Já a moje druhé já

Autor: LostForever

Přítomnost (minulost) versus budoucnost (přítomnost)…

„Když se na to všechno dívám s odstupem času, nevím, zda to bylo štěstí nebo smůla, spíš to byl ale můj osud a ten, jak známo byl skrytě veden téměř od počátku mocí Temné strany. Vesměs všechna rozhodnutí, která jsem udělal byla špatná, až na jedno… nebo dvě.
Svoje nejbližší jsem zabil, nebo mě začali nenávidět. A sám jsem zemřel s nimi, uzavřený ve vlastním těle. To ta bolest ze mě udělala opravdového Sitha. Toho, který se chtěl pomstít všem za své vlastní chyby, toho, který cítil tolik, že se to nedalo nikdy a na ničem vybít. Pokaždé jsem myslel, že se rozletím na miliony kousků a vztek přinášel alespoň dočasnou úlevu. Proto jsem dělal všechny ty věci a nelitoval jsem jich. Připadá mi, že jsem to vydržel až příliš dlouho. Stále jsem váhal, co dělat, až nakonec musel přijít někdo, kdo mi konečně otevřel oči, nebo spíš úplně zavřel, a jsem tomu rád. To bylo právě v době, kdy jsem se začal trochu vyrovnávat. Doufal jsem ve změnu, ale žádná nepřicházela a já věděl, že už navždy budu ztracen, protože kdo jiný může změnit můj život než já sám? A já selhal. Znovu a znovu.
Teď už vám to mohu klidně povykládat. Od doby, co jsem splynul se Silou mám totiž spoustu času. Pořádně si to ale rozmyslete než začnu, možná nemáte tolik času co já a nechtěl bych už zmařit další život. Abyste tomu správně rozuměli, za dobu mého pobytu ve spárech Temné strany se stalo něco, čeho bych se, kdybych ovšem znal svou budoucnost, nechtěl nikdy dožít. Naštěstí pro mě tomu ale tak nebylo, neboť mé minulosti přikrývala víčka blažená nevědomost a mé budoucnosti se naskytla báječná možnost všechno napravit. Jenomže – já si tohle všechno pamatoval a věděl jsem, že sám vývoj své osobnosti ze zajetých kolejí nevyhodím, a tak mi nezbývalo než doufat, že si mé minulé já neodnese z tohoto zážitku totéž co já kdysi. Opak byl pravdou a jestli se změnilo alespoň pár maličkostí, to vám neřeknu, protože v mém mozku už dávno neměly vzpomínky na hezké věci místo. Doufám alespoň, že on stihl to, co se nepodařilo mě. A totiž říct Padmé a Obi-Wanovi v dobrém, jak moc si jich vážím.
Ohlédnu-li se za tím vším nezbývá mi než konstatovat, že jsem nikdy nebyl příliš dobrý Jedi, příliš dobrý manžel, ani příliš dobrý Sith, i když vím – ani toto vyjádření není přesné. Avšak ani teď, když už je to všechno za mnou, si netroufám soudit svůj život - bylo by to velmi obtížné.
Teď, nikdy více nechci propadat depresím, tu budu do věčnosti. Má mysl už není temná a já už nejsem ničím poután a jsem tu pro vás. Dovolte mi proto alespoň částečně napravit mé skutky, a když budete někdy potřebovat radu, nebojte se a vzpomeňte na mě, neboť já zažil snad úplně všechno…
Jediné, co mě trošičku zaráží je, že jsem tu sám. Bez přátel. Přestože zemřeli dávno přede mnou… i když já skonal ve jménu dobra. Nahoře asi udělali chybu. Možná je to můj trest. Však jsem si jej taky vybral sám… odsoudil jsem se k samotě. Na Temné straně nejsou přátelé. Já mám svět sám pro sebe. Patřím do obou, ale v podstatě nikam. Nikdo mi již nemůže nic diktovat, ale také mě nikdo nepotřebuje. Zbýváš už jenom ty, vesmírný poutníku. Proto mě uchovej ve své mysli jako odstrašující příklad a dej, ať nikdo nikdy už nežije svůj život tak, jako jsem ho žil já.“

- K čemu jsou vzpomínky na budoucnost, pokud víš, že se žádná nekoná?
- Naděje a zoufalství jsou dvě strany téže mince.
- Pokud máš nejlepšího přítele, udělej si čas na to, abys mu řekl, co pro tebe znamená.
- Bez práce se nedosahuje štěstí a bez boje vítězství.
- Úspěšný je pouze ten, kdo něco dělá, namísto aby čekal úspěch.
- Mít naději v budoucnost znamená silně se držet přítomnosti.
- Kdo říká trpělivost, říká odvaha, vytrvalost, Síla.
- Moc… není dobrá, ani špatná. Moc se může stát dobrem, moc se může stát zlem, záleží na tom, kdo ji používá a jak s ní dovede zacházet.

„Povím vám, pokud o to ovšem budete stát, jak vzpomínka na budoucnost nahlodala mé představy o Temné straně, a jak jsem si to vlastně způsobil sám, protože jsem nedokázal vymyslet nic lepšího než to, co jsem tehdy sám sobě řekl. Na každý pád to však bylo nevyhnutelné…“

„Budu ti to, poutníku, vyprávět z pouze pohledu mého lepšího já, abychom se do příběhu příliš nezamotali. Pamatuji si to, stejně jako řadu jiných věcí, jako by se to stalo včera…“

Meditoval jsem ve svém pokoji. Seděl jsem na podlaze v poloze lotosového květu. Skrze celé tělo mi proudila Síla, byl to úžasný pocit. Přicházelo jí stále víc a víc, najednou byla uvnitř mě, tak obrovská… a pak se najednou začala vytrácet. Chtěl jsem si ji udržet, ale nešlo to a ona stále odcházela, jako kdyby mě jí někdo úmyslně zbavoval. Snažil jsem se koncentrovat tak, abych ji mohl myslí opět uchopit a přitáhnout ji zpět. Dařilo se mi to až do té míry, že jsem vystoupil kamsi mimo sebe.
„Dnes jsem si celkem jistý, že mi někdo pomohl, protože moje schopnosti v Síle nebyly v té době ani zdaleka tak velké. Dokonce myslím, že vím, kdo ten někdo byl.“
Síla byla pryč, necítil jsem vůbec nic. Moje mysl se vznášela někde v nicotě. Náhle mě v jejím vzdáleném koutu polechtal špičatý koneček jiné síly, tak mocné, že jsem si to ani nedokázal představit. Ovinul se kolem mojí mysli aniž bych ho volal a zakrátko jsem tu moc cítil uvnitř sebe. Trvalo chviličku, než mě celého prostoupila a pak… Moje tělo najednou zmizelo, jako by nikdy neexistovalo. Má mysl společně s mým vědomím se ocitly nevím kde, v obětí té ohromné síly. Cítil jsem nezměrné proudy částic, jak se kolem nás míhají neuvěřitelnou rychlostí. Zároveň jsem cítil veliký neklid. Na okraje mysli mi začaly narážet útržkovité vzpomínky, které mi nepatřily (nebo jsem si to alespoň myslel). Snažil jsem se proti nim bránit, ale byl jsem příliš slabý, a tak jsem se jen nechal unášet dál tou cizí mocí. Stavět se na odpor by nemělo smysl. Rychlost proudů částic kolem mě slábla, nárazy vzpomínek byly pozvolnější, ale žádná nepronikla do mé mysli jinak než jako záblesk, který byl ihned vymazán. Stále jsme zpomalovali… až jsme úplně zastavili. Velká moc povolila své sevření a moje mysl se cítila slabá, velmi slabá, jako když v lodi odpojíte přívod vzduchu. Těžkla a malátně klesala zpět k zemi. Pronikli jsme atmosférou a lehce padali mezi výškovými budovami. Potom jsem uviděl své tělo. Sedělo, či spíše leželo na kraji ulice zády opřené o zeď tovární haly. Blížili jsme se k němu.
Šíleně jsem se lekl, když jsem se probral ve vlastním zesláblém těle. Trhnul jsem sebou tak silně, až jsem se pěkně narazil hlavu o tu zeď. Jen tak jsem tak seděl a mé oči bloudily kolem. Na žádný jiný pohyb jsem se totiž nezmohl. Bylo mi strašně zle. Pomalu jsem se rozpomínal. Ano, byl to Coruscant, ale vypadal krapet jinak, než jsem ho znal. Jakoby za tu chvíli děsivě zchudl a zestárl. Cítil jsem, že sem nepatřím.

Velké narušení Síly otřáslo vesmírem a v každém, kdo jej zaznamenal rostly obavy. Tedy až na jednoho, jenž věděl, že to už brzy přijde. A teď, když to bylo konečně tu, stačilo jen si vzpomenout, za jakým účelem to tenkrát udělal. Na tváři Sitha vládnoucího galaxii se objevil samolibý škleb, neboť věděl, že budoucnost zůstane zachována.
V jiném vzdáleném koutu galaxie pocítil tento neobvyklý výkyv i Ben Kenobi, můj starý Mistr. Jeho mysl byla stále ještě velmi bystrá, a tak si dal dvě a dvě dohromady. Z mého vyprávění věděl o malém výletu do budoucnosti a proto také věděl, kde mě má hledat. Přijal svou novou roli, opustil mého syna a vydal se za mnou, aby zachoval tok času.

Byl jsem bezbranný. Síla mě opustila, nechápal jsem proč. Byl jsem hodně zesláblý a dost zmatený.
„Vlastně jsem měl docela štěstí, že jsem se neprobudil na Naboo u Padmeina hrobu, to by mě vážně nejspíš kleplo. I když... já ji v té době ještě neznal tak dobře, jak bych chtěl.“
A co horšího – při meditaci vždycky odkládám svůj světelný meč! Sine armis et sine arte! (lat.: Beze zbraní a bez umění(zde schopností)! – pozn. aut. ) Moje situace byla žalostná. Nezbývalo než čekat, až se mi vrátí síly alespoň na to, abych mohl jít pryč.
Kolem nikdo neprocházel a já neustále jen zíral do kdysi fialové zdi před sebou. Zem byla hrozně studená, to jediné jsem teď byl schopen vnímat.

