Zpověď

Autor: Johnak Wheeliak

Příběh první
Volání do zbraně

Jmenuji se Egar Morzag, pocházím z planety Palkora nacházející se ve Středním okraji poblíž Bilbringi. Možná vás to překvapí, ale nepocházím z žádné prominentní vojenské rodiny, ani jsem nepromoval na imperiální akademii. Vlastně jsem nikdy ani nestudoval na jakékoliv důstojnické škole.
Když mi bylo devatenáct, přidal jsem se k Palkorským bezpečnostním silám. Moji rodiče s tím nikdy nesouhlasili, ale já měl svoji hlavu. Cítil jsem, že je to má povinnost. Byla neklidná doba a já se prostě chtěl nějak aktivně zapojit do obrany Republiky. Podepsal jsem tenkrát kontrakt na šest let. Říkal jsem si, že až se situace v Republice uklidní, rozhodnu se, jestli v armádě zůstanu nebo si najdu nějakou jinou práci.
Jenže situace se neuklidnila.
Udržovat klid na planetě bylo celkem snadné. Občas se moje jednotka účastnila nějaké větší akce v rámci celého sektoru. Většinou za účelem likvidace pirátů.
Potom se objevili Separatisté. Už od samého začátku se mi hnusili, moje matka pracovala na palkorské pobočce Bankovního klanu a tak jsem měl často příležitost vidět pěkně zblízka praktiky těchto megakorporací, které tvořily páteř Separatistů. Nadšeně jsem podporoval kancléře Palpatina a byl jsem šťastný, že se senátor zastupující náš sektor stavěl na jeho stranu.
A potom se naplno rozhořely Klonové války.
Název „klonové“ je poněkud zavádějící. Samozřejmě, že Velká armáda Republiky byla složena pouze z klonů, kteří byli symbolem republikového válečného úsilí. Ovšem klonů bylo málo ve srovnání s nesmírným množstvím droidů, kterými disponovali Separatisté – respektive Konfedarace nezávislých systémů. Téměř ve všech kampaních jim vypomáhali dobrovolníci z planetárních a sektorových armád. Ke konci války už Republika potřebovala každou volnou ruku.
Palkora zformovala šest elitních brigád, které měly podpořit Republikovou armádu. Já byl v té době už starší seržant a zástupce velitele čety v 1. Palkorské brigádě.
Vzpomínám si na naši první opravdovou bitvu proti Konfederaci. Bylo to ve druhém roce války. Republika odhalila rozlehlý komplex podzemních továren na droidy na planetě Alkira, která se nachází poblíž Borleiasu, odkud vede přímá cesta ke Coruscantu. Divize klonů, která tam byla vyslána, se setkala s tvrdým odporem a naše dvě brigády, které se zrovna přeskupovaly na Palkoře, byly jediné jednotky v oblasti, které mohly včas přiletět na pomoc.
Všechno se to seběhlo hrozně rychle. Z ničeho nic se na obloze objevila výsadková loď třídy Acclamator a najednou jsme byli na její palubě a uháněli zpět na Alkiru. Mohutnost té lodi na mě zapůsobila. Do té doby jsem neviděl nic většího než lehký křižník a najedou jsem letěl na tomto kolosu, který uveze 16 000 vojáků.
Samozřejmě, že z dnešního pohledu je ta loď zastaralá. Její gravitační kompenzátory kupříkladu nebyly nic moc ani tenkrát, jak jsme zjistili, když jsme dorazili na místo a začali sestupovat do atmosféry. Většina z nás měla co dělat, abychom udrželi v žaludku oběd a několik nešťastníků o něj přišlo.
„Připravte se,“ křikl poručík Isles, když jsme se shromáždili v jednom z vyloďovacích hangárů. „Za pár minut budeme na zemi.“
Byl jsem nervózní. Měl jsem strach. Ale musel jsem to přemoci, protože jsem měl zodpovědnost nejen za sebe, ale i za své lidi.
