blíž k nám a vy v druhé řadě dál od nás. Jasné?“
Stormtroopeři přitakali.
„My ostatní budeme připraveni pro případ, že by se někdo nestrefil. Připravit...“ Počkal jsem, až bude hlídka dostatečně blízko...
„Teď!“
Stormtroopeři se zvedli a téměř současně vypálili. Nikdo z hlídky nestihl zareagovat.
„Odkliďte těla,“ nařídil jsem. Zatímco házeli těla do vody, já porušil rádiový klid, abych zkontroloval stav ostatní jednotek pod mým velením.
„Cresh-4 a 5 na místě,“ ozval se mi filtrovaný hlas.
„Cresh-10 na místě.“
„Cresh-6 a 7 na místě,“ tohle byl hlas poručíka Kiefera.
„Cresh-9 na místě.“
„Čekejte na signál od roty Besh. Morzag končí.“ Mávl jsem na své stormtroopery a přitiskli jsme se ke stěně. Nemohli jsme se odtud hnout. U této stěny byla jen jedna kamera, ale všude kolem jich je mnohem víc a v každém okně paláce budou bezpečnostní čidla, aby se zabránilo vniknutí. Zničení jedné nebo dvou kamer mohou hlídači považovat za technickou závadu, ale víc kamer by už bylo podezřelých. Museli jsme čekat na signál.
A po několika minutách signál přišel.
„Tady Besh-6, bezpečnostní středisko paláce obsazeno. Čidla a senzory jsme deaktivovali, kamer se už nemusíte bát. Hodně štěstí!“
„Jdeme!“ Šli jsme za roh, kde na vyvýšené terase asi metr nad zemí chodil jeden hlídač. Já a jednotka Cresh-1 jsme se přikrčili u stěny terasy a ostatní stormtroopeři čekali za rohem.
Neviděl jsem nahoru, ale slyšel jsem kroky hlídače. Byl velice blízko, avšak nevěděl o nás. To se ale každou chvíli mohlo změnit.
Lehce jsem kývl na jednoho stormtroopera a potom jsem ukázal hlavou směrem na terasu. Voják to pochopil, odložil pušku a vytáhl vibronůž. Počkal, dokud se od nás kroky nezačnou vzdalovat a potom rychle přelezl zábradlí a svižným krokem dorazil k hlídači. Strážce za sebou zaslechl dusot kroků – boty stormtrooperů jsou jakékoliv, jen ne tiché – a začal se otáčet. To mu už ale voják jednou ruku zezadu přikryl ústa a druhou mu zabodl nůž do ledvin. Hlídač se chvíli cukal, ale potom se přestal hýbat. Stormtrooper ho položil na zem a chystal se ho odtáhnout k nám.
„Pozor!“ křikl jsem, jak nejtišeji jsem dovedl, aby mě slyšel stormtrooper, ale nikdo jiný ne. Voják ztuhl a otočil se. Z paláce na terasu vyšel další hlídač. Došel na kraj terasy a začal se otáčet směrem k nám.
Stormtrooper nechal mrtvolu být a včas zmizel ve výklenku mezi dvěma sloupy. To bylo to nejlepší, co mohl udělat, kdyby ho strážný spatřil nad mrtvolou svého kolegy, nejspíš by hned zahájil palbu.
Takhle se hlídač pouze otočil a vytřeštil oči.
„Ein Verletzter!“ křikl svým domorodým a nepochybně velice primitivním jazykem a rozeběhl se k tělu. To už se jeden z mých stormtrooperů zvedl z úkrytu a vypálil...
...a minul. Strážný rychle udělal kotoul dopředu a vyslal proti naší pozici spršku střel ze své zbrani. Stormtrooper, který vystřelil, padl k zemi se dvěma kouřícími dírami v helmě.
Chystal jsem se nějak zareagovat, ale to už stormtrooper s vibronožem vyrazil ze svého úkrytu a zabil hlídače stejným způsobem, jako před chvílí jeho kolegu.