Jedním z těch, co ucítili narušení Síly jsem byl i já, tedy Darth Vader. Jak se dalo čekat, ani má paměť nezklamala a vycítil jsem příležitost změnit svou minulost.
„Tenkrát jsem si bláhově myslel, že se mi to za pomoci Síly Temné strany podaří. Vlastně jsem také jen mlhavě tušil, že se tomuto mému já, zde budoucímu, nepovede co zamýšlí. Proč jinak bych byl tímhle… plechovým panákem? Grrr, to mám zase jednou vztek! Mám chuť si dlouze pohovořit s Obi-Wanem… Ne! Poutníče, neodcházej! Klidně se zase posaď a poslouchej. Stejně už ti nemůžu nijak ublížit… i kdybych třeba chtěl, s tím už je nadobro konec.“
„Všechno jsem promýšlel, avšak jedna moje část stále nevěděla, zda vůbec chce něco měnit. Ani jsem neměl jistotu, jestli to setkání ve mně neprobudí starou křivdu - takhle jsem to alespoň bral já. V tom případě bych mohl udělat něco nepředloženého a pokud bych se nedokázal dostatečně ovládnout, doplatili bychom na to oba. A nejen my. Takhle to ale v knize osudu psáno nebylo. Buď ji ve svých rukou držela Temná strana, nebo jsem byl od samého počátku odsouzen držet se jednoho scénáře. Cosi dobrého se mi přece jen podařilo vykonat – nakonec jsem nastolil rovnováhu Síly.“
Tedy temný lord ze Sithu, který vlastně ani nevěděl co chce, se rozhodl udělat vše co je v jeho silách, aby se pokusil napravit sám sebe. Zatím však nevěděl v jakém smyslu…

Starý Ben sledoval průhledem vesmírné lodi v téměř dezolátním stavu hvězdy na pozadí nekonečného prostoru. Přemítal, jestli jeho mladý žák bude na určeném místě, či nikoli. Vlastně by byl nejraději, kdyby jej tam nenašel, protože ta skutečnost by mu poskytla alespoň prchavou naději, že budoucnost má možnost být změněna. Smutně odvrátil svůj pohled od průzoru. Ani pro něj nebude toto setkání lehké.
„Jsem rád, že jsem tě ještě zastihl, příteli,“ pravil a pohlédl přitom na pilota.
Odněkud ze zadních partií lodi se ozval řev Wookieho.
„Jo,“ zazubil se muž u přístrojů, „měls štěstí,“ a dál se věnoval pilotáži.
Ben přecházel sem tam ve vedlejší místnosti, ruce měl spojené za zády a pohledem při tom sledoval svoje boty.
Pilot očekával nějakou další konverzaci, obvykle byl totiž jeho přítel mnohem výřečnější. Několikrát se ohlédl a přišlo mu divné jeho zvláštní chování.
„Takhle nervózního jsem tě nikdy neviděl, starouši,“ prohodil. „Je snad něco, co bych měl vědět ohledně účelu naší cesty?“
„Ne,“ hlesl Ben.
„Fajn, tak proč mám pocit, že bych měl něco vědět?“
„Nevím,“ Ben ho vnímal jen pomocí Síly, jeho myšlenky bloudily jinde.
„Hele, já bych to vážně moc rád věděl. Nechci se totiž s touhle kocábkou dostat do křížku s imperiálními křižníky, chápeš jak to myslím…“
„Tahle cesta proběhne hladce.“ Ben se zastavil a věnoval mu trochu pozornosti.
„Tak to doufám,“ řekl spíš pro sebe pilot. „Jak tohle sakra můžeš vědět? “ zeptal se v zápětí. Na zádech ucítil Benův pohled. „Promiň, já zapomněl…“ ,Tajná cesta, vševědoucí Ben - tak tohle mi scházelo,‘ mumlal.
Ben tuhle poznámku přešel bez povšimnutí a dál se zabýval svými myšlenkami.

Vůbec nevím, jak dlouho jsem byl mimo, jisté je, že když jsem se znovu probral, ulice byla tmavá a třásl jsem se zimou, i přes to, kolik má jediovské oblečení vrstev. Taky jsem měl docela hlad, což bylo první známkou toho, že mé tělo zase začíná fungovat tak jak má. Na druhé straně ulice jsem matně rozeznával obrysy něčeho, čeho jsem si předtím nevšimnul. Ta věc se nehýbala. Vůbec mě nenapadalo, co by to mohlo být, ale třeba by se to mohlo hodit. Chtěl jsem si ji přitáhnut, ale došlo mi, že to nedokážu. Ztěžka jsem se zvedl, vlastně mě docela překvapilo, že už to jde, a zamířil tím směrem. Zamžoural jsem do tmy, abych předmět nalezl. Malinko mě zarazilo, když jsem ho opět objevil, že jsem nejspíš byl úplně vychýlen z kurzu. Sehnul jsem se a chtěl tu věc sebrat. Má ruka se dotkla něčeho kovově chladného, pak jsem zaslechl svist, jako když prudce máchnete něčím tenkým. Rychle jsem ucuknul. Na dlani jsem ucítil pálivou bolest a věděl jsem, že mi tam stéká pramínek krve (Tenkrát jsem měl ještě obě ruce vlastní.). Zezdola jsem uslyšel krátký chrčivý zvuk, potom ta věc za temného bzučení zmizela z mého zorného pole. Stále jsem byl tak zesláblý, že jsem si dokonce ani neměl sílu vynadat. A ten rychlý pohyb mě připravil i o její zbytky. Opřel jsem se o protější zeď a sesul se k zemi. Téměř ihned jsem upadl do spánku a bylo mi úplně jedno, v jaké nepřirozené pozici jsem zkroucený. Až se probudím, budou mě pěkně bolet záda, stoprocentně budu mít šílený hlad a otlačeniny všude, kde jen to jen jde.

Když jsem se druhý den ráno probudil, zdálo se, že se cítím normálně, ale ve skutečnosti jsem měl pocit jakési nesounáležitosti s tímto světem a chtěl jsem pryč. Kamkoli, hlavně pryč z téhle tovární ulice. Vstal jsem, trošku jsem se protáhnul a chvíli se rozmýšlel, kterou stranou ulice se dát. Asi to bylo způsobeno ztrátou mých schopností, ale nemohl jsem si vzpomenout jestli jsem tudy někdy prošel a jakým směrem. Rozhodl jsem se jít vlevo, protože druhý konec ulice se ztrácel v šedém dýmu, což mi nepřipadalo jako zrovna šťastné řešení.
‚Třeba po cestě narazím na něco známého a vzpomenu si kudy se jde dál, ‘pomyslel jsem si. Napadalo mě pouze jediné místo, kam bych mohl jít – Chrám Jediů. Tam mi možná dokážou pomoci. Když se mi podaří najít mého Mistra…
Hlady jsem téměř šilhal, ale k Chrámu jsem ještě došel. Několikrát jsem se musel zeptat na cestu a pokaždé na mě dotyčný zíral tak podivně, že jsem si už skoro říkal, jestli jsem tu správně. Když jsem stanul před jeho branami, překvapilo mě, jak je celá budova neudržovaná. A co víc – vstup byl uzavřený, ne jako obvykle. Abych se dostal dovnitř, musel jsem trochu odsunout těžké kamenné dveře, což pro mě teď nebylo nic lehkého. Vstoupil jsem a pokračoval rovně. Moje kroky se nesly jako ozvěna chodbou. Ať jsem se rozhlížel jak chtěl, nepodařilo se mi zahlédnout ani živáčka. Ta prázdnota všude kolem mi nepříjemně připomínala moji vlastní. Procházel jsem mezi proudy žlutavého světla dopadajícího dovnitř zdobenými okny. Hodiny a hodiny jsem bloudil chodbami majestátního Chrámu, jediného bezpečného místa, které jsem znal. Každá další místnost byla stejně prázdná a bez života, jako ta předchozí. Probouzelo to ve mně pocit beznaděje. Hlavou mi začalo vířit spoustu otázek. Kde jsou všichni Jediové? Odešli? Kam... a proč? Co se mi to stalo a jak? Co mám dělat? Jak je vidět, měl jsem teď trochu delší vedení.
Vracel jsem se zpátky k bráně, avšak něco mě donutilo zastavit se ještě ve vstupní hale. Otočil jsem se zpět a sledoval zvířené prachové částice poletující ve vzduchu, v záři světla na pozadí sloupořadí a stěn, které mi byly ještě nedávno domovem. Stále se mi vnucoval pocit, že Jediové jsou již dávno minulostí, což se ale zcela vymykalo veškeré logice – vždyť zrovna včera mi Mistr Yoda říkal, že má pro mě a mého Mistra nějaký úkol… Tak co se mohlo stát?? Jen tak jsem tam stál a přemýšlel, mohlo se zdát, že se snažím pohledem proniknout skrze zdi, ale jen jsem se snažil dát své mysli znovu nějaký řád.
Někdo se za mnou prosmykl škvírou mezi dveřmi do Chrámu. Podvědomě jsem zaslechl kroky, avšak doopravdy jsem je nevnímal ani trochu. Kdyby mě teď chtěl někdo zabít, měl by k tomu dokonalou příležitost. Ani jsem se nepohnul, myslí nepřítomen. Zpátky do reality mě vrátila až ruka, kterou mi kdosi položil na rameno.
Lehce jsem sebou trhnul a pomalu jsem se otočil. Cizí ruka sklouzla pryč. Před sebou jsem uviděl postavu v hnědém plášti s širokou kápí na hlavě, staženou do tváře tak, že ji nebylo téměř vidět. Osoba zvedla trochu hlavu, aby si mě lépe prohlédla a já nakrátko zahlédl jeho oči. Příchozímu jemně zacukalo ve tváři, následně si bleskurychle stáhl kápi z hlavy. Chvíli jsme na sebe hleděli. Připadal mi velice povědomý, snad jsem ho už někdy viděl. Nadechl jsem se a opatrně se zeptal: „Vy… jste Jedi?“
„Ano,“ odpověděl známý hlas.
„Potom znáte, Obi-Wana Kenobiho.“
„To znám, padawane.“
To oslovení mě trochu probralo, protože jsem ho nikdy neměl rád a Obi-Wan mi tak s oblibou říkával, když mě chtěl uvést do patřičných mezí. Hleděl jsem mu do tváře, ale stále jsem si nebyl jistý. I když… v tuhle chvíli bych snad uvěřil úplně všemu.
„A… nevíte, kde bych ho mohl najít?“ zkusil jsem to.
Muž se ustaraně usmál. „Jistěže to vím, snad si nemyslíš, že bych mohl zapomenout.“
Tahle odpověď mi připadala přinejmenším divná.
„Stojí před tebou.“
„Vy…,“ chvíli mi trvalo, než jsem si to srovnal v hlavě, „Jak to, že… Co se vám to…? Mistře Kenobi! Ani nevíte, jak jsem rád, že vás vidím!“ Možná bych se mu vrhl kolem krku, ale až zase takovou radost jsem, vzhledem k okolnostem, neměl.
„A my se známe?“ opáčil Ben. „Víš, jsem už starý a možná mi budeš muset osvěžit paměť.“
Zarazil jsem se. „Vy mě nepoznáváte, Mistře?“
Benův výraz byl stejný, očekával, že se představím.
„To jsem já – Anakin Skywalker, váš žák.“ To poslední slovo mi šlo těžko přes rty.
Ben se zamyslel. „Ale… to přece není možné… ty už máš být dávno mrtvý,“ svraštil obočí.
„Musel dělat překvapeného, přestože o všem věděl, ale já to nepoznal. Stručně řečeno jsem byl bez svých schopností v Síle úplně k ničemu.“
„Cože??“ nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Ta zpráva mi úplně vyrazila dech. To, že Obi-Wan ze dne na den zestárnul o dvacet let bych ještě překousl, ale tohle…
„Zemřel jsi. Není to tak dávno… no, vlastně je.“
„To není pravda,“ opakoval jsem nevěřícně. „Vždyť já… jsem tady… dýchám vzduch a… a mám hlad a… krvácím,“ natáhl jsem k němu pravou dlaň s rudým šrámem. „Myslíte, že bych se mohl zranit, kdybych byl mrtvý?! Že bych mohl cítit bolest nebo hlad?!“
„To nevím, ještě jsem nebyl mrtvý...,“ zapochyboval Ben.
„Ale já NEJSEM mrtvý,“ snažil jsem se mu vysvětlit. „Nejsem žádný duch nebo tak něco, a vy byste přece ducha poznal, ne?“
„Zatím jsem se s žádným nesetkal. Ty jsi první.“
Zavřel jsem oči a zhluboka jsem se nadechl, abych sebral další síly, protože Obi-Wan to očividně stále nehodlal pochopit. „Dobrá... Nepřidělávejte mi další problémy Mistře, prosím. Já za vámi přišel pro radu...“
„To já byl ten, kdo přišel,“ neodpustil si připomenout. Bylo vidět, že uvnitř se nezměnil vůbec, takhle jsem ho znal já – chtěl mít vždycky pravdu.
„... potřebuji poradit. Mám totiž jeden docela velký problém, který mi možná pomůžete vyřešit. Doufám...“ pokračoval jsem.
Ben pozorně naslouchal.
„Řeknu vám to od začátku, abyste to správně pochopil. Včera jsem s vámi mluvil a vy jste byl... ehm... mladší a celý Chrám Jediů kypěl životem. A právě včera jsem taky meditoval ve svém pokoji, když se stala ta podivná věc.“ Na chvíli jsem se odmlčel, abych si lépe promyslel, co mu dál budu povídat. „Během své meditace jsem narazil na jakousi mocnou sílu, kterou jsem chtěl... hmm... kterou jsem si chtěl přivlastnit, ještě před tím se totiž stalo to, že ze mě náhle vyprchala veškerá Síla. A když přišla ta nová, chtěl jsem si ji udržet, ale...“ Tak jsem mu odvykládal celý svůj příběh, až do doby, kdy jsme se setkali tady v tom liduprázdném Chrámu. Když jsem skončil přistihl jsem Obi-Wana, jak lehce kývá hlavou.
Upřel na mě svůj pohled a já na něj také. „Pokud říkáš pravdu – nemám důvod ti nevěřit – je možné, že jsi sem přišel skrze čas, jiné vysvětlení pro to nemám. Ačkoli nevím, jak se ti to podařilo. Byl by to rovněž důvod, proč jsi ztratil své schopnosti, jelikož v této realitě v podstatě již neexistuješ. Jediné, co vím jistě je, že tady nemůžeš zůstat, musíš se vrátit do svého času, a nesmíš tu zůstávat příliš dlouho, jinak by se mohla změnit budoucnost. Tím, že jsi tady jsi narušil tok času – musíš se vrátit dřív, než se stane nějaká zásadní věc ve tvém životě, nebo něco, co by jsi mohl nějak ovlivnit.“
Vychrlil na mě tolik skutečností najednou, až mě z toho rozbolela hlava. „Mistře,“ namítnul jsem, „mám strašlivý hlad a jestli se hned nenajím, tak nejspíš umřu a to by přece ovlivnilo budoucnost daleko víc...“
„Tak dobrá, ale rychle. Dostal jsi se sem skrze Sílu, tak tě skrze ni také pošlu nazpět. Teď pojď, znám tady jeden docela dobrý lokál...“ vzal mě kolem ramen a společně jsme prošli branou Chrámu Jediů na rušnou ulici.

