Byla tma. Úplná tma. Nepřekonatelná tma, což znamená, že nikdo nic neviděl, ani v náznacích, ani v siluetách nějakého tvaru, zkrátka tma jako v pytli. Bylo ticho, úplné ticho, takové to ticho, kdy máte pocit, že na vás řve milion hlasů a bzučí tisíc zvonků a přitom nic neslyšíte. A Charles Moore opravdu nic neviděl ani neslyšel. Dokonce ani necítil, jenom pachuť kávy v ústech. Podle toho odhadoval, že je asi v pekle. Ale to by ho snad něco bolelo, něco by slyšel a viděl. Ale nic tu nebylo. Dostával podivný pocit, že ještě žije. Štípnul se pro jistotu do ruky a cítil bolest, takže musel žít. Hned zalitoval, že se štípal, protože ho to vůbec neuklidnilo a nic to nezměnilo, jenom ho teď bolela podlitinka, kterou si způsobil.

„Haló?" zařval. Zvuk jeho hlasu se tisíckrát a jednou odrazil v nekonečnu a vrátil se mu do úst tak, jak vyšel. Žádná odpověď.

„Sakra!" ozval se mu protivný hlas v jeho mysli. „Jsi přeci Jedi, ne? Tak se podle toho chovej!" Jak pomalu zjišťoval, ten hlas nepatřil jemu a to nejenom kvůli jinému tónu, ale taky kvůli tomu, že si nic takového neříkal.

„No tak, jsi Jedi!" ozval se znovu.
„Já, sakra, vím, že jsem Jedi!" zařval si do hlavy.
„Nemusíš tak křičet!" pokáral ho hlas. „Slyším dobře."
Charles si vzpomněl, že má zbraň. Vždyť má přeci světelný meč! I když teď ho nenapadalo jediné využití, snad jen… „Ano!" zařval si vítězně v mysli.
„Nekřič." vkradl se mu tam zas jiný hlas.
„Běž do háje, sakra!" vynadal mu Moore.
Napadlo ho, že si může s mečem docela pěkně posvítit.

Byla to trochu ostuda, že první použití světelného meče v praxi bude ve smyslu baterky, ale neměl na výběr. Začal šátrat rukou k pasu, až nahmatal válcovitou rukojeť. Slastně po ní přejel prsty, odepnul a aktivoval. Ve vteřině z ní začal stoupat asi jeden palec tlustý kužel modrého světla, který se mírně zužoval až do výšky téměř jednoho metru. Modře zářící čepel vrhala jeho stín před sebe a osvětlovala asi jeden a půl metru prostoru před ním, dál už byla jen tma. Vypadalo to na nějaké velmi prostorné místo.

„Haló?" zařval znovu a znovu se mu hlas vrátil v duté ozvěně. Počítal, že bude větší než fotbalové hřiště. A že má dobrou akustiku. To mu však bylo ukradené, protože stejně neuměl moc dobře zpívat.
„Říkám ti," ozvalo se mu v mysli, „soustřeď se na Sílu, nenech se omezit na ty lidské způsoby vnímání," vyčítal mu hlas.
„No jo, krucinál!" myslel si podrážděně Moore.

Zhluboka se nadechl toho zetlelého vlhkého vzduchu, zavřel oči, což jak si uvědomil, byla pitomost, protože stejně nebylo vidět na krok – tedy se světelným mečem bylo vidět na tři – a tak ho v podstatě nemohlo nic rozptýlit, a věnoval se Síle. Cítil něco neuvěřitelného, něco gigantického a několik málo miniaturních věcí. Všechno to bylo živé a bylo to blízko. Už i vnímal tu velikost, rozhodně mnohokrát překonávala fotbalové hřiště, asi tak tisíckrát. Byl v ní, v té velikosti, byl v ní obsažen, v té živé velikosti, cítil, jak pulzuje a tepe všude okolo, v té nekončící tmě. Otřásl se.

„Tak co?" zeptal se ho hlas v hlavě, když se probral.

Byl ještě zasažen tím zážitkem a nebyl schopný hned odpovědět.

„Co… kde… kde to jsem?" zeptal se nahlas zmateně.

