Jen krůček k Síle

Autor: Bossi Nassátko

„Všechno se tehdy zkazilo. V ten den. V ten jeden den! V tu jednu osudnou hodinu. V tu jednu jedinou chvíli. A může za to kdo?! - Císař. Císař, Vader a ti jejich hnusní vojáci! Můžou za to, že jsem přišla o všechno. Přišla jsem o všechno a teď je ze mě troska! Další z šancí Jediů na přežití je v nenávratnu. I ty poslední šance mizí, Mistře! Zbývá vůbec nějaká?! Kromě mě a vás?! Proč to tak je?! Ksakru!! Vrhla bych se na toho hnusného Palpatina… A hned! Jenže… Nemám Sílu. Nedokážu ji použít!! Vím já proč?! Nemám Sílu! Nemám Padawana! Nemám domov! Nemám přátele! Nemám vůbec nic! Vzal mi to jen jeden jediný člověk: Císař!! Všechno zničil… Všechno… Jak dál? Jak bojovat za to, aby Jediové přežili? Jak, když v to sama nevěřím? Jak bez Síly? Jak?! Jak?!" rozčilovala jsem se a téměř křičela.

Křečovitě jsem svírala hrneček, ve kterém byla trocha nápoje. Ani jsem nevnímala jakého. Pravděpodobně jen čistá voda. Byla jsem naštvaná. Strašně naštvaná a zoufalá. Hodlala jsem znovu spustit nadávky. Nejčastěji na adresu Císaře Palpatina, člověka, kterého jsem tak strašně nenáviděla. Obi – Wan mi v tom však zabránil.

Vlastně ne Obi – Wan, ale Ben. Ben Kenobi, jak si teď říká. Netuším proč, ale přijala jsem to jako fakt a říkala mu tak také. Ani se nezmínil, jaký k tomu má důvod. Stejně jako mi neřekl, proč se ve svém stáří ukryl zrovna tady. Uprostřed pouští a tun písku na Tatooine.

„Uklidni se Elisto," řekl mi konejšivě jako malému dítěti. „Císař už ublížil mnoha lidem, nejen tobě. Nesmíš k němu cítit takovou nenávist. Nenávist není správný cit pro Jedie." Na chvíli umlkl. Jako by přemýšlel, a pak mě varoval: „A už nechci zjistit, že tě napadlo to, co před chvílí. Nedokážeš ho zabít a ani si nemyslím, že bys to kdy dokázala. Musíš se dát do pořádku, abys přežila a mohla dál cvičit nové Jedie."

Prudce jsem se zvedla. Já přece nechci mít žádného nového Padawana!!! Křičela jsem v duchu. Nahlas jsem si však nedovolila nic namítat. Jediové tak i tak vymřou!! Není to spravedlivé, ale je to tak!!Proč jste to ještě nepochopil?! Říkala jsem si pro sebe a otevřela jsem ústa, abych to tentokrát nahlas vyslovila, ale cosi mě zatlačilo zpět do židle.

Udiveně jsem se na Bena podívala. Mírně se usmál.

Mně to tedy k smíchu nepřipadalo. Jen mi to znovu připomnělo skutečnost, že nedokáži využívat Síly. Skutečnost, že meč, který mi visí u pasu je mi na nic.

„Teď mi povíš všechno od toho dne, který, jak ty říkáš, byl tím osudným. Jsi nesoustředěná a velmi rozrušená. Pokud se nemýlím, pomůže ti jen nový výcvik. A důkladný výcvik! A teď povídej. A chci slyšet všechno. Hlavně tvé pocity. Hlavně ty jsou důležité."

Pomalu se posadil tak, aby na mě dobře viděl. „Znovu projít výcvikem?" zarazila jsem se. Mírně vyděšena. To je to tak vážné? „To snad…"

„POVÍDEJ!" skočil mi do řeči a jeho slova nepřipouštěla neuposlechnutí.



Utíkaly jsme lesem. Já a Tina, můj Padawan. Prodíraly jsme se křovím, přeskakovaly jsme padlé stromy. Vyhýbaly jsme se nejnebezpečnějším větvím. Ale to vše jen automaticky. Bez uvažování. Aniž bychom nad tím přemýšlely. Občas jsem jen zauvažovala, která cesta by byla výhodnější. Jinak jsem byla schopná vnímat jen zvuk speedrů a hlasy našich pronásledovatelů. Nic jiného. Naším jediným cílem bylo dostat se zpět k lodi živé, což není zrovna lehký úkol, jste – li pronásledován hordou stormtrooperů. Zatím se nám to dařilo, ale začala jsem pociťovat únavu z dlouhého běhu a Tina na tom byla ještě hůře než já. Čím dál víc zpomalovala.

Speedery se k nám skrz křoví nemohly dostat. Na to jsem při výběru naší cesty dbala, ale vojáci ano. Také už jsem slyšela, jak se přibližují. V zápětí to potvrdila první střela z blasteru, ke které se okamžitě připojovaly další a další. Kolem mě prosvištěly první výboje a roztříštily se o kmeny stromů, kde po nich zůstaly tmavé skvrny a ulomené větve. Přidala jsem na rychlosti a pohlédla jsem za sebe na Tinu. Ta však už neměla dostatek sil k tomu, aby se přizpůsobila mému zrychlení. Znovu jsem tedy zpomalila a nechala ji ke mně doběhnout. Další salvy střel se tříštily o okolní stromy. Byly však stále přesnější, jak se vojáci přibližovali.

„Mistře," vydechla Tina vedle mě. „To nestihneme. Je to moc daleko a já už nemám moc sil," oznámila mi fakt, který mi byl už od prvních výstřelů jasný.

„Ještě vydrž," pokusila jsem se ji podpořit. „Musíme se dostat co nejblíže k lodi. Buď pro nás Filip přiletí, nebo nám alespoň pomůžou," snažila jsem se jí vnutit optimistickou vyhlídku, ale sama jsem v to moc nevěřila. „Nemluv a poběž. Za chvilku nás dohoní."

Přidala jsem. Tina dokázala dalších několik minut držet tempo. Má slova ji alespoň trochu povzbudila. Křoviny zhoustly a přibylo padlých stromů. Blížily jsme se k lodi, ale stále to ještě bylo dost daleko. Více přeskoků a těžší prodírání křovím však začalo Tině opět ubírat sílu a tentokrát už to bylo definitivní.

