Sebedůvěra

Autor: Ugy Garnt

Kapitola 4.
Tionský shluk

Před Saketem se strakaté pole hyperprostoru změnilo v normální vesmír. Tionský shluk vypadal takřka stejně jako každý jiný asteroidový shluk. Až na jednu věc. Uprostřed na největším z asteroidů se krčila kovová nástavba s vraty, do kterých zrovna vplouvala těžební loď.
„Mají základnu v asteroidu?“ Saket se celkem divil. O takových základnách už slyšel, ale nikdy nevěřil, že by mohly existovat. Než však Saket mohl pokračovat v úvahách, na palubní desce zablikala kontrolka pro příjem zprávy. Saket zapnul mikrofon.
„Neidentifikovatelná vesmírná lodi na souřadnicích 22,168,15. Prosím identifikujte se. Opakuji. Neidentifikovatelná vesmírná lodi na souřadnicích 22,168,15. Prosím identifikujte se.“
Saket rychle vložil do počítače jednu z karet s falešnou identifikací a zprávu odeslal. Chvíli čekal a doufal, pak se ozvala odpověď.
„Vesmírná kráso, co jste zač a co pohledáváte v tomto sektoru?“ Hlas z mikrofonu nezněl příjemně.
„Tady Gliko Grant. Můj navigační počítač nefunguje tak, jak má, měl jsem letět po Perlemianské obchodní cestě, když jsem však nabral hyperrychlost, naskočil jako nový kurs Tionský shluk. Můžu zadokovat?“ Saket doufal, že se mu moc nechvěl hlas. Tahle stanice asi nebude zanesena na hvězdných mapách, pomyslel si.
„Váš požadavek k přistání byl přijat. Prosím pohybujte se jen v určených sektorech stanice. Momentálně není volný žádný technik. Vaši loď spravíme během následujícího dne.“
„Děkuji. Vesmírná krása konec,“ aniž čekal na odpověď, vypnul mikrofon. Za deset minut dosedl v hangáru. Nejdřív si myslel, že tu nepřijímají návštěvy, ale očividně se zmýlil. Hned po tom, co sklopil rampu, mu protokolární droid předal datakartu s mapou stanice. Hangár, ve kterém Saket přistál, byl velmi rozlehlý. Všude kolem byly zadokované těžební transporty, ze kterých se buď něco vykládalo, nebo se do nich naopak cosi nakládalo. Rozhlédl se kolem. Zjistil, že bedny s nákladem jsou označeny zkratkou RS. Těží tu rudu Seradia, pomyslel si. Saket na mapě našel první konzoli a hned se k ní vydal. Jakmile se k ní dostal, nechal si zobrazit seznam lodí, jež přistály v posledních dvou hodinách.
„Těžební transport, těžební transport, těžební transport. Nechci nějaký transporty!“ Mezitím, co Saket klel, mu zrak sjel o pár řádku níže. Našel, co potřeboval. V seznamu byla stíhačka, dva nákladní transporty a jedna korveta. Ještě rychle vyhledal hangár. Sektor C, oddělení 1.
„To bysme měli,“ zamumlal, vypnul konzolu a vydal se k turbozdviži, které si všiml už před tím. Turbozdviž chvíli nejela, ale nakonec se dostavila. Celá tahle stanice na něj působila chladně a prázdně. Cestou si prohlédnul mapu, kterou dostal od droida. Saket vytáhl z jedné kapsy na své vestě miniaturní komlink a připnul si ho k límci. Na zápěstí si připnul příruční datablok s displejem.
„G5? Slyšíš mě?“ Zkusil spojení. Na displeji na zápěstí naběhla odpověď.
„To je dobře, kdybych něco potřeboval, ozvu se, tak buď připraven.“
Saket jedním rychlým pohybem palce ukončil spojení. Jakmile zhasl displej databloku, otevřely se dveře zdviže. Přímo naproti němu venku na chodbě byl velký basicem napsaný nápis. Sektor C1. Rychle se rozhlédl kolem a vystoupil ze zdviže. Hned za prvním ohybem chodby byla celá jedna stěna prosklená a byl tu výhled dolů do hangáru. Naproti skleněné stěně byla nákladní plošina a hned vedle ní schodiště.
