Hudebník kouzla

I. Kapitola: O lidech, převaděči a staré ženě, která zpívala

Tři špatné vtipy jednoho pracovníka nákladní dopravy
Otázka nezněla, zda mají pilota. Otázkou bylo, kdo se dostane do Riffleyho počítače. A pokud možno rychle.
Všichni tři muži seděli v kokpitu nalepeni na palubní desku a nervózně brebentili jeden přes druhého.
„No tak sakra, chlapi. Přece je nenecháme, aby nás rozflákali,“ zvolal postarší vousáč, „Zey-kidu, zkus jeho matku.“
„Matku? Von měl ten sráč matku!?“ procedil naštvaně Zey-kidu.
„Jo, a ty myslíš, že se rozmnožil replikací nebo co?“
„Zatraceně!… Siga Vilchorová.“
„Tak dělej, piš.“
Mladík se opřel do optické klávesnice. Náhle se ozvala rána. Nad hlavami jim prolétla imperiální stíhačka.
„Sakra! Už jsou tady,“ ozval se člověk za vousáčem. V mžiku skočil do křesla vpředu a vrhl se k řízení.
Zey-kidu zadal heslo. Obrazovka na chvíli zčernala. Pak se přes ní narýsovala obrovská digitální posměšná tlama: ha-ha-háá. Špatně! Musíš znovu.
„Úúhh!“ zavyl Zey-kidu, „já ho zabiju!“
Zásah! Přišel do pravoboku. Ogena nemotorně kličkoval. Snažil se ze všech sil unikat, ale imperiální dravci byli mrštnější. A šili to nemilosrdně do nich. Zase rána! Tentokrát doprostřed trupu.
„Je to mizerný, kluci. Takhle to dlouho nevydržíme,“ zasténal „pilot z nouze“. V duchu počítal zásahy, ještě pár a začnou přicházet o štíty. Tohle se mu nelíbilo. Tohle se mu vůbec nelíbilo. Za chvíli jeho obličej zkřivily struny vrásek.
„Halgu, napadá tě ještě něco?“ zeptal se Zey-kidu zoufale. Vousáč sklopil hlavu. Olízl si jazykem rty a neklidně zabubnoval na opěradlo. Po chvilce zamířil očima na svého druha.
„Jo, jeden chlap v hangáru mu říkal Ochňapek.“
„Jakže? Ochňapek?“ vyslovil zřetelně. „Dobrá, jdu to zkusit.“ Znovu ukázal na kolonku pod jménem a vyťukal ten podivný, trapně pitoreskní výraz. V momentě se na displeji objevila pracovní plocha a začaly prolétávat sloupce dat. „A máme to!“ zakřičel vítězně.
Zey-kidu nechal propočítat trajektorii v závislosti na údajích o výstupu.
„Měla by si ta mašina pospíšit. Dochází mi nápady,“ upozorňoval Ogena. Ze spodu se blížily další tři stíhačky.
„Ještě chvilku, vydrž to. Už budeme venku,“ snažil se pilota povzbudit Halg.
Stíhači mezitím zaujali útočnou formaci. Ogena cítil, že to nemůže ustát. S těmi, co už je nějakou dobu otravují, to bude moc velký počet.
Velitel TIE se připravil na jejich sestřelení. Vzdálenost mezi ním a uprchlíky se pozvolna ztenčovala. Ogena se snažil uhýbat, seč mohl. Využíval svých chabých znalostí, jen aby posádku udržel naživu. Hlavní stíhač se už dostal na dostřel. Začal mířit na cíl.
„Teď!“ zařval Halg. Právě včas. Otevřel se hyperprostorový tunel. Silueta lodi se před stíhači ztratila v nedohlednu.

xxxxx

„Pane, Černá sféra vstoupila do hyperprostoru,“ hlásil první velitel.
Kapitán Nirman se otočil v křesle. „Sledujeme ji?“ zeptal se suše. Přijeli pozdě, ale obejde se to bez nežádoucích důsledků.
První důstojník se napřímil a odvětil: „Omikron sedm nám pravidelně udává polohu, pane. Je jim v patách.“
Nirman se studeně usmál. „Dobře veliteli. Informujte mě, až se vynoří,“ pronesl a obrátil se k nadporučíkovi, „připravte se na útok proti Hebbově obchodní stanici. Nebudeme tolerovat poskytování úkrytu povstaleckým špehům!“
Zpátky se vnořil do důstojníkových očí. „Veliteli, prozatím nedávejte vedení žádné zprávy. Admirálu Griffovi možná utekli. Ale nám neuniknou. Dostaneme je i bez velké flotily.“
Za pár okamžiků již hvězdný destruktor obklíčil malou kolonii. Proti ohromné válečné zbrani neměli ti „dole“ moc šancí. Netrvalo dlouho a trosky zničeného komplexu strnule poletovaly rozprášeny v prostoru kolem křižníku.

xxxxx

„No tak, pohni sebou,“ opakoval Zey-kidu, „ to dřív sejdu věkem, než ty vyložíš.“
Halg si pohladil zarostlou tvář. Uchopil jednu kartu z vějíře v pravé ruce a řekl klidným, velmi velmi pomalým hlasem: „Nebuď netrpělivý, všechno má svůj čas. Já své činy při hře zvažuji, abych všechno, co hodlám udělat…“ vytáhl vyvolenou a ještě si ji prohlédl, „měl promyšleností tahu pod kontrolou…“, vyhodil ji ladným pohybem doprostřed stolu, „a dokázal si spočítat následky i důsledky. Abych pak nebyl překvapenej, víš?“
Zey-kidu se nejprve zakřenil a pak protáhl obličej. Jednak nad přítelovou dlouhořečností a jednak nad trumfem, s kterým nepočítal a který mu překazil veškeré plány na výhru.
„Scheky!“ zvolal mladík, jenž právě přišel o dva kredity čtyřicet, „jsem švorc. Pojď mě vystřídat a koukej z našeho designéra něco dostat.“
Za chvíli se ozvaly kroky vycházející venku z chodby. Zpoza rámů, kde měly být původně automatické dveře, ale nikdo je tam dosud nedal, se vysunula blonďatá hlava.
„Má tu někdo problém?“ Ogena „Scheky“ Biloschek, povstalecký mechanik, který právě opustil kokpit plavidla, stál v místnosti a vřele se usmíval na dvojčlennou posádku..
„Obral mě o všechno, jdi hrát za mě,“ postěžoval si Zey-kidu.
„O-hó, a kdo bude hlídat u kormidla? Ty snad?“ podíval se Scheky na mladého muže uštěpačně.
„Pánové, navrhuji dát si něco k snědku. Měli jsme dnes za sebou těžký den,“ ozval se designér Halg.
„Mno, v automatu toho už moc není,“ zapřemítal Ogena, „ale skočím pro pití. Dáš si kafe nebo čaj?“
„Nemáš tam něco tvrdšího?“ nadhodil Zey-kidu.
„Chlape, je tam pět dní starej rohlík. Jestli nezplesnivěl, můžeš ho mít.“
„Do háje, k čemu Riffley tuhle kraksnu měl?“ zahartusil a plácl se do kolen.
„Jo, to nevím,“ usmál se Scheky, „ale nelítá špatně.“
„Tak mi vysvětli, proč si ten invalida dával na hyperprostorový kalkulátor tajné heslo. A ještě k tomu … Ochňapek?“ Při vyslovení zkřivil mladík ústa.
„Hele programátore,“ zdánlivě zaburácel Ogena, „vyřešil jsi to. My do tebe vkládali veškeré naděje a tys všechno zmáknul. Tak to můžeš nechat plavat, ne?“
Zey-kiduovi náhle zvážněla tvář, zachmuřil se a prudce zavrtěl hlavou. „A co když sem přichystal ještě nějaké překvapení? Nezlob se na mě, ale mám nepříjemný pocit, že jsme utekli v pastičce na myši.“

Světlo ze zářivky trochu poskomíralo, pak naskočilo a zase se odhodlalo čtvrt hodiny nepřerušeně dotírat na svět.
Palubním vzduchem se zatím linula voňavá směs čaje a jalmové šťávy. Snad pro někoho, kdo si potřeboval uklidnit pocuchané nervy. A jak se zdálo, zřejmě to nakonec byli všichni tři pasažéři. Nikdo z nich neměl rád, když se jim do jejich skříně schová nějaký kostlivec. Hlavně pak, když u té skříně museli v noci spát.
„Fajn,“ přikývl designér. Upil z hrnku a trochu se otřásl, jakoby od prázdných dveří táhl průvan. „Myslím, že je na čase vymyslet, co dál.“
Ogena přelétl pohledem po obou mužích. Trochu se rozpačitě poškrábal ve světlých vlasech a pak začal mluvit: „Podle mě bychom měli vycházet z toho, že generál Dodonna je mrtvý.“
„Bohužel…“ zašeptal Halg a smutně stáhl rty.
Ogena pokračoval: „Vůbec nevíme, kolika našim lidem se podařilo tu blokádu přežít. Z Hebbu máme jenom kusé zprávy … k tomu dost podivné. A tak bych na to nespoléhal.“
Ztichl a pokýval hlavou k Zey-kiduovi. „My jsme měli to štěstí, že k nám zrovna dorazil tady mladej a včas jsme utekli.“ Dříve, než ostatní, kteří už nemohli.
„Proto navrhuji tohle. Až přistaneme u Chandrily – tak první věc, kterou uděláme, bude zajistit si bezpečnost; a potom se pokusíme kontaktovat plukovníka G‘Arlista. Jestli ho tady mladej zná osobně, budeme to mít o to jednodušší. G’Arlist nás pak odveze za Mon Mothmou. Na nikoho jiného bych se nespoléhal. Co na to říkáte, pánové?“
Halg souhlasně přitakal. „To je rozumné. Uděláme to tak.“ Pak dodal: „Ale měl bych jeden dotaz…,“ otočil se a zahučel hlubokým hlasem: „tady na našeho programátora.“
Zey-kidu pozdvihl zvědavě obočí.
„Co to vlastně s sebou taháme? A proč je to tak důležitý?“ Odmlčel se, aby nabral nového dechu. „Imperálové jdou po nás jak diví a ty jsi pořád skoupý na slovo. Moc jsme toho z tebe za tu dobu nevypáčili…. Tak bys nám teď mohl laskavě říct, o co jde.“
Mladík se pousmál a odpověděl otázkou: „Proč si myslíš, že imperálové čekají?“
Halg se zarazil. „Co tím chceš říct?“
„Tobě nepřijde divné, že Vader – zrovna Vader – tak strašně dlouho otálí a vyčkává, dokud neprovede svůj smrtící výpad?“
„Co já vím, třeba má v plánu nechat nás umřít stářím… Proboha, proč se asi dělají blokády? Nejdříve se nepřítel vyčerpá a pak se na něj zvesela zaútočí.“
Zey-kidu povytáhl koutek rtů. „Noo, věděl bych o jedné věcičce, která může ovlivnit občanskou válku. Je to hodně velká věcička. A první exemplář zkásne – nebo už zkásnul – ten černej smrtihlav.“
„O čem to zatraceně mluvíš?“
„K popisu je to trochu náročné, ale představ si flotilu umístěnou v jedné jediné lodi.“
Halg se na mladíka podezíravě zadíval. „Nechci tady být za blbce…“
„Neboj, věř mi. Pracoval jsem pro jednu geniální černovlásku, která v tom má prsty. Mimochodem… od té doby jsem stíhaný impériem.“
Stejná otázka se prokousávala pohledy obou zavilých povstalců. Zey-kidu sevřel mezi prsty kelímek teplého nápoje a začal vykládat: „Totiž, ta ženská se pohádala s jedním z inženýrů. Jemu se nezdálo navržené opancířování. Nu, a já jsem dostal za úkol prošetřit nový model.
Ten inženýr - jeho jméno není nutné, protože je už mrtvý - vymyslel, jak se dá starý pancíř zvenčí navrtat a šel za mnou, abych mu vypracoval program. Ten měl za úkol konfrontovat starý a nový pancíř při působení laserových paprsků na několik specifických míst.
…Přirozeně mi inženýr dal k dispozici podklady. A protože jsem synem svého otce – když jsem se s věcí dobře seznámil, štípnul jsem veškeré dokumenty, sebral plány té supervěcičky a okamžitě vyrazil za generálem Dodonnou.“ Mladík se ke konci své řeči začal svrchovaně usmívat.
„Hmm,“ zahučel Halg a podíval se Zey-kiduovi do sytě zelených očí, „jak ses dozvěděl, kde je Dodonna?“
„Docela jednoduše,“ řekl mladík a pohodlně se opřel do židle. „Jsem spolehlivá osoba. Dostal jsem zprávu o změně stanoviště.“ Opětoval Halgovi upřený pohled. „Pro alianci už pracuju nejméně tři roky. Za tu dobu jsem infiltroval některé podstatné výrobní složky. Přirozeně, v tom, že jsem u povstalců, má prsty tatínek…“
„Tatínek?“
„Ano, můj otec, vědecký pracovník impéria, kdysi utekl. Bylo to v sedmém roce císařovy vlády. Měl kšeft, který nějak nevyšel a on využil příležitosti a zdrhl.“
„Jo, něco mi to podle příjmení říká. Japata… Už jsem o tom někde slyšel. “ přitakal zlehka Ogena. Aby ne, otec je na seznamu. Stejně, jako ten tvůj přítel Halg…
Po chvíli se na mechanikově tváři objevily šupinky zbělené kůže. „Na co zemřel ten inženýr?“
„Měl nehodu. Asi dva dny poté, co jsem utekl,“ prohodil ledabyle mladík.
„A byla to nehoda?“ zeptal se Scheky syrově.
„Vím to snad?“ řekl Zey-kidu udiveně. „Honí mě už čtyři měsíce. A teprve před týdnem jsem se dostal na bezpečné místo. O tom, že jsem informace nestihl Dodonnovi předat ani nemluvím. Takže osud toho inženýra mě vážně nezajímá.“

Šedivé myšlenky pluly lodí jako hvězdy zdánlivě podél oken. Dva muži seděli v kokpitu a prohlíželi si pro ně nová překvapivá schémata. Osamocen se programátor díval z průhledu na okolní vesmír. Ještě celou hodinu poté naslouchal pulzující hudbě paluby. Všechno mu tady připadalo jako valící se přelud, u kterého nevíte, jestli vás ovine svými pažemi nebo zmizí, jakmile se k němu obrátíte zády. Tak trochu čekal, že začnou problémy. Potichoučku, polehoučku se to na ně sesype. A odněkud to začne. Někde tady musí něco být. Riffley je na to dost velký pošuk. Už ta lapálie s heslem.
Zey-kidu jasně viděl bledě osvětlený obličej, zčásti schovaný pod bactovými obvazy. Riffley se na starého přítele usmíval tím svým úšklebkem. Nikdy to jinak nedokázal.
Zey-kidu mu nic moc nevyprávěl. Ostatně, proč by měl nějaký nákladní pilot, k tomu otec tří dětí, vědět o povstalecké aktivitě svého spolužáka ze základky? Tak nějak ale bylo programátorovi jasné, že Riffley v hlubině svých myšlenek ví, o co tu jde.
Pak mu povídal o potíži dostat se ven ze sektoru. Nakonec z něho vypadlo, že chce jeden z malých raketoplánů. Následovala situace, kterou mohl mladík předvídat, kdyby tehdy znal výsledek.
Riffleymu dojde, co se asi děje. Nabídne svému příteli svoji loď. Programátor se zdráhá. Nato se mu pár černých očí zasekne do tváře a drží ho jako kotva velrybu. Riffley ho přesvědčuje. Je to nejbezpečnější. Nabádá ho, ať uteče. Ať použije jeho transportér…
Alarm! Tříská do uší, nikdo nic neví a všichni nervózně pobíhají. - Jsou tady! Riffley naléhá. Když si všimne, že se Zey-kidu začíná tvářit, jako vystrašená ovce, prolhaně mu vnucuje záchranu a klíče od nejrychlejší kocábky v hangáru. Pak se na ocelově šedivé tváři objevil podivný úsměv. Vím, že to zvládneš. A dej si pozor!
Teď už Zey-kidu chápal, že na něj namířil svou grimasu škodolibosti. Takový byl Riffley vždycky; z celého srdce ho bavilo dělat kanadské žertíky za všech okolností. Má si dát pozor. Ale na co a kde?
V závějích stínů mizerně osvětlených chodeb Černé sféry se ploužily tiché zvukové vibrace. Místy zašustily jako Riffleyho sípavý smích. Jak dlouho tady ještě tři muži budou? Chtěl věřit tomu, že jen po čas nezbytně nutný.

xxxxx

Malá loď se vynořila z hyperprostoru. Pár vteřin za ní, jako tenká slza, vyplula sonda Omikron sedm. Nezpozorována vyhledala Černou sféru a vydala se jejím směrem. Současně poslala konečné souřadnice ke svému mateřskému křižníku.

xxxxx

Ogena Biloschek celou dobu výstupu zkoumal údaje na monitoru. Zabodl do nich svůj zrak a čekal, než se loď vyštrachá ven. Konečně. Byli z tunelu. Ogena vše zkontroloval. Souřadnice naprosto seděly. Vztyčil hlavu a pronesl vítězně: „Chandrila!“
„A kde?“ houkl na něj Halg.
Ogena se instinktivně rozhlédl kolem sebe. Ale nikde nic neviděl. Okamžitě začal porovnávat data. „Je to Chandrila. Musí být. Všechno naprosto pasuje...“
Halg se zamračil. „Ptám se tě, kde ji máš?“
Ogena se na něj vyvaleně podíval. „No kde by byla, no…“
„No kde – nikde,“ zabručel designér. Otočil se v křesle a zvolal:„Japato? Pojď sem!“
Za chvíli se do pilotní kabiny přišoural mladík. „Co se děje?“ zeptal se neutrálně a podíval se nekonečný černý vesmír před sebou. „Kde to jsme?“
Ticho.
„No to by mě taky zajímalo,“ zaduněl Halgův baryton, „myslím, že ten tvůj přítel by si zasloužil pár facek.“
„Cože?“ vyjekl Zey-kidu. „Co se…“ Pak mu to došlo.
„Scheky, zkontroluj, jestli sedí všechny souřadnice se vstupními propočty.“
„To už jsem udělal,“ řekl Ogena, „jsou naprosto identické.“
Programátor vztekle syknul mezi zuby. „Pusť mě k tomu!“ zavelel a hrnul se na mechanikovo místo.
Nejprve sám vše překontroloval, aby se ujistil, že není chyba někde jinde. Posléze zadal počítači nějaký úkol. Chvíli vyčkával a pak upřel pohled na Halga. „Halgu, kolik sluncí má systém Alderaan?“
Designér svraštil čelo. „Pokud vím, tak jedno.“
„Správně,“ řekl jakoby pro sebe Zey-kidu. „A počítač mi právě napsal, že dvě. Navíc je na hranici Neznámých regionů.“
„A co z toho vyplývá?“ pronesl Halg zpěvně, ačkoli mu odpověď byla jasná.
„Kód,“ vyhrkl programátor. „Ten parchant zaměnil jednotlivé souřadnice pod nějakým kódem.“
„Jseš si tím jistý?“ zabroukal designér.
„Určitě, na Riffleyho to sedí.“
„Prima,“ řekl Halg a nemotorně vstal ze židle. „Tak to rozkóduj, ať víme, kde jsme. Až to budeš mít, tak mě zavolej.“
Odebral se pryč z pilotní kabiny. U průchodu se ještě zastavil a podíval se na mladíka. „A napiš mi, jak se píše jméno majitele, ať vím, komu mám nakopat zadek.“

Sotva odezněly dunivé kroky odcházejícího designéra, Zey-kidu začal pracovat na vyřešení kódu. S Biloschekem se pokusili najít nějaké soustavy, které by oba mohli bezpečně idnetifikovat.
Když jich nashromáždili dost, Zey-kidu pak sestavil jejich seznam. Bylo to prostší, než si myslel. Každý název soustavy byl posunut o dvanáct míst dozadu v abecedním pořadí. Mladík proto zadal počítači operaci přepsat všechny názvy pod daným mechanizmem.
Zatímco čekali, zkusil programátor navázat s blonďatým mechanikem hovor, který, jak doufal, zaběhne na bližší, osobnější vlnu. Konečně - zkusí se dozvědět, co potřebuje.
„Jak dlouho vlastně pracuješ pro povstalce?“ zeptal se a snažil se působit přirozeně.
„Asi tak pět let. Od té doby, co se znám s Halgem.“
Zey-kidu zbystřil. „To Halg tě sem přitáhl?“
Biloschek souhlasně přivřel oči.
„A nevíš, co ho přivedlo k Alianci?“
Ogena se pousmál a pravil: „Sama Mon Mothma o něj projevila zájem.“
Aby taky ne.
„To byl až tak dobrej?“ Že se vůbec ptám.
Mechanik se pobaveně zakřenil. „Nejlepší. Navíc měl mraky zkušeností. Z obou válečných stran.“
Ah - Impérium, už to z něj leze.
Při pohledu na otázku, která se vykreslovala na Zey-kiduově tváři, pak Ogena začal vyprávět: „Halg se narodil na Taanabu jednomu agrotechnikovi, Schormu Jansonovi. Žil tam celkem šťastně, vyrůstal v klidném rodinném prostředí,“ bla, bla, bla,…, „a vůbec ho netáhlo nějaké cestování. Byl takovej usedlej typ.“
Zey-kidu se usmál. „Takovej mi připadá pořád.“
Zatraceně, kdo má na designérovi zájem?
Ogena zvedl koutky a mírně přitakal: „Sám říká, že na tohle období vzpomíná nejraději. Sotva však absolvoval školu, zbláznil se do nějaký ženský a utekl odtud. - Nebyla nic moc. Taková rajda, šup sem, šup tam. Dělala by to i za prachy.“
Zey-kidu se zadíval pobaveným pohledem, kterým se prolínala nezaměnitelná zkušenost.
„Doteď nechápe, co ho to popadlo. Nechal tam po sobě otce, matku a mladšího bratra Wese. (A mezi námi, myslím, že ho to pořád ještě žere.) No, tam venku pak pracoval pro jednu coreliánskou loděnici.“
Sullicata, šéf M’Dnyarb.
„A znáš ho – byl klidnej, spolehlivej a makal jak mouratej, no a za chvilku patřil mezi vývojářskou špičku….“
Impérium, řekni pro koho pracoval!
„Pak ale tu loděnici napadli nějací piráti.“
Duroská směs.
„Bohužel, Halg se jim vmotal přímo do rány a zajali ho s dalšími jako rukojmí. Ty pak osvobodila skupina imperiálních vojáků…“
Vůdce projektu, u koho skončil?
„Naneštěstí jejich plukovník si Halga všiml a navrhnul, aby ho poslali do služeb impéria.“
Tak kdo?
„Bylo to přísně tajné.“
To vím taky.
„Nikdo se o tom nesměl nedozvědět a Halg… víš, on o téhle věci taky moc povídat nechce.“
To docela chápu…Proto mi to řekneš ty.
„Pracoval pro jednu z armádních hlav impéria.“
Ano, který z těch poslintaných generálů?
„…A to konkrétně pro velkomoffa Tarkina.“
Následovalo hrobové ticho. Ogena spatřil Zey-kidův náhlý zkoumavý pohled. Hluboké niterné úzkosti, která mu předcházela, si nevšiml.
„Ano, zrovna Tarkina,“ zopakoval s ironií v hlase a opět navázal na řeč, „ale neboj se. Netrvalo to dlouho. Po dvou a půl roce se dostal shodou okolností do kontaktu s jedním vysoce postaveným Alderaaňanem. Ten informoval své lidi a tak se o Halgovi dozvěděla Aliance. Začali se o něj zajímat a sledovali ho.“
Zey-kidu už poslouchal jen napůl ucha. Nic neříkal, ani se nijak netvářil, jen nechal mechanika volně mluvit. Tarkin – dokáže strašit lidi i po smrti.
„Mon Mothma zaúkolovala tehdy ještě majora G’Arlista, ať naplánuje Halgův únos. Nebylo to tak složité. Halg se v té době zrovna zranil o teleskopickou tyč a tak se všechno zinscenovalo v nemocnici. Od té chvíle jsme s Jansonem jedna parta.“
Na chvíli se odmlčel a pokračoval: „No, a pak nás chandrilská senátorka poslala za generálem Dodonnou. Tam se Halg konečně setkal se svým bratrem.“
„To je neuvěřitelný,“ vypadlo z mladíka, když se trochu oklepal. „A kde jsi začínal ty?“
Ogena si protřel oči. „Vystřídal jsem mnoho zaměstnání. Naposledy jsem měl kšeft v jednom correlianském podniku na výrobu pohonných směsí.“
„A jak jsi se dostal k Jansonovi?“
„Potkal jsem ho v té nemocnici, právě, když jsem přišel o práci.“
„Co se stalo? Pracovní úraz?“
Ogena nerozhodně zvedl ramena. „Tak trochu, nějakej zaměstnanec vystřílel zasedací místnost dozorčí rady.“
A to je zajímavé.
„Tys byl člen dozorčí rady?“
„Ne, já zrovna uklízel v tom patře…“
Náhle se ozval zvukový signál. To počítač ohlašoval, že zadaná operace byla splněna. Zey-kidu se naklonil nad přístroj.
„A teď se podíváme, kde vlastně jsme…“

xxxxx

Křižník trpělivě vyčkával na totožných souřadnicích. Třicet světelných minut před nimi se nacházela hvězda, dál je kolem dokola obepínala černá pustina chladného vesmíru.
Velitel měl za sebou polovinu směny, kdy jeho hlavní pracovní náplní bylo hlídat příchozí zprávy o povstalcích. Procházel se po můstku. Za zády pracující důstojníci ve službě, v průhledu před sebou ticho ohromného prostoru. Krása vzbuzující uvnitř duše pokoru, ať se tomu bráníte nebo ne.
Velitel se rozhlížel kolem sebe a přemítal o stavu věcí. Povstalcům to trvalo podezřele dlouho. Omikron sedm stále hlásil změny polohy. Kam až letí? Na konec světa? Nepomůže jim to, ale nám také ne. Podobné myšlenky se mu honily po zachmuřeném čele.
Náhle se ozval první radista. „Pane, Omikron sedm právě vystoupil z hyperprostoru. Sleduje Černou sféru.“
„V jaké oblasti proběhlo vynoření?“
„V soustavě Faa’vngo, pane.“
„Faa’vngo?“ Veliteli se rozšířily panenky. „Kde se proboha nachází?“
„Nedaleko hranice s Neznámými regiony, pane.“
„Zatraceně, proč tam letěli?… Nic. Okamžitě informujte kapitána.“
„Dle rozkazu, pane.“
Zanedlouho se star destroyer vydal na cestu hyperprostorem Bude letět dlouho, ale zničení povstalců bude rychlé, přesné a zdrcující. Stejné, jako všechny podobné případy. Smrt do důsledku. Jen hvězdy tomu mlčky přihlíží a řídí se vlastními zákony putujíce v poklidu temnými hloubkami.