Musíme si na chvíli odpočinout. Blesklo mi hlavou. Vojáci byli také vyčerpaní, ale jako by vycítili, že my jsme na tom hůře a přidali. Brzy už znovu stříleli. Jedna střela zasáhla strom v blízkosti Tiny. Lekla se a upadla. Okamžitě jsem zastavila, pomohla jsem jí vstát a pohlédla jsem dozadu na vojáky. Přes křoví už jsem je zahlédla. Tak tohle už nestihneme.

Aktivovala jsem svůj světelný meč. Navzdory svému vyčerpání učinila Tina totéž. Jakmile se muži v bílé zbroji prodrali z křoví, okamžitě pálili. Speedery jen kroužili kolem křovin. Zaujala jsem bojový postoj a začala vykrývat palbu. Každý výboj se odrazil od bzučícího kužele a vracel se zpět tam, odkud byl vyslán. Vojáci v prvních řadách padli k zemi, ale z křoví se prodrali další a ihned je nahradili.

Odrážet střely pro mne nebyl žádný problém. Vlastně jsem u toho odpočívala. A Tina také. Obratně vykrývala střely a když zachytila můj pohled dokonce se usmála. Ale přece se nemůžeme takhle bránit donekonečna. Kývla jsem na Tinu. Pochopila to. Odrazila pár posledních výstřelů a vyběhla. Ještě několik vteřin jsem se bránila sama. Několik vojáků za ní vyběhlo, ale máchla jsem mečem a padli k zemi. Posledních pár výstřelů…

Teď! Vyběhla jsem za svou žákyní. Meč jsem nevypnula a v běhu jsem ještě odrážela některé až moc nebezpečné výboje. K lodi už zbývalo tak tři sta metrů křovím. Myslela jsem si, že už máme vyhráno a vyvázneme obě živé, ale Tina už opět zpomalovala. O kus jsem ji předběhla, ale stále jsem kontrolovala, jak daleko ode mě je a v jakém je ohrožení. Vojáci opět dohnali náskok, který jsme získaly a ozvala se nová palba. Přidala jsem. I Tina zrychlila. Už jsem viděla kovový plášť lodi. Několik dalších výbojů prosvištělo kolem mě. To bylo až moc těsné. Uslyšela jsem několik výbuchů, jak střely narazily na překážky. Za jedním z nich se však ozval krátký zděšený výkřik.

Okamžitě jsem se otočila. Právě ve chvíli, kdy Tina padla k zemi. Ohromeně jsem stála. V prvním momentě jsem si nedokázala uvědomit, co se to vlastně stalo. Byla to jen chvilička. Zakřičela jsem a aktivovala jsem meč. Takřka jsem si neuvědomovala, že střely odrážím. Neviděla jsem vojáky, neviděla jsem ani ty střely. Bránila jsem se jen za pomoci Síly. Můj zrak viděl jen Tinu, ležící tváří k zemi s tmavou skvrnou na zádech. V uších mi ještě zněl její výkřik. Ne, to ne. To nemůže být pravda. Říkala jsem si pro sebe.

Několik dalších vojáků padlo k zemi. Soustředila jsem se na vlastní obranu a zjistila jsem, že vojáci neumírají jen vinou odražených střel, ale také vinou střel jiných. Těch, které vycházely z blasterů za mými zády. Uvědomila jsem si, že lidé, kterým ty blastery patří, a kteří je dokáží tak účinně použít, mi neublíží a budou mě bránit.

„Elisto!! Nestůj tam a ukryj se na palubě Gandrea!!" křičel přes palbu Filip, pilot, který mě už několik let doprovázel a dopravoval po celé galaxii.

Otočila jsem se dozadu, abych zjistila, kde přesně je, a kde je jeho kopilot. Ne! Nebudu se schovávat. Musím dostat na palubu i Tinu. Bylo mi jedno, jestli mě zasáhnou. Jen jsem ji chtěla odtáhnout. Vyrazila jsem k jejímu tělu. Držela jsem se při zemi, abych tak snížila riziko zásahu. Podařilo se mi projít tam i zpět. Vojáci byli natolik zaměstnáni mými přáteli, že si mě snad ani nevšimli. Pro mě to byla jen výhoda. Ale bylo mi absolutně fuk, jestli tam zemřu také, nebo budu žít dál. Jakmile jsem byla v bezpečí v lodi, rozplakala jsem se. Ještě jsem zaznamenala, že jsme vzlétli, ale poté už mi všechno splynulo. Snažila jsem se ji oživit, i když mi bylo jasné, že je to nemožné. Prosila jsem ji a plakala. Plakala a plakala. Ještě jsme ani nedoletěli na Sireakus VII, planetu, kde jsme byly s Tinou už několik let ukryté před Císařem, a slzy mi došly. Pak už jsem jen seděla. Nebyla jsem schopná myslet. Už jsem ani nic necítila. Ani smutek, ani zoufalství, ani úzkost. Postupně jsem si však začala uvědomovat, kdo ji vlastně zabil. Vojáci. Imperiální vojáci. Vojáci kterým velí Vader. Vader, kterého ovládá Palpatine. Tehdy jsem pocítila první nenávist a první zášť ve svém životě. Právě k němu. K Císaři.


Po příletu na Sireakus jsem jen mechanicky připravila pohřeb. Filip mi pomáhal jak se stavbou hranice, tak i s mým smutkem. Ze zbytku toho dne si téměř nic nepamatuji. Jako bych vůbec nevnímala své okolí a to, co jsem dělala.

Přišel v pořadí druhý katastrofální den. Den, kdy se konal pohřeb. Její tělo leželo na hranici, kterou jsme společnými silami postavili. Filip a jeho přítel, zároveň druhý pilot Gandrea, kteří s Tinou a se mnou poslední rok létali z planety na planetu, se pohřbu také účastnili. Pak už jen já a Tinin přítel, kterého jsem téměř neznala. Často o něm mluvila, ale já se s ním setkala jen jednou. Teď jsem si nedokázala vybavit ani jeho jméno. Nikdy jsem zvlášť netoužila po seznámení s ním. A obzvláště ne teď. Dokonce jsem cítila, že mi její smrt zazlívá. Možná i to byl důvod, proč se držel opodál a k hranici se nepřiblížil víc než na deset metrů.

