Sebedůvěra

Autor: Ugy Garnt

Kapitola 1.
Sith

Na terminálu v jedijském archívu se rozzářil modrý nápis: „DATA STAŽENA“.
„Přejete si další vyhledávání informací o Yavinu IV?“
„Ne, nepřeji,“ odpověděl rytíř v hnědém plášti a vytáhl z terminálu datovou kartu, kterou si zastrčil do jedné z kapes na opasku.
„Sakete!!“ ozvalo se za ním. Saket se bleskurychle otočil na patě a rozhlédl se po zdroji hluku. Přes archív si k němu rázoval mistr Keli. Pokaždé, když Keliho viděl, vybavily se mu ne zrovna dvakrát příjemné vzpomínky. „Už je to šestnáct let,“ pomyslel si a podíval se na pravou ruku.
„Ano, mistře? Co potřebujete?“ zeptal se a snažil se, aby mu do hlasu nepronikl smutek. Podle toho, jak se na něj mistr Keli s pochopením usmál, asi pronikl.
„Už vyrážíš?“
„Ano, ale pořád si myslím, že jste nevybral toho správného, přeci jen teď když jsou Sithové na každém rohu.“
„Sakete! Snad ještě zvládneš doletět na Yavin, najít starou knihovnu, nahrát pár dat a vrátit se zpátky.“
„No snad,“ odpověděl pochybovačně Saket a pokrčil rameny. „Teď už musím jít, naschle, mistře.“
„Naschle,“ odpověděl Keli. Ještě chvíli tam stál a sledoval odcházejícího Saketa, pak tiše promluvil sám k sobě: „Ranald měl pravdu, nevěří si.“

Saket opustil chrám a zavolal si taxi. Po půlhodině letu dorazil k malému hangáru. Taxikáři zaplatil třicet kreditu a vydal se k hangárovým dveřím. Vyťukal kód a malá dvířka vedle velkých vrat se otevřela. Stál tam před ním starý otlučený transport, jeho Poslední poutník, jak loď sám pojmenoval. Transport byl asi osmnáct metrů dlouhý stroj vyrobený Rendili StarDrive a poté solidně upravený Saketem.
Po tom, co se z něho stal rytíř Jedi, vzhledem ke své pověsti nedostával skoro žádné mise. Většinu času trávil zde ve svém pronajatém hangáru se svou lodí, kterou našel na vrakovišti a následně opravil a upravil. Vše se změnilo, když mistr Keli přestal vyučovat a stal se z něho vrchní archivář. Keli si vzpomněl na Saketa a zaměstnal ho u sebe v archívu. Poslední rok trávil Saket tím, že shromažďoval všechny poznatky o starých rytířích Jedi a o Síle. Teď, když zuřila válka mezi světlou a temnou stranou Síly, se každá informace hodila.
Když po rampě vstoupil do kokpitu, většina kontrolek už blikala a loď byla takřka připravena ke startu. G5 ho nezklamal. G5 byl droid zabudovaný přímo do lodi, no vlastně jen droidův procesor. Saket ho našel jednou na vrakovišti a hodil se mu pro jeho navigační počítač. Když procesor napojil, zjistil, že patřil droidovi. S G5 se spřátelil a G5 si přizpůsobil loď tak trochu k obrazu svému, vlastně se stal tou lodí.
„Tak G5, všechno připraveno?“ zeptal se Saket. Na obrazovce naběhla odpověď.
„To je dobře, motory radši zapnu sám.“ Za několik minut na ovládacím panelu lodi Saket vyťukal příkaz k otevření hlavních vrat a za dalších pár minut už se blížil k planetárnímu štítu.
„Letová kontrolo. Tady Saket Garnt. Prosím o otevření planetárního štítu.“
„Váš požadavek je zpracováván,“ ozval se z mikrofonu kovový hlas.
„Poslední poutníku, vaše žádost byla potvrzena, otvíráme štít na souřadnicích 125,245,50.“
„Děkuji,“ odpověděl Saket a ukončil spojení. Ještě trochu poupravil kurz a za chvíli se všude kolem něj rozprostírala temnota vesmíru. Minul jeden z měsíců Coruscantu a pomalu položil ruku na dvě páky nad jeho hlavou.
„Směr Yavin,“ zašeptal. Zatáhl za páky a za okamžik se řítil strakatým hyperprostorem. Ještě nevěděl, co ho čeká.

