Zóna

Autor: Johnak Wheeliak

Kapitola 1.

O jedenáct let později…

Matt Lavron seděl spokojeně v kokpitu své nové lodi Alice a díval se průzorem ven na modrobílý tunel hyperprostoru.
Tuto loď zkonstruoval a nechal postavit spolu se svým strýcem v rodinných docích na Lomosu III, aby nahradila jeho starou loď Mathii, o kterou přišel před třemi měsíci nad Tironem při boji s jednotkami warlorda Gruthara. Při téže akci také přišel o svého přítele Iana.
Alice vypadala podobně jako její předchůdkyně, ale spousta věcí byla podstatně vylepšena. Prostornější kokpit, ve kterém byly konečně čtyři sedadla. Výkonnější hypermotor. Silnější štíty, jejichž generátor pocházel z vyřazené systémové hlídkové lodi. Do hlavního počítače byly implementovány obvody a osobnostní data z astromech droida typu R5, což jednak urychlovalo orientaci automatických laserových děl a jednak to lodi dávalo jakousi umělou inteligenci, takže s ní Matt mohl v případě nutnosti mluvit.
Loď měla spoustu dalších vymožeností a zlepšení. Matt mimoděk přejel rukou po obdélníkovém předmětu s tlačítky a obrazovkou, který měl připevněný k opasku vedle světelného meče. Už se těšil, až bude mít možnost některé tyto vymoženosti vyzkoušet.
Byl na cestě z Lomosu III zpět na akademii na Yavinu 4, kde začne opět plnit svou funkci jako rytíř Jedi. Během té dlouhé cesty Matt prolézal všechny části lodi, zkoušel všechny přístroje a všude, kde se dalo sedět, se na chvíli posadil a relaxoval. Nakonec se vždy na chvíli vrátil do kokpitu, kde chvíli setrval, než zase vyrazil na průzkum. Choval se jako malý kluk, který měl radost z nové hračky, ale na tom koneckonců nebylo nic špatného. Alice byla jeho nová hračka…
Jeho ruka se najednou, jako by z vlastní vůle, prudce vymrštila a zatáhla za páku na palubní desce. Loď se okamžitě vynořila z hyperprostoru.
Matt chvíli uvažoval, proč to vlastně udělal. Byla to jakási intuice, byl veden Sílou. Ale proč?
Pak se podíval z okna a hned znal odpověď.
Jen několik desítek kilometrů před ním se bezvládně vznášel corellianský transport Action VI. Nebo spíš to, co z něj zbylo. Celá loď vypadala, že byla zničena nějakou vnitřní explozí. Záď byla naprosto zdemolovaná a otevřená do vesmíru. Po celém trupu byly rozesety větší či menší trhliny a škrábance, které patrně pocházely od laserové palby. Jen část přídi, v místech, kde byl i můstek, vypadala poměrně zachovale.
„Dovolená skončila předčasně,“ zabručel Matt a zapnul senzory. Snažil se najít na palubě transportéru nějaké známky života.
Senzory po chvíli skutečně něco našly. Několik velmi slabých známek v relativně nepoškozené části, ale kvůli údajné tamější velmi nízké teplotě nemohly rozeznat jednotlivé lidské signatury.
Matt opatrně navedl Alici k přídi zničené lodi a po chvíli snažení se mu podařilo spojit se s jedním z vnějších průlezů na trupu transportéru.
Vypnul všechny motory a vyšel z kokpitu.
Čas dát se do práce.

Matt sestoupil ve skafandru průlezem na zničenou loď. Teplota byla opravdu velmi nízká a vzduch byl řídký.
Zapnul svítilnu, kterou měl připevněnou k zápěstí, a pomalu začal postupovat směrem na můstek. Naštěstí už několik takovýchto lodí navštívil, takže věděl, kde co je.
Co bylo však tady, moc hezké nebylo. Všude se povalovala zmrzlá těla, někde i v několika kusech. Matt doufal, že se senzory nemýlily a že někdo přežil. Že nízká teplota mohla zraněného člověka nějak zakonzervovat a dát mu šanci na záchranu. Matt byl ovšem Jedi, ne doktor, takže neměl ani ponětí, jestli je něco takového možné.
Prošel skrz několik chodeb a místností, když před sebou ucítil nějakou bytost. Po dalších několika metrech narazil na zmrzlého muže. Vypadal úplně stejně jako ostatní, ale Matt poznal, že tenhle je naživu.
Poklekl k němu a důkladně si ho prohlédl, jak očima, tak pomocí Síly. Byl to vlastně ještě kluk, nemohlo mu být víc než osmnáct. Na břiše měl ztuhlou krev, asi ho zasáhl nějaký úlomek kovu, když došlo k výbuchu. Celé tělo měl zmrzlé, což možná zabránilo jeho vykrvácení, ale je tu ještě spousta jiných způsobů, jakými může za daných okolností umřít.
Matt ho opatrně vzal do náruče a spěchal s ním zpátky k průlezu.