„Jsi v obří vesmírné olihni," odpověděl hlas. Teď už však hmotný, skutečný a podléhající fyzikálním zákonům akustiky, a protože to řekl velmi nahlas, musel se Moore chytit za uši. Lehce se zapotácel, ale už poznával ten tón a barvu, i když nevěděl, odkud přichází. Stále si nervózně svítil mečem.

„Mistře?" zeptal se nesměle a tápal rukama před sebou.
„Tady!" řekl a zároveň uchopil Charlese za ramena, který se tak lekl, že málem omdlel.
„Mistře!" vykřikl, aniž by si uvědomil následky, které velmi brzy ochutnal.
„Mistře!" zašeptal teď. „Kde to jsme?"
„Jak jsem řekl," vysvětloval tlumeně, „Jsme v obří vesmírné olihni, která proplouvala naší cestou a vzala nás s sebou." Usmál se… Dneska už po … Ale Charles si řekl, že to nebude počítat.
„Vesmírná oliheň? Proplouvala? Vzala nás s sebou?" Měl pocit, že Mistrovi přeskočilo víc, než jemu samotnému.
„Ano, přesně tak, nejsi to největší, co existuje, na to nezapomeň!"
„Dobrá, ale jak to, že tu dýcháme? Jak nás nabrala? Jak to, že jste věděl, že okolo proplouvá?! Jak to, že vůbec nějaká oliheň existuje?!"

Zvedal se mu žaludek ze sebe samého, když se slyšel, jak říká… 'vesmírná oliheň proplouvá' a 'nabrala'.

„No, zjistil jsem ze subprostorového vlnění, že někde vepředu, tedy momentálně asi deset parseků za námi, se nachází pirátská flotila, ale nemohl jsem s tím nic udělat…"
„Proč jste to neřekl pilotům, mohli obrátit směr letu a…" protestoval Charles.
„Johne, sakra, pochop, že nesmíme připustit žádné zdržení," vysvětloval trpělivě Mistr.
„Jaké zdržení, sakra? O co jde? Vždyť… vždyť jsme někde ve střevech nějaké bytosti a… já nevím," už propadal panice.
„Ne." řekl De'Waa.
„Ne?" zpozorněl s nadějí Charles.
„Jsme v žaludku, ne ve střevech, to je rozdíl…"
„To je jedno!"
„Není, být ve střevech, tak se nikdy nedostaneme ven."
Charles opět zpozorněl.
„Ven?" zeptal se nadějně.
„Ano ven, pryč, fuč, zkrátka ven," opakoval unaveně De'Waa.
„Aha," vyjekl Moore.
„Fajn, tak pojď," vyzval ho naléhavě Mistr a rázoval si cestu s zeleným světelným mečem v ruce. Charles ho zmateně následoval.
„A Mistře, jak chcete docílit toho, abychom se dostali pryč?"
„Hlavně se musíme dostat na Garfak včas, dřív než bude pozdě." odpověděl zamyšleně.

Moore pochopil, že ptát se dál, aby dostal skutečnou odpověď na skutečnou otázku, kterou pokládal, nemá cenu. Tak šel v Mistrových šlépějích.

Intermezzo III

VstupPrajs se právě odlepila ze země, kde byla (poněkud nešetrně zaparkována mezi menším žulovým masivem a budovou, která, až na otvor ve stěně (mimochodem stejně velkým jako byla příď lodě), vypadala, jako že se ještě včera používala) a pomalými přískoky (to jak byla její spojka neudržovaná) se rozletěla vstříc západu slunce. Její naleštěná pilotní kabina se leskla v posledních paprscích umírajícího slunce, zatímco její zrezlý (odborně se říká zkorodovaný následkem vnějších podmínek) trup jakoby se ze všech sil snažil udržet alespoň přibližně tvar daný mistrem klempířem. I přes usilovnou snahu všech těch plíšků a plechů, drátků a drátů a menších či větších svárů se však někde něco odlouplo, někde něco odchlíplo a z několika míst dokonce menší části trupu opadávaly. To ale nemohlo ohrozit bezpečnost ani lodě, ani posádky, jelikož VstupPrajs byla nejmodernější loď vyrobená na své planetě (nutno podotknout, že na té Bohem zapomenuté planetě se lodě nevyráběly už po celé Nové Generace Hvězdných Cestovatelů, dokonce takovouto loď neuměli postavit ani potomci Hvězdných Cestovatelů, které někteří nazývali Voajeři… (poznámka autora: Myslí se tím Voyageři, kteří ovšem díky proporcím některých (sedmi nebo devíti) členů posádky a všudypřítomnému počítači Malá Sestra propadli této úchylce).