Saket se zastavil a sledoval, co se děje v hangáru. Byla tu zadokovaná ona známá stíhačka a dvě velké nákladní lodě, ze kterých zrovna droidi vykládali různě popsané krabice a pokládali je na přistavenou repulzorovou plošinu. Korveta byla až na konci hangáru a vypadalo to, že se sem tak tak vejde. Zavřel oči a vyslal do prostoru Sílu, kromě droidů vycítil přítomnost několika lidí. Začal prohledávat jejich mysli. Dva piloti, tři technici, obsluha droidů a on. Když narazil na jeho mysl, zachvěl se. Byla plná hněvu, nenávisti a touhy po pomstě, ale našel tu i něco jiného. Strach a lítost. Najednou se jako kdyby kolem mysli zvedla železná zeď a jeho vědomí vytlačila ven. Otevřel oči a podíval se směrem k místu, kde cítil Sithovu přítomnost. Stál dole u stíhačky a na hlavě měl znovu kápi. Když na něm Saket spočinul zrakem, Sith se prudce otočil a podíval se jeho směrem. Saket reflexivně uhnul za roh a čekal, jestli někdo přijde. Nic se nedělo, nikdo nešel. Stál tam asi pět minut a pak se rozhodl podívat se znovu do hangáru. Kromě lodí byl hangár úplně prázdný. Vyslal znovu do prostoru Sílu, ale jako by mu něco bránilo pořádně použít její schopnosti. V hangáru bylo cítit napětí, ale nic víc nedokázal zjistit.
Je na čase zjistit, co se tady děje, pomyslel si Saket. Přivolal si výtah a vešel do něj. Stiskl tlačítko pro jízdu dolů. Výtah se rozjel. Ani ne dvě vteřiny po tom, co se zavřely dveře, sebou výtah škubl a zastavil se.
„Co to sakra je?“
Ozvalo se sotva slyšitelné cvaknutí a kabina se začala napouštět hustým bílím kouřem. Saket začal kašlat, ale moc dlouho nečekal a aktivoval světelný meč. Tři rychlé seky a část podlahy výtahu se propadla. Nebyl čas Saket se začínal dusit. Skočil dírou v podlaze a zachytil se okraje podlahy, pak se rychle zhoupl ke stěně a skočil. Doufal, že u někde u stěny bude nějaký výstupek, kterého by se mohl zachytit. Ošklivě se přepočítal a začal padat temnou šachtou. Rukama stále jel po hladké stěně výtahové šachty. Najednou rukou narazil na nějakou římsu. Podíval se nahoru. Byly to výstupní dveře. Saket se vyhoupl na římsu a postavil se. Skrz prostřední spáru dveří sem pronikalo světlo a ozývaly se hlasy.
„Nahoře není, pane. Vrchní jednotka hlásí, že otevřela šachtu a nikoho nad výtahem nenašla. Musel se udusit vevnitř,“ ozval se hlas zpoza dveří a byl z něj cítit strach.
„A co spodem, to náhodou nemohl odejít? Měl byste to zkontrolovat, poručíku,“ prudký syčivý a sarkastický hlas vytrhl Saket z omámení, které způsobil plyn. To musel být ten Sith, ví, že jsem tady. Sakra, co teď? Saketovi se honily hlavou ty nejrůznější nápady. Nahoru nemohl a na dno šachty neviděl. Z úvah ho vytrhl hlas zpoza dveří.
„Dobře, pane, otevřeme dveře,“ to byl zase poručíkův hlas.
„Blázne! Plyn klesá dolů, ještě se udusíme my!“
Saket se lekl, jak Sith křikl na důstojníka, málem se pustil. Ozvalo se cvaknutí vysílačky. Sith pokračoval: „Veliteli, odblokujte brzdící systém výtahu-“
To Saketovi stačilo, na víc nečekal. Rychle se začal přemýšlet, co má u sebe. Meč. Plášť. Vestu. Vestu a v ní přece. Lanko. Rychle vytáhl z kapsy lanko s kotvičkou a upevnil ho ke spáře u dveří. Rychle se přehoupl do šachty a začal co nejrychleji sestupovat. Urazil sotva tři metry, když se nad ním ozvalo trojité cvaknutí. Prudce vzhlédl. Viděl nad sebou oblak bílého plynu, jak pomalu sestupuje dolů. Z oblaku se najednou vynořila rychle se blížící kabina výtahu. Neměl jinou možnost. Skočil. Nepadal ani dvě vteřiny, když o pár metrů níž narazil na dno. Byl dole, ale výtah stále padal.
MYSLI!! okřikl se v duchu. Z levé strany ho ofouknul závan vzduchu. Větrací šachta! Jen co ji pohledem našel, vykopl mřížku a vplazil se dovnitř. Teď se svět znovu zrychlil a Saket si uvědomil, že od chvíle, co dopadl na dno šachty, neuplynuly víc jak čtyři vteřiny. Jen co byl v šachtě, uslyšel za sebou náraz.
„Tak to by bylo,“ zamumlal a zapnul datablok, co měl připevněný na zápěstí.
