Mistr De'Waa se nudil, tvář opřenou v dlaních. Téměř hodinu zíral do kovového sloupku u baru a hledal pozici pro co nejbizarnější deformaci svého obličeje. Čelo metr dlouhé, zuby k nosu a nos jako pecku ze švestky. Tam skončil. Teď by mohl zkusit protáhnout tváře až k ramenům a z očí si udělat dvě malé škvíry. V tu chvíli ještě netušil, že se k tomu již nedostane. Noc byla dlouhá a protože nepotřebovali spánek, vlekla se jim. Navíc si začínali rozumět, takže si neměli celkem co říct. De'Waa stále pokoušel štěstí s optikou a Moore se nahýbal přes pult pro noviny.

„Proč musíte brát barmanovi noviny, to nechápu." ozval se De'Waa.
„Protože se nudím." řekl Moore znechuceně a otevřel první stránku. Věděl, že ho mistr sleduje.
„Nuda? Nuda? Ano, máte pravdu, je tu nuda, ale za to já nemůžu."
„Hm." přisvědčil Moore.
„Myslím si, že jste tolik vzrušení v životě nezažil." nenechal se De'Waa odbýt. Moore obrátil stránku.
„Nezapomínejte, kdo nás z toho dostal." přisadil De'Waa.
„Hm."
„A že máme úkol, který nesnese odkladu!" Úkol. Zase to slovo. Pomalu se probíjelo Moorovým mozkem k místu, kde se vyvolá zkrat. Už to přicházelo. Moore stisknul noviny.
„Ano." zasípal přidušeně.

Jedna noc. Jenom jediný večer, tak dlouho prý měli čekat na spojku, člověka, kterého snad ani De'Waa neznal. Problém byl, že den na Garfaku trval přibližně deset let Coruscantského času a byl pouhou desetinou z jedné rotace planety kolem své osy. Tedy noc trvala přibližně devětkrát tolik. Zaslechl od barmana, že jeden manželský pár, který sem náhodou zabloudil a přežil dokonce i cestu na zem, tu čekal prý na pití přibližně týden. Přesněji pět dní, protože oba dva zemřeli na dehydraci ještě dřív, než o sklenku cinknul led. Moore zkontroloval hodinky. Bylo čtvrt na dvě ráno. Znamená to, že v baru sedí přibližně hodinu a půl. Raději obrátil stránku.

„Já jsem ale rozhodně rychlejší." prohlásil barman a odešel z místnosti kamsi dozadu. Moore vyčkával. Po chvíli zase vylezl s novinami v podpaždí. Rozbalil ruličku denního tisku a nedbale s ní zatřepal. V prvním pohledu se zračilo překvapení. Pak údiv, což bylo podobné. Barman se chytil za hlavu.

„Tsss!" sykl.
„Co?" zeptal se Moore, okamžitě připraven ke konverzaci.
„Věřil byste tomu?"
„A čemu vlastně?"
„B." prohlásil barman.
„B?"
„Ano, B, věřil byste tomu?"
Moore mlčel.
„Mě to tedy připadá neskutečné." odpověděl si.
„A co je vlastně s B?"
„B, v novinách. Prostě B, jako nadpis."
„Cože?" Moorovi připadalo, že část hádanky ještě nebyla vyřčena tak, aby se mohl dobrat odpovědi. Jako kdybyste řekli:"Co je to? Má to." A konec.
„o!" vykřikl barman téměř.
„Bo?" zeptal se Moore. „Vy čtete noviny?"
„Jistěže. A jak rychle."
„To… ehm… ano."
„Vlastně jsem se chtěl trochu pochlubit." řekl pak barman.
Moore mlčel.
„Dobře, chtěl jsem se hodně pochlubit."
Bylo by skvělé něco říct, ale Moore nějak nevěděl co.
„Přiznávám se!" vykřikl barman. „Vzal jsem ty noviny jenom abych se pochlubil, no! Není to ostuda chtít se pochlubit!"
Schylovalo se ke krizi.
„Řekněte sakra něco!"
„m"
„m?"
„Další písmeno." řekl Moore.
„Jste taky rychlý." poznamenal barman uznale. „Takhle budu mít ty noviny hned přečtené." usmál se. Náhle si Charles Moore uvědomil blízkost jednoho ze základních principů, totiž smrti, ve smyslu pomíjivosti."
„Noviny mají jepičí život," řekl barman, „jeden den a už jsou vám k ničemu."
Moore dutě seděl. Jaký život tu má on? Možná nevydrží ani do doby, než si barman ty noviny dočte.
„Co myslíte, že bude následovat?" Barmanovi se ta hra začala nesporně líbit.
„b." řekl Moore.
„Počkejte. B? Ano, b. Máte pravdu!"
„Zřejmě Bombový." řekl Moore nakonec.
„Dejte mi chvilku. B, o, m, b, o… Asi máte pravdu."
„v,ý"
„Ano, Bombový. To je neuvěřitelné. Jak jste to dokázal?"
Moore vzdychnul. Tahle očekávaná konverzace se mu pranic nelíbila.
„Já vím," přiznal po chvíli barman, „není to lehké si zvyknout číst tak pomalu. Jenomže kvůli jedné planetě noviny nezvýší počet stran o třicet šest tisíc čtyři sta procent! Nevíte jaké šílenství vás čeká několik prvních dní, kdy máte chuť na nové zprávy, na aktuality. Musíte každé písmeno důkladně přejet zrakem, zhoupnout se na kopečcích „m", obkroužit „o", zatočit na „s" a pak všechno hezky ještě jednou dokola. Někteří prostě noviny rozstříhají na písmenka. Divíte se? Ano, je tomu tak, na písmenka a pak z nich skládají nová slova, nové věty. Krásné nové věty, ale hlavně nové zprávy!"