„Zkontrolujte si zbraně,“ řekl jsem. „Nechci, aby někomu selhala uprostřed boje.“
Hangárem se nesl šum, jak velitelé jednotlivých čet a rot dávali svým vojákům poslední instrukce.
„Utvořte zástupy,“ řekl kapitán Hanning. „Nechci, abyste se při výstupu pletli jeden přes druhého. Ta rampa je sice široká, ale ne dost pro naše účely. Na té rampě budeme nejzranitelnější, takže ji musíme vyklidit co nejrychleji. Držte se za sebou a poslouchejte rozkazy svých nadřízených. Uvidíme se venku. Síla s vámi!“
Po chvíli se loď začala otřásat.
„To na nás střílejí?“ zeptal jsem se.
„Asi to není namířeno na nás,“ řekl vojín Murne. „Zřejmě odstartovala naše letecká podpora a konfederační protiletadlové střely míří na ně a občas se strefí do nás. To nás neohrozí.“
„Nebo ty otřesy způsobují naše vlastní turbolaserová děla,“ poznamenal poručík Isles. „Možná pročišťují okolí.“
Následoval jeden velký náraz a potom veškeré otřesy ustaly. Dokonce ustalo i to houpání způsobené letem v atmosféře.
„Je to tady!“ zvolal Isles. „Připravit!“
Průlez se otevřel a vojáci začali v zástupech vybíhat ven.
Jakmile jsem se ocitl na vzduchu, ucítil jsem zápach kouře a ozonu. Všude kolem nás se rozprostírala nekonečná zelená pláň. V dálce jsem zahlédl obrysy nějaké nízké stavby. To musí být vnější opevnění těch podzemních komplexů, které tu máme zničit.
Běžel jsem na kraji rampy, takže jsem měl dobrý výhled na okolí. Všechny tyhle detaily jsem si uvědomoval, ale jen jaksi okrajově. Hlavní část mé pozornosti se soustředila na stovky kusů válečné techniky, kterými bylo celé okolí doslova poseto. Byly tu republikové artilerie SPHA-T, obří Juggernauty, kráčející kolosy AT-TE, protiletadlové AT-AA a lehké bojové spídry. Proti nim stály konfederační tanky AAT, tankoví droidi třídy Pursuader, kráčející pavoučí droidi a těžké tanky třídy Hailfire. Kolem poletovaly konfederační STAPy a republikové spídrové motorky. A oblohu křižovaly naše stíhačky ARC-170 a V-19 Torrent s nepřátelskými Vulture droidy a Tri-Fightery.
Jména těch jednotlivých strojů se my vybavovala jako důsledek příprav na tuto misi, když jsme si opakovali přednosti a zápory jednotlivých republikových i konfederačních pozemních jednotek. Nikdy v životě jsem ale neviděl tolik techniky pohromadě!
Můj úžas se změnil v děs, když jsem si uvědomil, že nepřátelská armáda by rozhodně neměla být takhle blízko naší zóně přistání. A děs se změnil v šok, když se na obloze najednou objevily dvě černé tečky, které se k nám velice rychle přibližovaly.
„Rychle pryč!“ zařval poručík Isles, ale v hloubi duše si už nepochybně uvědomoval, že je pozdě. Dvojice raket zasáhla horní část rampy a rozmetala na kusy několik set našich vojáků. Naše rota už byla téměř u okraje, takže nás výbuch nesežehl, ale tlaková vlna nás rozesela po celém okolí. Mě to odhodilo několik desítek metrů dopředu a když jsem dopadl, ucítil jsem prudkou bolest v levém rameni a zatmělo se mi před očima.
Nevím, jestli jsem upadl do bezvědomí nebo jen prostě dlouho odmítal otevřít oči. Když jsem je ale nakonec otevřel, spatřil jsem tvář vojína Lewise. Měl pootevřená ústa a jeho vypoulené oči se dívaly přímo na mě. Trvalo mi několik nekonečných vteřin, než jsem si uvědomil, že jeho hlava je otočená mnohem víc, než bylo fyzicky možné. Ten chudák si zlomil vaz při dopadu.