Zhluboka jsem se nadechla. Je nejvyšší čas začít. Zapálila jsem louč a váhavě jsem vykročila k hranici. V očích už mě opět pálily slzy. Zamrkala jsem, abych je zaplašila. Přiblížila jsem louč k hranici. Suché chrastí vzplálo. Byla noc a oheň okamžitě osvětlil vše kolem. Rychle sílil. Plameny se sápaly po jejím těle. Hranice už hořela celá. Její oblečení začalo hořet. Cítila jsem žár ohně. Stála jsem hodně blízko. Slzy už jsem nedokázala udržet. Teď mi stékaly po tvářích. K čertu s potlačováním emocí! K čertu s jediským výcvikem. K čertu se vším, když to dopadlo takhle!

Filip mě odtáhl od hranice. Sledovala jsem plameny, které ji pohlcovaly. Ne! Křičela jsem v duchu stejně jako v lese nahlas. NE!!!Otočila jsem se a chtěla utéct. Utéct od všeho. Nejen od hranice. Jenže… Někdo mě chytil a nedovolil mi to. Jistě, Filip. Kdo jiný… Něco mi říkal, ale já ho přes vlastní vzlykot neslyšela. Cukla jsem sebou. Chtěla jsem před ním utéct, ale držel mě až moc pevně. Znovu něco říkal. Jenže jeho slova ke mně doléhala jen z dálky. Jako by se mě ani netýkala. Už jsem svůj pláč vůbec neovládala a sebe také ne. Objal mě. Překvapilo mě to, ale potřebovala jsem někoho, kdo by mi pomohl a porozuměl a měla jsem pocit, že jenom on to dokáže. Hodně dlouho jsem mu plakala na rameni. Ani nevím, kdy mě odvedl. Nevím, kdy hranice dohořela. Všechno šlo znovu mimo mě.

Už asi týden jsem se jen tak potloukala po městě. Nechtělo se mi nic dělat. Neměla jsem chuť se bavit. Nechtěla jsem nikomu pomáhat, jak by se na rytíře Jedi patřilo. Nedělala jsem vůbec nic. Jen jsem přemýšlela, co budu dělat dál a pomalu jsem se začala upínat na myšlenku, že se vrátím a pomstím vojákům. Za pár dní jsem se definitivně rozhodla, že se tam vrátím. Filip znal mé rozhodnutí a snažil se mi to rozmluvit. Znal ideály Jedi… A já jim odporovala. Jenže já ho vůbec neposlouchala. Buď tam poletím s ním a jeho lodí, nebo s někým jiným. Ale poletím tam.

Přistáli jsme uprostřed lesa. Na stejném místě, jako poprvé. Odhodlaně jsem vystoupila z lodi s úmyslem zničit základnu imperiálních vojáků. Filip mě však zastavil. „Počkej, jdu s tebou," a už si bral blaster. „Nemůžeš jít proti nim sama."

Zavrtěla jsem hlavou. On se asi zbláznil! „NE! Nemusíš to dostat i ty. Mně stačí Tina. Zůstaneš tady! Je to moje věc. A nezapomínej… Jsem Jedi!"

„Jo. Jedi," konstatoval pohrdavě. „Jenže Jedi, pokud vím, musí být soustředěnej, aby ho nezabili…. A to ty nejseš." Dodal.

Zlostně jsem se na něj podívala. No tohle! Jak může tvrdit, že jsem nesoustředěná?!! Vždyť neví o Síle NIC!!

„NE! Zůstaneš tady!" Rozkázala jsem mu. A pokusila se ho přesvědčit pomocí Síly. Jenže zjevně to na něj nepůsobilo.

Ani se na mě nepodíval a vykročil vpřed. „Jdu s tebou. Někdo tě musí hlídat. Teď seš dost nevypočitatelná. A ten někdo budu já."

„HLÍDAT?!" vykřikla jsem. „NEVYPOČITATELNÁ?!! Co si o sobě myslíš?!" Doběhla jsem k němu. Pěkně mě naštval, ale věděla jsem, že půjde se mnou a já mu to nerozmluvím.

„Až tě vodprásknou, bude mi to fuk. Ani se nebudu namáhat tě odtud dostat. Nejsem malý dítě, který potřebuje hlídat!" nasupeně jsem kráčela vedle něj a při chůzi jsem aktivovala svůj meč. V dálce už jsem slyšela vojáky. Brzy tu budou. A pak poznají Jedie…

Nemýlila jsem se. Během několika minut jsme se s vojáky střetli. Ani mi nezáleželo na tom, dostat se až k jejich základně. Šlo mi o to, abych si na nich vybila vztek, abych je potrestala za to, co mi provedli. Jen jsem se postavila doprostřed palby a odrážela střely svým mečem. Vracely se a plnily svůj účel. Vojáci padali k zemi. S každým tělem mě zalíval příjemný pocit. Ještě však úplně nezmizel a já poznala, že něco není v pořádku…

Mé reakce se zpomalily. S každým tělem a s každou vlnou toho pocitu jsem byla pomalejší a pomalejší. Už jsem nedokázala vykrýt všechny střely. Naštěstí mě míjely. Už jsem necítila proud Síly tak jasně a dobře jako tomu bylo jindy. Vyvedlo mě to z míry. Začala jsem panikařit. Co to sakra je?! Jak je to možné?! A Síla se vytrácela. Panika a zděšení k tomu ještě přispívaly. Po chvíli jsem mečem mávala už jen tak. Bez stylu, bez účinku. Síla mě úplně opustila. Jako by se na mě vykašlala. Ve vteřině jsem se uzavřela do sebe. Oprostila jsem se od všech pocitů, abych znovu nalezla proud Síly, ale nic jsem nepocítila. Nic. Naprosto nic. Do mé mysli se znovu dralo tisíce otázek a opět jsem si začala uvědomovat, kdo za to může. Zaplavila mě zlost, vztek a nenávist…

„Pozor!!!" zakřičel někde vedle mě Filip a na zem mě smetl prudký náraz. O strom se roztříštila střela. Co mě teda smetlo? Podívala jsem se kolem sebe. Vedle mě ležel na zemi Filip. Vyděšeně jsem na něj pohlédla. Viděl můj pohled, ale okamžitě se zvedl, skryl se za nejbližší strom a znovu pálil do řad bílých ozbrojenců.