Moore přikývnul.

„Ani hospodské řeči, ani příhody dobrodruhů nemají cenu." pokračoval barman. „Víte proč všichni mlčí? Že nemají chuť se bavit? Ale, co vás bere, tak to není. Prostě si nemají co říct. Ano, je to tak, co se divíte. A že si můžou vymýšlet? Pche, zkuste si tu dva místní dny a jste držitel rekordu. Kde jsem to… ach ano, dobrodruzi. I ti nejzkušenější a nejostřílenější vás zaujmou tak na pár minut… let, ano, minut. Říkají všechno příliš rychle. Pomalu, říkám jim já. Ale oni neposlouchají, všechno hned vyklopí v prvním okamžiku a pak s nimi není řeč. Toho si vážím na vás, umíte to promyslet."

De'Waa se zřejmě dobře baví, uvažoval Moore. Mistr se ale ve skutečnosti bavil náramně. Jak se to padawanovi povede, vyklouznout ze spárů nudné konverzace? To ho zajímalo víc, než patetické zkoušky.

„… a pak tu je samozřejmě otázka načasování," pokračoval barman,"jde jenom o to se pořádně připravit. Vezmete si hlavní zprávy po ránu, potom se prodíráte ekonomickou rubrikou až do odpoledne – ta je nejlepší, protože jí vlastně nikdo nerozumí, a tak se dá číst celé hodiny a diskutovat ještě déle. Pak přijde na řadu kultura. Tu každý přeletí, protože nikoho nezajímá. Nakonec přijde sport. Ten sice zajímá každého, ale časy v kterých se uběhl závod nebo jeden poločas tu vyzní jako výsměch, no chápete co myslím. Ale vy to jistě chápete." Moore se kousnul do rtu.

„A pozor, teď to přijde. Celá ta genialita spočívá v jednoduchém nápadu, že se noviny v původní podobě dají využít hned dvakrát."

Moora napadalo něco šíleného. Hned dvakrát.

„Víte v čem je fígl?" zeptal se barman.
Mladý jedi kapituloval, "Nevím.„
„Nevěšte hlavu. Nám to taky pár dní trvalo." povzbudil ho. „Stačí je číst prostě pozpátku." řekl barman pyšně.
„To je celé?" zeptal se Moore.
„A co byste chtěl? Celé. Celé. Ano, je. Můžete je taky obrátit, nebo je číst zrcadlově. Máte tak nová písmena i novou abecedu. Jak tak přemýšlím, tak vznikla asi tisícovka nových jazyků právě tady u baru."
„Právě tady?"
„Ano, přesně jak sedíte. Tam, kde je váš společník to mohlo být pár stovek. Klidně ale víc než u vaší židle. Dělám si pečlivý záznam, chcete ho vidět?"

Moore se zahleděl do stropu. Uplynuly dobré tři hodiny od jejich přistání a padawan již Garfak bez jakéhokoliv prozkoumání mohl prohlásit za nejhorší místo ve vesmíru. Nebo nejhorší z míst, kde byl. Věnoval se stropu dobrých deset minut a barman ho po celou dobu vytrvale sledoval. Moore se nadechnul.

