Zóna

Autor: Johnak Wheeliak

Epilog

Matt Lavron stál v jedné z tělocvičen na palubě Nebuchadnezzaru. Přesněji řečeno visel. Nohy si přehodil přes vodorovnou tyč a zavěsil se hlavou dolů a vychutnával tu napínání svalů na prahu bolesti. Snažil se si tak pročistit hlavu po jejich misi v Zóně.
„Á, konečně máte hlavu na správném místě.“
Matt se pootočil, aby viděl na nově příchozího. U dveří stála Stacy Mila ve cvičebním úboru.
„Copak chcete?“
„Myslíte si, že Jediové jsou jediní, kdo potřebují cvičit?“ posadila se na jeden rotoped a začala si zvyšovat gravitaci.
„Tak...,“ zeptala se po chvíli. „Co ta vaše Laura? Nevydrželo to, co?“
Matt se přehoupl přes tyč a seskočil na zem. „Nikdo neříká, že to nevydrželo.“
„Ale opustil jste ji.“
„To ne. Pouze jsme potřebovali... ,trochu času od sebe, abychom si mohli utřídit myšlenky‘.“
Stacy se ušklíbla. „To je teda hodně divná formulace.“
Matt pokrčil rameny. „No, moje sestra říkávala, že láska je vždycky tragédie. Buďto se rozejdou, nebo spolu zůstanou.“
Stacy se na něj otočila a přimhouřila oči. „Tak tohle jsem teda nikdy neřekla!“
Matt otevřel pusu, ale ona ho přerušila.
„Ty ses nezměnil. Pořád komolíš všechno, co jsem kdy řekla! Ten jediský výcvik by měl být dobrý na paměť, ne?“
„To je,“ připustil Matt. „Ale ty spíš zapomínáš, jak jsi to tenkrát řekla, víš?“
Chvíli se na sebe dívali a potom se zasmáli. Matt tomu tenkrát nemohl uvěřit, když zjistil, že jeho sestra byla převelena na Nebuchadnezzar. Ale krátce předtím, než na něj s Laurou odletěli, ho kontaktovala se zajímavým návrhem.
„Proč jsi to vůbec udělala?“ zeptal se jí po chvíli.
„Co?“
„Proč jsi nechtěla nikomu říct, že jsme sourozenci?“
„Chtěla jsem vyzkoušet vnímavost svých kolegů. Teď, když jsem si od posledního rozvodu nechala manželovo jméno, mě napadlo si z nich trošku vystřelit. Já mám ve svých záznamech napsáno, že mé dívčí jméno je Lavron a že mám bratra Matta. A ty máš ve svých záznamech napsáno, že máš sestru Stacy. A jména našich rodičů se úplnou náhodou shodují a jsme ze stejného světa. A vím, že viceadmirál Ziga určitě četl záznamy nás obou.“
„Ale na nic nepřišli,“ usmál se Matt.
„Ne. Ani ťuk. Snad nikoho to nenapadlo. A my jsme netvrdili, že nejsme sourozenci. My jsme pouze neřekli, že jsme. A nikdo z nás se netajil svou minulostí a koneckonců, pořád si jsme trochu podobní. A nikdo si ničeho nevšiml.“
Matt pokrčil rameny. „Jo. No, ale dá se to pochopit, když uvážíš, co se tu všude dělo.“
„Ano, ale ve stresu by měli vojáci vnímat obzvlášť dobře,“ usmála se Stacy. Posadili se vedle sebe na žíněnku a Stacy se nadechla.
„Jen chvilku cvičení a už mám chuť na cigaretu. A nechci slyšet žádný přednášky o jejich škodlivosti!“
„Nic takového jsem nechtěl říct,“ bránil se Matt. „Ale když jsme u toho...“
„Přestanu, až nadejde čas.“
„Tak jo,“ Matt se na chvíli odmlčel. „Tak co, řekneme jim to?“
Stacy pomalu pokrčila rameny. „Jo, proč ne. Máme ještě spoustu času, než dorazíme do novorepublikového prostoru. Takže odteď se s tím netajíme, jo?“
„Jo. Zajímá mě, jak se budou tvářit.“
„Mě taky.“
Matt chvíli mlčel a potom se zeptal. „Tak po kolikátý ses to vlastně už rozvedla? Ztrácím přehled.“
„Nedělej si srandu,“ ušklíbla se Stacy. „Počtvrté.“
„Nepřeháníš to trošku?“
Pokrčila rameny. „Všechno to byli bezvadní chlapi a zůstali jsme dobří kamarádi. Já asi nejsem moc typ na usazení.“
„To jsem si za ta léta všiml.“
„A možná mám taky hodně ráda svatby,“ usmála se Stacy.
Matt se zasmál. „Rozvádíš se, protože máš ráda svatby. Uprostřed jatek si najdeš čas na to, aby sis vystřelila z posádky. Sršíš cynickými poznámkami. Ty nebereš vůbec nic vážně!“ vyčetl jí v žertu.
Stacy ho vzala kolem ramen. „Bratříčku, v tomhle šíleným vesmíru toho moc vážně brát nemůžeš. Pokud se o to budeš snažit, nejspíš se zblázníš.
„Amen,“ souhlasil Matt.

Uprostřed oceánu, asi tři sta kilometrů od nejbližšího kontinentu, v místech, kam se zřítil hvězdný destruktor Montauk, byla poslední záchranná novorepubliková loď naposledy před deseti dny. Záchranáři se domnívali, že již vyprostili všechny uvězněné trosečníky, ale mýlili se. Oni totiž vycházeli z předpokladu, že všichni na palubě zničené lodi chtějí být nalezeni.
Na hladinu vystoupalo několik bublin a chvilku potom se vynořila poslední osoba, která zůstala na palubě.
Velitel Torak Gul – nebo prostě jen Torak Gul – se usmál. Nikdo by nejspíš nepředpokládal, že někdo dokáže přežít ve vraku tak dlouho. On má ale prostředky, o kterých se těm bezvěrcům ani nesnilo!
Ale jeho úkol ještě neskončil. Z vraku vytáhl několik naváděcích zařízení, které mu pomohou dosáhnout jeho cíle. Jakkoliv se mu hnusilo toto poslání mezi slavikovci, pořád je to jeho poslání a on ho s hrdostí splní.
Zhluboka se nadechl a začal plavat.