Jedi aneb Cesta tam a zase zpátky

Autor: PauL & Captain Walker

Jednoho významného dne před strašnou spoustou let, tak strašnou, že si ani nikdo nepamatoval, jestli se to skutečně stalo, nebo jestli si to někdo vymyslel, protože už neměl vůbec co dělat a chtěl udělat z ostatních lidí hlupáky (asi si neuvědomil, že vola udělal ze sebe), se stalo (nebo nestalo) něco zvláštního. Stalo se (nebo se nestalo, to už opravdu nikdo nedokáže určit) to, že se z jedné úplně malinkaté a miniaturní singularity, tak malé, že snad ani nemá cenu se o ní zmiňovat, že ani neexistuje způsob, jak popsat to, jak neuvěřitelně byla mrňavá, se zrodil vesmír. To by snad ani nebylo tak zvláštní – stali se už přeci i horší věci (také ale spousta lepších), jenomže ten vesmír byl, na rozdíl od té pidisingularity, hodně (a když říkám hodně, tak myslím opravdu HODNĚ moc) veliký. Někdo dokonce říká, že je nekonečný, jenomže to se docela těžko určuje, když stojíte někde uprostřed a koukáte se do dálky a někdo (jeden cvok z planety, která je tak ošklivá, že se na ní nemůže vyskytovat někdo se zdravým rozumem) říká, že vesmír nemá konec (všem je jasné, že je to totéž, ale vysvětlujte to tomu cvokovi…).

Až na poměrně matoucí rozměry mateřské částice vesmíru a vesmíru se od té doby stalo poměrně málo zajímavého. Až do doby, kdy si jedna tvrdohlavá aminokyselina usmyslela, že se spojí s další aminokyselinou a bude se takto spojovat tak dlouho, dokud jí v tom někdo nezabrání. A jelikož v té době nebyl nikdo, kdo by byl schopen udělat něco proti nezákonnému spojování aminokyselin (které se obecně trestá smrtí nebo roztržením), kromě samotné aminokyseliny, která však na vykonání trestu neměla dostatek prostředků. Aminokyselina se rozhodla, že se bude dál vyvíjet až do doby, kdy bude dostatečně vyvinutá na to, aby vykonala trest. A tak se stalo že se postupně vyvinula v něco, co docela připomínalo rybu (i když to vypadalo úplně jinak, spíš by se to dalo přirovnat k dálkovému ovladači na japonské televize), poté se vyvinula v něco, co připomínalo opice, ale bylo to větší, mělo to méně chlupů a myslelo si to, že je to chytřejší než opice (i když i japonská televize je chytřejší než ono stvoření) a přesně v tom okamžiku si aminokyselina uvědomila, že už má dostatek prostředků na vykonání rozsudku, ovšem uvědomila si také, že se za dobu, co se v relativním poklidu vyvíjela, jí podobné shluky aminokyselin rozlezli po celém vesmíru (i když za premisy, že je vesmír nekonečný, je tato možnost poměrně nemožná). To ovšem znamenalo, že musí nejdřív rozsudek vykonat na všech ostatních aminokyselinách, než ho vykoná na sobě. Na stejnou myšlenku ovšem přišli i ostatní aminokyseliny, a tak vlastně začalo to, čemu se dnes říká civilizace.

Problém nebyl v aminokyselinách. Problém byl v tom, že jednoho krásného dne (nebo noci, to se nedá s jistotou říct), po velice dlouhém večírku někde na dně moře, těsně před tím, než se aminokyselina měla zkopírovat do podoby dalšího dálkového ovladače japonské televize (někdo říká že spíš vypadala jako ryba), se na místě, kde se aminokyselina snažila zbavit opice (někdo říká že to vypadalo spíš jako to, co si myslí že to je chytřejší než opice a ve skutečnosti je to primitivnější než japonská televize), zatřásla zem (někdo ovšem říká že se zatřásla aminokyselina jak se snažila setřást opici (nebo co to bylo) ze zad). To není nic mimořádného, až na to, že z dálkového ovládání vypadlo tlačítko, jímž se daly vypnout nejen japonské televize. A tak už nebylo možné všechny tvory vypínat jako televize ale bylo nutné je zničit. A to byl problém… tedy jenom z počátku, protože ty tvory, co nesahali japonským televizím ani po kotníky (pokud ovšem japonské televize kotníky mají), začalo ničení a zabíjení sobě rovných docela bavit (bohužel to schytala i nejedna televize). Některé (říkali, že jsou morálně na výši, ale ve skutečnosti byli ještě mnohem primitivnější než japonská auta (a být primitivnější než japonské auto je opravdové umění a chce to celý život cvičit)) tvory to ale nebavilo, a tak se těm, kteří nezapomněli na pradávný trest, neustále pletli do cesty (naštěstí často jezdili v japonských autech a tak, když některý havaroval, zabil sebe a zničil své auto, bylo rovnou o dva problémy méně).

Toto ovšem není příběh japonského auta, ale dvou tvorů, kterým by japonské auto mohlo směle konkurovat v jakémkoliv Rize Inteligenčním Soutěžním Kvízu. Bohužel nikdo se zdravým rozumem by do Rize Inteligenčního Soutěžního Kvízu japonská auta nezve jinak než jako ceny (což je vlastně dobře, protože se tak účinně kontroluje počet jak japonských aut, tak tvorů co je vyhrávají).

To všechno se však stalo před dávnými časy v předaleké galaxii…