Hudebník kouzla

Prolog

Helimedar, soustava Faa‘vngo, Neznámé regiony; II. výprava That-lňanů, 2 měsíce BBY

Bylo dost divné, jak major Dorna zemřel.
Ráno se celá vojenská jednotka vypravila do hustých lesů Tawogy. Byla to jedna z posledních zelených pustin, které ještě zbývalo prozkoumat. Nechávali si ji nakonec. Možná jako spásnou instanci, že přeci jen učiní na planetě objev, možná v tom bylo něco jiného – subjektivnějšího a v negativním smyslu. Každopádně k nim Helimedar doposud jen umíněně mlčel.
Pro každého měla tahle zarputilá tvrdošíjnost jiný význam. Vědce z orbitální stanice to znepokojovalo a zároveň diskreditovalo jejich svědectví z první výpravy.
Vojáci, tedy ti, co se účastnili expedic, byli naopak rádi, že to budou mít konečně za sebou – z neznámých důvodů pociťovali tam dole hroznou úzkost. Někdy si až navodili představy, které neměly daleko k paranoie.
Hlavně se jim příčila Tawoga. Místo, kam dnes měli někteří z nich namířeno. Byl to již třetí výjezd v pořadí a nikomu se tam uvnitř duše nechtělo.
O půl šesté That-lňského standardního času přistály výsadkové moduly na prázdné široké louce, pár desítek metrů od okraje stále neznámého lesního světa.
Úkol zněl jasně, oblast pročesat do nejmenší větvičky a najít stopy odkazující na civilizaci. Tak jako včera, předevčírem a jak tomu má být dalších deset dní, se určená skupina čtyřiceti mužů odebrala k průzkumu.
Mezi vojáky by se nenašel jediný, jemuž zdejší chmurná zeleň imponovala. Dělali svou práci, pobírali za ní plat a tudíž nesměli reptat. Ale kdyby existoval výběr, na sto procent by se našli takoví, kteří nechají ležet jednu výplatu za to, aby tam nemuseli chodit.
V Tawoze nebylo cosi v pořádku. Žádný člen výpravy to nemohl definovat přesně, ale všechny uvnitř tísnil stejný pocit.
Tam venku, ta nekonečná zelená pustina - dýchá, zvláštním způsobem. Možná tak respirují černé nehmotné stíny, možná zdejší zvěř, možná to, co dosud neměli šanci vidět. Ale něco tam je; schovává se to před vetřelci a pozoruje jejich pohyby zpoza dlouhých větví oprýskaných stromů.
Skupina vedená sgt. Forgeronem se prodírala ostnatými křovisky. Kolem nich pobzukovalo několik vznášejících se strojů, nad korunami častokrát proletěl průzkumný letoun a všechno monitorovala mobilní nahrávací zařízení.
Obrovští velikáni, nositelé Tawogského království, na ně shlíželi s pokoru vzbuzující majestátností a střežili své půdní pokladnice života, jak jim vlastní přirozenost ukládala.
Vojín Honton se brodil v rozměklé půdě. Na zádech nesl vybavení, u boku vysílačku a v ruce pevně třímal zbraň. Snažil se co nejpečlivěji pozorovat své okolí. Opatrně postupoval mezi pichlavými prsty keřů a s maximální ostražitostí sledoval temné stíny za stromovou kůrou. Ruka mu už od začátku cesty přirostla ke zbrani.
Ale jsou to jen stromy. Obyčejné stromy… Ať mu někdo řekne, proč se jich tolik bojí?
Náhle zakopl. Praštil s sebou o zem a krátce zařval. Chvilku ležel bez hnutí, ale pak zdvihl ruku na znamení, že je v pořádku. Když se trochu oklepal a utichly jeho první nadávky, začal prozkoumávat, co to vlastně přehlédnul.
Něco se dotklo jeho nohy. Instinktivně uskočil. Začal se točit kolem dokola - ale nic neviděl. Že by se mu to zdálo? Najednou cosi zašustilo vzadu mezi stromy.