xxxxx

„To se mi moc nezamlouvá,“ zavrtěl pochybovačně hlavou Halg Janson. „Nemůžu se zbavit dojmu, že nás tam něco dost nepříjemně překvapí.“
„Jsi moc velkej pesimista,“ opáčil škodolibě Zey-kidu a oči mu jen hrály jiskřičkama.
Halgovi přejel šedivý stín po tváři. „Možná, že vidím všechno černě. A věř mi, že na to zrovna hrdý nejsem. Ale tobě se asi karanténa té planety hodně líbí.“
Mladík úsměvně vztáhl koutek a lehce zanotoval: „Nevím, proč bychom měli být v nebezpečí.“
„A to si myslíš z jakého důvodu?“ zasyčel Halg ostře.
Zey-kidu nasadil svůj povýšený úsměv. „Tak zaprvé, ta karanténa se nevztahuje na planetu jako takovou…,“ Halg zamával rukou, jenže Zey-kidu se nenechal přerušit, „…ale vztahuje se na měsíc vedle ní. Za druhé nikdo tady nemůže tvrdit, že ti dole jsou nepřátelští. Je to čerstvě objevená oblast, téměř nekolonizovaná, a podle poznatků původně neobydlená. A za třetí,“ chvíli se odmlčel, aby dodal této větě důraz, „za třetí, jestli je tam skutečně zbytek vědecké základny, máme docela velkou šanci na přežití.“
Halg se celou dobu pevně díval do zelených zářících panenek. Poté, co mladík přestal mluvit, bezmocně svěsil ramena, zakroutil hlavou, vzdychl a znovu vzhlédl na Zey-kidua.
„Milej zlatej, nejprve si uvědom, že jsme blízko Neznámých regionů. A právě tahle místa jsou ty nejnebezpečnějí v galaxii. Nikdy nevíš, co se tu hemží v okolí a co může z čistýho nebe zaútočit. Můžou tu být rasy, které jsme ještě v životě neviděli… A přestaň se laskavě na mě dívat tím svým nafrněným šklebem!“ okřikl náhle Zey-kidua.
„Co? Jakým šklebem?! A ty na mě přestaň řvát. Nejseš můj fotr, aby si mě mohl tady pérovat!“
„Já na tebe neřvu. Chci v jednání respekt! Ovšem TO se mi od tebe nemůže dostat!“
„Proč se mě teda ptáš? Proč mě vlastně vůbec posloucháš? Nevíš, co?“
„Tak už dost!“ zařval tentokrát Ogena. „Mám vás akorát tak pokrk. Jestli se hned neuklidníte, nebudu mít problém vás oba vyhodit do vesmíru.“ Chvíli ztichl a se zarudlým obličejem se otáčel po dvou rozhaštěřených chlapech.
„Hádky si nechte napotom. Teď je pro nás důležité dostat se z téhle šlamastyky s celou kůží. Takže kdo má co dodat k věci?“
Halg se zachmuřeně podíval na mladíka a pak pronesl k Ogenovi hlasem, v němž se postupně vytratil nádech uraženosti: „Měl jsem jenom pár drobných poznatků. Nejprve piráti. Tahle místa jsou plná různejch band. Jestli je právě některá z nich na planetě – není to vyloučený, budeme mít problém.
Potom, impérium nás určitě sleduje…“ Už už se Zey-kidu snažil zaprostestovat, ale Ogena ho zarazil. „Na planetě je pro nás neznámý terén. A pokud tam za námi přistane armáda, po zuby ozbrojená, nebudeme mít moc šancí.
A pak, co je mi nejvíc proti srsti. Nevíme, proč byla ta karanténa uvalena. A je jedno, jestli se vztahuje na planetu nebo na její měsíc. Upřímně, právě z toho mám největší obavy.“
Zey-kidu se zachmuřil. „A co chceš jinýho dělat? Jet zase s Černou sférou někam jinam, kde je větší riziko, že by nás mohli chytit? Nepodceňuješ naše nebezpečí?“
„Ne, jenom říkám, že se mi to tu nelíbí a odletěl bych prostě jinam. Navíc, co tady? Nějaká Faa’vngo. Co to je? “
Ne, ty nebezpečí podceňuješ. Možná ne pancíř superdestruktoru, ale sám sebe určitě. Měl v tom prsty Tarkin, takže teď je spektrum tvých lovců podstatně širší, než to moje. To znamená, že nezáleží na tom, kdo nás právě honí…
„Prima,“ zvolal náhle Zey-kidu nahlas, „je to jedna ku jedný, tak ať to rozhodne tady Scheky.“
Zraky obou v ten okamžik utkvěly na blonďatém mechanikovi. Ogena na oplátku šlehl pohledem po svých kolezích, a pak prohlásil: „Myslím, že tu musíme zůstat, a to z jednoho jediného důvodu. Palivo. Stačí nám tak akorát k Chandrile. Ale jestli ten Riffley na nás přichystal nějakou další levárnu, musíme mít prostě materiál k manévrování. Takže, podíval bych se na vědeckou základnu. Nemůžou o nás vědět. A hlavně, máme loď s Hebbským znakem. Můžeme tvrdit cokoli… A jestli budou hodný anebo my šikovný, tak ukořistíme nějaký nový transportér…. Upřímně, hýkal bych blahem, kdyby se to povedlo,“ řekl a podíval se s odporem v obličeji kolem sebe.
Teď se zachmuřil zas Halg. „A co když už tam nejsou a základna je vyrabovaná?“
Zey-kidu se plácl do kolen. „Tak odletíme s prázdnou,“ řekl a vstal z křesla.

Černá sféra překročila světlo o třetinu. Vysoká rychlost ji přeci jen trochu šetřila palivo. A navíc chvíli potrvá, než se dostane k vytyčenému cíli, na místní poměry většímu objektu údajně s vědeckou základnou. Byla to velká vzdálenost a nejen proto měla tříčlenná posádka naspěch. Jenže plavba se i tak zdála být poněkud zdlouhavá.
Během letu loď nejprve míjely a pak unikaly směrem do dalekých hlubin vesmíru nestabilní oběžné dráhy komet, planet s velkou průměrnou vzdáleností, nejrůznějších planetek, asteroidů a veškerého harampádí, které se v soustavě nacházelo, a že ho bylo zatraceně hodně. Přesto však Černá sféra úspěšně využívala reflexivně interagujících soustavních map, takže kolize s něčím velkým nehrozila.
Neodvratně se blížila centrálnímu zářícímu bodu. Všechno kolem ní dychtivě sálo a žilo z energie jediné mateřské hvězdy, žlutého slunce, které se za miliardu let změní z blahodárného rodiče na rostoucí stvůru a vyvine se v nelítostného zabijáka obřích rozměrů. Ono nemá už mnoho času. Ale ani posádku, a jak se později dozvíme, ani vědeckou základnu tento problém nemusí zajímat. A také se o něj nestará.
Modrá planeta Helimedar a její měsíc Pasanathe, dvě líbezné perly v objetí nesmrtelného černého mrazu. Obě, zdály se, být po miliardy let panensky nepolíbené civilizací. Až nyní, v dobách expanze a heroických objevů v neznámém světě, podlehly dychtění a touze „civilizovaných“ dobrodružných povah, které je natrvalo poskvrnily, ať už byly původní pohnutky oněch cestovatelů jakékoli.
Tohoto aktu znečištění hodlala využít tříčlenná posádka na palubě Černé sféry. Senzory na palubě už nějakou dobu ukazovaly, že oběžná dráha planety není úplně prázdná. Zdálo se, že kolem Helimedaru se potlouká nějaká orbitální stanice. A podle měření zřejmě hodně velká stanice.
Loď ve vzdálenosti nějaké půlsvětelné minuty prudce zpomalila. Vyslala ke stanici standradní signál a zapojil se přijímací senzor na zachycení odpovědi. Čekali dlouho, ale objekt byl hluchý.
„Třeba ji vyprázdnili. To se stává, když jim dojdou zásobovací kontejnery a v dohledné oblasti - nikde nikdo.“
„A nebo to má co dělat s karanténou,“ dodal hluboký baryton.
Nastala chvíle ticha, kdy ještě doufající část duše všech členů stále čekala na odezvu z orbity. Cosi těžkého ve vzduchu ji ale sráželo na kolena.
„Můžeme něco zjistit o Pasanathe?“ zeptal se po nějaké době mladý Japata.
„Hmm, skenovací senzor ti moc neřekne. Musíš použít jen to, co máme v údajích. Ale můžu to zkusit,“ nabídl se mechanik a natáhl se k monitoru.
Halg Janson se náhle zhoupl na židli, aby zarazil pohyb Ogenovy ruky. „Počkej, to je zbytečné,… stejně všichni víme, že se tím nic nepozná,“ řekl s trpkým smířením a k překvapení všech dodal, „ navrhuju, abychom zkontrolovali ochranu našich obleků před radiací. A pak… šli na návštěvu.“
To se zdálo v dané chvíli rozumné. Lepší je se seznámit s kolonizátory na orbitální stanici, než na cizí planetě pod orbitální stanicí. Překvapivé na tom bylo jen to, že myšlenku pronesl zrovna alibistický designér.
Tři muži provedli vše nezbytné k případnému opuštění lodi do vesmírného vakua. Radiační pláty, to byla jedna z mnoha nanovrstev obleků „do venku“, ale většinou právě na ní tkvěl symbol porušení kontinuity chránění. A nikdo nechtěl nechat nic náhodě.
Poté, co opět zasedl mechanik-pilot do kokpitu před řídící pult, se Černá sféra pomalu odebrala ke svému letu.