„Krucinál,“ zasyčel jsem a vyběhl na terasu. „Myslíte, že poslal zprávu?“
„Nejspíš ne, pane, to už by v celém paláci drnčely poplašné sirény,“ řekl stormtrooper. „Ale někdo mohl slyšet střelbu. Dveře do paláce jsou otevřené.“
„Zbavte se těch těl,“ nařídil jsem a zaujal pozici ve výklenku. „Pohlídám to tu.“
Objevil se jen jeden další strážný. Přilákán spíše zvědavostí, co je to za hluk, než nějakým podezřením. Ani nevěděl, odkud rána přišla.
Když jsme odklidili těla, seřadili jsme se všichni u stěny a připravili si harpuny s navijákem. Přišli jsme o jednoho stormtroopera, ale s podobnými věcmi se musí při každé misi počítat. Teď nás bylo jen dvanáct.
„Regentské křidlo je na této straně v šestém patře,“ řekl jsem a namířil harpunu nad sebe. „Neztrácejme čas.“
Dostali jsme se až nahoru, opatrně odstranili několik okenních tabulek a pronikli dovnitř. Regentským křídlem se táhla jedna velká široká chodba. To byl náš cíl. Museli jsme se tiše propracovat až k ní a zlikvidovat několik stráží. A podle některých mrtvol, na které jsme narazili, když jsme odklízeli námi vyrobené mrtvoly, se dalo soudit, že nějaké další jednotky z roty Cresh už jsou zde také.
Náš cíl byl jeden z velkých kamenných oblouků podpírající strop ve Velké chodbě. Opět jsme použili harpuny a vytáhli se nahoru k vrchní části oblouku. Nikdo nás tam neuvidí, pokud se nepodívá přímo vzhůru.
Opět jsem komlinkem zkontroloval ostatní jednotky. Téměř všechny už byly v regentském křídle – buďto také ve velké chodbě nebo někde poblíž schodišť a výtahů. Roty Besh a Dorn se už také rozmístily podle plánu v přízemí a na střeše. Teď tedy zbývalo už jen čekat, až kapitán Grassland a rota Aurek zlikvidují protiletadlovou obranu a uvolní tak cestu pro lorda Vadera.
„Hlídejte si svou mysl,“ připomenul jsem stormtrooperům. „Ať nás ten Jedi nevycítí.“
Čekali jsme tak deset až patnáct minut. Potom jsme uslyšeli, jak se Velkou chodbou blíží kroky.
„Naitulfa vám nikdy nebude moci splatit, co jste pro nás udělal, mistře,“ řekl jeden hlas. „Zachránil jste nás a naši planetu.“
„Děkuji, Vaše Výsosti,“ odvětil druhý hlas. „Ale myslím, že přeceňujete mé zásluhy. Vaši lidé jsou skvělí válečníci. Já je pouze trochu usměrnil a zkoordinoval.“
Tiše jsem se nadechl. To byl mistr Galarin a regent Jarrim jen kousek od nás.
„Říkejte si tomu jak chcete, mistře, ale já vím, že bez vaší pomoci bychom to nezvládli,“ pokračoval regent. „Nevím, co si tu bez vás počneme.“
„Ještě několik dní tu zůstanu pro případ, že by Impérium něco zkusilo,“ ujistil ho Galarin. „Potom se ale budu muset zase přesunout. Nemůžu zůstat dlouho na jednom místě.“
„A kam odtud poletíte?“
„To vám nemohu říct. Jednak z bezpečnostních důvodů a jednak jsem se sám ještě úplně nerozhodl,“ zasmál se. „Ale buďte bez obav. Nechám vám tu něco, abyste mě mohl kdykoliv kontaktovat v případě...“ náhle se odmlčel. Kroky ustaly.
„Mistře?“ zeptal se regent Jarrim opatrně.
„Něco cítím,“ řekl mistr Jedi zasněně. „Nevím přesně co, je to něco...“
Zaťal jsem zuby. „Nehýbat se, nedýchat,“ šeptl jsem ke svým stormtrooperům a snažil se co nejvíc utěsnit svou mysl. Snad ostatní budou také tiše.
„Co cítíte, mistře?“ zeptal se regent.
„Něco... divného. Neumím to popsat.“ Galarin se odmlčel.
Už jsem ani nedýchal. Proboha, nikdo se nehýbejte! křikl jsem v duchu na ostatní. Nemohl jsem riskovat je kontaktovat komlinkem.
