VII. Coruscant naruby

"Aedrin," oslovil Velnor nyní už klidnou dívku v pokojích, které obývali na Coruscantu. "Jak jsi dokázala tak dobře bojovat? Vypadalo to, že víš co kdy udělá."

"Taky, že jsem to věděla."

"Jak jsi mohla?" mistr Jedi vypadal dost překvapeně.

"Protože jsem poznala, proti komu bojuji."

"Nemohla bys to svému nechápavému mistrovi vysvětlit, můj přemoudřelý padawane?"

"No, když tak hezky prosíte," souhlasila Rin. "Jeho šermířský styl se mí zdál povědomý. Pak mi došlo odkud ho znám. Podobný mají dva z mistrů, s nimiž jsme trénovali, i jejich padawani. A oba ty mistry kdysi učil mistr Alnar. Pochopila jsem, že ten muž musel taky kdysi být jeho žákem. Nebylo zas tak těžké, předvídat, co udělá."

"No, má nebezpečně inteligentní žákyně, myslím, že bychom měli zjistit, kdo to vlastně byl."

To, co objevili, potvrdilo Aedrininy domněnky. Zabitý byl opravdu kdysi padawanem mistra Alnara, zběhl ze řádu krátce poté, co se stal rytířem, a od té doby o něm nebylo nic známo.

Uběhl rok a Aedrin s Velnorem tvořili sehraný tým. Když byli nuceni bojovat, stáli bok po boku, už nebylo zapotřebí dalších zkoušek, které by nutily Aedrin postavit se protivníkovi sama.

Pak dostali další úkol. Na jedné z okrajových planet se objevila hrozba.

Naimin, město vytesané ve skále. Na téhle příliš horké planetě byly jeskyně jedním z mála míst, kde se dalo žít. Když přišli osadníci, nejprve jen propojili už existující přírodní dutiny, postupem času však hloubili další a další prostory. Nakonec se z celého horského pásma stalo jediné velké město. Desítky metrů silná vrstva hornin chránila obyvatelstvo před smrtícím žárem dvojitého slunce.

A uprostřed toho všeho se pohybovaly dvě postavy oděné po způsobu rytířů řádu Jedi. "Jak se zdá, padawane, stopa vede do horních pater," ozvalo se. Mluvčím byl jeden z těch Jediů, vysoký mladý muž, kterému do očí padaly světle hnědé vlasy.

"Tedy do těch míst, kde se údajně skrývá nejvíc zločinců, Mistře," komentovala to asi patnáctiletá dívka, jíž přes rameno splýval dlouhý copánek padawana. Na začátku mise označila Naimin za Coruscant postavený na hlavu. Tady totiž byla patra stále nebezpečnější při postupu směrem nahoru. Čím větší měl kdo majetek, tím níž sídlil. Hlavním důvodem byla teplota, která byla v horních patrech o dost vyšší.

Mířili stále vzhůru. Po schodech, výtahy i po pojízdných pásech. "Mistře," ozvala se najednou Aedrin ve chvíli, když už nad nimi bylo jen asi pět pater a vzduch i kámen byl znatelně teplejší. "Cítím něco podivného. Jako by přítomnost něčeho známého, ale zároveň cizího. Není to příjemné," pokusila se popsat své pocity.

"Já vím, Rin. Také to pociťuji. Pochází to od osoby, kterou hledáme."

A znovu vyrazili jako šelmy za kořistí. "Támhle je!" řekla Aedrin. Velnor pohlédl směrem, kterým se dívka dívala, a uviděl jakousi ženu. Ano, opravdu ona byla zdrojem toho zvláštního pocitu. I přes teplo, jenž zde panovalo, byla zahalená tak, že z ní byly vidět pouze oči.

"Jdeme," šeptl ke své žákyni. Jenže zrovna v tom okamžiku žena pohlédla přímo na ně a začala ustupovat. V jejích pohybech bylo něco tak důvěrně známého, až Velnorovi přeběhl po zádech mráz. Posunkem ruky dal své učednici znamení a rozdělili se.