Aha. To bude ten šedivej hlodavec. Řekl si pro sebe. Jeden z těch, co jim už prožral několik kabelů. Zabije toho zmetka.
Honton pevně sevřel zbraň. Jasně - protože armáda nemá hlodavcuvzdorné vodiče, musí ta svině zemřít. Rozhodl se a vykročil za tím malým parchantem.
Jenže v křoviskách nic nenalezl. Ani nezaznamenal, že by nějakého tvora vyrušil. V mysli se mu vyrojilo tisíce nevkusných označení, které mohly jen ztěží připomínat morfologii toho zvířete.
Najednou uslyšel, jak přímo nad ním přelétl průzkumný letoun. Honton pudově zvedl hlavu.
A tam to uviděl. Nahoře ve větvoví visely zamotané dvě lesklé kovově věci. A nemohly být armádní! Ta sem ještě nepřišla.
Rychlými kroky k tomu přistoupil. Po chvíli zjistil, že se přímo nad jeho hlavou houpají dvě protézy na lidské ruce. Jakoby je někdo vyrval člověku z těla a propletl do pavučin starých stromů. Z blízkého pohledu byly ještě patrné stopy po přetržených spojovacích drátech.
Voják na pahýly civěl s otevřenými ústy. Někdo je musel vyrobil. Důkaz, že tady kdosi byl – a možná ještě je. Okamžitě si sáhl k opasku a vyndal svůj komunikátor. Musí o tom okamžitě informovat velení.
Seržant Forgeron a šest dalších lidí dorazili na místo. Přiváželi s sebou velkou sterilní schránku. Za tu dobu už ostatní vojáci stihli prohledat nejbližší okolí. Forgeron rozkázal opatrně sundat obě protézy a vložit je do připraveného obalu.
Zatímco se nakládalo, seržant přistoupil k vojákovi: „Hontone,“ oslovil ho a díval se mu zpříma do očí, „jak jste si jich vlastně všiml?“
Voják povytáhl koutky úst. „Zakopl jsem, pane. Myslím, že o zdejšího hlodavce. Zaběhlo to do křoví, tak jsem ho šel prozkoumat. A tady jsem našel ty protézy.“
„Neviděl jste to zvíře?“
„Ne, pane.“
Forgeronovu tvář ztemněl ponurý výraz.
„Řekněte mi, co si myslíte o těch větvích,“ řekl a stroze pozdvihl paži k nalezišti.
Voják se udiveně zadíval po daném směru, ale nemohl nic vyčíst.
„Pane, všechno se zdá být v normálu.“
„Vážně?“ zvedl seržant tenké oboční linky. „Vidíte ty konce zaklesnuté v protézách? Vám nepřipadá divné, že zlámané části mají na sobě zelené listy beze stopy po nekróze?“
Honton zaostřil svůj zrak. Za předpokladu, že to nebylo poničením armádními lidmi - což mohl vyloučit….
„Maximálně šestnáct hodin. Víc mu nedávám,“ suše prohlásil seržant a otočil se ke skupině svých lidí. „Corlansi, seberte ještě ty ulomené větve,“ řekl a ukázal na ně, „zabalte je zvlášť do bedny. Přijdou na analýzu.“

Možná nebyl tak dobrý nápad nechat převést ty protézy na oběžnou dráhu. Nakonec, výzkumná that-lňská stanice bylo hlavní středisko. Takže kdyby se tam něco vážného stalo, důsledky poznamenají celou expedici. Jedna vědecká důstojnice podala dokonce přímý protest a návrh na umístění nálezu do externího laboratorního modulu. Jenže generál Yenchard zřejmě nepovažoval riziko vzniku epidemie za příliš vážné.
Ukořistěný materiál putoval v objemných skladovacích rakvích na oddělení C5a v sektoru theta. Do přijímacího zařízení se sterilně uzavřená krabice dostala po širokém pásu. Na bocích tohoto dopravníku byly ukotveny příchytné prvky, které bednu obalovaly. Kromě okrajů však nešlo z celého pásu mnoho vidět. Dalo se říct, že byl téměř kompletně transparentní, člověk jím mohl bezpečně prohlédnout až na podlahu.