„Nemusíte spěchat."
V tom viděl Moore záchranu. „Opravdu ne?" ujišťoval se.
„Ale jistě." usmál se barman vlídně a začal čistit sklenici.
Moore se také usmál. Jak si ale sám uvědomil, byl to úšklebek ironie. Byl to úsměv plný hrdé výhry. „Tak já to ještě promyslím." řekl Moore nakonec a utnul rozhovor na pár měsíců dopředu.
Mistr De'Waa na Charlese Moora významně pohlédl. „Skvěle padawane. Něco tak prostého a účinného bych nemohl čekat od nikoho jiného než od sebe. Přirozeně jsem se nedomníval, že budete schopný tak bezohledně využít jejich slabosti. Možná máte ještě naději na slibný začátek."
„Děkuji vám mistře." řekl Moore. „Mohl bych za odměnu vědět na koho čekáme?"
„Odměnu?" vřeštěl De'Waa. „To snad nemyslíte vážně? Svým nápadem jste sice zachránil život, ale ne jiný než svůj vlastní." upozornil ho.
Moore zčervenal. „Omlouvám se" řekl.
„To je v pořádku. Stejně jsem měl v plánu vám odhalit určitou skutečnost."
„A jakou?" zeptal se Moore, plný lačné touhy.
„Chtěl jsem mluvit o člověku na něhož čekáme," začal De'Waa, „o člověku, který sem má přijít."
„Nemůžu se dočkat. Povídejte."
„Nedočkavost" poznamenal Mistr „vede k temné straně síly. Stejně jako čokoláda nebo čokoládová zmrzlina."
„Čokoládová zmrzlina?"
„Ano. Je to nejnávykovější zmrzlina."
„Dobrá. Mohu se tedy dočkat. Mohu čekat jak dlouho chci." řekl Moore.
„Tak je to správné. Pak to jistě ještě chvíli vydržíte. Rád bych vám něco řekl o čokoládové zmrzlině."
„Čokoládové?"
„Ano, jistě. Jaké jiné? Poslouchal jste doufám."
Moore stál na rozcestí, které většina lidí ani nevnímá. Pro většinu to místo není ani rozcestím. Zvážil pro a proti pravdy a lži.
„Samozřejmě jsem vás poslouchal, Mistře." Zvolil lež.
„Čokoládová zmrzlina je vlastně až druhá nejnávykovější. Hned po kávové."
„Existovala kávová zmrzlina?" poděsil se Moore.
„Jistě, jsou na ní i zvláštní automaty, ale to vy nepamatujete. Kvůli neskladnosti byly vyřazeny z oběhu, ale Garfak je místo, kde se tato událost stane přibližně za sto tisíc Coruscantských let. Problém byl její návykovost a nebezpečnost."
„Jak si někdo vůbec může zvyknout na kávu?"
Mistr De'Waa se usmál. „Přemýšlejte Moore."
Moore přemýšlel.
„Představte si kávu. Hustého turka s lógrem." Moor začínal dostávat křeče, žaludek se mu svíral bolestí a rozbouřil se jen při náznaku pouhé představy.
„Poválejte jí po jazyku. Po horním i dolním patře."
„Počkejte Mistře, budu zvracet!"
„Ticho!" uklidnil ho De'Waa. „Už to cítíte."
„Ano!"
„A teď." Moore čekal na stejně sugestivní vysvobození. „Si představte život bez kávy."
Ticho.
„Co?"
„Ano, bez kávy."
Ať dělal Moore co chtěl, nebyl schopen si něco takového představit. Soustředil se. Bez kávy. Žádná káva. Žádná černá hmota.
Sílo pomoz!
Černá hmota je Vesmír. Černá hmota je káva. A lógr jsou vesmírná tělesa.
„Máte pravdu Mistře." přiznal Moore.
„Tak když věříte v existenci kávové zmrzliny, mohu vám konečně něco říct o té čokoládové."
Charles Moore vzdychnul. Ve stejném okamžiku si De'Waa všimnul svého odrazu v kovovém sloupku a byl téměř v té pozici, po které toužil. Absolutní deformace. Jak slastný pocit jím prostupoval, a tak se odmlčel.

