Druhá šance

Autor: Rimona Vellová

Sira d’Aneira byla mladá, nevýrazná dívka s lehce kudrnatými plavými vlásky a zamlženýma bouřkovýma očima. Její obyčejný a ničím nezajímavý zevnějšek byl naprostým protikladem její duši a jejímu příběhu, jenž ji doprovázel. Ve věku dvaadvaceti let byla skoro dospělá, získala půvabné ženské rysy a v poslední době používala rtěnku častěji než jen na sváteční příležitosti. Přesto v ní, hluboko uvnitř, kam nikdo jiný než ona nedohlédl, dřímalo to malé dítě, které před deseti lety vzali ze svého domova a odvezli do hlavního města Republiky. To, co Sira ve svých prvních dvanácti letech života zažila, bylo jako nekončící a až příliš živá noční můra.
Narodila se obyčejnému farmáři a prodavačce na jižním konci Mos Espy na pouštní planetě Tatooine. Nebyla otrok, ale její rodina byla velice chudá a kvůli dluhům se do otroctví za dva roky po jejím narození dostala. Stali se majetkem Abrose Hutta. Její otec dál pokračoval v práci farmáře, jen musel všechny výdělky dávat svému pánovi a její matka se zdržovala v paláci Hutta, aby zde sloužila. Sira byla ještě moc mladá na práci a proto ji Abros svěřil do péče jedné chůvy. Nepamatovala se na ni, ale ještě stále nosila v pouzdře u opasku její fotku a věděla, že byla velice milá. Prošedivělé vlasy padaly staré paní do větrem ošlehané tváře vždycky, když se skláněla, aby děvčátko políbila na čelo. To byla první vzpomínka ze Siřina života.
Jakmile dovršila pátého roku života, Abros si ji od chůvy vzal do paláce, kde pomáhala matce. Ta pro ni byla do té doby skoro jako cizí a proto k ní nikdy nezískala tak dobrý vztah jako k chůvě. Mirriam d’Aneira byla velice hezká, středně vysoká žena s typicky opálenou tváří a plavými vlasy. Matka s dcerou spolu byly pouhý rok, než je osud rozdělil.
Na podzim, kdy bylo Siře šest, přišly velké písečné bouře, které kazily jak úrodu, tak i obchod. Stovky drobných podnikatelů krachly, stejně tak i Abros Hutt. Musel tedy prodat některé ze svých otroků. Mezi nimi byly tři děti: Sira, její mladší sestřička Aki, které byly tři roky a ještě jeden chlapec, na něhož si dnes dívka jen matně vzpomínala. Odvezli je vznášedlem do Mos Eisley, kde byli prodáni na aukci. Osmiletého chlapce získal nějaký obchodník a sestry d’Aneiry musely odcestovat s jedním pilotem, který potřeboval služky pro svou paní. Tak se obě dívky dostaly na krásnou planetu plnou zelně a vody zvanou Naboo. Tam sloužily jako dvorní dámy a obě se měly velice dobře. Už nebyly otrokyně, ale svobodné dívky.
Sira rostla do krásy a elegance, získávala vědomosti od všech, kteří se v paláci slečny Larmé objevili a ve dvanácti letech byla bystřejší než jakékoliv dítě z Tatooine, s nimiž si kolikrát hrávala. Aki bylo devět let, když se jednoho dne zatoulala do blízkého lesa. Ten den si Sira pamatovala lépe než kterýkoli jiný.
Ráno jako vždy vstala, oblékla si hebké zelené šaty a běžela vzbudit svou sestru, která spala ve vedlejším pokoji s těmi mladšími dívkami. Obě se pak vydaly na snídani v prostorné jídelně a honem začaly chystat jídlo i pro svou paní. Pak Aki řekla, že musí jít natrhat květiny do váz.
„Já to udělám,“ nabídla se její sestra ochotně, ale Aki trvala na svém.