Rychle jsem popadla svůj meč a zařídila jsem se podle něj. Teď už jsem nemohla jen tak stát uprostřed palby.

„Co děláš proboha?!" snažil se překřičet zvuky bitky. Poznal, že něco není v pořádku. „Chtělas je zabít, ne?! A teď tu stojíš za stromem!" v jeho hlase jsem vycítila podtón jako: „Já ti to říkal…"

„Nemůžu!!" křikla jsem zoufale. Štvalo mě, že měl pravdu.

„Jak… Nemůžeš… Co nemůžeš?!"ptal se teď už zmateně.

Chvíli jsem počkala… Opětoval palbu… Stejně by mě neslyšel. „Síla!! Nedokážu ji použít!!" vysvětlila jsem mu svůj problém. Nechápavě na mě pohlédl. Nechápal to. A co hůř, já už vůbec ne.

„Jak to?!" ptal se dál nechápavě. Jen jsem pokrčila rameny a bezradně jsem se podívala na meč, který jsem držela v ruce vypnutý.

Chvíli se na mě jen tak díval. „Takže… Nejlepší bude odtud vypadnout."

Nešťastně jsem kývla… A začala jsem se prodírat zpět k lodi. Pokud možno tak, aby mě netrefili. Slyšela jsem, jak se dere křovím za mnou. Palba ustala. Vojáci se pustili do našeho pronásledování. Zapadla jsem do lodi. Filip ještě párkrát vystřelil a zavřel za námi poklop.

Okamžitě jsme vzlétli. Kopilot byl připravený. Udýchaně jsem se skácela na zem. Tak tohle by bylo. Cítila jsem na sobě Filipův pohled. Nedokázala jsem se na něj podívat. Měl pravdu. Riskoval jen kvůli mému rozmaru, který jsem ani nedotáhla do konce. Měl pravdu, že to nebyl dobrý nápad. Měl pravdu, že se nedokáži soustředit. Za ty roky mě znal lépe, než jsem si myslela.

Několik vteřin jsem se na něj nepodívala. Pak jsem se na něj zlostně utrhla. Do očí jsem mu však nepohlédla. „Co na mě tak civíš! Měl si pravdu! Měl si, sakra, pravdu!"prudce jsem se zvedla a odkráčela. I on se zvedl a odešel pravděpodobně do kokpitu.

Ztěžka jsem dopadla na sedadlo a opřela se o stůl. Znovu jsem se rozplakala. Bylo zvláštní, jak blízko jsem každou chvíli měla k pláči.

Po chvíli jsem asi usnula. Zdálo se mi o starém muži v černé kápi a jeho "poskokovi". I když jsem v životě Císaře neviděla, věděla jsem, že je to on a jeho učedník Darth Vader. Vysmívali se mi. Vader po chvíli zmizel a já zůstala ve velké temné místnosti sama s Císařem. Přestal se smát. Ulevilo se mi. Ten smích mi byl nesympatický a nepříjemný. Jenže v zápětí aktivoval meč, který se mu najednou objevil v ruce. Hmátla jsem k pasu po svém meči, ale neměla jsem ho. Přibližoval se ke mně. Krůček po krůčku. Blíž a blíž. Slyšela jsem slabé bzučení meče. Meč se ke mně přibližoval. Ostří jsem měla pár centimetrů od obličeje. Chtěla jsem utéct, ale nohy mě neposlouchaly. Nemohla jsem se hnout. Vzdálil ode mě meč aby se mohl rozmáchnout. Ostří zasvištělo vzduchem a…. S výkřikem jsem se probudila. Rozhlédla jsem se. Ležela jsem ve své posteli na Sireaku.

Chvíli jsem jen ležela a přemýšlela o tom snu. Normálně bych přemýšlela, jestli neměl nějaký význam, ale nedokázala jsem naslouchat Síle, takže to byl jen obyčejný sen. Skutečně? Byl obyčejný? Vader… Palpatine... Vader… Vader…

Prudce jsem se posadila. Ano! Vader! Podívala jsem se do zrcadla… Tunika pomačkaná, účes rozcuchaný. Alespoň že mi sundali plášť a boty. Rychle jsem našla čistou tuniku a oblékla si ji. Už mi bylo jasné, jak znovu obnovit spojení se Sílou.

Došlo mi, že i Vader byl kdysi rytíř Jedi. A že měl Mistra. Mistra, který je posledním žijícím v galaxii. Kromě mě. Jenže o tom, zda jsem ještě Mistr Jedi, jsem velice pochybovala. Okamžitě jsem namířila do doků, abych požádala Filipa o dopravu na Tatooine.

Za několik hodin už jsem sledovala, jak se zlaté tečky hvězd mění v dlouhé čáry.





Skončila jsem a s nadějí jsem se podívala na Bena. Vstal a přešel ke vchodu do svého domu. Zadíval se ven. Zamyšleně si hrál s vousy. Napjatě jsem čekala, co mi řekne.

„Chápu, že jsem v tvých očích poslední Mistr… Jak jsem již řekl. Pomůže ti jedině výcvik. Alespoň jeho části týkající se meditace a spojení se Silou," otočil se ke mně. „Ale nevím, jestli to znovu dokážu. Vader skončil špatně, když jsem se z něj snažil vycvičit rytíře Jedi. Možná jsem byl schopný přežít ty nejtěžší časy pro Jedi, vzestup Impéria, ale to je vše. Nedokáži vést Padawana tak, aby zdárně dokončil výcvik. A ty? Ty jsi se velmi přiblížila k Temné straně. Kdybys nebyla tolik rozrušena smrtí Tiny, tak už bys bezesporu byla Palpatinova posluhovačka a já bych už byl mrtev. A já tě mám od Temné strany odvrátit?"

