Sebedůvěra

Autor: Ugy Garnt

Prolog

Na Coruscantu začínal nový den a přes horizont se vyhouplo slunce. V leteckých koridorech kolem Chrámu Jedi panoval každodenní ruch a směsice vznášedel za okny vydávala klasické zvuky. Tento den byl jedním z mnoho dní, na které každý obyvatel centrální planety hned zapomene. Každý obyvatel až na jednoho.
Saket se zvedl z postele. Na dnešek se vůbec nevyspal, z dnešního dne byl tak nervózní, že večer vůbec nemohl usnout. Dnes se to mělo stát, dnes měl skončit jeho výcvik. Ale co to bylo za výcvik? Posledních šest let měl pocit, že se nepohnul z místa. Jeho schopnosti Jediho už se šest let nezlepšovaly a nevyvíjely. Nejhorší na tom bylo, že nevěděl proč. V rychlosti provedl ranní hygienu, oblékl se do tuniky a přehodil přes sebe hnědý plášť, k pasu si ještě upnul světelný meč, spíše kvůli tradicím než kvůli tomu, že by mu k něčemu byl. Se zastavením vývinu jeho schopností, zůstala i jeho dovednost zacházení se světelným mečem na celkem nízké úrovni. Když byl připraven vyrazil do jedné z meditačních místností.
Ranald seděl na malém měkkém sedátku v meditační místnosti a čekal. Čekal na svého učedníka, na Saketa. Bylo mu líto, že musí ukončit jeho výcvik, ale nemohl dělat nic jiného.
„Ne ukončit, pozastavit,“ připomněl si. Do dneška si vzpomínal na ten den, kdy se Saketovi schopnosti přestaly vyvíjet.

V jedné z větších tříd v chrámu sedělo na zemi deset padawanů a před nimi stál mistr Keli. Už několik let byl Keli nejlepší z učitelů na výrobu světelných mečů, a proto mu také byla svěřena skupina těchto nejnadanějších žáků. Podél stěn stáli mistři jednotlivých padawanů, přichystáni sledovat počínání svých svěřenců.
„Takže už jste si všichni vyrobili své meče?“ otázal se mistr.
„Ano mistře,“ zaduněli sborem padawani.
„A máte nachystané své krystaly?“
„Ano mistře.“
„Tak nyní vložte ostřící krystal, to je ten menší, mezi aktivátory,“ začal mistr Keli s výukou. Mladí padawani provedli jeho příkaz.
„Nyní na něj působte Silou, až bude krystal ve správné pozici, vezměte si hlavní krystal a vložte ho do držáku. Na hlavní krystal také zapůsobte Silou. Když budete hotovi, zavřete energetickou komoru meče a vyčkejte,“ řekl mistr a změřil si padawany pohledem. Mladí Jediové začali plnit mistrovy příkazy. Byl mezi nimi i nejnadanější žák, jakého tu za posledních několik generací měli - Saket Garnt. Seděl úplně vzadu se svým přítelem Idym. V rozevřené dlani levé ruky měl položen svůj světelný meč a pravou rukou nad ním dělal sotva znatelné pohyby, jak posouval ostřící krystal milimetr po milimetru podél jeho osy. Vtom Saketem projelo zvláštní zabrnění - první krystal zapadl na své místo. Vzal si druhý krystal, vložil ho do držáku v energetické komoře a začal na něj znovu působit. Netrvalo to ani minutu a tělem mu projel znovu záchvěv - druhý krystal taky zapadl. Vzal si dvířka energetické komory a několika malými šroubky je připevnil na meč. Když byl hotov, začal si své dílo prohlížet. V tom mu do ucha šeptl Farak, jeden z jeho spolužáků, se kterým se neměl zrovna v lásce.
„Tak co Garnte, už se zase vytahuješ?“
„Já se nevytahuju. Nemůžu za to, že už mám hotovo, zatímco ty ještě ladíš první krystal.“
„Aha, takže pan Garnt se nevytahuje, když nám tady všem vystavuje na obdiv svůj nový krásný meč.“
Saketem projel záchvěv hněvu, ale hned ho potlačil. Idy, který seděl vedle, to však poznal.
„Nech ho být, jen nemůže přenést přes srdce, že si meč dokončil rychleji než on.“
Saket jen cosi zabručel na souhlas. Ten malý záchvěv hněvu před chvílí byl sotva postřehnutelný, ale stačil - stačil k tomu aby se hlavní krystal v Saketově meči vychýlil o pár milimetrů.
„Takže jak vidím, už jste všichni skončili. Postavte se,“ pronesl mistr Keli slavnostním hlasem. V místností se ozvalo šustění tunik, jak se žáci zvedali ze země i jak se mistři podél zdí narovnali, aby si vychutnali tu chvíli.
„Nyní poprvé zapněte své meče.“
Padawani postupně aktivovali světelné meče, někdo modrý, někdo zelený, a objevil se i jeden žlutý.
„Spolu?“ otočil se Saket na Idyho.
„Spolu!“ potvrdil mu kamarád. Oba natáhli ruku s mečem před sebe a aktivovali jej. Ozvalo se dvojité cvaknutí a syknutí jak se meče spustily. Dvě modré čepele povstaly a na kratičký okamžik zazářily vedle sebe. Najednou meč v Saketově ruce bez jakéhokoli předchozího varování explodoval. Saketovi projela pravou rukou nepředstavitelná bolest, pak ruku necítil vůbec - upadl do bezvědomí. To poslední, co slyšel, byl Idyho zděšený výkřik.