„Vždycky to byla moje práce. Navíc, mám květiny ráda.“ Když ji Sira viděla naposledy, scházela její malá sestřička po pečlivě vydrhnutém mramorovém schodišti a světlé vlasy za ní vlály jako závoj. Narůžovělé tvářičky se leskly v dopoledním slunci a útlé nožky skákaly z jednoho schodu na druhý jako nohy laňky.
Sira se vrátila ke své každodenní práci. Odpoledne vždy doprovázela slečnu Larmé k altánku na opačném konci zahrady a neměla tudíž šanci se se svou sestrou setkat. Ale když slečna v půl čtvrté zaklapla knížku a rozhodla se, že si půjde lehnout, jelikož jí není dobře, vydala se Sira do pokoje Aki a ptala se po ní. Malá rusovláska jí oznámila, že bude Aki nejspíš v chodbě v přízemí dávat květiny do váz a tak se tam radostně rozběhla. Byl překrásný letní den, slunce prosvěcovalo vysokými okny do paláce a Sira měla radost, že má do večera volno, protože si slečna šla lehnout. Vběhla do rozlehlé chodby, zachytávala rukama o závěsy, jak kolem nich utíkala a zastavila se až před dveřmi vedoucími do zahrady, když si uvědomila, že tu Aki není. Vyšla ven do slunečného odpoledne a vykřikla sestřino jméno. Nikdo se neozval. Byla by jí šla hledat zpátky dovnitř, jelikož věděla, že ven samy nesmějí, ale vtom si Sira všimla hromádky květin na kraji lesíka. Nepochybně to byly ty, které Aki ráno nasbírala, ale už je nedala do váz. Sira dostala strach. Nikdy se nebála víc než tehdy. I když byla oddělena od rodičů, i když stála na vyvýšeném místě uprostřed zvědavců a čekala, kdo bude jejím novým majitelem, dokonce i když byla později její stíhačka zasažena a ona se střemhlav řítila do nekonečných prostor vesmíru. Aki pro ní byla rodinou. Byla pro ní vším, co měla a ona se bála, že ji ztratí. Že ztratí to, co je jí ze všeho nejmilejší.
Rozeběhla se proto ze schodů na zahradu, volajíc Akiino jméno. Na kraji lesa přeskočila květiny a běžela dál. V jednu chvíli pocítila jakési zaražení, že by bez svolení slečny Larmé do lesa chodit neměla, ale to už v dálce zahlédla mýtinu a na ní něco, čeho se obávala, že je sestřino tělo. Čím blíže se dostávala, tím jasněji tu věc viděla a tím více se bála. Když pak stanula přesně před tím, do očí jí vhrkly slzy bolesti. Na zemi ležela Aki. Ležela hlavou k zemi, přesto Sira viděla, že má obličej rozsápaný do krve, stejně tak levé rameno i bok. Dívka se dala do usedavého pláče a hrdlo se jí sevřelo. Kdyby mohla mluvit, opakovala by neustále dokolečka sestřino jméno a kdyby se mohla pohnout, objala by to útlé tělíčko a už nikdy by jej nepustila. V dálce něco zavrčelo a bylo slyšet šustění větví, ale Sira to nevnímala. Jediné, co jí teď naplňovalo, byla bolest ze ztráty milovaného člověka. Bolest se ale pomalu měnila v beznaděj, až měla Sira chuť se položit na zem vedle Aki a umřít tu hlady. Šustění nabývalo na síle a donutilo dívku zvednout uplakané oči od země. Na mýtině před ní stál obrovský vlk s ostrými drápy a dlouhými tesáky, varovně vystrčenými z úst. Tiše na ní vrčel a naznačoval jí tak, aby rychle zmizela. Nejspíš si právě pochutnával na tom nevinném dítěti, když Sira volala sestřino jméno a vyrušila jej tak.
Zlost. Sira pocítila zlost a dostala chuť toho vlka zabít za to, co udělal. Už se nebála, ani neplakala. Strach měla jen z toho, co by se mohlo stát její sestře, ale teď, když byla Aki mrtvá, se už neměla čeho bát.

