„Už nikdy" pomyslel si úzkostně. Jeho černá silueta stála jak duch na terase proti zmírajícímu slunci. Pozvolna zapadalo rudé a žhnoucí do svého hrobu za obzor a krví polilo tisíce věží a mrakodrapů planety Koruskant. Bylo majestátné jak sama planeta, sám symbol stálosti republiky, tak obrovské. Vál tichý, teplý vítr, který si nepatrně hrál s jeho vlasy. Nikdo by se nedivil, kdyby po jeho tváři stékala slza, plná smutku a loučení. Kdo by také chtěl opouštět tohle místo, zvlášť v takový krásný večer jako tento. Pomalu postoupil až k ohrazení terasy a shlédnul dolů, na neutuchající život, na miliony světel mrkajících v usínajícím šeru, na tisícovky drobných plavidel a vznášedel, jež se v nekonečných proudech valily mezi budovami a v přímkách cestovaly po volné obloze.

„Už nikdy" opakoval si beznadějně s čím dál těžší melancholií. Ty pocity mu nebyly příjemné, rozhodně by je neměl tlačit v svém nitru, ba, jak si uvědomoval mnohem naléhavěji, neměl by je ani prožívat. Asi to bylo tím, došel k závěru, že mu Koruskant až moc přirostl k srdci. Stal se jeho domovem po letech bídy a vyhnanství. Stal se pro něj symbolem síly republiky a vítězství, také pomoci a tolerance. I když věděl, že tohle všechno na Koruskantu nezáleží, nemohl se ubránit svým pocitům, které ho nevysloveně trápily.

„Už nikdy" ozvalo se mu znovu v hlavě. Osudovost této myšlenky směřovala k všem těm budovám, věžím, palácům, vesmírným přístavům, ke všem těm lodím i lidem, k celému Koruskantu. Ztrácel ho, unikal mu mezi prsty a vzdaloval se. Ale to nesměl připustit, nesměl připustit, aby se fixoval na cokoli ve vesmíru tak pevně. Měl by se soustředit na úkol, na dokončení zkoušky, na odlet a na Sílu. Na poklid a mír. Uklidnil svou mysl, zahladil stopy po jakýchkoli emocích a zhluboka se nadechnul toho teplého jarního vzduchu. Odletí, ano, odletí se svým Mistrem. Má úkol, svůj první úkol a musí se ještě hodně snažit. Diplomacie není nic lehkého a musí se provádět s chladnou hlavou, bez rozptylování a vyžaduje značnou dávku koncentrace.

„Už nikdy" zašeptal potichu pro sebe, aniž by to sám postřehnul. I když to patřilo všem těm budovám, palácům a věžím, celému městu, celé planetě, celému Koruskantu. Pomalu se odvrátil od rudého slunce a odešel místnostmi bytu směrem k přistávací plošině jeho lodi. Teď už měl mysl čistou a klidnou. Ani ten neodbytný pocit se nedostavil.

Intermezzo I.

„Už nikdy."

Co je to ksakru za pitomce? Stojí tu už aspoň půl hodiny a vopakuje si tyhle dvě slova… Co se mu tady nelíbí? Vždyť se kouká na ten nádhernej západ slunce a vypadá to že se mu nelíbí.

„Už nikdy."

No zase… Tak co na tuhle planetu leze, když se mu tu nelíbí? Jestli nemá rád města, tak měl zůstat na nějaký provinční planetce typu M, pěstovat tam pšenici a seškrabovat si brahminí lejna z bot.

„Už nikdy."

No to už ale přestává všechno… první volno za dva tejdny, tak si sem sednu, myslim si, že si přečtu noviny a nějakej pošuk tady pořád něco mele…

„Už nikdy."

Hele, že já po tobě hodim kamenem? Už mě ale vážně štveš… nemůžeš si ty tvoje problémy jít řešit někam jinam?

„Už nikdy."

No konečně vypadnul. Konečně je trochu klid…

„Pííp, pííp, pííp…"

Ne, to ne… to není možný…telefon… a to je konec krásnýho a klidnýho večera… Sakra!