Seděli jsem s Kenobim v jakémsi zakouřeném putyku a já se z něj snažil dostat okolnosti mé smrti. Jídlo nám donesla z mého pohledu nepříliš atraktivní číšnice. Byla vysoká a štíhlá. Uprostřed obličeje jí místo nosu vyrůstal podivný chobot, lebku měla holou a zelenou až na pár chlupů a zvláštních bílo-fialových skvrn. No a to jídlo? První dojem – odporné. Ale nakonec se to jíst dalo, v podstatě by se dalo říct, že mi i zachutnalo. Ten název si bohužel nepamatuji, protože byl v nějakém z těch galaktických jazyků, které jsem neznal. Musím ale uznat, že jejich kuchaři by prospěla trocha kreativity.
Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, Obi-Wan mi nechtěl prozradit vůbec nic. Vlastně, něco mi řekl: že se mám na co těšit. Bylo to však tak neutrálním tónem, že jsem nebyl schopen to přesněji pochopit.
„Možná to bylo tak lepší. Opravdu nevím, co bych dělal, kdyby mi tehdy Obi-Wan řekl celou pravdu. Nejspíš bych tomu, co se událo potom stejně nedokázal zabránit, a kdyby ano, možná, že bys tu teď nebyl ty, můj příteli. Dovol mi, prosím, tě tak oslovovat, moc opravdových přátel jsem totiž ve svém životě neměl.“
„Mimochodem, Mistře, proč jste šel do Chrámu, když je dávno opuštěný?“ zeptal jsem se.
„Hledal jsem tebe,“ řekl.
„Mě?“ opáčil jsem, „Vždyť jste mě vůbec nepoznal.“
„O to nejde. Cítil jsem narušení Síly, proto jsem tady.“ Obi-Wan ztišil hlas. „Galaxii vládnou Sithové, Anakine, a já si nebyl jistý co ten výkyv způsobilo. Ty máš štěstí, že jsem tu, protože jinak... “ zbytek věty spolkl a já si její konec uvědomil, až za několik let. „Nějak to vyřešíme.“
„V té době již měl vymyšlený plán, který měl zmařit záměry zlého Sitha. Rozhodl se můj návrat provést jinak, než jsem mu to kdysi popisoval. Doufal, že mi tím pomůže. Bohužel však Sith měl svoji verzi vymyšlenou mnohem dokonaleji...“

Po jídle jsme se s Kenobim vrátili zpět do Chrámu. Tvrdil, že je postaven na nějakém zdroji Síly, takže to bude nejlepší místo, kde je možné provést můj návrat. Nebyl jsem si jist, jestli by nebylo lepší uskutečnit ho na místě, kde jsem se poprvé objevil, ale Obi-Wan trval na svém.
Vešli jsme do místnosti, kde se kdysi scházela Rada. Teď byla pustá, v křeslech dlouhou dobu zasedaly jen vrstvičky prachu. Za velkými okny svištěly rozmanité typy aut. Ještě nikdy jsem tu nebyl, dokonce i když jsem dnes procházel prázdným Chrámem jsem se této místnosti ze zvyku vyhnul.
„Tady je koncentrace Síly nejvyšší v celém Chrámu,“ řekl Ben.
Stál jsem u dveří a sledoval ho, jak setřel prach z jednoho z křesel a odložil na něj svůj plášť.
„Co teď?“ zeptal jsem se tiše, stejně jako tenkrát, když mě Jediové brali mezi sebe.
Ben mi pokynul. „Postav se doprostřed toho ornamentu na podlaze a otevři svou mysl.“
Sledoval jsem čáry na zemi, stoupnul si do jejich středu a udělal jsem, co mi Obi-wan řekl. Díval jsem se na něj, čekal jsem. Zavřel oči a začal se soustředit. Za chvíli je opět otevřel, ušklíbl se a vydechl. Na mé tváři se objevil zmatený výraz.
„Musíš otevřít svou mysl...“ pronesl.
„Ale já to udělal,“ přerušil jsem ho.
„Ne,“ konstatoval. „Zapomněl jsem, asi to teď nebude pro tebe zrovna nejlehčí. Měl by ses to znovu naučit...“
„Jak?“ chtěl jsem vědět.
Ben zvedl obočí. „To bys mě nesměl pořád přerušovat,“ Na chvíli se odmlčel a prohlížel si mě. Potom odvrátil pohled do strany. Přešel podél stěny k oknu a zadíval se na oblohu. „Asi to nepůjde tak rychle, jak bys chtěl,“ řekl, „Zkus stejnou meditaci, jakou jsi dělal vždycky.“
„Obi-Wan dobře věděl, že tam nahoře jsem. Bylo pro něj teď velmi těžké oddělit nás, každého do jiného světa. Svého žáka měl rád, zato mě musel nenávidět. Ale protože jsem to byl já a opět já, s určitostí nevěděl, co by vlastně k němu měl cítit. Jediné, to věděl jistě, bylo, že jeho žák nesmí získat podezření, že udělal před svou smrtí něco, co by je dokázalo postavit proti sobě. Nesměl se k němu proto chovat chladně a už vůbec ne nepřátelsky – to by snad ani k mému bývalému já nedokázal, tedy dokud jsem to stále ještě byl já...“

Seděl jsem na zemi a zkoušel meditovat podle Obi-Wanových rad. Vůbec mi to nešlo, začínal jsem být netrpělivý. „Nedokážu to,“ zaúpěl jsem.
„Ale ano,“ snažil se mě povzbudit. „Jen se nesmíš spoléhat na Sílu. Musíš si uvědomit, že si ji ztratil.“ Ben sledoval, jak se na mé tváři objevil ten známý výraz. Byl jsem naštvaný sám na sebe.
„Nejprve se snaž uvolnit, nesmíš být tak napjatý,“ pokračoval.
Znovu jsem to zkusil, neúspěšně. Po tolika marných pokusech jsem se doopravdy naštval. Potřeboval jsem ze sebe to vnitřní napětí nějak dostat. Chtělo se mi nadávat, ale nenapadlo mě nic, co by nebylo přinejmenším nevhodné vypouštět z úst v Chrámu Jediů. Tak jsem alespoň uhodil pěstí do podlahy tak silně, až se mi znovu otevřela rána na dlani.
Obi-Wan se na mě otočil a snažil se skrýt, že ho trochu vyvádím z míry. Ale já věděl, že ze mě má oči navrch hlavy. Připomnělo mu to, jak jsem netrpělivý a impulzivní.
Začal jsem hledat něco, čím bych si mohl ránu obvázat. Když Kenobi viděl, že si chci udělat provizorní obvaz z jisté části svého oblečení, slitoval se nade mnou a podal mi úzký pruh látky, který vytáhl z koženého pouzdra u pasu. Počkal, až si dlaň obvážu a pak řekl: „Doufám, že už ses uklidnil, abys mohl pokračovat. Uvědom si jedno – jestli tohle nezvládneš, nebudeš se moci vrátit.“
„Později jsem si uvědomil, že Obi-Wan nemluvil tak úplně pravdu. Šlo to i bez toho, ale spíš mi chtěl ukázat, že mohu dokázat vše, pokud budu ochoten pro to něco udělat a ne jen čekat, že moje schopnosti za mě vyřeší všechno. Totiž to, být pokládán za vyvoleného neznamená být bezchybný a všemocný. Čím více rostla moje sebedůvěra a arogance, tím více jsem byl zranitelný – Obi-Wan chtěl, abych se poučil z chyb, které teprve udělám.“

Snažil jsem se soustředit se na svoje dýchání, abych se mohl uvolnit. Nešlo to tak lehce jako předtím. Obi-Wan mi stále opakoval svoje pravdy. Nebýt nervózní, najít vnitřní klid, koncentrovat se, osvobodit se, vyčistit svou hlavu od veškerých myšlenek, soustředit se jen na jednu věc a věřit sám sobě, jedině tak můžeš otevřít svou mysl. „Když nemáš nic, o by ses mohl opřít, musíš se spolehnout jen na sílu vlastní vůle.“ Slyšel jsem Obi-Wana.
Najednou jsem před sebou viděl jeho obraz, jak stojí přede mnou, na tváři lehký úsměv. Věděl jsem také, že mé oči zůstávaly zavřené. Sledoval jsem ho. I on zavřel oči, otevřené dlaně obrátil směrem ke mně. Konečně se mi podařilo to, o co jsem se tak dlouho pokoušel.