„Povím Radě, že jsi tu,“ nabídla se Rya a odešla k vysokým dvoukřídlým dveřím. Sira zůstala stát opodál a přemýšlela, co mistrům Jedi řekne.
Mezitím, co přemýšlela a čekala, prolétla jí hlavou vzpomínka. Vzpomínka, která jí tížila den co den, noc co noc. Vzpomínka, která jí nedala spát a neustále jí připomínala, jaká je. Věděla, že by nikdy nezradila řád Jedi a věděla, že by nikdy nezabila nevinné, ale to, co tenkrát udělala, když její sestra zemřela, dokazovalo opak.

Jak strach a lítost nahradila bezmezná zloba, přestala se Sira třást a mohla se opět hýbat. Vlk stál s vyceněnými zuby proti ní a nabízel jí poslední možnost k útěku. Ona ale nehodlala utéct. Dřív, než uplynula jediná vteřina, stála dívka před tou bestií a v ruce držela kuchyňský nůž, který s sebou nosila, když pracovala v kuchyni. Vlk v první chvíli polekaně ucouvl a to byla jeho chyba. Sira pozvedla svou zbraň a až po rukojeť ji zabořila do hustého kožichu na vlkově rameni. Zvíře zavilo a schoulilo se do klubíčka, ale pomalu se zase vzpamatovalo a vstalo. Sira bodla podruhé. Tentokrát zasáhla levé ucho, ale vlk stačil uskočit dřív, než se mohla rána prohloubit. Pak se na ní nemilosrdně vrhl a okamžitě dopadl tvrdě na zem, jelikož dívka hbitě uskočila stranou. Když se o to pokusil podruhé, opět uhnula a nastavila čepel tak, že rozřízla vlkovi břicho od krku až po ocas.
Bestie zůstala zuboženě ležet na zdravém boku a skučela bolestí. Z tlamy jí vytékala krev a oči se jí pomalu zamlžovaly. Umírala. Sira rozhodně vyrazila kupředu a bez nejmenšího slitování tvora dorazila dalšími třemi body do krku. Konečně vlk naposledy vydechl.

Dveře se náhle otevřely a Sira byla vyzvána, aby vešla mezi členy Rady. Snažila se potlačit slzy, které jí vstupovaly do očí při vzpomínce na smrt své sestry a na to, co provedla a vykročila směrem dovnitř. Rychle se opět soustředila na události posledních dnů, kdy plnila misi na Chandrille. Chvíli si v hlavě formulovala podání zprávy o tom, co se událo a pak se rozhodla. I když jí za to pravděpodobně vyhodí z řádu, Sira se rozhodla poprvé říci pravdu.

Když si malá, bolestí otřesená dívka uvědomila, že je celá od krve a v ruce drží nůž, honem jej upustila na zem a vyjekla. Oči se jí opět zalily slzami, když hleděla na mrtvého vlka a teď už zlost necítila. Bylo jí líto to, co udělala. Chtěla vrátit čas, aby mohla raději utéct. Jenže pak se Sira otočila. A spatřila mrtvé tělíčko své malé sestřičky. Se vzlykotem se k ní vrhla a vzala ji do náruče. Přitiskla si hlavu na Akiino rameno a nepřetržitě plakala. Myslí jí proudily stovky a tisíce myšlenek a pocitů a ona si z těch všech vybrala správnost. Cítila, že to, co udělala, je správné. On jí zabil sestru, ona zabila jeho. Tak to má být.
Sira zvedla hlavu, když uslyšela něčí hlas. Volal jí neznámé jméno a spolu se zvuky kročejů se stále přibližoval.
„Wolfe! Wolfe!“ Hlas zapískal, jako by volal na psa. A Sira si uvědomila, že volá na psa. Na vlka.
Vstala. Strach se kolem ní plížil jako přízračné cáry mlhy, skoro skrz něj neviděla, ale přesto mu nedovolila se jí dotknout. Její duši opět naplnil vztek a zloba, když slyšela hlas volající na to, co jí zabilo sestřičku. Ten člověk za to mohl. Byl to jeho vlk a on zodpovídal za jeho chování. Sira sevřela ruce v pěst a s přimhouřenýma očima odhodlaně čekala, až ten člověk přijde k ní.
Jakmile se první houština rozevřela a na trávě před ní se objevila něčí noha, vrhla se plavovláska na příchozího. Cestou honem sebrala ze země zahozený nůž a rychlostí blesku jej vrazila vysokému muži do nohy. Byl stejně překvapený jako jeho vlk, ale vzpamatoval se mnohem rychleji. Chytil Siru za zápěstí a zkroutil jí ho tak, že upustila nůž a vyjekla bolestí. Nevzdávala se ale. Zakousla se muži do ruky s takovou silou, že jí pustil a svíral si poraněné místo. Nevnímala, že by brala nůž zase do ruky, ale věděla, že jej najednou držela, jako by se tam sám objevil.
Nožem přesně zasáhla mužovo srdce. Nezmohl se ani na krátký výkřik, jen se skácel k zemi pár kroků od svého zvířete, s ústy dokořán a očima rozšířenýma hrůzou.