Průhledný pás svým pohybem donesl Tawogský objekt přímo do útrob analytického zařízení. V laboratoři ho vyplivl na dlouhý hladký pult, kde se o něj začaly starat tamní mechanismy. Nad pultem se skláněla spleť robotických paží vycházejících z nejrůznějších přístrojů. Tři z nich uchopily ohromnou bednu, přitáhly ji před soubor kamer a začaly připravovat k otevření.
Mezi přístroji stáli dva That-lňští vědci oděni do pracovních obleků. Starší z nich, vědecký důstojník Pirs, nastavoval program jednoho z aparátů. Ten mladší, laborant Zarja, měl právě za úkol dohlížet na machinaci s Tawogským nálezem.
Pro Zarju to nebyla první práce s vědeckým důstojníkem. Měl čest se s ním setkat už při první výpravě. Docela se tenkrát s příjemným pánem sblížili. I nálada ve výzkumné lodi byla obecně vlídnější, než jaká panuje teď.
Tehdy to ale byla s Helimedarem jen taková schůzka na slepo. Octli se zde náhodou, když cestovali za objevy blíže k jádru galaxie. Byli odvážnými dobrodruhy. Dnes jsou tu však najisto. S armádou, stanicí a státním vybavením. A jde jim o prestiž. Proto se také doktor Pirs netváří moc přívětivě, když po celý měsíc nemohou vojáci nic najít. Je na něm znát nervozita.
Bylo mu jasné, že nález desky s Helimedarskou mapou a několika dalších artefaktů bylo dílo štěstěny a ta se ráda obrací v nevhodnou chvíli zády. Avšak jestli se jim nepodaří zachytit stopu civilizace, bude výprava brána jako fiasko a na ně, i když ne oficiálně, bude pohlíženo jako na podvodníky.
Zarja se snažil soustředit se na svoji činnost. Jestli je to opravdu uměle vyrobené, pak Tawoga zachránila celou expedici.
Jedna robotická paže se právě natáhla k levému okraji schránky. Odhrnula kryjící pevný plát a tím se odhalilo sterilní, ale křehké pouzdro. Další ruka se hodlala připojit na horní část krabice. Měla ji pouze za úkol přidržet. Vzadu se už připravoval speciální obal, ve kterém se bude s protézami manipulovat.
Náhle se bedna pohnula. Zničehonic. Ocelová ruka reagovala rychle. Prudce se vztyčila proti směru pohybu schránky a snažila se ji udržet na pultě. Ve skutečnosti nastal pravý opak. Mohutná rakev se převalila přes okraj a spadla dolů na podlahu. Ozvala se ohromná dunivá rána.
Doktor Pirs se leknutím zapotácel. Když si uvědomil, co se stalo, oběhl pult na druhou stranu a s hrůzným zjištěním se díval na vzniklou zkázu. Schránka ležela rozlomená a z otvoru čouhal kus pahýlu jedné protézy.
„Zatraceně!“ zanadával a začal obtancovávat vzniklé šrotiště. „Cos to udělal!“ zakřičel na Zarju. „Teď jsou kontaminované! A my taky. Víš, co to znamená?“
Zarja se snažil bránit. Ale Pirs nic nepřipouštěl. Okamžitě vyhlásil porušení sterilního prostředí.

„Pane Trussi, co se děje?“ zeptal se major Dorna.
Jedno z lokálních termálních center vykazovalo únik tepla. Zrovna nad analytickými laboratořemi v theta sektoru. To se hlavnímu mechanikovi zdálo podezřelé a tak informoval nejbližšího pověřeného důstojníka.
„Pane, máme zde mírný únik tepla ze zdroje A-315. Přímo nad laboratořemi,“ hlásil.