* * *

Prošel celou loď – nebo alespoň všechny části, kam bylo možné se dostat – a našel všeho všudy pět živých lidí – dva muže a tři ženy. Všichni byli ve velmi špatném stavu.
Umístil je do ošetřovny na palubě Alice, která bohužel nebyla tak vybavená, jak by si přál, ale koneckonců byla určená jen k ošetřování lehčích zranění členů posádky.
A Mattovi „pacienti“ rozhodně neměli nějaká lehká zranění. Všichni byli v bezvědomí, podchlazení a všichni utrpěli nějaká další zranění od letících úlomků kovu. Jedna žena přišla o obě nohy.
Matt o první pomoci věděl jen nezbytné minimum, které se naučil u povstalců a později na akademii Jedi. Rovněž trošku zvládal uzdravování pomocí Síly, ale nebyl v tom o nic lepší než jakýkoliv jiný Jedi a třeba s takovou Cilghal se měřit nemohl.
Stejně udělal co mohl, aby ty zmrzlé lidi alespoň dočasně stabilizoval, než se jim dostane profesionální pomoci.
Když se vrátil do kokpitu, okamžitě se od zničené lodi odpojil a zadal kurz na nejbližší základnu Nové republiky.

* * *

Ash Koor stál na vrcholku massassiského chrámu, ve kterém byla akademie Jedi a díval se na oblohu. Slunce se už pomalu schovávalo za obzor a za plynného obra Yavin. Nad akademií se stahovala mračna a začínal foukat silný vítr. Vypadalo to na bouřku.
Ash zavřel oči a soustředil se jen na rytmus větru. Jeho plášť za ním vlál a vířící se vzduch mu hvízdal v uších.
Bylo pro něj zvláštní být tady. Ne být tady na Yavinu 4, ale prostě být tady. Živý.
Ash měl totiž zemřít před čtyřiceti lety, když zničil štítový generátor na planetě Aquimos, aby její obyvatelé mohli utéct. A on tam taky zemřel. Ale před třemi měsíci byl za jistých podivných a poměrně nepříjemných okolností znovu přiveden k životu. Od té doby žil tady na akademii, kterou založil Luke Skywalker, syn Anakina Skywalkera. Všichni se k němu chovali laskavě a snažili se mu pomoct zaklimatizovat se tu, ovšem Ash si stále připadal osamělý. Nebylo to kvůli lidem, ale spíš kvůli tomu, že všichni jeho přátelé a spojenci byli mrtví. Prvních několik týdnů studoval historii několika posledních desetiletí a zjišťoval jednu šokující novinku za druhou. Republika padla, kancléř Palpatine se prohlásil císařem a zahájil jediské čistky. Řád Jedi byl téměř vyhlazen a s ním i všichni Ashovi přátelé. Z Anakina Skywalkera, který měl nastolit rovnováhu Síly, se stal Darth Vader, temný pán ze Sithu. Císař i Vader byli nakonec poraženi díky Luku Skywalkerovi a Povstalecké alianci. Vznikla Nová republika, ale válka se zbytky Impéria pokračovala dál.
„Vypadáte, že by se vám docela hodila společnost.“
Ash se otočil za tím hlasem. Po schodišti na střechu k němu stoupal Streen.
„Taky tu rád postávám,“ řekl, když stanul vedle něho. „Je tu klid. Člověk tu může v klidu přemýšlet.“
Ash přikývl.
„Tak jak si zvykáte v novém světě?“ zeptal se ho Streen po chvíli.
Ash vzdychl: „Nic moc.“ Zvedl ruku, jako by s ní lovil správná slova. „Měl jste… měl jste někdy pocit, že jste někde, kam nepatříte? Myslím jako že jste někde, kde jste nikdy neměl být, někde mimo vám známý svět. Měl jste někdy takový pocit?“
Streen se usmál: „Jistě. Většinu svého dlouhého života jsem žil sám na Bespinu a spravoval jednu ze stanic na tibannský plyn. A jednoho dne si za mnou přijde Luke Skywalker a po krátkém přesvědčování mě vezme sem. Byl jsem najednou v úplně novém světě a ze začátku jsem měl často ty pocity jako ,já sem nepatřím‘ nebo ,co tady vlastně dělám?‘“
„A co jste s tím nakonec dělal?“ zeptal se Ash.
Streen pokrčil rameny: „Zvykl jsem si.“
„Já se snažím si zvyknout už tři měsíce a moc mi to nejde,“ zabručel Ash.
„Všechno chce jen čas. Byl jste pryč čtyřicet let. Za tu dobu se pro vás galaxie asi hodně změnila, že?“
„To určitě. Nelíbí se mi, že jsem zmeškal všechny ty nepokoje a války. Věci, kde bych mohl být užitečný.“
Streen zavrtěl hlavou: „Pravděpodobně byste padl při jediských čistkách a ničemu by to neprospělo. Na Aquimosu jste se obětoval, abyste zachránil populaci celé planety. To byla správná věc. Měl byste být vděčný za to, že jste dostal teď po letech šanci žít dál.“
„Asi máte pravdu, ale nevím jestli chci žít dál jako předtím v tomhle ,novém světě‘. Mistr Skywalker by byl rád, kdybych ho něco přiučil o starých rytířích Jedi a pomáhal s výukou studentů tady na akademii. Začal jsem si i stavět nový světelný meč, ale nevím, jestli ještě chci být mistr Jedi.“ Na chvíli se odmlčel. „Už jsem i uvažoval o tom, že se usadím v nějakém malém městě na nějaké vzdálené planetě a v klidu tam dožiju svůj život. Nechám ten ,nový svět‘, ať žije dál beze mě svým vlastním životem.“
„S tím nesouhlasím,“ řekl Streen. „Myslím, že Jediové i Nová republika vás potřebují, ale… konečné rozhodnutí bude samozřejmě na vás.“