„Ano, Mistře. Prosím vás o to," prosebně jsem se na něj podívala. To, že jsem mohla zavinit jeho smrt mě vyvedlo z míry. „Je to ve vašem zájmu. Když mě necháte jen tak, tak… Tak bych se k té Temné straně mohla ještě dostat…" otřásla jsem se, když jsem si představila sebe jako Sitha a Benovu smrt. Ale jak jinak Bena přesvědčit, aby mi pomohl? „Alespoň se o to pokuste… Já se chci znovu naučit ovládání Síly. Já chci znovu věřit v to, že Jediové přežijí. Že Sithové nezvítězí. Že se galaxie zbaví jejich nadvlády. Nadvlády Impéria. Budu se snažit, Mistře," škemrala jsem jako malé dítě.

Mistr se pousmál. „A zbývá mi snad něco jiného?" zeptal se. „Musím se o to alespoň pokusit. Aby ses mohla pokusit vycvičit nové Jedi, kteří by snad někdy mohli povstat proti Impériu. Ale… Nemáme moc času. Brzy se naplní můj osud a čeká mě ještě jeden úkol… Budu tě tedy cvičit… Začneme hned zítra brzy ráno." „Díky Mistře!" vyskočila jsem radostně a objala ho. Pak jsem si uvědomila, že to není pro Jedi vhodné a znovu jsem se posadila. Až pozdě večer jsem si uvědomila význam všech slov, která mi řekl. Naplní se jeho osud? Jaký úkol ho ještě čeká? Zítra se ho musím zeptat.

V následujících dnech jsem si na to už však nevzpomněla. Neměla jsem čas přemýšlet nad několika slovy, která byla důležitá pro něj, a ne pro mě. Hned ráno mě Ben podrobil sérii testů, jak dalece dokáži Sílu využít. Nebyla to žádná sláva, ale alespoň část mých schopností jsem dokázala využít. Pak už jsem se jen řídila jeho radami. Znovu jsem prováděla cvičení, která pro mě donedávna byla jen vzpomínkou na mé dětství a dospívání. Meditace, zvedání předmětů, zkoušky na rychlost mých reakcí. A zase meditace. Hodiny a hodiny soustředění a upevňování kontaktu se Sílou. To co mě učili v mládí. To co jsem učila Tinu. To jsem najednou musela dělat znovu a znovu. Dokola a dokola. Hodinu za hodinou. Den za dnem. Týden za týdnem. Dokud jsem opět nepřevzala naprostou kontrolu nad svými emocemi, schopnostmi a plně neobnovila svůj kontakt se Silou.

Pak přišel den, kdy jsem si uvědomila, že budu muset odejít. Že je čas nechat tu Bena o samotě a jít svou cestou. Byl další slunečný den. Jeden z mnoha na Tatooine. Už ráno Ben odešel a mé obavy o to, aby ho někde nezastihla bouře rozptýlil tvrzením, že dnes je jeden z takových dnů, kdy to nehrozí. Věřila jsem mu. Ve zdejším počasí už se velice dobře vyznal. Málokdy se s předpovědí mýlil. Bylo krátce po obědě. Obědvala jsem sama. Ben se měl vrátit až odpoledne. Žádný výcvik už mě nečekal. Neměla jsem co dělat a navíc pocit, že mám odejít sílil.

Zavolala jsem Filipovi, který čekal v Mos Eisley, aby přichystal loď, zaletěl k Benovu domu a vyzvednul mě. Nechtělo se mi putovat do města jako je Mos Eisley. Scházela se tam ta nejhorší sebranka a rozhodně tam budou i nějací Imperiální. Setkat se s nimi bylo to poslední, po čem jsem zrovna toužila.

Schovala jsem vysílačku a vylezla jsem před dům. Co kdyby se Ben vracel? Rozhlédla jsem se. V dálce jsem opravdu spatřila přibližující se postavu. Ano. Byl to Ben. Něco mě přinutilo vzhlédnout k nebi. Musela jsem si zaclonit oči. I když jsem jen zběžně vzhlédla, upoutalo mě několik menších kovových záblesků. Byly nepatrné. Že by nějaké dvě lodě?

Vrátila jsem se zpět do domu abych našla triedr.

Vzhlédla jsem k obloze znovu. Teď už chráněna triedrem. Přiblížila jsem si lodě a sledovala je.

Ben už byl téměř u mě. I on o lodích věděl. Nezastavil se však. Byl rozrušený a spěchal. Ty lodě pro něj měly nějaký význam. Ale jaký?

Jedna loď byla větší, než ta druhá. Tipovala jsem ji na křižník. Najednou jsem spatřila několik drobných záblesků vycházejících z velké lodi. Co to?! Podivila jsem se. Záblesky se objevily znovu. Ty lodě spolu bojují! Povzdechla jsem si. Kdoví jaký mají důvod.

Ben zatím došel až ke mně. Sundala jsem triedr z očí a podívala se na něj. Se zachmuřeným výrazem stál vedle mě a sledoval lodě. Podala jsem mu triedr, ale odmítl ho. Odpoutal od nebe svůj pohled a povzdechl si. Vykročil k domu. Šla jsem za ním. Cítila jsem že mi chce něco říct. Vevnitř jsem se tedy posadila a čekala jsem, co mi chce.

„Elisto,"začal váhavě. „Víš, tvůj výcvik už je u konce a…"odmlčel se.

„Chcete, abych odešla?"zeptala jsem se ho. „Už několik dnů cítím, že bych měla jít. A dnes je to nejnaléhavější…" řekla jsem bez obalu. Mlčky kývl na souhlas.

„Ty lodě.. Tam venku… Mají pro mě velký význam. I pro tebe by měly mít, protože jsi také Jedi. Nebylo by dobré, kdybys byla i nadále na Taooine."

„Nemějte strach Mistře… Už jsem volala Filipovi. Každou chvíli by měl přiletět a vyzvednout mě." Vypadalo to, že se Benovi ulevilo.

Za čtvrt hodiny už jsem stála v kokpitu Gandrea a prohlížela jsem si křižník zblízka. Během chvilky jsem zjistila, že je to křižník Impéria a že několik členů posádky té menší lodi jsou již jejich zajatci. Něco však mou Sílu narušovalo. Poměrně velká přítomnost Temné Síly. Zkoumala jsem tedy křižník důkladněji. Osobu za osobou.