Vydal jsem nějaký zvuk, který by se dal s trochou nadsázky označit za přidušený výkřik, a rychle jsem se zvedl. Všude kolem pobíhali naši vojáci a občas jsem zahlédl bílou zbroj clonetroopera.
A proti nim běžely v zástupech snad stovky bojových droidů. Neuhýbali, nekryli se, pouze běželi v zástupech proti našim vojákům a stříleli. Z té jejich chladné preciznosti šel strach.
„Seržo, jste v pořádku?“
Otočil jsem se. Za mnou stála vojín Lytsi, na její tváři se mísila ustaranost a děs.
„Jste v pořádku?!“ opakovala naléhavě.
„Ano,“ byla má stručná odpověď. Rychle jsem vyskočil na nohy a rozhlédl se. „Musíme si najít nějaké lepší krytí.“
„Egare! Egare!“
Přes všechen ten rámus okolo jsem zaslechl hlas poručíka Islese. Krčil se s několika vojáky za velkým kusem duraoceli, který byl zřejmě z trupu naší lodi.
„Poručíku Islesi?!“ zařval jsem.
„Běžte se svými lidmi támhle k tomu zničenému spídru!“ zavolal Isles a ukázal na vrak ležící asi třicet metrů od nás.
„Ano, pane!“ Otočil jsem se k vojákům kolem mě. „Slyšeli jste? Držte se mi těsně za zadkem. Střílejte na všechno, co nemá naši uniformu, ale nezastavujte se!“
Zkontroloval jsem si zbraň. „Připravit. A jdeme!“
Je zvláštní, jak dlouhých se za jistých okolností může třicet metrů zdát. Než jsme doběhli k cíli, zničili jsme asi deset droidů, ale přišli jsme i o dva naše vojáky.
„A teď znovu,“ řekl po chvíli poručík Isles zatímco vydechoval. „Poběžíme támhle k té zřícené stíhačce.“
„Proč pořád někam běžet, pane?“ vydechl vojín Dayvis a vypálil zpoza svého krytu několik výstřelů naslepo.
„Základní pravidlo, chlapče,“ řekl Isles. „Nemůžeme zůstávat dlouho na jednom místě Tak pohyb! Tekhu, Murne, vy nás budete krýt. Ostatní, jdeme!“
Všude kolem létaly červené a modré blasterové střely jako nějaký prapodivný déšť. Říká se, že ta nejtěžší věc, kterou se voják musí naučit, je běžet dál, když chce padnout k zemi a zůstat tam ležet.
„Držte se při zemi!“ křikl jsem. Ale chvíli na to zabili jednoho našeho vojáka. Vůbec jsem ho neznal. Musel být z jiné roty.
Další to dostal poručík Isles.
Už jsme byli skoro u cíle a Isles se chystal skočit na břicho za stíhačku, kdož ho jeden výboj zasáhl přímo za letu. Prostřelil mu rameno a z jeho hrudního koše udělal kaši.
„Poručíku!“
Dopadl na zem, několikrát se převalil a zůstal nehybně ležet.
Ostatní jsme se přikrčili za vrak a začali jsme střílet. Vzpomínám si, že jsem střílel, dokud mě puška nezačala úplně pálit do ruky. Když jsme skončili, žádní droidi v naší bezprostřední blízkosti už nebyli. Ale můj šok a hněv ze smrti poručíka polevoval velice pomalu. Nejhorší na tom je, že si člověk na všechno časem zvykne. O pár let později jsem vnímal ztrátu spolubojovníka už jen z taktického hlediska. Ale tenkrát jsem zuřil.
Ale přiměl jsem se uklidnit. Za vrakem stíhačky se nás krčilo celkem sedm a nemohli jsme tu zůstat dlouho.
„Pozor!“ vykřikla Lytsi a začala zuřivě střílet kamsi přes okraj stíhačky. Podíval jsem se tím směrem a nahlas jsem zaklel. Po zemi se k nám velice rychle blížil černý kotouč.