„Cože?" zhrozil se Moore. „To nemyslíte vážně, Mistře?!" hlas mu vyletěl k nevídanému plačtivému sopránu.
„Proč by ne?" ptal se vyrovnaně De'Waa.
„Proč? Proč? Tak moment… projdeme si to. Vy máte vysílačku, která když začne bzučet, znamená to, že jsem blízko Garfaku, je to tak?"
„Ano."
„A ona začala bzučet, je to tak?"
„Ano."
„A vy chcete na Garfak, protože je to děsně důležité, je to tak?"
„Ano," odpovídal Mistr naprosto klidně.
„A to i přes skutečnost, že trčíme v žaludku něčeho, co by sežralo tisíc fotbalových hřišť a řeklo by si o dezert?!!!" ječel Moore.
„Ale já pořád nechápu, čemu se tak divíte?" pokračoval Mistr v řeči, jako by si právě vychutnával kávu.
„Čemu?" vyjekl Charles.
Pak něco řekl a hned zavřel ústa, načež zavřel i oči, což nechtěl. Tak je znovu otevřel a začal znovu mluvit.
Pak zase něco řekl, ale radši znovu ztichnul.
Pak si uvědomil, že neví, co říkal, a propadnul se zas do paniky.
„Klid, milý Padawane," mluvil tiše De'Waa, "všechno je zařízené, jak jsem říkal."

„Všechno? Co všechno...? A jak vůbec...?" dříve, než se Charles stačil zeptat, místností (tedy žaludkem), prošla vlna stahů. Všechny stěny – které však nebyly vidět – se otřásaly a vzdouvaly, dno klesalo a znovu stoupalo v hrozných křečích. S Jedii to udělalo jediné, vyhodilo je to do vzduchu, kde bezcílně letěli a následně dopadli na vlhkou zem hned vedle obrovského žlutého jezera, které zřejmě zabíralo největší plochu z celého žaludku. Z fosforeskující kapaliny se zvedaly páry odporného smradu a kyselosti. De'Waaovi se při nadechnutí a vsátí nemocného a zatuchlého vzduchu do plic zvedl žaludek. Charlesovi se při nadechnutí žaludek obrátil a následně vyprázdnil.

„Už to bude dobré," uklidňoval Mistr Padawana svým jemným hlasem a usmál se pod vousy.
„My… myslíte…?"
„Jistě," poplácal ho po zádech.
„Snad… snad máte prav… du," koktal Moore, stále se potýkajíc se slinami.

„Jistěže mám," zasmál se samolibě De'Waa a nedbaje na Charlese začal obcházet jezero. Moore se uklidnil. Bylo by mu divné, že by se Mistr na tak dlouho proměnil ve starostlivého pečovatele. Rychle vyběhl za ním s rukávem přes nos.

„A jak tedy chcete odsud vyváznout? A živý?" nedal se Padawan odbít.
„No, nějak šikovně," odpálil De'Waa.
„Výborně!" zařval Charles.
Na jeho „Výborně" mu v odpověď přišlo tisíc 'Výborně!' s dalším stahem.
„Do háje," postěžoval si Moore, když se zvedal ze země a očišťoval si boty. Mistr stál za ním a kroutil hlavou.
„No dobře, radši to nechci věděť," utrousil pak cestou.
„Ale dozvíš se to, za chvíli."
„Fajn, moc se tešim."

Šli dál, šli ve tmách po klouzavém, vlhkém a smradlavém povrchu žaludku vesmírné olihně. Někde tam za srázem z obrovského jezera žaludečních šťáv sálalo přízračné zelené světlo a linula se pára nesmírně smrdících plynů. Oba dva Jediové pokračovali v cestě po málo schůdné stezce s aktivovanými světelnými meči, kterými rozráželi tmu před sebou. Jezero jim v tom pomáhalo. Charlesovi se z výparů točila hlava a špatně dýchal, dusil se. Mistr si toho všimnul, ale nekomentoval to. Dokázal si představit Padawanovy pocity, ale kdyby mu prozradil, jak se chce odsud dostat, Charles by bez pochyb spáchal harakiri.