Major Dorna sevřel čelisti. „Tam by se to stát nemělo,“ řekl po chvíli, „pošlete jednoho z droidů, ať zjistí, kde je závada.“
Mechanik Truss vyplnil rozkaz bez váhání. Otevřel se přístupní poklop a droid se vsunul do labyrintu úzkých šachet, které spojovaly nejrůznější místa v sektoru. Robota sledoval kamerový sondážní systém, jenž se mechanikovi zobrazoval na panelové jednotce. Poklop se opět zavřel.
Do pracovní místnosti vstoupil major Dorna. Kromě hlavního mechanika zde byl přítomen jeden mechanik nižší šarže.
„Jak to vypadá, pane Trussi? Už víte, co se stalo?“ položil major otázku a zadíval se na monitor.
„Právě jsme v polovině cesty, majore,“ zazněla Trussova odpověď.
Náhle se blízko poklopu ozvalo zaškrábání. Všichni tři muži se rázem otočili. To nemohl být droid. Rachotilo jim to přímo za zády. Pak něco v šachtě zapraskalo. A opět zaslechli škrabot. Tentokrát, jako když se ostrý dráp zaryje do kovové desky. Vytvářelo to dojem, že se uvnitř něco otáčí, těsně před poklopem. Podívali se na sebe. Podřízený mechanik vzal do jedné ruky blaster, do druhé přenosnou svítilnu a Truss mu stiskl automatické otvírání.
Před mechanikem se otevřela temná nekonečná chodba. Zapnutou svítilnou pečlivě prohlédl okolí. Kromě pár odlesků ale nic neviděl.
„Je prázdná,“ zahučel dovnitř šachty.
„Nebude to teplotní roztažnost?“ zeptal se na pohled uklidněný Dorna.
Truss se zadíval s pochybovačným výrazem. „Myslíte v návaznosti na ten únik?“
Dorna pokýval hlavou.
Hlavní mechanik chvíli přemýšlel a pak pronesl ke svému podřízenému: „Zajdeme vedle a přineseme termické dilatační měřidlo.“ Pak se otočil k důstojníkovi: „Kdybyste majore byl tak laskav a zatím pohlídal na monitoru robota.“
Major jim pokynul, že přání splní. Pan Truss a mechanik se odebrali do vedlejší místnosti a nechali důstojníka před nezavřeným poklopem.
Chvíli jim trvalo, než našli požadovaný přístroj. Zrovna se ho pokoušeli sundat z příchytných držáků, když se ozvala rána. Vycházela z míst, kde zanechali majora Dornu. Okamžitě vtrhli do pracovny. Ale ta byla prázdná. Nikde nikdo. Po majoru Dornovi jakoby se slehla zem. Oba mechaniky sevřela úzkost v hrdle.

Zatímco laborant Zarja dirigoval práce k navrácení věcí do původního stavu, doktor Pirs si prohlížel odtržené pláty. Najednou ho cosi zaujalo.
„Chlapče?“ zvolal náhle. „Pojď se na něco podívat.“
Zarja, který měl právě plné ruce práce, jen s velkou nevolí a sebezapřením přišel k doktorovi. Byl na staříka zvyklý a vážil si ho. Měl před jeho autoritou jistou dávku přirozené pokory. Ale občas mu plnit doktorova nařízení činilo potíže.
„Ano, pane doktore?“ zeptal se trochu otráveně.
„Podívej se tady na ten obal,“ řekl Pirs a podal mu vnitřní část křehkého obalového materiálu, který se nárazem protrhl. Zarja si povytáhl rukavice a vzal si od doktora podávaný předmět.
Na první pohled na něm nebylo zas až tak nic zvláštního. Teda kromě jedné věci.
„Vidíš tu velkou čáru?“ pronesl Pirs a přejel prstem po dlouhé lince, která se táhla od popraskaného okraje směrem dovnitř do obalu.
Zarja pokýval hlavou.