VIII. Pronásledování

Znovu na sebe narazili o osm pater níž před vchodem do jednoho z domů. "Zmizela uvnitř," zašeptala dívka. Přikývnul a zkusil otevřít dveře. Byly zamčené. Ušklíbl se pro sebe ? co vlastně mohl čekat jiného? Sáhl do pouzdra na opasku a vyndal elektronický paklíč. Už natahoval ruku k zámku, ale najednou si to rozmyslel a podal paklíč Aedrin. "Je řada na tobě." Tentokrát to byla ona, kdo pouze přikývnul. A s téměř profesionální zručností dveře odemkla. Trvalo jí to stěží o sekundu déle, než by potřeboval její mistr. Ten si dovolil spokojený úsměv - učila se opravdu dobře. Otevírání zámků tímto způsobem sice nepatřilo k věcem, které se v Chrámu obvykle vyučují, nicméně Velnor usoudil, že tohle je dovednost, jež se může hodit každému, i Jediovi. Vklouzli dovnitř. Cítili přítomnost té pronásledované. Jenže místnosti byly téměř jako bludiště. I přesto, že byla jen za zdí, museli proběhnout alespoň dvěma dalšími pokoji. A když se tam dostali, dělila už je další zeď. "Hraje si s námi," řekla Aedrin.

"Ano," souhlasil její mistr. "Ale myslím, že přišel čas hrát podle našich pravidel." Odepnul od opasku světelný meč a nechal vzplát jeho zelenou čepel. Několika rychlými seky vytvořil nový vchod. Z vedlejší místnosti k nim dolehl polekaný výkřik. Uvolněná část stěny nejisti balancovala na spodní hraně. Aedrin ji s pomocí Síly odsunula stranou. Ještě ani nestačila uvolnit celou šířku vchodu, když Velnor využil vzniklou mezeru, protáhl se dovnitř a rozeběhl se za tou ženou. Sotva Rin desku opřela o stěnu, pustila se za nimi. Najednou pocítila, jak se pronásledovaná začíná nečekaně rychle vzdalovat. Zarazila se - ta žena mizela směrem dolů. Dívka se rozeběhla tak rychle, jak to jen dokázala. V té rychlosti však nedokázala včas zastavit, a tak v poslední místnosti narazila do svalnatých zad svého mistra. "Zásah," komentoval to on suše. "Už nemusíš spěchat." Ukázal na dveře, před kterými stál.

"Výtah?" zeptala se Aedrin tak trochu zbytečně.

"Jo, soukromá cesta do dolních pater."

"Předpokládám, že zavolat si kabinu a sjet dolů normálně by asi nebyl nejlepší nápad." "To asi vážně ne, určitě se pojistila, abychom to neměli tak snadné." Odhrnul si vlasy z čela. "Ale ať nepočítá s tím, že bych šel pěšky. Dneska už jsem se kvůli ní naběhal víc než dost." Z pouzdra na opasku vyndal svinuté tenké, ale pevné lanko. Pak znovu zažehnul meč a opět proříznul cestu zdí. Zachytit vyříznutou desku bylo znovu na Aedrin. Velnor mezitím upevnil lanko. Natáhl si rukavice a se slovy: "Vzhůru dolů!" vkročil do temnoty hluboké výtahové šachty. Aedrin s přivřenýma očima pátrala v Síle a tak, když zezdola zaslechla své jméno a slezla k Velnorovi, který zatím proříznul otvor ve střeše kabiny výtahu, byla schopná mu říct, kde se sledovaná žena nachází.

"Na tomhle patře, směrem na západ. Zdá se, že už je dost daleko," sdělila mu. Šachta už dál nepokračovala a kořist hledala jinou cestu.

"Myslím, že jí můžeme nadběhnout," navrhnul Velnor. A znovu se rozeběhli. Kličkovali ulicemi vytesanými v kameni a snažili se zmenšit náskok pronásledované. Aedrin napadlo, že rozdíl proti horním patrům není jen v teplotě, tady osvětlovací panely zářily víc. Ale tmavě šedá barva skály byla všude stejná a rozhodně nepůsobila nijak optimisticky. Docela jí začínalo chybět sluneční světlo.

Skoro se jim to povedlo. Ještě zahlédli tu ženu, jak mizí v nějakém domě, než jim výhled zakryly zavírané dveře. "Už mě to pomalu přestává bavit," konstatoval mistr Jedi a ještě v běhu tasil světelný meč a elegantním pohybem rozsekl uzavírací mechanismus. Dveře se zase znovu otevřely. Vběhl dovnitř se svou učednicí v patách. Vzdálenost mezi nimi a pronásledovanou se stále zmenšovala. Nakonec znovu narazili na dveře výtahu. Konkrétně na zavírající se dveře. Velnor zase vytvořil nový vchod. "Opakovaný vtip," mumlal, "přestává být vtipem. Skoč!" Mistr i jeho padawan proskočili otvorem a jejich boty zaduněly na střeše kabiny. Hloubka pádu Aedrin překvapila, zdviž klesala rychleji, než dívka čekala. Najednou se s trhnutím zastavila a ozvalo se zasyknutí otevíraných dveří. A pak se kabina znovu vydala vzhůru. Rychle. Až příliš rychle. A Aedrin si uvědomila, že ...