„Mistře," oslovil Moore co nejpokorněji Rytíře, „mohl byste mi alespoň říct, kdy se odsud dostaneme? Ne jak, kam nebo proč, jenom KDY?" vyjekl pološíleným hlasem Moore.
„Za chvíli, pokud to chceš přesněji, tak…" Mistr zkontroloval své hodinky „… za deset minut."

„Eee… tak děkuji" řekl Charles trochu zmaten, rozhodně nepočítal, že by mu De'Waa mohl na něco bez okolků odpovědět. Nechal to být a unášel se nádherným pocitem vlastního vítězství. Nezáleželo na tom, že otázka KDY mohla být absolutně podružná, jak si Moore uvědomil. Záleželo na tom, že z Mistra dostal odpověď a to ho zahrnulo nesmírnou slastí a pomalu vytahovalo z depresí a polo–paranoidních stavů. Dál se tedy raději na nic neptal, nechtěl si ten požitek zkazit.

„Tak…" vypadlo z Mistra po asi deseti minutách, jednom kilometru, třech zakopnutích, jednomu převrácení žaludku a jedné kostře na dřevěném člunu s pádly, jež Charles viděl a kvůli čemuž se mu vlastně obrátil žaludek. „… jsem tu." pokračoval. Vytáhnul z brašny přístroj a začal ho ladit.

„Tímhle zjišťujete blízkost planety? Přes tohle jste vlastně zjistil, že se k ní blížíme, že po nás jdou piráti a teď se s nimi spojíte…" uvažoval Charles nahlas směrem k Mistrovi „… a necháte nás zachránit. Geniální Mistře!" dokončil svou úvahu nesmírně hrdý, že rozryl De'Waaovy plány od samých základů.

Mistr se na něj otočil ze sedu, ve kterém se nacházel, jeho ruce stále ladily přístroj, pozvedl tázavě obočí.

„Tohle je rádio Johne, rádio. To jen, aby nám něco hrálo na cestu."

Moore se odevzdaně posadil. Zatnul zuby a zkusil štěstí.

„A jak, že jste říkal, že nás odsud dostanete?" věděl, že se ptal snad posté, ale musel to zkoušet. Rytíř zaujatě ladil rádio, zdálo se, že svého Padawana vůbec neposlouchá. Pak se v šumu mihl srozumitelný zvuk. Pak další a další. De'Waa pořád otáčel válečkem až došel k Galaktickým super hitovkám.

„Ano, řeknu ti to," otočil se k Charlesovi, který už ani nedoufal, že ho Mistr slyší. Moore se téměř rozplakal štěstím, pak si sednul naproti Mistrovi a nastražil uši. De'Waa se zadíval do prázdna a vytáhl z kapsy sáček. Obsahoval nějakou černou, sypkou hmotu. Charles na ni zíral a snažil se dovtípit, co to je. Mistr stále hleděl někam do tmy. Moore se tedy přiblížil a obsah prozkoumal. Náhle rychle odskočil. Obličej se mu stáhl v grimase strachu a odporu.

„Káva," vyjekl hystericky a tentokrát se skutečně rozplakal.
„Ano, káva," prohodil De'Waa ledabyle a strčil si sáček zpátky do kapsy.
„To…to… to snad nemyslíte vážně?" koktal Charles.
„Ne," řekl De'Waa.
„Ne?" zašklebil se Moore.
„Ne."
„Opravdu ne?"
„Ne," odpověděl znovu Mistr znuděně.
„Uf…" oddechl si Charles.
„Ale NE v tomto případě, pro nás znamená ano, chápete?" vysvětloval De'Waa.
„Cože?" vyjekl Moore.
„Ano, Padawane, pokud tu větu vezmeme významově, tak na vaší otázku, abyste dobře pochopil odpověď, by se hodilo slůvko 'ano', ale…"

„Ale co? Co? Co?" přerušil ho Padawan a kousal si nehty. Trochu se usmál. Zadíval se na své vysoké boty a řekl si, že jim bude vyprávět pohádku. Pak si uvědomil, že boty pohádky nemají rády, tak si snažil vzpomenout na nějaké drama. Znovu se uchichtl.