Když jsem opouštěl své tělo necítil jsem v sobě žádnou Sílu jako předtím, ale byl jsem si jist, že kdybych mohl natáhnout ruku určitě se jí dotknu. Avšak zdálo se, jako by jí něco bránilo se ke mě dostat. Občas jsem pocítil slabý dotyk Síly, musela patřit Obi-Wanovi. Nic jiného se dál nedělo. Opakovalo se to stále dokola.
Setrvával jsem v tom stavu, dokud se můj Mistr zcela neunavil. Když jsem otevřel oči, opíral se o křeslo a pohled měl zastřený. Rychle jsem vstal ze země. Přistoupil jsem k němu a pomohl mu usadit se do křesla. Byl hrozně vyčerpaný, dlouho ze sebe nevydal ani hlásku. Stále zíral neznámo kam. Nevěděl jsem co mám dělat.

Darth Vader procházel chodbami jednoho z imperiálních křižníků, od té doby co ucítil to neklamné znamení, že jsem tu, se nemohl dočkat, až se spolu opět setkáme.
„Jak to ale věděl se mě neptejte. Sic jsem to byl já, kdo to všechno prožil. Jistě jsem to sice nevěděl, to je fakt, byla to ale jedna z těch předtuch, které se zpravidla ve skutečnost mění.“
Šedé chodby zely prázdnotou, na palubě rozhodně nebyl nikdo, kdo by vyhledával jeho společnost. Mířil do místnosti, odkud bude moci odeslat zprávu svému pánu. Jeho flotila úspěšně potlačila vzpouru na planetě Nektraa. Vůdci povstání byli ubytováni v pohodlných kobkách a čekali jen na to, jestli se imperátor rozhodne potěšit pohledem na jejich smrt ještě dnes, nebo až za pár dní.
Když Vader došel na místo určení, přivítala ho známá tvář, ovšem s jedním rozdílem – v záhybech bledé kůže se vytvořil jakýsi záhadný škleb (Nebo snad úsměv?), což normálně nebývalo zvykem.
„To, že jsem byl od začátku jen částí jeho plánu, jsem si uvědomil až o pěknou řádku let později...“

Za Obi-Wanovým nepřítomným pohledem se skrývaly obavy. Přestože byl velmi vytrvalý nedokázal vzdorovat daleko mocnější Síle Temné strany donekonečna. Věděl, že neuspěl.
Teď bude muset udělat něco, co v žádném případě nezamýšlel – totiž držet se předem daného řádu. Tímto svým pokusem mě ale připravil o spoustu drahocenného času. Vlastně se ale nic tak hrozného nestalo, jen trošičku zamotal hlavu svému minulému já.
Když začal Obi-Wan trochu přicházet k sobě, slunce za okny bylo rudé. Strašně jsem se ho chtěl zeptat, kde se stala chyba. Tvářil se docela ustaraně, tak jsem ho ještě chvíli nechal být a přemýšlel jsem, co teď budeme dělat.
Ben se zvedl z křesla.
„Mistře...“ začal jsem. Obi-Wan sklopil pohled do země a semknul rty.
„Co se stalo? Proč jste mě nemohl poslat zpátky? Já... cítil jsem přítomnost nějaké další Síly...“
„Jsem na to zkrátka příliš slabý,“ odvětil smutně.
„Pak najdeme nějakého jiného Jediho, který mi dokáže pomoci,“ navrhl jsem.
Obi-Wana napadla jen jediná možnost – Mistr Yoda. Potíž byla, že o tomhle se on nikdy nedozvěděl. Já ani můj Mistr jsme této příhodě tenkrát takový význam nepřikládali, jelikož jsme si byli jisti, že budoucnost se teprve vytváří. Jenomže ona se vytvořila téměř nachlup stejně. Ne, že by snad Kenobi pochyboval o Yodových schopnostech, ale byl moc daleko odsud, museli bychom mu všechno znovu vysvětlovat a nebyla jistota, jestli znovu nezasáhne nějaká temná moc.
„Obávám se, že to by trvalo příliš dlouho,“ konstatoval.
„Tak co teda uděláme?“
„To jediné, co jsme doposud nezkusili,“ začal tajemně.
„A to je...?“ pobízel jsem ho.
„Požádat o pomoc Temnou stranu.“
Zůstal jsem jako přikovaný. ,Kenobimu snad na stará kolena přeskočilo!‘ blesklo mi hlavou. Vyvalil jsem na něj oči. Asi na mně bylo dost poznat, co si myslím, ale on se tvářil, jako že to myslí smrtelně vážně.
„Jak to myslíte, Mistře?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Tak, jak to říkám,“ zněla odpověď. „Teď pojď, vysvětlím ti to cestou.“
Vážně jsem se potřeboval něčeho napít. Celou dobu nám vtloukají do hlavy, že Temné straně vládne zlo, proti kterému máme bojovat a teď mi můj Mistr řekne, abych s nimi šel pokecat nebo co.

Procházeli jsme setmělými ulicemi, míjeli jsme bary a jiné noční podniky, nad hlavami nám svištěl veškerý dopravní ruch planety.
„Možná to bude složité, avšak máme jistotu úspěchu,“ vykládal Obi-Wan. „Znám někoho, kdo tě zaručeně dokáže poslat zpět.“
„Nevěděl jsem, že se paktujete s Sithy, Mistře,“ řekl jsem zklamaně.
„Ne, tak to není,“ opravil mě, „On je... ehm... jeden z Jediů, kteří propadli Temné straně.“
„Vážně?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.
„Ano,“ přisvědčil, „Byl... no ano, byl to tvůj žák.“
„Můj žák...“ opakoval jsem. Takže se stanu Mistrem než umřu! Pak mě ale napadla daleko závažnější otázka. „To on mě zabil?“ pravil jsem o poznání chladněji.
Obi-wan se nadechnul. Zprvu mi chtěl říct, že ano, avšak pak si to rozmyslel. „Ano. Vlastně ne! Tebe zabil daleko mocnější Sith.“
„Tak proč nejdeme za ním?“ zeptal jsem se téměř pohřebním tónem.
„No, aby tě nezabil tak brzo, troubo!“ Obi-Wan si snad musel myslet, že ho vůbec neposlouchám, jinak by mě takhle nikdy neoslovil.
Nic jsem na to neřekl.
„Prostě tam musíš,“ pokračoval, „seženeme ti nějakou loď a já ti řeknu, kam máš letět.“
„Je to ale pěkně blbej nápad, letět na sithskou loď, nebo kde to sídlí. Hned nás sestřelí.“
„Ujišťuji tě, že nesestřelí,“ řekl rozhodně Ben.
„A proč by neměli, o jednoho Jediho míň... a svět je hned veselejší. Chcete abych spáchal sebevraždu Mistře!“
„Ten Sith vycítí, že jsi to ty a nechá tě na své lodi přistát. Nic se ti nestane, jsi pro jeho existenci totiž dost důležitý. Kdybys ho necvičil ty, nestalo by se z něj to, čím je.“
„To si pro mě Kenobi vymyslel ale krásnou lež, co říkáš příteli?“
„Takže je to moje vina?“ zeptal jsem se bez zájmu.
„Ne tak docela. Abys mohl přejít k Temné straně Síly, musí to být tvé osobní rozhodnutí. A netvař se tak sklesle, není to tak hrozné, jak to vypadá.“ Snažil se mě povzbudit. „Mám tady pro tebe jeden světelný meč, už dřív jsem si všiml, že ho nemáš.“ Z pod svého pláště vytáhl podlouhlou věc a podal mi ji. Přijal jsem ji od něj a chvíli jsem si ji prohlížel.
„Má nějakou divnou rukojeť,“ namítnul jsem.
„Doporučuji ti, aby sis ho vzal,“ řekl Ben.
Slabě jsem se usmál a připnul si ho k opasku. „Děkuji Mistře.“
„Ale, jak jste mohl vědět, že...?“ zeptal jsem se pochvíli.
„Nezapomeň, tohle se přece už stalo. Až se vrátíš, budeš mi o tom podrobně vyprávět,“ připomněl mi Obi-Wan. ,No jo vlastně, vždyť on je z budoucnosti.‘ Pořád jsem si na to nemohl zvyknout. „Takže vy víte, že se mi nic nestane, protože jsem se ve vaší realitě vrátil.“
„V podstatě ano.“
„Co když se to odehraje jinak?“
„To nemůžu zaručit,“ připustil.
„Takže jsme tam, kde jsme byli,“ povzdechl jsem si.
„Jsem si skoro jist, že tentokrát se to odehraje stejně jako předtím. Nenapadá mě nic, co by to mohlo změnit,“ snažil se mě povzbudit, ale moc jsem ho neposlouchal, „Musíš to brát tak, jak to přijde.“
„A jak se vlastně jmenuje ten Sith?“ zeptal jsem se.
„Darth Vader,“ řekl Obi-Wan.
„Nikdy bych si nepomyslel, že v budoucnosti se může rovnováha Síly takhle změnit.“
„Ale jak pozná, že ho nejdeme zabít. Copak je moc Temné strany tak velká?“
„On na tebe čeká,“ odvětil Ben, „Jeho nový Mistr to nejspíš předpověděl.“
„Pořád si nedokážu představit, že nějaký Sith bude ochoten mi pomoci,“ řekl jsem.
„Nevím, jestli bude ochoten, každopádně bude muset, jinak by narušil tok času, ale to jsem ti už myslím říkal...“ odpověděl.
„Dobrá,“ ukončil jsem to, „takže, kam jdeme teď?“
„Za jedním mým přítelem. Pomůže nám sehnat loď... doufám.“