Mistr již netrpělivě čekal. Tedy pokud se dá říct, že nějaké znepokojení cítil. Jen rozmrzele vyhlížel mladého Padawana a opíral se o válcovitý trub lodi republiky. Tato póza jistě nebyla u Jedie nic obvyklého. Dokonce se nevyskytovala ani u těch méně ortodoxních Rytířů. Ale mistr Den'Waa měl velmi uvolněné až ležérní jednání. Jeho nepřípustné žoviální chování se tolerovalo jen z důvodu Mistrových nesporných kvalit Rytíře Jedi a krizového diplomata, což znamenalo, že když vyjednávání na té nejdiplomatičtější úrovni selhala a republika se dostala do krize, poslala si pro něj… proto krizovým. Jedi Koncil by ho co nejraději vyhodil na dlažbu, spálil mu oblečení, vykopnul z bytu, sebral licenci na světelný meč, prostě všechno, aby mu maximálně zatopili pod kotlem. To samotné si vysvětloval jako temné jednání a jednou na nějaké oslavě, byl to vlastně pohřeb, ale víno teklo proudy jako voda z kohoutku, pečínky voněli jako zbytky obětí inkvizitorů daleko na míle a lákaly chudinu, jež byla úspěšně odrážena silovými poli a dvěma blastery, takže úmrtní párty bral jako oslavu, pronesl mírně přiopilý, že Koncil je snůška páprdů, kteří nemají co na práci a jenom vysedávají v skleněné kouli s plyšovou podlahou a radí se o takových zbytečnostech, jako jestli z toho roztomilého klučiny udělat Jedie nebo ne. Tenkrát se málem sedm členům rady zadusilo soustem, které právě přežvykovali, když uslyšeli jeho nevhodné narážky na jejich důležitost a evidentní nepostradatelnost. Málem ho skutečně obrali i o jeho kartáček na zuby, ale naštěstí se z toho nějak vysekal a vyřešil pro republiku několik podružností, jako zabránění ve vzpouře, válce a jiné záležitosti, které přiměly Senát aby orodoval u rady... De'Waaa napadlo, že jistě i peněžně… a nechaly chudáka Jediho na pokoji, že by se mohl hodit. Navíc by jim svůj kartáček na zuby nikdy nedal. Rada samozřejmě naslouchá, naslouchá zřetelně a návrhům vychází vstříc, zvláště když žadatel bere vyšší plat než polovina zaměstnanců u zdejších loděnic, které byly opravdu obrovské a jak si De'Waa uvědomil, nyní asi v konkurzu. Totiž ty investice do výzkumu neznámých regionů, následná restrukturalizace, znárodnění a finanční podpora od republiky ruku v ruce s privatizací, která neskončila příznivě, se jistě nevyplatily. Takže polovina zaměstnanců obrovských loděnic centra ani svůj plat nedostává. Ale s touto marginálií se De'Waa nehodlal zatěžovat. Měl příjemnější a hlavně důležitější věci na práci, třeba jako lelkovat u lodě a přemýšlet o nezbytnosti slunečních brýlí jakožto vybavení Jediů. Taky myslel na toho ulejváka Padawana.

„Jak že se jmenoval? myslel si. „Takové blbé jméno… Jakc Welner?" napadlo ho.

„Ne!" odsoudil hned zápornou odpověď vlastní mysli.

„Johnny Waser" tázal se zas sám sebe.

„Ne!"

„Johnny Walker" to jméno mu připadalo povědomé… snad někdo u baru, nějaký barman, nebo… Rozhodl se to neřešit a soustředit se na jméno toho nováčka. De'Waa nikdy neměl dobrou paměť na jména, když šel na jeden konzulát jedné z planet okrajových sektorů (na její název si už nevzpomínal) a u recepce se představil jako zástupce republiky s diplomatickou imunitou, který chce vidět pana Hesega. Ta mladá dívka za přepážkou na něj vrhla nechápavý pohled, ale po delším naléhání (mind trick nechtěl používat) zavolala pana údržbáře Boba Hesega. Pan Heseg byl starší muž hubené a asi sto sedmdesát osm centimetrů vysoké postavy. V ruce mop a na sobě rozpínací kombinézu se štítkem na hrudi „Ahoj, jmenuji se Bob". Chyběla ještě popiska „Jak se máš" nebo „Přeju hezkej den" a Boba by někdo jistě dávno před Rytířovou návštěvou s chutí zabil. Oba dva na sebe nejdřív nechápavě hleděli až De'Waa pochopil, že je něco špatně a pronesl onu památnou větu.

„Vy asi nebudete ten tlustý konzul s potními žlázami jako banthtí trus, že?" vyklopil s nenuceným sarkasmem.

Bob Heseg na něj ještě chvíli zíral a snažil se vymyslet něco chytrého. Po chvíli ten boj se svým mozkem vzdal a řekl to nejchytřejší, co ho napadlo.

„Ne!"