Zajatci byli členy Povstalecké aliance. Ale víc jsem se nedozvěděla. Báli se, ale byli odhodláni nevydat žádné informace o jejich úkolu, základně. Nic o sobě. Ani pomocí Síly jsem to nezjistila. Jakoby se to snažili utajit právě před Silou. Bylo to velké odhodlání, které mě udivilo a překvapilo. I všichni důstojníci, a bylo jich požehnaně, se báli. Měli strach z jakéhosi monstra. Obávali se svého vedení. Báli se o svůj život. Věděli, že o něj mohou přijít každou chvíli. Ale v jejich mysli bylo i něco jiného. Něco temného. Slabý dotek Temné Síly. Že by Vaderova či Císařova kontrola nad nimi? Ale na takovou dálku? Pak se přítomnost Temna zvětšila. Dostala jsem se až k osobě, která tuto Sílu vyzařovala…

Vykřikla jsem a stáhla svou Sílu zpět. To byl.. Byl to…To snad ne!

„Rychle pryč odtud!" křikla jsem na Filipa. Vader! Na té lodi je Vader! Hučelo mi v hlavě. „Tak co bude!" vyhrkla jsem nervózně.

„Jo…Hned to bude…" odpověděl Filip. Cítila jsem, že je zmaten mým chováním. „Děje se něco?" zeptal se a chystal se na přestup na hyperrychlost.

Zavrtěla jsem hlavou. Pochopila jsem, proč Ben chtěl, abych odešla. Chtěl zabránit mému setkání s imperiálními vojáky. Ale místo toho jsem se ocitla v přítomnosti Temné Síly. To bylo mnohem horší. Setkala jsem se s myslí Vadera. Muže, který poslal vojáky, kteří zabili mého Padawana. Muže který je poskokem toho podlého Císaře. Mlčky jsem sledovala měnící se hvězdy. Vstoupili jsme do hyperprostoru. Moje mysl se už opět ubírala směrem k Císaři. Naplňovala se touhou setkat se s ním. Touhou zabít ho.

„Kde to jsme?" zeptala jsem se při pohledu na neznámou planetu. Když jsem se probrala ze zamyšlení, zrovna jsme vystoupili z hyperprostoru. Ano, sice jsem odletěla z Tatooine, ale kam teď? Zpět na Sireakus se mi nechtělo. Možná bych ale mohla… NE! Jak mě to jen mohlo napadnout?! Podívat se na Coruscant. NE! NE a NE! Jedna má část se tam chtěla rozletět a druhá se vzpouzela. Jen bych se podívala, jak ta planeta vypadá, nikdy jsem tam nebyla. Mohla bych se alespoň z vesmíru mrknout, jak vypadá planeta – město a hned zase odletět… NE! To nesmím! Co Benova snaha? Pomohl mi, a já bych chtěla jeho snahu zničit? Ne! Mohla bych se dostat k Císaři. Pomstít se. Ne! Jedi nezná pomstu. A jsem ještě vůbec Jedi? Jsem. Tak tam poletím a dokážu to. Dokážu ho zabít. Ne! Nesmím se tam ani přiblížit. Nesmím se objevit nikde v okolí Coruscantu. NE!

„To je Umgul," přerušil Filip můj vnitřní boj.

„Proč jsme tady? Neznám to tu," zeptala jsem se vyplašeně. Stále víc jsem mu chtěla říct, aby se vydal na Coruscant.

„Nestihl jsem vypočítat cestu zpět na Sireakus VII. Za minutku to bude. Zatím to tu budeš muset vydržet. Chtělas odletět narychlo, tak si chviličku počkáš tady."

„Co?! Tys to nestih? Proč jsme teda odletěli?!" vypěnila jsem a zvýšila hlas. Něco mě nutilo vydat se k té zpropadené planetě a čím déle loď stála, tím to bylo silnější a tím jsem byla nervóznější.

„Chtělas odletět." Podíval se na mě. Viděl, že nejsem v pořádku. „Co se stalo?" zeptal se.

„Nic." Odsekla jsem mu.

Tam jsem chtěla odletět. A on odletěl. Tady chci taky! A on opět odletí. Ozvala se má špatná polovička. Ne! Zbláznila ses?! NE!!!

Pojď! Poleť na Coruscant. Máš šanci. Teď dokážeš Císaře zabít, teď jsi silná. Můžeš se mu postavit, pomstít její smrt. Jako bych uslyšela i jiný hlas, než ty mé vnitřní. Zatřásla jsem hlavou, abych ta slova zahnala, ale stále mi hučela v hlavě. A cítila jsem, jak je chci poslechnout, jak jim dávám za pravdu, jak mě přitahují a lákají.

„Nepočítej cestu na Sireakus. Poletíme na planetu, které se říkalo Coruscant." Řekla jsem a hlas okamžitě utichl.

„Cože?! Kam?!" otočil se na mě zděšeně. „Zbláznila ses?!" vykřikl. I jeho přítel se na mě otočil. I on byl zděšen. „Tam přece nemůžeš! Ne ty! Císař se o tobě dozví a zabije tě."

„Musím na Coruscant. Mám tam nějaký úkol." Opakovala jsem svůj požadavek.

„Jo tááák,"pochopil Filip, proč tam chci letět. „Myslel jsem, že tě to na Tatooine pustilo. Cos tam celý měsíc dělala?!" vypadal opravdu naštvaně. „Tos tam byla jen na dovolený?! Proč se chceš mstít zrovna Císaři? Ten tě zabije! Na něj nemáš! Vždyť ji zabili Vaderovi vojáci! NE. Tam tě neodvezu. Nikdy."

„Odvezeš. Jsi můj pilot. A já chci na Coruscant!! A ty mě tam dopravíš!" rozčílila jsem se. Kopilot šokovaně sledoval naši hádku.

„Ne. Nedopravím. Nejsem TVŮJ pilot. Nenajala sis mě na touhle cestu. Byla to jen má dobrá vůle. Pochopilas?! Je to moje loď a já o ní rozhoduju a o sobě taky rozhoduju. Na Coruscant neletím."

Zhluboka jsem se nadechla a nenávistně jsem si ho změřila. Klidně se otočil zpět k výpočtům. „Poletíme na Coruscant,"řekla jsem ledovým hlasem a vyslala k němu svou Sílu. Nepatrně jsem pohnula rukou. Tomuhle gestu jsem se nikdy nedokázala ubránit. „Zopakuj to."

„Poletíme na Coruscant," zopakoval bezduchým hlasem.