Ke stanici zbývalo sotva pár desítek kilometrů. Muži na palubě již mohli bezpečně rozeznat hlavní rysy blížícího se objektu. A ten vůbec nepřipomínal cokoli imperiálního. Ba co víc, zdálo se, že ani nenese žádné otisky zastaralé republiky.
Ačkoli se designér Janson vyznal v mnoha firemních typech stanic, něco takového v životě neviděl. Zřejmě se jednalo o jeden z prototypů do extrémních podmínek. A výrobci se na zhotovování dostatečně vyřádili. Protože z toho, co vypustili do provozu, dýchala futuristická novota a evidentní akurátní preciznost. Objekt na rotující kolem planety měl zřejmě uhranout na první pohled.
Halgovi však připadal spíš jako bizarní stojan na brýle. Takový monumentálně podivínský.
Ústřední část vytvářel rozměrný corpus elipsovitého průřezu. Povrch měl hladký, až neuvěřitelně. Z blízkosti vedlejších poloos vycházela na každou stranu dvě mohutná ramena. Ta se zakřivila směrem k hlavní poloose a konvergující s dolním paralelním ramenem se táhla do velké dálky od mateřského těla, kde se ve vzdálenosti dvojnásobku hlavní poloosy spojila dohromady.
Z tohoto střetnutí odstupovaly do periferie dvě silné válcovité násady, které na svých koncích nesly prostorné široké desky. Byly poněkud zvláštní. Tvořily je dvě vrstvy, jež měly na povrchu pravidelně uspořádané hustě vyčnívající kruhovité hrbolky. Trochu jako krupičná kaše. Desky se zdály být spojené matnou vláknitou hmotou. Ale bohužel, ani Halg nedokázal pohledem určit materiál, z jakého byly vyrobeny.
Skrz oba tlusté pláty sem tam transmembránově prostupovaly nezvyklé, enormně široké útvary, někdo použil výstižný název velké bochánky, z nichž na koních čněla do prostoru dlouhá tenká vlákna. Vzhledem k rozlehlosti desek těch bochánků ale bylo hodně. Takže celý komplex nakonec připomínal otylou stonožku.
Dvojic ramen, které na sobě nesly takové desky, bylo po celé délce corpusu asi dvacet z každé strany. Hrbolaté pláty tak vytvářely rozsáhlou plochu.
Ačkoli téměř celé tělo stanice bylo dokonalé hladké, na určitých místech se vyklenovalo několik útvarů.
Tím nejnápadnějším byla rozlehlá kopule ve střední čáře. Na jejím vrcholu se tyčil silnostěnný válec. Vyčníval nad okolí a přibližující se posádka Černé sféry mohla pozorovat, že je uvnitř dutý. Od centrálního válce sestupovaly jednotlivé lichoběžníkové pláty ohraničené od sebe dlouhými přečnívajícími trubicemi. Ty se jakoby vlévaly do dolních, na ně kolmých tubusů, které obkružovaly spodinu kopule.
Zbylé útvary na stanici nevytvářely dojem něčeho zvláštního, zřejmě se jednalo o menší napodobeniny oné kopule.
Designér Halg se celou dobu letu věnoval zkoumání blížící se stanice. Nebyla však identifikovatelná. Ať se snažil sebevíc, nedokázal v ní rozpoznat žádný prvek, o kterém by mohl říct, že ho zná. Celá na něj působila nepříjemně, tak strašně cize.
Loď se dostatečně přiblížila. Teď už bylo jasné, že některé z předpokládaných miniaturních kopulí jsou ve skutečnosti vstupy do hangárů. Vypadalo to, že tlačenice nehrozí. Černá sféra mohla se mohla v poklidu snést do útrob stanice.
Nyní bylo záhodno dostat ji na přistávací dráhu. Biloschek se pokusil úvest do provozu automatiku. Při představě ručního přistávání s oddechem raději hodlal svěřit svůj osud do rukou autopilota.
„Zavádím přistávací mechanismus,“ informoval posádku Ogena. Nadiktoval počítači operaci. A čekal. Stále čekal. Trvalo to podezřele dlouho.
„Zatraceně,“ vypadlo z něj po chvíli. Ohrnul ret a zasykl.
Zey-kidu na něj vymrštil pohled. „Děje se snad něco?“
Po všech zážitcích už byl k problémům předem našponovaný.
„Loď zablokovala systém. Nejde opustit přistávací dráhu. - Píše mi, že je se jedná o běžný pochod.“
„To se mi moc nelíbí,“ zamumlal Zey-kidu. Měl nepříjemný pocit, že to zase začne.
„Sakra!“ vykřikl Ogena. Tentokrát už to bylo vážnější. „Nemůžu zapnout automatiku.“
„Zkus to znovu,“ procedil designér. Ale i jeho hlasem začala probublávat nervozita.
„Ne, nejde to.“
„Jak to? Vždyť jsme v pohodě zastavili…“
„Halgu, ale tohle je přistávací program.“ Ogena už byl trochu zoufalý.
„Tak hold s námi přistaneš ručně.“
Scheky po Halgovi vytřeštil oči. „Přistát? Ručně? To po mě nemůžeš chtít!“
Halg se zarazil. „Ale vždyť si říkal, že tě Wedge Antilles učil pilotovat…“
„To jo, řídit loď umím, ale přistávat neumím!“
„Tak se uklidni,“ zabručel na něj Halg. Moc to ale nepomáhalo. Kilometry ke stanici ubíhaly příliš zběsile. Velký kovový obr vyplňoval celý výhled. Už byli dost blízko. Za chvíli to začne hraničit s prošvihnutím. A jestli nenastaví dráhu - nebude to dobrý. Co, dobrý? Už to mohou poznat na první pohled. Podle trajektorie… Narazí do stanice.
„Co teď uděláme?“ málem zakřičel Zey-kidu. Nebyl daleko od toho se začít modlit.
„Hlavně nejančit. Všechno je v pohodě.“
„To jsi přepísknul,“ sarkasticky odsekl Ogena. Při představě že mohl jen bezmocně sedět v samoletící lodi…
„Přestaň remcat a pošli ke stanici SOS automatizující sekvenci.“
„Cože?“ vyjekl pilot.
„Tak dělej,“ nařídil Halg.
„Co to je ta SOS sekvence?“ zeptal se trochu vyjeveně Zey-kidu.
„Vidíš ji? Tu stanici? To není impérium. Tahle věc je s bídou republiková. Ale tehdy měly všechny SOS automatizující sekvenci. Je to speciální zakódovaná písnička. Prostě ji vyšleš, jejich počítat odešle tomu tvýmu signál a sám tě navede do jejich hangáru. Takže si nás vlastně vcucnou. Mělo by to vyjít.“
„Mělo?“ pozvedl Zey-kidu obočí.
Halg přivřel oči a mladík se víc zasunul do křesla. „Tyhle automaty můžou jet na záložní sluneční zdroje. Takže je vždycky velká pravděpodobnost, že mají dost nasyslený energie.“
Zey-kidu zesinal. „A-a co když to zrovna nebude fungovat?!“
„Tak potom jsem ochoten přiznat, že jsme totálně v háji.“
To nebylo moc povzbuzující.
„Co můžeme dělat?“
„Modli se, mladej,“ zahučel Halg. Ogena po něm hodil okem. Na výzvu v mechanikově tváři Halg dodal: „Modlitby náhodou pomáhaj. Když se budeš modlit, tak tě bůh z týhle bryndy vytáhne.“
Ogena se ironicky zasmál. „Jo, přesně tak. Bůh tě vytáhne z bryndy a strčí tě rovnou do hajzlu.“
„Tak přestaň!“ okřikl mechanika. Viděl, že Zey-kidu na tom není dvakrát nejlíp. Náhle se na jednom monitoru objevil škleb. Konturama připomínal Riffleyho tvář. Její výraz se narýsoval do podoby zlomyslného ještěra.
„Á! Nemáte náhodou nějaký problém?“ zasmála se a roztáhla široce ústa. „Tak ho řešte, mládenci! Muhehe…“ začal se jim chechtat.
„Já ho zničím!“ zařval Zey-kidu, když se obraz rozplynul. Halg ho ani nestihl uklidnit. Černá sféra už byla příliš blízko ke stanici. A nikde ani náznak toho, že si je cizí počítač převzal. Všichni tři civěli na ohromný kus hmoty, seděli bez pohybu, bez dechu.
Ogena se začal uvnitř chvět. Hlavou mu prolétl obraz přibližující se stanice, obraz kolosu, který se bude neustále zvětšovat. Až bude jen pár metrů – pak přijde náraz. Tvrdý, smrtící. Motorové převodníky se přervou, vytrhne se nádrž a oni… co po nich zbyde? Zeptal se sám sebe do ticha. Ne, nevadí mu tolik, že zemře. Vadí mu, že nemůže udělat nic. Vůbec nic, co by je mohlo zachránit…
V hlubokém tichu vakua se přední část lodi dostala těsně k hladké stěně stanice. V průzoru jim vyplnila celou plochu oken. Zdála se nekonečná. A nebylo zde nic. Žádný výklenek, sebemenší náznak otvoru. Jen hladký kovový povrch s odstíněním. A ten zarytě mlčel.
Náhle loď zpomalila. Srdce všech tří mužů jakoby naráz vypověděla službu. Prostor před nimi se začal modifikovat. Na povrchu stanice se vynořily trubky. Byly symetricky umístěny jako body tvořící ohromný osmiúhelník V tu chvíli už loď prakticky stála před němou hranicí.
Najedou počal z holé přední stěny vystupovat mohutný útvar kruhového půdorysu. A rychle rostl. Čím dál víc se tyčil nad ostatní plochou. Byl velký, mohl mít tak sto devadesát metrů v průměru. Vysunoval se proti lodi až do konce, kdy celý vyčníval proti vrstvě okolních plátů. Jeho růst se zastavil. Pak se uprostřed kruhu zahájilo rozevírání. Černá mezera v jeho středu se rozšiřovala a vytvářela kontury zubů. Ty mířily od sebe. Bylo vidět, že svým pohybem vzad otvírají bránu. Jejich obrovská těla se těžce posunovala a skládala se nad okolní hmotu. Uprostřed všeho dění vznikala stále větší tmavá díra. Zdlouhavé pohyby pokračovaly. Poznenáhlu se tak rozevřel ohromný kruhový vstup do vnitřních prostor lodi.
A v místech, do kterých by to nikdo z nich neřekl, se objevil prostor hangáru. Černá sféra do něj elegantně vyplula.
Ještě chvíli potrvá, než se Ogena uklidní ze svého návalu radosti. Ale nemusí spěchat, zatím se jen stačí vozit se v náručí cizích elektronických prstů. Nikým neovládaných, pracujících samostatně. Jak dlouho potrvá, než si to každý z těch tří na palubě uvědomí, zatím nikdo neví.
Rozhodně nemohou tušit, že půl dne cesty od nich se nachází jeden imperiální křižník. A ten si svou kořist rozhodně ujít nenechá.
Převaděč z Tawogy
Zářící body osvětlovaly jen okraje. Když Sféra konečně vplula dovnitř, obchvátila ji neprostupná temnota. Byl to černý tunel, v němž se členové posádky náhle cítili jako slepci. Netušili, jak hluboký je, kde má konec. Jaké jsou jeho rozměry, jak vlastně vypadá.
Senzory ukazovaly, že se stále pohybují pomalou rychlostí vpřed, ale nikdo z nich to nedokázal vnímat.
„Možná mají automatický naváděcí okruh,“ ozval se do ticha Biloschekovů hlas, na němž utkvěla jiskřička naděje, „třeba to tak má být. A nebo musí šetřit. Koneckonců, k čemu světlo?“
Halg otočil hlavou a pravil: „Energie mají dost z náhradních článků, když se udrží na orbitě. Tahle stanice je prázdná, Scheky. Už by na nás dávno reagovala.“
Po chvíli dodal: „A nezapomeň, že dosud jednala jen pasivně. To jsme byli my, kdo ji přinutil nás vtáhnout dovnitř.“
„Jestliže je bez posádky,“ vmísil se do hovoru Zey-kidu, „nemusíme se hned křižovat. Aspoň máme jistotu, že na nás nezaútočí.“
„Jenže když není nikdo tady, tak to s vědeckou základnou vypadá bledě. Řekni mi, proč by se přestali starat o tenhle kolos?“ pronesl v klidu Halg. „Když už jí vystěhovali, tak tady měli nechat alespoň udržovací droidní personál.“
„A není to past?“ zašeptal Ogena.
„Tssch,“ vyprskl smíchy Zey-kidu, „ty jsi se zbláznil. Kdyby to byla past, tak už by senzory dávno zaznamenaly projevy jakékoli technologie. Tady nic není.“
„Jak myslíš,“ zahvízdal Ogena „jenom aby nás už neměli v zaměřovacím kříži…“
„Hele, nesýčkuj!“ popudlivě vyhrkl Zey-kidu.
„Prostě, musíme jednat opatrně,“ zareagoval Halg, „jakmile zjistíme jakýkoli náznak…“
Nedořekl větu. Průzor Černé sféry náhle proťal ostrý paprsek bílého světla. Vycházel odněkud z hlubin tunelu. Dopadl mezi posádku a za pár vteřin zesílil na intenzitě. Postupně se začaly rozsvěcovat i další světelné zdroje, až se po celém obvodu hangáru objevil kontinuální zářící pás. Bílý svit zahltil všechny kouty a oblékl prostor do nesmírného jasu včetně posádky transportní lodi. A oni konečně spatřili to, v čem se ocitali.
Nacházeli se uvnitř enormně velkého válce. Pohled na něj tři muže zcela ochromil. Válec byl konstruován tak, že vytvářel dvě vrstvy pláště. První, vnější plášť, tvořil vlastní obal tunelu. Měl v průměru přes sto padesát metrů a táhl se dopředu do více, než trojnásobné dálky.
Z tohoto pláště vystupovaly v dlouhých řadách úchyty, které na sobě nesly mohutné roury. Jejich struktura vytvářela pravidelný osmiúhelník, který byl současně vnitřním pláštěm. Sousední roury mezi sebou spojovaly příčné tyče. Celá soustava tak skýtala dojem diskrétního pokryvu.
„Tohle není republika,“ procedil suše designér. Nikdo ho ale nevnímal. Zbylí dva členové posádky zatím jen nevěřícně civěli k přibližujícímu se konci válce.
První se vzpamatoval Ogena. „Lidi, viděli jste někdy něco podobného?“ řekl a rozhlížel se kolem sebe. „Proč to takhle zkonstruovali?“
Halg mlčky pokrčil rameny. Biloschek se opřel do křesla a zamířil svůj zrak na prostor podél zářícího pásu.
Vznášející se Černá sféra zlehka putovala směrem k vzdálené podstavě válce. Skrz mřížoví příčných trubek pronikaly proudy jasného světla a procházely jako duchové skleněnou výplní lodních oken.
Za chvíli mohli tři muži v kokpitu rozeznat jednotlivé detaily kruhové hranice prostoru, ke které mířili. Na svém obvodu byla ohraničena tlustou ocelovou kružnicí. Z ní se vysunovaly mohutné kovové zuby a pevně se přikládaly na vnitřní výplň celého kotouče. Kruh byl prakticky hladký, až na svoji centrální část. Střed podstavy vytvářela dlouhá dutá vyvýšenina ve tvaru násosky. Ta se na konci zužovala a klenutím strkala nos do okolního prostoru. Strnule a mlčky pozorovala blížící se transportní loď. V dusnu pilotní kabiny se po třech kožených bundách roztřáslo chvějivé očekávání.
Náhle sebou loď trhla. V okamžiku se zastavila. Trochu zaskřípala v trupu a pak se kolem ní rozprostřela modrá záře. „Vlečný paprsek…“ vydechl Janson. Vskutku, loď se začala sunout směrem ke stěně. Ale nebylo to o moc. Za chvíli opět nehybně stála a svým předkem hleděla přímo do hrdla násosky.
Znenadání se pod násoskou něco hnulo. Po několika sekundách se z těch míst vysunuly tenké bílé hadice. Vypadaly jako štětiny od kartáče. Nějakou dobu rostly, po chvilce zvětšování utly a začaly vyplivávat jakousi čirou opaleskující tekutinu. Ta se v prostoru poslušně uspořádala do dlouhého průsvitného jazyka, který zamířil k uvězněné lodi. Všichni pasažéři se rázem probudili ze sna.
„Tohle se mi nelíbí,“ sykl nervózně Zey-kidu. „Neměli bychom se začít bránit?“
Ač byl v lodi, instinktivně se tomu snažil uhnout a nakroutil se v křesle k jedné straně.
„Co si myslíš?“ odsekl Ogena, „Mají nás na háku. Když začneme střílet, zlikvidují nás.“
Halg je poslouchal na půl ucha. Seděl klidně na svém sedadle. Zamhouřil obě oči a nechal myšlenku, aby proudila přes šedivé vrásky svraštělého čela. Pak zamumlal pro sebe: „A co když je to…. most.“
Ano, proč by to nemohl být most? Sice nevěděl, jak je možné, že se tekutina takto seskupuje, vznáší se bez repulzorů, sama drží tvar, a… tuhne? To ho upoutalo. Podle matnosti a ztráty lesku usoudil designér, že blížící se část začíná nabývat pevného skupenství.
Tekutina připomínala širokou průhlednou lávku, jíž se v jejích tuhnoucích částech začaly zvedat okraje, takže vytvářely bezpečností chodníky. Aby snad nehrozil pád posádek a nákladů, které se po ní převážely.
Bílé vousy zpod násosky vypustily dostatek kapaliny, aby se dostala až k lodi. Obklopila celý její spodek a vytvořila tím rozsáhlé jezero, deset metrů přečnívající kterýkoli výběžek plavidla. Postupně se z ní vytratila efemérní schopnost odrážet světlo a vznikl matně průhledný rozlehlý útvar.
Halg sjel očima po viditelných konturách tohoto mostu bez pilířů.
Pak prudce vstal, udělal dva kroky ke stěně a sundal z háků dva blastery. Připojil si je k pasu. Po chvíli se zadíval na své spolubojovníky a zahulákal: „Tak co otálíte? Jdeme na průzkum nebo tu hodláte čekat, až pro vás přijedou s kočárem?“ Zey-kidu s Ogenou se naráz zvedli.
Otevřely se dveře lodi a vysunula se krátká plošina. Se zaduněním dopadla na povrch jezera. Za okamžik se na ní objevili tři muži ve skafandrech, s příručními senzory a plně ozbrojení. „V životě jsem něco takového neviděl,“ ozval se hluboký hlas z mikrofonu prvního odvážlivce.
Sestoupil po plošině a opatrně se botou dotkl průsvitné plochy. Pak se zkusil opřít. „V pořádku. Je to pevné,“ zavolal k ostatním.
Druzí dva, kteří stáli v dostatečné blízkosti, aby mohli svému kolegovi případně skočit na pomoc, následovali jeho příkladu. A zatímco se s obezřetností pohybovali po širokém jezeře, Halg Janson se sklonil a zaklepal na tenký povrch.
„Jako beton,“ řekl s údivem, „Tomu bych nikdy nevěřil.“
„Žádné jedovaté plyny, radiace, nic nebezpečného,“ začal hlásit Ogena, kterému jeho senzor právě vyhodnotil data. „Dusík 78 procent, kyslík 21. Dokonce je tu tlak 998 hektopascalů.“
„Ideální podmínky,“ poznamenal Zey-kidu.
„Pánové, čelem vpřed,“ zavelel Janson a rázně se vydal po průhledné lávce. Mantinely mu dosahovaly až do výše desátého žebra, takže se nemusel obávat, že přepadne. Přesto to byl zvláštní pocit. Pod ním zela hluboká, osmdesátimetrová propast, vedle něj naprostá prázdnota. Připadal si, jako muž z bájí, který si nasadil létající opánky.
Pohledem dolů se mu málem zatočila hlava. Pokusil se nevrávorat. Věděl, že před zkázou pádem ho chrání lávka. Jenže lávka sice široká, ale tenká a téměř zcela průsvitná, a to mu na sebedůvěře moc nepřidávalo. Ať si třeba mohla být nejpevnějším materiálem, který kdy v životě viděl a uvidí.
Konečně byl na konci. Přímo pod zúženým hrdlem násosky. Probrodil se skrz vousiska bílých hadic a stanul na kovovém podstavci. Ohlédl se po zbytku posádky.
Ti opatrně pošlapovali směrem k němu a pevně se přidržovali jednoho z okrajů průhledného mostu. Sotva si je však stačil prohlédnout, ozvalo se za ním zaskřípění rezavějících součástek. Prudce se otočil. Zey-kidu a Ogena strnuli v pohybu.
Uprostřed kruhu přímo nad plošinou se začal otvírat obdélníkový prostor. Jako automatické dveře se vysunoval plát kovového pokryvu směrem nahoru a před Janosovým obličejem se rozprostřel pohled na dlouhou ztemnělou chodbu vedoucí do útrob stanice.
Dva členové posádky se připotáceli k Halgovi.
„To je vchod!“ vykřikl Ogena překvapeně. „Tuší někdo, kam ta chodba vede?“
Na otázku odpověděl Halg. „To zjistíme snadno. Vlezeme dovnitř.“
A opět jako první vstoupil do úzkého prostoru. Na jeho přítomnost chodba zareagovala rozsvícením světel.
Na konci stanuli tři muži před zavřenými dveřmi.
Najednou se Zey-kiduovi rozšířily panenky. Začal rychle dýchat a po těle se mu rozvinulo nepatrné chvění. Uvnitř mysli ho zavalil ostře bodající pocit, čelo se zrosilo studeným potem a do stěny žaludku mu někdo zaryl skobu.
„Tam něco je,“ vyhrkl přerývaně. „Tam za těmi dveřmi něco je a dívá se to na nás.“ Zhluboka dýchl a přidal: „Cejtím to v kostech.“
Halg se na něj podíval a položil mu ruku na rameno. „Klid. Zachovej klid. Vyndáme zbraně,“ poručil a v ten okamžik zamířily na chladnou ocel dveří tři blastery.
„Mě se to taky nelíbí,“ zašeptal Janson do náhlého ticha. Pozvedl zbraň a všichni svorně přistoupili těsně k fotoelektrické automatice. Dveře ale strnule mlčely.
Pak se náhle začaly otvírat. Všichni pudově sevřeli prsty kolem zbraně. Objevil se malý osvícený prostor.
Když zjistili, že před nimi je prázdná kabinka, napětí trochu povolilo.
„Asi výtah,“ prohodil Zey-kidu.
„Máš pravdu, je to výtah,“ řekl Ogena a stáhl zbraň. Podíval na skupinu tlačítek podél zdi.
„Tak na co čekáme, svezeme se, ne?“ projevil tentokrát kuráž mladý Japata a srdnatě vlezl dovnitř.
„No jo, ale kam pojedeme?“ zeptal se Ogena, když viděl hromadu knoflíků.
„Někam ne moc daleko. A hlavně si někdo zapamatujte ten svítící znak,“ řekl Janson a prstem ukázal na osvětlený symbol jednoho tlačítka. „To jsme zřejmě my.“
„Aha,“ řekl Ogena, „tak já zmáčknu ten knoflík nad ním.“
Za souhlasného mručení zbylých dvou povstalců mechanik stiskl tlačítko s obrázkem připomínajícím převrácenou lahev s dvěma tykadélky místo špuntu.
Jenže buď zdejší pojem návaznosti byl poněkud převrácený nebo stanice potřebovala přeci jenom šetřit, trvala jízda výtahem nepoměrně dlouho. Muži cítili, že se pohybují, vnímali změnu zrychlení při začátku jízdy, i mírné chvění, jak je výtah unášel směrem vzhůru. Jenže po půl hodině se začali neskutečně nudit. Žádné tlačítko se během jízdy nerozsvítilo, takže ani nemohli sledovat, kudy se výtah ubírá. Vzhledem k tomu, že stěny byly neprůhledné a stoupali konstantní rychlostí, nedokázal nikdo z nich určit, jestli se loudají nebo letí jako střely. Dle výrazu v tvářích šlo ovšem poznat, že si muži myslí spíš to první.
Ogena si dokonce začal pískat. Zničehonic ho napadla melodie, kterou naposledy slyšel v hangáru hebbské obchodní stanice. Byla to jedna z těch písní neznámého původu, které se drží mezi piloty a ti je přenášejí jako vektory nějakého parazita do nových hostitelských míst. Texty jsou snadno zapamatovatelné, témata podobná a písně mají chytlavou melodii. Někdy bývají jednoduché, někdy košilaté, srandovní, někdy trochu vážné, o válce, smrti, někdy o představě svobodného ducha, jako třeba to, co si Biloschek právě zpíval v lyrickém refrénu:
….. jen si zkus zemi obléct,
je to úděl, řešení,
ne zázrak osvobození.

Tak já
sám vzlétám k ránu
nad širou vodní pláň,
dál letem stárnu,
a čas ztrhne moji skráň…
ná ná na na ná, na na ná…

Infikoval tím mladého Japatu, který se za chvíli k němu přidal:
Jako pták vztáhnu křídla,
můj duch k lidem, k pevninám
dál s deštěm zpívá,
že se o ně nestarám…

Takto pokračovali, dokud s nimi výtah prudce necukl. Zastavili takřka na místě.
Okamžitě se otevřely dveře a před muži se objevil pohled na velkou místnost, uprostřed níž byl kruhový ochoz opatřený zábradlím.
„No to mě podrž,“ vydechl Ogena. „Kde to jsme? Fíha,“ houknul a zavrtěl hlavou. Tímto pohybem se jeho očím dostal do zorného úhlu jev, který ho přiměl k pozornosti.
„Hele, ty rýhy tady byly?“ zeptal se zaraženě.
Předmětem neklidu se staly čtyři brázdy na stěně výtahové kabiny, které se táhly blízko hranice se stropem. Byly drobné, ale přeci jen znatelné.
„Asi jo. Když tu celou dobu stojíme a nikdo z nás to nevyryl,“ zabručel Halg a vystoupil z výtahu.
Místnost, v níž se ocitali, byla kruhového půdorysu. Podél stěn se táhly různé přístroje, jejichž obrazovky vyzařovaly mírné světlo. Zdály se být v činnosti. Nade dveřmi pak byl ke zdi přilepený malý šedivý talířek, obrácený vrškem dovnitř.
„Nějak se mi to tu nezdá,“ sykl mezi zuby mladý Japata. Držel si ruku na zbrani a obezřetně procházel kolem monitorů.
„Je to tu hodně velké,“ poznamenal Ogena.
„Až moc. To nebude obyčejná pozorovatelna,“ řekl Halg a nakolnil se nad zábradlí. Z ochozu vedlo několik malých výtahových plošin. Ty končily dole na nižším podlaží. Místo stěn, které měly prostor mezi dvěma patry ohraničovat, byl jeden velký průzor. Na ten právě designér pohlížel. Šlo jím vidět naprosto všechno v rozsahu 360 stupňů. Pozoroval hlubokou čerň vesmíru i část modré planety, která nakousávala celkový výhled.
Dole na podlaze se povalovalo několik datakaret.
„Koukni, to vypadá jako znak pro Hutta,“ zvolal nadšeně Ogena, který pohlížel na klávesnici pod jedním monitorem. A než se stačil Halg otočit, mechanik zmáčkl tlačítko.
„Nesahej na nic, nebo ti tu…“
Náhle se obrazovka projasnila. Na pravé straně se objevil podivný geometrický útvar a nalevo začaly probíhaly sloupce nějakých značek.
„Co to má být?“ zvolal Zey-kidu.
„No co, to je snad jasný, ne?“ reagoval s úsměvem Biloschek. „Tobě nepřípadá ten obrázek vpravo nějak povědomý? Tečka, kolem ní kulovitá sféra se dvěma kuličkami, nad ní větší sféra, taky se dvěma kuličkami, vedle jsou tři osmičky, v ose x, y, z, přičemž každá z nich má po jedné kuličce… napadá tě něco?“
Když se nic neozývalo, Ogena přitvrdil: „Konfigurace 2s2, 2p3, to ti nic neříká?“
„Dusík?“ pronesl váhavě Zey-kidu.
„No jasně,“ zvolal Halg, „atomové orbitaly. Tohle je meteorologická stanice.“
„Dobře,“ zamručel spokojeně a poplácal Ogenu po zádech.
„Tak. To bychom měli,“ řekl Zey-kidu. „Teď ještě zjistit, proč je tu jak po vymření.“
Všichni tři se rozhlédli kolem sebe. Opravdu, místnost byla úplně prázdná. Ani stopy po obyvatelích. Až na datakarty v dolním podlaží.
„Všechny přístroje jsou v provozu. To znamená, že stanici opustili nedávno. A bylo to ve spěchu,“ začal vyvozoval Ogena. „Jinak by jich část vypnuli. Musí šetřit energii, jestli se chtějí sem vrátit.“
„Je možné, že se na planetě něco semlelo,“ řekl Halg.
„Myslím, že to můžeme zjistit jen tehdy, až najdeme nějaký překladač,“ pronesl Zey-kidu a zachmuřeně dodal: „Mezi námi, takové znaky a symboly vidím poprvé.“
„To jistě, ale kde ho chceš hledat?“ zeptal se Ogena.
„A co zkusit hlavní komunikační panel?“ navrhl mladík. „Jestli se nám podaří najít něco, co připomíná komunikátor, mohl by u toho být.“
„Dobrý nápad. Jdeme hledat,“ zahučel Janson a tříčlenná skupinka se vydala na průzkum. Na ochozu nemohli nic najít a tak sjeli po plošince dolů, do nižšího patra.
Poté, co vystoupili, uslyšeli skřípavý zvuk linoucí se z přístroje vedle plošiny. Nebylo to nic příjemného. Jako když se duraocelový drát sune po kovovém pancíři. Jenže rachot za chviličku ustal, a tak tomu po dvou minutách přestali věnovat pozornost.
Náhle Zey-kidu uklouzl a spadl na zem. Na jeho boty se nalepil jakýsi bílý sliz
„No fuj,“ zkřivil s odporem ústa. Opřel se rukama o podlahu a pokusil se vstát. Jako blesk jím projela ostrá bolest a Zey-kidu se chytil za kříž. „Jau, moje záda,“ vyjekl.
Biloschek k němu přistoupil a pomohl mu vstát.
„Zase sem si hnul páteří,“ zaskuhral vztekle. Jen ztěžka se zvednul. Ke všemu cítil zatuhlost krčních svalů. „Stojí to za drek,“ stěžoval si a s Schekyho pomocí dokulhal k nejbližšímu přístroji. O něj se pak opřel a zaujal co nejméně bolestivou polohu.
„Myslím, že si sundám helmu,“ prohlásil, „hrozně mě bolí krk.“
Jak řekl, tak udělal. Během sundavání se mu skutečně udělalo trochu lépe. Ale jakmile přilbu odložil, okamžitě bolest propukla nanovo. Moc si tím nepomohl.
Po chvíli ho s odkládáním přileb následovali i jeho kolegové.
„Koukejte, jsou tady nějaké mašinky,“ řekl po chvíli Ogena a ukázal na hromadu umělohmotných polokruhů, které vypadaly jako sluchátka s odstávajícím mikrofonem a mikrokamerou a svorně se válely na jednom přístroji.
„Podíváme se,“ prohlásil Halg a začal „sluchátka“ studovat.
Přišel na to, že mají několik předvoleb. „Vyzkouším je,“ zamumlal a namířil jejich mikrokameru na jednu z obrazovek. Skutečně se z mikrofonu linul zvuk, připomínající řeč, ale ani jedna předvolba nebyla ve známém jazyce.
Na konci sloupce s předvolbami bylo ještě jedno tlačítko. Asi dodatečná předvolba, jenže ta zrovna nefungovala.
Halg se proto jal všechna sluchátka podrobit zkoušce. Během pátrání narazil ve spleti udělátek na jedny nechutně oslizlé. Byla to hlenovitá látka podobné konzistence, jako bělavá louže, na které Zey-kidu uklouzl a hnul si křížem.
Tato sluchátka Janson opatrně vzal do špiček prstů a s odporem je odhodil jinam.
Jenže jaká byla jeho smůla, ať zkoušel, jak zkoušel, žádné ze sluchátek nejevily schopnost využít poslední nabízené možnosti. Halg se s nelibostí podíval na slizký pokryv vyděděnce.
„Nemá někdo kapesník?“ zeptal se s nadějí, že se takový člověk najde. Naštěstí mu byl Ogena schopnen přístrojek vyčistit kusem obalu, do kterého ukládal svůj senzor. Designér vzal sluchátka a namířil je proti obrazovce. Zadal překlad na poslední, dodatečné možnosti.
Za chvíli se ozvalo: „lokální zamoření radioaktivitou - negativní, tvorba mračen – nadprůměrná, momentální hrozba vzniku víru – negativní, …“
„Takový ocintek, jako je Basic. Kdo by se tím zabýval, že jo?“ poznamenal Zey-kidu a pokusil se o humorný podtext. Ve skutečnosti se mu jeho tvář pouze zastřel šedivý seschlý úsměv.
Za chvíli opět zasykl bolestí a zkroutil svůj krk vzad. Jakoby měl naprosto zatuhlé šíjové svalstvo. Když se trochu uvolnil, zhluboka vydechl a otevřel oči. To, co uviděl nad sebou, ho přimělo otevřít ústa.
„Chlapi,“ zavolal na své kolegy, „co znamenají ty čáry?“ Ogena s Halgem se podívali nahoru. Ten pohled jim vyrazil dech. Celý strop byl rozvrásněný nahodilými rýhami. Vypadalo to, jakoby ho někdo sešvihal bičem, hodně ostrým bičem. Navíc se zdálo, že je sem tam poplivaný jakousi bílou krupicí. Zvláštní, že si toho dosud nikdo nevšiml.
„Navrhuji prozkoumat stanici a zjistit, co se stalo,“ prohlásil Ogena. Návrh byl jednomyslně přijat.