* * *

Cesta na nejbližší republikovou základnu trvala Alici jen necelých čtyřicet minut, ale ani to nebylo dostatečně rychle. Dva z pěti přeživších cestu nezvládli, včetně toho kluka, kterého Matt našel jako prvního.
Zatraceně!!!
Když vyskočil z hyperprostoru, ocitl se před vesmírnou stanicí, která zřejmě sloužila v této oblasti jako menší obchodní a dopravní uzel. Všude kolem neustále přilétaly a odlétaly lodě a kolem stanice obíhal republikový hvězdný destruktor třídy Victory, scannery identifikovaný jako Swift Liberty.
Matt se rychle ohlásil a stručně jim objasnil situaci s tím, že má na palubě tři lidi ve vážném stavu. Po několika nekonečných minutách mu bylo povoleno přistání.
V hangáru ho čekala skupina zdravotníků a postarší muž, který se představil jako doktor Howlet. Naložili pacienty na repulzní nosítka a odvezli je na lékařské oddělení. Matt byl zatím pozván do kanceláře velitele stanice, kde jemu a několika dalším novorepublikovým důstojníkům ještě jednou vysvětlil, co se stalo.
Když se po půl hodině dostal na lékařské oddělení, našel své tři „úlovky“ na sále plovoucí v nádržích s léčivou bactou. Až teď měl příležitost si je pořádně prohlédnout. První byl muž středního věku s prošedivělými vlasy, druhá byla mladá žena s černými dlouhými vlasy, které se v roztoku bacta rozpínaly na všechny strany, třetí byla ta žena, která přišla o nohy a kterou, jak si Matt všiml, zdravotníci právě nepříliš šetrně z nádrže vytahovali. Na okamžik nechápal, proč to dělají, ale když k ní vyslal Sílu, bylo mu to už bohužel jasné.
„Neměla šanci,“ řekl tiše doktor Howlet, který k němu mezitím přistoupil, „přišla už o moc krve.“
„A ti druzí dva?“ zeptal se Matt.
„Uděláme, co bude v našich silách,“ řekl doktor, „ale jejich stav je vážný. Když uvážíme, v jaké situaci jste je našel, můžeme mluvit o štěstí, že vůbec někdo přežil.“ Na chvíli se odmlčel.
„Možná byste nám mohl nějak pomoct, já Síle moc nerozumím, ale slyšel jsem, že… že jste schopní s její pomocí uzdravovat zranění a…“
Matt zavrtěl hlavou: „Je mi líto, ale myslím, že v tomhle já nejsem expert. Nedokážu napravit poškození kostí nebo vnitřních orgánů nebo tak. Nevím, jestli to vůbec nějaký Jedi dokáže.“
Howlet vzdychl: „Škoda. Slibuji, že udělám, co budu moci, abych je zachránil.“
Matt se usmál: „Já vím.“
Ještě jednou se podíval na dvě těla plovoucí v nádržích a najednou si připadal bezmocný. Velmi bezmocný.
„Jedi Lavron?“
Otočil se. „Ano?“
Přistoupil k němu mladý duroský důstojník: „Pane, admirál Bell z lodi Swift Liberty vás žádá, abyste se přesunul na palubu a doprovodil ji k místu, kde jste našel tu zničenou loď.“
„Proč vysíláte hvězdný destruktor, aby si prohlédl vrak lodi?“ zeptal se doktor Howlet. „Já myslel, že to byla nehoda.“
Matt zavrtěl hlavou: „Zřejmě nebyla, podle škrábanců na trupu to vypadá, že na ně někdo střílel.“ Otočil se na důstojníka. „Můžeme jít okamžitě.“