„Klid!" napomenul ho Mistr vážným hlasem.

Charles se probral z psychického deliria, ale stále byl v depresi. Nevěděl už, co má dělat.

„Klid Charlesi," oslovil ho důvěrně De'Waa „uvidíš, že to nic není, jenom uvaříme kávu a jsme odsud pryč."
„Myslíte v pánu?" podotkl Moore sarkasticky.
„Myslím tím na Garfaku," odpověděl věcně Mistr.
„He," vyšlo z Moora.
„Co he?" zeptal se De'Waa vytahujíc znovu pytlík z kapsy.
„He, he,"opakoval Moore.
„Jak to myslíte?"
„He, he, he."
„Klid Padawane, slibuji vám, že se nic nestane."
„He, he, he,... nic?!" vyšlo z Moora, jako by ho někdo kopnul do zadku.
„Nic, skutečně, už sem to jednou dělal."
„Vařil kávu?"
„Ne, to dělám poprvé."
„Tak co?"
„Snažil se uniknout z žaludku olihně."
„A povedlo se?"
„Ne," přiznal zklamaně De'Waa.
„He!" vyjekl hystericky Charles.
„Přestaňte s tím," okřiknul ho Mistr.
„A jakto, že jste tady?" řekl po chvíli Moore.
„No, nabrala mě loď," zareagoval Mistr rychle.
„Loď?"
„Ano loď."
„Jaká loď sakra?!"
„Normální vesmírný koráb."
„Kdy?"
„Asi před dvaceti lety."
„Dvaceti?"
„Jo."
„Kde jste tenkrát byl?"
„V žaludku olihně," prohodil Mistr nezaujatě.

Charles se zas málem rozplakal. Unaveně sledoval Mistra.

De'Waa z rukávu vytáhnul láhev vody a vařič. Charles se jen nechápavě díval.

„Co? Co to je?" vykoktal.
„Co?"
„Dyť víte!"zařval.
„Tohle? To je láhev perlivé vody a propan-butanový vařič," vysvětloval klidně.
„Láhev perlivé vody!?"
„Ano, vím, je to neobvyklé, ale neperlivou neměli."
„Neměli!?"
„Ano."
„Eee… vytáhl jste ji z rukávu, že?"
„Ano."
„I ten vařič, že?"
„Ano."
„He!"vyštěkl Moore.
„Řekl jsem vám, abyste toho nechal, ne?!" řekl podrážděně De'Waa.
„Ale co dělá propan-butanový vařič a láhev perlivé vody ve vašem rukávu?!"
„Nemám je v rukávu, jsou na zemi," ukazoval na ně De'Waa.
„Aha" uchichtl se Moore a vzdal se.

De'Waa zatím pokleknul k vařiči a vodě.

„Něco schází," řekl si pro sebe.
„Jo, vytáhněte z rukávu třeba kosmický člun," zasmál se Moore a lehnul si na odporně slizkou zem.

„Á, už vím," podotkl vítězně De'Waa. Znovu zašátral v rukávu. Chvíli se v něm přehraboval. „Hodinky, kravata, klíčky od auta, krvavý steak, časopis, míč na rugby, tady to je!" zahlaholil vesele.

„Co?" pozvednul Moore se zájmem hlavu a zíral na Mistra.
„Konev!"
„Aha," řekl Charles už nepřekvapeně. „Je rychlovarná?" vypálil ze sebe, dříve než se De'Waa odhodlal k práci.

„Ne," odpověděl Mistr suše.

Proudy par teď z mrtvolného jezera stoupaly rychleji a ve větší intenzitě než před tím. I záře, jež vycházela zpoza srázu svítila výrazněji. Nad jezerem se tvořila mlha a pomalu zaplavovala i pevnou zem. Hladina stoupala.

„Musíme si pospíšit," vypravil ze sebe Mistr.
„Jo," odtušil Moore.

De'Waa obratně naléval vodu do konve a přitom si přistrčil vařič pod její dno. Položil téměř prázdnou láhev a zíral na připravené nádobíčko.

„Sakra!" zaklel Mistr.
„Co zas?" zaúpěl ze země Charles.
„Sirky!"
„Co je s nima?"
„No, nemám je."