"Chce nás přimáčknout ke stropu!" vyslovil Velnor její myšlenky. A znovu aktivoval světelný meč. Vyříznutý kus kovu zařinčel na podlaze kabiny. Aedrin měla dojem, že se už téměř může dotknout stropu šachty.. "Běž!" přikázal jí mistr. Skočila, uvědomujíc si, že on to už nemůže stihnout. A zjistila, že není schopná výtah zastavit, ovládací panel byl zničený. Přímo fyzicky pociťovala, jak se prostor zmenšuje. Věděla, že už tam nemůže být dost místa, aby skočil... a kabině se objevily Velnorovy nohy a vzápětí i celý mistr Jedi, který se zhoupnul dovnitř drže se okrajů otvoru. Pustil se a pružně dopadl na podlahu. Podíval se na ovládací panel, odlomil zkroucený kov na jeho povrchu a chvíli se špičkou ukazováčku rýpal ve spleti drátků. Nakonec se mu povedlo spojit ty správné kontakty a kabina začala klesat.

A pak nastalo další kolo pronásledování ulicemi. Aedrin, sahající svému mistru sotva k ramenům, měla co dělat, aby udržela krok s jeho dlouhým nohama. Hnědé pláště za nimi povlávaly jako podivná křídla. Povedlo se jim stáhnout náskok své kořisti. Už ji mohli vidět, jak se proplétá mezi chodci. Byla stále blíž a blíž... A onen až bolestně známý způsob, kterým se pohybovala, vyvolával v jejích pronásledovatelích zvláštní pocity. "Mistře," šeptla Aedrin.

"Já vím, Rin," odpověděl. "Jen to nedovedu určit." Spěchali dál, nespouštějíc oči z té podivné postavy. Potom zmizela za dalšími dveřmi. Na zámek tentokrát použila Aedrin paklíč. Znovu se proplétali labyrintem místností. "Už to začíná být poněkud stereotypní," povzdechl si Velnor. "Jo," souhlasila jeho žákyně. "Chtělo by to změnu."

"Dočkáš se, nemůže utíkat do nekonečna. Nakonec se musí zastavit."


IX. Známá neznámá

Zastavila se, když už neměla kam dál utéct. Stála u vzdálené stěny jakési prostorné haly, která nejspíš sloužila ke shromažďování. Vysokou klenbu podpíraly dvě řady kamenných sloupů. Mistr a padawan vběhli dovnitř a zastavili se těsně u dveří. Vysoký Velnor se světle hnědými vlasy, které mu padaly do čela a pod nimiž zářily tmavě modré oči. A půl kroku za ním Aedrin, sahající mu sotva k ramenům, s plavými vlasy upravenými v padawanském účesu, tmavě hnědé oči upřené na postavu naproti.

Žena na druhé straně sálu pohnula rukou a dveře se s třesknutím zavřely. Už nemohla dál utíkat, tak se rozhodla bojovat. Jediové zvolna vykročili směrem k ní. Vyšla jim vstříc. Zastavili se pár metrů od sebe asi v polovině sálu. V ruce té ženy, která se teď zdála mnohem menší, než když ji viděli jen jako prchající siluetu, se objevila rukojeť světelného meče a z ní vytryskla zářící čepel, jež svou rudou barvou vyvolávala představu krve. I Aedrin a Velnor uchopili meče, jen je zatím neaktivovali. Jejich protivnice sáhla levou rukou ke krku a rozepnula sponu. Temně rudý plášť sklouznul na zem, ale tvář jí stále zakrýval závoj stejné barvy. V odpověď odložili své pláště i oba členové řádu Jedi. Dvě světle oděné postavy proti jedné v černých kalhotách a stejně černé tunice s rudou výšivkou. Po zádech jí splývaly desítky havraních copánků stažených z čela rudou stuhou. A oči, které se dívaly přes horní okraj závoje, žhnuly neskrývanou nenávistí. Čepel červeného meče, mířící k Aedrin a Velnorovi, se pohnula k prvnímu výpadu. V tu chvíli se rozzářily i meč modrý a zelený.