„To je droideka! Zničte ji!“
Ale než jsme stihli zareagovat, droideka se rozložila kousek od čumáku stíhačky a namířila na nás dvojici rychlopalných blasterů.
A najednou explodovala, ještě než stihla aktivovat energetický štít.
„Co to bylo?“ ptal se vojín Ramirez zmateně.
„Raketa,“ řekla Lytsi. „Ať ji vystřelil kdokoliv, musel být hodně rychlý.“
„Támhle,“ ukázal jsem. Kousek od nás byl převrácený Juggernaut a za ním se krylo pět clonetrooperů. Jeden z nich měl u sebe raketomet. Jejich helmy byly všechny otočeny k nám a ruce na nás zuřivě mávaly.
„Jdeme!“ dal jsem pokyn. Všichni vyběhli za mnou a k Juggernautu jsme tentokrát dorazili beze ztrát.
„Ani nevíte, jak rád vás vidím,“ řekl klon, který měl označení velitele. „Takhle jste si asi přistání nepředstavovali, co?“
„Co se tu sakra děje?“ vydechl jsem. „Měli jsme přistát na jedné vaší přistávací zóně jižně od továrny!“
„Tohle je naše přistávací zóna jižně od továrny,“ odsekl klon. „Droidi Konfederace nás z ní vytlačili asi před dvaceti minutami!“
K vraku Juggernautu dorazil desátník Tekh a vojín Murne a dalších několik vojáků. Dva z nich nesli těžký protipěchotní blaster P-27.
Okolní rámus jako by na okamžik přehlušila salva a několik oranžových střel se zarylo do země poblíž nás.
„To je skupina AATček vzadu na kopci asi pět set metrů od nás,“ řekl klonový velitel. „Mají odtamtud celou oblast jako na dlani a my se k nim nemáme jak dostat!“
Další salva. Tentokrát se vrak Juggernautu zatřásl.
„Nemůžeme tu dlouho zůstat!“ řekl Tekh.
„Kde je váš jediský velitel?“ zeptal jsem se klona.
Klon ukázal na ohořelé torzo ležící kousek od nich. „Tohle byl náš jediský velitel. Generál Kolar je se svou skupinou na opačné straně toho kopce, takže jsme docela solidně odříznuti. Už pět minut od nich nepřišla žádná zpráva.“
Rozhlédl jsem se. „Ale ten první droidí nápor jsme už víceméně odrazili.“
„Tak to jen vypadá,“ upozornil velitel. „Ve skutečnosti nás mají přesně tam, kde nás mít chtěli. Jsme teď roztroušeni po celé oblasti a momentálně pro ně nepředstavujeme žádné okamžité nebezpečí.“
„Ale aby toho docílili, museli obětovat několik tisíc droidů!“ namítl Murne.
„Vyrobit droida je podstatně lehčí než vyrobit klon,“ řekl velitel. „I kdyby na jednoho mrtvého clonetroopera padlo deset droidů, tak to pro ně bude výhodný obchod.“
„Jak vůbec mohli vystavět takhle produktivní továrnu tak blízko k Jádru?“ zeptala se Lytsi.
„Tahle planeta je v republikových archivech klasifikována jako neobyvatelná,“ řekl velitel. „Takže se nepředpokládalo, že si tu něco postaví. Ovšem neobyvatelnost téhle planety spočívá v tom, že veškerá místní zvířata a plodiny jsou pro většinu druhů jedovaté a není tu možno nic pěstovat. Ovšem ani jedno droidům nevadí, že?“
Další salva. Jejich improvizovaný kryt musel dostat přímý zásah.