De'Waa by se v tu chvíli zřejmě skutečně nahlas rozesmál, nebýt toho, že mu pravý konzul, pan Herdeg stál za zády, když pronášel onu památnou větu. Konzul supěl, bouřil, potil se a funěl, až to vyvedlo z míry i klidného Rytíře Jedi. Každopádně nakonec to De'Waa uklidnil v jednom přilehlém baru, kde Herdega donutil přiznat se, s kolika sekretářkami spal a taky vyžvanil, že jeho ženě by se to rozhodně nelíbilo. To a nahrávací zařízení stačilo k uzavření dlouhodobého a perspektivně vyhlížejícího míru. Navíc, když útratu uhradil sám Herdeg, považoval to Mistr za jednu ze svých nejvydařenějších cest.

Co si ale na druhou stranu pamatoval moc dobře, byla čísla. A navzdory své zhýralosti vždy ctil a zachovával dochvilnost. A protože měl Padawan přijít už v 1900 a bylo 1935, bilo do očí, že se opozdil o více než půl hodiny, což Mistra značně rozladilo. Když se tak Jediho myšlenky začaly točit znovu kolem žáka, vzpomněl si na to, že ještě nepřišel na jeho jméno.

„Tak třeba John… ne, Jack" stále hádal. „Jon, nebo…" byl už zmatený „Zatracenej kluk!" povzdechl si nahlas.

„Tak znovu" nevzdával se. Kolem syčela pára z turbín. Přistávací plošina se tyčila ve výšce asi tří set metrů a nebyla k ničemu nastálo připevněna. Mohla se sice spojit s některým hangárem, ale klidně se pohybovala a vznášela díky antigravitačnímu polštáři, spolehlivému jako švýcarské hodinky, což je vlastně paradoxní, protože tady švýcarské hodinky nikdo neměl, ani mít nemohl. Ke všemu by se považovaly za značně zastaralé a matoucí. Pod plošinou se rozprostírala megalopole nezměrných dálek, která zářila tisícovkami plamínků života. Bzučela a houkala, svištěla a létala, houpala se a drápala se k nebesům. Bylo už hluboké šero, téměř tma.

„Mám to!" vykřikl De'Waa nahlas, až se jeden android nakládající zásoby do vedlejšího korábu pozastavil, upřeně se s pohrdáním zadíval na muže ve směšném, volném hadru s kápí, jak se odráží od trupu lodi a nadechuje se vzduchu s pohledem upřeným směrem k němu a něco si v obvodech pro sebe mlel o spontánnosti a nevypočitatelnosti lidských emocí. Jedi ho zaregistroval a měl sto chutí mrsknout po něm meč vší silou, aby mu trošku zmrzačil jeho směšné tělíčko. Nakonec si uvědomil vlastní hloupost a oddal se zas klidu a představám o dobrém Corellianském pivu. Pak si slastně uvědomil výhru nad sebou samým v ohledu děravé paměti na jména.

„Jasně" konejšil se Jedi „Mám to, jmenuje se John Ritchertson" usmál se škodolibě, jako by někomu svázal tkaničky a nastavil při pádu světelný meč někam k intimním místům.

„Jo" řekl si „A ten John Ritchertson mě začíná pěkně štvát" znovu zkontroloval reklamní hodinky společnosti pro výrobu kroužků na označování kachen a bazaru s olétanými speedery.

Byl už otrávený. Již skoro hodinu tu marně čeká na jednoho ufňukaného spratka, s jehož jménem si láme hlavu půl hodiny a on se opováží se zpozdit. Jaká drzost.



Z dálky slyšel kroky. Dunivé, pomalé, až osudově pomalé, rozléhaly se otevřeným panoramatem přistávací plošiny jako odražené střely blasterů od kovových, magneticky zajištěných stěn. Tak sebejisté a s takovou razancí si před sebou zajišťovaly respekt. De'Waa je jenom přešel mávnutím ruky. Tušil, že patří mladému Padawanovi, který chce monstrózním příchodem udělat dojem na jeho otrávený vnitřek. Větší dojem by udělal, kdyby přišel včas, pomyslel si. Ale ty kroky byly opravdu silné a dunivé. Tak se De'Waa otočil a s co nejpřirozenějším a nejnepřekvapitelnějším výrazem chcíplého psa, napůl olemovaného vzorkem gumy pneumatiky starého kadilaku, jaký dokázal nasadit na mírně zájmem zžíraný vnitřek, pohlédl do hustého oblaku par, jež se stálým syčením plivaly turbíny republikové lodi. Tohle taky nikdy nepochopil, proč ty lodi neustále chrlí páru. Vevnitř nic nespalují a chlazení mají zabudované. Někde v příručce „Vše co chcete vědět o republikových klišé", stejně jako v „Radši se ani neptejte" četl, že tento efekt vzbuzuje dojem síly, moci, stejně jako respektu a vytváří zdání technické převahy republiky. Není divu, že téměř všechny lodě v galaxii syčely podobným způsobem. Jemu to však pořád připadalo jako nesmyslné syčení nesmyslných par. Nedivil se, že jsou loděnice centra v konkurzu.