Pirs pak ukázal na skupinku drážek podél čáry. „Všimni si tady těch vrypů. Jak se táhnou kolmo k čáře. To nemohlo vzniknout po nárazu.“
Zarja svraštil čelo. „Vypadá to, jako by to někdo poškrábal.“
Doktor pokýval hlavou. „Ty říkáš, že se ta bedna sama hnula?“ zeptal se po chvíli.
„Jo, první pohyb byl z bedny.“
Doktor Pirs se zachmuřil.
Zarjovi se na to konto rozšířily panenky. „Přísahám, že z té bedny nic neuteklo. Viděl bych to…“ začal překotně mluvit.
Pirs náhle pozvedl ukazovák. „Možná jsi to vidět ani nemohl. Pojď,“ řekl a vyzval pohybem ruky laboranta, aby ho následoval.
Přišli k monitoru na kterém se zobrazoval obraz z jednotlivých kamer.
„Nikdo přeci netvrdí, že všichni musíme být vidět v určitém spektru, že?“
Zarjovi v tu chvíli zatrnulo. „To není možné, doktore Pirsi.“
Co když to je. Co když to tam je teď s nimi. A oni to nevidí…..
Doktor Pirs spustil záznam a přehrál ho nejprve z pohledu viditelného světla. Všechno probíhalo tak, jak mělo. Nedělo se nic, co by vybočovalo ze scénáře události.
Pak spustil záznam z infrakamery. Nejprve spatřili v modrém okolí fialově zbarvený předmět, jímž byla schránka. Ta se nejprve sama pohnula a pak díky postrčení robotické ruky spadla z pultu. Zde si mohli domyslet rozbíjející se obal. Všechno bylo v pořádku.
Náhle se zpod obalu vysunul neznámý zdroj tepla. Jeho termické centrum bylo ohraničené, tvarově podlouhlé. Vylézalo to z bedny a soukalo to za sebou jednu z protéz. Méně teplé oblasti ve tvaru rukou se přichytily za okraj krabice a silou vytáhly celý zbytek těla ven.
Ta věc, co vylezla, nebyla velká. Asi jako střední pes. Hlavu – aspoň se Pirs domníval, že to je hlava – to mělo v jedné rovině s tělem. Pod trupem odstávaly čtyři končetiny, dvě menší vpředu, dvě větší vzadu. A ocas, dlouhý a tlustý, trčel v přímce se zbytkem těla. Ta věc tím vyrovnávala rovnováhu.
Rychle se to rozhlédlo kolem sebe. Pohyb se nakonec zakotvil přímo ve směru kamerového systému. Drobná hlava se posměšně zakývala a chvíli civěla do jednoho místa. Náhodou to byla zrovna infra-kamera. Vyhlíželo to jako gesto nadutosti. Pak se ta celá věc nadzdvihla a po zadních končetinách volně odkráčela směrem ven, k výstupním dveřím z laboratoře.
Oba vědci seděli v překvapení, náhlé konsternaci a jen ztěží schopni uvěřit tomu, co právě viděli. Netřeba popisovat, jak se laborant Zarja tvářil. Byl to on, kdo po incidentu šel pro vak, do kterého chtěli naházet zbytky po krabici. Uvědomil si, že svým mohutným skafandrem vytvořil tolik prostoru, že krásně umožnil tomu… něčemu utéct. A jak ta věc překonala dezinfekční pásmo za laboratoří?
„Už jsem ti řekl, hochu,“ přerušil ticho doktor Pirs,“ že jsem z generála Yencharda málem dostal infarkt, když tehdy povolil plastový plášť na čističce? …Všechno je mu fuk!“
„Kde bude díra?“ položil praktickou otázku laborant.
Pirs pokrčil rameny. „Bude velmi malá. A zalátovaná – nějakým způsobem. A teď, Zarjo, okamžitě zavolej toho Yencharda. Máme tu hosta. … A kdyby byl generál laxní, tak ta věc je neviditelná, má hodně ostré drápy, je inteligentní a – může už být kdekoli.“

Alarm. Stav pohotovosti. Celá posádka se shromáždila a vyslechla si rozkazy. Teď nastala asi nejhrubší chyba generála Yencharda. Vojáci dostali za úkol „prošacovat“ loď. Byli vybaveni termovizními helmami, nabitými zbraněmi a připraveni kdykoli cizí organismus zlikvidovat.