„Něco tu je,“ řekl náhle Galarin. „Něco... co mi uniká.“
„Chcípni, Jedi!“ ozval se z druhé strany chodby nadšený hlas poručíka Kiefera. Následoval dusot kroků, výstřely a nezaměnitelné vžůůům.
Pod sloup, na jehož vrcholku jsem visel, se dokutálela hlava poručíka Kiefera.
Ty blbče! Kvůli tobě nás všechny zabijou!
„Alarm! Alarm!“ zařval nějaký naiský hlas a po celém paláci se rozezněly sirény. Dva strážci přiběhli z boční chodby pod námi, ale rychle se mi podařilo je ze své pozice sejmout.
Po celé chodbě se už ozývaly výstřely.
„Krucinál.“ Aktivoval jsem komlink. „Rota Cresh, do akce!“ Uvolnil jsem své lano a zvolna dosedl nohama na zem. Ostatní stormtroopeři mě následovali.
Ve Velké chodbě se rozpoutal chaos. Kromě Kieferova těla na zemi leželo už několik stormtrooperů. Regent Jarrim byl obklopen svými strážci, kteří se ho snažili dostat co nejdál od tohoto masakru. Ze všech stran přibíhali další členové palácové ochranky a stormtroopeři.
Zahájili jsme palbu na mistra Jedi. Galarin udělal rychlý přemet a podrazil nám nohy pomocí Síly.
Sotva jsem dopadl na zem, zapípal mi u ucha komlink.
„Tady kapitán Grassland. Nálože jsou rozmístěny, dejte signál, až budete připraveni.“
„Tady Morzag,“ zařval jsem. „To si pište, že jsme připraveni! Odpalte to hned!“
Galarin mezitím obrátil pozornost ke čtyřem stormtrooperům, kteří se k němu blížili ze zadu. Bez světelného meče v ruce vypadal tak zranitelně, ale bohužel pouze vypadal. Pozvedl ruku a stormtroopeři se zvedli ze země a začali se otáčet v jakémsi vzdušném víru a potom s nimi Galarin udeřil o nejbližší stěnu a oni se bez hlesnutí snesli k zemi.
Jeden stormtrooper si odepjal z opasku termální detonátor a hodil ho ke sloupu poblíž Galarina. Výbuch sloup vyrval ze stěny, ale mistr Jedi mu těsně uskočil.
„Obkličte ho!“ zařval jsem. „Jednotlivě proti němu nic nezmůžeme.“
Utvořili jsme kolem mistra Jedi víceméně pravidelný kruh a zahájili palbu, ale on se nedal tak snadno. Několik stormtrooperů od sebe odstrčil a potom konečně opět aktivoval světelný meč. Několik našich výbojů mu sežehlo tuniku a jednou, možná dvakrát jsme ho škrábli. On zabil tři stormtroopery a přemetem se dostal z kruhu. Rychle jsem se otočil a zjistil jsem, že mu hledím přímo do tváře. Jedním ladným sekem zničil mně a vojákovi po mé pravici blaster a zase skočil pryč.
„Musíme vás odtud dostat, Výsosti,“ křikl a spolu s několika naiskými strážci doprovázel regenta pryč.
Chtěl jsem je pronásledovat, ale momentálně to nebylo možné. Všude se objevovali další a další palácoví strážci a my byli víceméně obklíčeni. Vzal jsem blaster od jednoho mrtvého stormtroopera a začal střílet.
Dorazilo k nám na pomoc několik jednotek z rot Besh a Dorn, měly s sebou i jeden těžký opakovací blaster E-Web, ale zdálo se, že naiských vojáků a hlídačů tu mají snad nekonečnou zásobu. Rota Besh měla odříznout hlavní vchody, ale je možné, že se do paláce dostávají posily nějakými tajnými podzemními chodbami. S touto možností jsme počítali, ale nemohli jsme tomu nijak předejít.
Nevím, jak dlouho jsme v té Velké chodbě bojovali. Čas jsem po chvíli úplně přestal vnímat a soustředil se jen na vyhledávání cílů, popřípadě na krytí. Podle toho, jak byli nepřátelští vojáci dobře organizovaní a jak předvídali naše postupy, jsem usoudil, že mistr Galarin teď někde v klidu sedí a podporuje Naie svou bojovou meditací. Opravdu úžasné.