V tom nesmyslném, avšak velmi efektním bílém oblaku páry, jež přibývala stejně rychle jako jí vzduch rozptýlil a která se sytila zašlou červení oblohy, se zjevila postava. Zřejmě původce těch kroků.

Již nebylo pochyb, je to jistě ta postava, co její příchod vzbudil zájmu nejen Jediho, ale i ostatních na plošině. Neochvějně si to jako černý stín rázovala kupředu, až jí rukávy vlály v mystickém vlnění.

„Ha! John Ritchertson" pomyslel si a zdůraznil sám pro sebe to jméno na které přišel, SÁM!

Postava se mezi tím definitivně vynořila ze záplavy bílého oblaku a se zasmušilým výrazem mířila k Mistrovi.

„Jen pojď, Johne Ritchertsne" ušklíbl se v duchu De'Waa.

Muž předstoupil před opřeného, laxně vyhlížejícího Mistra Jedi a uklonil se. De'Waa jen spokojeně a s úsměvem pokyvoval nad pokorou toho mladíka.

„Padawan Charles Moore" řekl učedník tiše. To De'Waaa úplně vyvedlo z míry. Jeho úsměv pohasínal.

„Charles Moore? Charles Moore?!" opakovala se mu otázka na jméno žáka stále dokola a dokola. S tupým výrazem zíral na Padawana, jako by mu měla každou chvíli z čela vyletět kukačka na pružince. Moore cítil, že je něco v nepořádku.

„Takže… ehm… takže vy jste Padawan Charles Moore?" zeptal se rozpačitě a už mu ani nevadilo, že se opozdil téměř o hodinu.

„Ano" pronesl učedník tiše a pokorně.

„No… ehm… a nejmenoval jste se… ehm…." bylo mu trapně „nejmenoval jste se náhodou John Ritchertson?" zeptal se vážně.

„Ne" usmál se Charles „opravdu ne" zíral mu zespoda do tváře.

„No tak dobrá, vstaňte" pobídl ho velitelským tónem De'Waa. Charles opatrně vstal a zahleděl se sebezpytovačně na Mistra. De'Waa si jeho pohledu nevšímal a nastupujíc do lodi po vyplázlém můstku mluvil k Padawanovi.

„Poslyšte John, teda… Charlesi."

Charles byl zmaten.

„Podívejte, mohl bych vám říkat Johne?"

Charles byl ještě zmatenější.

„Třeba… Johne Ritchertsone" nedal si De'Waa pokoj.

Charles Moore už rezignoval na jakékoli snahy vyvrátit tomu muži jeho pravdu a jenom pokýval hlavou. Ten nezřetelný, výrazně zoufalý souhlas vycítil De'Waa v Síle. Trochu ho to mrzelo, ale rozhodně si nechtěl zvykat na to, že někomu, o kom byl bytostně přesvědčen, že se jmenuje John Ritchertson, bude říkal Charlesi… navíc ještě Moore, to proste nešlo. Teď zase v Síle vyčetl Charles Mistrovy myšlenky, ale ten se příliš zaobíral zdůvodněním si vlastní ješitnosti, než aby si všímal maličkostí, jako že se mu někdo hrabe v mysli. Pokračovali s kovovým zvoněním povrchu pod jejich hlučnými kroky dále, do útrob lodi. Usadili se do luxusních křesel z černé kůže.