„Zadej výpočty," dala jsem mu další rozkaz. „Opakuj to."

„Zadávám výpočty," odpověděl mi. Usmála jsem se. Jeho přítel se na mě vyděšeně a naštvaně podíval. Trhla jsem rameny. Otočil se zpět k řízení. Nechtěl vyzkoušet to, co právě zažíval Filip. Neměla jsem dobrý pocit z toho, jak si s Filipem zahrávám, ale nebyla jiná možnost.

Po zbytek cesty jsem kontrovala všechnu Filipovu činnost, aby nemohl vyklouznout z mého vlivu a vydat se někam jinam, ale taky jsem si>uvědomovala, čí slova to byla, která mě na Coruscant lákala. Jakmile jsem však spatřila to obří město, všechny pochybnosti ze mě spadly a já opět toužila jen po jediném.

Loď pomalu klesala na přistávací rampu. Už z kokpitu jsem viděla zástup vojáků. Nepřekvapilo mě to. Nechali nás přistát nedaleko paláce, nenarazili jsme na žádné jednotky, které by se snažily zabránit nám v přistání na planetě. Nic. Císař o mě ví. A chce mě nechat dojít až k němu. Alespoň to budu mít snazší.

Loď se mírně otřásla, jak dosedla na rampu. Přehodila jsem si přes hlavu kápi a vyšla jsem z lodi přímo k vojákům. Vchod se za mnou uzavřel. Vyslala jsem k Filipovi poslední rozkaz. Rozkaz k odletu zpět na Sireakus. Vojáci mě okamžitě obstoupili. Podívala jsem se za odlétající lodí a nechala se odvést do paláce.

Nebála jsem se, že mě zavedou někam jinam, než k Palpatinovi. Jejich rozkaz zněl zavést mě k němu. Báli se. Neodvážili by se neuposlechnout. Měli strach z rytířů Jedi a Síly. Ze mě i z Palpatina. Cítila jsem z nich strach, ale i odhodlání dovést mě k němu stůj co stůj. Po celou cestu byli stále ve střehu. Jejich blastery na mě neustále mířily. Stále očekávali, že budu klást odpor. Pousmála jsem se tomu. To jsem vůbec neměla v plánu. Císař to věděl, ale oni ne.

V chodbách paláce jsme nepotkali moc tvorů. Udivilo mě, že se tu pohybovali převážně lidé. Občas nějaký droid, ale žádné cizí rasy. Těch pár lidí, které jsme potkali se za naší skupinkou zvědavě otáčelo. V jejich myslích však nebyl žádný soucit, strach, ani nic podobného. Naopak. Vycítila jsem jen posměch a škodolibou radost z toho, že zde vidí Jedie, který jde na smrt. Jak je to možné? Vždyť Jedi byli ochránci míru a spravedlnosti. Sídlili právě tady, na Coruscantu. Zde zasedala nejvyšší Rada. Zdejší lidé by snad nejlépe měli vědět, kdo to rytíři Jedi byli a co dělali pro tuto galaxii. Místo toho k nim však cítí odpor a přejí si smrt i těch posledních. Doufám, že takoví jsou lidé jen zde, v tomto prokletém paláci. A co když jsou takoví všichni? Má pak smysl bít se za ně a ochraňovat je? Ale co… Nedělám to pro ně, ale kvůli Tině a ostatním již mrtvým Rytířům Řádu. A nejdu na smrt. Jdu si pro život a pro svobodu. Pro svobodu svou i pro svobodu galaxie.

Přerušila jsem tok svých myšlenek. Byli jsme u cíle. Došli jsme k velkým dveřím, které hlídali další dva vojáci. Otevřeli je. Stráž, která mě sem dovedla mě dloubla do zad hlavněmi blasterů, ale se mnou dovnitř nevešli. Vstoupila jsem tedy sama.

Dveře se za mnou zabouchly. Instinktivně jsem se otočila. Ihned jsem si všimla, že i tady zevnitř je stráž. V místnosti bylo šero a stáž stála ve výklencích, kde byl stín. Ale i přesto jsem poznala, že jsou jiní. Nebyli to jen řadoví vojáci jako tam venku. Odhadovala jsem, že jsou to vojáci samotného Císaře. Možná osobní stráž?

Otočila jsem se k nim zády a rozhlédla se po místnosti. Cítila jsem Palpatinovu přítomnost. Kupodivu mi nevadila tolik, jako když jsem cítila Vadera na tom křižníku. Jenže tam to bylo náhlé a nečekané.

Seděl na křesle uprostřed sálu. V černé kápi. Do obličeje jsem mu neviděla, ale to je účel kápí. Jak Sithských, tak Jediských. Cítila jsem, že se na mě dívá. Asi čekal, co udělám. K jeho křeslu vedlo pár schodů. Ode dveří ke schodům vedla jakási ulička lemovaná stoly a židlemi. Vykročila jsem vpřed. Dívala jsem se na něj. Čím déle jsem na něj upírala svůj pohled, tím rychleji jsem si uvědomovala, co je vlastně zač, proč tu jsem a co mě sem vedlo. Postupovala jsem krůček po krůčku. Sáhla jsem pod svůj plášť pro meč. Sotva jsem ho však uchopila, už mě stráž chytila za ruce.

Pobavilo ho to. Smál se mi. Neviděla jsem ho, neslyšela jeho smích, ale přesto se mi smál. Doutnal ve mně vztek. Vztek na něj, na jeho drzost a mou bezmocnost. Nevzpírala jsem se. Nemělo to smysl. Opět se na mě jen díval. Pomalu jsem se uklidňovala. Musíš být v klidu… Ovládej své emoce... Buď správný Jedi…

„Ven!" rozkázal chraplavým hlasem a mávl při tom rukou ke dveřím. Okamžitě mě pustili. Ucítila jsem závan větru, jak se otočili a zavlály za nimi rudé pláště. Pak jsem už jen zaslechla zasyčení a zabouchnutí dveří.

Ticho… Jen jsem stála a dívala se na křeslo. I když jsem se uklidnila, znovu mě začal ovládat vztek. Zabiji ho… Zabiji…!