Závan čerstvého vzduchu vniknul do místnosti jako tornádo a všechny probudil z usínání. Dveře zavrzaly. De'Waa se otočil a jeho slast byla ta tam. Moore spadnul ze stoličky a dvacet hlav devatenácti návštěvníků se s historickou tíží času pomalu zahledělo směrem ke dveřím.

„To je naše spojka" pronesl De'Waa tiše s podivnou úctou a vyšel muži naproti.
„Mistře." řekl Moore. „Cítím narušení Síly. Čím to je?"
„Už na nás čekají. Zvedněte se a pojďte."
„Kdo na nás čeká? Počkejte. Sakra čekejte."

„Tak dobrá, co tam ještě máme?" zeptal se Kim-Baal Ťuka, který se vrátil ze skladu se směšně malou krabicí.
„No, vlastně… nic moc. Je tam sklenička pálivého kečupu, toho co se vám z něj naposledy udělalo tak zle…"
„No dobrá já vím co máte na mysli," řekl Klim-Baal a s odporem si vzpomněl na tu trapnou scénu, kdy při bojovém poplach byl zalezlý za ovládací pult a znovu a znovu vyprazdňoval obsah svého žlaudku.
„… dál tam je pytlíček chipsů – před deseti lety byl výtečný rok – flaštička prošlé majonézy, dva pytlíčky sojového masa, plechovka psího žrádla a dva páry náhradních tkaniček do bot," nenechal se přerušit Ťuk a dokončil výčet věcí, které přinesl (mimochodem posledního jídla na lodi).
„Tak to já si dám ty tkaničky s majonézou a odstřihněte mi ty konečky!" prohlásil Bzuk, ale pod pohledem kapitána ho jeho veselí přešlo.
„No to asi budete muset. Takže jediný k jídlu je tam psí žrádlo a sojové maso?" obrátil se kapitán na zpátky Ťuka?
„Ano, kapitáne."
„No, je vám doufám jasný co se bude jíst jako poslední?" tázavě se podíval na všechny. Pro sebe dodal: „Sójový maso přímo nesnášim."
Téměř současně se ho Ťuk a Bzuk zeptali: „No a co zaletět někam na oběd?"

Kapitán se zamyslel a pak se podíval na lodního navigátora. Toho náhlý zájem kapitána tak vyvedl z míry, že upustil balík map, které ještě před chvílí jakš takš držel v náručí, takže se rozkutáleli po celém můstku. Ve snaze pozbírat je co nejrychleji se rozběhl za mapou, která se nebezpečně přiblížila drtiči odpadků, a zakopl o jinou mapu, která se také blížila drtiči, ale ne tak blízko, aby upoutala jeho pozornost. Za dobu než se sezbíral ze země se však obě mapy dokutáleli do drtiče stejně jako většina ostatních.

„Už jste zjistil kde to vlastně jsme?" zeptal se Kim-Baal navigátora s nezakrývaným opovržením.
„No… vlastně… eee… víte… jsem si téměř jistý… že jsme… eee… "
„Takže nemáte ani páru?"
„Zásah" řekl, nasadil si dva popelníky na oči a snažil se předstírat že rozumí mapě, která se náhodou zachytila mezi křeslem a hromádkou něčeho slizkého.
Kapitán se otočil na Ťuka a Bzuka s naprosto rezignovaným pohledem a ti, jakoby pochopili, že to je veškerá odpověď kterou mohou dostat, se vrátili ke svému předstírání záhadné činnosti.
„Dobrá tak tedy poletíme," prohlásil najednou kapitán.
„Kam?" zeptal se Ťuk, leštící pilotní pult, kde ještě byl zbytek něčeho, co tam určitě nepatřilo a za co – jak se domníval – mohl kapitánův nezdařený oběd.
„Kamkoliv," řekl kapitán a rukou udělal letmé gesto ve směru, o kterém si myslel že je správný. „Kdekoliv to bude lepší než tady."
„Ano, pane," řekl Ťuk.
Bzuk raději neříkal nic, navigátor také nemluvil a kapitán přemýšlel o tom, jak lesklé asi bude mít vlasy po psím obědu. Palubní počítač se už asi po sté snažil vyhlásit poplach, ale protože jeho hlasové výstupy někdo zákeřně odpojil (nikdo nemohl vystát jeho poznámky) a žárovka ohlašující poplach byla prasklá a nikde ve známém vesmíru se podobná nedělala, jeho snaha přišla opět vniveč.