„Musíme se odtud dostat!“ zasyčel Tekh. „Ten Juggernaut už asi dlouho nevydrží.“
„Vidíte tamhle ten kráter?“ zeptal se velitel a ukázal na díru v zemi téměř na úpatí kopce, kde se krčilo asi deset vojáků. „Vyhloubil ho tu váš turbolaser, když jste přistávali. Poskytne nám kompletní krytí před tou AAT artilerií tam nahoře. Máte v pořádku zbraně?“
Letmo jsem zkontroloval svou blasterovou pušku. Ostatní vojáci udělali totéž. „Zbraně jsou v pořádku. Náhradní energetické články máme taky.“
Velitel se naklonil blíž k mé zbrani. „Tohle je zbraň? Vypadá to jako ta starožitnost Klayren 63 od Aratechu.“
„Ehm, to je Klayren 63. Všude holt nemáme tak vyspělý technologie jako vy!“
„Rada nad zlato: až uvidíte nějakého mrtvého clonetroopera, vezměte si od něj DC-15ku. S tímhle zabijete dřív sebe než droidy.“
Pozvedl jsem obočí. Vždycky jsem měl za to, že klon je jen o něco málo schopnější a inteligentnější než droid. Ale tenhle chlap se choval jako normální voják.
„Zpoza Juggernautu se k nám blíží celá skupina droidů,“ řekl náhle jeden z ostatních clonetrooperů.
Velitel se otočil na mě. „Nepředpokládám, že máte termální detonátory.“
„No... nemáme. Jen protipěchotní granáty. Model K612 od...“
„Tak radši nic.“ Klon kývl na své druhy a každý si odepjal z opasku malý váleček a vytáhl z něj pojistku. Jako na povel je pak najednou hodili přes vrak Juggernautu.
Ozval se první výbuch, druhý, třetí...
„Tak jdeme!“ zvolal clonetrooper a ukázal na dva své kolegy. „Vy nás kryjte!“
Do kráteru jsme dorazili vcelku bez potíží. Bylo v něm už kolem dvaceti našich vojáku. Většinu z nich jsem ale nepoznával. Všichni se krčili u stěny u úpatí kopce.
„Kdo tomu tady velí?“ zeptal jsem se.
Jakýsi desátník zvedl hlavu, rozhlédl se kolem sebe a potom řekl: „Vy, seržante!“
Klonový velitel se chytil za helmu, jako by si tiskl zabudovaný komlink blíž k uchu.
Mezi vojáky jsem spatřil známou tvář. „Kilgare, kde je kapitán Hanning?“
„Nevím, seržante,“ odvětil tázaný. „Vběhli jsme přímo pod hlavně droidů. Nevím, kolik nás přežilo.“
Do kráteru dorazili dva clonetroopeři, co nás kryli, a asi pět dalších vojáků.
„To je všechno? To jsou všichni, co se dostali až sem?“ vydechl Tekh.
„Jsme rozstrkaný po celým okolí,“ řekl ten desátník. „Máme tu lidi z roty Esk, Grek, Herf, a Mern!“
„Nemůžeme se tu jen tak nechat zabít,“ řekl Ramirez. „Musíme něco udělat!“
„Moment!“ zvolal klonový velitel a stále si držel ruku na pravém spánku. „Čekejte!“
Murne se nepříliš nadšeně rozhlédl. „Na co?“
„Čekat!“
Po chvíli jsme z dálky uslyšeli výrazné hučení motorů a potom se zpoza kopce vynořilo deset republikových dělových lodí LAAT. Téměř současně vypálily salvu raket a rychle smetly konfederační AAT na vrcholku kopce.
Několik vojáků kolem mě propuklo v jásot. Potom dvě LAAT téměř současně explodovaly. Než jsme si to vůbec stačili pořádně uvědomit, zbývající dělové lodě prudce klesly a jedna z nich pomocí dvojice raket zničila tank třídy Hailfire, který sestřelil její dvě sesterské lodě.
Ostatní LAAT se rozdělily a rozlétly se po celém okolí. Jedna z nich přistála poblíž „našeho“ kráteru.