Zanedlouho jsme došli k vícepatrové stavbě, parkovišti. Nevypadalo nic moc, nejspíš se to tu provazovalo bez pořádné údržby už pěknou řádku let.
Vyjeli jsme výtahem asi do třetího patra a začali se proplétat mezi parkujícími stroji. Obi-wan nepochybně dobře věděl, kam jít a mně nezbylo, než ho následovat.
Loď jeho přítele stála úplně na druhém konci doků, stranou od ostatních. Také nebyla zrovna zánovní, ale pořád v lepší stavu, než většina těch skořepin, které jsme minuli cestou. Celkově mi to tu připadalo spíš jako vrakoviště, než jako přístav.
„Byla to docela velká loď, tedy pokud máte stejnou představu o velikosti jako já – jediovská stíhačka je malá, jakýkoli dopravní prostředek větší než jednomístný je velký, no a jak bych v té době hodnotil třeba imperiální křižník? – hóóódně velký.“
„Pokud jsi si, příteli všimnul, občas se snažím být vtipný. Připouštím ale, že mi to vůbec nejde... Asi jsem za tu dlouhou dobu trochu vyšel ze cviku. Nejspíš toho nechám, dostáváme se totiž do fáze, která si vysloveně nepřeje být jakkoli směšná...“
Jak jsem řekl, loď to byla velká, měla lehce narezivělou konstrukci, avšak vypadala, že ještě lecos vydrží.
Nahoře seděla chlupatá obluda a kutila něco pod svrchním pláštěm lodi. Nevšímala si nás, dokud jsme se dostatečně nepřiblížili. Doufal jsem, že tohle není onen přítel, neboť nevypadal příliš přívětivě.
Obi-Wan zamířil ke vstupu do lodi, ledabyle zamával tomu chlupáčovi a v odpověď se seshora ozval hluboký řev. Následoval jsem Mistra, ale jakmile jsem vkročil na rampu, zaslechl jsem další skřek. Oproti tomu předchozímu zněl ale výhružně, a tak jsem si raději pospíšil za Obi-Wanem.
Než jsem se vzdálil, slyšel jsem za sebou ještě nějaké další zvuky. Dunění a rachot.
Obi-Wan zjevně mířil do pilotní kabiny. Šel jen několik kroků přede mnou, ale když si všimnul, že hodlám jít s ním, zarazil mě a řekl ať raději počkám tady, že si s přítelem potřebuje nejprve promluvit, potom zmizel.
„Přirozeně – čím míň ho budu vidět, tím míň si ho budu pamatovat.“
Stál jsem v prostorné místnosti a rozhlížel se po stěnách. Bílá, šedá, rez. Jde to. Byla tu i jakási křesla se zelenými zašlými potahy a malý stolek na němž leželo nářadí.
Po chvíli přecházení mě vyrušily hřmotné kroky blížící se od vchodu a neurvalé vrčení. Instinktivně jsem sáhl po meči, avšak v mé mysli se objevil pokyn od Obi-Wana abych to nedělal. Musel na mě být neustále napojen. Vadilo mi to, ale nemohl jsem se proti tomu nijak bránit. Do místnosti vkročil onen chlupáč. Nebezpečně se rozmachoval rukama a začal se na mě sápat. Zprvu jsem se mu vyhýbal, potom však moje ruka opět sklouzla k rukojeti světelného meče. V ten moment už řev wookieho přilákal i Obi-Wana s pilotem. Jen, co se objevili ve dveřích, začal neznámý svého společníka mírnit.
„No tak, nech toho Žvejku! To je tady staroušův přítel!“
„Heéé!!!“ zaprotestoval.
„Není nebezpečný,“ letmo pohlédl na Bena, „Nepřišel nám ublížit...! Je jako Ben, a toho přece znáš ne?“
Z toho, jak jsem se tvářil to nejspíš nebylo tak zjevné, už jsem byl totiž připraven ten knoflík zmáčknout. ,Žvejk‘ ještě jednou zařval a potom se stáhnul. Asi mě chtěl přátelsky poplácat nebo co, ale já se mu vyhnul a otočil se k Obi-wanovi, tak abych na oba viděl. Světelný meč jsem si připnul zpátky k opasku.
„Jsem Han Solo, vítej na Millenium Falcon,“ usmál se pilot.
„Heééé!“ doplnil ho wookie.
„Anakin S – ,“ přijal jsem nabízenou ruku, koutkem oka jsem při tom sledoval to chlupaté stvoření.
„Skyscraper,“ přerušil mě Obi-Wan, „Anakin Skyscraper.“

„Připravte moji loď,“ rozléhal se chodbou hluboký hlas, „Musím odletět co nejdříve!“
Kapitán kývnul a odpochodoval pryč, zařídit, co dostal rozkazem. Muž v černém se obrátil, aby odkráčel opačným směrem. Než bude vše přichystané, setrvá ve svém pokoji a bude meditovat.
Ještě týž den opustil Darth Vader křižník a jeho loď pohltil hyperprostor.
„Možná bych teď mohl říct: odjel neznámo kam, avšak účel mé cesty byl dobře znám – letěl jsem na Hvězdu Smrti.“

Jen jediné mi Obi-Wan stačil říct než se vytratil – abych se od Sola držel co nejdál. Avšak nepřipadalo mi, že by mu nevěřil, spíš to mělo jiný význam. Jenomže já se mu na tak malém prostoru nedokázal vyhýbat věčně...

„Ben říkal, že potřebujete loď,“ jeho hlava vykoukla zpoza stěny oddělující dvě místnosti. Mířil ke mě, v očích mu tančily zvědavé plamínky. Ani trochu jsem ho nesledoval, dokud nevstoupil do mého zorného pole a nerozvalil se do křesla naproti mě.
Usmál se (očividně byl stále ještě v dobré náladě), přestože já se nijak vesele netvářil.
Neodpovídal jsem a jeho usměv se pomalu vytrácel. Ne, že bych chtěl k němu být nezdvořilý, ale myšlenkami jsem bloudil někde úplně jinde, což zakrátko pochopil i on.
„No, vidím, že mě nevnímáš... tak asi půjdu...,“ už se zvedal z křesla, ale potom ho něco napadlo a dosedl zpět, „Myslel jsem, že Jediové jsou na vymření... Ben onehdy říkal, že je jeden z posledních. Jsou to všichni starci nad hrobem – alespoň takhle jsem to pochopil já. Zajímalo by mě, kde najednou vzal tak mladého žáka?“
Rád bych mu něco řekl – jistěže mě nenapadlo všechno mu vyzvonit – chtěl jsem si něco vymyslet, ale netušil jsem, co mu řekl Obi-Wan. Tak jsem dál zarytě mlčel, až mi to samotnému připadalo trapné.
Solo vytušil, jaké těžké pořízení se mnou nejspíš bude a začal znova: „Jasně, všechno je to strašně tajný... Ben tě nutí, abys udělal něco, co nechceš, že jo?“
„Ne,“ řekl jsem.
„Potřebujete vlastní loď, to znamená, že chcete letět někam, kam bych já stoprocentně nikdy neletěl.“
,Tos uhodl‘, pomyslel jsem si. „Nějak tak.“
„Ale nemůžeš mi to říct.“
„Ne.“
„Musí to být něco důležitého, Ben nikdy nedělá věci jen tak.“
„To ne.“ Bylo úžasně vidět, jak ho moje krátké odpovědi začaly unavovat, opět si totiž přesedl do jiné polohy. „Koukni, zajímá mě to, protože jsem Benův přítel, mám ho rád a kdyby snad chtěl udělat něco bláznivýho snažil bych se mu v tom zabránit.“
Tak na tohle opravdu nebylo, co odpovědět.
„Hele, budeš se mnou vůbec mluvit?!“ zeptal se trochu naštvaně.
„Promiňte... já... mám teď nějaké problémy...“ Na mé tváři byla vidět únava.
„Chápu,“ řekl tiše, ale nechápal nic, ani nemohl. „A nevykej mi, Benův přítel je i můj přítel,“ vstal. Sledoval jsem ho, jak míří pryč z místnosti. Ve dveřích se ještě otočil. „Měl by ses vyspat,“ ukázal na mě prstem, potom odešel nadobro.
Něco mi říkalo, že jsem byl na něj zbytečně strohý. Vždyť se jen snažil mě lépe poznat.
Obi-Wan se stále nevracel, moje nálada se nelepšila. Třeba měl Solo pravdu... zvedl jsem se a odebral se do jedné z kajut, abych si odpočinul.

Když Ben přišel, ještě jsem spal. Zakrátko mě našel, chvíli stál u mého lůžka, tvářil se opět velmi ustaraně a díval se na mě, jak pokojně oddechuji, na chvíli vzdálen od toho všeho. Poté odešel za Solem, prodiskutovat s ním nově nastalý problém. A byl to docela velký problém, jak jsem si uvědomil, když mi to Obi-Wan povídal. Nepodařilo se mu totiž pro náš účel sehnat vhodnou loď. Tedy až na jednu, avšak ta byla úplně nová a my měli příliš málo peněz.
Promýšleli jsme to opravdu důkladně a naše poslední rozhodnutí znělo obstarat si loď nějak jinak, protože tady ten (Han)nás tam určitě nevezme. Velké vyhlídky jsme však neměli, přestože jsme byli přímo u zdroje.

Já s tím nápadem nesouhlasil. Byly tady horší stroje než s jakými jsem jezdil závody v Mos Espa. Upřímně, myslím, že kdybych si tu loď sestavil sám, byla by mnohem lepší, než nějaká odložená. No proč někdo odloží vesmírnou loď? – nefunguje a on nemá peníze na opravu, a to je taky náš případ!
„Nemůžeš vědět, jestli jsou odložené,“ namítnul Obi-Wan.
Sevřel jsem čelisti a vydechnul.
„Nesýčkuj a raději se rozhlížej,“ nakázal mi.
Daleko před sebou jsem viděl našeho přítele Sola s tím jeho wookiem, pomáhali nám hledat, abychom něco nepřehlédli. Snažil jsem si všímat jen lodí, které vypadaly zachovaleji, ale občas mi pohled sklouznul k některé, kde nezbývalo, než konstatovat: Tahle vykopávka – to někdy vzlétlo? Bloudili jsme mezi nimi celé hodiny. A já přestával doufat; tedy ne, že bych tomu dřív přiznával nějakou velkou naději na úspěch, ale Obi-wan nesnáší, když jsem skeptický a tak jsem raději mlčel. K mému překvapení se náhle z druhého konce přístavu ozval Solův hlas.
„Mám!!! Budete koukat!!!“
S Obim jsme si bleskurychle vyměnili pohledy a okamžitě se za ním rozběhli.

„Cože? Jednomístná?“ vypadlo ze mě. Musím říct, že jsem vážně koukal, když jsme dorazili. Solo stál hrdě opřený o stíhačku, jež tu určitě taky někdo zapomněl.
„Tak co jí říkáte?“ zeptal se a zálibně poplácal oprýskaný povrch, „Trošičku ji vopucujem a zase bude... “
„mlask“, utvořil z palce a ukazováku kolečko.
Nevěřícně jsem pohlédl na Obi-Wana. „Hlavně, když to poletí,“ řekl klidně.
„No, ale tam se oba přece nevejdeme, Mistře...“ začalo mi svítat.
„Snad sis nemyslel, že poletím s tebou,“ potvrdil mi mé myšlenky.
Chabě jsem se usmál. Obi-Wan musel přesně vědět, co se mi teď honí hlavou.
Položil mi ruku na rameno, jako předtím v Chrámu. „Tohle musíš udělat sám,“ prohlásil vážně, „Je to tvůj osud.“ (Při těch slovech protočil Han oči v sloup. Obi-Wan jeho pohled zachytil, ale nereagoval na něj.)
Tohle se mi moc nelíbilo, zrovna jsem neměl náladu se sním přít, a myslím, že bych tím stejně nic nezměnil. Nemohl jsem po svém Mistru chtít, aby šel se mnou někam, kde to nebude bezpečné ani pro mě, i když si to myslí. Nikdy bych si nevzal na svědomí jeho život.
„Ano, ušklíbl jsem se, a ty zajisté víš proč, poutníku.“
Také říkal, že jsem to předtím dokázal, přestože nevím, proč si je tím tak jistý. Tak proč bych to neměl zvládnou i tentokrát? To mi trochu dodalo odvahy.