xxxxx

„Kapitáne,“ ozval se poručík Molssey, „přístroje hlásí vztažení karantény nad měsícem Pasanathe.“
Kapitán Nirman přišel k monitoru. „Jaký byl důvod ke karanténě?“ zeptal se chladně.
„Pane, před rokem se zde vylodila imperiální vědecká expedice. Při výsadku byl jeden člen infikován neznámým patogenem. Posádka z měsíce odletěla a základna, kterou zatím na planetě vybudovali, byla částečně rozebrána a opuštěna.“
„Mohou základnu využít k doplnění zásob, případně k obranným manévrům?“ pronesl Nirman a očima přejel údaje na monitoru.
„Podle všeho nikoli, pane,“ odvětil poručík a ukončil listování údaji na jednom sloupci dat. „Ze základny zbyly pouze trosky. Je vysoce nepravděpodobné, že by z ní mohli těžit.“
Kapitánu Nirmanovi se objevil na tváři ztuhlý úsměv hraničící se šklebem. „Výborně. Vypadá to, že nebudeme mít moc práce. Nadporučíku Sycoraxi, vydejte rozkaz generálu Setebosovi, ať připraví výsadkové čety. Ať čekají na rozkaz po opuštění hyperprostoru.“
Do hovoru se vmísil velitel Phalaeur Jalyssant. „Promiňte, pane, ale jste si jistý, že bezprostřední přistání na planetě neohrozí naši posádku?“
Kapitán spražil velitele pohledem. „Helimedaru se karanténa netýká. Nevidím jediný důvod, proč by to pro nás mělo mít následky.“
Kariéristickej mešuge, pomyslel si Jalyssant. Na své tváři však nedal nic znát. Rysy mu na ní ztvrdly v strohou, nicneříkající masku.
„Veliteli, budeme pokračovat co nejrychlejším postupem. Připravte se na to.“
„Rozkaz pane,“ vysypal ze sebe Jalyssant a odkráčel na své místo připravit vše pro okamžitou operaci.
Cestou pohlédl koutkem oka na monitor poručíka Noreba. Zpráva, kterou před vstupem do hyperprostoru odeslali armádnímu vedení, neměla pražádný význam. Jenom určovala, kde chtějí operovat a za čím se tam ženou – totiž podezření na uprchlé povstalce.
Phalaeur cítil v kostech, že to nebude tak snadné, jak si kapitán představuje. Náhle ho přepadla myšlenka, že možná budou ještě potřebovat imperiální armádu. Proč, to netušil.
V každém případě si Nirman zahrává s ohněm, když chce vypustit bez jakéhokoli průzkumu na planetu v oblasti karantény živý výsadek

xxxxx

„Lidi, to je věc!“ zvolal Ogena k ostatním a rozhodl se svůj pokus zopakovat. Stiskl knoflík na předmětu před sebou, jenž trochu připomínal velké rozklížené šuple. To se za chvíli otevřelo. Ogena pak vzal do ruky menší chromovaný sifon, který si přinesl z vedlejší místnosti, a vložil ho do plastové rourky vyčnívající ze zásuvky. Pak šuple zavřel.
Vevnitř cosi zarachotilo. Zvenčí nebylo nic vidět, ale od vnitřních bočních hran přístroje se zvedlo několik ocelových tlapek a nasoukalo šupleti do útrob dotyčný sifon. Jen na chviličku všechno zalilo jasné modré světlo. Za pár okamžiků přístroj ze sebe vyhodil vakuově balený objekt.
Ogena vzal sifon do ruky. Byl úplně studený.
„To je úžas, jak to ti pacholci dělaj?“ vykřikl nadšením. „Jestli je to fakticky totálně sterilní…“
„Myslíš, že ten sterilizátor není plazmový?“ ozval se sípavě Zey-kidu, jenž si stále držel rukou bolavá záda. Svou otázkou mířil na Halga.
Designér zakroutil hlavou. „Možná ta mašina vypadá podobně, je stejně veliká, ale žádný plazmák ti nikdy nevyplivne materiál za pár sekund.“
„A co když to dokázali zkrátit?“
Halg stáhnul nesouhlasně rty. „Vem si jenom, že fáze vstřikování vaporizovaného peroxidu s difúzí trvá čtvrt hodiny. Člověče, navíc…“ přistoupil k šupleti a zkusil ho zvednout „tohle váží tak osm kilo, víc ne.“
„Tak co se tam teda děje?“ zeptal se Ogena.
Halg pokrčil rameny.
Biloschek zkusil postavit do šuplete svůj osliznutý obal od senzoru. Za chvíli se pak v mechanikově náruči nalézal čistotou se lesknoucí předmět.
„Vidíš?“ zabručel designér k Zey-kiduovi a ukázal prstem na ochranný vak. „Hodil tam mokrou věc a nic se nestalo.“
Biloschek odstoupil od přístroje. „Tak tohle nebude horkovzdušný autokláv,“ řekl a všichni se od srdce zasmáli.
Jako první se uklidnil designér. „Takže teď si konečně můžeme odvodit, kam jsme se to dostali,“ pronesl a instinktivně se rozhlédl po veliké místnosti.
Byl to sterilizační sál.
Od rohů se táhly směrem ke středu čtyři transparentní dopravníky. Za provozu sem dovážely v krabicích znesterilněné nástroje sousedních laboratoří. Nyní jenom zachmuřeně mlčely. Jako vypasení hadi se stočili po vnějším okruhu místnosti a muži mohli vidět kterýkoli z nich. Křišťálové světlo z nástropních zářivek se odráželo od bočních mantinelů jinak průhledných pásů.
Kolem zdí se nacházelo několik přístrojů podobných onomu „šupleti“, odlišujících se od sebe rozměry. Neviditelné dopravníky se po výstupu ze stěn začaly rozdělovat do několika větví. V každém předělu nasedala výhybka, která měla zřejmě posílat nástroje podle velikosti a počtu do různých sterilizátorů.
Tři návštěvníci již dávno zavrhli možnost, že přistáli v specializované stanici. Prošli už dostatečné množství sekcí, aby si uvědomili, že se ocitli v komplexním výzkumném centru. Takovém, jaké používají megalomanští představitelé výzkumných a vývojářských složek imperiálních armády. Halg se začal procházet kolem jednotlivých přístrojů a pečlivě si je prohlížel.
„Je zvláštní, že na pásech nezůstala jediná krabice,“ řekl zamyšleně Zey-kidu. „Vypadá to tu… uklizeně.“
To byla pravda. Všude, kam přišli, byly alespoň nějaké stopy po nepořádku. Poházené nástroje, rozbité nádoby, laboratorní přístroje vytržené ze zdí… Naopak sterilizační hala se zdála být právě opuštěná uklízecím droidem.
Jediné, co zůstalo společné všem místnostem, do kterých muži vkročili, byly šedivé talířky nad dveřními rámy a dlouhé divné čáry na zdech a stropních plochách. I v tomto sále se jich pár nacházelo. Byly vyryty do stěn podél výstupů pásů. Někde působily dojmem, že je vydrápal nějaký ostrý předmět, duraocelový nůž, hák nebo šroubovák. Jinde vypadaly jako fleky, vzniklé naleptáním slabším louhem nebo kyselinou.
Tyto černé skvrny bývaly navíc oblepeny jakousi bílou hmotou. Trochu připomínala sliz, na němž Zey-kidu uklouzl a který měl Ogena na svém obalu od senzoru. Jenže tahle hmota byla o něco tužší konzistence.
„Všimli jste si tady něčeho? Je to dost divný,“ ozval se náhle Halg. Zbylí dva povstalci se k němu zvědavě otočili. Zey-kidu při pohybu zasyčel bolestí.
„Zaprvé,“ řekl Halg, „je tady podstatně větší množství drápanců, než vyžraných fleků. To zatím nikde jinde nebylo. Zadruhé, co myslíte, že jsou ty propálené jizvy nahoře u stropu?“
„To nevzniklo žíravinou?“ zeptal se udiveně Zey-kidu.
Halg zavrtěl hlavou. „To je od elektrikého výboje. A myslím, že ty šmouhy za nimi jsou od blasteru.“
Všem se na tváři objevil zneklidnělý výraz.
„Tady byl souboj?“ zahoukl Ogena.
Zey-kidu se k němu otočil. „Jestli jo, tak bychom ksakru měli zjistit, co se stalo.“
„Jestli tady byl souboj,“ vmísil se Halg, „někdo se postaral, aby to nebylo hned poznat.“
„Proč jsme dosud nenašli žádnou kameru?“ ozval se náhle Ogena. V laboratořích na ni totiž nenarazili. Chvíli nastalo ticho. Takovou otázku si dosud nikdo z nich nepoložil.
„Pravda, to mě nenapadlo,“ zamumlal designér. „Není to normální. Určitě ne ve výzkumné stanici.“
„Tak prohledáme všechny laboratoře a jestli nikde… jau!“ zařval Zey-kidu a prudce si sáhl mezi lopatky.
„Hele, nejseš vážně nemocnej?“ zeptal se starostlivě Ogena. „Takhle skuhrala moje babička a ta byla zkřivená do pravýho úhlu.“
Podíval se na Halga. „Fakt, je možný, že tady pracovali s nějakými viry. A co my víme, třeba byli na ně imunní a tady Zey-kidu…“
Programátor mávnul rukou. „Tohle se mi stává často. Dárek od tatínka zabalený v chromozomu.“ Po chvíli ukázal ke dveřím a zavelel: „Jdeme!“
Vyrazili ven ze sálu. Vedla odtud dlouhá chodba lemovaná po obou stranách vstupy do laboratoří. Automatické dveře byly povětšinou otevřené a do chodby se valil mírný zápach z prchavě unikajících chemikálií.
Povstalci navštívili každou místnost a pečlivě se po ní rozhlédli, jestli nenajdou nějaké stopy po nahrávacím zařízení. Až na rozbité lahve, přelomené pulty, rozmlácené zařízení a občasné díry ve stropě nikde nebyly známky, že si místní vědci kdysi svoje pokusy zaznamenávali.
Na chodbě bílé zářivky mlčky a poslušně osvětlovaly každý tmavý flek na zdi. Kdo byl pozorný, mohl si všimnout, že se v blízkosti skvrn sem a tam objevila šmouha, kterou Halg v sále označil za zásah blasterem.
„Musíme zjistit, proč je tu takový mrtvolný stav.. Poněvadž jestli se tu vyvraždili….“
„Co?“ zdvihl Scheky obočí.
„Protože to na vojenskou invazi nevypadá. Střel z blasterů by bylo mnohem víc. Jsou tady laboratoře. Co když vyrobili halucinogen….“
„Moc se koukáš na holofilmy,“ broukl na něj Halg. „Klidně tu mohlo dojít k povstání. Mezi námi, nevíme ani, komu tahle stanice patří.“
„Mě se to taky zdá pravděpodobný,“ řekl Ogena. „Zey-kidu, vzpomeň si, jak jsme přišli do řídícího centra. Když ses napojil na počítač, ten ti přece hlásil, že někdo vypustil všechny záchranné moduly. Zachoval jenom hyperpohon stanice. To znamená, že tu někdo nechtěl, aby se nepřítel dostal z lodi a odjel informovat o rebelství.“
„A jakto že tady není ani noha?“ prohodil Zey-kidu.
„Tak se tu vybili navzájem.“
„A kde máš mrtvoly?“
„Třeba jich pár přežilo a vyhodili těla do vesmíru.“
„Proč nejsou kolem?“
„Logicky, chvíli obíhala po oběžné dráze a pak shořela v atmosféře planety.“
„A kde jsou ti, co je tam vyhodili?“
„V lesy zaběhli,“ zamručel Halg.
„Aha. Pak je snědli páni a jsou na hřbitově zkopáni! Geniální,“ začal vrčet Zey-kidu.
„Ne, ty mudrlante,“ houkl designér. „Jestli sis nevšiml, tak tahle stanice má externě využitelné laboratoře. Mohli do jedný nasednout, vyletět odtud a s trochou štěstí přistáli dole v lesích. Nebo se jim laboratoř rozpadla atmosféře. To je jedno. V každém případě na ně už nenarazíme.“
Zey-kidu stiskl rty a zmkl. Začal si s vyceněnými zuby prohmatávat krk.
Náhle se muži zastavili před jedněmi dveřmi. Byly zablokované, ale uprostřed nich se nalézal podivný otvor. Povstalci jím mohli bez problémů vidět dovnitř. Na zemi před vchodem ležel plát, jenž do dveřní díry svým tvarem perfektně zapadal.
„Proboha, proč ty dveře vyřízli?“ zeptal se udiveně Ogena.
„Špatná otázka,“ procedil Janson a sáhl si na zející hrany. „Ani stopa po lokální tavenině. Museli to vytesat.“
„To nevypadá na elektrotesák,“ zapochyboval Zey-kidu. „Podívej, jak jsou okraje hladké.“ Otočil se k plátu na podlaze. „Museli na to použít něco hodně ostrého.“
„To mi cosi připomíná,“ řekl Ogena, „podobně mi moje kočka rozdrápala opěradla u křesla.“
Zey-kidu se ušklíbl. „Tak tahle kočka, aby to zmákla, musela mít drápy z duraoceli.“
Ogena se na něj zachmuřil. „Já bych se tomu tak nesmál. Bůh ví, co tu měli.“
„Otázkou je, kdo se tím otvorem protáhl. Já teda ne,“ ucedil Halg.
„Hm,“ zadumal Zey-kidu, „malí nebyli. Jinak by nám připadalo miniaturní všechno.“
Ogena nahlédl dovnitř. Ve světle polorozbitých zářivek se na podlaze povalovaly různé předměty, zjevně velice poškozené.
Pak ale náhle ucítil závan nepříjemného pachu. Smrad odpudivé zatuchliny, podobné tomu, když odkryjete místo s hnijící, pár měsíců starou mrtvolou. Mechanik s odporem odvrátil tvář.
„Smrdí to tam. Jakoby jim tam chcípl pes,“ zamžikal a držel si ruku před nosem. „Čert ví, co tam vyráběli.“
Bylo to zvláštní. Už jenom tím, že se jednalo o první, čichem zaznamenanou, anomálii. Nikdo však nebyl s to navrhnout, aby se tam šli podívat. Zajít do vedlejší laboratoře, přinést si odtud třeba tu trochu poničenou rozbrušovačku a zkusit rozevřít drobný otvor ve dveřích. Náhlá úzkost, kterou pociťovali do morku kostí, to nedovolila.
„Je to divný. Pojďme dál. Musíme najít nějakou kameru,“ zvolal Halg a k Zey-kiduově útěše je začal popohánět k rychlejšímu tempu. Zey-kidua držel strach ve svých černých pařátech asi nejvíc. Nebyl tu rád a navíc ho občas zapíchalo krutým způsobem v zádech. Čím dřív vypadnou, tím bude pro něj lépe.
Hledali dlouho. Nakonec se bez úspěchu vrátili k výtahové šachtě.
„Zkusíme ještě další patro,“ řekl Halg. Při pohledu na zchátralé obličeje svýc hkolegů dodal: „A jestli ani tam nic nenajdeme, půjdeme zpátky k lodi.“ To navrhl a stiskl dotykovou plošku u dveří. Zey-kidu s Ogenou souhlasně přitakali a všichni tři vlezli do prostorné kabiny přivolaného výtahu.
Cesta do nižšího patra trvala sotva pár sekund.
„Tohle taky nechápu,“ ozval se Ogena poté, co vystoupili v podlaží, „když jsme jeli do meteorologické pozorovatelny, trvala cesta přes půl hodiny. Pak jsme ten výtah použili znovu a byli jsme za vteřinu dole. Další výtah to samý. Teď jsme zase v jiným a zase jsme frčeli. Co se to poprvé dělo?“
Halg vnořil ruce do kapsy a zhoupl se na patách. „Těžko říct,“ zahučel, „vypadá to, jako bychom jeli na druhý konec lodi.“
Zey-kiduovi se náhle objevil osvícený výraz ve tváři. „A co když ano? Tahle stanice je symetrická. Jedeme teď sice podle plánů, které jsme vytáhli v řídícím centru. Jenže můžeme být zrcadlově obráceně…“
„To je nemožné,“ skočil mu do řeči Ogena. „Dobře si pamatuju, jaký tlačítko jsi stisknul – přímo to pod naším stanovištěm. Nemohli jsme jet napříč.“
„A co když někdo přehodil dráty? To není možné?“
Ogena se na programátora zasmušile podval. „Je to možné, ale uvědom si, co to znamená. Někdo sem před námi přišel, upravil dráty a zatímco my se producírovali, tak dráty vyměnil zase zpátky.“
„Proč by je měnil zase zpátky? Vždyť bychom to nepoznali…“
„Ale ano, protože už jsme byli schopní rozumět řeči lodi. A zjistili jsme pomocí překladače, kde se nacházíme. Nemohl si dovolit, že přijdeme na to, že označení světových stran sektorů nekoreluje s tlačítky.“
„Takže ta hromada sluchátek…“
„Dostal nás tam, kam chtěl.“
Zey-kiduovi se zkřivila ústa odporem. „Ten sliz, myslíš, že…“
„Byl jediný funkční,“ uvažoval Halg, „Prostě označil správný překladač. A hodil ho do velké kupy, abychom si těch mašinek všimli.“
Ogena zavrtěl hlavou. „A proč se nám nechce ukázat? Proč to musí všechno řešit tak složitě?“
„To nevím, ale řeknu vám, že už od toho výtahu mám takový divný pocit,“ zakřenil se Zey-kidu.
Všem postupně zavalil hruď tísnivý pocit. Svíral v hrdle a pojil se k jediné myšlence. Záda jim ovál studený vítr.
„Jsme to ale blázni,“ zahučel náhle Halg. „Strašíme se tu nějakým tajemným šílencem a přitom ten dlouhý výlet mohl být způsoben momentální energetickou nedostatečností.“
„Za to můžou ty rýhy na stěnách. Nevíme, odkud jsou a docela mě to děsí. Už abych byl pryč,“ řekl Ogena.
„Tak hybaj do tady těch dveří,“ rozkázal Halg a ukázal na první vchod napravo od výtahu.
„Jestli tu kameru najdeme, pomůže nám to zjistit, koho bychom na planetě mohli potkat.“
Ogena předstoupil před automatické dveře. Ty se s hlukotem otevřely. Z místnosti se do chodby vyvalila vůně detergentu na mytí nádobí.
Biloschek vešel dovnitř. Okamžitě se rozsvítily nástropní zářivky a celý prostor se oblékl do jasného světla
„Pánové, vítejte v kuchyni,“ zavolal mechanik a tělo mu zaplavila náhlá úleva. Najednou mu všechno kolem připadalo tak strašně blízké.
Měl pravdu. Místnosti vévodily široké, do dálky se táhnoucí pulty, na nichž byla přítomna veškerá zařízení určená k přípravě jídla. Varné kotle, sporáky, kráječe, rychloohřívače… všechno jako by bylo převzato z nějaké jim známé lodi. I jar na nádobí voněl podobně.
„Koukám, že je to všude stejný. Moc se nevyberem,“ prohodil Zey-kidu a začal se procházet kolem kuchyňských spotřebičů. Bylo jich tu opravdu hodně.
Programátor se na chvíli zastavil, sedl si na pult, aby ulevil svým zádům a začal odhadovat, kolik jedinců tahle kuchyně měla nakrmit.
„Jsou-li to lidi, hádám, že jich tu pracovalo kolem třiceti tisíc,“ řekl po chvíli a ještě se rozhlédl, jakoby se chtěl o svém úsudku přesvědčit.
„To je klidně možné,“ zamumlal Ogena. Stál před jedním výklenkem a díval se dovnitř. Zřejmě se jednalo o odvod z digestoře.
Nějakou dobu do něj mžoural a pak se otočil proti dveřím. Kromě mnoha drápanců a fleků visel v těsné výšce nade dveřmi malý šedivý talířek. Tentokrát byl ale sytě tmavé barvy. A náhle Ogenovi bleskla hlavou myšlenka. Namířil na talíř svůj překladač a spustil ho.
„21 hodin 35 minut,“ ozvalo se z mikrofonu. Halg a Zey-kidu se otočili.
„To jsou hodiny?“ vyhrkl programátor.
„A proč ne?“ řekl Ogena. „jestli jste si všimli, tak tenhle talíř má trochu odlišnou světlost barvy. Třeba domorodci mají tak vyvinuté vnímání odstínů barev, že můžou pomocí toho určovat čas.“
„Aha, a proč je tenhle o dost tmavší, než ostatní?“
„Zastavily se jim hodiny. To se stane…“ řekl Ogena.
„A jak určíme, jak dlouho tu vlastně jsou?“
„Můžeme to odhadnout alespoň řádově v měsících,“ řekl Halg.
„A jak prosím tě?“
„Až najdeme lednici, zkusíme zjistit minimální trvanlivost potravin.“
To byl dobrý nápad. Tři muži začali procházet místností.

xxxxx

„Kapitáne,“ ozval se první důstojník Jalyssant a přistoupil k Nirmanovi.
„Ano, veliteli?“ pronesl kapitán a ostře se zadíval na svého podřízeného.
„Pane, za čtyřicet minut dojde k vylodění v soustavě Faa’vngo. Vše je připraveno k okamžité invazi.“
„Správně, veliteli,“ řekl Nirman. „Po opuštění hyperprostoru dejte okamžitě aktivovat senzory. V jaké vzdálenosti se vylodíme od Helimedaru?“
„Deset světelných minut, pane.“
„Dobře,“ pochválil si kapitán, „to je dostatek času, abychom zjistili jejich směr. Nebude pak problém určit polohu… jestli ovšem Omikron sedm neselhal?“
Velitel se napřímil. „Pane, omikron sedm je jedna z nejspolehlivějších sond na lodi. Pravděpodobnost poruchy je minimální.“
Kapitán Nirman přišel k svému křeslu a volně položil ruku na zadní opěradlo. „Dobrá, volba sondy byla na vás. Předpokládám, že jste vybral dobře.“ V Jalyssantově tváři zůstal kamenný výraz. „Takže nic nám nebrání v provedení úspěšného útoku. Až se vynoříme z hyperprostorového tunelu, nechte uvést do pohotovosti laserová děla.“
„Budeme útočit, pane?“ zeptal se překvapeně Jalyssant.
„Nikoli, pouze se postaráme o sterilizaci vědecké stanice. Nepřipustíme, aby ji mohl nepřítel využít.“
„Ale pane, vždyť..“
„Jalyssante!“ okřikl Nirman prvního důstojníka. „Vy snad chcete vystavit planetu nebezpečí, že by ji mohli zneužít povstalci, jako své útočiště?“
Velitel své ne, pane odvětil velmi pomalu. Nikdy netvrdil, že se mu Nirmanovy praktiky závratně líbí. Ale zacházet takhle s imperiálním materiálem, když ani netuší, kdo nad ním držel ruku,… To se mu vůbec nezamlouvalo.
Sloupce hvězd za průzorem stále splašeně ubíhaly a imperiální křižník stál již jen krůček od svého cíle. Cíle obaleného všudypřítomnou chladnou temnotou, která ve svém náručí mohla přinést jenom smrt.