* * *

Vrak corellianského transportéru byl vyzvednut a nyní úhledně ležel v hlavním hangáru na Swift Liberty obklopený skupinou inženýrů a techniků.
„Měl jste pravdu, pane Lavrone,“ řekl jeden z nich a ukázal na otvor v boku trupu, který byl dost velký na to, aby jím prolezli dva dospělí muži.
„Tyhle otvory určitě pocházejí od paprsků z turbolaserových děl… stejných jako na našem destruktoru.“
Matt se pomalu nadechl. „Myslíte, že je mohlo napadnout Impérium?“
Technik pokrčil rameny. „Je to možné, ale zrovna tak to mohl být kdokoliv jiný, kdo má dostatečně velkou palebnou sílu. Určitě bysme ale o tom měli informoval vrchní velení.“
„Jednu věc ale nechápu,“ řekl Matt. „Až už byli ti útočníci kdokoliv, podařilo se jim transportér ochromit, tak proč ho nedodělali? Když byl vyřazen z boje, určitě bylo víc přeživších, než kolik jsem jich já našel. Proč je nezničili?“
„Zatím to nevíme jistě, ale vypadá to, že transportér sice utrpěl těžké poškození, ale podařilo se mu uniknout do hyperprostoru. Hypermotor byl zasažen, ale nějakou dobu pracoval normálně, než explodoval a vytrhl loď zpět do normálního prostoru ve stavu, v jakém jste ji našel. Byly poškozeny vnitřní snímače škod, takže si závady nikdo nevšiml, než bylo pozdě.“
Matt si chvíli vrak prohlížel, než se zeptal: „Jak dlouho tam byli?“
„Prosím?“
„Jak dlouho od toho výbuchu viseli bezvládně ve vesmíru, než jsem je našel?“
„To jde velmi těžko říct přesně, ale soudě podle teploty a množství vzduchu bych řekl, že tak den… možná den a půl.“
Matt vzdychl. Kdyby odletěl z Lomosu III dřív, možná by jich mohl zachránit víc… ovšem také by je mohl minout a nepřežil by nikdo.
Několik minut vrak obcházel. Uvnitř prý našli dvacet devět těl. Dvacet devět plus tři mrtví, které Matt nemohl zachránit a dva, kteří právě teď bojují o svůj život.
„Zjistili jste, co je to za loď? Komu patří? Nepoznali jste uniformy posádky nebo tak něco?“
Technik zavrtěl hlavou. „Všichni členové posádky byli v civilním oblečení. Palubní počítač se nám nepodařilo oživit, ale na boku je docela dobře čitelný nápis. Jméno lodi: Teddy Bear. Nová republika o ní nemá záznamy a žádná z lodních a těžebních společností, které operují ve Vnějším okraji, ztrátu plavidla nenahlásila.“
Teddy Bear? Je možné, že by na tu loď stříleli kvůli tomu ujetýmu jménu? pomyslel si Matt.
„A na obyčejnou nákladní loď je až moc dobře vyzbrojena,“ pokračoval technik. „Má dva těžké turbolasery, odpalovač protonových torpéd a půltuctu laserových věží. I nadsvětelný motor byl vylepšen. Alespoň podle toho, co jde z tohohle vraku vyčíst.“
Matt přikývl: „Tak informujte Coruscant o situaci. A pokud ještě něco zjistíte, tak mi prosím dejte vědět.“