Nevypadalo to moc dobře. Za současné situace bylo jasné, že mně dojdou stormtroopeři dřív, než naiskému regentovi dojdou vojáci. Poté se ale někteří Naiové náhle chytili za krk, jako by je sevřela nějaká neviditelná ruka a potom klesli k zemi mrtví. Ve Velké chodbě se objevila černá postava v masce s rudým světelným mečem v ruce.
Darth Vader dorazil.
A s ním i major Horten a zbytek roty Dorn, která už nebyla zapotřebí na hlídaní střechy.
I s podporou bojové meditace neměli Naiové ve Velké chodbě moc šancí proti posilám a lordu Vaderovi. Temný pán likvidoval jednoho po druhém jako nějaký nenasytný dravec.
O pět minut později bylo po všem.
„Kapitáne Morzagu,“ oslovil mě Vader a vykročil ke mě.
Polkl jsem. Poručík Kiefer ten tlak nevydržel a zaútočil předčasně – a za tu chybu zaplatil vlastním životem – ale pokud Vader usoudí, že jako velitel roty nesu odpovědnost za tento průšvih...
Ale lord Vader měl zřejmě akutnější starosti. „Kam zmizel Galarin?“
„Přepadli jsme ho a ustoupil spolu s regentem tímhle směrem,“ ukázal jsem na druhý konec Velké chodby.
„Tam se nacházejí královské komnaty,“ poznamenal Horten. „Ale Galarin může už být prakticky kdekoliv.“
„Ne,“ řekl Vader. „Je stále v paláci, cítím ho.“
„Vy ho dokážete najít?“ zeptal jsem se.
„Ano, kapitáne. Vezměte své lidi a pojďte se mnou.“
Když Vader viděl, že předchozí boj z mých čtyřiceti stormtrooperů přežilo pouze šestnáct, a z toho čtyři byli zraněni a neschopní pohybu, vzal s sebou ještě dvě jednotky z roty Dorn.
Majore Hortene, vy půjdete také.“ Vader se otočil na třetího vyššího důstojníka ve Velké chodbě. „Kapitáne Neiwerte, vy zůstaňte se svými lidmi tady a hlídejte chodbu.“
„Ano, pane.“
S Vaderem v čele jsme prošli velkou část regentského křídla a probojovali se asi přes čtyři hlídky. Přišli jsme o další dva stormtroopery a jeden byl zraněn a musel být nechán tam, kde byl.
Nakonec jsme dorazili k silným duraocelovým dveřím, u kterých stáli dva strážci. Okamžitě spustili palbu, ale Vader bez problému jejich střely vykryl a poslal je zpět na ně.
„Je tady,“ řekl, když byli oba strážci mrtví, a pozvedl levou ruku. Pomocí Síly stiskl spínač a dveře se začaly pomalu otevírat.
Za nimi byla prostě zařízená komnata. Uprostřed místnosti, která vypadala jako větší předsíň, seděl mistr Galarin. Měl zvednuté ruce dlaněmi nahoru ve výši prsou a zavřené oči. Zdálo se, že nevnímá okolí, jakmile jsme ale vstoupili dovnitř, otevřel oči a pomalu se postavil.
„Našli jste mě.“
„Snad jste si nemyslel, že se můžete před zrakem císaře skrývat věčně, mistře Galarine,“ poznamenal Vader. My jsme se zatím rozestoupili podél bočních stěn místnosti. Já a část stormtrooperů nalevo, major Horten a zbytek napravo.
„Skrýval jsem se dost dlouho, Vadere,“ řekl Galarin a pousmál se. „Třeba se ještě nějakou dobu budu skrývat.“
„To jste si tak jistý svým vítězstvím?“ zeptal se Vader.