xxxxx

„Jsem na stopě,“ zakřičel jasným hlasem Ogena. Zey-kidu a Halg se za ním vydali.
Z čela místnosti nebyl výklenek vůbec vidět. Celé chladící zařízení totiž stálo zapuštěné do zdi a velkými bílými dveřmi se dívalo pouze na své nejbližší okolí.
Ogena se dotkl tlakové kruhovité plochy umístěné ve výši očí. Dveře se se syčením otevřely.
Celá lednice byla vlastně další místnost, ve které se skladovaly potraviny určené k momentálnímu využití. Nacházelo se zde několik druhů mas, čerstvé i sušené, něco, co připomínalo zeleninu a také jakési nálevy. Ogena se procházel mezi regály a neskrytě obdivoval rozmanitost surovin. Jediné, co mu přišlo zvláštní, byla téměř neexistence jakýchkoli vůní. Zřejmě zde byl kvalitní a nehlučný systém odvětrávání. Mechanik nad tím jen kroutil hlavou.
Náhle mu cosi padlo do oka. Přišel k jedné polici a vzal odtud jakousi krabičku. Otevřel ji a přičichl.
„Co to je?“ zeptal se Halg, který se právě objevil v místnosti. Ogena z krabičky vyndal podlouhlý váleček. Chvíli si ho v převaloval v ruce a pak do něj k Halgově hrůze kousl.
„Je to sýr,“ zazubil se. „Plísňovej.“
Halg zrudl zlostí. Zbrunátněl a oči mu divoce zasvítily. „Okamžitě to vyplivni. Dělej!“
Ogena zavrtěl hlavou.
„Sakra,“ začal Halg klít. „Proč musíš na všechno sahat. Všechno ochutnávat. Do hajzlu. Jsi jako malý děcko.“
„Co se tu děje?“ ozval se Zey-kidu, jenž zrovna vstoupil do lednice.
„No co. Ogena tu něco jí. A nechce to vyplivnout.“
Mechanik se zašklebil. „Je to plísňák. Přesně vyzrálej.“
„Není zkaženej?“ zeptal se Zeykidu. „Smrdí to až sem.“
Ogena vyndal z kapsy překladač a položil ho na obal. Exspirační datum 12. den 1. měsíc standardního vnitrogalaktického času.“
„To je přepočet na náš čas - teda ještě ten republikovej, podle roku, co tu vidím. Je to starý čtrnáct dní.“
„Zkus omrknout další potraviny…“řekl Halg, „a už je prosím tě nejez.“
Po chvíli pátrání dospěl Ogena Biloschek k závěru, že bylo počítáno se spotřebou asi před dvěma měsíci.
„Takže stanice tady visí v mrtvolném stavu dva měsíce. Co z toho plyne?“
„Že tady nikdo není,“ řekl Halg, „Protože jinak by už spotřeboval část potravin. Většina je totálně prošlá,“ dodal po chvíli, když převrátil zpátky zelený spodek masa na jeho čerstvěji vypadající stranu. „Tím padá i naše strašidlo.“
„Jdeme ven. Projdeme tam chodbu a zkusíme konečně najít tu kameru,“ řekl netrpělivě Zey-kidu a jako první opustil prostor lednice.
Ogena, snad rozjařený z toho, že se mu povedlo vytočit Halga, sebral z jednoho regálu tenký kovový plát a vyšel s ním do kuchyně. Položil onu desku na zem a zavolal k ostatním: „Chlapi, pojďte na to hupsnout.“
„Co to zas taháš?“ zahučel Janson. Měl už toho všeho dneska po krk.
„No coby,“ zavrtěl sebou Biloschek, „váhu přece.“
Designér změřil Ogenu přísným pohledem.
„Tak pojď. Ať je nějaká sranda,“ zazubil se mechanik a pohynul příteli rukou.
„Jen jdi,“ povzbuzoval Zey-kidu, „aspoň zjistíme, co musela chudák Sféra táhnout.“
Halgovy oči zamířily k mechanikovi a s větou o tom si promluvíme ukázaly svoji šedivou, několik dní strádající stránku.
Ogena designérův vzkaz jakoby ignoroval, namířil k váze překladač a ten hlásil: 91,8 kg.
„Ha ha, prej zhubnul!“ zasmál se mechanik. A jakmile Halg slezl, už se sám začal hrnout k váze.
83,6 kg hlásil překladač.
„No, ty se taky nemáš čím chlubit,“ sykl Zey-kidu. Pokusil se o úsměv, ale místo toho jen ohrnul horní ret, jelikož ho zase chytly krční obratle.
Vstoupil na měřidlo. „A teď sleduje mě, vy tlusté báby!“ zavolal hrdě.
106,1 kg sdělil mikrofon.
Ogena i Halg propukli v smích.
„ Co? To je blbost. Znovu. Já mám 73, víc ne,“ zavyl nešťastně Zey-kidu. „Rozbili jste to, jak jste sem lezli,“ hartusil.
Když překladač opakovaně hlásil váhu kolem 106 kg, Ogena pronesl: „Je to divný. Radši to necháme a půjdeme pryč,“ řekl to poněkud sípavě.
Měl náhle trochu zesinalý obličej, pro něj nezvyklé. Nevěděl proč, v kuchyni se přece dosud cítil dobře. Až nezvykle na tuhle stanici.
Ale jakoby jejich výstup s váhou byl předobrazem dalších podivností, Zey-kidu si všiml, že na zadní straně místnosti je podél zdi louže vody.
Tenká hladina, která se leskla ve světle zářivky, upoutala programátorovu pozornost natolik, že se rozhodl prozkoumat, co vlastně její přítomnost znamená.
Chvíli trvalo, než všichni došli na konec místnosti. Ale to, co tam spatřili, jim vyrazilo dech.
Mokrá stopa po vytékající vodě vedla ke vkleslině ve zdi. Podobala se té, s níž se povstalci setkali u lednice. Akorát o něco hlubší. Rovněž místnost, která se za vkleslinou měla skrývat, byla skladovacím zařízením na potraviny. Jednalo se o velký mrazák. Jenže tím veškerá analogie končila.
Vstupní dveře, respektive jeho kusy, které se válely kolem po zemi, věstily, že se tady odehrála násilná řežba. Otrhané části ocelových plátů ležely rozházené po okolí. Vůbec nevypadaly, jako by někdo proti nim vzal elektronůž. Spíš připomínaly cáry látky, kterou vzteky rozervala neurotická švadlena.
Ve třech povstaleckých myslích se během vteřiny zrodila rekonstrukce předešlé události. Skupina jedinců se dostala do mrazáku a z nějakého důvodu se pokusila v něm zavřít. Někdo, nebo raději něco, se vrhlo na dveře a divoce je rozdrápalo, odhazujíce za sebe utržené kusy oceli. Dostávalo se to dovnitř ke kořisti.
Takový obrázek naprosto sednul k věcem, které se nacházely v oblasti mrazáku. A tento obrázek byl nechutně sarkasticky logický.
Mrazící zařízení nemohlo mít tak silné chlazení, ale skrz těla všech třech mužů projel studený nepříjemný záchvěv.
První, kdo si instinktivně přitiskl zbraň před hrudník, byl Halg Janson. Opatrně přešel vodní louži, obkráčel odervané části dveří, a šel se podívat do mrazáku.
Horký dech mu vytvářel u úst páru. Halg mělce rozevíral žebra a rytmicky vydechoval z plic co nejmenší obsah vzduchu. Pomalu se pohyboval po interiéru mrazícího zařízení.
Na velkých pultech byly vzadu postaveny chladící boxy, ve kterých ležely uschovány hluboce zmražené potraviny. Přední část byla naprosto zničená, roztrhaná, rozstřílená a všude se povalovaly kusy rozmrzajícího naporcovaného masa a zeleniny.
Když se Halg otočíl zpátky směrem ke dveřím, mohl vidět vrchol této spouště – blasterem naprosto zdecimovaný strop a okolní stěny. Všechno se zdálo být seškvařené a pak na kost zmrzlé. Působilo to dojmem marného boje, který měl děsivé zakončení.
Náhle se Halg sklonil k zemi. Mezi kusy pultu našel malý umělohmotný obdélník. Bylo na něm cosi napsáno.
Deisgnér se ještě jednou rozhlédl kolem sebe a vyšel ven. Před odrbanými panty narazil na Ogenu se Zey-kiduem, kteří se vzpamatovali a šli za svým přítelem. Halg mlčky strčil Biloschekovi do ruky kus plastu. Ogena automaticky položil na umělohmotný obdélníček překladač.
Z mikrofonu zaznělo: doktor Weisbrod, patologická sekce, číslo 315/25, sektor gama, západní část.
„To je vizitka,“ řekl Zey-kidu.
„Zajdeme si tam,“ rozhodl Halg. „Třeba tam najdeme stopu.“
Ostatním dvěma společníkům se nápad sice dvakrát nezamlouval, nejradši by už byli dávno na Sféře, ale rozum a špetka zvědavosti jim velely zjistit, co se tu vlastně stalo.
Cesta za patologickým střediskem probíhala poměrně klidně, až na to, že Zey-kidua opět chytly záchvaty bolestivých křečí. Čím víc byli blíže svému cíli, tím se ostré bodání prohlubovalo.
Nakonec všichni tři stanuli před vchodem do patologického centra.
„Dveře číslo 315,“ opakoval Ogena slova, která právě slyšel z mikrofonu překladače. „Můžeme vejít,“ řekl a rukama lehce naznačil pobízecí gesto.
Oba, jak Zey-kidu, tak Halg však vypadali, že jediné, co by jim odstranilo z tváří šedivé stíny, byla laserová baterie za zády nebo feldflaška svěcené vody.
Ve středisku se nalézalo vícero patologických pracovišť. Z centrální chodby odstupovaly v osmi oddílech a dále se větvily směrem do hloubi lodi. Jednotlivé sekce tohoto pavouka byly označeny čísly za lomítkem. 315/2 se nacházelo jako první po levé straně. Odtud se pak rozdělovaly samotné části patologického zařízení. Zvlášť tedy byli pitevna, laboratoře na zpracování materiálu, mikroskopová oddělení, místo na sklad mrtvol… atd.
Dveře, které měly v nadpisu za tři sta patnáctkou číslo 25, ústily do místnosti, v níž se nalézala spousta mikroskopů. Většina z nich se nacházela u zadní stěny. Tam svorně ležely poházené na jedné hromadě.
V celé místnosti to vypadalo, jakoby si ji vyhlédnul nějaký vandal za svoji oběť. Vzadu na stropě zela dovnitř pracoviště velká díra, mikroskopové přístroje pod ní byly buď zničené nebo hozené mezi ostatní aparáty vzadu. Do stěn byly vyryty dlouhé hluboké brázdy a mezi spoustou černých fleků se proplétalo několik propálených šmouh od elektrických výbojů a pozůstatků po střelbě z blasterů.
Mezi střepinami z rozbitých sklíček a utrženými tubusy mikroskopů se povalovala jedna datakarta s implantovaným mikro-přehrávačem. Ogena jí opatrně zvedl, chvíli si datakartu prohlížel v ruce a pak ji spustil. Jako zázrakem s tím utichly i bolesti v Zey-kiduových zádech a zůstal mu jen pocit zatuhlosti krčních svalů.
V modrém světle přehrávače se objevil rozsáhlý dokument. Mechanik nalistoval první stránku a přiložil k ní překladač.
„Laboratorní výsledky pro č. 145-12-56.“
„To je asi číslo nějaké mrtvoly,“ vydedukoval Ogena a jal se projíždět stránkami, až dospěl k závěrečnému sdělení. Tomu Biloschek moc nerozuměl. Vlastně mu nebylo jasné vůbec nic.
„Nevím, co to znamená,“ řekl nešťastně, a opakoval, co uslyšel z překladače, „Nějaký něco-lipázy, sacha…, do háje, disachardiázy, teď k tomu nějaký čísla. Nadpis: Složení vzorku kokonové hmoty, složení enzymatické vrstvy pod kokonem, výsledky biopsie tkání…… Jaký kokon?“ zeptal se udiveně Scheky a byl si jistý, že se mu to slovo hnusilo.
„Co já vím, co tím myslí. Půjdeme se podívat do skladovacích boxů. Tam to poznáme,“ rozhodl Halg. „Vezmi s sebou datakartu, ať víme, kterou mrtvolu máme hledat.“
Jenže v boxech žádné takové číslo nebylo.
„Třeba ještě zůstal na pitevně,“ odvážil se tiše poznamenat Zey-kidu.
„Proboha,“ zhrozil se Ogena, „víš jak to tam bude vypadat?“
„No, když už jsme sem dorazili, půjdeme se mrknout i do pitevny,“ pronesl Halg a s vážným výrazem dodal: „Doporučuju všem pořádně si nasadit rukavice.“
Poté, co se otevřely dveře pitevny, se na povstalce kupodivu nevyvalil žádný extrémní zápach, jak očekávali. Bylo to docela snesitelné a tak se směle vypravili dovnitř.
Uprostřed místnosti se nacházela pětice stolů tvarovaných tak, aby z nich mohla plynule odtékat voda. Také podlaha místnosti byla lehce zešikmená. Důvod k tomu se zdál tentýž.
Na druhém stole ode dveří ležela poměrně dlouhá obkrouhlá věc bílé barvy s nažloutlým odstínem, přibližně velikosti člověka, ale velmi tenká. Jakoby někdo obmotal do zábalu anorektickou osobu.
První se k té věci přiblížil Halg. Opatrně si ji celou obhlédl.
„Je to kostra. Čistá, hladká kostra,“ řekl po chvíli, „obalená touhle žlutavou věcí,“
„To bude ten kokon,“ odtušil Zey-kidu. „Jak staré jsou ty laboratorní výsledky?“
„Dva měsíce a tři dny,“ odpověděl Ogena, který si toho při listování datakartou všiml.
„To není možný, aby se mrtvola takhle rozložila za dva měsíce,“ zavrtěl hlavou Zey-kidu. „Nemá na sobě vůbec nic, ani zbytky vlasů ne.“
„A co ten enzymový povlak? Nebo co to v tý zprávě bylo?“ zahučel Halg.
„Jakože tu mrtvolu zabalili do kokonu a pak jí tam vstříkli enzymy, aby se rozložila?“ podíval se Zey-kidu na Halga nevěřícím pohledem.
„Kdo to vůbec byl?“ proběhlo hlavou Ogenovi.
Na dolní části kokonu, přibližně ve výši poloviny stehen, se nalézal jakýsi drobný nápis. Biloschek k němu přiložil překladač.
„Major Farigh Dorna.“
„Hmm, jejich důstojník,“ pokýval hlavou Janson. „pochybuju, že zemřel přirozenou smrtí. Tohle mu něco udělalo….“ Při slově něco, aniž si to uvědomil, se mu na kůži zježily chlupy.
„Lidi,“ ozval se náhle Biloschek, který si zatím četl pomocí překladače zprávu. V jeho hlase zněla notná dávka úzkostlivé naléhavosti. Oba oslovení muži se prudce otočili.
Ogena nastavil překladač a začal vzrušeně mluvit: „Tady na konci zprávy se píše, že … „kokon i vrstva enzymů tak zřejmě pochází z produkce neznámého objektu, jenž opustil laboratoř doktora Pirse….“ … neznámý objekt doktora Pirse?“ zeptal se udiveně, skoro až vystrašeně. Divný pocit mu svíral stěny žaludku.
„Uh, to nevypadá dobře,“ procedil Zey-kidu. „Nějaký vetřelec?“
Všechno tomu skutečně nasvědčovalo.
„Mám takový pocit, že ho nezabili…“ dodal po chvíli nervózně.
„Spíš to zabilo je,“ řekl pomalu Halg.
Ogena se vyděšeně podíval po svých přátelích. Na mysli mu vytanula vzpomínka na roztrhané ocelové dveře mrazáku. Zlehka se nadechl a vypadlo z něj jediné slovo: „Pryč.“
V ten ráz se všichni tři sebrali a utíkali ven z pitevny. Rychle opustili středisko a vrhli se k nejbližší výtahové šachtě. V kabině výtahu stiskli tlačítko hangáru, kam připluli se svou lodí. Dýchali přerývaně a v duchu se každý z nich modlil, aby je „to“ nesledovalo.
Po chvíli se však Halg zarazil. „Počkat, to je divný.“
„Co je divný?“ zareagoval Zey-kidu.
„Na ně to zaútočilo a zlikvidovalo je to. A kdyby to chtělo zlikvidovat nás, tak už jsme dávno mrtví. Nemyslíte?“ řekl a upřeně se podíval po svých kolezích.
„Ne, tím se neřiď. Třeba si nás chce nechat, dokud nebude mít hlad. Je to inteligentní. Určitě to byl on, kdo vyhodil záchranné moduly - aby měl celou posádku pohromadě,“ zoufale pronesl Ogena a za poslední větou zkřivil ústa.
„Jestli je tak inteligentní,“ zahučel Zey-kidu, „tak nám utéct nedovolí. Zajímalo by mě, jak jim unikal. Přece nebyli beze zbraní.“
Halgovi zasvítily oči.
„Ty díry ve stropě,“ řekl, „našel si šachtové systémy. Tudy je mohl přepadat ze zálohy.“
Zey-kidu zakroutil hlavou. „Jo, ale pořád to neřeší, proč ho nemohli zabít. To měl na těle energetický štít nebo co? Jak by je pak lovil? Chodil s generátorem v podpaží?“
„Třeba se uměl maskovat. Kdoví, třeba byli tak slepí, že ho neviděli…“
„Halgu! civilizace, která odečítá čas z titěrných rozdílů mezi barevnými odstíny… a oni ho neviděli?“
Výtah sebou prudce škubnul. Byli na místě. V mžiku se dostali přes chodbu k přístupovým dveřím hangáru. Jenže k jejich překvapení je přivítal pouze prázdný, ze všech stran uzavřený prostor. Ani stopy po Sféře, ani stopy po průhledném mostu.
„Vyměnil dráty…“ zakňučel Ogena.
„Zpátky,“ zavelel Janson, „k nějbližšímu panelu s grafikou stanice.“
Nacházel se nedaleko odsud. Zey-kidu si ho prohlédl. Našel přístupní symbol, který stiskl a čekal, až se zobrazí struktura stanice.
„Zadávám hangár na obrácené straně, než jsme byli my,“ řekl a prstem označil na mapce danou oblast. Náhle se mu pod rukou rozblikalo červené světlo.
„Honem, překladač,“ zavolal na mechanika.
„Přístup blokován. Karanténa. Nejvyšší zabezpečovací systém.“
Zey-kiduova tvář zesinala na nejvyšší možnou míru. „Ten hajzl,“ zasyčel. „Musíme vymyslet, jak se tam dostat.“
„Co zkusit externí laboratoř?“ vyhrkl Ogena.
Zey-kidu se ohradil: „Nesouhlasím. Vždyť nevíme, jestli to přežije přelet atmosférou.“
„Možná nám nic jiného nezbyde,“ řekl studeně Halg. Po chvíli se otočil na mechanika: „Najdi překladačem, kde je hangár externích laboratoří. A pospěš si.“
Ogena se nahrnul před panel. Za okamžik přístroj hlásil: „Sektor theta, C4.“
„Výborně,“ zahučel Janson, „rychle do sektoru theta.“
Cesta jim mohla trvat maximálně dvě minuty.

xxxxx

„Veliteli, křižník opustil hyperprostor,“ hlásil poručík Noreba.
Velitel Jalyssant zareagoval prudce: „Aktivujte senzory, chci přesné zaměření povstalecké lodi. Nadporučíku, informujte generála Setebose, že jsme se vynořili. Poručíku Ballysone,“ otočil se první důstojník na jednoho mladého muže, „aktivujte laserová děla.“
Imperiální křižník se rychle přibližoval k planetě Helimedar. Jalyssant stál před zobrazovací jednotkou a sledoval se zamyšlením pohyb křižníku.
Náhle se ozval první radista: „Pane, senzory hlásí na orbitě planety neznámé těleso.“
Jalyssant k němu přistoupil. „Můžete ho identifikovat?“
„Jedná se zřejmě o stanici, pane.“
„Původ?“
„Nelze určit, veliteli.“
Jalyssant sevřel pěst. „Kde je omikron sedm?“
Za chvíli radista oznámil: „Pohybuje se kolem povrchu stanice. Pane, s největší pravděpodobností jsou povstalci uvnitř.“
„Co se děje?“ zeptal se kapitán Nirman, který právě přišel k veliteli.
„Pane,“ hlásil Jalyssnat, „kolem Helimedaru obíhá stanice neznámého původu. Omikron sedm hlásí, že povstalci jsou uvnitř.“
„Dejte mi ji na monitor,“ rozkázal Nirman.
Na obrazovce se objevil podivný útvar.
„Zaznamenejte všechny signály, které odtud vychází,“ pronesl k poručíku Molsseyovi.
„Pane,“ hlásil po chvíli poručík, „žádné signály jsem nezaznamenal. Ta stanice je, zdá se, mrtvá.“
„Zjistěte, čí by mohla být. Nadporučíku!“ zamířil kapitán svůj zrak k Sycoraxovi. „Sdělte generálu Setebosovi, ať očekává můj rozkaz. Předpokládám výsadek na tuto stanici.“
„Kapitáne,“ ozval se poručík Molssey. „S největší pravděpodobností se jedná o that-lňskou civilizaci. Humanoidi, vypadají úplně jako lidé. Jediná zmínka o nich pochází ještě z dob republiky. Předpokládá se, že jsou asi tak stejně vyspělí, jako my.“
„Výborně,“ řekl kapitán, „komunikační? Vyšlete signál.“
Za nějakou dobu se komunikační důstojník ozval: „Pane, stanice neodpovídá na žádný typ signálu. Nemám ani náznak nějaké technologické aktivity. Pane, vypadá to, že tam nikdo není.“
„Povstalci zřejmě infiltrovali prázdnou stanici. První radista! Dejte skenovat povrch stanice. Veliteli,“ zvolal kapitán na Jalyssanta, „pokud zde nenajdeme hangár, použijte při vypuštění výsadku SOS republikovou sekvenci… Nějak se tam dostat museli.“