„Pravdu nám chceš povědět, hm?“ ozval se Yoda a Sira cítila, jak jí pohledem zkoumá duši.
„Zatajila jsem vám věci ze své minulosti, které souvisí s tím, co se stalo na Chandrille,“ přisvědčila Sira se staženým hrdlem a sklopenýma očima. Yoda mlčel a čekal, až bude sama pokračovat. „Samozřejmě to neomlouvá fakt, že jsem neuposlechla rozkazu, ale přesto chci, abyste znali pravdu. Narodila jsem se na Tatooine…“

„Siro, Aki! Jakože jste šly bez svolení-“ Dvorní dáma se zarazila v polovině věty a s očima rozšířenýma skoro stejně jako mrtvý muž hleděla z jednoho těla na druhé. Nakonec její zděšený pohled utkvěl na plavovlásce, která stála uprostřed toho masakru a v ruce svírala nůž. Zalapala po dechu a pokoušela se něco říct, ale nebylo jí rozumět.
Sira nůž okamžitě zahodila, ale už ne zděšeně, ale odhodlaně. Stále věděla, že udělala dobrou věc. I když už si tím nebyla tak jistá jako dřív.
„P-proboha Siro…“ Dáma jí hleděla do očí, jako by se z nich snažila vyčíst, co se stalo.
„Zabil mou sestru. Ten vlk. A ten muž byl jeho pánem,“ obhajovala se dívka.
„Já…pojď-půjdeš teď se mnou, ano?“ vybídla ji bázlivě dáma. Sira za ní poslušně vykročila a cítila, jak jí zalívá prázdnota. Všechny ty sporné pocity, které v ní ještě nedávno zápolily o to, kdo zvítězí, teď prostě zmizely a zanechaly za sebou prázdno.

„…Měla jsem být potrestána za činy, jenž jsem provedla a dodneška lituji, že se tak nestalo. Zasloužím si zemřít za to, co jsem provedla. Ale mistryně Jedi Yan-Ia mě zachránila a odvezla sem, do Coruscantu. Krátce na to zemřela a proto se nikdo nedozvěděl o mé minulosti.“ Sira polkla smutek i hořkost toho, co prožila a poprvé za celé vyprávění pohlédla mistru Yodovi do očí. Lítost, soucit a pochopení. To všechno tam vyčetla, ale byla by přísahala, že nezahlédla ani nepocítila nic, co by mohlo být znechucení, pohrdání či něco podobného. Pak už jen mohla čekat na svůj ortel.
„Pravda jest, že neomlouvá tě vysvětlení toto. Přesto potrestána nebudeš.“ Sira na něj nadějně pohlédla.
„Ne?“ Nevěřila tomu, co slyší. „Dáte mi ještě šanci? Po tom, co jsem udělala a ještě jsem vám to zatajila?“
„Každý druhou šanci zaslouží si,“ řekl Yoda a pousmál se.
„Nyní běž a medituj o tom, jaká jsi. My do tebe vidíme. Víme, že v tobě již není zloba,“ řekla Yaddle.
„Ať tě Síla provází,“ zakončil Yoda.