Tři barvy světla se střetly. A potkávaly se znovu a znovu, modrá a rudá, rudá a zelená. A ta žena oděná v černé a rudé byla víc než dobrá. V průběhu boje někdo z nich zasáhl kabel, který napájel osvětlovací panely, a ty zhasly. V nastalém šeru se zdálo, že neexistuje nic kromě záře těch zbraní. Z ruky té ženy vlétl svazek blesků zamířil k Velnorovi, zatímco rudá čepel dál zaměstnávala Aedrin. Velnor zachytil výboj svým mečem. Další blesk neočekávaně zasáhl jeho padawana. Dívka upadla na zem a lapala po dechu. Neznámá zkřížila zbraň s Velnorem. Pak si prudkým škubnutím strhla závoj. Na její tvář dopadlo světlo ze dvou čepelí. "Mistře!" vydechli Aedrin s Velnorem současně.

A ta, která nosila tvář Elidy Caisin, využila protivníkova zaváhání a ponořila rudě žhnoucí ostří do těla Velnora Tareka, Elidina žáka. Na tváři měla téměř blažený výraz. Aedrin, která se konečně dokázala pohnout, vyrazila do útoku. Modrá čepel se mihla vzduchem, aby se setkala s červenou. Žákyně i mistr konečně pochopili, proč jim ta žena připadala tak známá. Aedrin se zmocňoval vztek na tu, která si dovoluje vypadat jako její mrtvá mistryně a jejíž zbraň ji právě připravila o druhého mistra. Ještě nebyl mrtvý, ale umíral, to cítila.

"Klid, padawane," řekl Velnor tiše hlasem poznamenaným bolestí. A pak začal citovat: "Nejsou emoce, jen mír. Není ukvapenost, ale klid. Jedi nejedná pod vlivem zloby, nenávisti, strachu a agrese, ale v klidu a míru s použitím Síly." A bouře v Aedrinině nitru utichla stejně jako tenkrát, když jí položil ruku na rameno v době, kdy stála proti svému prvnímu protivníkovi. A znovu, stejně jako tenkrát, tančily dvě čepele svůj tanec smrti. Jenže teď neměla Rin žádnou výhodu, styl té ženy jí nebyl ani vzdáleně povědomý. A tak zakolísala, když ji rudé ostří zasáhlo do nohy. Bez ohledu na to, jak dobrý měla dívka výcvik, ještě pořád jí chyběly zkušenosti. A jak to tak vypadalo, už asi nebude mít příležitost nějaké získat. Bolest spolu se sílou úderů, které na ni dopadaly, ji nutila klesnout na jedno koleno. Pak jí další sek zranil levou ruku a ona musela zbraň držet jen pravou. Cítila, že už dlouho vzdorovat nevydrží.

Najednou se kolem ní mihnul zelený záblesk. Velnor hodil po její soupeřce svůj meč. Žena uskočila dozadu, aby se mu vyhnula. Aedrin toho využila a postavila se na nohy. Snažila se sice co nejvíce ulehčit pravé noze a levou ruku držela těsně u těla, nicméně stála. Letící meč pohasnul a ozvalo se zacinkání, jak kdesi ve tmě dopadl na podlahu. Rin zaútočila a snažila se tlačit protivnici dál dozadu. Zdvihla zraněnou ruku a pokusila se podrazit jí nohy pomocí Síly. Žena zakolísala, ale neupadla. Zato použila další blesky, aby si dívku udržela od těla.

Jenže Aedrin uviděla něco, o jí dodalo nové síly. Velnorův meč se opět aktivovaný vznášel pod stropem a mířil k jednomu ze sloupů. Rin pochopila, co má její mistr v úmyslu a nutila tu, jenž měla Elidinu tvář, ale ne povahu, ustupovat stále dál k zadní stěně síně. Zelený meč naříznul u stropu čtyři sloupy z dvanácti. Žena už stála stěží dva metry od zdi. A pak Velnorova žákyně spatřila, jak se levý z dvojice pilířů nejbližší stěně začíná pohybovat. Udělala poslední výpad, Silou zatlačila na levý z dalšího páru a několika skoky se přenesla ke svému mistrovi. Sotva si stihla pomyslet: Snad ty sloupy nejsou jen na ozdobu, když se všechny čtyři naříznuté zhroutily.

Žena, do té doby zaujatá vysíláním blesků k prchající dívce, se zarazila. Velnorův meč se zařízl i do povážlivě praskajícího stropu a pak se vrátil do ruky svého majitele. Jejich protivnice si konečně uvědomila, co se děje a rozeběhla se pryč. Tak se ocitla přesně uprostřed padajícího kamení.