Moore dostal záchvat smíchu. V bráničních křečích se válel po oslizlé zemi a vydával nezemské zvuky šíleného smíchu. Mistr se na něj jen ustaraně díval.

„Nevěš hlavu Johne!" pronesl povzbudivě.
„Já… hehe… Já ji nehehe… nevěššším, he!" vykopal ze sebe Moore a smíchy nemohl dýchat.

De'Waa mezitím zapnul hořák. Uklidnil se, když slyšel poklidné syčení plynu. Pomalu se dostával k realizaci jeho nápadu. Uchopil rukojeť svého meče. Bleskově jej aktivoval a hrot čepele přiblížil hořáku.Ten se ve chvíli rozhořel žlutými, jásavými plamínky, jež v radosti skákal do výšky, plazil se pak okolo dna kovové konvice a nemilosrdně jej zahřívaly. Charles znovu se zájmem zvedl hlavu. Přestal se smát a sledoval ten plamen. Jedovaté páry se stále blížili. Oliheň měla chuť trávit.

Z hrnečku se kouřilo. Jemná a voňavá pára stoupala z černé hladinky turecké kávy společnosti pro výrobu automatů na kávu hotstar, konkrétně z nového modelu hotstar3000. Byla to ta nejaromatičtější káva, jakou kdy - kromě Galaxylight1000 – kdo uvařil. Její vůně prosycovala hustou tmu i řídké světlo a dokonce přebíjela pach žaludečních šťáv té vesmírné bestie.

„Káva je hotova!" zahlaholil vítězně De'Waa, jemně přičichnul k vypařující se vodě, tak jako přičichávají chemičtí odborníci, laboranti, studenti chemie, nebo lidi po úpadku do bezvědomí, které, jak si uvědomil, hrozilo. Zatočila se mu hlava, prudce s sebou trhnul a zakolísal. Málem spadnul na zem.

„Je to asi síla," podotkl ledabyle Moore.
„To se vsaď," vypravil ze sebe kašlající a vstávajíc vší Mistr. „Chceš přičuchnout?"zeptal se hloupě.

„Ne," odpověděl stručně Moore a konečně se odlepil od země. Jak si později uvědomil, skutečně se odlepil, protože sliz byl tak odporně odporný, že jakýkoli jiný sliz se nedal považovat za sliz. Očistil se.

„Tak…"povzdechl si Charels.
„Tak?" zeptal se nechápavě De'Waa.
„Tak co?" opakoval Moore.
„Jak co? Já se ptal první"
„Nechte to být," odbyl ho Padawan.

Mistr se zatím přesunul k okraji srázu, který se strmě svažoval až do hlavního trávícího ústrojí olihně, nervózně vhlížel do zelenožlutě fosforeskujících kapalin, jak se vzdouvají v divokých křečích a produkují páru.

„No fuj!" ozvalo se za De'Waaem když se nechal unášet odporností této scenérie. Rychle se otočil. Z poza jeho ramene nesměle vyhlížel Padawan a sledoval ty pekelné orgie zažívání.

„No, mistře," pronesl tragicky, hledíc do jezera, „přes… přes… víte, neříká se mi to lehce," pokračoval „… ale přes všechny ty výhrady a tak, jsem vás měl r… r… rád," vymáčknul nakonec ze sebe s notnou dávkou přemáhání.

„Proč mi to říkáte?" otočil se Mistr na Moora a ušklíbl se přesně takovým způsobem, za který byste zabíjeli. De'Waa se zhluboka nadechnul. Zavřel oči, pak je znovu otevřel, pak znovu zavřel, nakonec se mu přeci jen rozbouřené jezero žíraviny, oslizlá zem a páchnoucí páry v nichž se brodil zdáli lepší než tma a tak je znovu otevřel. Nakonec se sám zkritizoval za tu hloupost a hleděl do dáli. Tedy, bylo vidět asi na dvacet metrů, ale po hodinách ve tmě to byl zážitek.

„Páni!"postěžoval si Mistr.
„Tak?" optal se Charles.
„No… teď tam hodím tohle kafe a…"
„Co?!" zatnul Padawan zuby.
„…a jsme venku, ne?" dokončil Mistr.