Vědecká sekce, nejdříve se zájmem, pak už jen z nudy, mezitím vymýšlela, kde by se mohl neznámý tvor vyskytovat. Všichni nevojáci se museli koncentrovat na jediné místo, kterým se stala vyprázdněná fyzikální laboratoř v sektoru beta. Předcházelo se tím nežádoucímu vystavení se nebezpečí pro individua.
Vojín Atiza se pohyboval se svou skupinou po jedné z montážních hal. Řádně se rozhlížel a dával si pozor, aby se při průzkumu nezranil o ostré hrany některých polotovarů. Náhle ho zaujala stopa po reziduálním teple. Vyčnívala zpoza velkého svěráku. Opatrně přistoupil blíž. Vypadalo to divně. Ve spektru se to jevilo, jako živý tvor, ale termické jádro měl v tom případě silně decentralizované. Atiza chvíli u toho stál a pak se rozhodl. Sundal si helmu.
To, co uviděl, mu obrátilo žaludek vzhůru nohama. Se skřiveným tělem odstoupil od té věci. Ze stěny se táhl bílý chlupatý pruh, který ústil pod svěrák. Přichycoval velký zažloutlý kokon, jenž se válel na zemi a připomínal tvarem lidské tělo. Na hlavě v obličejové části byl zámotek velmi řídký. Prosvěcovala jím tvář člověka. Atiza poznal majora Dornu. Ale nebyl to major Dorna, kterého tu potkával. Tenhle byl zšedivělý, vyzáblý a bez pokožky. Atizovi se podlomila kolena.

Doktoru Pirsovi bylo dovoleno přihlížet výsledkům pitvy. Patolog dr. Weisbrod právě studoval pod mikroskopem nařezaný preparát. Za chvíli zvedl zrak a zakroutil hlavou.
„Tohle jsem v životě neviděl,“ pronesl s neuvěřením.
„Co se děje?“ zeptal se Pirs.
„Veškerá povrchová tkáň, ale veškerá je natrávená…“
„Natrávená?“ podivil se Pirs. „Jak k tomu došlo? Myslíš, že ten kokon…“
Weisbrod nesouhlasně sevřel rty. „Ne, ten kokon ne. Soudím, že měl pouze konzervační funkci. A vůbec, samotné natrávení je divné, ale to není to nejhorší.“
Pirs se zadíval zkoumavým pohledem. „A co ti přijde tak strašné?“
Weisbrod zamířil svýma očima do Pirsových zvětšených panenek. „Opravdu zvláštní je výsledek, který dorazil před chvíli z laborky. Vyplývá z toho, že trávící enzymy při svém působení nechávají za sebou, tedy směrem k povrchu, veškeré lipidní a některé bílkovinné a sacharidické látky. Jednoduše řečeno, z těla to vytvoří mňágu a na hladině zůstanou pouze živiny.“
„Takže Dorna…“
„Takže Dorna,“ skočil patolog Pirsovi do řeči, „měl být rozložen a pak vysán. Ta věc, ať už je to, co chce, se hodlala pro svůj oběd vrátit.“
Náhle se ozval nad jejich hlavami skřípavý zvuk. Oba vědci pohlédli nahoru. Něco rylo drápem do stropu. Asi se to pokoušelo dostat se do místnosti. Weisbrod neváhal a okamžitě vystřelil k pohotovostnímu tlačítku. Nahlásil podezření na přítomnost tvora a spolu s Pirsem utekli z laboratoře.
Když dorazili do beta sektoru, zašli si oba za generálem Yenchardem. Bylo nutné vzít současnou situaci pevně do rukou. A rychle se snažit se s tím vypořádat. Měli nejvyšší čas.