„Ne,“ přiznal se Galarin. „Ale jsem smířen. Impérium a císař Palpatine si mohou myslet, že nás vyhladí, ale vždycky mohou zabít jen Jedie. Řád Jedi se jim zlikvidovat nepodaří.“
„Jste příliš sebejistý. Řád Jedi je stejně jako Republika starý a zkorumpovaný. Musí udělat místo pro nás a císařův nový pořádek.“
Galarin se usmál. „Sithové se v minulosti už několikrát pokusili náš řád vyhladit, ale nikdy neuspěli,“ zavrtěl hlavou. „Jenže tohle není o Impériu a řádu Jedi, ale o nás dvou.“
Vader pozvedl svůj meč. „Ovšem obávám se, že výhodu mám já.“
Galarin se pousmál. „Tak uvidíme, jestli dokážu zvrátit rovnováhu sil.“ Mávl rukou a všichni jsme najednou ztuhli. Bylo to, jako by mě obestřela nějaká neviditelná bariéra. Nemohl jsem se ani pohnout, ani vystřelit, nic. Takový trik se Sílou jsem ještě od žádného Jedie nezažil. Ať to ale bylo cokoliv, Vader byl evidentně imunní a pustil se do Galarina. Mistr Jedi aktivoval svůj světelný meč a souboj začal. Zpočátku měl temný pán navrch, ale postupem času to začalo být stále víc a víc vyrovnané. Galarin nebyl nejmladší, ale zase nebyl zčásti stroj jako Vader a jeho agresivitu dokázal zvrátit pomocí Síly. Jednou se mu i podařilo Vadera odstrčit na zeď tak silně, že se oddrolilo několik kusů omítky a Vader se chvíli nezmohl na nic jiného než ustupovat a blokovat Galarinovy útoky.
Já jsem potom souboj na chvíli přestal vnímat. Všiml jsem si, že se už mohu pomalu hýbat. Stále jsem tam – stejně jako major Horten a všichni stormtroopeři – jako zmražený v karbonitu, ale mohl jsem už lehce pohnout rukama nebo mírně pootočit hlavu. Ať na nás Galarin použil jakýkoliv trik, zřejmě měl pouze dočasné účinky nebo vyžadoval od mistra stálou pozornost, kterou v zápalu boje ztrácel.
V každém případě jsem cítil, jak bariéra kolem mě stále víc a víc slábne. A ostatní stormtroopeři to zřejmě cítili také.
O minutu později jsem byl už víceméně volný a vystřelil jsem na Galarina. Několik stormtrooperů se ke mě přidalo.
Galarin byl zaskočen, ale to je tak celé. Rychle vykryl výboje a odstrčil od sebe Vadera. Začalo po něm střílet čím dál více stormtrooperů. Jeden výboj mu sežehl rameno a další ho zasáhl do stehna. Galarin zavrávoral a Sílou odhodil na zeď stormtroopery u levé stěny – tedy i mě. Potom se otočil na druhou stranu a stále odrážel střely.
V tu chvíli se Vader vymrštil a zaútočil. Galarin útok včas zaznamenal a podařilo se mu odrazit sek namířený na jeho hrudník, ale Vaderova rudá čepel ho místo toho zasáhla do břicha. Další laserový výboj ho zasáhl zezadu do lopatky.
A potom palba ustala.
Galarin upustil meč a pomalu, vrávoravými kroky, ustupoval směrem dozadu.
„Je dokonáno,“ řekl Vader. Nesnažil se mistra dorazit, věděl, že mu způsobil smrtelné zranění. „Stalo se, co se mělo stát.“
Galarin se usmál. Bylo na něm vidět, že se z posledních sil drží na nohou. „Vyhráli jste. Vyhrál jsi Vadere. Ale řád Jedi nezničíte,“ jeho dech se zrychlil. „Za každého rytíře Jedi, kterého zabijete, přijde nějaký další, který zaujme jeho místo.“
Z venku se začaly ozývat výstřely a výbuchy, jak se invazní armáda generála Liasena vracela dokončit práci a její – nyní už čtyři – divize přistávaly přímo v hlavním městě a jeho okolí.
A mistr Galarin klesl k zemi a zmizel, jako by nikdy neexistoval. Zbyly po něm jen šaty a legenda.