„Takhle loď poletí.“ Sledoval jsem Sola, jak nahlíží dovnitř. „Za to vám ručím.“
Jeho chlupatého přítele nebylo nikde vidět, nejspíš se vrátil zpět k Millenium Falcon.
„Je dobrý opravář?“ zeptal jsem se.
„Tohle zvládne,“ uklidnil mě Obi-Wan, „A když ne on, ty určitě.“
„Myslím, že tahle nepotřebuje nějakou extra opravu, jen ‚profouknout‘,“ ozval se Han z útrob stíhačky, „Ale měli byste si pospíšit, než si pro ni někdo přijde – tahle zaručeně není odložená.“

A tak jsme se pustili do opravy lodi. Han nakoupil a vyměnil některé součástky, já vyčistil obvody, průhled a zběžně i interiér a Obi-Wan se Žvejkalem zprovoznili zbraně společně s podpůrnými mechanismy.
Pojmenovali jsme ji Fearless – Nebojácná. Musím přiznat, že docela prokoukla. Celá práce nám trvala jenom dva dny, v noci jsme hlídali před zloději, ve dne pracovali. Šlo to od ruky a brzy nastal den, kdy jsme měli provést zkušební let.
Moje nálada se zlepšovala každým dnem, navzdory tomu, že Obi-Wan spíše předpokládal opak a navzdory tomu, co mělo přijít. Práce na lodi mě bezmezně bavily a proto, když se měl letět zkušební let, chtěl jsem Nebojácnou pilotovat já. Avšak Obi-Wan to zamítnul, s tvrzením, co kdy se vyskytla chyba a já se zabil, čímž mě dost otrávil.
I přes mé protesty letěl nakonec první Han. S tím jsem se dokázal srovnat, ale Obi-Wan do mě stále ryl, že nemám být netrpělivý, že se stejně dočkám, což byla pravda.
Zkušební let proběhl nad očekávání dobře. Han si dokonce dovolil i pár vývrtek a jiných manévrů. Všichni jsme měli nesmírnou radost z naší dobré práce. Když Han přistál poblíž Millenium Falcon, navrhl, abychom to nějak oslavili. Obi-Wan ho ale ihned usměrnil.
„Na to nemáme čas,“ řekl, „Anakin musí odletět co nejdřív.“
„Ještě dnes?“ zeptal se Han.
„Zítra za svítání,“ odpověděl, „Dnes večer si s ním musím dlouze promluvit.“ Nato mě vzal kolem ramen a já věděl, že tady všechna legrace končí.

„To, co ti teď řeknu by sis měl vrýt do paměti,“ pokračoval dál Obi-Wan ve svém proslovu, který trval už dobré dvě hodiny, „Jakékoli spojenectví s Temnou stranou Síly nepřináší Jedimu užitek, ale zkázu; bohužel tvůj osud je natolik ohrožen, že toto podstoupit musíš. Pamatuj ale: Hledej za vším, co tě nadále potká Sitha, i když se ti to třeba bude zdát nesmyslné...“
Ke své smůle jsem si pomyslel, že můj starý Mistr začíná trpět paranoiou, utkvělými představami, a bral jsem to jen jako planý poplach. Vždyť v mém světě Temná strana prakticky neexistuje.
„Pro Sílu, jak jsem byl naivní! Ale nebylo se čemu divit, který Jedi by tehdy uvěřil starému Benovi? Snad jen jeden... Mistr Yoda. Takové věci se řešily jen na Radě, padawani nebyli informováni tak detailně, jak by se slušelo. A stejně – tuhle velkou maličkost jsem Obi-Wanovi neřekl. Tak, jak bych to vykládal, bych ho nejspíš urazil a to jsem nechtěl.“
„...Také ještě jednu věc: Vaše existence jsou spolu spjaty. Ty nesmíš zabít jeho, on nesmí zabít tebe. Než ho uvidíš, buď připraven na cokoliv. Pokud začne mluvit o něčem, co se ti příčí, neposlouchej ho. Nikdy neztrácej ostražitost. Uvědom si, že ho musíš donutit, aby tě co nejdříve vrátil do tvého času, pro něj je to také velmi důležité a je možné, že se vám něco pokusí zabránit. Každá minuta strávená tady je jiný časový úsek ve tvé realitě – nedopusť aby tě něco zdržovalo, události se musí vyvíjet a i ty je utváříš. Měj na paměti svou vlastní zranitelnost. A HLAVNĚ se řiď zdravým rozumem!“
Poslouchal jsem Obi-Wana velmi pozorně, abych se mohl na svou cestu dobře připravit. Význam a váhu jeho slov jsem ale plně pocítil až na místě.
Poté mi ještě vyprávěl něco o mém žáku pro případ, že by mi nestačila předchozí ponaučení. Vždycky zastával názor ,Čím více víš o svém protivníkovi, tím lépe‘ , jenž byl samozřejmě správný, a snažil se proto naučit ho ctít i mě.
Když mě konečně poslal se vyspat, bylo už dost pozdě večer a pro mě to byla úleva. Nezazlíval jsem mu, jak důkladně se mi snažil na poslední chvíli vštípit důležité skutečnosti, avšak myslel jsem si, že to nepotřebuji tak podrobně. Zkrátka jsem byl příliš domýšlivý i přes to, jak moc jsem se bál. Klidně to takhle řeknu. Tady jsem nebyl právoplatný Jedi, takže jsem si to mohl s klidem dovolit.
Ve spánku se mi hlavou míhaly podivné sny. Útržky vzpomínek, mě nepatřících, které, jak se zdálo, jsem již viděl na počátku své cesty. Teď jsem si byl jist, že se blíží ke konci a On taky. Cítil jsem, jak nás k sobě cosi táhne a zároveň máme být odloučeni. Nerozuměl jsem tomu, ale věděl jsem jedno – už brzy, už velmi brzy se setkáme. A nebude to obyčejné. On je Sith, já přesvědčením Jedi. Každý stojíme na jiné straně a přesto musíme spojit síly... Nejistota, to je to, co mě bude provázet až se Nebojácná vznese a opustí Coruscant.
Až tu nebudu, Obi-Wan nebude mít koho chránit a vrátí se tam, odkud přišel a Solo s ním, nebo se možná vydají každý svou vlastní cestou. Nikdy se nedozví, zda jsem uspěl, či ne. Budou však doufat. A já se propříště vynasnažím, aby se můj žák neobrátil proti mě. Musel jsem ho mít hodně rád, když mezi námi vzniklo takové pouto. Musel být jako já…

Druhý den ráno, když se Coruscantské slunce vyhouplo nad obzor a zalilo kovové město září svých oranžových paprsků, stáli jsme, bok po boku u přídi Nebojácné a sledovali, jak se jeho oslnivý kotouč vynořuje mezi výškovými budovami. Takhle se se mnou Obi-Wan loučil – slova nebyla třeba. Měl mě rád jako vlastního bratra, to nikdy nemusel říkat. A byl velmi moudrý – choval jsem k němu úctu.
„Ano, to mu musíme přiznat – byl moudrý. Dokázal se chovat k mému dřívějšímu já vlídně, i přes to, co jsem mu udělal. On jediný chápal, že má osobnost měla vždycky dvě strany.“
Všichni tři jsme si vyměnili pohledy. Je čas.
„Ať tě provází Síla,“ popřál mi Han. V odpověď se mi podařilo na tváři vyloudit hybridní verzi dojatého úsměvu. Obi-Wan neřekl nic, jen mi podal ruku. Bylo mi jasné, co chce říct. Jeho oči byly smutné, když se se mnou loučil. Také mně se nechtělo odejít, ale věděl jsem, že mé místo je jinde.
Z dálky se k nám nesl Žvejkův řev – jeho způsob, jak mi dát sbohem.
Otočil jsem se k lodi, přelétl ji ještě jednou pohledem a potom jsem se usadil v kokpitu. První, co upoutalo moji pozornost byl lísteček na palubní desce. ‚Nejpravděpodobnější souřadnice najdeš v palubním počítači,‘ stálo tam. Zapnul jsem přístroje a zkontroloval všechny systémy. Naposledy jsem se ohlédl ven. Můj a Obi-Wanův pohled se střetly. Usmál jsem se a vztyčil jsem palec. Potom jsem nahodil motory a odstartoval.
Dívali se za mnou a i na jejich tvářích se musel objevit úsměv, když Nebojácná předvedla v paprscích ranního slunce sérii perfektních vrutů. Vlastně to byly jen machrovinky, poslední zábava v téhle budoucnosti.
Dívali se za mnou a Obi-Wan věděl, že víc pro mě udělat nemůže. Sledovali mou siluetu, dokud se z ní nestala jen malá nicotná černá tečka.
„Kam jsi ho to proboha poslal, Bene?“
„Domů.“ Řekl, aniž by spustil oči z místa, kde mě naposledy viděl.

Kolem mě se míhaly rozplizlé otisky hvězd, všude se rozprostíral nekonečný prostor. V hyperprostoru jsem strávil celý den. Já se tak šíleně nudil, jako ještě nikdy. Cítil jsem se sám a opravdu kolem nebyl nikdo o koho bych se mohl opřít. Ke všemu jsem byl i příliš daleko, než aby na mě mohl Obi-Wan nějak působit Silou. Ani robota jsem neměl, což dřív bývalo zvykem. Jen jediné jsem mohl dělat – přemýšlet. O tom, co nastane a co bude potom. O tom, co se mělo stát a jak se teprve stane. O tom, co udělám, až stanu tváří v tvář svému žáku a budu vědět, že to on mě chtěl zabít, ... a jak vlastně zareaguje? Tak toho jsem se obával asi nejvíc – konfrontace s následky mé minulé budoucnosti.
Když jsem vypadl z hyperprostoru, neviděl jsem před sebou žádnou loď. Obi-Wan mě sice upozorňoval, že to, co hledám není úplně obvyklé plavidlo, ale kolem mě nebylo nic. Chvíli jsem si myslel, že souřadnice zadané Obi-Wanem jsou mylné, potom se však na radaru objevilo cosi velkého – planeta. Jediná možnost, kam letět. Jakmile jsem se začal přibližovat, zdála se mi čím dál podivnější až... Mýlil jsem se. To nebyla planeta, byla to loď. Hvězda Smrti, ano, tak to Obi-Wan říkal, gigantická pohyblivá základna a strategická zbraň. Nic horšího nemohl nikdo postavit. A já letěl k ní.

Darth Vader stál u velkého průhledu a svůj pohled upíral kamsi do hloubi vesmíru. Vstřebával jeho Sílu a cítil, jak se blížím. Najednou se prudce otočil, vybral dva důstojníky, na které již měl odminula spadeno a společně vykročili k dokům.

Letěl jsem stále dál a pomalu jsem začal rozeznávat strukturu Hvězdy. Na jejím povrchu byla spousta výstupků a v horní části zel ohromný umělý kráter, ani jsem si radši nepředstavoval, k čemu to tak může sloužit. Jestli měla vzbuzovat hrůzu nebo respekt, pak před projektanty musím smeknout. V této době musela být symbolem zla nejen kvůli svým obyvatelům.
Jak jsem ji tak pozoroval, najednou mě upoutal jakýsi pohyb. Její střední část se otevírala a zanedlouho jsem spatřil nějaké lodě pohybující se zaručeně mým směrem. Byly to tři zvláštní černé stíhací letouny letící v trojúhelníkové formaci. Jeden se poněkud lišil od zbylých dvou svým tvarem, ale jejich konstrukce zrovna nebyla mým hlavním problémem. Okamžitě jsem aktivoval zbraně a štíty. Stroje se ke mě blížily velkou rychlostí. Když se ocitly téměř na dostřel, rozdělily se a zvýšily rychlost. Stále jsem vyčkával, zda začnou pálit, nic se však nedělo, jen mi přeletěly nad hlavou. Na radaru se zobrazilo, že se otáčí.
Imperiální stíhačky obklíčily Nebojácnou, jako by jí měly dělat doprovod. Nějakou dobu jsme se takto blížili k Hvězdě Smrti, potom se stalo něco hodně divného. Nastal zmatek. Stíhačka na zadní pozici vybočila z kurzu a sestřelila tu po mé pravé ruce. Letoun na ‚levém křídle‘ udělal úhybný manévr a dostal se tak za agresora. Jaké asi muselo být jeho překvapení, když se zmíněný útočník po strmé otočce vzhůru objevil proti němu a ještě dříve, než stačil druhý pilot jakkoli zareagovat, rozplynul se v oblaku částic jako jeho kolega. Zbylá stíhačka (byla to ta jiná než ostatní), prudce odbočila do strany. Brzo mě dohnala a letěla vedle mě. Pohlédl jsem na ni ve snaze rozeznat pilota. Musel být totiž sakra dobrý, aby si mohl dovolit něco takového. Bohužel jsem zahlédl jen tmu. Stíhačka najednou zrychlila, v mé mysli se objevil příkaz ji následovat. Teď už nebylo cesty zpět. Ví o mně.

