Sebedůvěra

Autor: Ugy Garnt

Kapitola 2.
Únik

Provedl tři rychlé výpady, Saket ani nevěděl, co dělá, když jim nastavoval svůj meč. Pak útočník odskočil. Teď poprvé si ho mohl prohlédnout. Stál tam jak neochvějný sloup v ruce třímal rudý meč a z pod černé kápě se cosi kovově lesklo. Sith si ho taky prohlížel.
„Šermuješ hrozně, Garnte, ale už dlouho nebudeš,“ promluvil ten v černém plášti a s posledním slovem vyskočil a zaútočil na Saketa z vrchu.
„Zná mě? Ten Sith mě zná!“ pomyslel si. Na přemýšlení však nebyl čas. Podle toho, co věděl o Signech, byla tohle jeho poslední hodinka. Někdo jako on se mu prostě nemohl ubránit. Výpad a kryt, výpad a kryt a znovu. Saket se jen bránil, zatímco ten druhý útočil. Do tváře mu neviděl, ale cítil, že se usmívá. Věděl to stejně dobře jako on sám, nemá proti němu šanci. Napadla ho poslední zoufalá myšlenka, zmobilizoval Sílu a strčil jejím prostřednictvím do útočníka. Nestálo to za nic, bylo to takové malé šťouchnutí, ale někoho, kdo to nečekal, to vyvedlo z míry a to bohatě stačilo. Saket se rychle rozběhl ke druhým dveřím, které vedly z místnosti.
Přežil jsem to. Já to přežil!! hlavou se mu honily zběsilé myšlenky. Běžel chodbou k podobné šachtě, jakou přecházel prve. Běžel, jak nejrychleji mohl. Když však doběhl na okraj, zjistil, že tady můstek není. Běžel moc rychle. Nedokázal se zastavit. V tu chvíli, v ten krátký okamžik, mu proběhl před očima celý život.
„Ne, já nechci zemřít!“ V poslední chvíli se odrazil pomocí Síly a přenesl se přes desetimetrovou šachtu. Když na druhé straně dopadl na kolena, ucítil v nich bolest. Ta ho však nemohla zastavit, běžel dál. Ale při tom skoku se stalo i něco jiného. Hned po tom co dopadl.
Já to dokázal, pomyslel si.
V tu chvíli si začal znovu věřit.
Tělem mu začala projíždět Síla. Všechna ta Síla, kterou se snažil šestnáct let ovládnout, k němu teď přišla najednou. Nevěděl jak to kontrolovat. Na hlavě se mu ježily vlasy a probíhalo jím stálo to zabrnění, zabrnění, na které pamatoval z vyrábění meče.
Vstupní rampy se ani nedotkl. Do kokpitu se přenesl jedním dlouhým skokem.
„G5 zapínej!“ křikl směrem k mikrofonu. Zavřel poklop a sklopil rampu. Potom rychle usedl do křesla a zadával předstartovní sekvenci.
„Je mi jedno, jestli poběžej senzory a senzorický krytí, prostě nahoď motory a padáme.“ okřikl G5, který trval na tom, že pro správný chod lodi je nutné mít aktivovány všechny systémy. Jakmile se rozsvítila kontrolka motorů, Saket na nic nečekal a prudce zvedl loď.
„Cože? Máme společnost? Kde?“ rychle přečetl to, co mu psal počítač na obrazovku. Další pohled na radar ho ujistil v tom, že se G5 nemýlil. Z džungle se zvedla středně velká hlídková loď, kterou podle designu vyrobila společnost Core Galaxy Systems. Problém byl v tom, že se narozdíl od jiných lodí vyrobených CGS neježila senzory, ale hromadou zbraní, které se zaměřovaly na Posledního poutníka.
„To nevypadá dobře. Zapni deflektory a-“ jeho další slova zanikla v přívalu laserové palby, která se míhala kolem kokpitu. Loď se najednou otřásla. A znova.
„Sakra, třaskavý rakety. Dělej, vyhazuj klamný cíle.“
Tělem mu stále pulzovala Síla. Periferním viděním zahlédl klamné cíle, které začaly opouštět jeho loď. Loď se ještě sem tam klepala, jak některá z raket vybuchla příliš blízko, ale už to nebylo tak hrozné jako prve. V tom se loď znovu otřásla a něco na palubě děsivě zaječelo.
„Co to sakra bylo?“ v duchu držel palce, aby to bylo jen něco, bez čeho se obejdou. Na obrazovce se rozsvítila odpověď.
„Bez stabilizátorů se obejdeme!“ oddychl si, tentokrát měli štěstí. Na palubní kontrolce zablikalo červené světlo, opustily gravitační pole planety. Saket na nic nečekal a zatáhl za dvě páky nad hlavou. Loď sebou trhla a pak se propadla do hyperprostoru.
„Tak to bychom měli, chci úplnou analýzu škod,“ přikázal počítači a sám vytáhl z kapsy datablok a kontroloval údaje stažené na Yavinu. Měl všechno až na 2%, ale bez toho se snad obejde. Za pár minut G5 dokončil analýzu. Bylo to horší, než čekal, stabilizátory pro let v atmosféře se absolutně upekly, klamné cíle zůstaly na palubě dva a senzory i anténa pro krátké vysílání byly silně poškozeny.

