Mise Gefalania

Kapitola 5.

Dlouho to netrvalo a William s Ruplikonem byli na vrcholu skaliska. Chvíli poté padla noc. Černá a temná. Gefalania neměla měsíc, který by vrhal světlo na odvrácenou stranu planety. A třpyt hvězd, to ani zdaleka nestačil vynahradit.
Naproti tomu jak byla planeta přes den tichá, v noci tu bylo rušno. Šelmy vylézaly ze svých nor, obrovští noční ptáci s blanitými, kožnatými křídly a dlouhými zobáky, vzlétli ze svých hnízd a u nedalekého jezera si začali hledat potravu.
William s úžasem sledoval, jak tito tvorové vší rychlostí zajedou celí do vody a s ještě větší rychlostí z ní vystřelí ven i s kořistí v zobáku. To jediné bylo možné od sud pozorovat. Odraz hvězd na velké ploše vody to umožňoval. Všude jinde byl jen černý a očím neproniknutelný les.
Ruplikon se natáhl a zavřel oči. William se ještě chvíli kochal děním u jezera a pak následoval příkladu svého kolegy. Usnuli téměř okamžitě.
Dvě hodiny. Tak dlouho trvalo jejich snění, pak se Gefalania poprvé projevila jako místo, před kterým varovala databanka.
Zvedl se prudký vítr a začal padat hustý déšť. Ochladilo se z minuty na minutu. A teplota šla stále dolů.
„Wille, tohle není dobrý, musíme se rychle někam schovat!“ navrhoval Ruplikon a rychle se postavil na nohy.
William se na přítele podíval, nahnul se, chytl ho za opasek a rychle ztrhl zpět k zemi.
„V první řadě by bylo lepší na sebe nepoutat pozornost blesků!“
A opravdu. O necelý kilometr dál švihl jasně červený blesk přímo do jednoho z nejvyšších stromů u protější skály. Špička mohutného jehličnanu se rozlétla na třísky a zbytek se přelomil vertikálně na dvě poloviny. Ale nevzplanul. Hustý déšť to nedovolil.
Kiffar rychle smotal třikrát tak těžký plášť do ruličky a začal se plazit k okraji skály. Ruplikon svůj černý kožený plášť využil jak se jen dalo. Nasadil si kapuci a štrádoval si to ve stopách Williama.
Dolů se lezlo hůř než nahoru. Hlína a prach se proměnily v bláto a ploché části skály v dokonalou skluzavku. Teprve když byli v polovině, tak si Ruplikon uvědomil, že slézají druhou stranou, než vyšli nahoru.
Skála tady byla o něco prudší a konec byl hluboko dole v propasti. Ale Ruplikon věděl, proč Will vyrazil právě tudy. Instinkt Jediho v nebezpečí se zdvojnásobí a také Síla prozradí mnohem víc než normálně. Byl tu převis. A pod ním malá jeskyně, nebo tak něco. Prostě místo, kde se dá ukrýt před deštěm.
Tíha pláště Williama táhla dolů. Věděl, že v něm má kartu s kódy od lodi, ale nemohl jinak. Zamířil a tkaninu pustil. Padala přesně. Dopadla přímo na místo, kam Jedi zamýšlel a rozplácla se vší tíhou v mokrou placku.
„Jsi si jistý, že to počítač přežil?“ křičel Ruplikon.
„To brzy zjistíme.“ pronesl kiffar spíš pro sebe a otřel si tvář o tuniku u ramen.
Zelená barva na jeho obličeji začala pouštět a zanechala na oblečení stejnobarevnou skvrnu, což naznačovalo, že se nebude jednat o jen tak ledajaký déšť.
Dolů zbývalo pouhých osm metrů. A ty již přátelé zdolali bez potíží.
Ruplikon byl blíž a tak prohrábl Willův mokrý plášť, letmo zkontroloval kartu s kódy a strčil si ji do vnitřní kapsy své tuniky. Plášť pak pověsil do sucha pod převis na malý skalní výběžek. To už William zažehl meč a začal se pomalu rozhlížet v útrobách úzké chodby. Vedla někam dolů a nedalo se říct co se v ní ukrývá a kde přesně končí.