Generál Morzag se zasněně podíval kamsi do dálky. „Ano. Naitulfa byla náročná akce a Galarin tvrdý protivník. Ale bylo to úžasné.“
„Pro vás to byla všechno jen hra, že?“ poznamenal kapitán Sandon. „Likvidoval jste živé myslící bytosti, které byly Palpatinovi trnem v oku, ale byla to pro vás jen hra.“
Morzag zavrtěl hlavou. „Kdepak, juniore, nepochopils to. Nemyslím si, že by to byla hra. Ze začátku jsem vášnivě podporoval Palpatina a jeho politiku. Potom jsem došel k názoru, že je mi to vlastně jedno. Byl jsem zatraceně dobrý v tom, co jsem dělal, a dělal jsem to rád. Nebavilo mě vyhlazování Jediů, bavil mě ten boj. Je to jako když lovíte nebezpečné zvíře, které může zabít vás stejně jako vy můžete zabít jeho. Ten pocit se nedá popsat.“
„Myslím, že to chápu,“ řekl Ash. „Kdysi jsem měl potyčku s elliskými rituálními lovci.“
Morzag se usmál. „K těm maniakům bych se nepřirovnával, ale něco asi máme společného. Užívali jsme si boj, ne jeho výsledek. To, že mi velkomoff dá medaili, Vader mě povýší nebo budu pozván na císařovu recepci v Imperiálním paláci je sice hezké, ale nebyl to důvod, proč jsem to dělal. To byl možná důvod pro Neiwerta, který byl samozřejmě schopný důstojník, ale spíš mu šlo o to, aby bitvu neprohrál, než aby ji vyhrál.“
„Kdežto vy jste byl lovec,“ dodal Ash s jistou trpkostí.
„Přesně tak, mistře Koore. Byl jsem lovec. Občas jsem musel zabít nějakým nečistým způsobem, ale to mi nikdy nepřinášelo takové uspokojení.“
„A to si říkáte člověk,“ vydechl Sandon. Ashovi se zdálo, že mladý důstojník tento rozhovor prožívá ještě více než on. Pokud je to vůbec možné.
Morzag se uchechtl. „Chlapče, kolik nevinných lidí zahynulo na Hvězdě smrti, když ji váš milovaný Luke Skywalker zničil? Svět není černobílý.“
„Ale Hvězda smrti byla vojenský cíl,“ odsekl Sandon.
„Jedi byl vlastně taky vojenský cíl,“ Morzag mávl rukou a otočil se na Ashe. „Ale rytíři Jedi nebyli vždycky jen velice nebezpečná kořist,“ pokračoval po chvilce. „Někdy nás pěkně zaskočili, když na sebe vzali oni úlohu predátora.“
Ash zamrkal. „Predátora?“
Morzag přikývl. „Řekněte, máte ve svém seznamu jméno Layhrr?“
Ash se podíval na displej datapadu a chvíli pátral. „Ano, je tu. Wookieeský Jedi, naposledy viděn na Alaris Prime.“
„Ano, to je on,“ přitakal Morzag. „Dlouho jsme mysleli, že se bude ukrývat přímo na Kashyyyku v nižších patrech stromů nebo přímo dole v zemi stínů, ale po několika letech Vaderovi lidé museli neochotně prohlásit, že zřejmě nikde na planetě není. Později jsme dostali hlášku, že nějaký Wookiee byl spatřen v lesích na planetě Denewol. Já a četa stormtrooperů z 501. jsme byli vysláni to prošetřit.“
„A našli jste ho?“ zeptal se Ash.