„Chceš mě zabít?!" promluvil znovu. V jeho hlase jsem zaslechla pohrdavý tón. „Nejlepší cesta k Temné straně," zasmál se. K Temné straně? Já přece… Jsem Jedi!! NE… Touhle cestou se neubírám. Jsem tu ve jménu spravedlnosti! „Spravedlnost…" jakoby vyplivl to slovo. Věděl, co si myslím. „Ne… Pomsta… Touha po pomstě, zlost a nenávist," pokračoval pomalu. NE! NEEE!!! K Temné straně se nikdy nepřidám! NE!!!! Prohodil jen pár slov a totálně mě tím vytočil.

Odepnula jsem meč z opasku a aktivovala jej.

„Ano… Pojď a zabij mě!" vyzval mě. Stále jsem však cítila ten pohrdavý podtón v jeho hlase. Ztuhla jsem. Nemá zbraň. Nemá žádnou obranu, a přece mě chce vyprovokovat k útoku. Spustila jsem ruku podél těla a vypnula meč. O co mu, sakra, jde? Zamračila jsem se a dál ho jen sledovala. Najednou jsem ucítila závan větru a kápě se mi sesula z hlavy. Viděl mi do tváře. Teď pozná, co si myslím ještě lehčeji.

Zavřela jsem oči. Uklidni se… Znovu jsem aktivovala meč. Tino, já tě pomstím. Upevnila jsem svůj kontakt se Silou a rozhodně vykročila vpřed.

„Takže Tina," opět promluvil. Kruci, dávej bacha. Hlídej si ty své zpropadený myšlenky! Vynadala jsem si v duchu.Nenávidím ho! Nenávidím!

„Nenávidím vás!!!" vykřikla jsem a stoupala po schodech. Začal se smát. Celým sálem zněl jeho smích. Drásal mi uši. Dováděl mě k šílenství.

„Ušlechtilý to cit pro TEMNÉHO JEDIE."

„Nejsem Temný Jedi!" vykřikla jsem, ale sama jsem váhala. Jedi nepozná touhu po pomstě, zášť a nenávist. Ještě krůček a budu u něj. Pak ho zabiji. Nikdo si se mnou nebude zahrávat. Nikdo mě nebude provokovat. A nikdo se mi nebude smát. Ani on ne!

„Ale ano… Ještě krůček a budeš jím… Pokud budu chtít. Stačí jen, abych chtěl a jsi v mé moci. Můj služebník, oddaná loutka…"

„NEEE!!" udělala jsem krok na poslední schod. „Ne!!! Temný Jedi nikdy!" vyprskla jsem a rozmáchla se. Nikdy se nestanu něčím podobným jako je on! Podlou krysou, která touží jen po moci a získává ji jen za pomoci teroru, smrti a utrpení. Ani náhodu. Sevřela jsem svůj meč pevněji. Napřáhla se a…

V tu chvíli mi však něco podrazilo nohy a já spadla na znak ze schodů. Rozpleskla jsem se na zemi. Meč zachrastil kousek ode mě. To je snad zlý sen! Máš dobrý výcvik, umíš perfektně bojovat, a ze schodů tě srazí stařec beze zbraně?! Elisto ty jsi nemožná! K sakru soustřeď se! Vždyť jsi horší jak Padwan začátečník!

„Vy Jediové jste tak slabí a hloupí…"vstal, „Kdybych chtěl, jsi už dávno můj sluha, jsi už dávno Temným Jediem. Ale já tě nepotřebuji," sestoupil o několik schodů ke mně. „Už jsi dávno mohla být mrtvá. Víš to?" zeptal se mě opět s ironií v hlase. „Nikdy by ses ke mně nedostala. Jsi příliš slabá. Mně nikdo nepřemůže. Mně se nikdo nedokáže postavit.…" zasmál se a sešel až dolů ke mně.

S námahou jsem se zvedla. Nohy mě sotva udržely. Stál přede mnou. Nenávistně jsem na něj hleděla. Musím Tinu pomstít. Seber se. Musíš přece pomstít svého Padawana. Soustřeď se… Zavřela jsem oči. Za Tinu, bojuj za svého Padawana.

„Tak Padawan… Jak smutné…" zasmál se škodolibě. „A jak typické."

Zaťala jsem ruce v pěst. Zase jsem si nedala pozor.

Meč… Teď mám šanci. Natáhla jsem ruku směrem, kde můj meč ležel. Okamžitě se vymrštil ze země. Ještě ve vzduchu jsem ho aktivovala. Teď, nebo nikdy. Zahlédla jsem Palpatinův pohrdavý úsměv. Už jsem ho měla téměř v ruce, když náhle změnil směr. Překvapilo mě to, ale ještě pár vteřin jsem ho držela svou Silou. Císař byl však silnější. Meč neskončil v mé ruce, ale v jeho.

Vyděšeně jsem zírala na ten modrý kužel. Hypnotizovala jsem ho. Byl to zlomek vteřiny. Zaregistrovala jsem pohyb jeho ruky. Zavřela jsem oči. Můj mozek vyslal impuls k nohám. Uskoč! Projela mnou bolest. Zakřičela jsem. Strašlivě to bolelo. Můj vlastní meč mi propálil díru do břicha. Nohy se mi podlomily a já se sesula na zem. Na čele mi vyvstaly kapky potu. Naříkala jsem… Sténala… Svíjela se na zemi a jen z dálky ke mně doléhal pohrdavý smích toho, kdo mě zasáhl.

Najednou se však bolest začala vytrácet. Pokusila jsem se ji ještě víc zmírnit Silou, ale ta se vytrácela, stejně jako bolest, sama od sebe. Zdálo se mi, že se odněkud objevila mlha. Smích se vytratil úplně. Kolem mě se rozhostilo naprosté ticho. Až pak jsem si plně uvědomila, že jsem to nezvládla. Byla jsem pro Palpatina jen pobavením, rozmarem, kterým si zkrátil dlouhou chvíli…

Odpusť Tino, zklamala jsem. Promiňte Bene, nedokázala jsem potlačit zlost a nenávist. Měla jsem raději zůstat skrytá a měla jsem se řídit podle vás. Promiň Filipe, měl jsi pravdu. Na něj jsem neměla.

Už zbývá jen krůček… Poslední krůček… Poslední krůček k Síle. Ale ke které? Není smrt, jen Síla… Ale jen pro rytíře Jedi, který se řídí Kodexem. Ale co někdo, kdo je…byl jako já?