Krátce po černé stíhačce jsem vplul na palubě Nebojácné do útrob Hvězdy Smrti. Obsluha mě navedla do jiné části doků než můj doprovod. Jakmile přistála, obstoupili moji loď vojáci v bílém brnění. Odklopil jsem kryt kokpitu a vystoupil. Rozhlížel jsem se kolem. Ze všech stran na mě mířily tmavé hlavně. Nepochybně ve mně poznali Jediho. Vysoko nad sebou, za průhlednou přepážkou, jsem uviděl nějaké postavy. Shlíželi na mě. Okolní stěny jsem si prohlížel ještě nějakou tu minutku, potom se na protější straně otevřely zásuvné dveře. Dovnitř vešla vysoká postava celá v černém. Na první pohled bych přísahal, že je to android, na ten druhý už... Řady vojáků se rozestoupily, aby mohl projít. Bylo to zvláštní, ale necítil jsem strach ani odpor. Šel rychle a rázně, černý plášť za ním vlál. Zastavil se pár metrů přede mnou, jako by si mě chtěl prohlédnout. Jeho zdržení využili dva vojáci, kteří ke mě ihned přistoupili, každý z jiné strany. Sith zvedl ruku.
„Pouta nebudou třeba,“ ozval se chrčivý drsný hlas. Oba vojáci se ihned stáhli. Poté promluvil na mě. „Pojď, Skywalkere.“ Vztáhl ke mě ruku.
V jeho hlase jsem zaslechl náznak něčeho, co v něm předtím, když mluvil s vojáky nebylo. Jakési - zaváhání, jakoby rozvažování, jakým tónem mě má vůbec oslovit.
Přešel jsem k němu a společně jsme prošli zásuvnými dveřmi, jež se bezprostředně za námi zavřely.
„Já a moje druhé já – opět spolu.“

Procházeli jsme dlouhými chodbami, nesčetnými zatáčkami a výtahy. Za tu dobu ani jednou nepromluvil, stejně jako já. Z mého pohledu byla Hvězda Smrti nekonečné bludiště, zato on ji musel dokonale znát. Pomalu jsem se začínal cítit stále slabší, a taky nějak prázdnější. Nikde jsem necítil žádné emoce, alespoň ne z jeho strany. Patrně je dokázal velmi dobře skrývat. Neměl jsem zdání, kam mě to vede, avšak obavy jsem také nepociťoval, jen... jakési zvláštní tušení. Chtěl bych mu bezmezně důvěřovat, přestože ho skoro vůbec neznám, ale vím, že mi může být nebezpečný. Kdybych tak měl své schopnosti – mohl bych se mu podívat do mysli, i když vím, že by to poznal – alespoň bych věděl co se honí hlavou jemu.
„To jsem zase pro změnu já věděl až příliš dobře. Myslel jsem na sebe, tedy na něj. Co teprve zažije a co všechno by mohl změnit. Věř, že tohle jsem si přál, pokud ovšem myslíš, že jsem toho byl schopen. On se bál, to jsem cítil. I když si to možná nechtěl přiznat. Každý se někdy bojí. I Jedi. I Sith. Je to přirozené a žádné učení s tím nenadělá nic. Také jsem se bál, když jsem prožíval to, co on. Tím jsem se dostal i k tomu, že každý je takový, jaký je a změna nepřichází v úvahu, pokud nebyla odevždy uvnitř tebe samého.
Takto bychom mohli můj příběh ukončit, avšak ještě nevíš, proč ti jej vyprávím s tak jasně viditelnou neshodou toho, co jsem cítil a toho, co jsem prve řekl. Přibližně tuto verzi jsem totiž povídal i Obi-Wanovi, aby věděl, že jsem si sám sebou naprosto jist, což nebyla tak úplně pravda. Nepochybuji také o tom, že jej hodláš slyšet až do konce. A ten se jistojistě rychle blíží...“
Stanuli jsme před kovovými dveřmi uprostřed chodby. Vader naťukal na bočním panelu kód a dveře se se syčením rychle otevřely. Místnost za nimi byla tmavá, na protější straně bylo velkým průhledem vidět hvězdy. Jakmile jsme vstoupili, dveře se uzavřely a světla na stěnách spoře osvítila celý pokoj. Musel jsem zamrkat, abych si na to zvyknul, jelikož světla na chodbě byla o poznání silnější.
Darth Vader šel rovnou k průhledu. Mezitím, co si mé oči přivykaly přítmí, díval se skrz něj do vesmíru. Pak se otočil a sestupoval po schůdcích, jež k průhledu vedly, zpátky ke mně.
„Znáš mě a já tebe,“ začal, „to je jasné. Nebudeme se tedy zbytečně představovat.“ Pár kroků ode mne se zastavil. „Jak jsem si všimnul, neovládáš již Sílu. Vím o tobě tedy i to, co sám možná ani netušíš. A nejen to,“ řekl.
Stáli jsme proti sobě a já viděl jen jeho lesknoucí se siluetu. Díval bych se mu do očí, kdyby nějaké opravdové měl.
„Kdybys byl někdo jiný, nejspíš bych tě zabil. Už jen za tu drzost, přiletět sám k Hvězdě Smrti. Toho se doteď nikdo neodvážil. Ale k věci. Je mi jasné, co bych měl udělat, ale...“
Na chviličku se odmlčel. Můj výraz se rychle změnil. Přesně takovou reakci očekával.
„Chtěl bys zpátky...,“ pokračoval, „Na to si budeš muset ještě nějaký čas počkat. Musím nashromáždit větší množství Síly.“ Otočil se k odchodu. „Přece jen stále nejsem tak mocný, jak bych chtěl.“ Slyšel jsem jak se za ním zavřely dveře. Nechal mě tam, uprostřed té tmy, až do druhého dne, pokud mohu soudit.
Přece jenom mi ale nemohl uniknout ten tón jeho hlasu, s jakým řekl poslední větu. Lítost? Zklamání? Možná obojí, ale proč? Zřejmě stále nemá to po čem toužil. Nechápu to. Jaká životní situace může Jediho dovést až sem? Jedním jsem si ale jistý – tady nikdy neskončím, radši bych zemřel!
„Překvapivě jsem měl v tomhle pravdu.“

Když se příště otevřely dveře seděl jsem na pohovce, kterou jsem našel v koutě. Nevěděl jsem jak vypadá, ani jakou má barvu, ale popravdě mi to bylo úplně jedno. Do očí mě bodnul oslnivý proud světla tak, že jsem je musel zavřít a rychle sklonit hlavu stranou. Nemohl jsem vědět, kdo přichází, avšak tušil jsem. Kdo jiný by to také mohl být.
Nějakou dobu jsem neviděl nic než bílou zář a uprostřed tmavý flek. Přesně v tu chvíli, kdy se tento obraz rozplynul, ozval se i jeho hlas.
„Skywalkere,“ otočil se. Opět stál u průhledu. „pověz, viděl jsi Mistra Kenobiho?“
Z jeho slov jsem cítil zášť. Neodpověděl jsem, neboť jsem to nepovažoval za nutné. Stejně bude moji odpověď znát. „Jak se mu daří? Je ještě vůbec naživu?“ dodal s jistou dávkou sarkasmu.
Proč cítí tolik zloby vůči Obi-Wanovi? Musel mu udělat něco strašného. Nebo možná ne. Nenávidí ho. Jako by mi chtěl dokázat, že nejen vesmír je chladný. Ty otázky jakoby nepatřily mě.
„Má štěstí, že není s tebou...“ Pravou ruku zaťal v pěst tak křečovitě, jako kdyby v ní něco drtil. Potom už jsem slyšel jen jeho pravidelné oddechování. Vzduch se zdál těžký. Byl prosycen něčím, co ,zdálo se, začalo částečně vstupovat i do mě. Zloba, tolik z jediného člověka. Vstal jsem a mířil k němu. Byl ke mě otočený zády. Nadechnul jsem se a pod schody se zastavil.
„Proč mi tohle říkáš? Tvoje problémy s Obi-Wanem jsou vaše věc. Nezajímají mě! Já...“
„Možná by měly,“ řekl tvrdě. Zároveň se otočil a hleděl na mě.
„Jsem tu, abys mi pomohl,“ hlas se mi třásl, „musím se dostat zpátky, jinak...“
„Zabil jsem tvou matku,“ přerušil mě chladně, „Tohle ti Obi-Wan neřekl, že ne.“
Strnul jsem. Snažil jsem se ovládat svůj zrychlený dech a měl jsem čím dál větší vztek.
„Byla úplně bezbranná. Prosila mě na kolenou.“ Lehce pohnul hlavou do strany. „Chtěl jsem zabít také tebe, ale to víš.“ Přísahal bych, že ze mě nespouštěl oči. „Možná to udělám.“ Vykročil ke mě, natáhl ruku a pomalu začal svírat prsty.
Se zapnutým světelným mečem jsem výhružně nakročil na první schod. Otřásal jsem se vzteky. Vader se ani nenamáhal bránit, prostě mi jen pomocí Síly vykroutil meč z roztřesených rukou. Přitáhl si ho a potom rychle prošel kolem mě po schodech.
„Myslím, že už ho nebudeš potřebovat,“ řekl na odchodu. „Vrátíš se, ale ne dnes.“
Díval jsem se za ním, dokud se neotevřely dveře. Snažil jsem se nějak uklidnit. A pak mi to došlo. Chtěl mě jen vyprovokovat. Nic z toho, co řekl nebyla pravda!
„V tu chvíli jsem si to uvědomil (já – Vader): Moje budoucnost nemá žádnou alternativu... ledaže by bylo uvnitř mě něco, co by mě dokázalo změnit, o čemž jsem pochyboval.“
Věděl jsem, že jsem mu naletěl. Ten výbuch vzteku mě hrozně unavil – usnul jsem téměř hned, jakmile jsem se dovlekl k pohovce. Sám sebou zklamán.

Chtěl jsem mu věřit, ale jak bych mohl, po tom, co mi udělal. Snažil se mě vydráždit. Bezdůvodně. A vzal mi mou jedinou zbraň. Jako bych se vracel na začátek. Byl jsem zase sám. Rozhodl jsem se sledovat každý jeho pohyb, abych věděl, co udělá. Ale je tak... nepředvídatelný. Kdybych poslouchal Obi-Wana, nenaštval bych se, věděl bych, že mě nezabije. Ale já to nedokázal. Co jsem to za Jediho, když neumím naslouchat svému Mistru? Až se vrátím, budu lepší, přísahám. A nedopustím, aby můj žák propadl Temné straně, to ho radši sám zabiju.