xxxxx

Byl to průšvih. Hodně velký průšvih. Ogena chvátal jako o život. Málem mu jeho druhové nestačili. „C12e, C12d,… C8b, C7a…“ házel překladačem po dveřích s čísly. Najednou prudce zabrzdil. Pustil si překladač znovu. C5a, doktor Pirs.
„Hele,“ zavřeštěl na své kolegy, „mám tady doktora Pirse.“
„Skvělý,“ vyhrkl zadýchaně Halg. Doběhl k Ogenovi, sklonil záda a opřel se rukama o kolena. Chvíli vydýchával a pak se otočil na mechanika. „Půjdeme dovnitř? Jestli odtud utekl, může tam být o něm záznam.“
„Ale taky tam na nás může čekat,“ zajíkavě kviknul Zey-kidu. Jemu se vůbec utíkalo špatně. Hrozně ho bolela záda a s krkem nemohl absolutně hnout. Připadal si, jako když ho chytla gravitační ruka a táhla ho neúprosně k zemi.
Navíc se mu nedýchalo zrovna nejlépe. Celou chodbou oddílu C prosakoval prchavý zápach nějaké látky. Zey-kiduovi připadlo, že tu může smrdět benzín. Ačkoli to bylo vcelku nemožné. Proč by využívali tohle zastaralé rozpouštědlo?
„Jestli se o něm máme něco dozvědět, tak jedině tady,“ řekl Ogena.
Halg na chvíli přemýšlel a pak prohásil: „Souhlasím tady s Schekym. Půjdeme se tam podívat.“
Zey-kidu z toho nebyl nadšen. Měl obrovskou tendenci zůstat na chodbě. Ale nakonec šel se svými druhy dovnitř. Zaprvé sám by toho venku moc nezmohl a navíc by ho v případě nouze zcela jistě potřebovali.
Nejprve je přivítala čistící komora. Naštěstí byla nefunkční, takže jí mohli bez potíží projít. Žádné dveře se zde kupodivu nevyskytovaly.
Za komorou se nalézala vlastní laboratoř. Hlavní roli zde hrál velký průhledný dopravník, podobný mostu, po kterém povstalci překonali hangár. Široký pás se táhnul celou místností a podél něj se nacházely různé robotické přístroje, trochu pošramocené. Pár z nich se dokonce válelo rozbitých po zemi.
„Heleďte, kamera!“ zvolal nadšeně Ogena a prstem ukázal na zázračně nedotčenou sbírku nahrávacích zařízení.
„Výborně, pustíme záznam,“ řekl Halg, kterého se taktéž dotkl závan veselé nálady.
„Ježíši kriste, koukněte se na tohle,“ vyjekl náhle Zey-kidu. Zůstal stát jako opařený. Halg a Ogena se podívali směrem, kterým se mladý Japata díval.
Za jedním shlukem robotických paží se nacházel velký bílý pruh pevného materiálu, který se táhl od zdi a byl připojen na zažloutlou rozložitou věc.
„Kokon,“ zašeptal Zey-kidu. Designér s mechanikem přistoupili k zámotku blíže.
„Nevím, z čeho to je, ale je mi naprosto jasné, co je uvnitř. Scheky, kudlu!“ zaduněl Halgův hlas. Ogena si sáhl do kapsy a vytáhl drobný nožík. Halg si nasadil rukavice a začal odstraňovat svrchní nánosy kokonu.
Zey-kidu se k nim přišoural. „Jste si jistý, co děláte?“ zeptal se jich vyplašeně.
„Už tam budu,“ řekl designér. „Myslím, že jsem blízko obličeje. Je to tu měkké,“ pronesl a odkryl další kousek zámotku. Vskutku se zdálo, že je blízko tělu.
„Bacha, řežu,“ oznámil kolegům a prořízl poslední vrstvu zámotku.
„Do hajzlu!! Sakra!“ zavřeštěl a prudce ustoupil od otevřeného kokonu. Z díry, kterou udělal, začala rychle vykapávat tekutina. Za chvíli byl obsah zámotku celý rozteklý po podlaze. Na všechny se vyvalil nehorázný zápach.
„Kurva, co to je?“ zanadával a se zvednutýma rukama si prohlížel spoušť.
„Ta enzymatická vrstva, nebo co to bylo. Rozložilo ho to,“ ucedil znechuceně Ogena. Dělalo se mu z toho všeho zle. A začínal mít hodně nepříjemný pocit.
„Kde to má kostru?“ zeptal se Zey-kidu.
„Ta je taky rozložená,“ řekl Halg.
„Jak to?“
„Asi tomu mrtvýmu na pitevně včas odstranili ty rozkládající látky.“
„Lidi, já takhle nechci skončit,“ řekl Ogena a začal couvat. Bylo na něm vidět, že se chvěje po celém těle.
Halg k němu přistoupil. „Pojď, jdeme od toho. Jdeme pryč,“ řekl a vzal Ogenu pod paží.
Ten se ani nebránil. V tuto chvíli dotyk potřeboval. Jinak by se dostal příliš blízko hysterickému záchvatu. To Halg věděl ovšem taky.
Zey-kidu jako v polosnu ty dva následoval až na druhý konec místnosti, kde se nacházel kamerový systém. Ogena se opřel o stěnu a díval se ještě vytřeštěnýma očima na své okolí. V duchu pořád viděl tu hnusnou, odpornou a nechutně zapáchající kaluž rozteklých ostatků.
„Zapínám první kameru,“ řekl po chvíli Halg, když se zorientoval pomocí překladače na zobrazovací jednotce.
Na monitoru se objevilo několik záznamů označených datumy. Halg stiskl ten, který se nacházel ve zprávě o příjmu mrtvoly na pitevnu. Objevil se obrázek místnosti, v níž se nacházeli.
V ní se pohybovali dva muži, jeden mladý a druhý o zjevně o mnoho let starší. Halg nechal zapnutý překladač. Mezi muži se odehrávala scéna, kdy přijímali po dopravníku jakýsi obrovský balík.
Najednou se ta velká krabice zničehonic hnula a nešikovnou manipulací jedné robotické ruky spadla na zem. Balík se rozbil a vysunula se z něho nějaká kovová věc. Halgovi připomínala kus ruční protézy.
Po incidentu se stařík hrozně rozčílil a začal poskakovat kolem. Za krátkou chvíli se ovšem uklidnil a začali s mladíkem řešit problém sterilizace.
Nějakou dobu se nedělo nic zvláštního. Mladík likvidoval škody a starý doktor si zkoumavě prohlížel jeden odštěpený plát. Najednou si něčeho všimli. Nějakých škrábanců. Pak se spolu šli podívat na záznam z termokamery. Oba dva zbledli. Pak stařík vyslal laboranta někam pryč. Sám si pak záznam několikrát zpětně přehrával.
„Je to jasné, pustím ten den znova z termokamery,“ prohlásil Halg a našel mezi kamerami tu správnou. Pustil ji a stiskl příslušné datum. To, co uviděli, z nich vyrazilo dech. Krve by se v jejich žilách nedořezal.
„Vono… to… ježíšmarja,“ zablekotal Zey-kidu. „Vono je to neviditelný. Jak to?“ zakvičel a zoufale se díval po kolezích.
„Je to neviditelný, chytrý a hodně drzý,“ řekl Halg. „Jak to, že je neviditelnej? A jak to máme vědět?“
Podíval se na Zey-kidua. „Zkusím ještě projít pár datumů. Třeba něco najdu. Jak starý je asi tenhle kokon?“ vhodil důležitou otázku do pléna.
Když nedostal žádnou určitou odpověď, zkusil vybrat namátkově několik dat. Dozvěděl se, že nejprve byla laboratoř vyklizena a uzamčena. Pak zde vojáci vyložili jakýsi senozor – asi zaznamenával infra záření. Zřejmě to postavili poté, co se dozvěděli, v kterých šachtách se ta věc pohybuje.
Další datum sem vojáci nahnali několik fyziků a ti se pokoušeli teoreticky vymyslet jakousi techniku výroby nějaké zbraně. Co se Halgovi podařilo zjistit, mělo to spočívat na určitém elektrickém výboji.
Za několik datumů vojáci zase vědce vyhnali a pak už byla laboratoř prázdná.
Halg zkusil ještě sáhnout po dalším datumu, jestli se něco neobjeví. Dlouhou dobu se tu nic nedělo. Párkrát došlo k výpadku proudu, z orosení objektivu usoudil, že se vojáci pokoušeli vypnout topení. Až krátce před příjezdem Černé sféry se v blízkosti laboratoře strhla mela. Výboje z blasterů pronikaly až do místnosti.
Najednou se v ní objevila skupina dvou vojáků s jedním laborantem. Byl to ten mladík, který byl přítomný tomu shození krabice z pásu před dvěma měsíci.
Vojáci ho vtáhli dovnitř a pak se snažili zabarikádovat místnost. Zatím se mladý laborant pokoušel třesoucíma se rukama něco namontovat na svoji zbraň.
Náhle se ozval skřípavý, ohlušující hlomoz. Byl to tak nepříjemný zvuk, že i Halg musel ztišit hlasitost. Vojáci se postavili každý z jedné strany u laboranta. Ten byl celý zpocený, rychle dýchal a snažil se udržet zbraň namířenou proti dveřím.
Najednou se ozval zvuk trhajícího se kovu. Ta věc se drápala dovnitř. Pak celý kus dveří vzala a hodila ho směrem dovnitř na vojáky. Ti okamžitě začali pálit. Laborant zatím upřeně sledoval nějaký pohyb, který koleroval se směrem střelby.
Pak pozvedl zbraň před oči a zamířil nahoru. V Halgovi zatrnulo. Ten chlap mířil naslepo. Chvíli kroužil hlavní kolem jednoho bodu a pak vystřelil. Z hlavně neunikla střela, ale silný elektrický výboj, jenž vyletěl směrem k té věci. Zásah byl přesný. Vojákům se na vteřinu objevil zděšený výraz ve tvářích, ale okamžitě začali pálit a Halg mohl sledovat, jak zásahy tu věc pronásledují po stropě.
Bohužel, kamera vrchní část laboratoře nezabírala, tak Halg mohl usuzovat pouze z akce vojáků. Jedno bylo jasné, podařilo se jim tu věc nějakým způsobem zviditelnit. Otázkou bylo, kde jsou posily. Zda-li vůbec ještě nějaké jsou.
Vojáci zahnali tu věc do kouta. Halg mohl spatřit, že něco velice rychle spadlo za shluk robotických paží. Vojáci se tam opatrně vydali. Najednou se cosi bleskurychle vynořilo a zabodlo to do jednoho z nich svoje zuby. Ani nestačil reagovat a jen se chytil bolestí za ruku. Za chvíli klesl na zem a začal se třást. Do dvou minut byl paralyzovaný. Šlo vidět, že velmi mělce dýchá, takže mrtvý být nemohl.
Druhý voják však zareagoval podstatně rychleji a s kočičí obratností se stihl vyhoupnout na pás dřív, než ho zvíře chytilo. Z výšky sledoval, kde se ta věc nachází. Pak ji asi spatřil, protože začal střílet. A zřejmě ji i trefil, jelikož seskočil dolů a vydal se k ní. I Halg mohl pozorovat, že se cosi klepe mezi kovovým harampádím.
Pomalu se voják přiblížil ke zdroji pohybu. Nacházel se pod širokým deklem. Voják k němu obezřetně přistoupil a nohou do deklu kopnul. Ten se trochu posunul a na chvíli se přestal chvět. Voják si dodal odvahy a prudce odkopnul dekl na stranu. A pod ním uviděl – protézu ovládanou na napojený kabel. Voják se prudce otočil za sebe. V očích se mu objevila veškerá lidská hrůza. Byl odsouzen k smrti. Věděl to; viděl to, když se díval na tu věc, která se krčila před ním a upřeně si ho prohlížela.
Voják se pokusil pohnout. Jako šíp vyletěl jakýsi kus hmoty, kousl vojáka do nohy a zase couvul. Takhle startuje zmije, napadlo Halga. Opět z ní nic neviděl. Voják se skácel navlas stejným způsobem, jako jeho kolega.
Laborant, namísto aby okamžitě utíkal z místa, jen fasinovaně sledoval, jak se k němu přibližuje ta vražedná věc. Chvíli ji mohl jen tušit, jak se k němu blíží pomalými pohyby a způsobuje tak lokální kymácení předmětů.
Za tři minuty se před ním objevila v celé své obludné kráse. V Halgovi se zatajil dech. Bylo to zvíře, vysoké jako střední, dobře živený pes. Stálo to na silných, tlustých nohách a protáhlý, článkovitý trup si přidržovalo dvěma rukama, jež odstávaly z přední části těla. Žlutě kožovitý pokryv těla příliš nekoreloval s hmyzí strukturou trupu. Dole to mělo dlouhý, úzký ocas s bičovitým zakončením a všude kolem sebe s ním ten tvor švihal.
Nejhorší ale byla hlava. V široké, poslintané a téměř bezzubé tlamě, vystupovaly z obou čelistí dva dlouhé ostré špičáky. Nad hubou se tomu vyklenoval tenký nos a na každé straně jeho kořene bylo zasazeno jedno oko. Zarudlé, s černým srpovitým tvarem zornice, obleženým kruhem prosvítající zkrvavené duhovky.
Nejodpornější na tom všem bylo, že ta věc měla obličej. Napodobenina lícních kostí, čela, brady, všechno. Vzdáleně to připomínalo člověka.
Bedlivě to sledovalo mladého laboranta, který naprosto fascinovaně zíral do červených očí. Uhrančivý pohled ho zatemnil natolik, že se ani nebránil, když zvíře k němu pomalu postupovalo. Asi metr před ním se zastavilo. Laborant nebyl schopen cokoli udělat, zbraň, kterou třímal v ruce, mu byla na houby.
Kreatura si ho chvíli prohlížela, pak se najednou vymrštila a vrhla se mu po noze. Kousnutí proběhlo bleskurychle. Do dvou minut se laborant sesypal před zvíře, jenž trpělivě sedělo a sledovalo celé mladíkovo utrpení jako film na holovizním projektoru. Sklonilo hlavu a přiblížilo se svými špičáky k laborantovým tvářím. Dýchalo mu to na obličej.
Halg nevěděl, jestli to mladík vnímal, ale byl si jistý, že ještě žil, když se zvíře sehnulo. Servalo mu vrchní část oblečení a začalo ze své rozslintané tlamy vypuzovat jakýsi bílý materiál. Vypadalo to, jako když chce laboranta pozvracet. Ale ta bílá látka z něj šla velmi rychle.
S neskutečnou obratností začal mladíka balit do té hmoty. Přidržoval si jej rukama, plival na něj látku a jazykem ji roztíral po laborantově těle. To vše v neuvěřitelné rychlosti. Do deseti minut z něj vytvořil mohutný, čistě bílý kokon.
Svůj strašlivý výtvor si pak to zvíře vzalo do rukou a s odtrhanými kusy oděvu ho odtáhlo ke stěně. Přesně na místa, kde ho dnes objevil Zey-kidu. Tam vyzvracel netvor ještě bílý připevňovací plášť a přilepil jím zámotek na zeď. Jako podklad použil cáry hadrů.
Pak se sklonil nad svou obětí a zarazil do kokonu své ostré zuby. Ne příliš hluboce, ale zato pevně. Chvíli je tam držel, vypadalo to, jako když něco ze sebe vypuzuje. Pak opět trhavým pohybem vysunul svou hlavu ze zámotkového obalu.
Poté přiskočil ke zbrani, kterou laborant tak zbytečně držel. Uchopil jí do rukou a chvíli s ní něco prováděl. Když skončil, Halgovi se zdálo, že se mu na obličeji objevil rozšklebený úsměv. Pak namířil zbraní na sebe a – vystřelil! Po jeho těle přeskočil elektrický výboj a tvor zmizel.
Halg v tu ránu vypnul obrazovku. Chytil se za břicho a zlomil se v kolenních kloubech. Tohle bylo pro něj trochu moc.

xxxxx

Výsadek generála Setebose opustil prostory velkého křižníkového hangáru a vydal se chladnou černí vesmíru směrem ke stanici. Ze stanoviště komunikačního důstojníka byla na kapitánův rozkaz vyslána SOS frekvence. Stanice zareagovala pozitivně a zanedlouho přijala do svých útrob několik imperiálních modulů.
Kapitán Nirman se usadil do svého křesla a zamyšleně se podíval do nezvyklých tvarů stanice. Situace se zdála být jednoznačná, stanice je opuštěná, nereaguje, známky technologie nejsou ani na ní, ani na planetě. Bude to obyčejná akce. Najít – zneškodnit – přivést ukradená data.
Nirman se mohl v duchu usmívat, za normálních okolností by tak skutečně učinil. Ale malý fragment jeho duše ho nabádal k opatrnosti. Může tu být něco, s čím nepočítal. Tento kousek obezřetnosti byl sice přehlušen ostatními logickými úvahami, ale svou drobnou perzistencí dokázal zhatit veškeré kapitánovy pokusy o vynikající náladu.

xxxxx

Že se do stanice někdo vylodil, zjistili tři muži až venku na chodbě hlavního rozchodníku v theta sektoru. Vrátili se sem pro zbraň, která dokázala toho divnopsa zviditelnit a jíž sem také zvíře odneslo. Naštěstí si ji během cesty k hangáru Zey-kidu všiml a tak se pro ni teď mohli stavit. Když ji našli, mechanik si ji hodil na rameno.
Ogena pak ještě rychle skočil k panelu, aby se ujistil, že zvíře dosud nezablokovalo hangár s externími laboratořemi. Najednou si všiml pulzujícího výstražného světla.
„Hangár 17-1, odstavný blok. Přistání pěti modulů,“ hlásal překladač.
„Doprčic, Impérium!“ vykřikl Ogena. „musíme pryč. Jsou tady.“
„Jak nás našli?“ vyjekl Zey-kidu.
„To máš jedno, zdrháme!“ zařval na něj mechanik, nechal panel panelem a utekli směrem do C-oddílu.

„Pane, přístroje hlásí životní formy v oblasti theta sektoru,“ hlásil seržant.
Major Sarbienski se v duchu musel pousmát. Povstalci byli neskutečně hloupí. Nejenže nereagovali na jejich příjezd, ale také na sebe upoutávali pozornost tím, že si prohlíželi místní panely. To přimělo imperiální výsadek přesunout se směrem k theta sektoru.
„Výborně,“ pronesl a začal mluvit k velitelům čet. „První četa půjde tímto výtahem a zabráníte jim v úniku hangárem v sekci C. Četa číslo dvě se dostane nahoru výtahem ze severní stěny a zatarasí únikovou cestu do sektoru epsilon. Mohli by se přes ní dostat k jižním laboratořím a tam se nám ztratit.
Třetí četa pojede výtahem na konec sektoru theta. Vašim úkolem bude blokovat jejich zpáteční cestu ze sektoru.“
Major se poté letmo rozhlédl kolem sebe: „Nějaké otázky? Úkol to nebude složitý. Jsou to jen tři osoby. Jeden z nic má ukradená data. Nezáleží, zda povstalce dostanete živé nebo mrtvé. Podstatné je získat zpátky imperiální majetek.“

„Zey-kidu, pohni kostrou!“ zařval na něj Ogena, když viděl, jak se mladý Japata drží za záda a spíš se plahočí, než utíká. Musel trochu zpomalit, aby ho mladík dohnal. Zey-kidu byl celý udýchaný a všechno ho bolelo.
„Kde se flákáte, za chvilku tady budou!“ zakřičel na ně zepředu Halg.
Náhle se otevřely dveře výtahu a z kabiny vylezlo dvanáct imperiálních vojáků.
„Do hajzlu!“ stačil si pomyslet v duchu Janson. Ihned zapadnul do prvních otevřených dveří.
Vojáci, sotva se objevili, začali okamžitě pálit. V mžiku se k Halgovi přiřítili Ogena a Zey-kidu. Jen tak tak, že unikli svištícím střelám.
„To je v háji!“ řekl už nahlas designér a začal se rozhlížet kolem sebe. Slyšeli přibližující se dupot vojenských boj a za nimi přijíždějící další výtah. Situace vypadala zoufale. Laboratoř nikam nevedla, zdálo se, že jsou ve slepé uličce.
„Smrdí tu benzín,“ zachraptěl Zey-kidu.
„Jo, taky to cejtím. Je po celý chodbě,“ přitakal Halg a nasál vzduch s nepatrnými stopami této hořlaviny.
Náhle Ogena v periferii svého oka zaregistroval odlesk. Vycházel shora. Zaklonil se a počal skenovat zrakem prostor nad sebou. Za pár okamžiků se dovtípil, že jim přímo nad hlavami probíhá průhledný pás. Přejížděl očima po skoupě se vyskytujích odrazech a dostal se až k otvoru ve zdi. Jednalo se o podstropní ústí do další laboratoře. Toho mohli využít.
Okamžitě vyhledali nejnižší bod pásu a vydrápali se na něj. Největší problémy měl samozřejmě Zey-kidu.
Pak proběhli pásem a prosoukali se těsným otvorem do vedlejší laboratoře. Odtud potichu seskočili z dopravníku a ukryli se za jednu z nejbližších beden. Po chvilce se začali rozhlížet kolem sebe.
Kupodivu se nejednalo o laboratoř, ale ohromné skladiště. Všude byly zmatečně rozmístěné velké polodřevěné bedny. Někde zcela solitárně, někde tvořily krátké kontinuální pásy.
Únikové dveře se nacházely na druhé straně a pro povstalce by teoreticky stačilo jen přeběhnout napříč. Jenže to si muži nechtěli dovolit. Kdyby vojáci objevili dopravník a vylezli by na něj, měli by povstalce přímo na ráně. Proto se rozhodli dostat se ke dveřím po bednách.
Větší krabice v předu vytvářely výhledový stín pro bedny ležící u stěn. Chlapi si proto klekli na kolena a po čtyřech se pohybovali podél krajů zdí. První lezl Halg, za ním Ogena a jako poslední syčel a odfrkoval Zey-kidu.
Asi v půlce cesty uslyšeli, jak do vedlejší místnosti, odkud unikli, vstoupilo několik imperiálních vojáků a začali ji prohledávat. Povstalci museli jednat tiše.
Za chvíli jim zbývala už jen jedna dřevěná překážka. Jenže bohužel, nekryla ji žádná velká bedna a tak musela být překonána co nejrychleji. Halg si na bednu stoupl a ladně ji přeběhl. Dostal se tak ke dveřím a začal je potichu otvírat. Ogenovi také nečinil problém po bedně přeběhnout.
Zey-kidu se po chvíli rovněž postavil. Ale jakmile se rozběhl, bedna pod ním zapraskala a mladý Japata se probořil po pás do haraburdí uvnitř krabice.
Ogena s Halgem okamžitě přiskočili, nebohého programátora zvedli a utíkali s ním k ven. Už se nestarali, zda nejsou hluční. Vojáci už uslyšeli Zey-kiduův pád a okamžitě se vydali jednak po dopravníku, jednak na chodbu s cílem laboratoř oběnout.
Naštěstí se museli dostat přes celý oddíl C, takže povstalci tím získali trochu času. Utekli ven ze dveří, skočili do vedlejšího zařízení a zatarasili dveře. Věděli, že jim to moc nepomůže, ale na chvíli to vojáky zdrží. Musí, než se jim něco podaří vymyslet.
Zařízení bylo zřejmě nějakým chemickým pracovištěm.
„Hele, je to dvojitý. Koukejte, jakej je rozdíl od vedlejší místnosti,“ řekl Ogena a přistoupil ke stěně. Oproti skladišti byla skutečně vklenutá směrem dovnitř.
Chvíli po ní hmatal a pak našel dotykovou plošku. Stiskl ji a ve stěně se otevřel průchod. Vedl na nějakou chodbu.
„To není chodba oddílu C,“ řekl Zey-kidu.
„To je jedno, rychle do ní!“ zavelel Halg a postrkával před sebou mladého Japatu.
Když se všichni ocitli na chodbě, tajné dveře se opět zavřely.
Zey-kidu se přitočil k Ogenovi. „Hej, jak je možný, že když se něco posere, ty způsobíš zázrak.“
Mechanik se zakřenil. „To víš, musíš se to naučit. Pětiletá praxe u povstání mě dokonale vycvičila.“
„Jaú aúaú,“ zavyl Zey-kidu, až mu vytryskly slzy, a bolestivě se chytil za kříž. Halg si sténajícího programátora chvíli prohlížel a pak zbledl. Tváří mu prošehl šedivý stín a panenky se mu rozšířily.
„Scheky?“ zavolal na mechanika, „pojď ke mně.“
Ogena se na něj pohleděl udiveným pohledem. Když ale mechanik spatřil zesinalou, strachem zkřivenou tvář, poslechl a přišel. Halg mu sejmul z ramene zbraň, kterou ukořistili v hlavním rozchodníku sektoru theta.
„Co blbneš?“ zeptal se ho vyjeveně Biloschek a nespouštěl zrak z jeho rukou.
„Tobě to nedochází?“ zaskřehotal Janson. „Bolí ho záda od té doby, co vlezl do pozorovatelny. Váží přes sto kilo. Probořila se pod ním bedna…“ Obrátil se na Zey-kidua. „Hej, Japato. Otoč se ke mně.“
Zey-kidu se pohnul za hlasem a s hrůzou zjistil, že se dívá na hlaveň speciální zbraně. Halg na něj mířil.
„Teď se za žádnou cenu nehýbej,“ promluvil k němu designér. Odpočítával si počet Zey-kiduových žeber, přibližný tvar článkovitého těla, jeho stočení a odhadnul výši hlavy. Chvíli si kontroloval svůj úsudek, pak zamířil a stiskl spoušť.
Vyšlehl blesk a zasáhl svůj cíl těsně nad Zey-kiduovým temenem. Kolem mladíka se začaly rýsovat kontury silného těla. Probíhaly po celém obvodu a odhalovaly věc, která Japatu pevně obepínala.
Zey-kidu nebyl schopen se jakkoli pohnout. Díval se, jak se mu podél jeho těla začínají objevovat jednotlivé části kožovitého trupu. Dlouhý ocas byl obemkutý okolo mladíkových beder, nohy to mělo přibližně ve výši jeho lopatek a rukama se to opíralo o Zey-kiduovu hlavu.
Pak se zvíře nahrbilo a pohlédlo Japatovi do tváře. Zey-kidu spatřil pár červených uhrančivých očí, hluboké nozdry a tlamu – bože. Byla plná ostrých zubů. To zvíře je na něj cenilo v nepřirozeném šklebu. Mladík jen fascinovaně zíral a nebyl schopen jakkoli uniknout té masce smrti. Netvor mu položil prsty na tvář, silné drápy se zastavily přímo před Japatovou rohovkou; pak pozvedl hlavu a zadíval se na Ogenu.
Ten byl ve stavu největšího děsu. První, co si uvědomil, byla samotná existence toho tvora v jejich blízkosti. Druhá myšlenka, která mu prošlehla čelem, bylo, jak je možné, že ho s sebou tahali tak dlouho. Napotřetí si uvědomil, že se ta stvůra na něj kouká.
Divnopes zasyčel. Stále držel Japatu za lícní kosti. Náhle se napřímil a podíval se hlouběji na mechanika.
Schekyho snad v tu chvíli osvítil duch svatý nebo ani netušil, co dělá, ale opatrně si sáhl k opasku a vytáhl z něho překladač. Tvor zaměřil svůj zrak na tento pohyb. Začal kontinuálně vyluzovat syčivý zvuk. Mechanik, ještě v polohypnotickém stavu, zacílil překládající stroj a stiskl předvolbu basicu.
„Dobrý den. Jmenuji se Hešýé Le’Braville. Těší mě, že vás poznávám.“
Ogena vytřeštil oči.
„Ale můžete mi říkat Hejša,“ vylezlo z překladače a tvor nasadil zubatý „úsměv“.
První se vzpamatoval Halg. „Okamžitě z něho slezl!“ drsně zakřičel a namířil na netvora pro změnu blaster.
„Ale no tak. Vždyť už slézám. Pánové jsou gentlemani. Přeci se naše seznámení odehraje v plném zdraví a obejde se bez léčivých pastilek v energetickém balení, že?“
Ogena možná stále nevěřil svým uším, ale když spatřil, jak ta příšera z Japaty skutečně slezla, okamžitě vystartoval. Chytil mladíka za ramena a od táhl ho od té syčivé věci. Zey-kidu se mu pak roztřásl v náručí.
Tvor se postavil vzpřímeně na zadní. Dosahoval výšky kolem 135 cm. Zadíval se Halgovi do očí, v krhavé duhovce se mu sympaticky rozšířily panenky a pokusil se o přívětivý úsměv dekorovaný svými ostrými špičáky. Možná že by u samic jeho rasy zapůsobil, ale s povstaleckým designérem to ani nepohnulo.
„Tedy, já nechci působit, jako konzervativní aristokratická zdegenerovaná potvora, ale nebylo by záhodno, kdybychom se za této nezvyklé a nové situace navzájem představili?“ pokusil se syčivec o zahájení konverzace. „Kupříkladu vy, pane, co mi míříte na hlavu tím balsterem. Jak zní vaše cithodné jméno?“
„Jestli ještě jednou cekneš, dočkáš se dialogu s moji zbraní,“ zahučel výhružně Halg.
Hešýé přešel do slagnu. „Ale no tak, když mě trefíte do hlavy tou bouchačkou, ponesu si trvalé následky. Pak o mě nikdo neprojeví zájem. Bez hlavy se na mě na pracáku budou dívat skrz prsty a na starobinec nemám ještě věk.“
„To máš smysl pro humor pořád, nebo jenom když tě někdo ohrožuje na životě?“ ucedil Ogena, který stále ještě hladil Zey-kidua po pažích.
„Mýlíte se. Já jsem od přirozenosti rozverná osobnost. A vy račte být kdo?“
„Rozverný, rozverný. A to, co si provedl zdejší posádce, to bylo asi taky hodně rozverný, co?!“ zahartusil Janson.
„Asi bych vám měl vyprávět svůj příběh,“ zasyčel tvor. Hluboce se nadechl, vztáhl ruku před sebe a zahleděl se do dalekých končin: „To bylo tak…“
„Přestaň ze mě dělat vola!“ zahučel Halg. „Řekni, kdo jsi a jak ses tu dostal. A rychle, nemáme čas.“
Zvíře se poškrábalo na hlavě a za chvíli spustilo: „Nu, jakožto dorostlá larva jsem se rozhodl, že se dostanu ze zapadákova, kde bydlím. Využil jsem výletu svého tatínka a maminky na Helimedar a zde jsem svým rodičům utekl. Pak přišli tihle lidi, já si půjčil od jedné místní helimedarské ženy protézy a narafičil jsem je do větví. Pak jsem čekal, a oni mě přivezli s sebou na palubu.“
„Proč jsi je tam začal žrát?“ zeptal se Halg.
„Neměl jsem na vybranou. Viděli jste jejich lednici? To je neuvěřitelné. Tamní skladované maso se vůbec nedá pozřít. A ta zelenina… A víte, čím zapíjí snídani? Kofeinovým nápojem! Ta hrůza!“
„Nemám ho zastřelit?“ hodil designér okem po Biloschekovi.
„Nestřílejte. Nejsem nebezpečný. Teď už ne, …“ začal Hešýé zběsile mávat rukama.
„Teď už ne? Jak to myslíš?“
„Bohužel, postihla mě na této stanici taková nehoda. Jak bych vám to,… víte, náš druh potřebuje projít stádiem dokonalé proměny. Ale nikdy neví, kdy to na něj přijde. Může to být na škole, v pracovním poměru… A mě to zrovna chytlo na této stanici. Potřeboval jsem hodně výživy, abych se dokázal na jeden den zakuklit, částečně se rozložit a zase složit. Je to pro laiky trochu obtížněji vysvětlitelné… Zdejší lidé měli prostě všechno, co jsem potřeboval.“
„Kolik jsi jich rozložil?“
„Tak asi 28 156. Ale za dva měsíce. To máte v průměru 485,4 člověka denně. To byla taková stravitelná porce.“
„Mě je z něho zle,“ zasípal Zey-kidu. „Takže ten laborant zemřel zbytečně.“
„Hele, co jsi to říkal o té helimedarské ženě?“ zeptal se Ogena. „Planeta je osídlená?“
„Ano je. Ale neradím vám, abyste tam jezdili. Nic moc tam nenajdete. Je to taková díra.“
„Nám bude stačit, když se dostaneme z téhle šlamastyky.“
„A co byste potřebovali?“
„Potřebujeme se vyprostit z téhle stanice, utéct imperálům a získat nějakou transportní loď, která by nás převezla na druhý konec galaxie,“ řekl Halg.
„Ah tak,“ pozvedl Hešýé kožní řasu, která připomínala obočí. „To nebude problém. Nasedneme do externího modulu, přistaneme na Helimedaru a já vás převedu přes pásmo.“
„Přes pásmo?“
„Ano, pásmo. Oblast Almáhár. Je za hranicí tawogského lesa, takové stromové bludiště. Ale vyznám se tam a provedu vás skrz něj. Tohle pásmo totiž obkružuje nějakou stanici. V ní jsou ukryty lodě.“
Myslíš, že nám nelže? Obětujeme Černou sféru? Podíval se s touto otázkou v očích designér na Ogenu. Ten pokýval hlavou, aby Halg nabídku přijal.
„Dobrá. Utečeme na Helimedar. Ale jakou máme jistotu, že na nás nehraješ nějakou levárnu?“
„Chápu, že mé chování v předchozích dvou měsících ze mě nedělá zrovna věrohodného jedince. A pak, taky bych se chtěl omluvit tady tomu muži, že jsem se mu celou dobu vozil na zádech, a také za to, že jsem zablokoval vaši loď karanténou a nemůžete se k ní dostat. Ale vy máte pro mě stejně velkou cenu, jako schopný převaděč pro vás. Prosím, využijte mé nabídky.“
„Dobře, necháme se převést. Teď se sebereme a vypadneme,“ zavelel Halg a podíval se na tvora: „A ty půjdeš hezky přede mnou. Znáš to tady?“
„Jako svý boty,“ zazubil si Hešýé.