Vyskočila čtyřčlenná skupinka clonetrooperů a muž v hnědé tunice. Zatajil se mi dech. To bylo vůbec poprvé, co jsem viděl živého rytíře Jedi. Okamžitě se na ně sesypali všichni droidi z okolí. Na okamžik mi blesklo hlavou, že bychom jim měli pomoci, ale oni zřejmě žádnou pomoc nepotřebovali. Jedi sáhl k opasku a aktivoval svůj světelný meč. Z jeho elegantních a smrtonosných pohybů téměř běhal mráz po zádech. Zelená čepel jako by měla vlastní vůli a sama vyhledávala cíle a tělo Jedie ji jen následovalo.
Samozřejmě jsem slyšel o schopnostech rytířů Jedi, ale jedna věc je slyšet nějaké historky a úplně jiné je to poprvé vidět. Za deset sekund byli všichni droidi na součástky a Jediovi clonetroopeři snad ani nevystřelili. A já se přistihl, že na něj zírám s otevřenou pusou. Potom jsem se rozhlédl po svých druzích a zjistil, že nejsem zdaleka jediný.
„Generále Kolare, tady!“ zavolal na něj klonový velitel. Jedi se rozběhl a spolu se svým doprovodem skočil do kráteru.
Byl to Zabrak, měl tmavou pleť a dlouhé vlasy a ve tváři výraz bojovníka, který už má pár bitev za sebou.
„Veliteli Nukeme,“ oslovil ho. „Měl jste navázat kontakt s posilami.“
„Ten jsme, jak vidíte, navázali,“ řekl velitel. „Konfederace ho bohužel navázala také.“
Generál se otočil na mě. „Kolik vás tu je?“
„Dvě brigády, pane,“ odpověděl jsem. „Ale jsme roztroušeni po celé oblasti.“
„Budeme je muset zorganizovat a přeskupit, než budeme moci provést nějaký organizovaný protiútok,“ upozornil velitel Nukem.
Generál Kolar zavrtěl hlavou. „To potrvá dlouho. Moje skupina už byla téměř zničená. Z továrny vyšlo dalších několik tisíc droidů. Je to jako by jich tam měli nekonečnou zásobu. Pokud přejdou kopec a dojdou až sem, je po nás.“
„Neměli bychom tedy ustoupit, generále?“ navrhl Nukem. „Můžu dát signál lodím na oběžné dráze, aby nás začaly nabírat.“
Kolar zavrtěl hlavou. „To ne. Nemůžeme tady tu továrnu nechat. Musíme se dostat dovnitř. Jakmile se nám to povede, budeme mít to nejtěžší za sebou.“
„Ale zkoušeli jsme to už třikrát, generále. Jak východní tak západní vchod je velmi dobře chráněn.“
„Tentokrát se nebudeme snažit dostat se dovnitř hlavním vchodem,“ Kolar ukázal na asi dva metry vysokou stěnu mezi kopci. „Tohle je jejich zranitelný bod. Probouráme se dovnitř tudy.“
„To je tak dvě stě metrů, možná i víc,“ řekl Nukem. „Budeme všem na očích, než se tam dostaneme.“
„Obvolejte všechny klony v oblasti. Ať zorganizují spojenecké vojáky a začnou útočit na všechno kolem sebe. Musejí od nás odlákat pozornost.“
„Ano, pane.“
Opět se podíval na mě. „Kdo vám tady velí, hochu?“
Rozhlédl jsem se kolem sebe. „Asi já, pane. Moc nás to nepřežilo.“
„Jak se jmenujete?“ zeptal se mě.
„Starší seržant Morzag, rota Krill, 12. pluk, 1. Palkorská...“
„Odteď jste poručík Morzag, ať se vám to líbí nebo ne. Začněte organizovat svoje lidi.“
Polkl jsem. Tohle vůbec nevypadalo dobře. „Generále, je nás tu sotva čtyřicet a počítám do toho i klony.“
„Já vím, že to bude drsný, ale nic jiného nám nezbývá,“ zvýšil hlas, aby ho ostatní slyšeli. „Na těchhle planinách jsou jenom dva druhy lidí: mrtví a ti, co padnou. Tak se pojďme odtud dostat!“
„Ostatní jednotky v okolí nás budou krýt, generále,“ řekl po chvíli velitel Nukem.