Další den opět přišel. Nenáviděl jsem to neustálé čekání. Je tak snadné začít nenávidět.
Vždy, když jsem ho viděl, zběsile mi bušilo srdce. Jeho přítomnost mě tak nějak vysilovala. Co však bylo podivnější, zdálo se, že na něj naše setkání, která netrvala nikdy déle než pár minut, působí stejně.

Už jsem se bál, že svůj slib nedodrží. Vstoupil do mého šerého pokoje, tentokrát z něj však vyzařoval klid. Byl čtvrtý den v pořadí a bylo načase.
„Dnes už opravdu musíš odejít,“ pronesl, „Nebylo by dobré tě tu déle držet. Pro tebe, ani pro mě.“ Začal mě obcházet v kruhu.
„Co mám udělat?“
„Připrav se a otevři svou mysl.“
Posadil jsem se na zem a zkřížil nohy. Moc se mi nechtělo otevírat mysl na lodi, která je možná plná Sithů.
„Jestli to nezvládneš, budu to muset udělat sám,“ řekl tvrdě, „Nebude se ti to líbit,“ varoval mě.
„Zvládnu to,“ ujistil jsem ho. Chvíli jsem sledoval, jak krouží kolem. Oči pod maskou byly zavřené. I můj pohled brzo pohltila tma. Snažil jsem se soustředit podle Obi-Wanových rad. Dosud jsem netušil, jak jsem mu vzdálen. Něco se dotklo mojí mysli, něco, co mě strašně vyděsilo. Náhle jsem viděl spousty žalostných pohledů, bolest, smrt a zkázu. Tak, jako by přicházela z mých rukou. Potom jsem uviděl postavu ženy. Odcházela nekonečnou alejí vysokých stromů, jejichž listy dávno odpadaly. Její dlouhý bílý šat za ní vlál.
Chtěl jsem ji zastavit, zeptat se, proč jde na takové místo. Vymrštil jsem ruku a zároveň otevřel oči. Darth Vader už mě neobcházel, stál na místě nedaleko mě a ani se nepohnul.
Do očí mi vyhrkly slzy. „Co se stalo?! Proč musí odejít?!“ Obrátil jsem se na něj. „Kdo je to?“ zeptal jsem se tiše. V mé tváři se značila bolest a strach, ale nebyly moje.
Vader natočil hlavu k rameni. Zakrátko se na mě opět zpříma díval.
„Nevím, co myslíš,“ řekl bezbarvě, „Musíme pokračovat. Znovu.“ Vykročil.
Těkal jsem očima všude kolem. Po stěnách, po stínech, po něm. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se opět uklidnil. Tak moc to na mě zapůsobilo. Jako by se to týkalo přímo mě, přestože jsem věděl, že je to bláhové.
Vydýchal jsem se a opět jsem se začal soustředit. Zakrátko jsem již nevnímal ani jeho kroky. Moje mysl se vznesla. Vysoko v neznámých sférách bytí se mě chopila ne jedna, ale hned dvě síly. Zamotán mezi smyčkami jejich nehmotných těl jsem cítil jak se vzdaluji. Vlastní tělo jsem necítil, jako by nebylo. Byl jsem tažen zpět proti proudu částic. Vzpomínky odcházely (ty cizí)a zůstávaly jen záblesky. Zmizel vztek, zmizela bolest, zmizela i žena v bílém hávu. Tahle cesta byla jiná, byla krásnější. Vracel jsem se domů. Proti proudu času. Z neznámého světa nelehké budoucnosti. Pozvolna zpomalující rychlost odporujících částic mě blížila k cíli. Po chvíli jsem začal rozeznávat současný Coruscant, můj Coruscant. Potom svůj pokoj a nakonec své tělo v poloze lotosového květu. Blížil jsem se. Poslední vzpomínku, než jsem se probudil, jsem nevím proč, věnoval Vaderovi a té ženě. A byla to jedna z těch nejpodivnějších vzpomínek – vzpomínka na budoucnost.
„Od té doby jsem začal mít ty děsivé sny. O smrti a bolesti.“

Otevřel jsem dveře a vyšel na chodbu. Radostně jsem se rozhlížel. Jsem zpátky! Nebylo nic, co mi mohlo tohle zkalit. Zároveň jsem cítil i jakýsi zvláštní smutek, či co. Ale, a to bylo hlavní: Cítil jsem Sílu! Zase. Uvnitř sebe, jako předtím! Špatně se popisuje, co přesně jsem ještě cítil. Snad dojetí, určitě jistotu věcí kolem. Z mého zvláštního rozpoložení mě do jisté míry vytrhl až Obi-Wan. Přišel chodbou a byl, dalo by se říct, velmi naštvaný. Ale tak nějak jinak, než jsem býval já. Jako by nikdy nic neprožíval sám.
„Prosím tě můžeš mi říct, kde pořád lítáš?“ utrhl se na mě.
Pohlédl jsem na něj jako bych ho viděl poprvé. „Co prosím? Mistře, já byl celou dobu ve svém pokoji. Meditoval jsem.“
Obi-Wan se zamračil. „To sotva. Celé tři dny! A to jsem se tam byl několikrát podívat! Všude jsem tě hledal padawane...“
Už je to tu zase. Na mé tváři se objevil úsměv.
„... Co? Ty se tomu směješ? No to snad nemyslíš vážně?!“
Spíše jsem si uvědomoval jiné věci, než abych ho příliš poslouchal. Svou přítomnost. Tohohle Obi-Wana, toho správného. Díval jsem se na něj a to, co povídal šlo téměř mimo mě.
„Máme úkol víš. Měli jsme se s někým setkat... před půlhodinou. Já tě tak dlouho hledám a ty se mi vysmíváš, nebo co! Doufám, že jsi k tomu měl alespoň dobrý důvod...“
„To měl,“ přerušil jsem ho, „Ale je to na velmi dlouhé povídání, takže bychom raději měli jít. Povykládám vám to pak Mistře, slibuji.“ To už jsme kráčeli chodbou.
„Pokud ovšem budeš mít čas,“ konstatoval.
„Určitě. Jaký je ten úkol?“
„To ti povím pak, poběž.“
Dali jsme se tedy do běhu. Jak jsem později zjistil, mířili jsme k apartmánům senátorů.

„A tady můj příběh končí, tedy ten, co jsem ti chtěl vyprávět. Zbytek zná dost lidí na to, aby ti ho mohli říct, pokud tu legendu neznáš. Avšak ještě nemusíš odejít, pokud jsi ochoten mi naslouchat. Spoustu toho o mě již víš, proč si tedy neposlechnout něco dalšího. Pokud bys rád věděl, co se stalo s Nebojácnou, mohu ti říci, že jsem ji chtěl nechat až do své smrti v zadní části doků. Od mého návratu se jí nikdo nedotknul. Bohužel pak byla Hvězda Smrti zničena a loď s ní. Zachránilo se nás málo, ale dost na to, abychom postavili jejího pokračovatele, kterého čekal sejný osud. To jsme však zaběhli úplně někam jinam.
Můj návrat proběhl dobře, vše pokračovalo tak, jak mělo a skončilo ve správném pořádku.
Změna mého osudu nemohla nastat beze změny zásadních událostí, ale ty nebylo možno už měnit. Leda, že bychom tenkrát nechali Padmé zemřít. To bych ale nedopustil.
Kdybych totiž nikdy nepoznal Padmé, nedal bych se k Temné straně, jenomže, kdybych nikdy nepoznal Padmé, nestal bych se zároveň nikdy Jedim, proto musím říct, že toho nelituju.
Taky bych rád viděl své děti. Za mnou do nicoty nikdo nepřijde. Jsem ten, který zradil vše, čemu věřil. Ty jsi poslední poutníku.
Jak už jsi slyšel, má duše zpívá píseň chaosu. Nevím, zda se mám odsoudit, nebo se litovat. Možná bych měl myslet na své blízké. Alespoň teď. Snad ví, že jsem na ně nezapomněl. Vím, ublížil jsem jim, všem bez výjimky. Lituji toho a nevím, zda jsem mohl jinak. Určitě ano. Každé spojení má svůj slabý článek, anebo příliš silný, podle toho, z jakého úhlu se díváte.
U Padméia hrobu jsem už byl. Je na konci stromové aleje na Naboo. Je odtamtud vidět na jezero. To jezero milovala. Když jsme se procházeli po jeho březích byli jsme šťastní. Není to tak dávno na vzpomínání, ale bylo to před příliš dlouhou dobou, aby se vytratily detaily.
Osudy lidí kolem mě se zdály být jasné, než se stala věc, jenž zamíchala kartami tak mocně, že všechny představy byly postaveny na hlavu. Lidé, kterým jste důvěřovali se začali obracet proti vám. Lidé, do kterých byste to nikdy neřekli – to na tom bylo nejhorší. A nezažili to jen moji přátelé a rodina. Zažil jsem to já, i spousta jiných. Koho by v té době napadlo, že kancléř Palpatin, ten laskavý, příjemný a trochu zbabělý pán, jehož osoba mě provází od mého nástupu k řádu Jedi, je tím nejhorším, co mohlo kdy galaxii potkat? Koho by v té době napadlo, že zrovna já budu tím, kdo vyvraždí téměř celý Řád rytířů Jedi?
V životě se zkrátka občas dějí věci přinejmenším nečekané a zdánlivě nepochopitelné, ale tak to prostě je a tak to i bude. Osud vždy bude vrtkavý a cestování v čase nebezpečné. Hodně věcí se změní a přijdou nové. Neměli bychom se jich však bát, ale žít, jako jsme žili vždycky a být věrní svému přesvědčení, jenom tak budeme mít pocit, že za námi zbylo něco dobrého. Jestli takový pocit mám i já? Ano. Částečně jsem odčinil vše, co jsem napáchal a jednoho člověka jsem dokonce učinil šťastným. Není to mnoho, ale něco přece.
Jestli jsi byl v životě úspěšný poznáš ne podle kariéry jakou jsi vybudoval, ale podle toho kolik šťastných lidí jsi za sebou zanechal a kolika z nich jsi byl opravdovým přítelem. Není důležité tvoje postavení ani majetek, hlavní jsi vždy pouze ty a lidé kolem tebe. Tohle sice Jediovské učení obsahuje, ale nezřídkakdy se stává, že na to mnozí zapomenou.
Nikdo si nemusí brát příklad z Jediů, oni nejsou příkladní, jsou to jenom živé bytosti a jako takové mají i své mouchy. Jediové, Sithové i normální smrtelníci, ti všichni občas udělají chybu. A někdy i všichni naráz. Tak vznikají události, které hýbou galaxií.“

„Loučím se teď s tebou, vesmírný poutníku, a přeji ti šťastnou cestu. Dbej prosím na mé rady a to, co jsem ti řekl předej dál. Já budu putovat do jiné části vesmíru, chci dohnat alespoň část toho, co jsem zameškal. Ať půjdeš kamkoli, buď zdráv. Stejně tak všichni tvoji blízcí a přátelé. My už se neuvidíme. Nechť tě provází Síla!“