xxxxx

„Panebože! Přes sto imperiálních vojáků a nejsou schopni zlikvidovat tři povstalce,“ rozčiloval se major. „Neprodleně je najděte.“
„Pane,“ ozval se jeden poddůstojník, „volá vás kapitán Nirman.“
„Dejte to sem,“ naštvaně sebral muži z ruky komunikátor. Do hajzlu, jak budu vypadat? řekl si. Seřve mě jako malýho haranta.
„Majore, jak pokračujete s pátráním?“ zeptala se modrá projekce kapitána Nirmana.
„Pane, povstalci byli zatlačeni do sektoru theta. Momentálně se jim snažíme zúžit možnosti…“
„Majore. Jsem velmi nespokojen. Tři povstalci zaměstnávají vaše muže neúnosně dlouhou dobu. Uvědomte si, že tady nejsme od toho, abyste si mohl zkoušet své neumělé praktiky. Očekávám zprávu o zdařilé akci. A to co nejdříve. Je to jasné, majore?“
Major se postavil do pozoru. „Ano, pane. Najdeme je.“
„To doufám. Ve vašem zájmu, majore,“ řekl Nirman mrazivě. Spojení bylo přerušeno.
„Slyšeli jste kapitána, zapojte všechny složky. Musíme je vypátrat. Nemohli se přece vypařit.“

xxxxx

Všichni čtyři lezli po kolenou v úzké šachtě, která se klikatila skrz celý sektor. Byl to tmavý tunel, jehož osvětlovala pouze skupina náhlavních baterek ukořistěných z jedné laboratoře, které si uprchlíci na sobě nesli.
„Nikdy by mě nenapadlo, že budu jednou cestovat teplovodními tunely,“ prohlásil Ogena. „Ty, Hešýé, jak dlouho ještě polezeme?“
Tvor, který se právě škrábal po jedné ruce, náhle ucukl. Prudce se otočil na Scheckyho a pak klidným sykotem pravil: „Potřebujeme se dostati na druhou stranu. Odtud nás pak čeká jen krátké přeběhnutí k hangáru v cé čtyři.“ Pak zase obrátil hlavu a pokračoval v plynulé cestě. Zdálo se ale, že ho Ogena z něčeho vyrušil.
Muži tomu zvířeti rozuměli každé slovo, jelikož mu mechanik před začátkem cesty připevnil k hlavě tlumočící sluchátka.
Za chvíli Hešýé dodal: „Přijdeme k němu z boční strany. Ti vaši imperálové to nebudou čekat.“
„Jak to, že se tady tak vyznáš?“ zeptal se Biloschek. Dával si pozor, aby mu nelomcovala hlasem silná nedůvěra. „A vůbec, jak to, že se můžeme pohybovat parošachtami?“
Hešýé znovu otočil hlavou: „Strávil jsem tu celou dobu. Vím, kde mám jakou věc hledat. A ohledně té parošachty. Já ke své přeměně potřebuji teplo. Bohužel, zdejší posádce se to podařilo vystopovat. A proto jsou celé šachty odpojené.“
„A jak jsi si poradil?“
„Mno, dělal jsem, co jsem mohl. Deaktivoval jsem požární hlásiče, našel jsem si laboratoř, která měla kovově vyztužené stěny a kvalitní digestoře, vyrobil jsem si zátarasu přes půlku místnosti, sehnal jsem si velkoplošný rošt, několik papírů, dřevěných beden a udělal si táborák. K podpalu jsem využil místní kahany.
„Cože?“ zastavil se Halg. „Tys tu zapálil oheň?“
„Ano. Proč by ne? Navíc, musel jsem se po svém vyklubání nějak zbavit kukly. Přece si ji nebudu nosit na památku. To máte, jako kdybyste po opuštění rodného hnízda tahali na zádech maminčin gauč…“
„Ježíšmarja. Nestačí, že žere lidi. On je ještě žhář,“ začal výt Zey-kidu.
Náhle se před skupinkou uprchlíků objevila příčná deska.
„Á. Vidíte? Už jsme tady,“ řekl povzbudivě Hešýé a nařídil zhasnout baterky. Pak začal drápy likvidovat vnitřní plochu této desky. Zvuk to byl příšerný. Byl natolik hrozný, že přivolal několik imperiálních vojáků z nejbližšího okolí. Ti se opatrně postavili k desce, jež se začala vyklenovat do prostoru chodby. Za chvíli se v ní objevil první dráp. Vojáci namířili na kovovou plotnu zbraně. Tvor neustále tlačil a drásal desku, až se mu ji nakonec podařilo vyvrátit ven do prostoru chodby.
Jaké štěstí, že povstalci byli z rachotu natolik vyčerpaní a strnulí, že se ani jeden z nich nevzmohl na jakýkoli hlasitý komentář.
Hešýé vysunul hlavu z díry. Zjistil, že mu na ni míří čtyři hlavně blasterů.
„Pes? Se sluchátky?“ neudržel se jeden voják a podivil se nad pitoreskností tohoto obrazu. „Mhe, dobrý den, pánové. Promiňte, žiji v místních parních potrubích a jiných teplovodných rourách. Funguji zde jako přirozená fauna. Snáším totiž velmi vysoké teploty. Mohli byste být tak laskavi, a sdělili mi, kde se to právě nacházím?“ položil otázku ten podivný tvor a přitom se na vojáky upřeně díval svýma krhavýma očima.
„Jste v oddíle C6,“ řekl jeden z nich.
„C6?“ podivil se pes. „Tak to jsem špatně. Děkuji vám.“
„Počkejte. Nevíte něco o povstalcích, kteří se tu skrývají?“
„Omlouvám se, ale mé znalosti se vztahují pouze na zdejší horká potrubí. Ale pokud bych mohl nějak pomoci?“
Vojáci se na sebe podívali.
„Naposledy se ukrývali v oddílu C11.“
„Tak to byste měli jít prozkoumat laboratoř C10e a odtud zjistit, zda-li neutekli přes náhradní dopravník místnosti C10a. Odtud by se mohli dostat pomocí šachtových oken do skladiště v C9b nebo C8f. Ale tak mě napadá, vyzkoušejte nejprve místnost C12a-r. Jestli vám proklouzli, pak ideální místo pro úkryt je právě tam.“
„Děkujeme.“
„Za nic. Rádo se stalo. Přeji vám hezký den, pánové,“ řekl Hešýé, sebral vypadlou desku a zavřel poklop.
„Vidíte?“ otočil se k povstalcům. „Byli jsme špatně. Ještě že tam byli ti hodní muži a poradili nám.“
„Jak to, že ti naletěli?“ vyhrkl Ogena.
„To jsou ty moje neodolatelné oči,“ zamrkal Hešýé.
„Kam jsi je to proboha poslal?“ zeptal se Halg. Tvor se pousmál.
„Navedl jsem je do různých skladišť na druhé straně, než chceme vystoupit my. Ale radši jsem je poslal ještě do místnosti, kde jsem založil ten oheň. Aspoň zkontrolují, jestli to znovu nechytlo. Nebylo by to totiž dobře.“
„Proč?“ položil Ogena podezíravě otázku.
„Víte, náhodou zrovna vedle je takové větší skladiště výbušné hořlaviny….“
„Panebože. Já to věděl. Musíme pryč,“ zahulákal splašeně Zey-kidu a vrhl se střemhlav do hlubin temných chodeb.
Od té doby, co zjistil, že mu na zádech seděl Hešýé, jeho chování spadlo do poněkud neurotických dimenzí.
„Musíme ho najít. Jestli ho nenajdeme, může zabloudit a pak bude navěky ztracen. Za mnou!“ zvolal Hešýé.

xxxxx

Kapitán Nirman znovu volal, spíše nadával majoru Sarbienskimu, když komunikační důstojník hlásil nový příjem. Velitel Jalyssant hovor přijal osobně.
„A- Ano, pane. Hned ho zavolám,“ vykoktal ze sebe a okamžitě se vrhl za kapitánem Nirmanem. Ten zrovna stačil ukončit své vylévání vzteku na neschopného majora, když před sebou spatřil smrtelně vybledlou tvář svého prvního důstojníka. Z tohoto pohledu si dovedl odvodit, s jakým imperiálním pohlavárem to jeho důstojník právě hovořil.
„Pane, kontaktoval nás lord Vader a chce s vámi mluvit.“
Kapitán Nirman se zachmuřil hněvem. „Dobrá. Už jdu,“ řekl a vyšel ke komunikační desce. „Jestli tu teď někdo překáží, tak je to císařův poskok,“ pomyslel si v duchu. Došel k holoprojektoru, postavil se do pozoru – před někým, kdo nemá pražádnou vojenskou hodnost, a poté přivítal sithského lorda suchým pozdravem.
Od samého počátku zavalil Nirmana pocit, že ho lord Vader musí každou chvíli „zbavit postavení“. Aniž by chtěl, zhostilo se ho vražedné mrazení v zádech. Překonalo zášť i uražení. Hlavně když byl nucen si vyslechnout, že ačkoli se sám iniciativně ujímá vedení nad situací, není schopen jí řešit.
„Kde jsou povstalci teď?“ ozval se hlas té černé smrti.
„Situaci máme pod kontrolou, pane. Povstalci jsou zahnáni do jednoho oddílu lodi a je jen otázkou času, než…“
„Vaši neschopnost nehodlám tolerovat. Zůstaňte na místě a vyčkejte příjezdu generála Veerse. A opovažte se dopustit, aby vám povstalci ze stanice utekli.“
Těmito slovy ukončil lord Vader komunikaci. Pobledlý kapitán Nirman se nyní musel zaměřit na udržení povstalců na stanici.
V tu chvíli snad sami čerti chtěli, aby se opět ozval major Sarbienski. Kapitán cítil v kostech, že jestli se má něco pokazit, tak to bude právě teď.
Major Sarbienski mu hodlal sdělit „výmluvami zastírajícími vlastní neschopnost“, že povstalce ztratili úplně a zatím absolutně netuší, kde by se mohli skrývat.
Náhle se jeho poddůstojníkovi hlásili dva vojáci. Ten okamžitě informoval svého velitele:
„Pane, máme hlášení, zřejmě kontakt s povstalci.“
Sarbienski si pustil projekci obou vojáků a v přítomnosti kapitána Nirmana je hodlal vyslechnout.
„Pane, hlásíme, že došla v prostoru C12 voda,“ hlásil jeden z vojáků v projektoru.
Major se zarazil. Zaprvé mu vojáci podle pohybů připadali, jako by byli pod vlivem omamné látky a zadruhé: „Proč voda? Nás nezjímá voda. Nás zajímají povstalci. Viděli jste je?“
„Ne, pouze psa, pane.“
„Psa?“ major zneklidněl a v zádech ucítil Nirmanův pohled. „Nezaznamenali jsme žádnou další životní formu. Jak jste se s ním setkali?“
„Slyšeli jsme, jak vyráží ocelový dekl z šachty, pane.“
„Ocelový dekl? Čím ho vyrazil?“
„Drápy, pane.“
„Drápy?“ vyjekl Sarbienski.
„Ano, nejprve jimi desku prorazil a pak ji odsunul.“
„Proboha, co to bylo zač?“
„To nevíme přesně, pane. Ale poté, co si odsunul z uší sluchátka…“
„Pes měl sluchátka?“
„Ano, pane.“
„Jak můžete tvrdit, že měl pes sluchátka!“ rozčílil se Sarbienski.
„Opravdu měl sluchátka, pane.“
Major se snažil uklidnit. Přestal brát v potaz Nirmanův nevrlý a podrážděný úšklebek. „A jak na vás reagoval?“
„Zdvořile nás pozdravil, představil se a zeptal se nás na cestu.“
Major si myslel, že sní. „On na vás ten pes mluvil?“
„Ano pane. Doporučil nám, kde by se povstalci mohli skrývat.“
„Počkejte, jak to věděl?“
„Sdělil nám, že je místní přirozenou faunou obývající parní a teplovodní potrubí. Snáší prý vysokou teplotu.“
Sarbienski si protřel zrak. „Nebyl to povstalec?“
„Nikoli, pane. Toto byl naprosto odlišný živočišný druh.“
„Vážně? Všiml jste si na něm něčeho zvláštního?“
„Ano, pane. Měl krvavé oči a velké špičáky.“
Major už toho měl dost. Zdržel se zařvání a pouze netrpělivým mručením se otázal:„V jakých místnostech jste se dosud pohybovali?“
„Pouze po chodbě, pane.“
„A nebyla zde možnost úniku nějakého halucinogenu?“
„Nikoli, pane.“
„Jak si potom vysvětlíte to, co jste mi teď nahlásili?“
Jeden z vojáků se napřímil a řekl: „Pane, důkazem je ten požár.“
Major vyvalil oči. „Jaký požár?“
„Požár v místnosti C12a-r.“
„Jak to, že o tom nevím?“
„Právě jsme ho objevili.“
„Proboha. Okamžitě zahajte hašení!“
Voják zakroutil hlavou. „To bohužel nejde, pane. Přísun vody je zablokován.“
„Uzavřete místnost.“
„Pane, to není možné. K zadním dveřím se nedostaneme.“
„A co je za zadními dveřmi?“ vyhrkl major.
„Sklad výbušných a hořlavých látek, pane.“
To byl poslední hřebíček do rakve majora Sarbienskiho. Ne proto, že by byl uznán za velení neschopna, nýbrž proto, že se najednou přes celou chodbu ozval ohromný výbuch. Jeho hluk dolehl až do nižšího patra, kde se major nacházel. Bylo okamžitě jasné, že se exploze neminula oběťmi na životech.
Major okamžitě zareagoval, nařídil stažení všech čet, vyslal záchrannou jednotku a podal žádost o přísun materiálu z důvodu nečekané situace.
Kapitán Nirman stál u monitoru a stále na něj nevěřícně pohlížel, ačkoli už dávno nechal vyslat rychlou pomoc. Nedokázal si připustit, že by mu mohli povstalci uniknout. Jeho obličej měl stále bledou barvu. A to ještě zdaleka netušil, že za patnáct minut a třicet sedm vteřin bude vynakládat ohromné úsilí, aby se zcela nesesunul do kolen.

xxxxx

„Správně,“ pochvaloval si Hešýé. „Jsme u cíle.“
„Co plánuješ teď?“ zeptal se nedůvěřivě Halg. Ačkoli mu logika velela něco jiného, pořád se nemohl zbavit dojmu, který na něm zanechal obrázek videokamery.
„Plánuji vás převést do prostoru C4 hangáru. Tam nahoře je pěkný zmatek. Požár, který vznikl, se nám bude hodit.“
„Hodit, jo? Tak hodit!!“ zakřičel zničehonic Ogena. Už se neudržel. Z chování toho tvora byl rozčílený do morku kostí. „Nemysli si, že vodíš nějaký tupce. Je mi naprosto jasný, proč jsi dělal takovej hluk s tím deklem.“
„A ták,“ zasyčel Hešýé a opřel se nohama o stěny tunelu. „Měl jsem si zřejmě nasadit rukavice. No prosím. Obuju se i do kozaček, abych nešmátral drápy po podlaze. Ó, jen mám ale strach, že mi budou klapat podpatky.“
„Ty hajzle!“ zasyčel tentokrát Ogena. Svou temnotou byl jeho sykot strašnější, než Hešýův. Halg se na svého přítele vyjeveně podíval. Ogena se na tvora před sebou zahleděl nepříjemným studeným pohledem.
„Schválně jsi šel do cé šest. Schválně jsi dělal hluk, abys přilákal vojáky. Pak jsi je poslal do místnosti a nechal ji vyletěl do vzduchu. Moc dobře jsem si všimnul, co jsi v potrubí tak nenápadně dělal. Zapínal jsi časovač, že? Spočítal sis, jak dlouho jim bude trvat cesta do C12 a zahájil jsi odpočet. Vymyslel sis to opravdu hezky. A co si vymyslíš na nás?“
„No,“ sklopil Hešýé na chvíli zrak a pak opětoval mechanikovi upřený pohled. „A proč se domníváte, že jsem to tak udělal?“
„Jestli si myslíš, že jsme kolem cé dvanáctky necítili benzín, tak hodně pleteš,“ procedil Ogena.
Hešýé se rozhlédl. Přeskočil mechanikův agresivní výraz a všiml si, že Halg se instinktivně dotýká své zbraně. Když došel k názoru, že Zey-kidu je v podobném stavu, poškrábal se drápem na hlavě.
Pak zbavil svou tvář úšklebku a vážně pronesl: „Asi bych vám měl říct, o co se jedná.“
„To bys měl,“ přejel po něm ostrým zrakem mechanik. „A opovaž se lhát. Dost by mě zajímalo, odkud máš svoje muniční znalosti.“
Tvor pokýval zádumčivě hlavou a začal mluvit: „Takže pravdu. Jsem Hešýé Le’Braville, kapitán z druhé divize generála Par‘Hanta. Měli jsme provést operaci a vyslali náš oddíl na jednu planetu. Jenže…. raketoplán, ve kterém jsme letěli, byl přepaden. Já jediný se zachránil a uprchl na planetu Helimedar.
Během přistání se mi podařilo transportér poškodit natolik, že jsem neměl šanci odletět pryč. Opustil jsem vrak a vydal se k Tawoze. Tak jsem našel jakési zbytky základny. Když přijeli zřejmě majitelé téhle stanice, chtěl jsem využít příležitosti. Jenže mě přepadla, jak jsem vám už vyprávěl, ta vývojová nepříjemnost…“
„A co jsi udělal v C12?“ zeptal se tentokrát Halg.
„Umístil jsem pod digestoř rozbušku. Přidal jsem k ní kapku kyseliny pikrové, aby byl výbuch silnější. Proto mohl vybuchnout i ten sklad hořlavin.“
„Ah, co ještě od tebe dozvíme?“ řekl Ogena.
„Teď bychom měli vyrazit tu desku,“ prohodil Hešýé.
„Ale tiše.“
„Nebojte se, teď už žádné vojáky lákat nemusíme.“
A opravdu vydal mnohem méně hluku, než prve

xxxxx

Z patra přiváželi raněné. V bezprostřední oblasti výbuchu se nacházelo devět mužů, dalších dvacet jedna utrpělo lehčí pohmožděniny v důsledku otřesu. Výtahy neustále jezdily nahoru a dolů, po obou patrech se pohybovali záchranáři s nosítky, lékař a zdravotnický personál včetně droidů, dále se zde objevila skupina vojáků, kteří měli za úkol vyšetřit příčiny výbuchu a zajistit místo. Byl zde velký šrumec.
Major Sarbienski sledoval spoušť, kterou výbuch napáchal. Připadalo mu neskutečné, že si předtím nevšimli žádného náznaku požáru. Mají senzory, i loď má senzory. Také bylo zavádějící, jakým způsobem mu věc vojáci nahlásili. Pes se sluchátky, upířího zjevu, velmi zdvořilý obyvatel parních rour, navede jeho muže přímo do chřtánu horoucího pekla.
Co to vlastně ti dva viděli? Je nepravděpodobné, že by ten požár založili sami. Nakonec – připadalo mu to celé neskutečně podivné. Ale kdyby ten pes existoval…
„Pane,“ hlásil jeden z přítomných poddůstojníků.
„Ano, děje se něco?“ otočil se prudce Sarbienski.
„Majore, nebyly nalezeny žádné životní formy.“
„A co výzkumný tým? Objevil něco?“
„Pane, pouze v centrálním ohništi jakýsi ohořelý kus podivné hmoty. Jinak byly objeveny části výbušniny a předběžně se uvádí, že na zesílení výbuchu zřejmě přidali ekrazit. Našla se jeho pevně uskladněná zásoba.“
„Nevypátrali záznam výbuchu?“
„Ne, majore. Ani v jediné z okolních laboratoří nejsou kamerové systémy. Vypadá to, že je odmontovali a odnesli. Zůstala pouze kabeláž.“
Náhle se ozval komunikátor. Majoru Sarbienskimu volal kapitán. Co mu mohl major říct? Spekulace o pachatelích? O škodách? Nebo snad o tom psovi? Nebude mu říkat žádné určitosti. Zatím nic neví.
Kapitán se netvářil nijak moc shovívavě. „Čekám, že se pokusí využít zmatku a uprchnout ze sektoru. Udělejte vše pro to, aby se jim to nepodařilo!“
„Ano, kapitáne, vynasnažíme se.“
„To rád slyším. Právě mi volal lord Vader. Hodlá nás zprostit úkolu a místo toho sem pošle generála Veerse. Tak se postarejte, aby nepřišel do rozoraného pole. Nemuselo by to pro nás mít zrovna ty nejlepší následky!“
Najednou se ozvala dunivá rána. Vše se kolem otřáslo. Projekce komunikátoru se rozechvěla na obou stranách a za chvíli vypadl Nirmanovi příjem.
„K čertu! Co se zatraceně děje?“ vykřikl kapitán, když mu major zmizel z holoprojektoru.
„Pane,“ ozval se náhle první radista. „na odvrácené straně stanice došlo k výbuchu.“
V Nirmanovi se zastavila krev. „Jaké jsou následky? Můžete to určit?“
Radista chvíli sbíral přívaly dat ze senzorů a pak prohlásil: „Pane, podle místa prvního výbuchu usuzuji na generátor energie v centrální části sektoru. S největší pravděpodobností první výbuch způsobil odtržení natržení jedné z nádrží zásobního plynu do termostabilizačních zařízení. Unikající plyn se zřejmě dostal ke generátoru.“
„Jak to vypadá s theta prostorem?“
„Pane, podle srovnávacích map je celý theta prostor rozmetán do vesmíru.“
Kapitán Nirman sevřel rty. V duchu se obrátil k mrtvým.
„Sledujte prostor, který výbuch vyvrhnul. Kdybyste našel jakoukoli energetickou motorovou aktivitu, ohlaste to. Zničíme každou možnost, kterou by povstalci použili k úniku,“ prohlásil a ztěžka usedl do svého křesla.