„G5, vypadá to, že máme problém. Zavři loď a zkus nás vymazat ze seznamu lodí, co přistály na týhle základně.“ Na obrazovce naběhla kladná odpověď. Saket znovu vypnul datablok. V kapse vesty našel baterku a rozsvítil ji. Před ním se táhla šachta dlouhá asi tak deset metrů a dál neviděl. Po deseti minutách plazení už byl značně rozlámán. Za hodinu začal ztrácet veškeré naděje.
Poslední zatáčka a dál už ani kousek, pomyslel si. Vplazil se za zatáčku a zůstal zírat na to, co viděl. Před ním byla červeně orámovaná přístupová dvířka. Rychle je otevřel a vytáhl se na žebřík, který vedl po jedné straně svislé šachty. Jakmile se na žebříku narovnal, hrozivě mu luplo v zádech. Podíval se pod sebe, dno šachty bylo osvětlené, ale bylo asi sto metrů pod ním. Nahoru to bylo blíže. Jakmile dosáhl vrcholu žebříku, otevřel poklop tentokrát orámovaný žlutě. Vlezl do místnosti plné konzol. Nikde ani živáčka. Otevřel dveře a vydal se dlouhou chodbou. Minul asi dvě křižovatky a šel stále rovně, nechával se vést Silou. Udělal další chybu. Byl tak unaven, že skoro nic nevnímal.
„Ruce vzhůru, ať na ně pěkně vidím. A žádný blbý pokusy!“ Ozval se za ním ženský hlas očividně zvyklý udílet příkazy.
Saket se nechtěl nechat chytit. Ne po tom, co strávil hodinu a půl zavřen ve větrací šachtě a snažil se utéct. Nebyl čas na přemýšlení. Prudce vyskočil a udělal salto vzad. Při tom pohybu útočnice vystřelila, ale výboj prolétl těsně kolem něj. Hned co dopadl na nohy, vytrhl od pasu svůj meč a modrá záře osvětlila potemnělou chodbu. Provedl jeden rychlý sek a rozsekl blaster, který útočnice svírala v ruce, ve dví. Otočka a kop a už byla na zemi. Saket přiblížil svůj meč k jejímu krku.
„Neblbněte, člověče! To jste měl sakra říct, že jste Jedi!“ Okřikla ho a začala se zvedat.
Saket byl trochu zaskočen jejím jednáním, ale rozhodl se, že radši zvolí ostražitost.
„Ale, ale,“ promluvil a přitáhl světelný meč blíže k jejímu krku, takže si znovu lehla, a pokračoval: „Kdo jste a proč jste po mně střílela?“
„Myslela jsem, že jste jeden z nich a že jste mě přišel popravit.“
„Z nich? Z koho?“
„Z těch, co mně tu zajali. Sledovala jsem jednu osobu až sem, ale přišli na mě. Dnes měla být moje poprava.“
Saket si všiml, že má ještě na jedné ruce pouta.
„A jak jste se dostala ven? Ven z cely?“
„Jsem žena.“ To mluvilo za vše.
„Koho jste sledovala?“
„Idira?“
„Kdo to je?“
„Patří k takovejm chlápkům v černejch pláštích, myslím, že si říkaj Sithové,“ pronesla dost ironicky.
Saket poznal, že jí začíná docházet trpělivost. Stále ji však nevěřil.
„Proč jste ho sledovala?“
„Protože mě tím pověřili.“
„A kdo?“
„Víte co, když najdeme moje věci, řekla bych, že vám to bude stačit. Můžu se zvednout?“
Buď ji musím zabít, nebo jí musím věřit, pomyslel si.
„Jo, zvedněte se,“ Saket deaktivoval meč, ale stále si ho nechal v ruce pro případ, že by se něco stalo. Hned za rohem byla další křižovatka. Pokynula rukou a oba zahnuli doleva. Šli mlčky. Teď si ji konečně prohlédl. Vysoká postava a černé vlasy až na ramena. Byla oblečena v tmavě zelené letecké kombinéze, která ladila s jejíma očima, ty pátravě zkoumaly okolí. Stará mohla být tak jako on, kolem třiceti . Zastavili se u dveří. Rychle je otevřela a rozhlédla se po místnosti co byla za nimi. Rychle popadla jeden vak a ze skryté kapsy vytáhla osobní průkaz.
Saket vyvalil oči. Uslyšel slabé uchechtnutí. To, na co se díval, byl průkaz jedijského zvěda. Jméno na něm nebylo, ale to se na takováto lejstra obvykle nevypisuje.
„Stačí vám to?“ Zeptala se.
„Ano, stačí.“