Morzag se usmál. „Ne, on našel nás. Nejdřív jsme mysleli, že jednu z našich hlídek zahubil nějaký místní dravec, když se s nimi náhle přerušilo spojení, ale když jsme objevili těla, bylo jasné, že jejich smrt způsobil světelný meč.“ Zavrtěl hlavou. „Prohledali jsme celé okolí a nikde ani stopy po rytíři Jedi. Denewolská džungle je velmi hustá, ale naše senzory byly velice jemné a přesné. Nic jsme ale nenašli. O dva dny později se na dva naše stormtroopery zřítilo několik stromů najednou. Den nato jsme nalezli dalšího stormtroopera bez hlavy.“ Morzag se zasmál. „Lovil nás postupně, jen když měl výhodu. Byl dost vypočítavý... na Wookieeho.“
Odkašlal si a pokračoval dál. „No a tak to pokračovalo ještě pár dnů. Potom jsem se rozhodl, že už ho nebudeme hledat a počkáme na něj – možná jsem to rozhodnutí měl udělat už dávno, ale co na tom. Založili jsme tábor, obehnali ho pastmi a minami a nechali jsme volnou jen jednu cestu. A pak jsme už jen čekali. Čekali jsme několik dnů a potom Layhrr udeřil. Bohužel jsem si neuvědomil, že Wookiee nemusí nutně chodit po zemi. Zaútočil na nás z korun stromů. Měl dva světelné meče s krátkými čepelemi. A uměl s nimi moc dobře zacházet. Měli jsme sice přesilu, ale to bylo tak všechno. Pochopil jsem, že moc možností nemáme, a tak jsem vběhl do minového pole. Naučil jsem se jeho plán nazpaměť, takže jsem věděl, jak jím projít. Layhrr mě následoval – když se Wookiee rozzuří, tak většinou není schopen uvažovat příliš racionálně. Snažil se jít v mých stopách, ale nakonec detonoval jednu senzorovou minu, kterou jsem já přeskočil. Výbuch samotný ho ještě nezabil, ale byl zraněn a než se vzpamatoval, tak se mi ho podařilo dodělat.“
Ash sklopil oči a odškrtl si to jméno.
„Ale z celé čety jsem přežil jen já a dva stormtroopeři,“ dodal Morzag. „Kdyby bylo víc rytířů Jedi jako Layhrr, za chvíli by nebyla žádná 501. legie.“
„A kdyby bylo míň lidí jako vy, bylo by tu dnes víc Jediů,“ zamumlal Sandon.
Ash rychle koukl do datapadu na další jméno, než stihl Morzag Sandonovi odpovědět. „Další jméno je mistr Jedi Tenel Sul. Člověk, naposledy spatřen na Coruscantu, ale nebyl mezi mrtvými v Chrámu.“
Morzag si promnul bradu a po chvíli váhání přikývl. „Ano, už si vzpomínám. Nebyl tenkrát zrovna v Chrámu, ale byl přítomen na Coruscantu a tam se také po pět let ukrýval spolu se svým padawanem. Přímo Palpatinovi pod nosem. Našla a zlikvidovala ho jednotka pod velením poručíka... – jak se to jmenoval? – Bakatina.“
„A jeho padawan?“ zeptal se Ash.
„Ten byl myslím zabit s ním.“
Ash si odškrtl další dvě jména a přečetl další řádek. „Mistr Uratanio. Diamal. Naposledy spatřen na Mantooine.“
Morzag hned přikývl. „Ano, tenhle se neskrýval moc dlouho. Vader ho našel a zabil asi rok a půl po vzniku Impéria. Z toho, co jsem slyšel, to byl spíš archeolog a filosof, ale také uměl bojovat – jako každý Jedi. Víte, kde ho Vader našel, mistře Koore?“
Ash mlčky pokrčil rameny.
„Na Korribanu.“
Ash vytřeštil oči. „Na Korribanu?“
„Co je Korriban?“ zeptal se Sandon.
„Je to planeta plná pozůstatků starých lordů ze Sithu,“ řekl Ash. „Většina archeologů se domnívá, že Korriban je místo, kde celý řád Sithů vznikl.“
„O-ou.“
Morzag se zasmál. „Ano. Uratanio tam nejspíš meditoval a snažil se z toho místa něco vyčíst. Možná chtěl najít nějaký klíč ke zničení Palpatina, těžko říct. Císař to samozřejmě nechtěl dopustit a vyslal za ním Vadera.“
Ash si jméno odškrtl. „Korriban,“ zamumlal napůl pro sebe, jako by chtěl sám sebe ujistit. Jedi se ukrývá na Korribanu.
„Ano, někteří rytíři Jedi si jako svůj úkryt zvolili opravdu neobvyklá místa, že?“ řekl Morzag. „Spousta lidí má nějaký idealizovaný obraz místa, kde by se Jedi mohl ukrývat. Ale oni se často skrývají na velmi neobvyklých místech.“
Napil se trochu vody a hned si z nedaleké láhve dolil plnou skleničku. „Já se jednou účastnil pátrání po rytíři Jedi na místě, kde by mě opravdu ani nenapadlo ho hledat.“ Uchechtl se. „Ale možná mám jen malou představivost.“