Z kokpitu se ozvalo pípání. Starší rytíř pomalu otevřel oči a provedl několik rychlých cviků na zostření vědomí. Jako vždy, bez valného účinku. Zvedl se z malého lůžka a dveřmi prošel do kokpitu. Všude kolem něj byla tma, jen kontrolky podpory života a nadsvětelného motoru svítily. Nad proskleným průhledem probíhalo odpočítávání.
„Ještě dvacet minut,“pomyslel si Saket. Po šesti dnech v hyperprostoru neměl zrovna nejlepší náladu.
„G5, zahřej submotory a připrav se na přechod na podsvětelnou rychlost.“ Na obrazovce se rozzářil odpověď palubního droida. Za patnáct minut už kokpit zářil kontrolkami všech barev. Odpočítávání doběhlo k nule. Saket zatáhl za páky. Strakatý povrch hyperprostoru se změnil v čáry a čáry se změnily v hvězdy.
„G5, chci senzorický průzkum oblasti, hlavně mně zajímá, jestli je tady nějaká jiná loď.“ G5 aktivoval senzory a chvilku pročesával oblast. Saket mezi tím upravil kurz a zamířil ke čtvrtému měsíci planety.
„Negativní? To je dobře, alespoň bude klid,“ odpověděl rytíř, když na obrazovce naběhla analýza průzkumu. Za několik minut už loď dosedla na kamenné nádvoří před jedním pobořeným chrámem. Když vylezl z lodi, začal Saketovi v zadu v koutku mysli hlodat nepříjemný pocit.
„Uklidni se! Jen klid, za to může určitě to, že tady dříve žilo hodně Jediů,“ začal tiše mluvit. Byl to jeden z jeho neduhů. Díky tomu, že trávil hodně času sám, mluvil sám k sobě.
Pomalu postupoval chrámem. Jedno patro, druhé patro, za chvíli byl přibližně sto metrů pod povrchem. Podíval se na datablok, na kterém měl staženou přibližnou mapu zdejšího podzemí.
„Tak, teď doleva, ještě po schodech kousek dolů.“ Najednou se zarazil.
„Dveře? Tady nemaj bejt dveře?“ Chvíli kontroloval v databloku, zda má otevřen správný soubor. Měl.
„No, nevadí.“ Odklopil kryt zámku a zadíval se dovnitř. Za pět minut byl hotov.
„Ještě tenhle drátek...“ V duchu si držel palce. CVAK. Dveře se otevřely a kolem něj prolétl závan studeného vzduchu. Před ním se otevřela velká šachta, vedla jak nahoru, tak dolů. Problém byl v tom, že můstek, který přes šachtu vedl, neměl zábradlí a na dno taky nebylo vidět.
„Proč? Co jsem komu udělal?“ Saket neměl radost z toho, že musí jít po desetimetrovém můstku bez zábradlí.
„To zvládnem,“ řekl a vykročil na můstek. Ten pod jeho váhou různě vrzal a lupal. Nakonec se však Saket bezpečně dostal na druhou stranu. Protáhl zaseknutými dveřmi a dostal se do velké půlkruhové místnosti. Kolem půlkruhové stěny byly konzole. Centrální počítač bývalé knihovny a města. Všechny konzole byly však potemnělé, očividně bez proudu.
„Taky mně to mohlo napadnout.“ Otočil se a přitom vyťukával do databloku příkaz k nalezení hlavního generátoru. Když potvrdil příkaz, zarazil se. Ozvalo se za ním bzučení. Prudce se otočil a pohlédl na konzole - nabíhaly. Všechny se bez výjimky spustily, jako kdyby někdo zapnul generátor.
„No, to je jedno,“ řekl jen, aby zahnal ten nepříjemný pocit v koutku mysli, který narůstal na intenzitě. Rychle připojil datablok na konzoli a začal stahovat data. Za pět minut už měl pomalu hotovo. Stupnice ukazovala 96% a vše šlo celkem hladce. Najednou cvakly dveře na druhé straně lávky. Saket si toho bohužel přes hukot konzol nevšiml. Jen ten pocit nebezpečí ho zachránil. V hlavě mu najednou začal drnčet zvonek. Reflexivně skočil k zemi, při tom pohybu vytrhl datablok z konzole a rychle ho strčil do kapsy. Zachránil si jak život, tak datablok. Místem, kde před okamžikem stál a kde měl napojen datablok, proletěl světelný meč. Byl rudý jako krev a zlověstně hučel. Když narazil do konzole, vyletěla hromada jisker, meč se otočil a vracel se ke svému pánovi. Saket se postavil a otočil směrem, odkud meč vyletěl a kam se vracel. Jen dávný reflex, jemuž se naučil asi před dvaceti lety, ho donutil, aby od pasu vytrhl svůj meč a nastavil ho útočníkovi. Ten se totiž jedním dlouhým skokem přenesl přímo před Saketa a zaútočil.