„Dobře, má tu někdo s sebou nějaké silnější výbušniny?“
Dva vojáci se přihlásili. „My, pane,“ řekl jeden z nich. „Desátník Volk, demoliční družstvo. Máme s sebou dost náloží na odstranění kterékoliv stěny té továrny. Stačí si vybrat.“
„A my máme ještě pár termálních detonátorů,“ dodal jeden clonetrooper.
Kolar přikývl. „Tak si je rozdělte mezi sebou. Chci, aby každý nesl něco.“
„Posbírejte si zbraně a munici!“ zvolal jsem. „Musíme se hodně vyzbrojit.“
Za dvě minuty jsme byli připraveni a už jen čekali na rozkaz. Na kopci se začali objevovat první droidi.
„Tak a jdeme!“ zvolal Kolar.
„Nezapomeňte, že jste z 1. Palkorské brigády!“ dodal jsem k našim vojákům ve snaze je povzbudit. Ne že by jim to příliš pomohlo.
Pokud se mi předtím zdálo třicet metrů dlouhých, těchto dvě stě metrů mi připadalo nekonečných. Upínal jsem zrak na neustále se přibližující stěnu továrny a snažil jsem se nevnímat okolí, ale bylo to těžké. Po chvíli kolem nás začaly poletovat laserové výboje a padlo několik vojáků. Ramirez běžel přede mnou a paprsek ho zasáhl přímo do hlavy, která se hned rozprskla. Začal jsem křičet, ale běžel jsem dál.
Měl jsem pocit, že běžím celé dny, ale nakonec jsme se dostali až ke stěně. Přišli jsme asi o čtvrtinu lidí. Chyběl i velitel Nukem.
Generál Kolar aktivoval světelný meč a provrtal s ním první otvor do stěny. „Dejte dovnitř nálože!“ křikl a hned začal dělat další díru kousek vedle. Několik clonetrooperů nás krylo a my ostatní jsme se pustili do práce. Zeď byla vyrobena z duraoceli, takže Kolarovi chvíli trvalo, než svůj světelný meč zarazil dostatečně hluboko.
„Už jen pár náloží!“
Desátník Tekh se zrovna chystal umístit svou poslední nálož, když ho do zad zasáhl laserový paprsek a on bez hlesnutí klesl k zemi. Lytsi se kousla do rtu tak silně, že jí začala téct krev, ale nic neřekla. Pouze mu z bezvládné ruky vzala nálož a umístila ji místo něj.
Za chvíli jsme byli hotovi.
„Kryjte se!“ zařval Kolar. Přesunuli jsme se za jednu vyvýšeninu poblíž, abychom unikli tlakové vlně. Potom pyrotechnik aktivoval roznětku a asi osmimetrový úsek stěny se rozlétl v mohutné explozi.
Opatrně jsem zvedl hlavu a přes všechno to peklo okolo jsem se neubránil úsměvu nad tím, co se nám podařilo.
„Tak jdeme!“ zvolal Kolar. „Dovnitř!“ Otočil se směrem k planinám. „Vchod do továrny je přímo tady!“ zařval tak hlasitě, že mi málem praskly ušní bubínky. Ale slyšeli ho po celé oblasti. Běžely k nám desítky vojáků z celého okolí. Byl to povzbuzující pohled.
Otočil jsem se a spolu s ostatními vstoupil dovnitř.

„Nakonec jsme tu továrnu zneškodnili. V úzkých prostorách droidům početní převaha příliš nepomohla a nemohli použít těžké zbraně, aby nepoškodili vnitřní zařízení,“ Morzag se usmál. „My samozřejmě takto omezeni nebyli. S rytířem Jedi v čele jsme postupovali rychle a probojovali jsme se až do řídicího střediska, kde jsme deaktivovali hlavní počítač, který ovládal droidy. Tím bitva na planetě Alkira skončila.“
Ash Koor si vyměnil pohled s kapitánem Sandonem a potom se podíval na Morzaga. Bývalý Slavikův generál uměl vskutku dobře vyprávět, to ano. Ale kvůli tomu tu nebyl.