De'Waa si ještě rychle vzpomněl na jednu věc, kterou potřeboval mít, kterou musel držet v kapse nebo ji svírat v dlani, nebo prostě jenom nosit blízko sebe, jinak se při letu zblázní, jeho talisman. Chtělo se mu až hystericky vřeštět. Charles to vycítil a sám znervózněl, na druhou stranu taky cítil, že ta věc je snad jediná ze všech nebezpečenství na světě, která ho z té jeho podivné míry vyvést umí. Ale nemohl se dobrat, co to je. Seděli v pohodlných křeslech u stolu s obrazovkami. Charles nedutal a jen tiše zapadal ještě hlouběji do křeslo, kdežto DeˇWaa s sebou neustale nervózně šil. Charlesovi vrtalo hlavou, co jenom hledá. Myslel na talisman, králičí pacičku, prášky na spaní, prášky proti nevolnosti, nějaké jiné prášky, kříž, sůl, pantofel, cokoli symbolického… zaujatě sledoval De'Waaa, až mu nakonec utrnulo. Mistr se už cítil spokojeně, vycítil to v jeho klidné mysli, zahleděl se mu na ruce a snažil se s tím vyrovnávat. Mistr držel stříbrnou placatku plnou něčeho hodně silného, protože ten pach cítil i Charles. Zvesela si nahnul, zabořil se do křesla a s ledovým klidem prohlásil.

„Nejsem alkoholik, jestli myslíš na tohle, Johne, to je jen takový obřad." Charlese to překvapilo. Poprvé za celou dobu mu Jedi nepřipadal jako podivín, ale jako světaznalý muž. Ale cítil, že mluví pravdu a že to myslí naprosto vážně. Uklidnil se a řekl si, že bude myslet optimisticky, do všeho zvesela. Loď se vznesla a už burácela do horních částí atmosféry a mířila do pusté prázdnoty obrovského vesmíru, kde jen málo věcí stojí za to.

To, co se dělo, bylo nanejvýš podivné. Nechápal to Charles, nechápal to De'Waa a nechápal to sám celý Koncil, ale bylo to tak. Že to nechápal Koncil, tomu by se ještě málokdo divil, ale když tomu neporozuměl De'Waa, stalo se něco vysoce podivného a rudě, blikavě alarmujícího. De'Waa totiž nebyl Charlesův Mistr. Vlastně o Rytíři slyšel jen samé zvěsti, že jedné strany velmi zvrácené z druhé velmi hrdinsky nadsazené. Teď, když vedle něho seděl, nevěřil ani jedněm. Ale o to by ani tak nešlo, jako o fakt, že se najednou stal Padawanem jiného Mistra, Mistra o němž nic nevěděl, Mistra, který o sobě zřejmě sám příliš neví, Mistra, který zřejmě ani o učení Jediů nic neví. To ho asi znepokojovalo nejvíc. Dále tu byl fakt, že jeho předchozí učitel zahynul tragickou smrtí, kterou si snad ani ten nejhorší Jedi nezaslouží… ale o tom se mu raději nechtělo přemýšlet. A teď? Teď sedí v hlubokém luxusním koženém křesle, má natažené nohy a snaží se nějak naznačit svému novému Mistrovi, že by se rád dozvěděl o tom, kam vlastně letí a co budou dělat.

„Mistře?" začal opatrně Charles.

Ano Johne?" zeptal se De'Waa podivně konejšivým hlasem znalce života.

„Jen bych se chtěl zeptat…"pokračoval nesměle.

„Ano?"

„Kam… kam to vlastně letíme a za jakým úkolem? Je mi jasné, že jde o můj výcvik, ale když se nemohu připravit, jak mám pak splnit všechny náležitosti?"

„Musíš se ještě hodně učit" procedil mezi zuby vztekle De'Waa, kterého rozhodně dráždily zbytečné otázky. Během té chvíle mohl alespoň půl minuty spát.

Moore se s pocitem neúspěchu zabořil zpátky do křesla a snažil se přijít na další metody komunikace. Vzhledem k jeho Mistrovi nějak na nic nemohl přijít.

Hodiny na lodi se táhly pomalu. Charles Moore se snažil usnout v tom úžasně přepychovém křesle, o kterém se mu bude jistě zdát ještě celé měsíce, až pozná tvrdý výcvik. Nějak se mu to nedařilo. Všimnul si, že jeho Mistr už dávno spí a přikryt dekou spokojeně oddychuje. Měl chuť vzít si klapky na oči, vatu do uší a být tak deset tisíc parseků od téhle hrozné lodi. Snad nejvíce na celé záležitosti ho znervózňoval Mistrův naprostý klid a vyrovnanost v záležitosti úkolu v rozporu s jeho osobní nevyrovnaností, jež se zdá tak pevně vyrovnaná, zkrátka paradox, který Charles nedokázal pochopit. Ale jinak se zdálo, že De'Waa je poměrně silnou osobou. Nechal to být. Nemyslel na to… a hned usnul.

Intermezzo II.