xxxxx

Hešýé si stoupl ke dveřím. „A teď opatrně. Nesmíme dělat moc povyku,“ zasyčel a dotkl se jedním ze svých prstů dotykové plochy. S mírným pískotem se dveře otevřely a čtyři uprchlíci proklouzli do další místnosti.
Zde se nacházel jakýsi řídící pult s mnoha displeji. Místo části jedné stěny se nelézal široký průhled. Povstalci se jím dívali na prostor hangáru. Strukturně připomínal ten, ve kterém na Sféře přistáli. Rozdíl byl v tom, že v prostorech s příčnými trubicemi viselo mnoho laboratorních modulů. Nějakým způsobem zde byly zakotveny.
Tvor se otočil po hodinách „Nějaký si vybereme, pánové,“ prosykl a dotknul se několika symbolů na klávesnici.
Náhle se z pláště vysunulo dlouhé ocelové chapadlo a přitisklo se k jedné laboratoři. Pak ji po nějaké rampě, kterou ovšem neviděli, odvezla kovová ruka do prostoru uprostřed hangárů.
Následně Hešýé vyťukal na klávesnici několik tlačítek. Nejprve nebylo v průhledu nic vidět. Pak si ale povstalci všimli, že se k modulu pohybují jakési odlesky. Transparentní most.
V úvahách je potvrdilo to, že most vytvořil kolem laboratoře široké jezírko.
„Jděmež,“ pokynul Hešýé rukou.
Opět se s velikou opatrností přesouvali po neviditelné lávce. Za nějakou chvíli již stanuli před externí laboratoří. Otevřel se vstupní vchod a z něj se vysunul jazyk drobné plošiny. Po něm vystoupali a vešli do laboratorního interiéru.
S velkou obratností se Hešýé propletl mezi přístroji a dostal se do pilotní – spíš manipulační kabiny. Nejprve zahájil odsun od jezera, následovalo odtažení chapadla od modulu a nakonec se laboratoř rozpohybovala směrem ven.
„Ty se tu nějak orientuješ,“ zamumlal Japata spíš k sobě, než k němu.
„A jak se vlastně dostaneme přes imperiály? Neunikneme jejím radarům,“ ozval se Halg.
„O to bych se nebál,“ sykl Hešýé, „máme dokonalé mimikry.“
„Jaké, proboha?“
Hešýé se pousmál. „Uvidíte, takhle loď toho umí hodně napodobit. Až se budete divit.“
Pomalu se přiblížili k výstupnímu otvoru z hangáru. Ten se začal po chvíli otevírat. Před povstalci se rozprostřel výhled na nekonečnou osvobozující černotu vesmíru.
Náhle se stěny začaly otřásat. Hešýé zapnul na okamžik motory a vymrštil laboratorní modul z hangáru. Obklopil je chladný hvězdný prostor.
V ten okamžik se za jejich zády roztrhla celá struktura hangáru. Po chvilce veškerý theta prostor vybuchl v několika oddělených explozích. Laboratoř zdárně unikla tlakové vlně a kolem ní začaly létat trosky.
Hešýé okamžitě vypnul motor a nechal se unášet setrvačností směrem k planetě. Zdárně se vyhnul všem nebezpečným předmětům pomocí přídatných trysek a za chvíli se pohyboval přibližně stejně rychle, jako pár kusů stanice, k nímž se připojil.
„Pane bože. Co jsi to zase udělal?“ vyhrkl zey-kidu.
Hešýé neodpověděl. Hlídal bezpečný prostor lodi, aby nedošlo ke srážce. Ogena vypadal, že se toho tvora na něco zeptá. A bude se ho hodně ptát.

xxxxx

Ve svém zoufání čekal kapitán Nirman na příjezd generála Veerse. Dostane se do Faa’vngo za jedenáct hodin. Mezitím se musí snažit zabránit úniku povstalců, pokud již nejsou mrtví. Ale kapitánovi cosi v duchu našeptávalo, že nejsou.
Koutkem oka pohlédl na prvního důstojníka. Jalyssant se zdál být vybledlý. Barvu kůže nezměnil od doby, kdy mluvil s Vaderem. Proboha! Proč se ho tak bojí? Zeptal se sám sebe v duchu Nirman. On sám tím černým individuem spíše pohrdal. I když ho během tohoto rozhovoru nepříjemně mrazilo v zádech.
Bělost v Jalyssantově tváři naznačovala, že první důstojník již měl tu čest sloužit za sithova velení. A zřejmě to bylo všechno, jen ne příjemná práce.
Kapitán pohlédl do výhledu na odlétávající trosky ze stanice. Vypadalo to, jako když na jednom rameni praskla céva a zní otékalo do okolí velké množství krve.
Povstali zaplatí, draze zaplatí za všechno, co udělali.

xxxxx

„Nyní mě na chvíli omluvte,“ řekl Hešýé a vyšel z kabiny. Za chvíli se vrátil a byl kompletně oblečen do that-lňského vědeckého úboru.
„Co to máš na sobě?“ podivil se Halg.
„Oděv. Kupodivu jsem ho vytáhl z šatny,“ odvětil tvor. „Naštěstí tam měli číslo na 140. Sice trochu plandá, ale to nevadí.
„Co tak najednou s ošacením?“
„Jestli chcete, abych se opět svlékl, tak to udělám. Ovšem budu pak od vás požadovat to samé,“ řekl a zablýskl se mu v bodrém úsměvu jeden ze špičáků.
Ogena, alergický v případě Hešýého na jakoukoli spojitost se štěstím či náhodou, se nedůveřivě zadíval na toto podivné stvoření.
„A jak jsi udělal tenhle výbuch?“ zeptal se trochu vrčivě Ogena.
Hešýé pohlédl na mechanika a řekl: „To bylo jednoduché. Kromě laboratoře jsem jednu výbušninu nainstaloval poblíž generátorového centra. Je to vhodné, protože se tak může zdát, že první výbuch poškodil nádrž termostabilizátorů. Zásaditý obsah se pak dostal přes výměník do generátoru.“
„Kdy jsi to všechno naplánoval?“ nadhodil otázku mechanik.
„Chvíli před vaším příchodem. Říkal jsem si, že bych se tím bránil, kdyby si armáda těch lidí přijela pro svou ohluchlou stanici.“
Když Ogena vypadal, že se nechal tímto vysvětlením uspokojit, Hešýé se opět přitočil k monitoru.
Za nějakou chvíli se ozvalo rupnutí. Hešýé nadzdvihl rameno a zanadával. Praskl mu šev. V tu chvíli si mechanik uvědomil jednu věc. Voják dokáže svými dvěma prsty stisknout naráz dvě tlačítka, na které musel na začátku cesty použít obě ruce.
„A nás rozložíš kdy?“
Hešýé se opět podíval na Ogenu a už trochu nevrle zasyčel, cože má pořád nějaké poznámky proti němu.
„Protože rosteš,“ suše ucedil mechanik. Podle ostrého lesku v očích to vypadalo, že to myslí smrtelně vážně. „Chci vědět, kdo jsi doopravdy. Co tady děláš a proč s námi utíkáš tam dolů. Vždyť nás nepotřebuješ.“
Hešýé zakroutil nevěřícně hlavou. Chvíli se s mechanikem na sebe upřeně dívali a pak se jim rozhodl přiznat barvu.
„Povím vám všechno, ale neuvěříte mi. Tak tedy, naše společnost je založena na larválním stádiu. Všichni žijeme většinu svého života v podobě larvy a těsně před smrtí se z nás stanou dospělí. Přeměna je dokonalá, zralí jedinci vůbec nevypadají jako já nebo ostatní larvy. Jsou odlišní.“
„Takže ty jsi ještě larva…“ houkl s udivením Halg. Hešýé přikývl.
„Ano, ale nepotřebují na přeměnu tolik energie. Naše dospělce totiž přepadne sexuální apetit, rozmnoží se a zahynou.
Proto je pro naši civilizaci podstatný archetyp změny. Je to symbol přechodu smrti a nového života. Máme ho taky ve znaku.
A teď ke mně. Jsem skutečně armádním kapitánem. Naše druhá divize přistála na jedné planetě. Sledovali jsme zde jiné vojáky… no, jméno rasy vám asi nic neřekne, ale představte si takové vysoké, rozvážné a kamenně chladné humanoidy, svým zevnějškem se dost podobají vám, lidem.
Jsou možná trochu více cyanotičtí, ale jim to nevadí. Pro ně je to celkem přirozené. Jinak jsou na sebe neskutečně hrdí. Je to jedna z nejsilnějších ras v Neznámých regionech - schválně říkám jedna z nejsilnějších. A mají vynikající schopnost ukrást technologii a vylepšit si ji k nepoznání.
Jenže před několika desetiletími začali mít větší problémy s jistými barbary a tak jsme toho využili. Napadli jednu z jejich kolonií. Byl to původě náš strategický bod, ale oni si ho kolonizovali, jakoby se nechumelilo.
No, od té doby jsme s nimi v jedné válce. A jak už jsem řekl, naše divize měla za úkol na jedné planetě zaútočit na jejich vojenskou základnu. Poté, co jsme je našli, nastal souboj.
Jenže z ničehonic se tam objevil někdo třetí. Vůbec jsme nevěděli, o koho se jedná. Byla to rasa, technologicky velmi vyspělá. Používali zbraně, které jsem v životě neviděl.
A co vám budu vkládat. Natřeli to nám oběma. S plnou parádou. Můj oddíl byl prakticky zlikvidovaný.“
Ogena si ho měřil zkoumavým pohledem. Po chvíli se zeptal: „Přišli jste na to, kdo to byl?“
Hešýé zavrtěl hlavou. „Byli naprosto neočekávaní. Na té planetě se nikdy žádná civilizace nevyskytla, kromě modrých kolonistů. Tohle ale bylo něco jiného.
Ti cizinci – napadli nás uprostřed vřavy a donutili oba tábory opustit svá stanoviště. Velká část druhé divize byla rozdrcena. Já jsem byl jeden z mála, kdo přežil jejich útok. Ke vší smůle mě ale chytili.“
„Tys byl zajatec?“vyhrkl Ogena. Hešýé přimhouřil oči na souhlas. „Zajali mě a odvezli do svého tábora. Něco vám řeknu. Určitě jste už slyšeli ty pověry, že čas všechno spraví. Já tohle budu vidět do konce svého života. Byli děsiví. Hrozně velicí. Svalnatí, s pevnou kostrou. A strašně silní – když mě tahali, myslel jsem, že mě přetrhnou jako haluzi.
Ale to nebylo to nejhorší. To, čeho jsem se na nich nejvíce děsil, byl obličej – oni vlastně neměli obličej. Byl příšerně zmrzačený, samá jizva… “
„Pozůstatky z bojů?“
„Ne, oni se znetvořovali navzájem…některým chyběly i části těla…“
Zey-kidu vytřeštil oči. „Proboha proč?“
„To nevím. Ale trochu to vysvětluje i jejich další chování a zacházení se zajatci.“
„Co ti udělali?“ zeptal se opět Ogena.
„O tom se mi mluvit nechce,“ zasyčel Hešýé a odvrátil hlavu. Chvíli mlčky seděl, snášející do svých očí veškerou bolest, kterou tam zažil. Pak se opět podíval na tři muže.
„Řeknu vám jedno, to, co tady vidíte, není člen mé původní rasy. To není ta samá DNA. Byl jsem v jejich – no, laboratoři. Dělali se mnou pokusy. Z jejich experimentů jsem vyšel takhle a měl jsem být jejich otrokem.
Upravili mi orgán tady pod velkou tělní tepnou. Vylučuje mi to permanentně juvenilní hormon. Nikdy ze mě nebude dospělý jedinec. Za to ze mě může být neotenická potvora – a myslím, že ji ze mě chtěli vypěstovat.“
„Neotenická potvora?“ podivil se Halg.
„Neotenie – pohlavně vyzraju, aniž by se ze mě stal dospělý jedinec. Vznikne tak nový druh, který má veškeré znaky larvy.“
„Aha. A proč tě takhle potřebovali?“
„Protože jsem takhle odsouzený k tomu,získat co nejvíce energie a pak ji využít ke konečnému naprogramovanému růstu. Věřte mi, já nepoužívám ke skladování energie tukovou tkáň. Není to na mě vidět.“
„A ty žrací hody…“ nedokončil větu Halg a rukou udělal gesto, označující, že je vše jasné.
„Ty žrací hody! To je přesně ono. Spotřeboval jsem skoro třicet tisíc lidí, abych se nasytil. Navíc jsem neviditelný – jsem takový prototyp, mám na svém povrchu mikrosymbionta, jenž je schopen se udržet pouze na mé kožovině, živí se zde nějakými roztoči. Za to mi poskytuje neviditelné vzezření. Zase dárek od nich. Funguje na principu elektrického potenciálu – proto mě taky Zey-kidu nemohl na sobě cítit, paralyzovalo mu to tlakové receptory.“
Zadíval se na programátora a po chvíli dodal: „No řekněte, nerozmnožili byste si takovouhle zbraň?“
„To jistě,“ pokýval zamyšleně hlavou Halg. „A co bylo dál?“
„Pak to přišlo. Banda z Csilly se vrátila. S ještě větší armádou. Totéž naši. Střetli se a vznikla velká bitva. Mně se podařilo„cizincům“, kteří se rozhodli před bitvou tentokrát schovat, se vyprostit a utéct.
Zato ti modří blázni mě honili až na Helimedar. Tady jsem byl nucen přistát. Nějakou dobu mě štvali po planetě, až jsem se dostal do jednoho takového podivného lesa. Byla to Tawoga. A tady jsem se jim ztratil. Ten les mé pronásledovatele vypudil.“
Hešýé na chvíli zmlkl a pak dodal: „On totiž žije, svým vlastním životem.“
Zey-kidu zakroutil hlavou. „Jak to myslíš, žije vlastním životem?“
„Dívá se na vás. To poznáte, až do něho vstoupíme.“
Povstalcům to připadalo dost podivné. Jejich pohledů si však Hešýé moc nevšímal.
„Tak jsem tady žil nějaký ten pátek a seznámil se s prostředím a místními lidmi. Ale zůstal jsem zcela bez prostředků. Moji loď si ti ledoví mameluci vzali na palubu. Takže jsem byl nucen zůstat na planetě, dokud by někdo pro mě nepřijel.“
Na chvíli se odmlčel. Svraštil záhyby kůže kolem úst. Muži čekali. Měli v plánu nechat Hešýého, aby jim nejdříve povídal sám.
„Chtěl jsem se dostat ven,“ řekl s kapkou naléhavosti v hlase. „Musel jsem informovat své lidi o tom, co jsem viděl. O těch - „jinejch“, kteří ze mě udělali tuhle kreaturu. Vy se jich bát nemusíte, vy jste daleko, někde v Jádře. Ale naši lidé jsou jim zatraceně blízko… Ještě, že těch potvor není tolik.“
Hešýé se během řeči zadíval na muže. Setkal se s šesti očima plnými pochopení. Bez přestávky proto pokračoval.
„Dál jsem čekal na planetě, až přijeli jacísi lidé. Teď vím, že to byli ti vaši imperálové. Naučil jsem se od nich alespoň basic. Tedy spíše odposlechem, než během přímé konfrontace,“ řekl a pohnul bezradně rameny. „Bohužel, nedostal jsem se k žádnému transportéru a nakonec jsem planetu neopustil z několika důvodů.
Zaprvé, měli všude mrazící boxy a chladili polovinu lodi. Tam by se nedalo existovat.
Za druhé, když jsem se pokusil o přímý kontakt, začali po mě okamžitě pálit. Chtěl jsem jim vysvětlit, že jsem rozumná bytost. Ale jakmile jejich velitel slyšel, že žblekotám basicem, okamžitě mě začal považovat za nějakou méněcennou rasu a neváhal po mě nechat střílet…. Poslouchejte, ti imperálové, to jsou strašní rasisti.“
Muži souhlasně zamručeli a pokývali svými hlavami.
„Za třetí, když se vraceli zpátky, letěli přesně opačným směrem, než jsem já potřeboval.“
„Proč odletěli?“ zeptal se Halg.
„Jak jsem pochopil, část jich přiletěla na kamenný měsíc Pasanathe. Tam je podle mě nakazil tubyjský brouk a oni se lekli a zdrhli.“
Dříve, než stačil Zey-kidu položit otázku ohledně nákazy broukem, Hešýé pokračoval: „Nechtěl jsem zopakovat chybu a tak jsem se před těmi druhými lidmi zneviditelnil a jak jsem vám už jednou popsal, propašoval jsem se pomocí triku s protézou.“
„A pak jsi je tam všechny povraždil,“ zabručel temně Halg. „Bylo to nezbytné?“
„Povraždil jsem je, to přiznávám. Chytlo mě to v tepelné šachtě. Potřeboval jsem už nutně potravu pro růst.“
Nějakou chvíli všichni mlčeli.
Pak se ozval Ogena. „A teď mi řekni, kdo vlastně bydlí v Tawoze? A co vlastně je – Tawoga?“ pronesl otázku. Chtěl přejít na jiné téma.
„Tawoga je rozlehlý les, Přibližně kolem středu se vyskytuje pásmo Almáhár. Je to ohraničnené srdce tamního života. Jeho duch.“
„Duch? Jakého života?“
„Almáhár je obydlený. Žijí tam mimo jiné i humanoidi. Trochu se vám podobají. Mají vystouplé lícní kosti, delší dolní čelist. Uši, no, jsou níž, zvednuté na boltcích a ohrnuté. Vím, že slyší nižší frekvence, než imperálové. Vlasová pokrývka je hustá, mají široké nadočnicové oblouky, velké oči, špičatý dlouhý nos a hranatou bradu. Taky mají mohutný krk a jinak celé tělo je silné, nejsou to žádné třasořitky.“
„Můžeme od nich čekat nějakou agresi?“ zeptal se Halg.
„Jsou mírumilovní. Vede je stará žena, jejich šamanka. Ale jestli se chceme dostat přes les, nemůžeme se s nimi setkat, hlavně ne s ní.“
„Proč?“ podivil se Zey-kidu.
„Ona je Alhámár. Čarodějnice. A u každé takové ježibaby si nemůžete být jisti, co jí zrovna napadne. Hlavně při setkání se s něčím novým. A lidé jí následují. Vždycky, když se začne z trav valit hustý dým, sejdou se všichni v jedné kobce a tam ta šamanka zahájí svůj rituál.“
„Rituál? Jak ho provádí?“
„Začíná zpívat. Ale nezpívá ústy, ona zpívá svým duchem….“
Povstalci udiveně pohlédli. Hešýé zareagoval: „To byste museli zažít. Stojí uprostřed svých lidí a zpívá. Tím všechny dostane do transu. Vybraná žena si sedne vedle ní, dostane před sebe plátno a kreslí, co jí ruka přikáže. Nakonec z těch čáranic šamanka věští osud.“
„A kde bychom je mohli potkat?“
„Nežijí na zemi, jsou ukryti. A musíme se dívat kolem sebe. Nikdy nikdo neví, co ho v lese právě sleduje. Ale všechno, co les vidí, sdělí šamance. Proto se nám vyplatí obezřetnost. “
„To nevypadá bezpečně…,“ ucedil Halg.
„Pásmo není bezpečné pro cizince,“ řekl Hešýé. „Musíte se nejprve spřátelit s lesem. A kdo nezná Tawogu, ten se krásně zaplete a nakonec je zničen. To Almáhár mi pomohla utéct před mými pronásledovateli, pamatujete, jak jsem vám to říkal?“
Náhle se ozval táhlý zvuk. Vycházel z monitoru. Hešýé se otočil a zkontroloval data.
„Tak,“ vydechl, „za pár vteřin vstoupíme do atmosféry.“
„Nebude vadit ten velkej kus, co je před námi?“ zeptal se s obavami v hlase Zey-kidu.
Hešýé zavrtěl hlavou. „Ne, ten shoří. Nebojte se, nic nám nehrozí.“
Ovšem povstalcům věc bezstarostná nepřipadala.
„Co si takhle něco zazpívat?“ pronesl Hešýé, opřel se o řídící pult a začal: „A já mám boty z umělý hmoty, já mám boty z pé vé cé…“
Když se na něj všichni pochybovačně zadívali, zastavil se a musel se pousmát: „Heh, hrát si před vámi na blázna mě docela baví. Vy lidi jste takoví zvláštní.“

xxxxx

Obklopen komunikačním tichem se křižník vznášel v blízkosti výzkumné stanice. Nikdo na můstku nemohl tušit, že mezi troskami vyvrženými směrem k planetě, se nachází skupinka lidí, kvůli kterým sem přijeli. Povstalci nenápadně pluli směrem do nitra vzduchového obalu Helimedaru, aniž by za sebou zanechávali jakoukoli stopu.
Marně se imperiální posádka snažila o nalezení. Na velitelství křižníku mlčky panovala pochmurná nálada. Epidemicky se šířila z jedné osoby na druhou. Současně se do ní vkrádalo něco, co nemělo daleko k neurčité úzkosti. Tento element, aniž by si to kdokoliv z nich uvědomil, měl svůj prapůvod dole, pod bílými shluky mračen planety Helimedar.

Externí modul letěl atmosférou. Náhle zničehonic zapnul motory. O něco se zoufale snažil. Za okamžik vzplály nedaleko před ním dvě ohromné ohnivé koule.

Na monitoru radisty se najednou objevila zvláštní data. Za chvíli se zjistilo, že zřejmě odkazují na zdařilý úniku povstalců. Nacházeli se už hodně nízko. Pak se jim ovšem zničehonic vytratili.
Okamžitě začaly propočty. Pakliže by to byli oni, nebude problém najít podle směru letu místo přistání.
„Alespoň jedna pozitivní zpráva,“ řekl si v duchu kapitán Nirman a prsty si protřel unavené oči. Nespal už hodně dlouho.