„Takže vás povýšil na důstojníka Agen Kolar?“ zeptal se nakonec.
Morzag přikývl. „Ano. Je to poněkud ironické, když se nad tím zamyslíte. Kdyby mě tenkrát nepovýšil, asi bych se nikdy nedostal do služeb lorda Vadera. Zůstal bych jen jedním z mnoha řadových vojáků. Znal jste Agena Kolara?“
„Jen od vidění,“ přiznal se Ash. „Podle záznamů v našich archivech se stal během Klonových válek mistrem Jedi a členem Rady.“
„Ano. A byl to dobrý válečník,“ řekl Morzag. „Vyzařoval nesmírnou autoritu, ale zase nepůsobil tak nadřazeně jako někteří Jediové. Bylo mi líto, když jsem se dozvěděl, jak zemřel. Spousta lidí doplatila na to, že podcenili schopnosti císaře Palpatina, ale Kolar si zasloužil něco lepšího.“
„Mluvíte, jako byste ho obdivoval,“ zamumlal Sandon.
Morzag vzdychl. „Co jsi čekal, že ti tady řeknu, mladíku? Že jsem nenáviděl rytíře Jedi a všechno, co představovali? Že jsem je likvidoval po desítkách a že mě to bavilo? To ovšem nemohu říct, protože to není pravda. Já rytíře Jedi obdivoval, přinejmenším jako bojovníky. Jejich poněkud pacifistickou filosofii jsem třeba v lásce neměl. Ale žádný pacifista nebojoval tak jako oni. Za ta léta jsem zjistil smutnou skutečnost: můžete ovládat kolik chcete bojových umění, můžete mít desítky elitních výcviků a stejně na Jedie nikdy nebudete zcela stačit.“
Ash přimhouřil oči. „A pokud jste Jedie tak obdivoval, proč jste je tedy pomáhal likvidovat? Do jednotky Vaderových osobních lidí by vás určitě nevybrali, kdybyste k tomu měl vyloženě odpor.“
„V mém případě se obdiv k rytířům Jedi střetl s mým obdivem ke kancléři Palpatinovi. V odlehlejších systémech Republiky si tenkrát korporace dělaly téměř co chtěly a nikdo na Coruscantu se o to nezajímal. Republikoví úředníci a celníci byli pravidelně placeni, aby se při některých nekalých aktivitách dívali jinam. Až Palpatinovi se podařilo jim utáhnout uzdu a postavit je do latě. Republika potřebovala pevnou ruku, která by zajistila pořádek, jinak by se rozpadla.“
„A když Palpatine označil Jedie za zrádce a nepřátele Republiky, ochotně jste se účastnil akcí proti nim,“ řekl Sandon.
Morzag zvedl prst. „K tomu se dostanu, nebojte se. Ale musím tam dojít postupně.“
Sandon ho mlčky vybídl, aby pokračoval.
„Na Alkiře jsem se poprvé setkal s Jediem, ale do konce Klonových válek jsem jich potkal ještě několik. S některými jsem dokonce přímo spolupracoval. Po Alkiře si zřejmě někdo nahoře všiml našich úspěchů a několik vojáků z 1. Palkorské brigády bylo přeloženo k jednotkám specialistů a plnilo zvláštní mise. Agen Kolar nás potom osobně doporučil generálu Ki-Adi-Mundimu, který nás přičlenil ke své armádě. Během posledního roku války jsme bojovali asi na tuctu planet. Často jsme sloužili s malými skupinkami klonů.“
Morzag si olízl rty. „Nebudu vás tu nudit vyprávěním o všech mých akcích během Klonových válek. O to vám koneckonců nejde. Ale myslím, že má poslední mise ve službách Republiky by vás zajímat mohla.“