Cestu na Coruscant strávil z převážné části meditacemi, jak se snažil získat kontrolu nad Sílou. Trochu se to zlepšilo, ale ne moc. Při přistání na centrální planetě měl celkem solidní problémy, ale nakonec se mu podařilo zaparkovat Posledního poutníka do hangáru, aniž by ho ještě víc poškodil. Když vystoupil z lodi, zděsil se, celá její zadní část byla černá a ze tří ze sedmi motoru se kouřilo.
„Ještě chvíli a vybuchly by,“ pomyslel si. Znovu si uvědomil, jak velké štěstí měl, když z toho všeho vyvázl živý.
„G5? Zkus spravit, co můžeš,“ zavolal do poklopu. Cestou ke dveřím ještě zapnul pit droida, aby se také pustil do oprav.
Za třicet minut už byl před Chrámem. Za dalších dvacet minut předával mistru Kelimu datovou kartu se staženými informacemi.
„Všechno proběhlo v pořádku?“ ptal se Keli. V mysli mu hrozně hučelo: „Někde tady je někdo, kdo má strašnou Sílu, ale kde?“ Rozhlédl se kolem sebe a nikoho neviděl, celý archív byl prázdný, jen Saket tu před ním stál. Vyslal k němu Sílu. „Ano, byl to on, ale jak?“
„Utkal jsem se se Sithem.“ Saket promluvil do ticha.
„Takže všechno bez pro- COŽE?“ Kelimu chvíli trvalo, než k němu slova pronikla. Saket mu potom vše vylíčil.

* * *

„Ano, vstupte!“ Z pokoje se ozval klidný hlas mistra Jedi Ranalda. Před Saketem se otevřely vstupní dveře do Ranaldova bytu.
„Dobrý den, mistře,“ Saket promluvil velmi potichu, ale mistr se na něj přesto prudce otočil a zůstal stát uprostřed pokoje jako přimražený. Saket si mezitím prohlížel jeho byt. Zařízen byl hezce a střídmě a byl sladěn do modro hnědé barvy.
„Sakete?“ Mistr promluvil do toho ticha, sám si nebyl jistý, zda před ním stojí opravdu jeho bývalý žák.
„Ano, jsem to já, mistře. Přišel jsem vás o něco požádat.“
„Tak žádej,“ mistr udiven tou Silou, kterou na něj Saket působil, si radši sedl na křeslo a svého, teď už bývalého, padawana jen pozoroval. Pozoroval a naslouchal tomu, jak vypráví o svých posledních deseti letech, kdy se moc nevídali, o práci v archívu a o své potyčce se Sithem.
„Teď už asi vím, Sakete, o co jsi mně přišel požádat,“ Ranald promluvil až chvíli potom, co Saket skončil se svým vyprávěním.
„Ano, mistře. Dokončete můj výcvik.“