V mysli Charlese Moora se začal rýsovat šílený nápad. Nebo byl racionální? to už nevěděl, ale dříve než si ho uvědomil, skončil na skládce vlastních myšlenek, pohřben pod prasklou gumou a sešrotovaným autem. Nechal to být a dlouze se zahleděl na mistra.

Ten si jeho pohledu nevšímal a sbíral odvahu.

„Nechci vás strašit, Moore," řekl vážně. Už to, 'nechci vás strašit' svědčilo o docela slušném problému.

„Jak říkám, nechci vás strašit," opakoval, „ale raději se přesuňte co nejdál od jezera a chyťte se něčeho," varoval ho.

„A co se bude dít?" informoval se Moore hledíc někam tam, kam Mistr, ale nevěděl přesně, kde to 'tam' je.

„Představte si, že vám hodím hrnek kávy Hotstar3000 do žaludku, když trávíte," vysvětloval De'Waa. Moore jen pootevřel ústa, s široce otevřenýma očima vzhlédnul k Mistrovi a omdlel.

Uplynulo buďto pět minut nebo sto let. Vše, co bylo jasné se dalo vystihnout jediným slovem. NIC. Snažil se zachytit za úponky své mysli. Za kořeny racionality a toho mála, co mu z krátkodobě vypnutých částí jeho mozku ještě dovolily používat. Byl to lítý boj. Po těch kotrmelcích a kopancích do hlavy, jež cítil, když uslyšel tu naprosto šílenou hovadinu, jež vyprodukoval jeho Mistr, ho bolela hlava. Znovu ležel na zemi, na té vlhké slizké zemi, jejíž pach znal až příliš dobře na to, aby si ho mohl splést. Proto ho znervóznilo, když ho necítil. Ne však z pouhého masochismu. Jeho otupělým chřípím totiž prostupovalo něco jiného, horšího…

Už se konečně začínal probírat. Ten poslední nádech ho přiměl k reakci, pohnul se. Znovu se nadechl a znovu pohnul, pak již jenom odevzdaně ležel.

„Chytnete se něčeho?" zajímal se Mistr.

Moore se nejdříve rozhlížel. Po asi půl minutě trapného ticha se přiznal, že není schopen zvednout hlavu natož, aby vstal celý a ještě se zachytával nějakého výstupku.

„Nu, tak dobře, ležte," odbyl ho Mistr, „ale bude to celkem divoká jízda."

Moorovi se rozbušilo srdce, které, jak cítil, měl v kalhotách, což bylo dosti nepříjemné. Cítil, jak mu krev pulzuje v žilách, jak se díky nějakému pudu sebezáchovy začínají obnovovat mozkové a tělesné funkce. „Divoká jízda!" zařval mu jeho vlastní hlas v hlavě. Pohnul nohou.

Nechápavě se na ní zadíval a pohnul rukou. Ruka by měla podle mozku ležet, ale byla napřímená. Pak si jeho mozek usmyslel, že by se měl posadit. Překuli se na břicho. Mozek udělal asi tři kotrmelce a konečně se zapojil. Moore vydechl a znovu klesnul k zemi.

„Výborně!" pochválil ho s úsměvem De'Waa, stojící k němu z profilu, když sbíral rozložené nádobíčko na kávu. Moore mu věnoval velmi tragický pohled. Pak se sbíral asi pět minut, po nichž se velmi pomalu zvednul.

„Nemáme času nazbyt," pronesl energicky Mistr. „Káva chladne a trávení dochází k vrcholu!" zakřičel teď, aby ho bylo slyšet přes ten ohromný rámus.

Moore bezdušě přikývnul.

Charles Moore se otočil a mířil si to někam do tmy, aby se přilepil k slizem potřenému kamení, kde by se prý mohl i zachránit.

„A Johne!" oslovil ho De'Waa, když Padawan odcházel. Charles se otočil s špatným pocitem, že mu Mistr ještě neřekl to nejhorší. Přemýšlel, zda má vůbec cenu se otáčet, jestli by náhodou nebylo lepší vzít světelný meč a udělat ze sebe síto. Jeho ruka už automaticky sáhla k místu, kde měla šavle spočívat, paže už taky souhlasila s jeho depresí a pocitem bezútěšného konce. Ale nic nenahmatala. Moore se překvapeně otočil.