* * *

Té noci nastala na Yavinu 4 nad akademií mohutná bouřka. Na obloze se křižovaly blesky, kapky deště poháněné větrem bičovaly massassiský chrám a po jeho šikmých stěnách stékaly proudy vody.
Ash se po rozhovoru se Streenem přesunul do svého pokoje, kde se pokoušel dostavět nový světelný meč, ale neměl na to myšlenky. Každou chvíli zvedl hlavou od práce, pozoroval malým oknem déšť a poslouchal hučící vítr.
A najednou byl venku. Nevěděl, proč se náhle rozhodl, že půjde ven, bylo to jakési vnitřní nutkání. Náhlá touha.
Kápi měl přehozenou přes hlavu a kráčel skrz džungli dál. Dál od chrámu, dál od akademie Jedi, dál od Nové republiky. Musí si někde utřídit myšlenky.
Po pouhých několika krocích byl už promočen na kost, ale bylo mu to jedno. Koneckonců přežil vlastní smrt. Studená voda ho nemůže nějak rozházet.
A navíc. To mokro na celém těle, kapky, které ho neustále bičovaly do obličeje a nutily ho jít se skloněnou hlavou - všechno mu to připomínalo jednu podstatnou věc: Že je naživu!
Nevěděl, jak dlouho šel. Nevnímal čas. Když se ale zastavil a otočil, na chrám nedohlédl. Celé okolí už bylo zahaleno do tmy, na obloze byl vidět jen červený obrys Yavinu.
Ash šel dál podél pahorků, dokud nenašel malou jeskyni, ve které by mohl nalézt dočasné přístřeší. Sám nevěděl, proč se nevrátí zpět do akademie. Možná se mu prostě nechtělo.
V jeskyni si sedl na zem a oddychoval. Mokré šaty se mu lepily na kůži, ale to mu bylo srdečně jedno. Opřel se o chladný kámen a zavřel oči. Nechal se prostoupit Sílou a jen se soustředil na sebe. Kdyby to bylo na něm, klidně by tu takhle seděl týdny.
Mistře Koore.
Ash otevřel oči a rozhlížel se, kdo ho to volá, než mu došlo, že ten hlas nepřichází odnikud z vnějšku. Ten hlas je jen v jeho hlavě. A je mu povědomý.
Mistře Koore. Neříkejte, že si mě nepamatujete.
Ash zamrkal. Dasho!
Správně!
Ale ty jsi mrtvá… myslím tím dlouho mrtvá, doplnil po chvíli Ash. Věděl, že Jedi může za jistých okolností komunikovat s jiným mrtvým Jediem, ale ne po třiceti letech.
Nebylo lehké se s vámi spojit, odpověděl hlas v jeho hlavě na nevyřčenou otázku, a nevím, jak dlouho to spojení udržím. Musíte mě teď poslouchat.
Ash nic neřekl, ale dal najevo, že rozumí.
Nevím, jak se vám podařilo znovu ožít, ale jste tu a to je dobře. Předtím, než mě zabili, podařilo se mi ukrýt jeden z jediských holocronů před Palpatinem a jeho nohsledy, aby ho mohli jednou Jediové znovu použít.
Ash najednou zjistil, že se dusí, protože zapomněl dýchat.
Ukryla jsem ho na obyvatelné planetě v oblasti zvané Zóna.
Kde to je? vyslal k ní Ash svůj dotaz.
Žádné otázky, všechno, co budete potřebovat vědět, můžete najít v archivech, její hlas zněl najednou rychleji, nevím, jak dlouho dokážu tohle spojení udržet. Musíte ten holocron najít a zajistit, aby byl dobře využit, jinak bylo všechno mé snažení zbytečné. Cítím, že v Zóně brzy dojde k významným událostem. Musíte tam jít a najít holocron. Síla s vámi… Jo, a Qui-Gon vás pozdravuje!
Její hlas i ten pocit její přítomnosti se vytratil.
Dasho! zavolal za ní Ash, Dasho!
Ale už se nevrátila. Byl sám.
Dlouhou dobu byl jediným slyšitelným zvukem šum větru a mlaskání kapek deště.

* * *

Když se Matt vrátil na základnu, našel na sále už jen jednu plnou nádrž s bactou, ve které plavala mladá žena.
„Nemohli jsme mu pomoct,“ řekl tiše doktor Howlet. „Při výbuchu utrpěl rozsáhlá vnitřní zranění. Byla to jen otázka času.“
Matt vzdychl. „A co ona?“
Doktor pokrčil rameny. „Nic není jisté. Ještě není stabilizovaná, ale vnitřní orgány jsou v pořádku. Má zlomenou klíční kost a několik tržných ran na ruce a obličeji. Ještě se úplně nevzpamatovala z podchlazení a je stále v bezvědomí. Chce to čas.“
„Nemůžete ji nějak probudit?“ zeptal se Matt. „Rád bych se jí na pár věcí zeptal.“
„To v žádném případě. Umělé probuzení v tomhle stavu nepřipadá v úvahu, mohlo by jí to velice uškodit.“
Matt se dlouhou chvíli díval na její bezvládné tělo plovoucí v bactě, obklopené kvantem lékařských přístrojů. Pak řekl: „Dobrá, tak mě prosím informujte o jejím stavu.“