Když Saket otevřel oči, ležel na nemocničním oddělení a nad ní stál jeho mistr. Neusmíval se, ani se nemračil, po jeho tváři však stékaly slzy.
„Co se stalo, mistře?“ zeptal se Saket. Krk měl vyschlý takže trochu chrchlal.
„Tvůj světelný meč explodoval. Odtrhl ti jen pravou ruku, takže teď máš umělou.“ odmlčel se. „Idy takové štěstí neměl.“
„Co je s ním? Mistře? Ne! Že ne, mistře! Idy žije, že žije?“ vychrlil ze sebe třesoucím se hlasem.
„Je mi líto Saki. Idyho zasáhl jeden kus tvého meče přímo do obličeje - nepřežil to.“ Saket ani nebrečel, ani nekřičel, jen mu v hlavě ještě několik dní zněl Idyho hlas:
„Není smrt, je pouze Síla.“

* * *

Ranalda vtrhlo z jeho vzpomínání otevření dveří, prudce otevřel oči a podíval se na nově příchozího. Stál tam před ním. Byl oblečen ve světlé tunice a měl na sobě hnědý plášť. Za pravým uchem měl černý padawanský copánek, stejně temně černý jako jeho vlasy. Vysoká postava dvaadvacetiletého padawana se dala do pohybu a jeho modré oči upřeně hleděly na mistra. Už nevypadaly tak ustrašeně jako tenkrát na nemocničním lůžku, ale pořád v nich zůstávala stopa po ztrátě přítele.
„Je vám něco, mistře?“ zeptal se Saket. Mistr zatřásl hlavou, aby zahnal staré vzpomínky a vzpomněl si proč je tu.
„Ne, není mi nic. Jsi tu nějak brzo.“
„Nemohl jsem spát.“
„Já také ne, už od pěti hodin zde sedím a medituji. No, ale teď k tomu, proč jsme tady.“ Ranald se podíval na svého žáka.
„Sakete Garnte, starší padawane,“ začal a hlas mu zvážněl.
„Ano, můj mistře,“ Saket odpověděl přesně tak, jak to vyžadovala tradice.
„Dnes ukončuji tvůj výcvik, Síla tě bude provázet zbytkem tvého života a z dnešního dne se stane jen vzpomínka. Povstaň, rytíři!“ Saket se postavil a uklonil se před mistrem, poté si znovu sedl.
„Sakete, sice jsem právě řekl, že ukončuji tvůj výcvik, ale jak já, tak i ty víme, že to není pravda,“ řekl trochu smutně Ranald.
„Ano mistře?“ zeptal se tázavě Saket.
„Tak za prvé už nejsem tvůj mistr. No, a za druhé. Myslím si, že jsem dnes ráno konečně přišel na to, proč jsi se minulých šest let nebyl schopen ani o trochu zlepšit.“
„Ano mis-? Ano, a proč?“ Saket si pořád nemohl zvyknout na to, že Ranald není jeho mistrem.
„Nevěříš si, Sakete. Od té chvíle tenkrát, když tvůj meč explodoval, sis přestal věřit. Přestal jsi věřit, že ještě něco dokážeš.“
„Ale to není pravda!“ rychle vystřelil Saket na svou obhajobu, ale v hloubi duše, někde úplně dole, tušil, že to pravda možná je.
„Ať je to pravda, nebo ne, příteli, až si někdy budeš myslet, že už dokážeš rozvinout své schopnosti - přijď! Dokončím tvůj výcvik.“