„Zapoměl jste si tu svůj meč!" křikl De'Waa, jakoby věděl, na co Moore myslí. Ten se jen chabě pousmál a přiměl rukojeť, aby se odlepila od země a vlétla mu přímo do dlaně. Teď se pousmál už méně chabě a šel si hledat místo, kde by mohl spokojeně zhynout.

De'Waa viděl, jak Charles pomalu klopýtal do dálky, svítíc si mečem na cestu. Pak se s téměř posvátnou bázní přesunul k útesu, jež skomíral pod náporem žaludečních kyselin, převalujících se z místa na místo, narážejících do sebe v ohavých vlnách a potkávajíc zemi s krutostí vody kapající na rozžhavený olej. V ruce držel hrneček s kávou. Byla to speciální káva s lógrem ve speciálním hrnečku.

„Tak," řekl si sám pro sebe a byl šťastný, že mu do toho Padawan neskáče. Vzýval Sílu, živoucí Sílu, prosil jí o slitování, o pomoc, o odvahu, jež potřeboval. Slyšel ty tisícovky hlasů, tepů, tisícovky a miliony celých životních energií, celé síly a s mocným rozmachem hodil kávu i s hrnečkem do trávících šťáv. To, co se dělo potom už si Mistr ani Padawan neuvědomovali. Miliony galonů něčeho, co připomínalo něco, co nikomu nic nepřipomínalo, se zvedlo v ohromné křeči, nabylo na objemu a šílenými proudy vytékalo s ohromným hlukem někam do toho velkého černého prostoru. Kromě všeho toho neidentifikovatelného se v této tělesné reakci uvolnili ještě dvě jiné složky, které letěly ohromnou rychlostí ve všem tom neidentifikovatelném, avšak úplně zanedbatelné. Charles i De'Waa si nebyli jistí, kde vlastně jsou a co se s nimi děje. Nebyli si jistí, zda se s nimi vůbec něco děje. Nebyli si jistí ani svou existencí a patrností v ohromném podkladu hmoty. Nebyli totiž jistí vůbec ničím, ani jasnými skutečnostmi, jež kolem nich teď proplouvaly jako snové fatamorgány. Jisté však bylo, že větší kocovinu, než velká vesmírná oliheň ještě nikdy nikdo neměl.

Intermezzo IV

„VstupPrajs volá pirátskou loď!!! Opakuji, VstupPrajs volá pirátskou loď. Jestli si myslíte že vás nevidíme tak jste pěkný blázni… slyšíte? Pirátská lodi, ozvěte se!"

„Eh… Jestli hledáte pirátskou loď, tak hledejte jinde… Tady je loď HáDvaEsÓČtyři, jsme civilní transportér převážející náklad kyseliny sírové do továren firmy HotStar.

„HotStar? HotStar… To mi něco říká… Aha už vím. Tam se dělají ty automaty na kávu, že? Ale přece mi nechcete namluvit, že se do kafe dává i kyselina sírová???"

„Přesně tak. Proč myslíte, že se na lodích musejí dělat záchodky z platiny…"

Vtom se stalo několik věcí najednou. Taktický důstojník Bzuk, sedící těsně za kapitánem, zahodil svůj kelímek kávy, zaklonil se a s rychlým předklonem vyplivl všechnu kávu kapitánovi za krk. Ten sice nebyl moc všímavý, takže to nepostřel, ale za chvíli ho začal nepříjemně svědit zátylek.

„Aha," řekl kapitán a rukou škrabající si zátylek zajel o něco níž na záda, kam káva stačila stéci, „Tak to promiňte… Spletla nás ta lebka se zkříženýmy hnáty. Je u vás všechno v pořádku?"

„Ano, teď už ano… Sice jsme byli napadeni piráty, ale naštěstí se tam objevila vesmírná oliheň a piráty si dala jako přesnídávku."

„A jakto že vás nechala?"

„To víte… Olihně nesnášejí naše kafe… Vždycky, když sežrala nějakou naší loď, tak jí hned vyzvracela… Prostě jí to kafe nedělá dobře…"

„No, to jste měli opravdu štěstí. No, nezlobte se, ale máme své povinnosti. VstupPrajs konec."

„HáDvaEsÓČtyři konec!"